ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1070.2013.3
sp. zn. 6 Tdo 1070/2013-I-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 13 To 170/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 14/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 13 To 170/2013, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 3 T 14/2013.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 3 T 14/2013, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 13. 11. 2012 kolem 16.45 hodin v obci L., okr. Ú. n. O., na křižovatce silnice č. … a ulice S. Č. jako řidič dodávkového vozidla zn. Ford Tranzit, RZ … v rozporu s ustanovením §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů při odbočování z hlavní silnice vlevo nedal přednost protijedoucímu cyklistovi, vjel do jeho jízdního pruhu, kdy cyklista ve snaze zabránit střetu začal intenzivně brzdit a vybočil vpravo, přičemž došlo k jeho pádu na vozovku a cyklista O. S., bytem L., P. … tak utrpěl pohmoždění obou kolen, pravého ramene a lokte s hlubokou oděrkou na lokti s podstatným omezením samoobslužnosti po dobu jednoho týdne a následným omezením hybnosti s postupně slábnoucí tendencí po dobu dvou měsíců“ . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §148 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 13 To 170/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dán již ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl (poté co shrnul závěry soudů nižších stupňů), že na základě takto zjištěného skutkového stavu (byť s ním zcela nesouhlasil a nesouhlasí) jeho jednání nenaplňuje objektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti, neboť nelze dospět k závěru, že by porušil povinnost dát přednost v jízdě, v čemž bylo spatřováno porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §148 odst. 1 tr. zákoníku, nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi jeho jednáním a újmou poškozeného a nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Dále uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily otázku, zda jeho jednáním byla porušena důležitá povinnost ve smyslu ustanovení §148 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž zcela pominuly zohlednit podíl poškozeného na jeho pádu. Shledal rovněž, že uplatnění trestní represe se všemi důsledky s tím spojenými zakládá porušení jeho ústavně zaručených základních práv.
Následně obviněný své námitky konkrétně rozvedl. Poznamenal, že i kdyby se skutkový děj odehrál tak, jak zjistil soud prvního stupně, není možné v jeho jednání spatřovat porušení povinnosti dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu ve smyslu ustanovení §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“ či „zákon o silničním provozu“). Samotné najetí do protisměrného jízdního pruhu při odbočování není možné považovat za nedání přednosti v jízdě, pokud současně není zjištěno, že v důsledku takového najetí musí řidič mající přednost v jízdě náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. K závěru o porušení povinnosti dát přednost v jízdě dále nestačí zjištění, že druhý účastník silničního provozu (v daném případě poškozený) na protijedoucí vozidlo reaguje vybočením nebo zpomalením, nýbrž je třeba zkoumat, zda taková reakce byla objektivně zapotřebí, tj. slovy zákona, že řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Obviněný namítl, že i kdyby obstála skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž částečně vjel do protisměrného jízdního pruhu, nejedná se o zjištění postačující k závěru o naplnění objektivní stránky trestného činu. Soudy obou stupňů se zabývaly toliko otázkou, zda a jak poškozený reagoval, nikoli však otázkou, zda takto reagovat musel. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že povinnost dát přednost v jízdě neporušil, neboť (a to i ve smyslu skutkových zjištění soudů obou stupňů) poškozený měl ve svém jízdním pruhu dostatečný prostor potřebný k tomu, aby mohl křižovatkou bezpečně projet, aniž by musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Obviněný podle svého mínění naopak postupoval zcela v souladu s ustanovením §2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb., když okamžitě přerušil odbočovací manévr, jakmile zjistil, že v protisměrném jízdním pruhu jede cyklista, a přednost v jízdě mu dal. Dodal, že k prokázání své obhajoby zadal zpracování znaleckého posudku, z něhož bylo zjištěno, že jeho vozidlo ponechalo poškozenému dostatečný prostor na projetí křižovatkou, případně, že poškozený mohl zpomalovat plynule a riziku střetu se tak vyhnout. Odvolací soud nicméně k této obhajobě nepřihlédl a nesprávně se zaměřil na hodnocení toho, jak cyklista reagoval, tj. zda brzdil logicky, místo toho, aby zkoumal, zda byl objektivně nucen změnit náhle směr nebo rychlost jízdy.
Obviněný dále namítl, že v situaci, kdy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že porušil důležitou povinnost ve smyslu ustanovení §148 odst. 1 tr. zákoníku tím, že nedal přednost v jízdě poškozenému, bylo jejich povinností zabývat se otázkou, v jakém okamžiku dochází k dokonání trestného činu. V souvislosti s tím vyjádřil názor, že trestný čin je dokonán až v okamžiku, kdy došlo k porušení pravidla o dání přednosti v jízdě, tj. v okamžiku, kdy v důsledku jednání obviněného je poškozený s předností v jízdě donucen reagovat náhlou změnou směru či rychlosti jízdy, skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů však takovýto právní závěr neumožňují. Tato skutková zjištění nejsou podle jeho přesvědčení postačující ani k závěru, že jeho jednání (najetí do protisměrného jízdního pruhu o 20-30 cm) bylo příčinou pádu poškozeného. K tomu dodal, že skutkové zjištění soudu prvního stupně, podle něhož poškozený brzdil a strhl řízení vpravo (načež došlo k jeho pádu) a toto učinil v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, je důkazně zcela nepodložené. Příčinná souvislost jednání obviněného a tvrzené reakce poškozeného je tak ryzí spekulací. Obviněný připomněl, že již poukazoval na další možnosti, které mohly být příčinou pádu poškozeného (mokrá vozovka, víko kanálu nacházející se poblíž místa pádu, jakož i skutečnost, že poškozený mohl zavadit pedálem o obrubník). Namítl rovněž, že v řízení před soudy nižších stupňů zůstala nevyvrácena jeho skutková verze, že pád cyklistky předcházel zahájení odbočovacího manévru. S akcentem na skutečnost, že příčinou následku je jednání, bez kterého by následek nenastal, obviněný soudům obou stupňů vytknul, že od zkoumání tohoto předpokladu zcela upustily a bez dalšího vyšly z tvrzení poškozeného, že brzdil v reakci na jednání obviněného. Takto vylíčený děj se nepokoušely jakkoli objektivizovat, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že vybočení obviněného do protisměrného pruhu bylo zcela nepatrné. Není zřejmé, zda bylo pro poškozeného takové popojetí vůbec rozpoznatelné, resp. zda poškozený nereagoval pouze na samotná světla vozidla obviněného a nejednal tedy bez příčinné souvislosti k jednání obviněného.
Obviněný rovněž zdůraznil, že nesprávné je i posouzení subjektivní stránky trestného činu soudy obou stupňů, jelikož se na místo hodnocení konkrétních zjištěných skutkových okolností zaměřily pouze na citaci zákonné úpravy, podle níž věděl, že má dát přednost v jízdě a neučinil tak. V dosavadním řízení bylo vedle výše uvedených skutečností zjištěno, že k pádu poškozeného došlo na podzim v 16.45 hodin, kdy byla snížena viditelnost, a poškozený měl na sobě tmavé oblečení bez reflexních prvků. Přitom se nepodařilo zcela na jisto postavit otázku osvětlení poškozeného, který měl jet rychlostí cca 30 km/hod. V řízení před soudy obou stupňů tak nebyl prokázán vědomostní prvek nedbalosti, tj. skutečnost, zda obviněný ve své situaci musel poškozeného vidět, a jednání obviněného proto nelze z hlediska subjektivní stránky hodnotit jako nedbalostní. Obviněný s opětovným důrazem na skutečnost, že ponechal poškozenému prakticky celý jízdní pruh k bezpečnému projetí křižovatkou, ještě namítl, že nevěděl, že poškozený na vzniklou dopravní situaci zareaguje zcela neadekvátně, nezvládne řízení a z kola upadne, a takovouto reakci nemohl předpokládat. V souvislosti s tím soudům nižších stupňů vytkl, že řádně nezohlednily podíl jednání samotného poškozeného na jeho pádu, který je natolik podstatný, že vylučuje vznik trestní odpovědnosti (obviněného). V návaznosti na to, s poukazem na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozhodnutí ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1373/2011, a s přihlédnutím k ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku dále dovodil, že soudem prvního stupně zjištěné skutkové okolnosti neodůvodňují závěr, že by porušil důležitou povinnost, jak má na mysli ustanovení §148 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož jednání, za něž byl odsouzen, není trestným činem. Dodal, že soudy obou stupňů na právní posouzení toho, zda v daném případě byl uvedený znak naplněn a zda zjištěné konkrétní okolnosti věci vyžadují, aby vůči němu byla uplatňována trestní odpovědnost, zcela rezignovaly.
Obviněný ještě namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu je založeno na nesprávném hmotně právním posouzení též proto, že soudy obou stupňů nezohlednily při právním posouzení skutku ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Přitom namítl nepřípadnost především uloženého trestu zákazu činnosti (je profesionálním řidičem, který najel více než 1.600.000 km bez nehody, není mu kladeno za vinu počínání, které by bylo možné hodnotit jako agresivní či bezohledné vůči ostatním účastníkům silničního provozu, jednání lehkomyslné, nepozorné a neopatrné). Pád poškozeného je třeba přičítat spíše souhře mnoha okolností, které obviněný v zásadě nemohl ovlivnit. Negativní trestněprávní důsledky, jež jsou vůči němu uplatňovány, jsou ve zjevném nepoměru s mírou společenské škodlivosti jeho jednání, jež tak nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a lze je hodnotit maximálně jako přestupek.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2013, č. j. 13 To 170/2013-101, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 2. 2013, č. j. 3 T 14/2013-71.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že podstata námitek obviněného odpovídá důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., resp. že tyto námitky jsou důvodné. Ohledně subsidiarity trestní represe poukázal na různící se názory teorie na možné výklady ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i na skutečnost, že soudy jsou při praktickém užití tohoto principu velmi zdrženlivé. Prohlásil, že za stávající právní úpravy proto v předmětné věci nepovažuje za vhodné dovolávat se tohoto principu.
Poté státní zástupce konstatoval, že stran ostatních námitek obviněného mu nezbývá, než se ztotožnit s jejich podstatou. Soudy především shledaly, že poškozený cyklista v tmavém oděvu jel za snížené viditelnosti (za šera) rychlostí asi 30 km/h, přičemž jeho kolo bylo vpředu vybaveno světlem, o němž není známo, zda v době nehody svítilo. Tvrzení poškozeného, že toto světlo svítilo, totiž jednoznačně nepotvrdil žádný ze slyšených svědků a ani soudy takový závěr neučinily. Odvolací soud pak na str. 3 odůvodnění svého usnesení konstatoval názor znalce, že povětrnostní podmínky neměly na vznik nehodové situace žádný významný vliv a že příčinou nehody bylo intenzivní brzdění poškozeného. Za tohoto, soudy zjištěného, skutkového stavu je tak podle státního zástupce zřejmé, že špatně viditelný poškozený se pohyboval na kole rychlostí, při níž jsou již i u zkušeného cyklisty omezeny možnosti bezpečně ovládat jízdní kolo a včas reagovat na ostatní účastníky silničního provozu. To se nakonec projevilo i u poškozeného, který přes své zkušenosti nedokázal včas správně vyhodnotit dopravní situaci a zabrzdit bez pádu na zem. Pochybnost tak vzbuzuje především otázka, zda bylo možno na obviněném požadovat, aby poškozeného včas viděl, když jeho zavinění dovozuje soud právě ze skutečnosti, že jej včas neviděl, resp. že jej přehlédl. V této souvislosti je pak otázkou i to, zda osvětlení předmětného jízdního kola v místě nehody odpovídalo technickým požadavkům na osvětlení jízdních kol podle přílohy č. 13 vyhlášky č. 341/2002 Sb. o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Doplnil, že obviněným citované rozhodnutí o zohlednění spoluzavinění poškozeného za pomoci společenské nebezpečnosti se podle současné právní úpravy uplatnit nemůže, neboť tento materiální znak trestného činu platný trestní zákoník již neobsahuje a jeho ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku má patrně jiný význam. Zmínil však rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1145/2011, jež se vztahuje již k platnému trestnímu zákoníku a podle něhož se může spoluzavinění poškozeného projevit i tím, že obviněnému nebude přičteno porušení důležité povinnosti, ale jen obecné nedbalosti.
Dále státní zástupce shledal, že soudem zjištěný způsob jízdy obviněného (popojetí do protisměru) poškozeného jen vystrašil, aniž by jej objektivně nutil náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Takové jednání nelze ztotožňovat s nedáním přednosti v jízdě - jedná se jen o nedbalostní vzbuzení obav ve druhém účastníku silničního provozu, že mu přednost v jízdě dána nebude. S takovými obavami se tou či onou měrou běžně vyrovnávají řady řidičů, aniž by vzbuzování takových obav zpravidla mívalo za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Již z tohoto důvodu pouhé vzbuzení takové obavy zpravidla nebude porušením důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §148 odst. 1 tr. zákoníku. Jiný postup by vedl k absurdním závěrům, kdy pachatelem trestného činu by se stával každý chodec, cyklista či řidič, z jehož chování by taková obava mohla vyplynout. Pouhé nedbalostní vzbuzení takové obavy lze považovat jen za porušení obecné povinnosti řidiče podle §4 zákona č. 361/2000 Sb. chovat se ohleduplně, nikoliv za porušení povinnosti důležité.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 13 To 170/2013, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 3 T 14/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 13 To 170/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného dílem nebylo možno pod žádný z dovolacích důvodů subsumovat, dílem však naplnily důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz argumentaci níže) a v důsledku toho i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (v jeho druhé, obviněným specifikované, alternativě).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud tedy některé z námitek obviněného směřovaly proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, a proti jejich skutkovým zjištěním, pak takové námitky nelze pod uplatněné (ani jiné) důvody dovolání podřadit. Totéž platí i ve vztahu k námitkám stran výroku o trestu - de facto vytýkajícím jeho nepřiměřenou přísnost (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V ostatním však argumentace podaného dovolání dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídala.
Nejvyšší soud poté, co shledal, že nebyly dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
Přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
V posuzovaném případě měl tento přečin obviněný spáchat stručně shrnuto tím, že jako řidič motorového vozidla nedal na křižovatce při odbočování vlevo přednost v jízdě protijedoucímu cyklistovi, vjel do jeho jízdního pruhu, v důsledku čehož došlo k jeho pádu na vozovku a zranění rázu ublížení na zdraví.
Jedním z klíčových momentů pro rozhodnutí v dané věci je (a bylo) posouzení otázky, zda obviněný popsaným způsobem porušil důležitou povinnost uloženou podle zákona (dále jen „důležitou povinnost“). Z citace ustanovení §148 odst. 1 tr. zákoníku je totiž mj. zjevné, že porušení důležité povinnosti je jedním ze základních znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu.
Zákon nevysvětluje, jakou povinnost pokládá ve smyslu citovaného zákonného ustanovení za důležitou a ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým protiprávním jednáním, je povinností důležitou. Za porušení důležité povinnosti však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výpočet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci ; příkladmo lze uvést některé typické případy, kdy závadné jednání řidiče je podle judikatury považováno za porušení důležité povinnosti, uložené podle zákona. Především jde o řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholu, dále nepřiměřeně rychlou jízdu v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru (rozhodnutí č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), couvání s nákladním autem na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další osobou (rozhodnutí č. 17/59 Sb. rozh. tr.), nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují (rozhodnutí č. 33/61 Sb. rozh. tr., č. 26/62 Sb. rozh. tr.), porušení předpisů o zastavení, zmírnění rychlosti jízdy apod. za situace vytvořené vjezdem na hlavní silnici, železniční přejezd, nepřehlednou zúženou zatáčku apod. (rozhodnutí č. 14/61 Sb. rozh. tr.). Jako porušení důležité povinnosti soudy dále posoudily řízení motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek zkušeností jede nepřiměřenou rychlostí, a proto vozidlo nezvládne (rozhodnutí č. 61/1978 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče za snížené viditelnosti se silně znečištěnými reflektory a čelním sklem (rozhodnutí č. 35/1979 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče, který se plně nevěnuje řízení, ač jede v koloně za jiným vozidlem ve vzdálenosti, která není vzhledem k rychlosti bezpečná (rozhodnutí č. 25/1984 Sb. rozh. tr.). O porušení důležité povinnosti šlo také v dalších případech, kdy nehoda byla způsobena bezohlednou jízdou řidiče vůči chodcům nacházejícím se na vyznačeném přechodu nebo hrubě nepřiměřenou rychlostí při jízdě kolem nástupního ostrůvku, na němž bylo více lidí (rozhodnutí č. 34/1979 Sb. rozh. tr.), a konečně i nepřiměřenou rychlostí při jízdě přes vyznačený přechod pro chodce, za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl předvídat, že na přechodu se pohybuje chodec, kterého nesmí ohrozit (rozhodnutí č. 24/1984 Sb. rozh. tr.).
Mechanicky vzato by bylo možno uvažovat o tom, že obviněný nedáním přednosti v jízdě důležitou povinnost porušil. Obvykle totiž bývá porušení této povinnosti ztotožňováno s porušením důležité povinnosti. Každý případ je však nutno hodnotit individuálně, tzn. pečlivě posuzovat všechny relevantní okolnosti charakterizující posuzovaný skutek (především jednání pachatele) zejména z toho hlediska, zda porušení povinnosti, jež je zpravidla chápána jako důležitá povinnost, má skutečně tak závažné rysy, aby bylo možno o naplnění uvedeného znaku uvažovat. Jak plyne z výše rozvedeného příkladmého výčtu případů, bude namístě hovořit o porušení důležité povinnosti především tehdy, je-li výsledkem bezohledného, riskantního, hazardního, výrazně nezodpovědného chování pachatele, takže má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Zvlášť obezřetně a citlivě bude třeba vážit otázku naplnění uvedeného znaku za situace, kdy původce dopravní nehody si počíná způsobem svědčícím o jeho snaze svým povinnostem beze zbytku dostát a porušení pravidel silničního provozu je výsledkem pochybení spočívající např. v mylném vyhodnocení dopravní situace, přehlédnutí špatně viditelného dalšího účastníka silničního provozu – účastníka dopravní nehody, nedostatečně rychlého vyhodnocení pohybu ostatních účastníků silničního provozu apod., případně je-li zde spoluzavinění dalšího účastníka silničního provozu. V takovém případě, byť nelze odhlížet od faktu, že došlo k porušení některého z ustanovení pravidel provozu na pozemních komunikacích, není namístě z obecného významu porušeného pravidla paušálně vyvozovat závěr o porušení důležité povinnosti. Takový závěr nesmí mít charakter presumpce, musí mít podklad v úplných skutkových zjištěních a musí být v rozhodnutí náležitě vyložen a odůvodněn.
V posuzovaném případě je třeba akcentovat, že se soudy nižších stupňů znakem porušení důležité povinnosti prakticky nezabývaly. Soud prvního stupně bez konkrétní argumentace v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval, že „Porušením důležité základní povinnosti řidiče došlo ke vzniku zranění poškozeného.“ Odvolací soud pak v tomto směru (stran výroku o vině) ve svém rozhodnutí neuvedl žádnou argumentaci a pouze zmínil, že „lze ... považovat za správný závěr vyvozený okresním soudem, podle něhož si obžalovaný počínal v rozporu s povinností dát přednost v jízdě protijedoucímu cyklistovi a svým pochybením obžalovaný zavinil pád cyklisty na zem a jeho zranění. Důvodně ho proto okresní soud uznal vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.“ a až v souvislosti s odůvodněním správnosti výroku o trestu toliko stroze konstatoval: „Tím, že obžalovaný nedal přednost v jízdě v obci v křižovatce protijedoucímu cyklistovi, porušil poměrně vážným způsobem povinnosti řidiče...“ . Toto pochybení do značné míry zakládá nepřezkoumatelnost právních závěrů soudů nižších stupňů.
Nutno ovšem zejména zdůraznit, že v daném případě mělo být z pohledu shora rozvedených obecných východisek hodnoceno nejen to, zda obviněný při řízení motorového vozidla, které může jistě při vzájemném střetu cyklistovi přivodit závažná zranění, nedal přednost v jízdě poškozenému, ale také to, jakým způsobem si obviněný v rozhodných okamžicích počínal a zda jeho počínání nebylo projevem bezohlednosti, hazardnosti či riskantnosti. V tomto směru oba soudy nižších stupňů měly zohlednit, že obviněný vjížděl do křižovatky zcela minimální rychlostí, že zjevně hodlal dodržet povinnosti, které mu v daných souvislostech vyvstaly, a především, že, jak zjistil soud prvního stupně i odvolací soud, obviněný se sice do křižovatky rozjel se záměrem zahájit odbočení vlevo, nicméně poté znovu zastavil, přičemž protijedoucímu poškozenému cyklistovi zůstával dostatečný prostor na to, aby projel křižovatkou vedle vozidla obžalovaného, a podle dalšího zjištění odvolacího soudu zbývající vzdálenost k vozidlu obviněného umožňovala poškozenému i brzdění s menším zpomalením, které by nemuselo vést k jeho pádu na zem. Vzhledem k povinnostem řidiče při odbočování (§21 zákona o silničním provozu) pak také nelze pominout, že odbočující řidič nemůže po celou dobu odbočování soustředit svoji pozornost pouze na případná protijedoucí vozidla, když svoji pozornost musí věnovat i dalším skutečnostem významným pro bezpečné odbočení, a je třeba mít na zřeteli i skutečnost, že z hlediska viditelnosti je rozdíl v možnosti pozorovat automobil a výrazně menší vozidlo, jakým je bicykl, což platí tím spíše pro zhoršené podmínky viditelnosti (viz ostatně závěr soudu prvního stupně spojený se zjištěním o tom, že „Led světlo, kterým byl poškozený vpředu osvětlen, nevydá takovou intenzitu osvětlení jako reflektory vozidel či dynamové světlo.“ ).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě zmínit, že za situace, kdy podle výše zmíněného zjištění obviněný po rozjetí do křižovatky se záměrem zahájit odbočení vlevo zastavil, přičemž i poté zůstával protijedoucímu poškozenému cyklistovi dostatečný prostor k projetí, nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že obviněný vytvořil poškozenému náhlou překážku. Pak ovšem není zcela od věci úvaha státního zástupce, že soudem zjištěný způsob jízdy obviněného poškozeného jen vystrašil, aniž by jej objektivně nutil náhle změnit směr nebo podstatně snížit rychlost jízdy. Takové jednání lze charakterizovat spíše jako nedbalostní vzbuzení obav ve druhém účastníku silničního provozu, že mu přednost v jízdě dána nebude. Pouhé nedbalostní vzbuzení takové obavy však lze považovat jen za porušení obecné povinnosti řidiče podle §4 zákona č. 361/2000 Sb. chovat se při účasti na provozu na pozemních komunikacích ohleduplně a ukázněně.
V návaznosti na uvedené lze konstatovat, že porušení konkrétního ustanovení zákona o silničním provozu jedním jeho účastníkem, které se projevilo v navození dopravní situace, jež objektivně druhého účastníka silničního provozu výraznějším způsobem neomezila v dosavadním způsobu jízdy a umožňovala mu při přiměřené reakci (např. při mírném snížení rychlosti) bezpečné pokračování v jízdě, byť z jeho subjektivního vnímání se mohla jevit jako jej ohrožující, nelze ztotožňovat s porušením důležité povinnosti ve smyslu zákonného znaku ustanovení §148 odst. 1 tr. zákoníku, i když se případně ve spojení s ne zcela adekvátní (např. úlekovou) reakcí druhého účastníka silničního provozu kauzálně projevilo jako prvotní příčina vzniku jeho zranění. Porušení důležité povinnosti by v takovém případě bylo třeba dovodit tehdy, pokud by - i za situace, že se na vzniku zranění druhého účastníka silničního provozu podílelo jeho částečně chybné vyhodnocení dopravní situace, které se projevilo v jeho nesprávné reakci – první účastník silničního provozu v důsledku nesplnění mu uložené povinnosti objektivně jiného ohrozil, např. vytvořením překážky v jeho jízdní dráze.
Rozvedené konkrétní okolnosti charakterizující především počínání obviněného tak zásadním způsobem zpochybňují právní závěr soudů nižších stupňů o tom, že by naplnil znak porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona.
Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměř. rozhodnutí č. 31/1966 Sb. rozh. tr., č. 5/1962 Sb. rozh. tr. a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
Se zřetelem k uvedeným skutečnostem týkajícím se právního závěru soudů nižších stupňů o tom, že by obviněný naplnil znak porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, je pak pochybným i závěr o tom, že by zde byla zmíněná příčinná souvislost.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů, jež nemohla obstát, zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud neukládá soudu prvního stupně doplnění důkazního řízení, což ovšem neznamená, že rozhodne-li se dotyčný soud provést další, dosud neprovedené důkazy, nemůže tak učinit. Povinností soudu prvního stupně však bude podstatně pečlivěji než dosud právně zhodnotit zjištěný skutkový děj, a to ve výše rozvedených mezích. Při svém novém rozhodnutí bude vázán právním názorem, který Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý