ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1232.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1232/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. října 2014 o dovolání, které podal obviněný Mgr. P. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 29. 8. 2012, č. j. 6 To 321/2012-356, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 T 70/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 3. 2012, č. j. 2 T 70/2006-337 , byl obviněný Mgr. P. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 25. 8. 2005 ve 13.00 hod. na rovném, přehledném úseku na silnici I. třídy č. …, v km 141,84 ve směru na D., řídil vozidlo zn. Škoda Felicia, SPZ …, přičemž začal předjíždět vozidlo jedoucí před ním, aniž byl dal znamení o směru jízdy a přesvědčil se, zda se může bezpečně zařadit před vozidlo, které chce předjet, v důsledku čehož se v protisměru střetl s levou přední částí vozidla zn. Škoda 105L, SPZ … s řidičem O. H., který v důsledku střetu utrpěl mnohačetná zranění neslučitelná se životem, kterým na místě podlehl, A. M. utrpěla zlomeninu stehenní kosti, otřes mozku a tržnou ránu pokrývky lební, zranění zápěstí s dobou léčení 3 měsíců, I. H. utrpěla lehký otřes mozku, pohmoždění hrudníku, natažení levého ramene a podvrtnutí, natažení levého kolena s dobou léčení 3 týdnů, čímž porušil ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), §17 odst. 5 písm. b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Obviněný byl za uvedený trestný čin odsouzen podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem, usnesením ze dne 29. 8. 2012, č. j. 6 To 321/2012-356, jímž ho podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Štětiny dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, z čehož vyvozuje „nesprávnost výroku o vině a tím i o trestu“ .
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008, nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/2011) zdůraznil, že soudy nerespektovaly základní zásadu trestního řízení in dubio pro reo, a připomenul, že i malá pochybnost znamená povinnost postupovat v souladu s touto zásadou.
Namítl, že soudy obou stupňů si do jisté míry přisvojily schopnost a možnost rozhodovat o zásadních a složitých otázkách, jejichž řešení přísluší zejména znalcům z oboru neurologie a silniční dopravy, přičemž z výpovědí a znaleckých posudků „jsou účelově vytrhovány určité pasáže“. Stran „nepřesností“ obsažených v rozsudku okresního soudu odkázal na jím podané odvolání.
Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu poukázal na to, že krajský soud připustil ovlivnění znalce MUDr. Fialky závěry stran reakcí dovolatele při dopravní nehodě a „nekompetentnost k závěrům mozkové příhody za situace, kdy by řízení nebylo aktivní“ a odkázal na znalce MUDr. Rejdu, který nevyloučil mozkovou příhodu. Podotkl, že ačkoli odvolací soud připustil, že z provedených vyšetření nebylo možné zjistit, zda k mozkové příhodě došlo, následně tento svůj závěr relativizoval jeho orientací při vyšetření. Soud podle jeho mínění zveličuje nízkou pravděpodobnost mozkové příhody, která je dle znalce dána pouze pro případ, že by se choval v řízení aktivně. Tato skutečnost dle něj z provedeného dokazování neplyne. Závěr o orientaci při vyšetření pak nemá ve vztahu k mozkové příhodě nic společného.
Obviněný zdůraznil, že odvolací soud snižuje důležitost svědka J. Za logický rozpor pokládá, že by jako „disciplinovaný a zkušený řidič předjížděl s vozidlem nejnižší třídy za situace naprosté a jednoznačné sebevraždy“. Reakci odvolacího soudu v jeho odůvodnění v podobě tvrzení, že na silnicích se hojně vyskytují silniční piráti, nepovažuje za uspokojivou.
Protože v rozhodování soudů „muselo existovat vysoké procento zpochybnění příčin dopravní nehody a možnosti ovlivnění (jejího vzniku) mozkovou příhodou…, která mu byla lékaři následně po nehodně diagnostikována jako velmi pravděpodobná alternativa“, soudy „základní zásadu in dubio pro reo naprosto pominuly“.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Děčíně zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dodatečným sdělením vyjádřil žádost o projednání věci ve veřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po seznámení se s obsahem podaného dovolání a rekapitaluci obviněným vznesených námitek v prvé řadě uvedla, že obviněný opakovaně na svoji obhajobu uvedl skutečnost, že byl postižen náhlou mozkovou příhodou, když podrobně se touto argumentací zabývaly jak soud prvého i druhého stupně, přičemž znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, byla tato skutečnost zcela vyloučena.
Zdůraznila, že obviněný tak ve svém dovolání opět uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. K tomu uvedla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně bez výhrad odkázala. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud podle státní zástupkyně povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Podotkla, že kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Naopak konstatovala, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko podle státní zástupkyně vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí odkázala. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž podle státní zástupkyně předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však podle jejího závěru ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Má za to, že takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Uzavřela, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:
IV.
Ačkoli dovolatel deklaruje, že svým mimořádným opravným prostředkem napadá jím označená rozhodnutí soudů nižších stupňů pro nesprávnost právního posouzení skutku, ve skutečnosti nevznáší jedinou námitku, kterou by uplatňoval nesprávnost hmotně právní subsumpce soudy zjištěného skutkového stavu věci (skutku vyjádřeného v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně) pod příslušná ustanovení trestního zákona (§224 odst. 1, 2 tr. zák.). Podstatou jeho dovolací argumentace je polemika se skutkovými závěry soudů a v souladu s kontinuálně vedenou obhajobou prosazování vlastního skutkového závěru o ovlivnění vzniku dopravní nehody mozkovou příhodou, jíž měl být postižen v inkriminované době. Výlučně z těchto pozic, tj. formou výtek stran hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, resp. tvrzeným zkreslováním obsahu důkazů soudy nižších stupňů ( „výklad, jak písemných znaleckých posudků, tak i výpovědí jsou… do určité míry „upravené“…“ ), aniž by však dovolací námitky konkretizovaly a doložily taková tvrzení, se obviněný snaží, skrze výhradu o opomenutí „základní zásady in dubio pro reo“ , o zpochybnění skutkových zjištění soudů ve věci učiněných a jejím prostřednictvím pak o zrušeni dovoláním napadených rozhodnutí v důsledku závěru o vadnosti právního posouzení skutku.
Uvedeným přístupem se však rozchází s požadavky, které zákon prostřednictvím formulace dovolacích důvodů na dovolatele klade. Jak již výše uvedeno, dovolání nelze pojímat jako prostředek, který by zakládal oprávnění dovolatele na provedení přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšším soudem v neomezeném rozsahu (tj. v pozici třetí instance). Jinak vyjádřeno, uplatní-li dovolatel jako důvod dovolání určený nápravě hmotně právních vad rozhodnutí [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], nemůže důvodně očekávat, že dovolací soud přistoupí ke kasaci napadených rozhodnutí na podkladě výtek skutkového a procesního charakteru (platí totiž, že “z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13).
K takovému řešení (tj. zásadu na podkladě námitek skutkového charakteru) by výjimečně mohl Nejvyšší soud přistoupit za situace nutnosti ochrany ústavních práv dovolatele, tj. v situaci, kdy by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, např. z důvodu existence extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich (zcela nedůvodně) vyvozených skutkových závěrů či jiné libovůle v hodnotící činnosti soudu, pokud by současně námitku existence extrémního nesouladu učinil dovolatel součástí své dovolací argumentace.
V posuzované věci jde zjevně o zcela jiný případ. Extrémní nesoulad obviněný ve svém dovolání nenamítá a jeho existence ani z žádné z jím uplatněných výhrad neplyne. Ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně lze sice konstatovat, že jeho odůvodnění je stručnější, rozhodnutí soudu odvolacího však vrchovatě (pokud by snad prvně označené mohlo být vnímáno jako dílčí nedostatek rozhodnutí – viz i poukaz v odvolání obviněného) požadavky na odůvodnění rozhodnutí (v daném případě usnesení – §134 odst. 2 tr. ř.) splňuje, neboť je ukázkou důsledného vypořádání se odvolacího soudu s námitkami uplatněnými obviněným v jeho řádném opravném prostředku.
Splňuje-li rozhodnutí požadavky formulované na jeho odůvodnění zněním §125 odst. 1 tr. ř. (rozsudek) či §134 odst. 2 tr. ř. (usnesení), pak nelze uvažovat ani o tom, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces (což ostatně netvrdí ani dovolatel).
Z hlediska způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného je proto nezbytné uzavřít, že důvod ke zrušení napadených rozhodnutí a vyhovění petitu obsaženému v dovolání obviněného v posuzované věci nevyvstal. K jinému rozhodnutí – skrze obviněným uplatňovanou zásadu in dubio pro reo – není důvod, neboť obhajoba obviněného byla (i z tohoto pohledu) soudy nižších stupňů spolehlivě vyvrácena. V daném směru poukazuje Nejvyšší soud zejména na rozhodnutí soudu odvolacího, který (str. 3-5) komplexním rozborem obsahu provedených důkazů (znalecké posudky MUDr. Rejdy /odvětví neurologie/, MUDr. Fialky /odvětví soudního lékařství/, Ing. Kubelky /odvětví silniční dopravy/, klinický nález ze dne 25. 8. 2005, lékařská zpráva MUDr. Tschakerta, výpovědi svědků M., M., J.) potvrdil skutkový závěr soudu prvního stupně, že obviněný se svého jednání „nedopustil pod vlivem žádné cévní mozkové příhody, která by měla vliv na jeho trestní odpovědnost za spáchané jednání“ (str. 5 usnesení).
Stran právní kvalifikace upozornil odvolací soud (str. 7 usnesení) na „zcela zjevně mylný“ závěr okresního soudu stran subjektivní stránky trestného činu (v rozsudku na str. 5: „Po subjektivní stránce se jedná o úmysl přímý.“ ), tj. závěr odporující nejen výrokové části rozsudku (tzv. právní větě uvedeno: „jinému z nedbalosti…“ ), ale i odůvodnění výroku o náhradě škody (str. 6: „výše náhrady škody způsobené z nedbalosti…“ ). Odstranil tak (aniž by bylo třeba přistoupit ke zrušení napadeného rozsudku) zjevnou vadu, kterou byl rozsudek okresního soudu (toliko jeho odůvodnění) zatížen.
Posledně zmíněné skutečnosti uvádí dovolací soud již nad rámec nezbytného (v daném směru se námitky obviněného neubíraly), toliko na dokreslení závěru, že kasace dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (a následně i rozsudku soudu prvního stupně) není odůvodněna (ani z jiných, obviněným neuvedených příčin).
Vrátí-li se Nejvyšší soud ke zhodnocení obsahu podané dovolání, nezbývá mu než zopakovat, že námitky do tohoto mimořádného opravného prostředku vtělené se s jím uplatněným důvodem dovolání míjí, přičemž po obsahové stránce nenaplňují ani žádný další dovolací důvod upravený ustanovením §265b tr. ř.
Protože se obviněný argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované, avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání, byť tento projevil vůli, aby o něm bylo rozhodnuto ve veřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ . Rozhodnutí dovolacího soudu v tomto smyslu reaguje toliko na námitky explicitně vyjádřené v podaném dovolání, neboť stran odkazu dovolatele na obsah jeho odvolání platí, že k němu dovolací soud při svém rozhodování nepřihlíží (srov. R 46-I/2013 Sb. rozh. tr.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil