ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.930.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 930/2014-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. prosince 2014 v řízení o dovoláních, která podali obvinění D. D. , P. M. , J. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 2 To 84/2012, a obviněný T. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 2 To 13/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných D. D., P. M., J. M. a T. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
U Krajského soudu v Brně bylo vedeno společné trestní řízení proti obviněným T. H., P. M., J. M., L. A., Ing. P. N., P. Č., D. D. a Ing. M. K..
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 1 T 10/2010, rozhodl tak, že obviněné T. H., P. M., J. M., L. A., Ing. P. N., P. Č. a D. D. uznal vinnými v bodech I/1 písm. a) – o), 2 písm. a), b) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku [a to v bodě I/1 písm. i) ohledně částky 269.589 Kč], obviněnou L. A. v bodě II. výroku o vině též přečinem nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka podle §349 tr. zákoníku a obviněného P. M. v bodě III. téhož výroku přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tuto trestnou činnost byli obvinění odsouzeni podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to obviněný T. H. v trvání devíti roků a šesti měsíců, obviněný P. M. v trvání devíti roků, obviněný J. M. v trvání osmi roků a obviněný D. D. v trvání osmi roků. Pro výkon uložených trestů byli obvinění zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Obviněným T. H. a P. M. byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest, a to T. H. ve výměře 5.000.000 Kč, což představuje 500 denních sazeb po 10.000 Kč, a P. M. ve výměře 2.000.000 Kč, což představuje 200 denních sazeb po 10.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl T. H. uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a P. M. v trvání jednoho roku.
Soud prvního stupně ukládal také tresty zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající
u obviněného T. H. v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci, a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání provozování a pořádání automobilových závodů na dobu desíti roků,
u obviněného P. M. v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci, a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání pronájem věcí movitých, na dobu devíti let,
u obviněného J. M. v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci, a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání pronájem věcí movitých, na dobu osmi let,
u D. D. v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu osmi let.
Obviněnému P. M. soud uložil zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, konkrétně revolveru typu Bulldog, ráže 320 Short bez výrobního čísla a 10 ks nábojů ráže 6,35 Browning.
Krajský soud v Brně rovněž uložil tresty spoluobviněným L. A., Ing. P. N. a P. Č.
Stejným rozsudkem byl obviněný Ing. M. K. podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby Vrchního státního zástupce v Praze ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 8 VZV 5/2008, pro skutky popsané pod bodem I/1, 2, 3, a podle §226 písm. b) tr. ř. byli také obvinění T. H., P. M., J. M., L. A., Ing. P. N., P. Č., D. D. a Ing. M. K. zproštěni téže obžaloby Vrchního státního zástupce v Praze pro skutky popsané pod jejím bodem I/1, 3.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání státní zástupce, obhájce obviněného P. M. – JUDr. Tomáš Sokol – a obvinění T. H., J. M., L. A., Ing. P. N., P. Č. a D. D.
V rámci jejich projednávání nejprve Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 2 To 84/2012, vyloučil trestní věci proti obviněnému T. H. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že tato věc byla vedena pod sp. zn. 2 To 13/2013.
Následně rozsudkem ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 2 To 84/2012, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce, obhájce obviněného P. M. a obviněné L. A. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o vině pod body II. a III. ohledně obviněných P. M. a L. A. a v návaznosti na to i ve výrocích o trestech uložených oběma jmenovaným obviněným, a dále ve zprošťujícím výroku podle §226 písm. b) tr. řádu u všech obviněných vyjma Ing. M. K. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně nezměněn.
Nově pak Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že obviněného P. M. uznal v bodě III. výroku vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 zákona č. 140/1961, trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“), přičemž mu za tento trestný čin a dále za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně kterého zůstal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně nezměněn, uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dále byl tomuto obviněnému uložen peněžitý trest podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve výměře 2.000.000 Kč, což představuje 200 denních sazeb po 10.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Odvolací soud také uložil obviněnému P. M. trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci, a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání pronájem věcí movitých na dobu devíti let. Shodně jako soud prvního stupně také odvolací soud uložil tomuto obviněnému podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabrání věci a to revolveru a nábojů, jak bylo citováno v předcházející části tohoto rozhodnutí.
Vrchní soud dále znovu rozhodl o vině a trestu obviněné L. A.
Podle §259 odst. 1 tr. řádu Vrchní soud v Olomouci současně věc v rozsahu zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, vyjma obviněného Ing. M. K., vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Konečně pak odvolání obviněných J. M., Ing. P. N., P. Č. a D. D. a státního zástupce podané v neprospěch obviněného Ing. M. K. a ve prospěch obviněného D. D. vrchní soud zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Ve vyloučené věci obviněného T. H. Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 2 To 13/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 1 T 10/2010, a to ve zprošťujícím výroku ohledně obviněného T. H. učiněném podle §226 písm. c) tr. řádu.
V tomto rozsahu věc podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V ostatních výrocích soud druhého stupně ponechal napadený rozsudek nezměněn. Současně podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného T. H. jako nedůvodné.
Proti citovaným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání obvinění P. M., J. M., D. D. a T. H., všichni prostřednictvím svých obhájců. Obvinění P. M., J. M. a T. H. shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný P. M. navíc i důvod uvedený v §265b odst. j) tr. řádu a spolu s obviněným D. D. také dovolací důvod podle §265b odst. h) tr. řádu, obviněný T. H. podal své dovolání též z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupce se ke všem podaným dovoláním vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Kučery. V zájmu stručnosti a přehlednosti písemného odůvodnění dovolacího rozhodnutí bude stanovisko státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatováno po interpretaci hlavních argumentů jednotlivých dovolatelů.
Obviněný D. D. omezil své dovolání v rozsahu výroku o trestu vysloveného rozsudkem soudu prvního stupně (tj. proti bodu V. výroku odvolacího soudu) a opřel je o důvod podle §265b odst. h) tr. řádu, tedy, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Domáhal se uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 53 T 3/2003, neboť trestné činnosti v nyní projednávané věci se mohl dopustit pouze do konce roku 2004, tedy v době před vynesením rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 53 T 3/2003. Zdůraznil, že již od 2. 12. 2004 se nachází buď ve vazbě, nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, odkud se již žádného jednání souvisejícího s projednávanou trestnou činností dopouštět nemohl. Odmítl tak „rozšiřující“ výklad soudů obou stupňů, které stanovily ukončení trestné činnosti ke dni 29. 6. 2005, kdy bylo podáno daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o. Upozornil dále, že i kdyby nebyl shledán důvod pro uložení souhrnného trestu, měly soudy vzhledem k §2 odst. 1 tr. zákoníku ukládat trest za použití §36 tr. zákona, účinného v době spáchání činu. Podle citovaného ustanovení nesmí výše trestu odnětí svobody, který navazoval na předcházející a dosud nevykonaný trest, přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. V takovém případě mohl být odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře nepřesahující jeden rok a šest měsíců a jemu uložený trest v trvání osmi roků je tak ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na daný trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný D. D. proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 2 To 84/2012, v části výroku V., jímž vrchní soud mj. zamítl odvolání obviněného, zrušil a aby přikázal tomuto soudu věc v tomto rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedené námitky odpovídají spíše dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ani ten jimi nemůže být naplněn, neboť jsou nedůvodné. Ztotožnil se s argumentací soudu druhého stupně, proč nemohl být uložen souhrnný trest. Názor obviněného, že vzhledem k jeho pobytu ve vazbě se na něj nemohlo vztahovat datum ukončení trestné činnosti ke dni 29. 6. 2005, označil nesprávným, neboť obviněný se trestné činnosti dopustil ve spolupachatelství a dokonání trestného činu tak nebrání, pokud se jej některý ze spolupachatelů osobně neúčastnil až do okamžiku jeho dokonání ke dni k 29. 6. 2005.
K výtce obviněného, že měla být s ohledem na ustanovení §36 tr. zákona aplikována předcházející právní úprava, nikoliv trestní zákoník účinný až od 1. 1. 2011, poukázal státní zástupce na již vykonanou část trestu z předchozího odsouzení, kdy by tento postup nebyl pro obviněného výhodnější. V napadeném rozhodnutí se proto soud nedopustil vytýkané vady a navrhl odmítnout dovolání obviněného D. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. M. podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitky o chybějících znacích subjektivní i objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Podle jeho přesvědčení nebylo v dané věci prokázáno, že by se zapojil do „okruhu osob a firem tvořících řetězec“. Pouhá skutečnost, že byl dalším statutárním orgánem obchodní společnosti, či že se na některých daňových dokladech nacházel jeho podpis, podle názoru obviněného nesvědčí o jeho vědomém zapojení do trestné činnosti jiných osob. Poukázal na to, že iniciátory obchodních transakcí byli T. H., P. M., S. J. a T. H., obviněnému však nebyl vůbec znám jejich skutečný obsah či záměr. Pokud došlo ke zneužití jména obchodní společnosti Veani s.r.o., mohl se jej dopustit pouze S. J. a to zcela bez vědomí obviněného. Obviněný J. M. dále upozornil na svůj vážný zdravotní stav, neboť trpí Alzheimerovou chorobou, což mohlo vést k ovlivnění jeho chování. Pokud soudy odmítly jeho požadavek na ustanovení soudního znalce k posouzení příčinné souvislosti jeho zdravotního stavu s žalovaným jednáním, došlo ke zkrácení jeho práv na spravedlivý proces. Nejvyššímu soudu proto závěrem svého dovolání navrhl, aby zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně a „věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejprve označil argumentaci obviněného J. M. za neodpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Připomněl, že dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti skutkovým zjištěním soudu, navíc obviněný se jimi pouze domáhá jiného pro něj příznivějšího skutkového stavu. Nejedná se ani o případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto označil dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu a navrhl je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Obviněný P. M. nejprve vyjádřil své přesvědčení, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, neboť pouze odkazoval na obsah rozhodnutí soudu prvního stupně a svůj právní názor nijak neodůvodnil. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tento obviněný namítl rovněž nedostatek subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů se podle jeho přesvědčení nevypořádaly náležitým způsobem s určením částky, o kterou byla daňová povinnost zkrácena, neboť při jejím stanovení vycházely výhradně z ceny za pronájem uvedené ve fiktivních fakturách, aniž by nechaly zpracovat znalecký posudek. Upozornil na chybné vyjádření znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu, kdy byl soudy nesprávně použit termín „výše způsobené škody“ a nikoliv správný „hodnota zkrácené daně“.
Ohledně výroku o vině pod bodem III. napadeného rozhodnutí obviněný P. M. vytkl soudům nesprávné právní posouzení otázky, zda nalezená střelná zbraň je zbraní náležící do kategorie B ve smyslu §5 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 119/2002 Sb.“). Zajištěný revolver totiž nebyl kompletní a tudíž jej ani nebylo možné ke střelbě použít. Podle obviněného se jedná o historický exemplář pro sběratelské účely, jež náleží do kategorie D ve smyslu §3 zákona č. 119/2002 Sb., což potvrdil ve svém vyjádření také odborník z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky. Vyjádřil přesvědčení, že držením takové zbraně nemohl spáchat trestný čin podle §185 odst. 1 tr. zákona.
Druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřoval obviněný P. M. ve vymezení předmětu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci, a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání pronájem věcí movitých. Pro stanovení tak širokého rozsahu zakázaných činností nebyly podle obviněného splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku. Stejného pochybení, tedy nenaplnění zákonných podmínek [§101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], se podle dovolatele dopustily soudy při ukládání ochranného opatření a to zabrání specifikované zbraně a střeliva. Odkazem na stručně uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve výrocích I. a II. a rozsudek Krajského soudu v Brně ve výrocích po body I. a III. a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že námitky obviněného P. M. sice odpovídají dovolacímu důvodu v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale nemají opodstatnění. Naplněním skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se podle jeho mínění dostatečně zabýval soud prvního stupně, rovněž správně postupoval při stanovení rozsahu zkrácení daňové povinnosti z částek uvedených na fiktivních fakturách. Připustil sice nepřesnost v označení rozsahu zkrácení daně s výší způsobené škody, avšak upozornil, že na použitou právní kvalifikaci toto pochybení nemělo žádný vliv. Podle státního zástupce nemají žádné opodstatnění ani výhrady obviněného proti posouzení jednání kvalifikovaného jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona, tudíž ani ty, jež podřadil navazujícímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu.
Stejně tak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neshledal žádnou vadu ve vymezení trestu zákazu činnosti spočívajícímu v provozování určité činnosti jako takové, bez ohledu na to, z titulu jaké funkce či postavení ji konkrétní osoba vykonává. Pokud je možné ji provozovat nejen z pozice statutárního orgánu, ale i v postavení prokuristy či zplnomocněného zástupce, je uvedená formulace trestu zákazu činnosti správná. Přiléhavým shledal státní zástupce také uložení zákazu podnikání s předmětem podnikání pronájem věcí movitých. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. M. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Obviněný T. H. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl porušení základních zásad trestního řízení, upozornil na vady spočívající v opomenutých důkazech, v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů a v jednostranném hodnocení provedených důkazů soudy. Podle jeho mínění rovněž odůvodnění soudních rozhodnutí neodpovídá požadavkům §125 odst. 1 tr. řádu. Vytkl soudům nedostatky ve skutkových zjištěních a odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je Nejvyšší soud povinen se tímto druhem dovolacích výhrad zabývat.
Má za to, že nebylo nijak prokázáno jeho zapojení do činnosti ostatních obviněných. Soudy se nezabývaly ani pro něj zásadní otázkou ceny pronájmu závodních speciálů a jejich vlastnictvím, závěry soudů o fiktivnosti pronájmů nejsou podloženy důkazy, přičemž předložil vlastní verzi skutkového stavu. Upozornil také na procesní nepoužitelnost některých důkazů provedených soudem prvního stupně, především svědecké výpovědi G. P. provedenou v přípravném řízení na území Velké Británie.
V rámci námitek spadajících pod druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný T. H. vyslovil podjatost a zaujatost soudu prvního stupně, o čemž mají svědčit zjevně nepravdivá tvrzení, kterými své rozhodnutí odůvodnil, jež také ocitoval. Rovněž Vrchní soud v Olomouci se podle obviněného nechoval náležitým způsobem při rozhodování jeho věci. Jeho zjevná podjatost vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2013, konkrétně z části odůvodnění rozhodnutí o odvoláních jeho spolupachatelů na str. 67, jímž soud konstatoval vyvrácení obhajoby obviněného T. H. Podle obviněného tak odvolací soud, resp. senát 2 To Vrchního soudu v Olomouci, vyjádřil svůj právní názor na jeho trestní věci daleko dříve, než projednal jeho vlastní odvolání. Závěrem svého dovolání obviněný T. H. vyjádřil své přesvědčení o porušení svého práva na obhajobu jednáním či spíše nečinností ze strany orgánů činných v trestním řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně aby podle §265k odst. 1 tr. řádu (nesprávně uvedeno §265l odst. 1 tr. řádu) zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí mu předcházející a podle §265l odst. 1, 3 tr. řádu (nesprávně uvedeno §265k odst. 1, 3 tr. řádu) přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření upozornil, že argumentaci obviněného T. H. nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vzhledem k tomu, že obviněný vyjadřuje toliko nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Pokud obviněný namítl existenci opomenutých důkazů, státní zástupce poukázal na to, že soudy zcela v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu odůvodnily, proč důkazním návrhům obviněného nebylo vyhověno. Taktéž s výhradou o nepoužitelnosti výslechu svědka G. P. se soudy dostatečně vypořádaly a vyvrátily shodné výhrady obhajoby. Námitky, jimiž obviněný T. H. argumentoval pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řády, podle státního zástupce neodpovídají jeho obsahu a to zejména s přihlédnutím k dosavadní judikatuře soudů vztahující se jak k naplnění tohoto dovolacího důvodu, tak s ohledem na zákonné vymezení podmínek pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. řádu. V případě obviněného nelze zaznamenat žádný poměr soudců, případně přísedících, daných trestních senátů soudů obou stupňů k věci či dotčeným osobám a orgánům, přičemž obviněný jej v podstatě ani nenamítl, pokud odkázal na konkrétní pasáž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ohledně odvolání spoluobviněných. Bezdůvodná je pak podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rovněž výtka obviněného T. H. o pasivním přístupu Policie České republiky, státního zastupitelství i soudů k projednávání předmětné trestní věci. Proto navrhl odmítnout jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu), rovněž všechna podání obsahují zákonné náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu.
V rámci posuzování důvodnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zčásti odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, avšak nejsou opodstatněná.
Obviněný D. D. opřel své dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který lze uplatnit v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný se v dovolání dožadoval uložení souhrnného trestu s poukazem na to, že u něj k dokonání trestné činnosti došlo okamžikem vzetí do vazby.
Trestná činnost, o níž je konáno dovolací řízení, spočívala ve stručnosti v tom, že obvinění T. H., P. M., J. M., Ing. P. N., P. Č., D. D. a L. A. účelově vytvořili v období let 2003 až 2004 řetězec obchodních společností, v jejichž rámci měly probíhat obchodní transakce na zdanitelná plnění, u nichž bylo všem předem zřejmé, že nebudou fakticky uskutečněny, průběžně vzájemně fakturovaly fiktivní služby spočívající v pronájmu závodních automobilů specifikovaných ve výroku o vině, předstírali úhrady vystavených faktur v hotovosti, a jediným účelem takového konání bylo navodit stav věci, který by vedl k dosažení zkrácení daňové povinnosti obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o., tím, že obviněný T. H. za tuto obchodní společnost zahrnul označené faktury do účetnictví a v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za období březen až listopad 2003 a duben až říjen 2004 snížil tak daňovou povinnost obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o., a za období roku 2003, 2004 také daň z příjmu právnických osob v celkovém rozsahu 302.447.279,75 Kč. Konkrétně obviněný D. D. jako jednatel obchodní společnosti AGRO-HANAGRIN, s.r.o. po dohodě s obviněným P. M. v součinnosti s L. A. v období od dubna 2004 do října 2004 podepisoval za tuto obchodní společnost faktury a pokladní doklady, jež osvědčovaly údajná zdanitelná plnění pro obchodní společnost M-public, spol. r. o., jež neproběhla, s vědomím jejich neoprávněnosti a pravého účelu se tak na zkrácení daně z přidané hodnoty podílel za rok 2004 ve výši 73.587.823 Kč a na zkrácení daně z příjmů právnických osob za rok 2004 ve výši 100.082.640 Kč.
Skutková zjištění soudů nižších stupňů tedy jednoznačně svědčí o součinnosti jednotlivých obviněných a o jejich vzájemné shodě při naplnění jediného cíle spočívajícím ve zkrácení daňové povinnosti jak u daně z přidané hodnoty tak u daně z příjmu právnické osoby – obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o. Není žádných pochybností o tom, že obviněný D. D. se projednávané trestné činnosti dopustil ve spolupachatelství s ostatními jmenovanými obviněnými. Spolupachatelství jako forma trestné součinnosti představuje společné jednání dvou a více osob vedených shodným úmyslem, které není podmíněno tím, aby každý ze spolupachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jako společné jednání může být posouzen i případ, kdy každý ze spolupachatelů uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, a dokonce i případ, kdy jednání každého ze spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně či v návaznosti a jen ve svém celku tvoří skutkovou podstatu trestného činu. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním, čímž se spolupachatelství odlišuje od souběžného pachatelství (srov. č. 15/1967 a č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). V návaznosti na tento výklad pojmu spolupachatelství lze ještě dodat, že společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, uveřejněné pod číslem 49/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právě o tento případ trestné součinnosti pachatelů jde v projednávané věci obviněného D. D. a jeho spoluobviněných. Výsledky provedeného dokazování, jak jsou vyjádřeny v popisu skutkových zjištění ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jasně svědčí o tom, že celá posuzovaná trestná činnost byla založena na shodě všech obviněných, kteří jménem uvedených obchodních společností vystavovali, či alespoň jako oprávněné osoby podepisovali příslušné podklady, o nichž věděli, že budou ve výsledku použity k podání nepravdivého daňového přiznání subjektem daně – obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o. ke zkrácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmu právnických osob.
Obviněný D. D. tímto způsobem páchal trestnou činnost jako jednatel obchodní společnosti AGRO-HANAGRIN, s.r.o., a přestože předmětné faktury předstírající vzájemný pronájem závodních a autokrosových speciálů podepisoval ještě před svým zadržením a vzetím do vazby dne 2. 12. 2004, tj. od dubna do října roku 2004, k naplnění účelu jejich vystavení došlo fakticky až podáním daňového přiznání obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o. k dani z příjmů právnických osob za rok 2004, tedy ke dni 29. 6. 2005. Až tímto okamžikem proto mohlo dojít k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a, odst. 3 tr. zákoníku. Zároveň lze připomenout ustanovení §23 tr. zákoníku, podle něhož byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. U žádného ze spoluobviněných, ani u D. D., proto není možné rozlišovat dokonání činu podle doby, po kterou vykonával konkrétní činnost tvořící součást řetězu jednotlivých článků, neboť až jejich spojením mohlo dojít k naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Právě s ohledem na výše citovaný výklad pojmu spolupachatelství je vyloučeno, aby jednotlivé činnosti spolupachatelů působící postupně a přitom na sebe navazující, znamenaly odlišné posouzení okamžiku dokonání činu, neboť k vlastnímu naplnění smyslu vytváření fiktivních obchodních transakcí došlo zkrácením daňové povinnosti poslední z řetězce obchodních společností a to PRO-SPORT s.r.o. Vzhledem k tomu je okamžik dokonání citovaného trestného činu u všech jeho spolupachatelů totožný a to ke dni podání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2004, tj. 29. 6. 2005. Až tímto dnem totiž došlo k dovršení počátečního záměru obviněných, kteří se za finanční odměnu podíleli na zkreslení hospodářského výsledku obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o., který znamenal snížení daňové povinnosti v celkové částce převyšující tři sta milionů korun.
Pokud se tedy obviněný D. D. v nyní projednávané věci dovolává uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. 16 T 13/2003 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 53 T 3/2003, z výše uvedeného výkladu je zřejmé, že trestná činnost v nyní pojednávané věci byla dokonána až po vyhlášení uvedených rozsudků soudů prvního stupně, tzn., že souběh projednávaného protiprávního jednání s jednáním, za které byl odsouzen citovanými rozhodnutími, je vyloučen.
Obviněný D. D. se v rámci stejného dovolacího důvodu dále domáhal aplikace právní úpravy účinné v době spáchání činu, tj. zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákon“), a to odkazem na ustanovení §36 tr. zákona. Podle jeho znění totiž, jestliže soud odsuzoval pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládal mu trest stejného druhu, nesměl tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. Byl-li jedním z těchto trestů výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, rozuměla se takovou nejvyšší výměrou doba dvaceti pěti let.
Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné vyjádřit se k otázce časové působnosti trestních zákonů. Podle §16 odst. 1 tr. zákona a §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jak vyplývá z ustálené soudní judikatury, použití nového práva je však třeba posuzovat jako celek, aby konečný výsledek byl pro pachatele příznivější. Nutné je hodnotit starý a nový zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákona. Při posouzení otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).
Je možné připomenout, že trestní zákoník již neobsahuje zákonné omezení pro maximální výměru stejného druhu trestu, avšak při zkoumání možnosti použití právní úpravy účinné v době spáchání činu obviněným, tj. ustanovení §36 tr. zákona je nutné dojít k odmítnutí tvrzení tohoto dovolatele. V nyní projednávané trestní věci byl obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 1 T 10/2010 uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce osmi roků. Nejvyšší soud si postupem podle §265o odst. 2 tr. řádu vyžádal informace od Vězeňské služby České republiky, jaká byla k tomuto dni délka dosud nevykonaného trestu uloženého obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 53 T 3/2003. Z odpovědi Věznice Mírov, oddělení správní, ze dne 2. 12. 2014, vyplynulo, že ke dni 30. 9. 2011 zbývalo obviněnému D. D. nevykonaných 610 dní. Nejvyšší výměra stanovená trestním zákonem byla u trestu odnětí svobody 15 let (viz §39 odst. 1 tr. zákona) nebo 25 let u výjimečného trestu podle §29 odst. 2 tr. zákona (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 324). Součet tohoto k rozhodnému dni nevykonaného trestu odnětí svobody a téhož druhu trestu uloženého obviněnému Krajským soudem v Brně ve věci sp. zn. 1 T 10/2010, však nepřesáhl hranici patnácti let. Z tohoto důvodu tudíž při řešení časové působnosti trestního zákona v dané trestní věci nemohlo mít ustanovení §36 tr. zákona žádný význam, neboť jeho použití u obviněného D. D. nepřicházelo v úvahu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu uplatnil také obviněný P. M. , konkrétně v jeho první alternativě, tj. že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Konkrétní dovolací námitky obviněného směřovaly proti trestu zákazu činnosti, jehož rozsah podle obviněného překročil zákonnou mez, když se trestné činnosti nedopustil v postavení prokuristy či zplnomocněného zástupce obchodní společnosti, nýbrž jako její jednatel. Také činnost spočívající v pronájmu movitých věcí plnila pouze podružnou a pomocnou úlohu při páchání činu a proto mu neměla být taková podnikatelská činnost zakázána.
Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestu, které mají přímo zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti. Účelem tohoto trestu je dočasně vyřadit pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání a funkce nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravuje zvláštní předpis, a v souvislosti se kterými se dopustil trestného činu.
Obviněnému P. M. uložil soud druhého stupně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci.
Vzhledem k tomu, že obviněný P. M. se trestného jednání dopustil v postavení jednatele společnosti s ručením omezeným, musely být v uloženém trestu uvedeny všechny možnosti, jichž by bylo v budoucnu možné využít k vystupování za právnickou osobu, resp. obchodní společnost či družstvo, a které zákon připouští (srov. např. ustanovení §430 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále §§44, 194, 435 a 705 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech). Rozsah, v jakém odvolací soud zakázal obviněnému vykonávat činnost, při níž by mohl jednat jménem právnické osoby (tedy nejen jako statutární orgán, ale též prokurista či zmocněnec), tedy nelze považovat za široký, neboť naopak byl zformulován v míře, která je potřebná pro naplnění jeho účelu a současně odpovídá zákonné úpravě možností jednat či zastupovat obchodní společnost, resp. korporaci.
Obviněnému bylo dále zakázáno podnikání s předmětem podnikání pronájem věcí movitých na dobu devíti roků. S ohledem na skutková zjištění popsaná ve výroku o vině je zcela evidentní, že se jedná o takovou činnost, v souvislosti s níž se obviněný dopustil protiprávního jednání. Podle názoru Nejvyššího soudu není uvedená formulace příliš široká, naopak vystihuje právě tu činnost, která přímo souvisí s trestným činem, jímž byl obviněný P. M. uznán vinným. Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána, ale postačí, jestliže taková činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu alespoň usnadnila jeho páchání (srov. rozhodnutí publikované pod č. 6/2007 Sb. rozh. tr.). V dané věci byly fiktivní faktury vystavovány za službu spočívající v pronájmu závodních automobilů, tedy movitých věcí, proto nelze než konstatovat přímou souvislost mezi spáchaným činem a činností, která má obviněnému v budoucnu zabránit opakovat závadný výkon tohoto druhu podnikání (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 42/1967, 13/1969 a 10/1973 Sb. rozh. tr.)
Výhrady, které obviněný P. M. přednesl k formulaci trestu zákazu činnosti, proto neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými. Nejedná se o nepřípustný druh trestu, jak se snažil dovolatel prosadit, nýbrž o trest, jehož vymezení odpovídá zákonným podmínkám.
Stejný postoj zaujal Nejvyšší soud také k další námitce obviněného P. M., kterou podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho naplnění ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem III. výroku o vině vysloveného rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci spatřoval obviněný P. M. v podřazení jím držené zbraně do kategorie B ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho názoru se jedná o historickou nestřelbyschopnou zbraň určenou výhradně ke sběratelským účelům. Navíc nebyla kompletní a střelba z ní tudíž nebyla možná. K otázce charakteristiky této střelné zbraně bylo již v přípravném řízení vypracováno odborné vyjádření z oboru kriminalistiky odvětví balistiky založené na č.l. 2625 tr. spisu. Z jeho obsahu jednoznačně vyplývá, že předmětná zbraň – revolver typu Bulldog, ráže 320 Short, bez výrobního čísla, svým provedením odpovídá definici střelné zbraně podle zákona č. 119/2002 Sb., a vzhledem k ráži zbraně 320 Short resp. 22 Short nesplňuje podmínky pro zařazení mezi historické zbraně ve smyslu tohoto zákona. Naopak svými vlastnostmi odpovídá zbrani kategorie B vymezené v §5 zákona č. 119/2002 Sb. V době zajištění nebyla sice zbraň kompletní a některé její součástky nebyly originální, avšak i v současnosti je možné opatřit chybějící díly tak, aby byla uvedena do střelbyschopného stavu. Podrobně se touto otázkou zabýval soud prvního stupně na str. 114 a 115 svého rozsudku, byť současně konstatoval vlastní pochybení při řešení otázky časové působnosti zákona, neboť nesprávně použil trestní zákoník místo trestního zákona. Nicméně přiléhavě poukazoval na platnou judikaturu, jíž se řídil při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného P. M. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 tr. zákona, resp. nesprávně §279 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud napadeným rozsudkem napravil tuto zjevnou nesprávnost při aplikaci trestního zákona, aniž by shledal důvod pro jinou změnu právního posouzení tohoto jednání obviněného. Jeho obhajoba uplatněná opakovaně též v dovolání proto nemohla být ani dovolacím soudem přijata jako schopná zvrátit správné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
S otázkou charakteristiky zajištěné zbraně a její zařazení do kategorie střelných zbraní, k jejichž držení je potřeba příslušného povolení, jímž obviněný nedisponoval, souvisí i námitka obviněného P. M. podřazená dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu. Vyslovil totiž názor, že pro uložení ochranného opatření spočívajícím v zabrání předmětné zbraně a střeliva nebyly splněny zákonné podmínky. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku lze uložit ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, ohrožuje-li taková věc bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě obchodní společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. Vzhledem k závěrům o povaze zabraných věcí uvedeným v pasáži k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy že se jedná o střelnou zbraň a střelivo držené bez příslušného povolení, tudíž k samotné podstatě zabraných předmětů, jimiž lze ohrožovat život a zdraví lidí, považuje Nejvyšší soud uložení tohoto ochranného opatření za zcela správné a v souladu s jeho zákonnou úpravou. Při správném a nezpochybnitelném vyslovením viny obviněného P. M. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil nelegálním přechováváním střelné zbraně a střeliva, bylo zcela namístě uložit mu také ochranné opatření zabrání těchto věcí.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil existenci objektivní i subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, přičemž jeho zásadní námitku tvořil požadavek na vypracování znaleckého posudku k určení rozsahu, v jakém mělo dojít ke zkrácení daní povinného subjektu.
Tento trestný čin spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, tohoto jednání se dopustí nejméně se dvěma osobami a spáchá jej ve velkém rozsahu.
Při stanovení rozsahu zkrácené daně z příjmu právnické osoby – obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o., daně z přidané hodnoty a vylákané výhody na dani z přidané hodnoty vycházel soud prvního stupně z účetních dokladů získaných od orgánů finanční správy. Jejich základem se staly faktury za neuskutečněná zdanitelná plnění, jež se staly podkladem daňových řízení u jednotlivých obchodních společností zapojených do protiprávní činnosti. Nejvyšší soud neshledal chybným tento způsob zjištění rozsahu zkrácené daňové povinnosti (resp. v části výroku o vině pod bodem I/1i výše vylákané výhody na dani z přidané hodnoty) zvolený soudy nižších stupňů. Vzhledem k tomu, že pověřený znalec by vycházel z naprosto totožných podkladů, bylo by jeho ustanovení zcela nadbytečné. Navíc je nutné zdůraznit, že soud prvního stupně se touto otázkou zabýval velmi pečlivě a na str. 88 – 90 svého rozsudku podrobně popsal neoprávněné uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty na výstupu a tedy zkrácení této daňové povinnosti obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o. o částku ve výši 119.074.449,75 Kč. Na str. 90 – 92 svého rozsudku se stejným způsobem věnoval snížení daňového základu a tedy i vyměřené daňové povinnosti této obchodní společnosti u daně z příjmů právnických osob částkou ve výši 82.436.750 Kč za období roku 2003 a 100.936.080 Kč za období roku 2004. Jak následně soud shrnul na str. 109 svého rozsudku v důsledku protiprávní činnosti spoluobviněných vznikla v konečném důsledku celková „škoda“ 302.447.279,75 Kč.
Nejvyšší soud na tomto místě musí reagovat na výtku obviněného a připomenout, že „škoda“, jak byla stanovena soudem prvního stupně, není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku, a to ani v kvalifikované sazbě. Určujícím kritériem trestnosti podle základní skutkové podstaty je „větší rozsah“ zkrácení daně nebo jiné povinné platby, resp. vylákání výhody na některé z povinných plateb. Obviněný byl odsouzen podle odstavce třetího citovaného ustanovení trestního zákoníku, neboť se zjištěným jednání podílel na zkrácení daňové povinnosti obchodní společnosti PRO – SPORT s.r.o., jež stála na konci vytvořené sítě obchodních transakcí, a to ve výši přesahující 5 milionů Kč, jež tvoří hranici největšího rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že k určení pojmu „rozsah“ je nutné v tomto případě vycházet z pravidel stanovení výše škody v citovaném ustanovení, protože jiné než finanční hledisko pro vymezení rozsahu nepřichází v úvahu, jedná se již o tzv. „velký rozsah“, a tudíž byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle §240 odst. 3 trestního zákoníku. Soud prvního stupně se proto dopustil pouze formální chyby při vyjádření tohoto kvalifikačního znaku pojmem „škoda“, (rovněž ale není správná formulace „hodnota daně“, již užil obviněný P. M. ve svém dovolání), avšak zjištěný skutek soud prvního stupně správně posoudil podle citovaného ustanovení trestního zákoníku. Proto ani dovolací námitka obviněného o použití pojmu „škoda“ v závěru popisu rozhodných skutkových okolností charakterizujících spáchání trestného činu podle §240 tr. zákoníku nemá opodstatnění. Jedná se pouze o formulační nepřesnost popisovaného následku protiprávního jednání, nikoli o vadu, jež by mohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů obou stupňů.
Naplnění subjektivní stránky je zcela zřejmé ze skutkových okolností a způsobu provedení trestné činnosti, k závěru o jiném než úmyslném zavinění v případě obviněného P. M., stejně jako u ostatních obviněných, ani nelze dospět. V tomto ohledu je skutečně možné se ztotožnit prakticky se všemi argumenty, které přednesl soud prvního stupně na str. 108 až 111 svého rozsudku a rovněž odvolací soud na str. 71 napadeného rozsudku. Tvrzení dovolatele o absenci odůvodnění znaku zavinění v obou rozhodnutích soudů nižších stupňů je nutné označit za nepravdivé, naopak jeho námitka postrádá jakékoli konkrétní skutečnosti, jimiž by vyslovil nesouhlas se závěrem soudů o jeho existenci. Nejvyššímu soudu tak obviněný P. M. neposkytl podklad pro polemiku k otázce přímého úmyslu, jehož existenci u všech obviněných shledaly soudy obou stupňů a také ve svých rozhodnutích vyjádřily.
Obviněný J. M. podal své dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Soudům vytkl, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, zpochybnil skutková zjištění a vyjádřil nesouhlas s hodnocením provedených důkazů i s rozsahem dokazování. V podstatě předložil vlastní verzi skutkového stavu, jež tvořila součást jeho obhajoby, tedy že o pravém obsahu obchodních transakcí obchodní společnosti Veani s.r.o. nebyl informován a to jak v postavení jejího společníka tak jednatele s tím, že veškerou tuto obchodní činnost fakticky vykonával zemřelý S. J.
Nejvyšší soud se však zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, které této verzi obhajoby obviněného neuvěřily. Zejména na str. 96 svého rozsudku se soud prvního stupně zabýval postavením J. M. v řetězení transakcí vedoucích k předstírání vynaložených finančních nákladů a ve svém důsledku ke snížení daňové povinnosti obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o., a také náležitě vysvětlil své úvahy, jimiž dospěl k závěru o znalosti všech podstatných okolností, jež ve svém souhrnu vedly ke spáchání trestné činnosti. Podkladem pro tato skutková zjištění se soudům staly nejen záznamy telefonických hovorů mezi ním a dalšími obviněnými, především s T. H., ale také např. výpověď svědkyně S. Č. (č. l. 1568-9 tr. spisu), na kterou byl převeden podíl obchodní společnosti SUB racing s.r.o. Mimochodem právě i o této schůzce se obviněný J. M. vyjadřuje v jednom ze zaznamenaných hovorů (č. l. 89 svazek „Dodatek“) a jeho projev rozhodně nepůsobí dojmem, že neměl představu, že se dopouští podvodného jednání, doslova se vyjádřil: „..mně spadl kámen ze srdce..“.
Pokud obviněný namítá, že u obchodní společnosti Veani s.r.o. k porušení daňové povinnosti nedošlo, je nutné konstatovat, že tato skutečnost není pro trestní odpovědnost obviněného rozhodující. Jak vyplývá z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se na trestné činnosti podílel tím, že jako jednatel obchodních společností Veani s.r.o a SUB racing s.r.o. zaváděl do jejich účetnictví fiktivní faktury na pronájem závodních automobilů obchodní společnosti M public spol. s r.o., přestože věděl, že k němu ve skutečnosti nedošlo a tvrzené plnění slouží pouze ke zkrácení daňové povinnosti konečného subjektu, jímž byla obchodní společnost PRO-SPORT s.r.o. Ze znaleckého posudku Ing. Jany Kadárové (č. l. 2153 tr. spisu) mimo to vyplývá, že v účetnictví obchodní společnosti Veani s.r.o. byly obsaženy faktury přijaté i vydané deklarující smyšlený pronájem vozidel. Rozsah zkrácení zákonné povinnosti odvádět oba druhy daně byl posuzován jen ve vztahu k obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o., proto se orgány činné v trestním řízení již nezabývaly případným škodlivým následkem téhož druhu u jednotlivých obchodních společností, jež byly zapojeny do zjištěného řetězce.
Obviněný dále upozornil na to, že jeho chování mohlo být ovlivněno jeho vážným zdravotním stavem, který mu znemožňuje „vše správně vyhodnotit“. Předně je nutné upozornit, že zdravotní stav obviněného J. M. byl předmětem doplnění dokazování v rámci veřejného zasedání, kdy byl Vrchnímu soudu v Olomouci předložen nález ošetřující lékařky obviněného MUDr. Ivany Greplové (založen na č. l. 11362 tr. spisu). Přesto se však tento soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který na str. 110 ve vztahu k §26 tr. zákoníku vyloučil, že by obviněný v důsledku duševní poruchy nemohl rozpoznat protiprávnost svého jednání či nemohl toto své jednání ovládat. Nejvyšší soud souhlasí se soudem druhého stupně v jeho závěru, že předložený nález je v rozporu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaným znalcem Prim. MUDr. Jiřím Pokorou (č.l. 2595 – 2611 tr. spisu). V rámci znaleckého vyšetření po seznámení se s příslušnými zdravotními výsledky a osobním vyšetřením obviněného totiž znalec konstatoval nepatrné snížení rozpoznávací schopnosti obviněného při zachování jeho ovládacích schopnosti v plném rozsahu, stejně jako schopnost obviněného chápat smysl trestního řízení. Tudíž ani tato víceméně jediná námitka odpovídající hmotně právnímu posouzení osoby obviněného J. M. jako trestně odpovědného pachatele trestného činu, nemohla v dovolacím řízení obstát.
Obviněný T. H. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnil řadu námitek ke kterým však Nejvyšší soud musí konstatovat, že těmito výhradami obviněný ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušnou právní kvalifikaci skutku, resp. vyslovil nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů a rozsahem dokazování provedených soudy obou stupňů. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Mimo uplatněný dovolací důvod tak spadají námitky obviněného výlučně skutkové povahy, jimiž se obviněný snažil prosadit svou verzi skutkového stavu zejména tím, že odmítl fiktivnost pronájmu vozidel. Tyto služby měli pro obchodní společnost PRO-SPORT s.r.o. fakticky zajišťovat S. J. a T. H. Současně obviněný T. H. popřel, že by obchodní společnost PRO-SPORT s.r.o. kdy koupila vozidlo od obchodní společnosti Prodrive Motorsport Limited.
Tato tvrzení však byla v průběhu dokazování vyvrácena celou řadou svědeckých výpovědí a listinných důkazů, zejména pak výpovědí G. L. J. P. (k otázce její procesní použitelnosti se bude Nejvyšší soud vyjadřovat ještě v další části odůvodnění svého rozhodnutí), v níž tento svědek jako vedoucí prodeje obchodní společnosti Prodrive Motorsport Limited potvrdil prodej celkem tří vozidel v rozmezí let 2001 – 2004 přímo obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o.
V podstatě jediná námitka, která by v rámci dovolacího důvodu podle §256b odst 1 písm. g) tr. řádu mohla odpovídat jeho naplnění, se týká tvrzené absence zavinění u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Avšak konkrétní výhrady, na nichž tento dovolatel demonstroval tuto chybějící součást skutkové podstaty trestného činu, jsou založeny opětovně na jeho odmítnutí skutkových závěrů, jež vyplynuly z výsledků dokazování a jež byly podkladem skutkových zjištění soudů v projednávané věci. V tomto ohledu se Nejvyšší soud neměl důvodu odchýlit od dostatečného a především přesvědčivého zdůvodnění napadených rozhodnutí v části, v níž se soudy vypořádaly se zaviněním obviněného T. H. včetně jeho motivu k páchání trestné činnosti. Jeho dovolání rovněž neobsahuje žádnou novou argumentaci, která by mohla správný právní závěr soudů v této otázce zvrátit. Žádnou relevanci z hlediska dovolacího řízení rovněž nemohou mít výhrady k nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí soudů, neboť takové dovolání je nepřípustné (viz §265a odst. 4 tr. řádu).
Námitkami procesní nepoužitelnosti výslechu svědka G. L. J. P., které obviněný T. H. uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku, se zabýval odvolací soud na str. 67 svého usnesení. Zde se opět přiklonil k úvaze soudu prvního stupně vyjádřené na str. 107 jeho rozsudku, a popsal bezvýslednou opakovanou snahu soudu svědka kontaktovat na jediné známé adrese v cizině, v důsledku čehož nemohl provést jeho osobní výslech u hlavního líčení. Proto nakonec zvolil zákonný postup a podle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu přečetl protokoly o výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení v rámci hlavního líčení konaného dne 2. 6. 2011 (srov. č. l. 10836 trestního spisu). Pokud snad nebylo vyhověno všem důkazním návrhům tohoto obviněného a to včetně těch, které obviněný předložil v rámci odvolacího řízení, stalo se tak poté, co jak Vrchní soud v Olomouci, tak předtím i Krajský soud v Brně náležitým způsobem vysvětlily a zdůvodnily nadbytečnost doplnění dokazování, které proběhlo v takovém rozsahu, aby bylo možné spolehlivě rozhodnout o podané obžalobě. Je totiž výlučným právem soudu určit množství důkazů, jejichž provedení považuje za nezbytné pro zjištění všech skutečností, které mají význam pro jeho rozhodnutí o vině a trestu. Není povinností soudu vyhovět všem návrhům stran v průběhu dokazování, je limitován jen potřebou zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Tento princip nezávislosti soudů je zakotven v čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky a na podkladě stížností podávaných obviněnými ve vztahu k rozsahu dokazování k němu opakovaně zaujal stanovisko v rámci svého rozhodování také Ústavní soud (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000 a další). Nejvyšší soud tudíž neshledal v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí ani obviněným tvrzené pochybení v procesním postupu soudů nižších stupňů.
Obviněný T. H. dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, jehož naplnění spatřoval u podjatosti trestního senátu 2 To Vrchního soudu v Olomouci, který dne 19. 8. 2013 projednal jeho odvolání.
S odkazem na tento důvod lze dovolání podat, jestliže jsou splněny dvě kumulativně stanovené podmínky – ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Důvodem, jenž obviněného T. H. vedl k úvaze o podjatosti odvolacího senátu Vrchního soudu v Olomouci 2 To, resp. jeho předsedy a dalších členů, bylo jejich vyjádření o obhajobě obviněného, kterou v rámci projednávání odvolání ostatních spoluobviněných ve veřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2013 označil za vyvrácenou, ačkoli tentýž senát konal veřejné zasedání o odvolání T. H. až dne 19. 8. 2013.
Pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je nutné, aby napadené rozhodnutí učinil, nebo se na něm podílel soudce (předseda senátu nebo člen senátu), který byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované věci podle §30 odst. 1 tr. řádu. K tomu dojde v případě, že u osoby soudce nebo přísedícího, (také se týká státního zástupce, vyšetřovatele a policejního orgánu), lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Druhá podmínka nezbytná pro splnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu spočívá v tom, že o důvodech k vyloučení soudce, který ve věci rozhodoval, dovolatel nevěděl v době konání původního řízení, nebo stejnou výhradu uplatnil ještě před rozhodnutím soudu a nebylo mu vyhověno.
Podstatou pochybností o podjatosti členů senátu 2 To Vrchního soudu v Olomouci je tedy pro obviněného T. H. způsob, jakým předseda senátu tohoto soudu odůvodnil rozhodnutí vydané v rámci odvolacího řízení konaném o řádných opravných prostředcích jeho spoluobviněných ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 2 To 84/2012. Konkrétně jde o první odstavec na straně 67 písemného vyhotovení rozsudku, v němž soud mj. odmítl obhajobu obviněného T. H. a považoval ji za vyvrácenou provedenými důkazy, vědom si toho, že o jeho odvolání nebylo současně rozhodováno. Nicméně je na tomto místě nutné zdůraznit, že odvolací soud se musel před projednáním všech podaných odvolání, tj. jak obviněných tak i státního zástupce, seznámit s celým obsahem trestního spisu, včetně napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodováno také o vině a trestu obviněného T. H., neboť ve věci bylo konáno společné řízení proti všem spoluobviněným. Původně také mělo být ve společném řízení konáno i odvolací řízení, avšak z důvodů překážek na straně obviněného T. H., resp. jeho obhájce, byla jeho věc vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Navíc posuzované trestné činnosti (resp. její podstatné části) se obvinění dopustili ve spolupachatelství s tímto obviněným, a proto bylo dokonce povinností soudu zaujmout stanovisko i k té části obhajoby, kterou uplatňoval T. H. tak, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o vině ostatních spoluobviněných.
Pokud tedy soud druhého stupně na označeném místě svého rozhodnutí zhodnotil míru zapojení T. H. do realizace záměru snížit zákonnou povinnost odvést příslušné daně ve skutečné výši, charakter a věrohodnost také jeho obhajoby, jíž tento obviněný uplatňoval od počátku trestního řízení, nijak nepochybil. Naopak bylo jeho povinností vypořádat se s tvrzeními osob, jež byly zapojeny do řetězce nájemních smluv, na jejich konci stála obchodní společnost PRO-SPORT s.r.o., za niž jednal právě obviněný T. H. V rámci vysvětlení úvah, jimiž byl odvolací soud veden při zkoumání důvodnosti obsahu řádných opravných prostředků jeho spoluobviněných, proto zcela oprávněně při respektování požadavku na přesvědčivost rozhodnutí a zejména povinnost vypořádat se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o vině, musel zaujmout stanovisko k do té doby uplatněné obhajobě obviněného T. H. To však neznamená, že v době konání odvolacího řízení ve věci tohoto obviněného, nevěnoval žádnou pozornost jeho konkrétním argumentům, které v odvolání uplatnil, o čemž svědčí obsah odůvodnění usnesení ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 2 To 13/2013.
Z těchto skutečností je zřejmé, že v projednávané věci nepřicházelo v úvahu vyloučení členů senátu 2 To Vrchního soudu v Olomouci ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu, když další důvody vyloučení uvedené v §30 odst. 2 až 4 tr. řádu nepřicházejí v úvahu a obviněný je ani neuplatnil. Samotná nespokojenost obviněného T. H. se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů, se závěry soudů obou stupňů, které přijaly ohledně skutkových zjištění a jejich právního posouzení totiž neodpovídá zákonným podmínkám uvedeným v §30 odst. 1 tr. řádu, tj. vyvolání pochybností, že členové senátu 2 To nemohli nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se věc týká nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Jak již bylo zmíněno, shora citované stanovisko obsažené v odůvodnění rozsudku vyhlášeného odvolacím soudem ve věci spoluobviněných T. H. neznamená, že by v následném samostatně konaném odvolacím řízení o jeho odvolání, vrchní soud pominul veškeré námitky, které tento obviněný přednesl ve svém řádném opravném prostředku.
Soudy ve věci rozhodující zaujaly k výsledku dokazování a samotnému předmětu obžaloby odlišné stanovisko než obviněný T. H., avšak způsob, jakým tak učinily, odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, nevykazuje odchylku od logických pravidel uvažování a ve svém celku respektuje i obsah provedeného dokazování. Vyslovený opačný názor na výsledek trestního řízení, než jaký zaujal obviněný T. H., proto nevyvolává žádné pochybnosti o negativním postoji soudců či přísedících, kteří se na rozhodování ve věci podíleli, k osobě obviněného či jeho spolupachatelů ani k věci samotné. V této souvislosti může Nejvyšší soud odkázat na příslušnou judikaturu, která se vztahuje k otázce podjatosti soudců či jiných osob činných v trestním řízení, jak ji soudní praxe dlouhodobě chápe a vykládá.
Soudní praxe se ustálila na výkladu citovaného ustanovení, který nechápe „poměr k projednávané věci“ např. tak, že orgán zde uvedený sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Pochybnosti o nestrannosti soudce (policejního orgánu) ale musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013. 375 s.). Z projednávání věci nebude proto vyloučen soudce jen proto, že zaujal k projednávané věci odlišný právní názor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, uveřejněné pod č. T 339 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 13).
Závěrem ještě Nejvyšší soud, byť nad rámec dovolacího přezkumu, považuje za potřebné konstatovat, že ve věci bylo postupováno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. V rámci interpretace množství důkazů, především listinných a také svědeckých výpovědí, se soudy nedopustily žádné deformace jejich obsahu, naopak při respektování obecných zásad logiky hodnotily jednotlivá vyjádření svědků a obsah listin, poukázaly na zřejmé okolnosti, z nichž bylo možné dovodit fiktivnost daňových podkladů vystavených a uplatněných v rámci řetězce obchodních společností, které byly posléze zahrnuty do daňových přiznání obchodní společnosti PRO-SPORT s.r.o. Trestná činnost spočívající ve snížení daňové povinnosti tím, že obchodní společnost uplatnila neoprávněně odpočet daně z přidané hodnoty na výstupu a dále byl neoprávněně snížen daňový základ u daně z příjmů právnických osob, byla páchána sofistikovaným vysoce organizovaným způsobem, čímž mohlo dojít také k dosažení velkého rozsahu podle kvalifikované skutkové podstaty ustanovení §240 odst. 3 tr. zákoníku. Samotná odůvodnění všech rozhodnutí soudů obou stupňů jsou srozumitelná, přesvědčivá, navazují na výsledky provedených důkazů a zabývají se podstatnými námitkami, které obvinění v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení uplatnili. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265b odst. 4 tr. řádu).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných D. D., P. M., J. M. a T. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, kdy jejich námitky zčásti byly podřaditelné uplatněným důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) a j) tr. ř., avšak neměly žádné opodstatnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová