ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1403.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1403/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný R. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 6 To 358/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 96/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 3 T 96/2011, byl obviněný R. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v úmyslu způsobit trestní stíhání policisty prap. T. R. zaslal dne 15. 3. 2010 na Krajské ředitelství policie Severočeského kraje v Ústí nad Labem písemnou stížnost na chování a postup příslušníka Policie ČR, sl. Č. ...., v níž jej obvinil z toho, že dne 12. 3. 2010 kolem 15.45 hodin na silnici č. ... při výjezdu z obce L. ve směru na Ú. n. L. při provádění silniční kontroly požadoval na něm úplatek se slovy »Tak co, pane řidiči, jak to vyřešíme, dejte mi pět set na večeři a můžete jet«, čemuž měl být přítomen M. K., a poté, co dne 18. 3. 2010 byly zahájeny úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. Inspekcí Policie České republiky pro podezření z možného spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1, písm. a) tr. zákoníku a podezření ze zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3, písm. b) tr. zákoníku policistou prap. T. R., při podání vysvětlení po řádném poučení podle §158 odst. 7 tr. ř. a upozornění na trestní odpovědnost za křivé obvinění podle §345 tr. zákoníku ve dnech 19. 3. 2010 a 19. 5. 2010 své obvinění zopakoval, ačkoliv toto tvrzení nebylo pravdivé“ . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §345 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 6 To 358/2013, jímž podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Uvedl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvého stupně spočíval na nesprávném hmotně právním posouzení, který je obsažen v jeho výroku o vině.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nesplňuje předpoklady k tomu, aby se jednalo o trestný čin. Podle jeho názoru soud prvého stupně při právním hodnocení předmětného skutku správně nezohlednil ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, které upravuje zásadu subsidiarity trestní represe a princip „ultima ratio“, jakožto jednu ze zásadních zásad trestního práva. Poukázal na znění daného ustanovení, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Přitom podle něj trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, když ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky civilního či správního práva, a teprve v případě jejich neúčinnosti je možno uplatnit odpovědnost trestní. V této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu, který zdůraznil, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Dovodil, že v jeho trestní věci tedy mělo být jeho jednání posouzeno nikoli jako trestný čin, ale pouze jako přestupek. K tomu dodal, že je osobou bezúhonnou, není osobou se sklony k páchání trestné činnosti, dopustil se ojedinělého vybočení z mezí jinak řádného života, byť jinak setrval na své obhajobě, že se předmětného útoku nedopustil. Uzavřel, že projednání věci a následný postih nižší intenzity (postoupení věci přestupkové komisi pro spáchání přestupku) by byl, oproti současnému postupu, v souladu s výše uvedenou zásadou.
S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 6 To 358/2013, i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 3 T 96/2011. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že v trestním řízení je jistě namístě zohledňovat zásadu ultima ratio, resp. zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestným činem je ovšem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (dále viz závěry publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Pokračoval, že jednání obviněného bylo zcela standardním případem jednání, podřaditelného pod §345 odst. 2 tr. zákoníku, aniž by byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by snad měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Pokud se jedná o dosavadní řádný život obviněného, jde spíše o polehčující skutečnost ve smyslu §41 písm. o) tr. zákoníku, což se také odrazilo při ukládání trestu.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 6 To 358/2013, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 6 To 358/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K druhé, obviněným uplatněné, alternativě je třeba konstatovat, že ryze formálně relevantní dovolací argumentace je zjevně neopodstatněná (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V návaznosti na to lze konstatovat, že námitka obviněného, podle níž měl v daném případě soud věc posoudit s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, nikoli jako trestný čin, ale pouze jako přestupek, předmětnému důvodu dovolání ryze formálně odpovídá, je však zjevně neopodstatněná (naproti tomu tvrzení obviněného, že se daného činu nedopustil, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. zásadou ultima ratio, nekoliduje. V předmětné trestní věci totiž ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Naopak, lze souhlasit se soudy nižších stupňů (a koneckonců i se státním zástupcem), pokud dospěly k závěru o trestní odpovědnosti obviněného. Jak zcela výstižně uvedl státní zástupce, jednání obviněného bylo zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Jeho podstatou bylo cílené, záměrné, zcela nepravdivé tvrzení obviněného o trestné činnosti poškozeného spojené se snahou o trestní stíhání poškozeného a jeho profesní likvidaci a dehonestaci jeho osoby. Takové jednání rozhodně nelze označit za jednání, které by neodpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Státní zástupce rovněž přiléhavě konstatoval, že dosavadní řádný život obviněného je skutečností polehčující ve smyslu §41 písm. o) tr. zákoníku, která také v uloženém trestu našla svůj výraz.
Argumentaci obviněného, již bylo lze formálně podřadit pod uplatněný důvod dovolání, tedy nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý