ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.820.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 820/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 12 To 80/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 56/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 3 T 56/2013, byl M. K. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v době od listopadu 2010 do června 2012 v S., okres H. K. ani jinde nehradil výživné na svého syna M. K., jež mu bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. Nc 639/2006, ve výši 1.500,- Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám matky dítěte M. K., jíž tak za uvedené období dluží na výživném částku ve výši 30.000,- Kč.
Za to mu byl v zákonné sazbě ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých možností uhradil dlužné výživné a řádně hradil stanovené výživné.
Obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 12 To 80/2014, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Toto rozhodnutí napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce mimořádným opravným prostředkem, dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vytýká soudům obou stupňů, že se důsledně nezabývaly jeho zdravotním stavem, který mu v kritické době znemožňoval zajistit si zaměstnání, pobírat mzdu a platit výživné na syna. Dále se obviněný omezil na polemiku s argumentací soudu prvního stupně ohledně jeho nesouhlasu s vyžádáním si jeho zdravotní dokumentace. Krajskému soudu vytýká, že nevyčkal výsledku řízení o jím podané správní žalobě, jíž brojil proti nepřiznání invalidního důchodu. Dovolatel tvrdí, že není schopen platit výživné, neboť na to nemá prostředky a tato situace je podmíněna jeho zdravotním stavem. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále třeba uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést dokazování a tyto posléze hodnotí po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil jednak jako obhajobu před soudem prvního stupně, jednak je učinil obsahem odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde proto pouze o opakování obhajoby, s níž se již vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
V případě projednávané věci obviněný navíc sice v dovolání deklaroval důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale výlučně napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, tak i jeho výtky ohledně neúplného dokazování a nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů.
Je tak zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu. Obviněným uplatněné námitky tak tomuto zákonnému důvodu neodpovídají.
Nejvyšší soud především konstatuje, že nalézací soud v řízení opatřil, provedl a řádně vyhodnotil všechny potřebné důkazy k tomu, aby dospěl k logickému závěru o prokázané vině obviněného. V odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že obviněný neustále poukazuje na svůj velmi vážný zdravotní stav, avšak na druhé straně nedal souhlas s vyžádáním zdravotnické dokumentace, pokud měl k dispozici jakékoli lékařské zprávy o svém zdravotním stavu, nedovolil, aby z nich byly pořízeny kopie, tudíž jeho tvrzení nebylo možno jakkoli verifikovat. Obdobně ignoroval snahu soudu objektivizovat jeho subjektivní tvrzení příslušným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, neboť ustanovené znalkyni rovněž odmítl dát souhlas s vyžádáním jeho zdravotnické dokumentace, kterou znalkyně nezbytně pro zpracování posudku potřebovala.
Na druhé straně měl však nalézací soud k dispozici zprávy České správy sociálního zabezpečení a Úřadu práce v Rychnově nad Kněžnou, z nichž důvodně vycházel při stanovení závěru, že obviněný je schopen soustavného výkonu práce s výslovně stanovenými omezeními. Z přehledu podaného Úřadem práce vyplývá, že objektivně existovala volná pracovní místa, vhodná pro zdravotní omezení obviněného a odpovídající jeho dosaženému vzdělání.
Stav dokazování a způsob jeho hodnocení pak plně odůvodnil závěr, že obviněný byl, byť v omezeném rozsahu, schopen soustavného výkonu zaměstnání, z něhož by mu plynul pravidelný příjem, z něhož měl a mohl hradit výživné na svého syna. Obviněný o své povinnosti platit výživné věděl, a pokud ji po dobu dvaceti měsíců neplnil, činil tak úmyslně /§15 odst. 1 písm. b) tr. řádu/.
Nejvyšší soud pak pro úplnost provedl šetření v intencích ustanovení §265o odst. 2 tr. řádu, vyžádal si spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 28 Ad 20/2013. Z jeho obsahu zjistil, že v této věci bylo rozhodnuto dne 25. 6. 2014 tak, že byla zamítnuta žaloba obviněného proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, o invalidní důchod. Z odůvodnění rozsudku je patrno, že se jak ČSSZ, tak posléze rozhodující soud, důsledně věnovaly zjištění a posouzení zdravotního stavu obviněného. Bylo konstatováno, že obviněný se v roce 1995 léčil s onkologickým onemocněním, které bylo vyléčeno, a je zcela bez známek recidivy. Toto onemocnění bylo důvodem pro přiznání plného invalidního důchodu v prosinci 1995, zlepšení zdravotního stavu vedlo v roce 1998 ke změně plné invalidity na přiznání invalidity částečné a tomu odpovídajícímu důchodu, přičemž při posouzení zdravotního stavu obviněného v roce 2001 bylo zjištěno, že stávající zdravotní stav obviněného neodpovídá ani invaliditě částečné. Od roku 1995 se obviněný také léčí pro bolesti v zádech, byly prokázány degenerativní změny, s malým posunem dvou meziobratlových plotének. Nebylo však zjištěno postižení míchy, denervační změny ve svalech nebo končetinách, takže toto onemocnění je charakterizováno jako lehké funkční postižení. Tato zjištění vyplývají ze závěrů posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, která vyslovila závěr, že obviněný nesplňuje předpoklady pro přiznání invalidního důchodu.
Z rozsudku sp. zn. 28 Ad 20/2013, také vyplývá, že opakované žádosti obviněného o přiznání invalidního důchodu v listopadu 2010 a červenci 2012 byly neúspěšné s argumentací příslušného rozhodujícího orgánu, že obviněný nesplňuje zdravotní předpoklady pro přiznání byť částečné invalidity. Okolnosti týkající se posouzení zdravotního stavu obviněného v rozhodné době, kdy neplnil svou vyživovací povinnost k synovi M., tak nevzbuzují pochybnost o závěru rozhodujících soudů, že obviněný byl schopen vykonávat zaměstnání odpovídající jeho zdravotnímu postižení, opatřovat si takto stabilní příjem a hradit stanovené výživné. V této souvislosti je také nutno připomenout ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině o změně poměrů. Bylo na obviněném, aby v případě, že považoval svou sociální situaci a majetkové poměry za neutěšené a neumožňující mu hradit stanovené výživné v plné výši či vůbec hradit, aby požádal o změnu soudního rozhodnutí, což neučinil. Provedené důkazy však plně potvrzují závěr, že nabídka volných pracovních míst byla obviněnému k dispozici, mohl tak dosahovat pravidelného finančního příjmu, z něhož by výživné mohl platit, přičemž však k nástupu do zaměstnání nebyl obviněný ochoten.
Za tohoto stavu věci nelze konstatovat, že by neplnění vyživovací povinnosti obviněným ke svému synovi M. K. nevykazovalo společenskou škodlivost, bylo proto důvodně posouzeno jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. července 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná