ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.802.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 802/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2014 dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 4 To 139/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 91/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 4 To 139/2014 a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 3 T 91/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu ve Strakonicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 3 T 91/2013, byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
od září roku 2010 do 7. 7. 2012 v domě na adrese Č. – S., okres S., v přesně nezjištěném počtu případů, zejména po požití alkoholu, dlouhodobě, téměř denně, bezdůvodně slovně napadal svého nevlastního syna, syna své manželky A. P., mladistvého P. P., žijícího s nimi a bratrem nezletilým M. P., na uvedené adrese ve společné domácnosti, kterého kritizoval, ponižoval, mimo jiné tím, že mu opakovaně říkal, že chodí do pomocné školy, kam chodí jen blbečci, mezi které on patří, dále jej urážel vulgárními slovními výrazy „debile, čuráku, píčo“, opakovaně mu vyhrožoval, že ho zabije, podřízne, přičemž verbální napadání vyústilo až ve fyzické napadení, ke kterému došlo ve dvou případech, a to tak, že v přesně nezjištěné době v uvedeném období, v obývacím pokoji, po předchozím slovním útoku chytil mladistvého P. P. pod krkem s úmyslem jej uhodit pěstí, když uvedeného jednání zanechal poté, co k napadení přišla matka A. P., a v přesně nezjištěné době v uvedeném období v garáži na výše uvedené adrese, kde mladistvý P. P. v dané chvíli ležel pod motorkou, kterou opravoval, před jeho kamarády a bratrem M. mladistvému P. P. bezdůvodně ve dvou případech šlápl bolestivě na hlavu;
dále v přesně nezjištěné době ve výše uvedeném období od podzimu 2011 do června 2012 pod nadávkami a proti jejich vůli nutil svého nevlastního syna mladistvého P. P. a svého syna nezletilého M. P. k tomu, aby mu pomáhali při krádežích železa, mladistvému P. P. bránil v docházce na S. P., neboť v době, kdy měl být ve škole, byl donucen doma rozebírat osobní automobil zn. Renault a nezletilému M. P. v březnu roku 2012 bránil v tom, aby vykonával povinnou školní docházku na Z. š. A. ve V., neboť v době, kdy měl být ve škole, musel svému otci pomáhat na stavbě;
a od září roku 2010 do 7. 7. 2012 v domě na adrese Č. – S., okres S., v přesně nezjištěném počtu případů, zejména po požití alkoholu, dlouhodobě bezdůvodně slovně napadal svou manželku A. P., tuto ponižoval a urážel vulgárními slovními výrazy „kurvo, krávo, mrdko, děvko“, přitom ve zlobném afektu třískal s věcmi okolo, opakovaně jí vyhrožoval, že ji zabije, podřízne, když četnost a intenzita verbálního napadání se vystupňovala tak, že k těmto atakům docházelo téměř denně, jmenovaná se z obavy před manželovým bezdůvodným napadáním „že se kurví“, přestala postupně stýkat s přáteli či známými, přičemž k uvedenému jednání docházelo v přítomnosti dětí mladistvého P. P. a nezletilého M. P., žijících s matkou a otcem na uvedené adrese ve společné domácnosti;
když výše uvedené dlouhodobé agresivní jednání M. P., umocněné opakujícími se výhrůžkami vlastní sebevraždou, u poškozených vyvolávalo pocity ponížení, permanentní dlouhotrvající stres a strach jak o své životy, tak u synů také strach o život své matky.
Za tyto trestné činy a dále za:
- přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 18 T 83/2012, v právní moci dne 25. 9. 2012,
- přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 18 T 141/2012, v právní moci dne 1. 10. 2012,
mu byl uložen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku společný souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na tři roky. Současně byly citovaným rozsudkem zrušeny u obviněného M. P. výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 18 T 83/2012 a z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 18 T 141/2012, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozená A. P. byla pak podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána s požadavkem na náhradu škody zcela na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 3 T 91/2013, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 4 To 139/2014, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné s tím, že předmětný skutek považuje za správný a podložený provedenými důkazy, právní kvalifikaci pak vyslovenou v souladu s trestním zákoníkem, ale že k pochybení došlo ve výroku o trestu, který však nelze změnit, neboť tato změna by byla v neprospěch obviněného.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 4 To 139/2014, podal nejvyšší státní zástupce jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání ve prospěch obviněného M. P., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací dovolací argumentace namítl, že nelze mít za správný výrok o vině, pokud jím bylo veškeré jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku rozsudku okresního soudu posouzeno jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť se jedná o dva samostatné skutky. Podle jeho názoru měla být část jednání obviněného směřující vůči oběma synům posouzena pouze jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku a naopak část jednání směřující proti manželce pouze jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Podle nejvyššího státního zástupce pak týž dovolací důvod (v jeho druhé alternativě), dopadá i na výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, protože v dané věci nebyly splněny podmínky pro ukládání společného souhrnného trestu. Je toho názoru, že nalézací soud měl při rozhodování o trestu brát v úvahu trestní příkaz Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 18 T 45/2012, dále rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 18 T 83/2012, i rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 18 T 141/2012. Soud prvního stupně vycházel podle nejvyššího státního zástupce z mylného předpokladu, že veškerá trestná činnost ve všech zmíněných trestních věcech byla spáchána ve vícečinném souběhu, ale tak tomu nebylo a v tomto směru pochybil již Okresní soud ve Strakonicích v trestní věci vedené pod sp. zn. 18 T 141/2012. V posledně zmíněné věci měl soud správně ukládat vedle souhrnného trestu ještě samostatný trest. Toto pochybení Okresního soudu ve Strakonicích však již nebylo možno napravit, ale v nyní posuzované věci mohl soud neukládat souhrnný trest, ale trest úhrnný pouze za oba uvedené zločiny. Odvolací soud však tuto možnost odmítl s tím, že jednak snížení výměry nepodmíněného trestu odnětí svobody v nyní posuzované věci by neodpovídalo hlediskům pro ukládání trestů podle §38 a §39 tr. zákoníku, jednak by neuložení souhrnného trestu vyznělo v neprospěch obviněného za respektování zásady reformace in peius. Souhrnný trest byl však ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 91/2013, obviněnému uložen ve výměře tří let, tedy nikoliv na samé dolní hranici trestní sazby, což podle nejvyššího státního zástupce umožňuje snížení jeho výměry. K námitce obživnutí podmíněného trestu odnětí svobody v trestní věci vedené pod sp. zn. 18 T 141/2012, je dle něj nutno vycházet z výkladu zákazu reformace in peius vyjádřeného v judikatuře Nejvyššího soudu. Je přesvědčen, že není porušením reformace in peius, jestliže namísto jednoho nepodmíněného trestu odnětí svobody jsou obviněnému uloženy dva tresty odnětí svobody, a to nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře nižší oproti trestu předchozímu a vedle toho navíc trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu. Na základě uvedených skutečností dospěl nejvyšší státní zástupce k závěru, že v označené trestní věci bylo možno uložit takový trest, který by dále nepřenášel nyní již nenapravitelné pochybení Okresního soudu ve Strakonicích učiněné ve věci sp. zn. 18 T 141/2012, aniž by tím současně došlo k porušení zákazu reformace in peius. Současně tím mohlo dojít k odstranění další vady výroku o trestu, který byl vysloven jako společný souhrnný, ačkoli nebyly dány zákonné podmínky pro ukládání společného trestu.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu Okresnímu soudu ve Strakonicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření obviněnému M. P. (doručeno dne 22. 5. 2014) i jeho obhájci Mgr. Marku Hůzlovi (doručeno dne 20. 5. 2014).
Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že v průběhu řízení byl bez jakýchkoliv pochybností prokázán skutkový děj tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Obviněný střídavě verbálně napadal a šikanoval oba syny a manželku a i když se tato jednání prolínala, tak je třeba dát za pravdu názoru nejvyššího státního zástupce v tom, že se jedná o dva samostatné skutky. Zločin týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku je přitom v poměru speciality ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku. Je proto zřejmé, že i kdyby jednání obviněného vůči jeho synům formálně naplňovalo skutkové podstaty obou zmíněných zločinů, jejich jednočinný souběh je vyloučen. Správně mělo být proto jednání obviněného vůči synům posouzeno jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku a jednání směřující vůči jeho manželce jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Skutek byl tak ze strany rozhodujících soudů nesprávně právně posouzen, čímž došlo k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Stejně tak je z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nutno považovat za právně relevantní a důvodné i námitky vůči výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, neboť Nejvyšší soud shledal, ve shodě s nejvyšším státním zástupcem, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro ukládání společného souhrnného trestu.
Povinností soudu prvního stupně bylo zohlednit při rozhodování o trestu soudní rozhodnutí týkající se dřívější trestné činnosti obviněného M. P., a to
- trestní příkaz Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 18 T 45/2012, který byl obviněnému doručen dne 24. 6. 2012, právní moci nabyl dne 3. 7. 2012, kterým byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil dne 9. 2. 2012,
- rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 18 T 83/2012, v právní moci dne 25. 9. 2012 ve výroku o vině a trestu a dne 16. 10. 2012 i ve výroku o náhradě škody, kterým byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu z výše citovaného trestního příkazu sp. zn. 18 T 45/2012 a obviněný byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil v blíže neurčené době měsíce ledna roku 2012, v blíže neurčené době měsíce února roku 2012 a dne 9. 2. 2012, a za který byl obviněnému uložen společný trest odnětí svobody na patnáct měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na tři roky, Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 25. 9. 2012 ve výroku o vině a trestu a dne 16. 10. 2012 i ve výroku o náhradě škody,
- rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 18 T 141/2012, v právní moci dne 1. 10. 2012 ve výroku o vině a trestu a dne 17. 12. 2012 ve výroku o náhradě škody, kterým byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, dílem jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil (společně s J. S.) v době mezi dny 1. 2. 2012 a 30. 3. 2012, (společně s J. S.) v době mezi dny 1. 3. 2012 a 16. 3. 2012, v době od února roku 2012 do 23. 3. 2012, a dále přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil dne 6. 7. 2012, a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil dne 7. 7. 2012, a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil dne 16. 6. 2012, za což a navíc za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 18 T 83/2012, mu byl uložen společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu tří let a zároveň byl zrušen výrok o společném trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 18 T 83/2012, a bylo též rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku.
S ohledem na shora specifikovaná soudní rozhodnutí je nutno uzavřít, že trestní příkaz ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 45/2012, byl obviněnému doručen dne 24. 6. 2012, přičemž před tímto datem obviněný spáchal veškerou trestnou činnost ve věcech vedených u téhož soudu pod sp. zn. 18 T 45/2012 a 18 T 83/2012, a také větší část trestné činnosti ve věci vedené pod sp. zn. 18 T 141/2012. Nelze však přehlédnout, že v posledně zmíněné věci obviněný přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku spáchal až po datu 24. 6. 2012, proto měl příslušný soud uložit obviněnému vedle souhrnného trestu také samostatný trest za tyto dva přečiny. Okresní soud ve Strakonicích však tímto způsobem nepostupoval, čímž pochybil a jeho pochybení již nebylo možno v odvolacím řízení napravit.
Pokud jde o nyní projednávanou trestní věc, obviněný se obou předmětných zločinů, tj. zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, dopouštěl od podzimu 2010 a podzimu 2011 až do 7. 7. 2012, a z tohoto časového vymezení je zřejmé, že tato trestná činnost byla v souběhu s oběma přečiny [tj. přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku] z trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 141/2012.
Za situace, kdy by Okresní soud ve Strakonicích ve věci vedené pod sp. zn. 18 T 141/2012, postupoval správně a za přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému samostatný trest, pak správně měl být obviněnému v předmětné věci vedené pod sp. zn. 3 T 91/2013, uložen ve vtahu k tomuto samostatnému trestu trest souhrnný.
I přesto, že zmíněné pochybení Okresního soudu ve Strakonicích již nešlo napravit, ztotožnil se Nejvyšší soud s názorem nejvyššího státního zástupce v tom, že soud v nyní posuzované věci mohl vyjít z rozhodnutí, byť nesprávného, ve věci sp. zn. 18 T 141/2012, že veškerá dosavadní trestná činnost obviněného se sbíhala přede dnem 24. 6. 2012, a na základě toho mohl obviněnému uložit za oba příslušné zločiny, páchané až do 7. 7. 2012, trest úhrnný. Odvolací soud však takto nepostupoval s odůvodněním, že snížení výměry nepodmíněného trestu odnětí svobody ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 91/2013, by bylo v rozporu s §38 a §39 tr. zákoníku a že (vzhledem k obnovení výroku o podmíněném trestu odnětí svobody ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 18 T 141/2012) by neuložení souhrnného trestu bylo v neprospěch obviněného, neboť odvolání podal pouze on, proto je nutno respektovat zásadu reformace in peius.
Obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy trestnými činy, u kterých zákon stanovuje trestní sazbu odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let. Za to a za další trestnou činnost (viz výše) byl odsouzen k souhrnnému trestu ve výměře tří let. Pokud by tedy soud obviněnému ukládal úhrnný trest pouze za zmíněné zločiny, bylo by možno výměru uloženého trestu o něco snížit a nejednalo by se o postup v rozporu s pravidly pro ukládání trestu podle ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku.
K názoru soudu druhého stupně, že vzhledem k případnému obnovení výroku o podmíněném trestu odnětí svobody ve věci vedené pod sp. zn. 18 T 141/2012, by neuložení souhrnného trestu bylo v neprospěch obviněného s ohledem na zásadu reformace in peius, Nejvyšší soud uvádí, že daná problematika již byla jeho předchozí judikaturou ve vztahu k této právní problematice řešena. Je třeba trvat na již přijatém závěru, že není porušením zásady reformace in peius, pokud namísto jednoho nepodmíněného trestu odnětí svobody jsou obviněnému uloženy dva tresty odnětí svobody, a to jeden nepodmíněný trest odnětí svobody v nižší výměře oproti předchozímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody a vedle toho ještě trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu.
Nepodmíněný trest odnětí svobody i podmíněně odložený trest odnětí svobody se sice formálně jeví jako jeden druh trestu, resp. jako dvě formy jednoho druhu trestu, ale materiálně je mezi nimi podstatný rozdíl spočívající v tom, jaké důsledky pro obviněného má uložení nepodmíněného trestu oproti uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. Byť každý trest má působit výchovně a v každém je současně obsažena i určitá míra represe, jde právě o rozlišení oné míry jednotlivých složek z hlediska posouzení vlivu a dopadu trestu na osobu obviněného. Podle tohoto hlediska se pak nepodmíněný trest odnětí svobody vždy vyznačuje zvýšenou mírou prvku represe a donucení, pachatel je izolován od společnosti, je povinen podrobit se všem omezením, která jsou s takovýmto druhem trestu spojena a svým postojem k výkonu trestu je schopen ovlivnit pouze skutečnost, zda si jím případně vytvoří předpoklady pro podmíněné propuštění z výkonu trestu či nikoli. V případě trestu odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen na stanovenou zkušební dobu, je prvek donucení omezen a výrazně se místo něj uplatňuje prvek výchovný. To, zda je trest přísnější či nikoliv, musí být vždy poměřováno jeho přímým dopadem na pachatele a možnostmi, které mu výkon toho kterého druhu trestu skýtá. Jediným kriteriem pro výklad pojmu „přísnější trest“ v ustanovení §259 odst. 4 tr. řádu tak nutně nemůže být jen systematika zařazení určitého druhu trestu v rámci tr. zákoníku. Nazíráno těmito hledisky je pak nepodmíněný trest odnětí svobody vždy přísnějším trestem než trest odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen, třebas byl uložen v delší výměře (srov. např. rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 1966, Pls 8/66, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. I/1967, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 125/2003).
Ze zmíněné judikatury Nejvyššího soudu je možno dovodit také to, že k nejistým budoucím okolnostem (které mohou, ale také nemusí trest po jeho pravomocném uložení modifikovat) není možno z hlediska zákazu reformace in peius přihlížet. Pokud soud dospěje k závěru, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu, bylo by v logickém rozporu, aby v době rozhodování o trestu sice naznal, že není třeba výkonu trestu, ale současně vyvozoval ze zásady zákazu reformace in peius závěr z toho, že se možná v budoucnu trest vykoná. Navíc by tím byl apriorně zpochybňován i další významný prvek podmíněně odloženého trestu, jímž aktivní přístup pachatele k výkonu trestu, když opačný názor předjímá, že se pachatel ve lhůtě podmíněného odsouzení neosvědčí.
Obecnou zásadu, že nepodmíněný trest odnětí svobody je vždy přísnější než podmíněný trest odnětí svobody, je tak nutné vždy bezvýjimečně promítnout do každého konkrétního případu. Uložení nepodmíněného trestu vždy znamená horší postavení pro obviněného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1252/2006).
V příslušné věci zkušební doba podmíněného trestu odnětí svobody uloženého ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 141/2012, běžela se započtením zkušebních dob v předchozích trestních věcech od právní moci trestního příkazu Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 18 T 45/2012, tj. ode dne 3. 7. 2012. Je tak zřejmé, že nyní posuzovaná trestná činnost obviněného tomuto období převážně předcházela, neboť byla ukončena dne 7. 7. 2012, a jak uvedl již nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání, lze jen těžko předpokládat, že by ony čtyři dny, jimiž tato trestná činnost zasahovala do běhu zkušební doby, mohly být přiměřeným důvodem k rozhodnutí o přeměně trestu.
Na základě výše rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nalézací soud měl správně v dané věci obviněnému za zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku uložit úhrnný trest, čímž by zároveň došlo k odstranění další vady výroku o trestu. Okresní soud ve Strakonicích totiž v žádném z předchozích rozhodnutí nerušil výrok o vině, rušil pouze výroky o trestu ve věcech vedených pod sp. zn. 18 T 83/2012, a 18 T 141/2012, proto nebyly vytvořeny zákonné podmínky pro ukládání společného trestu. Jeho postupem tak došlo též k porušení ustanovení §45 odst. 1 tr. zákoníku.
Není tedy pochyb o tom, že soud prvního stupně své rozhodnutí zatížil vadami ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a přestože obviněný napadl rozsudek tohoto soudu řádným opravným prostředkem, dovolací soud zmíněná pochybení nenapravil.
Vzhledem k tomu, že námitky nejvyššího státního zástupce byly z důvodů výše rozvedených shledány právně relevantními, zrušil Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Okresnímu soudu ve Strakonicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v tomto novém řízení bude vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. řádu). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném [§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. července 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná