ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.851.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 851/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného T. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 5 To 411/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 56/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 5 To 411/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný T. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 10. 2013 sp. zn. 52 T 56/2013 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 12. 3. 2013 ve 14.20 hod. řídil osobní motorové vozidlo zn. Mercedes-Benz GL 500, bílé barvy, v P., ul. R., kde byl kontrolován hlídkou PČR DEPO 521, která následnou lustrací na DI Praha IV zjistila, že jmenovaný má platnou blokaci řidičského oprávnění od 31. 10. 2012, Magistrát hl. m. Prahy pod sp. zn. S-MHMP-DSA-165835/12 odeslal obviněnému dne 22. 2. 2012 oznámení o dosažení 12 bodů a výzvu k odevzdání řidičského průkazu, obviněný dne 14. 3. 2012 podal proti zápisu 12 bodů námitku, která byla dne 29. 10. 2012 pravomocně zamítnuta s tím, že řidičské oprávnění pozbyl dnem 31. 10. 2012.
Za to byl obviněnému podle §241 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř a půl let. Dále byly podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uloženy tresty zákazu činnosti, a to spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech na dobu čtyř let a v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Zároveň byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku při nezměněném výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 51 T 97/2012, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné platby podle §241 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, zrušen výrok o trestu z tohoto rozsudku, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 7 To 332/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
K odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 5 To 411/2013 napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil návrhu na potrestání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2013 sp. zn. Zk 277/2013 pro zde popsaný skutek, jímž měl spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že městský soud nedovodil v jednání obviněného úmyslné zavinění, přestože existence tzv. eventuálního úmyslu obviněného byla v řízení prokázána, a skutek proto měl být posouzen jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 11 Tdo 618/2013, z něhož plyne, že pro existenci úmyslného zavinění o přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku svědčí i takové okolnosti, ze kterých je zřejmé, že pachatel, který jako řidič dosáhl 12 bodů v bodovém hodnocení, neposkytoval správnímu orgánu potřebnou součinnost při doručování oznámení o dosažení uvedené bodové hranice, nezajímal se o průběh správního řízení nebo o průběžný stav bodů v registru řidičů. Měl-li obviněný v evidenční kartě řidiče přestupkové záznamy takového druhu, že dosáhl 12 bodů v bodovém hodnocení, má dostatek zkušeností se správním řízením před orgány rozhodujícími ve věcech porušení pravidel silničního provozu, a jako řidič motorového vozidla byl povinen znát právní předpisy týkající se řízení motorových vozidel.
Správní rozhodnutí (zejména rozhodnutí Ministerstva dopravy o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 13. 8. 2012) byla obviněnému doručována v souladu se zákonem na adresu jeho trvalého bydliště, přičemž po uplynutí lhůty stanovené zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád”) byla tato rozhodnutí doručena tzv. fikcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 7 Tdo 498/2013, podle něhož neznalost výsledku odvolacího správního řízení bez dalšího nevylučuje závěr o úmyslném zavinění pachatele ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). Bylo zcela v možnostech obviněného, aby se zajímal o výsledek správního řízení ve věci jeho námitek proti oznámení o dosažení 12 bodů. Pokud věděl, že podal proti správnímu rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy odvolání, pak s přihlédnutím k §90 odst. 6 za použití §71 správního řádu zcela jistě věděl i o tom, že odvolací správní orgán je vázán relativně krátkou zákonnou lhůtou pro rozhodnutí o odvolání. Pokud se ani po uplynutí této lhůty a s vědomím toho, že správní orgán může svá rozhodnutí účinně doručovat fikcí, nezajímal o výsledek odvolacího správního řízení, nelze z takového chování vyvodit jiný závěr než ten, že byl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku srozuměn s tím, že bude-li řídit motorové vozidlo, může tak učinit v době, kdy již pozbyl řidičské oprávnění. Cílem jednání obviněného bylo podle dovolatele vyhnout se doručení rozhodnutí a tím i nastoupení následků v podobě pozbytí řidičského oprávnění. Nic na tom nemění ani skutečnost, že předmětné rozhodnutí Ministerstva dopravy nebylo doručeno do vlastních rukou obviněného.
Napadený rozsudek by podle dovolatele spočíval na nesprávném právním posouzení skutku i za předpokladu, že by úmyslné zavinění obviněného skutečně nebylo prokázáno. Stíhaný skutek by v takovém případě mohl podle dovolatele naplňovat znaky skutkové podstaty přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu”), když ve vztahu k přestupku postačí nedbalostní zavinění pachatele (viz §3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). V takovém případě by ovšem odvolací soud musel podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. postoupit věc příslušnému orgánu k projednání přestupku a nemohl by obviněného zprostit návrhu na potrestání.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. při naplnění podmínky podle §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 5 To 411/2013, a dále zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 5 To 411/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný nejvyšším státním zástupcem je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Z obsahu trestního spisu se podává, že Magistrát hl. m. Prahy, odbor dopravně správních agend, oddělení evidence řidičů a odbavování občanů sdělil obviněnému oznámením ze dne 22. 2. 2012 č. j. S-MHMP-DSA-165835/12, že v registru řidičů dosáhl v bodovém hodnocení 12 bodů a vyzval jej proto k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění. Proti provedení záznamu bodů podal obviněný námitky, o nichž Magistrát hl. města Prahy, odbor dopravně správních činností rozhodl tak, že je zamítl rozhodnutím ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. S-MHMP 165835/2012, č. j. MHMP1057087/2012. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný opravný prostředek a jeho odvolání zamítlo Ministerstvo dopravy, odbor provozu silničních vozidel rozhodnutím ze dne 12. 10. 2012 č. j. 921/2012-160-SPR/3, které nabylo právní moci dne 29. 10. 2012. Z důvodu včasných podání námitek proti oznámení ze dne 22. 2. 2012 se běh lhůt pro pozbytí řidičského oprávnění a odevzdání řidičského průkazu přerušil ode dne doručení námitek Magistrátu hl. města Prahy do dne, v němž jeho rozhodnutí ze dne 13. 8. 2012 podle §123f odst. 3 zákona o silničním provozu nabylo právní moci dne 29. 10. 2012 (č. l. 22-26). Obviněný tak byl povinen podle §123c odst. 3 tohoto zákona odevzdat řidičský průkaz a pozbyl řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo oznámení o dosažení 12 bodů doručeno.
Přiléhavým je odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 11 Tdo 618/2013, podle něhož okolnost, že se obviněný vůbec nezajímal o to, jak rozhodl správní orgán, tj. Ministerstvo dopravy v řízení vedeném pod č. j. 921/2012-160-SPR/3, tj. v řízení o jeho vlastních právech a povinnostech, nemůže být právně relevantní obhajobou toho, že nevěděl o pravomocném uložení zákazu řízení motorového vozidla. Je nutno konstatovat, že obviněný měl řadu záznamů v kartě řidiče, takže má dostatek zkušeností s řízením před správními orgány rozhodujícími ve věcech porušení pravidel silničního provozu. Věděl, že je účastníkem správního řízení a že v důsledku dosažení 12 bodové hranice u něho v podstatě došlo k uložení zákazu řízení motorového vozidla. Všechna rozhodnutí, která předcházela rozhodování Ministerstva dopravy, byla obviněnému doručována na adresu trvalého pobytu a po uplynutí správním řádem stanovené lhůty, došlo k doručení tzv. fikcí ve smyslu §24 odst. 1 správního řádu. Nelze přisvědčit argumentaci odvolacího soudu, že zavinění obviněného nebylo prokázáno, jestliže nelze vyloučit, že předmětné rozhodnutí Ministerstva dopravy svědkyně P., jako bývalá manželka obviněného, nepředala obviněnému s ohledem na jejich vztahy po rozvodu, kdy poštu obviněného, pokud nebyl dlouho doma, občas vyhodila. Odvolací soud tak nesouhlasil se závěrem nalézacího soudu, že se obviněný musel seznámit s konečným rozhodnutím Ministerstva dopravy doručené mu uložením, protože i předešlá rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy mu byla taktéž doručována uložením a odvolatel proti nim přesto podal řádné opravné prostředky, když se jedná o pouhé spekulace bez přesvědčivého základu.
Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že obviněný si byl vědom toho, že jednotlivá rozhodnutí ve věci jsou mu doručována na adresu jeho trvalého pobytu, byl tedy srozuměn s tím, že mu sem bude doručeno i konečné rozhodnutí ve věci, tedy předmětné rozhodnutí Ministerstva dopravy. Ostatně se všemi ostatními písemnostmi správních orgánů, doručovaných na adresu jeho trvalého pobytu (byť se zde fakticky nezdržoval, neboť zde bydlela jeho bývalá manželka s dcerami), rozhodujících o pozbytí oprávnění k řízení motorových vozidel, se vždy seznámil, neboť proti nim podával v zákonných lhůtách opravné prostředky. Nadto byl seznámen s možným způsobem doručení uložením podle správního řádu.
Neobstojí proto obhajoba obviněného, že nevěděl, že mu předmětné rozhodnutí bylo doručeno právě tímto způsobem. Nejvyšší státní zástupce správně poukázal na skutečnost, že v možnostech obviněného bylo zajímat se o výsledek správního řízení ve věci jeho námitek proti oznámení o dosažení 12 bodů a výzvy k odevzdání řidičského průkazu, jakož i o výsledek jeho odvolání proti rozhodnutí magistrátu. Přístup obviněného svědčí o jeho snaze vyhnout se doručení konečného rozhodnutí v předmětné správní věci a vytvořit si tím pro případ potřeby určité alibi v podobě možného tvrzení o nevědomosti ohledně výsledku celého řízení. Tato argumentace také byla ze strany obviněného následně použita poté, co bylo policií zjištěno, že řídil motorové vozidlo, ačkoli pozbyl řidičské oprávnění v důsledku dosažení 12 bodové hranice. S ohledem na veškeré výše uvedené poznatky se proto nemůže jednat o argument způsobilý prokázat, že obviněný si těchto skutečností nebyl dostatečně vědom.
Obviněný tedy věděl o průběhu správního řízení, které proti němu bylo vedeno, věděl že mu bude doručeno rozhodnutí Ministerstva dopravy, k jehož vydání dal podnět svým odvoláním, a jímž se snažil zvrátit jednoroční zákaz řízení motorových vozidel, vyplývající z titulu tzv. vybodovaného řidiče. Z ničeho nemohl dovozovat, že Ministerstvo dopravy, jako odvolací orgán, bude oddalovat své rozhodnutí, nebo že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bude zrušeno, a že proto bez dalšího může v následujícím období řídit motorová vozidla. Zejména pak záměrně činil tak, aby se o konečném rozhodnutí Ministerstva dopravy oficiálně nedověděl, byť jeho povinností bylo, aby se o výsledek správního řízení zajímal. Nelze proto pochybovat o existenci úmyslu obviněného, byť ve formě úmyslu eventuálního ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a tím i o naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud, jako soud dovolací, shledal podané dovolání důvodným a zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 5 To 411/2013, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Poté přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. července 2014
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c