ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.827.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 827/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2014 o dovolání, které podal obviněný R. N. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 10 To 18/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 130/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 11 T 130/2013, byl obviněný R. N. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku, a odsouzen podle §254 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Obviněný podal proti citovanému rozsudku odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 10 To 18/2014, zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. N. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zbyňka Čermáka. Tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle obviněného v rozsudku popsaný skutek a skutková zjištění rozvedená v odůvodnění napadených rozhodnutí neposkytují dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1, alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku. Zdůraznil přitom, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu musí závěr o vině obviněného logicky vyplývat z výsledků dokazování. Soudy měly u tohoto přečinu nesprávně posoudit naplnění všech jeho formálních znaků, zejména objektivní i subjektivní stránky a způsobené škody, taktéž měla být opomenuta nutnost u jednání obviněného zohlednit princip subsidiarity trestní represe. Poukázal na to, že oproti kvalifikaci použité v trestním příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 11 T 130/2013, proti kterému si obviněný, na rozdíl od spoluobviněného T. P., podal odpor, došlo k jejímu „zpřísnění“ rozsudkem okresního soudu o naplnění dalšího znaku daného přečinu spočívajícího v ohrožení včasného a řádného vyměření daně, což mohlo vést k uložení přísnějšího trestu. Upozornil také na to, že zatímco podle trestního příkazu měl spáchat uvedený přečin ve spolupachatelství s T. P., následným rozsudkem okresního soudu byl uznán vinným, jako kdyby se jej dopustil sám. Odvolací soud měl následně způsobit nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí tím, že se sice ztotožnil s popisem skutku soudem prvního stupně, avšak následně dospěl k odlišnému právnímu závěru.
Zdůraznil dále, že z funkce jednatele společnosti RT Homes CZ s.r.o. odstoupil dne 2. 3. 2011, kdy převedl svůj obchodní podíl na T. P., naplnění znaků daného trestného činu je tedy třeba vztahovat nejpozději k tomuto datu. Soudy při posuzování skutku nevycházely z „určitého účetního období“ ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, ani nebyla zohledněna otázka dalšího provádění a dokončení díla, tedy rodinného domu typu „Bradford“. Rozhodující pro zaúčtování všech přijatých plnění a nákladů je podle obviněného totiž až termín ukončení díla, tedy 18. 9. 2011.
Obviněný dále zpochybnil vznik „značné škody“ jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §254 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku, neboť podle něj není zřejmé, na podkladě jakých skutečností soudy k této částce dospěly. Předmětné dílo bylo dokončeno až po ukončení jednatelství obviněného, smlouva o dílo včetně jejího dodatku byla s objednatelem J. M. jménem obchodní společnosti uzavřena pouze odsouzeným T. P. Pokud tak odvolací soud dovodil, že došlo k ohrožení majetkových práv společnosti RT Homes s.r.o, tím, že byla do účetnictví zaúčtována pouze částka 3.000.000,- Kč, tedy částka o 754.000,- Kč nižší, kdy tento rozdíl do dispozice společnosti nepřešel, označil obviněný tento závěr nesprávným. Napadl i samotnou výši částky, která měla být stanovena nesprávně pouze na podkladě účetních dokladů bez posouzení skutkového stavu věci v okamžiku dokončení díla. Poukázal i na neúplnost zajištěného účetnictví společnosti RT Homes CZ s.r.o. a vyslovil jinou výši rozdílu mezi přijatou a fakturovanou částkou, ke které došel vlastním výpočtem.
Ve svém dovolání dále obviněný uvedl, že soudy se nevypořádaly s otázkou absence subjektivní stránky jeho jednání a její naplnění chybně dovodily pouze ze zjištěného skutkového stavu. Není podle něj zřejmé, na základě jakých skutečností soudy k takovému závěru dospěly, vyslovil přesvědčení, že nebyl srozuměn se způsobem, jakým byly jednotlivé účetní transakce provedeny, neboť účetní společnosti RT Homes CZ s.r.o. M. Z. při nich postupovala podle pokynů odsouzeného T. P., on sám jí pouze nařídil rozúčtování částky 3.000.000,- Kč na menší položky, aby bylo postupováno v souladu se zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů. Účetnictví společnosti neměl podle svých slov nikdy k dispozici a na jeho zkreslování neměl ani zájem. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 10 To 18/2014, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 11 T 130/2013, a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se ke dni rozhodnutí k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněný R. N. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily, ani jak postupovaly při dokazování. Jedná se totiž o procesní postup zakotvený zejména v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a nejde tudíž o aplikaci hmotného práva. Pro Nejvyšší soud je v řízení o dovolání podkladem přezkumu zásadně skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je vázán.
Námitku obviněného, že popis skutku ve výroku o vině v trestním příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 11 T 130/2013, odpovídal spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s odsouzeným T. P., zatímco v rozsudku soudu prvního stupně pouze pachatelství ve smyslu §22 tr. zákoníku, musí Nejvyšší soud odmítnout jako nedůvodnou, a to z následujících důvodů. Pomocí těchto dvou pojmů – pachatel a spolupachatel – je specifikován subjekt trestného činu. Ze samotného znění příslušných dvou ustanovení §22 a §23 tr. zákoníku vyplývá, že pojem spolupachatele navazuje na pojem pachatele s tím, že každý ze spolupachatelů je trestně odpovědný tak, jako by trestný čin spáchal sám. Pro samotnou trestní odpovědnost obviněného není podstatné, zda je formálně označen za pachatele nebo spolupachatele trestného činu, podle výkladového ustanovení §113 tr. zákoníku se pachatelem rozumí, nevyplývá-li z jednotlivého ustanovení trestního zákona něco jiného, i spolupachatel a účastník. Bez ohledu na to pak ustanovení §§22 a 23 tr. zákoníku odlišují pachatele od spolupachatele a to v podstatě tak, že pachatelem je ten, kdo bezprostředně spáchal trestný čin, tj. sám naplnil všechny znaky skuktové podstaty určitého trestného činu. Jestliže byl čin spáchán společným jednáním, tj. úmyslně v součinnosti s další osobou, či osobami, jedná se o spolupachatelství, k němuž se nevyžaduje, aby každý ze spolupachatelů sám naplnil jednotlivé znaky skutkové podstaty, ale postačí, pokud naplnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, event. jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozhodnutí č. 36/1973, č. 49/2009-I., č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). Z popisu skutku výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Náchodě je však zcela zřejmé, že předmětného jednání se obviněný dopustil společně, tj. po vzájemné dohodě a v součinnosti s již odsouzeným T. P., přičemž tento způsob vyhodnocení skutkového stavu v dané věci odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Z uvedené námitky obviněného v podstatě ani nevyplývá, v čem konkrétně měla odlišnost v označení subjektů trestného činu mezi trestním příkazem a napadeným rozsudkem spočívat.
Obviněný dále upozornil na rozšíření znaků trestného činu §254 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Náchodě oproti právní větě trestního příkazu tohoto soudu. K těmto výhradám Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že u trestního příkazu se neuplatní zásada zákazu reformationis in peius. Podle §341g odst. 2 tr. ř. byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ex lege ruší a samosoudce postupuje, jako by trestní příkaz vůbec vydán nebyl, tj. zpravidla nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Může tedy obviněnému uložit přísnější trest nebo může obviněného uznat vinným i těžším trestným činem (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3592-3593). Přitom však přísnější právní kvalifikace nebo uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/2002; či nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 39/09, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 256/2009). Na zmíněném postupu soudu prvního stupně proto Nejvyšší soud neshledal žádného pochybení, neboť jím nedošlo k porušení zákazu změny k horšímu, který se v uvedeném případě v trestním řízení neuplatní.
Na druhé straně je možné vytknout především soudu prvního stupně, že v rámci popisu skutkových okolností ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku neoznačil konkrétní druh daní, jejichž řádné vyměření bylo v důsledku společného jednání obou pachatelů ohroženo. Nicméně v daném případě lze ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně akceptovat vyjádření této alternativy tzv. dovětku jako znaku skutkové podstaty spáchaného přečinu spočívajícímu v ohrožení řádného a včasného vyměření daně slovy „a část převzatých finančních prostředků ve výši 754.500,- Kč nebyla promítnuta do daňových přiznání“. Ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozsudku, v němž na straně 3 již soud označil obě daňové povinnosti subjektu daně – společnosti RT Homes CZ s. r. o., k jejichž ohrožení v důsledku protiprávního jednání obviněného došlo, a to jak daně z přidané hodnoty, tak i daně z příjmů právnických osob. Tím, že uvedenou finanční částku, kterou obviněný společně s již odsouzeným spolupachatelem T. P. převzali od svědka J. M. jako cenu za provedení stavby, nevložili do majetku ani do účetních dokladů obchodní společnosti, jejímž jménem jednali, a jež byla smluvní stranou zavazující se k provedení díla, přinejmenším ohrozili majetková práva tohoto majetkově odděleného subjektu a současně ohrozili řádné vyměření daňových povinností tohoto subjektu daně. Jak soud prvního stupně, tak především odvolací soud naprosto správně a na podkladě výsledků provedených důkazů (výpovědi svědkyně M. Z. a listiny dokumentující převzetí peněžní hotovosti a faktura vystavená na jméno J. M.) dovodily naplnění znaků tzv. dovětku v obou jeho alternativách, jež se vztahuje ke všem jeho alineám v ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená nedostatečnost v samotném popisu skutkových okolností ve výroku odsuzujícího rozsudku proto nemohla nijak ovlivnit správnost a zákonnost samotného výroku o vině obviněného R. N. Je totiž možné téměř s jistotou konstatovat, že ohledně výše citované částky převyšující 500 000,- Kč, která nebyla zahrnuta do majetku obchodní společnosti ani se nepromítla v účetních podkladech sloužících pro řádné a včasné vyměření daně z přidané hodnoty a daně z příjmu, došlo fakticky ke zkrácení daní, čímž by mohl být naplněn již přísnější poruchový trestný čin podle §240 tr. zákoníku (srov. např. rozhodnutí č. 57/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku dále snažil zbavit trestní odpovědnosti námitkou, že v okamžiku ukončení díla již nevykonával funkci jednatele obchodní společnosti RT Homes s.r.o. Těmto argumentům však nelze dát za pravdu. Jak jasně vyplývá z výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, skutek byl vymezen nejméně na časové období od 28. 8. 2010 do 2. 3. 2011, kdy obviněný R. N. ve jmenované společnosti byl jednak společníkem a také jednatelem, k převzetí ceny za stavbu domu pro svědka J. M. došlo nepochybně v srpnu a říjnu roku 2010. Přijaté plnění ze smlouvy proto mělo mít zahrnuto do daňových přiznání za IV. čtvrtletí tohoto roku u daně z přidané hodnoty a za tentýž rok také u daně z příjmu. Obviněný tudíž ještě v době výkonu funkce statutárního orgánu společnosti měl zákonem stanovenou povinnost zajistit pro tuto společnost vedení účetnictví na podkladě pravdivých údajů, která nebyla dodržena.
Nejvyšší soud tedy může jen zdůraznit, že na dokonání přečinu podle §254 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku neměl termín dokončení předmětné stavby žádný vliv, neboť trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodářství a jmění podle §125 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, (v trestním zákoníku §254 odst 1) je deliktem ohrožovacím, k naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu tak stačí pouhé ohrožení majetkových práv jiného či včasné a řádné vyměření daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 5 Tdo 864/2005 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, r. 2005, svazek 18, č. 817).
Ohledně vzniklé škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §254 odst. 3 tr. zákoníku se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem soudů, že svým jednáním obviněný společnosti RT Homes s.r.o. způsobil spolu s již odsouzeným T. P. škodu ve výši 754.500,- Kč. Zejména na základě listinných důkazů (stvrzenky o převzetí částek 442.000,- Kč a 3.754.500,- Kč od objednatele, příjmové pokladní doklady z účetnictví společnosti RT Homes s.r.o., faktura vystavená společností RT Homes s.r.o. na částku 3.442.000,- Kč) a výpovědí svědků J. M. a M. Z. byla trestná činnost R. N. dostatečně v nezbytném rozsahu objasněna. Konkrétně u výpovědi svědka J. M. není důvodu, pro který by měla být její pravdivost zpochybňována, neboť tento svědek se vůči oběma obviněným nesnažil domoci vrácení jakýchkoli finančních prostředků, naopak vyjádřil se ve smyslu, že veškeré vzájemné závazky jsou vyrovnány, není tedy namístě pochybovat o jakékoli účelovosti výpovědí tohoto svědka. Z obsahu provedených důkazů je proto zcela nepochybné, že škodlivý následek přečinu dosáhl výše 754.500,- Kč a výhrady dovolatele jsou v tomto smyslu neopodstatněné.
K namítané absenci subjektivní stránky trestného činu musí Nejvyšší soud opět vyjádřit souhlas se závěry soudů nižších stupňů, že úmysl obviněného je zřejmý ze skutkových okolností a o jeho přítomnosti nelze mít žádných pochyb. Zavinění ve formě přímého úmyslu vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného obsaženého v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Pokud obviněný společně s dalším jednatelem obchodní společnosti převzal finanční hotovost náležející do majetku této společnosti, její část si však ponechal, její přijetí tudíž zatajil úmyslným nezahrnutím do účetních dokumentů společnosti, nelze uvažovat o jiné formě zavinění než o úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Byl to právě obviněný, kdo uděloval pokyny účetní společnosti RT Homes s.r.o. M. Z., aby „rozúčtovala“ přijatou platbu ve výši 3.000.000,- Kč na více dokladů po částkách 400.000,- Kč, tak, aby bylo postupováno v souladu s ustanovením §4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, při vědomí toho, že částku 754.500,- Kč si oba tehdejší jednatelé rozdělili a nevložili ve prospěch společnosti RT Homes s.r.o.,
Částka 754.000,- Kč představuje rozdíl mezi celkovou částkou 4.196.500,- Kč přijatou od J. M., tak jak vyplývá ze zajištěných příjmových dokladů, a částkou 3.442.000,- Kč, na kterou účetní M. Z. podle pokynu obviněného vystavila za společnost RT Homes s.r.o. J. M. fakturu (viz č. l. 170).
Ze zjištěných skutkových okolností je nepochybné, že uvedená část finančních prostředků zaplacených J. M. nebyla použita ani na stavbu domu, ale dokonce ani ve prospěch společnosti RT Homes s.r.o. Pouze nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí lze tak na tomto místě konstatovat, že u uvedeného skutku by se nabízela možnost jeho kvalifikace trestným činem zpronevěry, neboť jak se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyslovil není vyloučen jednočinný souběh trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zákona s trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zákona (viz např. č. 21/2008 a č. 41/2008 Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 629/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, r. 2006, svazek 27, č. 908). V dosavadním řízení však bylo postupováno výrazně ve prospěch obviněného a jeho jednání tak bylo posouzeno pouze jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1, alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku.
Ani námitky obviněného o nutnosti použití zásady subsidiarity trestní represe vyjádření v §12 odst. 2 tr. zákoníku neshledal Nejvyšší soud důvodnými. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ani uvedená zásada a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují uplatnění trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností stanovených jinými právními normami, které lze sankcionovat i mimotrestními právními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob – k tomu srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V předmětné věci navíc nejde o nijak zanedbatelné porušení příslušných norem upravujících jednak povinnosti statutárního orgánu vůči právnické osobě, jejímž jménem jednají, navíc protiprávním činem obviněného a druhého z jednatelů došlo též k úmyslnému neplnění daňových odvodů, k nimž byla tato účetní jednotka povinována. Bylo proto zcela namístě postihnout takové jednání, které naplňuje přinejmenším znaky přečinu podle §254 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku v trestním řízení.
Nejvyšší soud tak nemá žádné pochybnosti o správnosti právního posouzení zjištěných skutkových okolností v trestní věci obviněného R. N., jeho převážná argumentace navíc byla opakováním dosavadní obhajoby obviněného a také odvolacích výhrad, s nimiž se soud druhého stupně v napadeném usnesení náležitě vypořádal. Dovolání, které podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, proto posoudil jako zjevně neopodstatněné a odmítl je podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová