ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1413.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1413/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného L. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 11 To 172/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 199/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 11 To 172/2013-140.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 1. 2013, č. j. 17 T 199/2012-118, byl obviněný L. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným jednak pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Obviněný byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o odkázání poškozených s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 11 To 172/013-140, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst.1 tr. zákoníku a §21 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 23. 1. 2012 kolem 14.30 hodin v ulici H. v obci Š., okr. P.-z., před prodejnou Oděvy poté, co nasedl na místo řidiče osobního automobilu tov. zn. VW Passat Variant, a byl majitelem tohoto vozidla poškozeným J. B., opakovaně vyzýván, aby vozidlo opustil, tyto výzvy nerespektoval, vozidlo nastartoval, nejprve s vozidlem vycouval směrem na silnici II. třídy č. ....., což se mu pro nedostatek místa podařilo jen částečně, načež se s vozidlem rozjel vpřed a snažil se z místa vozidlem odjet přesto, že v jízdní dráze vozidla stál poškozený, který, aby se vyhnul sražení přední částí vozidla, vyskočil na jeho přední kapotu, kde se zachytil za přední stěrače, načež obžalovaný vozidlo řídil s úmyslem setřást poškozeného z kapoty vozidla na vozovku prostřednictvím opakovaných prudkých brzdících a úhybných manévrů při jím vyvinuté rychlosti jízdy vozidla 20-50 km/h, a to po komunikaci v ulici H., ze které odbočil do ulice P. L., poté do ulice N. P., po které pokračoval v jízdě do ulice N. P., kde s vozidlem zastavil nedaleko kostela sv. J. z N., přičemž poškozený při těchto útocích v průběhu jeho řízení vozidla utrpěl podvrtnutí a natažení krční páteře a další drobná poranění.
Obviněného odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Poškozené Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra ČR a J. B. odkázal soud podle §229 odst. 1 tr. ř. s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal dovolání v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce. Ve svém mimořádném opravném prostředku opřeném o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že jím napadené rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Odvolacímu soudu vytkl, že obviněného nesprávně uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku při zdánlivě nedotčeném skutkovém základu, ač nedůvodnou bagatelizací jeho jednání se při právním posuzování skutku výrazně odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně (pokud jde o rychlost jízdy a razanci pokusů setřást poškozeného z kapoty), a to aniž by v tomto směru prováděl jakékoli dokazování. Takový postup hodnotí jako hrubý rozpor s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř. a extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.
Dovolatel poukazuje na to, že z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplynulo, že obviněný byl ochoten rozjíždějícím se vozidlem poškozeného přejet a ten ve snaze uniknout přejetí naskočil na přední kapotu vozidla, na níž ho obviněný vezl intravilánem obce na vzdálenost několika set metrů rychlostí cca 20-50 km/h. Za nesprávný pokládá závěr odvolacího soudu, který bagatelizací rychlosti vozidla vyvozuje menší nebezpečnost jednání obviněného. Zdůrazňuje, že v důsledku snahy setřást poškozeného z kapoty musel být obviněný nejméně srozuměn s tím, že se poškozený na kapotě neudrží, upadne z ní a ublíží si na zdraví, velmi pravděpodobně s vážnými následky. Obviněný nemohl z žádné skutkové okolnosti vyvozovat, že jeho jednání skončí tak příznivě (v jeho prospěch nelze přičítat, že se poškozený díky fyzické zdatnosti udržel na vozidle), naopak musel počítat s variantou daleko závažnějšího postižení poškozeného.
Nejvyšší státní zástupce shledává vadným i závěr odvolacího soudu stran neposouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, když poukazuje na to, že naprostá většina individuálních konfliktů mezi občany má povahu osobních sporů. Dojde-li k nim na veřejnosti či na místě veřejnosti přístupném, bývají až na výjimky posuzovány jako uvedený přečin. Pokud odvolací soud dále konstatoval, že incident vzbudil spíše zvědavost a rozruch, než že by přihlížející přímo pohoršoval, poté soud druhého stupně pominul, že okresní soud v jednání spatřoval hrubou neslušnost a výtržnost, jichž se obviněný dopustil tím, že napadl jiného. Najetí vozidlem na jiného člověka a jeho smýkání na přední kapotě s cílem shodit ho z vozidla přitom spadá do kategorie „napadení jiného“.
Protože vadným shledává posouzení skutku odvolacím soudem v obou označených směrech, navrhl nejvyšší státní zástupce, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2013, sp. zn. 11 To 172/013, v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně udělil souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud věc podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. projednal a rozhodl v neveřejném zasedání, a to i tehdy, pokud by shledal podmínky pro jiné než jím navržené rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Protože Nejvyšší soud neshledal zákonných podmínek k odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části předcházející, a dospěl k závěru o důvodnosti námitek obsažených v podaném dovolání.
Tvrzení obsaženému v dovolání nejvyššího státního zástupce je odpovídající, že o odvolání obviněného rozhodl soud druhého stupně toliko na základě důkazů provedených v řízení před soudem nalézacím, tj. aniž by sám při projednání tohoto odvolání ve veřejném zasedání nějakým způsobem dokazování doplnil o důkazy nové, případně zopakoval některé, pro rozhodnutí podstatné, důkazy provedené již soudem prvního stupně. Uvedený procesní postup pro následně vydané rozhodnutí [zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. pro porušení ustanovení trestního zákona, a vydání nového rozsudku za podmínek §259 odst. 3 tr. ř.] zdánlivě nevykazuje žádnou vadu, neboť - alespoň co do výrokové části rozsudku odvolacího soudu – soud druhého stupně převzal skutková zjištění učiněná soudem nalézacím. Při důsledném uvážení celkového obsahu rozsudku odvolacího soudu (konkrétně argumentace obsažené v jeho odůvodnění) však již není akceptovatelný způsob, jímž došlo (z hledisek procesních předpokladů) k jeho vydání, neboť nelze než souhlasit s nejvyšším státním zástupcem v tom, že z hlediska vyložení důvodů změny právní kvalifikace skutku se odvolací soud od skutkových zjištění okresního soudu (jež odůvodnila jeho závěry stran právního posouzení jednání obviněného jako souběhu pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku) výrazným způsobem odchýlil.
Samo porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., jakožto porušení normy procesní, by nebylo právně relevantně způsobilé deklarovaný dovolací důvod naplnit. Je však nutné konstatovat, že nerespektování citovaného ustanovení trestního řádu je v posuzovaném případě spojeno s vyslovením hmotně právního závěru stran právního posouzení skutku, který akceptovat nelze. Toto konstatování (níže rozvedené) z hlediska věcného svědčí o důvodném uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejvyšším státním zástupcem.
Připomíná se, že při shodném vyjádření skutku v tzv. skutkové větě výroku obou rozsudků soudů nižších stupňů, odvolací soud důvody, pro které přistoupil k překvalifikaci jednání obviněného, vyložil na str. 3-4, kde uvedl:
„Úmysl obžalovaného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví totiž z provedených důkazů (a rovněž ani z popisu skutku) nevyplývá. Obžalovaný nepochybně jednal protiprávně, když se poškozeného, ležícího na kapotě auta, snažil zbavit za jízdy manévrováním s řízením… jeho jízda nebyla zvlášť rychlá ani agresivní a v pozorovatelích budila spíše dojem nějaké chlapecké „hry na kaskadéry“… Jistě lze souhlasit se závěrem znalkyně, že následky pádu osoby z kapoty jedoucího automobilu na zem a rozsah utrpěných zranění i při nízké rychlosti, jak tomu bylo v posuzovaném případě, mohou být velmi vážná až fatální, přesto úmysl obžalovaného směřující k těžké újmě podle názoru odvolacího soudu dovodit nelze…
Odvolací soud má rovněž za to, že zjištění jednáni obžalovaného nenaplňuje znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. To postihuje hrubé porušení pravidel občanského soužití a zásad občanské morálky (hrubá neslušnost) a/nebo zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k veřejnému pořádku (výtržnost). V daném případě se však jednalo o vyřizování čistě osobního sporu, do kterého nebyl nikdo další zatažen, byť se odehrával na místě veřejnosti přístupném (v ulicích města v odpoledních hodinách, v blízkosti nádraží), jenž v lidech, kteří si ho povšimli, vzbudil spíše zvědavost než pohoršení.“
Takto prezentované názory, vyslovené odvolacím soudem v posuzované věci, ohledně právního posouzení jednání obviněného nelze (ve vztahu k §358 odst. 1 tr. zákoníku ani v obecnosti) akceptovat.
Odvolacímu soudu nelze přisvědčit v jeho hodnocení, že úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví z provedených důkazů nevyplývá a údajně nevyplývá ani z popisu skutku. Pokud jde o popis skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, ten sice nelze označit za zcela vyčerpávající a ve všech směrech úplně vyjadřující tímto soudem užitou právní kvalifikaci, avšak tento dílčí nedostatek lze shledávat spíše v nedostatku popisu hrozícího následku (těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku), tj. znaku objektivní stránky, který naplněn nebyl (z čehož rezultuje závěr o posouzení činu v podobě pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku), než v popisu subjektivní stránky trestného činu, tj. v nedostatečnosti vyjádření úmyslné formy zavinění obviněného vážící se k takovému následku. Byť by si bylo možno i v tomto směru představit preciznější vyjádření tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu, nelze odhlížet od toho, že ve své podstatě nachází svého vyjádření ve skutkovém zjištění soudu, že obviněný „se s vozidlem rozjel vpřed a snažil se z místa vozidlem odjet přesto, že v jízdní dráze stál poškozený, který, aby se vyhnul sražení přední části vozidla, vyskočil na jeho přední kapotu … načež obžalovaný vozidlo řídil s úmyslem setřást poškozeného z kapoty vozidla na vozovku…“.
Důvod pro odlišné právní posouzení skutku obviněného, pokud lze usuzovat z výše citované pasáže odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, odvolací soud shledává v tom, že akcentací dle jeho hodnocení nepříliš vysoké rychlosti vozidla ( „jeho jízda nebyla zvlášť rychlá“ ) , jakož i samotného způsobu jízdy obviněného ( „ani agresivní“ ) – zde ovšem vyvozením skutkového závěru zjevně neodpovídajícího jak obsahu soudem prvního stupně provedených důkazů (zejm. výpověď svědka J. D. č. l. 98), tak hodnocení obsaženému v rozsudku soudu prvního stupně (str. 5: „obžalovaný s vozidlem prudce manévroval a snažil se tak poškozeného setřást“ ) – při naprostém pominutí skutkového zjištění soudu stran příčin toho, proč se poškozený na kapotě vozidla ocitl (a tím hodnocení reálně hrozících zdravotních následků v případě sražení poškozeného přední částí vozidla) shledává možnosti reálně hrozícího zranění poškozeného na kvalitativně nižší úrovni, resp. úmysl obviněného pokrývající toliko takovou poruchu zdraví poškozeného, které odpovídá jejímu vymezení v ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku. Takové hodnocení věci je však zcela nepřípadné, neboť soud druhého stupně, aniž s jiným výsledkem hodnocené důkazy sám opětovně v odvolacím řízení provedl, při sice formálním vymezení skutku ve výroku svého rozsudku ve shodě se soudem prvního stupně (čemuž dopomohla již výše kritizovaná nedostatečnost vymezení následku hrozícího) své právní závěry vybudoval na odlišném skutkovém základě.
Tímto postupem odvolací soud fakticky nerespektoval ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., byť posuzováno ryze podle výrokové části jeho rozsudku, resp. i vyjádření obsaženého v jeho odůvodnění ( „Správně zjištěnému skutku však neodpovídá jeho právní kvalifikace.“ ), by bylo možno soudit, že tomu tak není. Podstatné pro toto posouzení je však (jak již výše uvedeno) celkové vyznění dovoláním napadeného rozsudku, který s ohledem na citovanou rozpornost se skutkovými závěry soudu nalézacího, je třeba hodnotit jako rozhodnutí stavící svou právní argumentaci ohledně právního posouzení skutku na jiném skutkovém základě, než předcházejí rozsudek soudu prvního stupně. K takovému hodnocení však nebyl odvolací soud oprávněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení (§259 odst. 3 tr. ř.), přičemž z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění… může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání… (neboť) je vázán hodnocením… důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které… sám ve veřejném zasedání znovu provedl (§263 odst. 7 tr. ř.).
V případě, že se odvolací soud neztotožní s tím, jak nalézací soud vyhodnotil některé důkazy, přestože jím zjištěný skutkový stav vyhodnotí jako úplný, tzn. považuje-li rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže po zrušení rozsudku nalézacího soudu rozhodnout odsuzujícím rozsudkem sám, ledaže by „přehodnocené“ důkazy sám provedl v rámci veřejného zasedání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, odkazující též na nález ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/1996). Pokud odvolací soud, jak plyne z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 137-138) dokazování, které by ho ve smyslu výše citovaných ustanovení trestního řádu opravňovalo k modifikaci skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neprovedl, tato ustanovení (pojímaná též jako ústavní základ řádného soudního řízení) porušil.
Procesní postup odvolacího soudu spočívající ve zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně a vydání rozsudku nového, jímž došlo (v důsledku faktické změny skutkového stavu věci odvolacím soudem bez dokazování tímto soudem provedeného) k výrazné změně jak v otázce právního posouzení skutku, tak v otázce právního následku trestní odpovědnosti obviněného (výroku o trestu), je proto nezbytné hodnotit jako zákonu odporující. Je nezbytné opakovat, že odvolací soud nemůže sám rozhodnout rozsudkem (§259 odst. 3 tr. ř.), pokud sám neprovede žádné důkazy a mění skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně je na tom základě, že hodnotí jinak důkazy provedené před soudem prvního stupně“ (srov. rozhodnutí č. 57/1984 Sb. rozh. tr.).
Jakkoli soud prvního stupně již ve výrokové části svého rozsudku (což bylo zcela žádoucí) nevyjádřil z jednání obviněného hrozící závažnější poranění poškozeného, z jeho rozsudku jako celku je nezbytné učinit poznatek, že takový skutkový závěr, skrze odborné závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, učinil. Plyne to ze str. 6 rozsudku, v níž návaznosti na údaj „při rychlost 30-50 km/h může při pádu osoby z kapoty vozu dojít ke vzniku vážných poranění, která jsou smrtící pro svou všeobecnou povahu“ okresní soud uvedl, že „i běžnému laikovi je zřejmé, že pokud jede ve voze s člověkem na kapotě a tato osoba během jízdy spadne, může se závažným způsobem zranit“. Patrně i na základě tohoto konstatování současně implicitně vyjadřující i vědomostní složku zavinění obviněného pak nalézací soud uzavřel, že obviněný „byl minimálně srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit vážná zranění, a jednal tak přinejmenším v eventuálním úmyslu mu taková zranění způsobit, o čemž svědčí … (viz další údaje) “. S přihlédnutím k těmto poznatkům lze proto konstatovat, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl ve své podstatě způsobilý obstát z hlediska mu odvolatelem vytýkaných vad, případně mohl být odvolacím soudem nahrazen rozsudkem jiným, který by - při zohlednění skutkových závěrů, které soud prvního stupně učinil a vyjádřil v celém svém rozsahu v odůvodnění svého rozsudku - úplněji ve skutkové větě vyjádřil skutek, který byl oprávněně posouzen jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictvím podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Přestože se soud druhého stupně věcí zabýval toliko na podkladě odvolání obviněného a byl tak při svém rozhodování limitován uplatňující se zásadou zákazu reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.), byl oprávněn, považoval-li by to za nezbytné pro výstižnější vyjádření soudem prvního stupně dovozené právní kvalifikace skutku, nově rozhodnout o vině obviněného s doplněním nezbytných údajů do tzv. skutkové věty v rozsahu zjištění, která soud prvního stupně učinil (a rozvedl v odůvodnění svého rozsudku). Takovým procesním postupem odvolacího soudu totiž k porušení uvedeného zákazu nedochází [ „Zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. ř.¨) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy tíž skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného. - srov. rozh. č.38/2006-II Sb. rozh. tr.].
Hodnotící úvahy vyložené soudem prvního stupně v jím vydaném rozsudku jsou mnohem přesvědčivější než argumentace soudu odvolacího, který ve vztahu k prvně uvedené právní kvalifikaci skutku modifikuje skutkové závěry z provedeného dokazování plynoucí a nalézacím soudem vyjádřené, ve vztahu ke kvalifikaci souběžné (opět s jistou bagatelizací skutkového děje) uplatňuje skutečnosti, které nejsou způsobilé právní závěr soudu prvního stupně zvrátit (hodnocení konfliktu jako „vyřizování čistě osobního sporu“ ). Jeho právní posouzení skutku v této části projevující se vypuštěním soudem prvního stupně užité souběžné kvalifikace je proto rovněž nesprávné. Stran důvodů této nesprávnosti v zásadě dostačuje odkázat na argumentaci, kterou ve svém dovolání v části napadající nesprávnost vypuštění souběžné kvalifikace v podobě přečinu výtržnictví uplatnil nejvyšší státní zástupce.
Uvedené skutečnosti vedou Nejvyšší soud k poznatku, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek uplatnil důvodně, neboť je nezbytné dospět k závěru, že jím napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolací soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 11 To 172/2013-140, zrušil, přičemž podle §265k odst. 2 tr. ř . současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem odvolacího soudu je opětovně se věcí zabývat a s přihlédnutím k tomu, co je obsahem tohoto usnesení, o odvolání obviněného znovu rozhodnout. Odvolací soud bude muset důsledněji vyhodnotit zejména to, zda a do jaké míry je na podkladě podaného odvolání odůvodněn zásah do napadeného rozsudku nalézacího soudu. Z pohledu namítané nesprávnosti právního posouzení skutku bude muset detailněji zvažovat jak argumenty, které uvedl soud prvního stupně a oproti nim uplatnil odvolatel, tak i to, co plyne ze zjištění soudu učiněných stran posuzovaného skutku, tj. po jaké komunikaci, v jakou denní dobu, na jakou vzdálenost obviněný poškozeného na kapotě vozidla vezl a jakým možným rizikům ho svou jízdou (pro případ výskytu dalších účastníků silničního provozu na dané komunikaci a pádu poškozeného z kapoty) vystavil.
Byť ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu došlo na podkladě dovolání podaného v neprospěch obviněného, uplatňuje se ve vztahu k dalšímu řízení, resp. v něm vydanému meritornímu rozhodnutí, dopad zákazu jeho změny k tíži obviněného v rozsahu, jak vyplynul pro řízení odvolací (viz výše).
Odvolací soud je při svém rozhodování vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.). Dovolací soud neukládá odvolacímu soudu provedení nějakého konkrétního důkazu, to však nebrání tomu, aby uvedený soud, pokud to shledá nezbytným pro své rozhodnutí, z vlastní iniciativy či k návrhu některé z procesních stran dokazování případně doplnil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil