ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.578.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 578/2014-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 9 To 486/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 188/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 11 T 188/2008, byl obviněný Ing. J. V. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“), jehož se měl dopustit tím, že dne 1. 3. 2006 v B., ulice B. …, uzavřel smlouvu o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu 3+1 č. … v B., na ul. Š. …, ve IV. podlaží, kterou převedl svůj členský podíl k uvedenému bytu na svoji dceru J. V., a takto znemožnil uspokojení splatné pohledávky svého věřitele Ing. Doc. F. S. CSc., ve výši 1.650.000,- Kč včetně úroku 6% p.a. od 26. 8. 2005 do zaplacení prodejem majetku, a to v souvislosti s vydaným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. Sm 253/2005 ze dne 25. 11. 2005, podle kterého měl zaplatit věřiteli uvedenou částku, kdy tímto převodem členského podílu k uvedenému bytu, jehož hodnota byla v souladu s vypracovaným znaleckým posudkem č. 3795/87-07 ze dne 8. 8. 2007 soudním znalcem stanovena na částku 1.500.000,- Kč, způsobil poškozenému Ing. Doc. F. S. CSc. celkovou škodu ve výši 1.500.000,- Kč.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trojnásobný trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zákona a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, za které byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. 48 T 7/2006, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 To 137/2007, byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. 48 T 7/2006, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 To 137/2007.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. J. V. odvolání, o kterém rozhodl usnesením ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 9 To 486/2013, Krajský soud v Brně, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce JUDr. Roberta Falbra. Tento svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný nejprve poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán i v případech, kdy právní závěry soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Konkrétně obviněný spatřoval naplnění daného dovolacího důvodu v tom, že při řešení otázky, zda měl právo převést členská práva a povinnosti člena družstva na svoji dceru, soudy nesprávně aplikovaly na skutkový stav příslušná ustanovení občanského práva.
Upozornil, že v jeho případě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu poškozování věřitele, neboť nedošlo ke zcizení části jeho majetku. Soudy mylně vycházely z toho, že měl právo převést členství v družstvu na svoji dceru. Obviněný však zdůraznil, že výlučnou členkou družstva se stala a následně jí byla pouze jeho bývalá žena Ing. M. V. V okamžiku uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností k družstvu (1. 3. 2006) obviněný nebyl členem družstva, právně se jím nikdy ani nestal, příslušelo mu pouze právo společného nájmu bytu manžely. Zdůraznil přitom nutnost rozlišovat pojmy „společné užívání bytu manžely“ a „společné členství manželů v družstvu“, v jeho případě však společné členství manželů v družstvu nevzniklo. To, že spolupodepsal dohodu o převodu členských práv na dceru, podle něj nevyvolalo jakékoli právní následky. Nemohl záměrně zcizit svůj majetek a v důsledku toho poškodit věřitele, k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu tak nedošlo, a to ani ve stadiu pokusu.
Obviněný zároveň poukázal na to, že i kdyby členem družstva byl, nebylo by jeho jednání způsobilé skutkovou postatu trestného činu poškozování věřitele naplnit. Na jeho majetek byly totiž vedeny exekuce, a to již ke dni 1. 3. 2006. V souladu s ustanovením §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“), ve znění pozdějších předpisů, platilo, že po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem, právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný, přičemž se jedná o neplatnost absolutní. V době převodu členských práv a povinností na dceru tak obviněný nebyl způsobilý nakládat s takovým předmětem tohoto právního úkonu a jeho jednání nemohlo vyvolat zamýšlený právní následek, nevznikla tedy ani žádná škoda. Obviněný tak skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele nenaplnil, ani ve stadiu pokusu. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 9 To 486/2013, a také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 11 T 188/2008, a dále aby zprostil obviněného obžaloby pro daný skutek.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného Ing. J. V. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvony Antonínové. Výhradu spočívající v neplatnosti učiněného právního úkonu spočívajícího v převodu členských práv v bytovém družstvu státní zástupkyně odmítla jako nedůvodnou, poukázala přitom na rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, v nichž je otázka trestní odpovědnosti pachatelů za jednání, které má podobu právního úkonu a naplňuje objektivní stránku určitého trestného činu, řešena. Soudní judikatura vychází z názoru, že v případě spáchání činu právním úkonem není rozhodné, zda jde o platný či neplatný úkon, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. Námitka případné neplatnosti převodu členských práv obviněného k družstevnímu bytu na dceru, nemá žádný právní význam pro vyvození dovolatelovy trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona. Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství by však mohla být zásadní výhrada týkající se jeho „vlastnictví“ členského podílu předmětného družstevního bytu, které podle spisových podkladů, jež měla státní zástupkyně k dispozici, nevěnovaly soudy obou stupňů v podstatě žádnou pozornost. V provedeném řízení tak podle státní zástupkyně nebyla dostatečně vyvrácena obhajoba obviněného spočívající v jeho tvrzení, že družstevní byt „byl pouze majetkem manželky“, resp. bývalé manželky, samostatně trestně odsouzené za tutéž majetkovou dispozici. Poukázala přitom na ustanovení §703 odst. 2 věta před středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, upravující vznik práva společného nájmu bytu a společného členství manželů v družstvu. Z tohoto důvodu považovala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podané dovolání v této části za důvodné a navrhla Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. J. V. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vázán.
Obviněný pod uvedený dovolací důvod podřadil výhrady, kterými se snažil zpochybnit vznik svého členství v bytovém družstvu, tudíž vlastnictví členského podílu v tomto družstvu a z toho plynoucí absenci nezbytného znaku základní skutkové postaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zákona spočívající ve zcizení vlastního majetku. Taková argumentace sice odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, ale Nejvyšší soud ji shledal nedůvodnou.
Pokud obviněný tvrdí, že u jeho osoby členství ve jmenovaném stavebním bytovém družstvu Mír nevzniklo, nelze mu přisvědčit, naopak listinné podklady založené v trestním spise jednoznačně vylučují tuto obhajobu, z níž dovodil svou beztrestnost. Přestože soud prvního stupně se podrobněji nezabýval otázkou členství obviněného v bytovém družstvu Mír a nevysvětlil náležitým způsobem veškeré souvislosti, které bylo nutné zkoumat právě za účelem objasnění okolností významných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §256 tr. zákona, z odůvodnění rozsudku tohoto soudu lze dovodit, že (správně) vycházel z obsahu především listinných důkazů, zejména ze Zápisu o dohodě a převzetí družstevního bytu ze dne 11. 9. 1984 (srov. str. 7 rozsudku Městského soudu v Brně). Soud v citované části napadeného rozsudku zmínil pouze „vznik práva společného užívání bytu manžely“, opomněl však další důsledek uzavření dohody o odevzdání a převzetí družstevního bytu, který platný občanský zákoník spojil s jejím podepsáním oběma manžely.
Právní úprava osobního užívání bytů byla v předmětném časovém období, tedy v okamžiku nabytí členství v družstvu tehdejší manželky obviněného Ing. M. V., obsažena v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 146/1971 Sb., účinném od 1. 1. 1972 do 31. 12. 1982. Konkrétně ji obsahovalo ustanovení §154 odst. 2, z něhož vyplývá, že členu stavebního bytového družstva vznikne splacením členského podílu právo, aby mu byl orgánem družstva přidělen do osobního užívání družstevní byt. Ing. M. V. byla přijata za členku družstva SBD Nový domov (později Mír, stavební bytové družstvo) již dne 20. 3. 1969. Manželství s obviněným Ing. J. V. uzavřela dne 17. 5. 1980. Ke splacení členského podílu ve výši 21.600,- Kč došlo dne 29. 7. 1982, tedy dva roky trvání manželství mezi Ing. M. V. a obviněným. Jak bylo již naznačeno, družstevní byt byl předán oběma manželům dne 11. 9. 1984, více jak čtyři roky trvání jejich manželství, čímž oběma vzniklo právo společného užívání bytu a současně společné členství v družstvu.
