ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.88.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 88/2014-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2014 o dovoláních, která podali obvinění Ing. J. Ž. a J. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 9 To 45/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 9/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění Ing. J. Ž. a J. J. byli rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 2 T 9/2012, uznáni vinnými dvěma zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterých se dopustili skutky popsanými pod body 4. a 5. ve výroku o vině tohoto rozsudku. Týmž rozsudkem byl obviněný Ing. J. Ž. uznán vinným i dalším zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným pod bodem 1. výroku o vině, trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), a zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterých se dopustil skutky popsaným pod body 2. a 6. ve výroku o vině, a organizátorstvím dvou přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §24 odst. 1 písm. a) a §254 odst. 2 (správně mělo být uvedeno i alinea 1) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutky popsanými pod body 3./a) a 3./b) výroku o vině. Obviněný J. J. byl týmž rozsudkem uznán vinným též dvěma přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 (správně mělo být uvedeno i alinea 1) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky popsanými pod body 3./a) a 3./b) ve výroku o vině.
Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný Ing. J. Ž. byl za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 7 T 40/2011, a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 47/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 To 380/2011, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 1 roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního nebo kontrolního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu nebo kontrolního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 7 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech v rozsudcích Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 7 T 40/2011, a Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 47/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 11 To 380/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. J. uložil soud prvního stupně podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku za označené trestné činy úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního nebo kontrolního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu nebo kontrolního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody způsobené trestnými činy poškozeným obchodním společnostem.
Z podnětu odvolání obou obviněných a odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 9 To 45/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušen výrok o vině ohledně obou obviněných pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně, a dále výrok o vině ohledně obviněného Ing. J. Ž. pod bodem 2. tohoto rozsudku. Dále byl z důvodu uvedeného v ustanovení §257 odst. 1 tr. řádu rovněž zrušen výrok o vině pod bodem 6. rozsudku soudu prvního stupně a ohledně obou obviněných výroky o trestech a výroky o náhradě škody v tomto rozsudku. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. J. Ž. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a oba obviněné i dalším trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný Ing. J. Ž. byl za uvedené trestné činy, za další dva trestné činy podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za organizátorství dvou přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §24 odst. 1 písm. a) a §254 odst. 2 tr. zákoníku (ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen) a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 7 T 40/2011, a další sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 47/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 To 380/2011, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 1 roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního nebo kontrolního orgánu nebo člena kolektivního statutárního nebo kontrolního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 7 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech v rozsudcích Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 7 T 40/2011, a Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 T 47/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 11 To 380/2011, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. J. uložil odvolací soud podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku za výše označené trestné činy, za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a dva přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 tr. zákoníku (ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen) úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního nebo kontrolního orgánu nebo člena kolektivního statutárního nebo kontrolního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let.
Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu a z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu bylo zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. J. Ž. pro skutek popsaný pod bodem II. ve výroku rozsudku odvolacího soudu.
Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 2 a 3 tr. řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody způsobené trestnými činy poškozeným obchodním společnostem.
Obvinění Ing. J. Ž. a J. J. podali prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 9 To 45/2013, dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. obviněný J. J. i podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Obviněný Ing. J. Ž. ohledně skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné poukázal na výpovědi některých svědků a další důkazy, přičemž setrval na tom, že žádný z provedených důkazů nevyvrací jeho tvrzení, podle něhož zboží bylo vyrobeno a připraveno k expedici ve skladech obchodní společnosti Rotoprint, s. r. o. Podle jeho názoru nejednal v úmyslu uvést někoho v omyl při uzavírání smlouvy. Ke skutku obsaženému pod bodem A) ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu obviněný namítá, že při uzavírání smlouvy nezamlčel leasingové společnosti nepříznivou ekonomickou situaci obchodní společnosti DAN LABEL COMPANY, a. s., za kterou jednal, neboť nebyl v postavení managementu této obchodní společnosti odpovědného za její ekonomickou situaci. Jak dále zdůraznil, skutečnost, že mu byla statutárním orgánem udělena plná moc, ještě neznamená, že na něj byla přenesena odpovědnost tohoto statutárního orgánu za ekonomické procesy v obchodní společnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněný považuje rovněž za podstatné, že obchodní společnost DAN LABEL COMPANY, a. s., uhradila 80 % dlužné částky. Pokud jde o skutek pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle obviněného vrchní soud ve svém odůvodnění neuvedl žádné vlastní hodnocení. Ohledně skutku popsaného pod bodem B) ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze obviněný vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů. Podle názoru obviněného obchodní společnost VIVA leasing, a. s., nemohla být uvedena v omyl stran toho, v jakém stavu se nachází předmět leasingu, neboť šlo o tzv. projektový leasing, kde posledně zmíněná obchodní společnost byla srozuměna s tím, že předmět leasingu bude teprve po rekonstrukci uveden do provozu. Tato obchodní společnost se přitom nestala vlastníkem předmětu smlouvy. Jak dále obviněný zdůraznil, nezamlčel poškozené obchodní společnosti neschopnost platit sjednané leasingové splátky, přičemž obchodní společnost POLYCOVER, s. r. o., uhradila obchodní společnosti VIVA leasing, a. s., plnou hodnotu toho, co leasingový pronajímatel investoval. Závěrem obviněný poukázal na skutečnost, že ačkoli předpisy mezinárodního práva zakotvují zákaz vězení pro dlužníky, nacházel se více než jeden rok ve vazební věznici a je mu kladeno za vinu to, že se mu nepodařilo zajistit dostatečné množství finančních prostředků, aby obchodní společnosti, v nichž se angažoval, řádně plnily své závazky. Obviněný nesouhlasí ani s výrokem, jímž byl obchodní společnosti Bohemia Factoring, s. r. o., v rámci adhezního řízení přiznán nárok na náhradu škody, ačkoli tato společnost měla být odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. J. Ž. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl a zprostil ho obžaloby.
Obviněný J. J. ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítá, že skutky uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byly nesprávně podřazeny pod skutkovou podstatu trestných činů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 tr. zákoníku, podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud jde o skutky popsané pod body 3./a) a 3./b) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a posouzené u něj jako přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění §254 odst. 2 tr. zákoníku, je obviněný přesvědčen, že neuvedl hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Použitá právní kvalifikace ani neobsahuje odkaz na příslušnou alinea, což podle jeho názoru zakládá nepřezkoumatelnost tohoto výroku o vině. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, ze skutkové věty není zřejmé, jaký údaj soudy považovaly za hrubě zkreslený a v kterých podkladech měl být uveden. Takový postup soudů považuje obviněný za porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru obviněného hrubě zkresleným údajem ve smyslu §254 odst. 2 tr. zákoníku by byl pouze takový, který by neodpovídal návrhu na vklad a notářskému zápisu, tj. musel by být v rozporu s těmito listinami. Obviněný nepovažuje za správný ani závěr o fiktivnosti půjček, protože v posuzované věci je podstatné, že předmětný závazek v rozhodné době skutečně existoval a že dluh z něho vyplývající bylo možné započíst vůči pohledávce obchodní společnosti POLYCOVER, s. r. o., na splacení vkladu. Obviněný je rovněž přesvědčen, že kapitalizace pohledávek je zcela legitimní operací a nelze ji samu o sobě považovat za skutečnost, která by naplňovala skutkovou podstatu trestného činu. Podle jeho názoru navýšení kapitálu i vkladu nemělo de facto žádný dopad na práva třetích osob, takže je namístě uplatnit pravidlo „ultima ratio“. Označený skutek proto podle obviněného nenaplňuje znaky žádného trestného činu, případně i kdyby se mělo jednat o nějaký trestný čin, tak nikoli o trestný čin podle §254 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti obviněný poukázal na vyjádření subjektivní stránky v popisu skutku, přičemž podle jeho mínění jednání zde uvedené bylo součástí skutku popsaného pod body 4. a 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jakožto součást podvodného jednání, ovšem jednočinný souběh uvedených trestných činů je vyloučen.
Obviněný zaměřil své výhrady i proti právnímu posouzení skutků jako trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, s obchodní společností VIVA leasing, a. s., uzavírali více leasingových smluv, takže jmenované společnosti byla dobře známa ekonomická situace obchodní společnosti POLYCOVER, s. r. o., a nic jí nebylo zatajeno ze strany obviněných. Navíc prvně uvedená společnost nabyla předmět leasingu do svého vlastnictví, když jí prodali tento předmět leasingu. Při koupi leasingová společnost věděla, že stroj není kompletní, což vylučuje závěr soudů o zamlčení podstatné skutečnosti. Pokud nebylo zpochybněno vlastnické právo obchodní společnosti VIVA leasing, a. s., pak podle obviněného výše škody při následném leasingu stroje může být jen rozdílem mezi hodnotou stroje při uzavření leasingové smlouvy a hodnotou stroje při vypovězení leasingové smlouvy po odečtení splátek na zaplacení kupní ceny. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že nezohlednily hodnotu stroje a že do výše škody neměla být zahrnuta daň z přidané hodnoty, neboť obchodní společnost VIVA leasing, a. s., si tuto daň uplatnila. Obdobné námitky obviněný uvedl i ve vztahu k poškozené obchodní společnosti SPORTLEASE, a. s. (viz skutek pod bodem 5. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), neboť nebylo zpochybněno vlastnické právo této obchodní společnosti k tiskařskému stroji zn. Cerutti. Rovněž v tomto případě obviněný zpochybnil výši škody, tak jak byla zjištěna soudy obou stupňů. Obviněný popírá svou aktivní účast na sjednávání leasingových obchodů, proto je přesvědčen, že nenaplnil znak spočívající v uvedení jiného v omyl u trestných činů podvodu. Přitom obviněný namítá též existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť ve vztahu k němu není prokázáno a ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by on sám jednal způsobem popsaným v příslušných skutkových větách. Obviněný pak s poukazem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zpochybnil i naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, neboť se snažil zachovat hospodaření obchodní společnosti a řádně plnil i její závazky. Jak dále v této souvislosti zdůraznil, jako fyzická osoba uzavřel v květnu 2010 tři smlouvy o zřízení zástavního práva a podepsal směnky, na jejichž základě tak poskytl dostatečný majetkový ekvivalent (zástavu) k plnění plynoucímu z úvěru. Tyto okolnosti podle obviněného zjevně vylučují závěr o jeho úmyslu způsobit takovým jednáním škodu a obohatit se na cizím majetku, soudy nižších stupňů se však jimi nijak nezabývaly, čímž opomněly důkazy podstatné pro posouzení viny. K tomu obviněný rovněž namítá, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako uvedení věřitele v omyl, které by bylo vedeno úmyslem způsobit mu škodu v dané výši. Podle jeho přesvědčení spoléhal na příznivý ekonomický vývoj a na to, že jím vedená obchodní společnost bude mít dostatek peněz k plnění všech závazků.
Podle názoru obviněného každý zpětný leasing je formou rizikového úvěru pro podnikatele, přičemž toto riziko je vyváženo vysokým úrokem předmětného úvěru. Obviněný se domnívá, že obchodní společnost SPORTLEASE, a. s., jako věřitel jednala se zjevnou neopatrností, které se mohla snadno vyvarovat, přičemž podstatnou část půjčených peněz pak obviněný vrátil věřiteli a poskytl mu odpovídající zajištění. V této otázce obviněný odkázal na soudní judikaturu, např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a sp. zn. 7 Tdo 486/2013, přičemž nepovažuje za prokázané, že by uváděl jiného v omyl s cílem se obohatit. V jeho jednání tak chybí znak spočívající v uvedení věřitele v omyl a úmysl způsobit někomu škodu. Podle obviněného soudy nižších stupňů nezohlednily ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, protože částečné neuhrazení smluvně dojednaného plnění věřiteli je výsledkem rizikového obchodního vztahu mezi různými subjekty, když negativní dopad takového jednání na věřitele, pokud dlužník nezaplatil věřiteli část dluhu, je obvykle možno řešit jako obchodní, resp. občanskoprávní věc. Jak dále obviněný zdůraznil, i kdyby bylo prokázáno, že ze dvou strojů vznikl jeden, který byl předmětem předmětných obchodů, muselo by být současně prokázáno, že obviněný věděl o této skutečnosti. Popsané jednání by bylo možno označit nanejvýš jako hrubou nedbalost, která však nestačí k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Obviněný považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za porušující princip presumpce neviny, resp. pravidla „in dubio pro reo“.
Obviněný vznesl poměrně obsáhlé výhrady i proti výroku o trestu (viz s. 36 až 40 jeho dovolání), který považuje za nepřiměřený, protože soudy nižších stupňů údajně nevyhodnotily dostatečně hlediska trestního zákoníku rozhodná pro uložení trestu, zejména pak dobu, která uplynula od spáchání posuzovaných činů, a neuložily mu případně jiný druh trestu nespojený s odnětím svobody.
Závěrem svého dovolání proto obviněný J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obou obviněných prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání obviněného Ing. J. Ž., podle názoru státního zástupce většinu jeho námitek nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Jestliže obviněný poukazuje na nemožnost dovodit u něj podvodný úmysl, a tedy v části dovolání zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestných činů podvodu, státní zástupce odkazuje na závěry soudu prvního stupně učiněné v rámci dokazování a vyjádřené v odůvodnění jeho rozsudku. K námitkám obviněného zaměřeným proti výroku o náhradě škody státní zástupce zdůraznil, že soud rozhodl o náhradě škody důvodně, neboť byly dány podmínky pro takové rozhodnutí.
Pokud jde o dovolání obviněného J. J., podle názoru státního zástupce tento obviněný zčásti opakuje svou obhajobu z řízení před soudy nižších stupňů a v podstatě zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Na druhé straně lze podle státního zástupce část námitek obviněného podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zejména jestliže obviněný vytýká nesprávné užití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, anebo zpochybňuje-li naplnění znaků skutkových podstat posuzovaných trestných činů. Tyto námitky však státní zástupce považuje za neopodstatněné.
Námitky obviněného zaměřené proti právní kvalifikaci skutků jako přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 tr. zákoníku pokládá státní zástupce sice za relevantní do té míry, že v právní větě obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebyla uvedena příslušná alinea citovaného ustanovení. Tato vada ovšem podle státního zástupce nemá vliv na jinak správné skutkové i právní závěry, neboť skutek je popsán srozumitelně a z výroku rozsudku i ze zákonného znění skutkové podstaty plyne, jakého trestného činu se obviněný dopustil. Jak dále státní zástupce zdůraznil, z výroku rozsudku soudu prvního stupně i z jeho odůvodnění je patrné, v čem spočívalo uvedení hrubě zkreslených údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku.
Poukazuje-li obviněný na to, že skutek popsaný pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky žádného trestného činu a že toto jednání je v podstatě součástí skutků obsažených pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a pod bodem 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jakožto součást podvodného jednání, považuje státní zástupce tuto námitku za nedůvodnou. Objekt trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění je podle jeho názoru odlišný od objektu trestného činu podvodu. Přestože část trestných činů kladených obviněným za vinu (tj. zejména skutky popsané pod body 3., 4. a 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) spolu souvisela, nebrání to možnosti posoudit je jako trestné činy podle citovaných ustanovení, naplňují-li znaky těchto trestných činů.
Jestliže obviněný ohledně skutků uvedených pod body 4. a 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně namítl, že nebyl aktivně účasten sjednávání leasingových obchodů, a proto v jeho případě chybí znak spočívající v uvedení někoho v omyl, podle státního zástupce soud správně zhodnotil podíl obou obviněných na posuzované trestné činnosti. Ke spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku se totiž nevyžaduje, aby každý ze spolupachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, resp. aby byl fyzicky přítomen všem krokům směřujícím ke spáchání trestného činu. Za nedůvodné považuje státní zástupce i námitky obviněného zpochybňující výši škody jako znaku objektivní stránky trestných činů podvodu.
Naplnění subjektivní stránky těchto trestných činů nevylučuje ani takové jednání obviněného, jímž poskytl zajištění smluvního závazku, protože tak učinil až s dlouhým časovým odstupem od sjednání smlouvy. Proto se státní zástupce domnívá, že dodatečné zřízení zástavního práva jako jistoty je z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu bez významu. Navíc k tomu došlo za situace, kdy obviněný zatížil zastavené nemovitosti věcným břemenem.
Státní zástupce se neztotožňuje ani s tvrzením obviněného, který s odkazem na soudní judikaturu poukázal na riziko, jež věřitel při tzv. zpětném leasingu na sebe dobrovolně převzal, když vzhledem k tomu, že věřitel neprojevil dostatečnou míru opatrnosti, účast dlužníka na takovém rizikovém obchodu nelze posuzovat jako úmyslné podvodné jednání, resp. i jako uvedení někoho v omyl. Jak totiž podle názoru státního zástupce vyplývá z provedených důkazů, obvinění zamlčeli pravý stav věci, tedy že existuje jen jeden funkční tiskařský stroj zn. Cerutti, který obchodní společnost POLYCOVER, s. r. o., opakovaně neoprávněně předprodávala obchodním společnostem VIVA leasing, a. s., a SPORTLEASE, a. s., a že obchodní společnost Polycover, s. r. o., neměla nedostatek likvidních finančních prostředků a její náklady převyšovaly příjmy.
Státní zástupce proto považuje za neopodstatněnou i další námitku obviněného, podle níž jeho jednání bylo údajně nesprávně posouzeno jako protiprávní, i když chyběl znak spočívající v uvedení věřitele v omyl a úmysl způsobit někomu škodu. Stejně tak státní zástupce nesouhlasí s názorem obviněného, že jeho jednání není společensky škodlivé.
Pokud obviněný vytkl i nepřiměřenost trestu, který mu byl uložen, podle názoru státního zástupce nelze takovou námitku podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tvrzení obviněného, že soud měl využít možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby (zřejmě tím odvolatel naznačuje postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku), také nenaplňuje citovaný dovolací důvod.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obvinění Ing. J. Ž. a J. J. opírají svá dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný J. J. rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Z formulace a obsahu dovolacích námitek obviněných, které uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, vyplývá, že zčásti neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu a zčásti jsou neopodstatněné. Neodpovídajícími citovanému dovolacímu důvodu jsou zejména tvrzení obviněných, jimiž zpochybnili některé důkazy (např. znalecké posudky a výpovědi svědků), popřípadě vytkli neúplnost dokazování. Těmito námitkami totiž obvinění ve svých dovoláních nevytýkají soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše uvedeném smyslu, protože neuvádějí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jimi spáchané skutky, ani nekonkretizují, které zákonné citovaných trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, nebyly naplněny. Takové námitky se tedy nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výrocích o vině v rozsudcích soudu prvního stupně a odvolacího soudu, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obvinění v této souvislosti nepoukázali na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
Zákonná dikce vymezující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění, přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Argumentace obviněných zpochybňující výsledky dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Přitom obvinění v dovoláních částečně předkládají vlastní verzi průběhu skutkového děje včetně své účasti na něm, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých rozhodných skutkových okolností.
Totéž platí ve vztahu k dovolací námitce obviněného J. J., jejímž prostřednictvím poukazuje na existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud zde připomíná shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože ani zmíněné tvrzení obviněného neodpovídá hmotně právní povaze citovaného dovolacího důvodu. V tomto směru lze rovněž odkázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., s. 298, nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Podobný závěr se vztahuje i k námitkám obviněného J. J., jimiž vytkl údajně nesprávné použití zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněné výhrady za takové, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, takže je nemohl učinit předmětem svého posuzování.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněných Ing. J. Ž. a J. J., v jejímž rámci zpochybnili způsobení škody na cizím majetku a své úmyslné zavinění jako znaky objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Uvedené námitky obviněných sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, třebaže je obvinění zčásti založili rovněž na polemice s hodnocením provedených důkazů, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné. K jednotlivým námitkám obviněných, jimiž zpochybnili správnost právního posouzení skutků jako trestných činů podvodu podle shora citovaných ustanovení, poukazuje Nejvyšší soud na následující skutečnosti, přičemž zde konstatované závěry se vztahují na oba obviněné, není-li dále uvedeno jinak.
Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, a jen v návaznosti na jimi konstituovaný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o příslušné skutkové věty obsažené ve výrokových částech odsuzujících rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, nýbrž i o odůvodnění těchto rozsudků. Jak je z uvedených rozhodných skutkových zjištění patrné, podstata podvodného jednání popsaného ve výroku o vině pod bodem A) v napadeném rozsudku odvolacího soudu, které bylo posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a jehož se dopustil obviněný Ing. J. Ž., spočívala zejména v tom, že tento obviněný jako osoba pověřená k zastupování prodávajícího – obchodní společnosti DAN LABEL COMPANY, a. s., uzavřel s kupujícím – obchodní společností VIVA leasing, a. s., kupní smlouvu, jejímž předmětem byl závazek prodávajícího spočívající v prodeji zde označeného tiskařského stroje za částku ve výši 10 115 000 Kč, kterou kupující obchodní společnost řádně zaplatila. Poté obviněný uzavřel smlouvu o tzv. zpětném leasingu, kterou se obchodní společnost DAN LABEL COMPANY, a. s., zavázala zaplatit obchodní společnosti VIVA leasing, a. s., příslušné leasingové splátky, přičemž obviněný nepravdivě uvedl této obchodní společnosti, že obchodní společnost DAN LABEL COMPANY, a. s., nabyla předmětný stroj od jiné osoby, a současně dříve jmenované obchodní společnosti zamlčel nepříznivý stav hospodaření posledně jmenované obchodní společnosti. Tím obviněný způsobil obchodní společnosti VIVA leasing., a. s., škodu ve výši 2 815 176 Kč, kterou odvolací soud stanovil v souladu s hledisky uvedenými v §89 odst. 12 tr. zák. jako rozdíl mezi kupní cenou tiskařského stroje v době uzavření obou smluv a částkou uhrazených leasingových splátek ve výši 7 299 824 Kč. Přitom obchodní společnost VIVA leasing, a. s., by neuzavřela zmíněné smlouvy, kdyby znala všechny rozhodné skutečnosti zamlčené obviněným.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem B) ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, který byl posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jeho podstata spočívala v tom, že obvinění Ing. J. Ž. a J. J. jako osoby jednající za obchodní společnost POLYCOVER, s. r. o., jejímž jménem na podkladě kupních smluv zakoupili jednak jeden kompletní a funkční tiskařský stroj a jednak jeden nekompletní a nefunkční tiskařský stroj, přičemž první z nich prodali spřízněné obchodní společnosti LEASE PRAGUE, s. r. o., ale zároveň ho kupní smlouvou prodali obchodní společnosti VIVA leasing, a. s., za kupní cenu ve výši 19 040 000 Kč, kterou posledně jmenovaná obchodní společnost zaplatila dílem na podkladě zápočtu a dílem bankovním převodem na účet prodávající obchodní společnosti POLYCOVER, s. r. o., která se smlouvou o zpětném leasingu týkající se téhož tiskařského stroje zavázala za jeho užívání platit leasingové splátky. Přitom obvinění zamlčeli obchodní společnosti VIVA leasing, a. s., jako věřiteli předchozí zcizení předmětu, ke kterému se vztahoval závazek z uzavřené leasingové smlouvy, jakož i nepříznivou hospodářskou situaci obchodní společnosti POLYCOVER, s. r. o., a způsobili tímto jednáním škodu ve výši 2 089 859 Kč, která byla stanovena tak, že od celkové kupní ceny ve výši 19 040 000 Kč byla odečtena částka odpovídající součtu započtených částek a zaplacených plateb leasingových splátek ve výši 16 951 141 Kč.
Námitky obviněného J. J. zpochybňující stanovení výše škody se týkají i skutku podrobně popsaného pod bodem 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a posouzeného jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který se způsobem provedení nijak neliší od skutků popsaných pod body A) a B) ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, jak bylo výše zmíněno. Obvinění i v tomto případě totiž poškozené osobě (obchodní společnosti SPORTLEASE, a. s.) zamlčeli, že obchodní společnost POLYCOVER, s. r. o., nebyla vlastníkem zcizované věci, a zatajili jí také nepříznivý hospodářský stav této obchodní společnosti. Tím obvinění způsobili poškozené obchodní společnosti SPORTLEASE, a. s., škodu ve výši nejméně 9 559 960,90 Kč. Škodu zde soud prvního stupně stanovil v souladu s ustanovením §137 tr. zákoníku jako rozdíl mezi kupní cenou věci v době uzavření smlouvy ve výši 15 000 000 Kč a částkou uhrazených leasingových splátek ve výši 5 440 039,10 Kč.
Takový způsob stanovení výše škody odpovídá nejen zákonným hlediskům uvedeným v ustanoveních §89 odst. 12 tr. zák. a §137 tr. zákoníku, nýbrž i dosavadní judikatuře (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Pokud jde o zohlednění daně z přidané hodnoty v celkové výši škody, odvolací soud vycházel při jejím stanovení z toho, že jednotlivé splátky leasingu jsou ve smyslu §51 odst. 1 písm. m) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, osvobozeny od tohoto druhu daně, protože šlo o dodání zboží, do jehož ceny byla již v rámci prodeje zahrnuta daň z přidané hodnoty. Jinak ovšem platí závěry vyjádřené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 25/2004 Sb. rozh. tr., z nichž vyplývá, že odvíjí-li se určení výše škody od ceny, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě trestného činu obvykle prodává (§89 odst. 12 tr. zák., resp. §137 tr. zákoníku), pak za situace, jestliže je prodej takové věci jako zdanitelné plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty. Pokud tedy poškozená obchodní společnost zahrnula do celkové kupní ceny zboží daň z přidané hodnoty na vstupu, nemůže to být důvodem pro odečtení této daně od celkové výše škody, jak se mylně domnívá obviněný J. J.
Popis rozhodných skutkových okolností ve výrocích o vině v rozsudcích soudu prvního stupně i odvolacího soudu tedy podle názoru Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr o způsobení škody ve shora uvedené výši, která v posuzované věci představuje značnou škodu ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. škodu velkého rozsahu podle §138 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nyní §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu – s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
V trestní věci obviněných Ing. J. Ž. a J. J. přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obvinění způsobili na majetku obchodních společností VIVA leasing, a. s., a SPORTLEASE, a. s., skutky popsanými ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Jestliže tedy obvinění prodali předmětný movitý majetek za částku ve výši uvedené v popisu jednotlivých skutků, pak po odečtu částky uhrazených leasingových splátek a po zápočtu vzájemných pohledávek s poškozenou obchodní společností VIVA leasing, a. s., trestným činem obviněných byla způsobena značná škoda ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. škoda velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 a §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jak správně uzavřel jednak soud prvního stupně (viz skutek pod bodem 5. ve výroku o vině v jeho rozsudku), jednak odvolací soud [viz body A) a B) ve výroku o vině v jeho rozsudku]. Zjištění soudů nižších stupňů jsou v tomto směru zcela v souladu s dosavadní judikaturou vyjádřenou zejména v již citovaných rozhodnutích pod č. 25/2004 a č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že stejné závěry ohledně výše způsobené škody lze vztáhnout i ke skutku popsanému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a posouzenému jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Navíc obviněný Ing. J. Ž., jehož se zmíněný výrok týká, zde stejně vznesl jen takové námitky, které neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybnil výsledky dokazování ve vztahu k tomuto skutku.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obou obviněných, v nichž vytkli vadné stanovení škody na cizím majetku a její výše v případě jimi spáchaných trestných činů podvodu, za neopodstatněné.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s argumentací obviněného J. J., na jejímž podkladě zpochybnil své úmyslné zavinění u trestných činů podvodu. Námitku týkající se úmyslného zavinění vznesl i obviněný Ing. J. Ž., ovšem formuloval ji poněkud obecně a z podstatné části ji nezaložil na konkrétních právních důvodech, nýbrž v podstatě jen na svých pochybnostech o zjištěném skutkovém stavu.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že soudy nižších stupňů dovodily u obou obviněných přinejmenším nepřímý úmysl, který zásadně postačuje k naplnění skutkových podstat všech trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. a §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se pak jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba z hlediska trestního práva i nevýznamného, a jestliže eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud pachatel přesto jednal způsobem, který vedl k následku významnému pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině je tedy možné usuzovat na srozumění se vznikem škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222). Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu k tzv. těžšímu následku, tj. ke způsobení značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. a škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 a §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, postačilo podle §6 písm. a) tr. zák., resp. §17 písm. a) tr. zákoníku, zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost [§5 písm. b) tr. zák., resp. §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. I kdyby tedy obvinění nejednali v úmyslu způsobit značnou škodu nebo škodu velkého rozsahu, jak tvrdí ve svých dovoláních, k naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, postačovalo i jejich zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě a škodě velkého rozsahu [§5, §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. §16, §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], byli-li alespoň srozuměni se způsobením škody nikoli nepatrné [§4 písm. b), §250 odst. 1 tr. zák., resp. §15 odst. 1 písm. b), §209 odst. 1 tr. zákoníku].
Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněných Ing. J. Ž. a J. J., která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obvinění byli přinejmenším srozuměni [§4 písm. b) tr. zák., resp. §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s možností způsobení alespoň škody nikoli nepatrné (§89 odst. 11, §250 odst. 1 tr. zák., resp. §138 odst. 1, §209 odst. 1 tr. zákoníku) na majetku poškozených obchodních společností NLB faktoring, a. s., VIVA leasing, a. s., a SPORTLEASE, a. s.
Ostatně obvinění ve svých dovoláních nijak blíže nekonkretizovali, zda v případě tvrzeného nedostatku jejich úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obvinění neuvádějí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody a škody velkého rozsahu [§89 odst. 11, §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. §138 odst. 1, §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku] není dáno jejich zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§6 písm. a) tr. zák., §17 písm. a) tr. zákoníku].
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněných Ing. J. Ž. a J. J. popsaného ve skutkových větách ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozených obchodních společností, s nímž obvinění museli počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Takový závěr ovšem není nepřípustnou kriminalizací obviněných jen za neschopnost dostát smluvním závazkům.
Pro naplnění subjektivní stránky spáchaných trestných činů mají dále význam i okolnosti, za kterých obvinění záměrně vylákali od poškozených osob peněžní prostředky ve shora uvedené výši. Z tohoto hlediska je pro posouzení úmyslu obviněných zejména podstatné, že vstupovali do obligačních vztahů již za situace, kdy věděli, že hospodářský stav obchodních společností Rotoprint, s. r. o., DAN LABEL COMPANY, a. s., a POLYCOVER, s. r. o., jako dlužníků, za které jednali, nebyl příznivý, a kdy s ohledem na své obchodní zkušenosti a osobní poměry museli předpokládat, že v konečném důsledku nebudou schopni zaplatit dluhy.
Existenci úmyslného zavinění u spáchaných trestných činů podvodu pak nemůže zpochybnit ani námitka obviněného J. J., že v posuzované věci poskytl k zajištění pohledávky věřitele jistotu (zástavní právo) k nemovitostem ve vlastnictví obchodní společnosti POLYCOVER, s. r. o. V obecné rovině lze jistě připustit, a vyplývá to ostatně i z dosavadní judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod č. T 1014. v sešitě 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007), že existence zástavního práva nebo jiné jistoty má vliv na trestní odpovědnost za některé úpadkové trestné činy (např. za trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku), jestliže lze jejich realizací uspokojit pohledávku věřitele. Rozhodujícím hlediskem pro rozlišení významu zajištění pro posouzení trestní odpovědnosti však má okamžik dokonání příslušného trestného činu. Zatímco u trestného činu poškození věřitele je tímto okamžikem zmaření uspokojení věřitele, pro dokonání trestného činu podvodu má význam okamžik, kdy pachatel poškozeného uvede v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a současně tímto způsobem způsobí škodu na cizím majetku a sebe či jiného obohatí (např. tím že pro sebe nebo jiného získá peněžní prostředky nebo věc hmotnou, movitou nebo nemovitou). Proto existence zástavního práva za situace, kdy došlo k podvodnému vylákání majetku, může mít u trestného činu podvodu význam jen z hlediska náhrady škody, jak ostatně vyplývá i z dosavadní judikatury (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 9/2005 Sb. rozh. tr., které se uplatní i zde). Shodný závěr přitom platí i pro jiné způsoby poskytnutí jistoty (ručení), přičemž podle názoru Nejvyššího soudu ho lze vztáhnout i na zajištění ze směnky, byla-li k tomuto účelu vystavena. Navíc, jak je patrné z předmětných zástavních smluv (zařazených na č. l. 1700, 1708, 1718 a násl. trestního spisu), uzavřel je obviněný až několik měsíců po dokonání trestného činu, což nemůže mít jiný význam než jen jako okolnost důležitá pro rozhodování o náhradě škody.
Žádný podstatný vliv na závěr o zavinění obviněného J. J. nemají ani jeho námitky, jimiž soudům nižších stupňů vytýká, že opominuly rizikovou povahu zpětného leasingu s dopady na majetek věřitele. V obecné rovině totiž platí, že v rámci podnikání se vyskytují určité rizikové obchodní případy, v kterých se jedna ze stran může ocitnout v postavení, kdy pozbude investované peněžní nebo nepeněžní prostředky. Důvodem zmíněné ztráty však nemůže být protiprávní čin dalšího účastníka obchodu. Proto překročí-li jeho protiprávní čin určitou hranici, která je již z hlediska trestního práva neakceptovatelná, musí stát reagovat na takové jednání i za použití prostředků trestního práva. V posuzované věci to tedy znamená, že pokud obvinění postupovali způsobem, který je podrobně popsán v příslušných skutkových větách ve výrocích o vině v rozsudcích soudů obou stupňů, bylo namístě vyvodit vůči nim trestní odpovědnost. Její uplatnění pak ovšem není vyloučeno ani tím, že věřitel vstoupil do závazku, který se vyznačoval určitou mírou obchodního rizika a z něhož mu nakonec vznikla škoda představující následek trestného činu.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud považuje námitky obviněných Ing. J. Ž. a J. J., jejichž prostřednictvím zpochybnili naplnění subjektivní stránky trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pro které byli stíháni a odsouzeni, za nedůvodné.
Totéž platí o argumentaci obviněného Ing. J. Ž., v níž popřel svou trestní odpovědnost za trestné činy podvodu s poukazem na skutečnost, že neodpovídal za ekonomickou situaci obchodních společností, v jejichž prospěch byly tyto trestné činy spáchány. Pachatelem trestného činu podvodu totiž může být v zásadě kterákoli trestně odpovědná fyzická osoba, a jde-li o spáchání trestného činu podvodu tím, kdo jedná za právnickou osobu, nemusí být jeho pachatelem vždy jen její statutární orgán, ale i další osoby, které právnická osoba zmocnila nebo pověřila k určitému jednání (např. zmocněnec, prokurista, pověřený vedoucí zaměstnanec apod.). Jinými slovy pachatelem trestného činu podvodu není konkrétní nebo speciální subjekt ve smyslu §114 tr. zákoníku. Pro posouzení trestní odpovědnosti určitého subjektu jednajícího za právnickou osobu má tedy zásadní význam faktický obsah výkonu jeho činnosti, v jejímž rámci uskutečnil takové jednání, kterým naplnil zákonné znaky citovaného trestného činu. Proto skutečnost, že obviněný Ing. J. Ž. údajně neodpovídal za ekonomickou stránku podnikání dotčené obchodní společnosti, nemůže mít vliv na jeho trestní odpovědnost za spáchané trestné činy podvodu, jestliže faktickým jednáním uskutečněným v rámci činnosti této právnické osoby poškodil majetkové zájmy jiných subjektů. Jeho námitku proto Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou.
Pokud jde o námitku obviněného J. J., kterou soudům nižších stupňů vytkl nesprávné právní posouzení znaku objektivní stránky trestného činu podvodu, pokud jde o uvedení v omyl jednotlivých poškozených, považuje ji Nejvyšší soud rovněž za nedůvodnou. K tomuto znaku je třeba připomenout, že omyl je rozpor mezi představou poškozeného nebo jiné osoby a skutečností. Omyl však může spočívat i v tom, že podváděná osoba nemá o podstatné skutečnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedení v omyl může pachatel uskutečnit konáním, opomenutím nebo i konkludentním jednáním. Postačí, pokud pachatel podá podváděné osobě nepravdivé informace. Popis rozhodných skutkových okolností přitom podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o tom, že obvinění Ing. J. Ž. a J. J. uvedli poškozené obchodní společnosti v omyl nejen ohledně vlastnictví strojů, ale i ohledně skutečného stavu hospodaření. Námitky, v kterých obviněný J. J. tvrdí opak, nejsou důvodné. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani jeho námitka, že věřitelům zaplatil část dluhu, protože pro naplnění zmíněného znaku je zde podstatné, že na počátku jim sdělil takové nepravdivé informace, které zásadně ovlivnily jejich rozhodnutí.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním obviněného J. J. v té části, v níž zpochybnil posouzení hrubě zkresleného údaje jako znaku objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, kterým byl rovněž uznán vinným. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že tohoto přečinu se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek anebo v takových podkladech zamlčí podstatné skutečnosti. Za hrubě nepravdivý údaj se považuje uvedení takové informace, která mylným nebo neúplným způsobem zachycuje podstatné a důležité okolnosti rozhodné pro zápis do příslušného veřejného rejstříku. Přitom soud prvního stupně spatřoval takový údaj v tom, že obviněný toliko předstíral skutečnosti rozhodné pro zápis zvýšení základního kapitálu obchodní společnosti do obchodního rejstříku, přičemž je doložil fiktivními dokumenty o obchodech, které nikdy neproběhly. Podstata protiprávního činu spáchaného obviněným tedy spočívala ve zcela mylné informaci o tom, že společnost má peněžní prostředky ke zvýšení základního kapitálu, ačkoli ve skutečnosti těmito prostředky nedisponovala. Přitom posuzovaný přečin nebyl jen nějakým vedlejším a nevýznamným produktem závažnějšího zločinu podvodu, pro který byl obviněný rovněž stíhán a odsouzen. Z tohoto důvodu nelze uvažovat o vyloučení jednočinného souběhu zmíněných trestných činů z důvodu faktické konzumpce, jak naznačuje obviněný ve svém dovolání. Motiv a cíl přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku zde spočíval v zakrytí nepříznivého hospodářského stavu obchodní společnosti POLYCOVER, s. r. o., před obchodními partnery za účelem zvýšení své důvěryhodnosti k provedení závažnější trestné činnosti a spočívající ve spáchání trestných činů podvodu. Tato skutečnost však sama o sobě nevylučuje existenci jednočinného souběhu z důvodu tzv. faktické konzumpce. Nedostatek v právní větě ohledně výroku o vině týkajícím se přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku (chybějící odkaz na alinea 1) je pak jen zcela formální a nemá vliv na správnost jeho právního posouzení.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného J. J., v němž zpochybnil společenskou škodlivost jím spáchaných činů, protože jde rovněž o námitku neopodstatněnou. Jak totiž vyplývá z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je uveřejněno pod č. 26/2013-I., II. Sb. Sb. rozh. tr., trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se pak uplatní jen za předpokladu, jestliže posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Rozhodná skutková zjištění v nyní posuzované trestní věci pak podle názoru Nejvyššího soudu odůvodňují společenskou škodlivost činů, které spáchal obviněný J. J., a nesvědčí o tom, že by tyto činy neodpovídaly z hlediska dolní hranice trestnosti ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, které naplnil. Ostatně obviněný v dovolání ani nepoukázal na žádné takové výjimečné skutečnosti. Naopak, trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, naplnil dokonce okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, které vyžadovaly uložení přísnějšího trestu odnětí svobody, a to až v rozpětí od 5 let do 10 let.
Pokud jde o námitky obviněného J. J., jimiž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytkl nepřiměřenost uloženého trestu, Nejvyšší soud uvádí následující. Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §41 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Obviněný však neuvádí žádné námitky, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a ani u něj takové námitky nepřicházejí v úvahu. Totéž platí o případném uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí jeho zákonné sazby.
Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení v jiném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani ve výrocích o náhradě škody, v nichž obviněný Ing. J. Ž. spatřoval vadu spočívající v tom, že obchodní společnost Bohemia faktoring, s. r. o., nebyla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jak totiž vyplývá z trestního spisu, jmenovaná obchodní společnost uplatnila v trestním řízení svůj nárok na náhradu škody řádně a včas, škoda jí byla způsobena trestným činem obviněného a ve věci neexistovaly žádné zákonné překážky pro přiznání nároku. Nejvyšší soud proto považuje tyto námitky obviněného za nedůvodné.
Obviněný J. J. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obou obviněných však byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumána a za dodržení všech zákonných předpokladů odvolací soud rozhodl z jejich podnětu výroky podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2, §257 odst. 1 písm. c) a §259 odst. 3 tr. řádu specifikovanými výše. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný J. J. pak shledával v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněných o jeho naplnění, protože právní kvalifikace skutků, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, je správná a nebyly zjištěny ani vady zakládající jiné nesprávné hmotně právní posouzení namítané v dovoláních. Navíc část námitek obviněných vůbec neodpovídá posledně citovanému ani jinému dovolacímu důvodu.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obvinění Ing. J. Ž. a J. J. podali proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, která sice částečně vycházela z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaných dovoláních obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného J. J., který se týkal odkladu výkonu nařízeného trestu odnětí svobody, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 6. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y