Vznik společného členství v družstvu pro tehdejší manžele V. vyplývá z ustanovení §175 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném v rozhodné době, podle něhož „vzniklo-li jednomu z manželů za trvání manželství právo na přidělení družstevního bytu, vzniklo s právem společného užívání i společné členství manželů v družstvu.“ Jak tedy bylo zdůrazněno, tehdejší manželce obviněného Ing. M. V. vzniklo právo na přidělení družstevního bytu již za trvání manželství s obviněným, a datem 11. 9. 1984 i společné členství v družstvu oběma manželům. Tyto nesporné skutečnosti vyplývající z příslušných listin založených v trestním spise proto jednoznačně vyvrací tvrzení obviněného, že se nikdy nestal členem stavebního bytového družstva Mír. Citovaná právní úprava, ačkoli poměrně srozumitelná, byla rozvedena i v soudní judikatuře, např. z rozhodnutí publikovaném pod č. 59/70 Sb. rozh. obč., jež v podstatě odpovídá situaci obviněného v rozhodné době, vyplývá, že pro vznik práva společného užívání bytu manžely je rozhodný okamžik vzniku práva užívat byt, nikoli okamžik vzniku práva na přidělení družstevního bytu. Jestliže vzniklo uzavřením dohody o odevzdání a převzetí bytu právo užívání družstevního bytu za trvání manželství po 31. 3. 1964, vzniklo spolu s právem společného užívání družstevního bytu manžely i jejich společné členství v družstvu. Také v rozhodnutí publikovaném pod č. 34/83 (s. 225, odst. 3) Sb. rozh. obč. je poukázáno na to, že vznik společného členství manželů v družstvu a vznik společného užívání družstevního bytu je vázán na okamžik uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu.
Jen pro upřesnění považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na to, že i po změně společenských poměrů zůstala podstata této právní úpravy v podstatě shodná. Novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992 bylo právo „osobního užívání bytu“ pouze nahrazeno pojmem „nájem“ a „společné užívání bytu manžely“ se tak změnilo ve „společný nájem bytu manžely“ ve smyslu §871 odst. 1 občanského zákoníku. Předcházející znění ustanovení §175 odst. 2, jak bylo citováno výše, bylo převzato prakticky v nezměněné podobě do ustanovení §703 odst. 2, jen s novými pojmy „nájem“ a „společný nájem manžely“, přičemž současný vznik společného členství manželů v družstvu zůstal zachován. Tato právní úprava pozbyla účinnosti až k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
V posuzované trestní věci bylo proto nepochybně zjištěno, že obviněný Ing. J. V. byl k okamžiku uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu na ulici Š. č. … v B., jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, členem bytového družstva Mír a tímto okamžikem nabyla dcera obviněného nejen členská práva a povinnosti, ale také členský podíl od obou převádějících. Pro naplnění znaku „zcizení svého majetku“ ustanovení §256 odst. 1 písm. a) tr. zákona tak zjištěné okolnosti jednoznačně svědčí. Námitka, jíž obviněný zpochybnil význam majetkové dispozice s družstevním bytem pro způsobení škodlivého následku na straně věřitele Ing. Doc. F. S. CSc., proto nemohla mít žádné opodstatnění. Přestože se soudy, jak již bylo připomenuto, náležitě nevypořádaly s existencí majetkových práv obviněného podle platné právní úpravy v době spáchání činu, je nutné považovat jejich rozhodnutí o vině obviněného za věcně správná a zákonná.
Na trestní odpovědnost obviněného za zjištěné protiprávní jednání neměla žádný vliv také zpochybněná platnost smlouvy o převodu členských práv a povinností uzavřené dne 1. 3. 2006 mezi obviněným a jeho bývalou manželkou na straně jedné a jejich dcerou na straně druhé.
Nejvyšší soud v této souvislosti může poukázat na judikaturu, ve které již byl význam platnosti právního jednání při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin, jehož objektivní stránka zahrnuje takové jednání, opakovaně řešen. Soudní praxe zastává názor, že u právního jednání, resp. protiprávního, je nutno posuzovat jeho smysl a obsah, nikoli jeho případnou platnost podle norem jiného právního odvětví. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 6/2010, str. 185 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp.zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod č. T 575 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 24/2003, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck. Praha 2003.) O této otázce pojednává i právní věta obsažená v rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr., podle níž trestní odpovědnost podle §128 odst. 2 tr. zákona není vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatná. Jak správně připomněla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, nelze vyloučit trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu jen proto, že právní úkon je neplatný. Trestný čin lze spáchat i prostřednictvím právního úkonu, samozřejmě za splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti a to bez ohledu na platnost tohoto úkonu z pohledu zejména občanského nebo obchodního práva. Ve své judikatuře se k otázce významu neplatnosti právních úkonů pro trestní odpovědnost vyjádřil i Ústavní soud, a to zcela ve smyslu jen stručně připomenutých výkladů soudní praxe Nejvyššího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, publikovaný pod N 218, sešit 55, r. 2009, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Nejvyšší soud tak nemá žádné pochybnosti o správnosti právního posouzení zjištěných skutkových okolností v trestní věci obviněného Ing. J. V. Obviněný svými námitkami, které sice odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, nemohl zvrátit napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová