ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1437.2013.2
6 Tdo 1437/2013-I.-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2014 o dovolání podaném obviněným V. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 233/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 200/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, č. j. 4 To 233/2013-442, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013, č. j. 2 T 200/2012-413.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013, č. j. 2 T 200/2012-413, byl obviněný V. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že:
v dosud nezjištěné době do 30. 12. 2010 na nezjištěném místě pozměnil na směnce vlastní údajně vystavené v B. dne 16. 8. 2013 výstavcem Z. P., na řad V. N. a P. N., na částku 236.000,- Kč, kdy rukojmím byla uvedena L. S., uvedené datum splatnosti směnky 31. 12. 2004 na datum 31. 12. 2007, ačkoli věděl, že předmětná směnka se neopírá o reálně existující závazek, a takto pozměněný platební prostředek použil tak, že dne 30. 12. 2010 podal ke Krajskému soudu v Brně návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na částku 236.000,- Kč s příslušenstvím proti žalovanému výstavci Z. P. a rukojmí L. S., za účelem zajištění majetkového prospěchu nejméně ve výši 236.000,- Kč ke škodě Z. P., potažmo L. S.
Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, který usnesením ze dne 20. 8. 2013, č. j. 4 To 233/2013-442, podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Romany Lužné (i. s. Mgr. Rudolfa Šnajdera) dovolání , jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Brojí jím proti usnesení odvolacího soudu, jímž došlo k zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř., potažmo pak i proti rozsudku soudu prvního stupně. Napadenému rozhodnutí vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, na nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž namítá i nesprávnost skutkových zjištění.
Nesprávnost právního posouzení skutku jako pokusu přečinu podvodu podle §24 odst. 1, §209 odst. 3 tr. zákoníku (měl-li se svým jednáním dopustit tohoto trestného činu tím, že se pokusil uvést krajský soud v omyl) namítá obviněný s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, když s jeho oporou tvrdí, že jeho jednáním nedošlo k naplnění zákonných znaků uvedeného trestného činu proto, že soud nelze uvést v omyl. Odvolacímu soudu v dané souvislosti vytýká, že se s jeho argumentací, v tomto směru přednesenou při veřejném zasedání o odvolání, ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal.
Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku podle §234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku obviněný namítá, že soudy nezkoumaly, zda samotná směnka splňuje veškeré zákonné náležitosti pro to, aby mohla být považována za směnku platnou, potažmo dokument, na kterém lze spáchat uvedený trestný čin. Pokud by se o platnou směnku, splňující veškeré podstatné náležitosti nejednalo, nemohl by být tento trestný čin spáchán. Soudy rovněž nezkoumaly, zda se nejednalo o blankosměnku, která byla vyplněna v souladu s předchozí dohodou účastníků směnky. Nedostatečně prokázáno bylo, kdo pozměnil údaje o splatnosti směnky. I pokud by směnku měl v držení obviněný, není tím nikterak prokázáno, že to byl on, kdo směnku pozměnil. Výpověď Z. P., o kterou soud své rozhodnutí opřel, je dle dovolatele nevěrohodná proto, že uvedl, že směnku nikdy nepodepsal, ač pravost jeho podpisu na směnce byla prokázána odborným vyjádřením. Soudy navíc nereflektovaly skutečnost, že mezi ním (obviněným), Z. P. a L. S. prokazatelně existovaly obchodní vazby. Nedostatečně se rovněž vypořádaly s jeho obranou, že směnka zajišťovala platné závazky a byla vyplněna v souladu s vůlí všech směnečných účastníků.
Z uvedeného důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 233/2013, tak v souladu s §265k odst. 2 tr. ř. i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 2 T 200/2012, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl se závazným prvním názorem, aby stíhaný skutek nebyl posouzen jako trestný čin podvodu. Současně vyjádřil souhlas s projednáním jeho odvolání (správně dovolání) v neveřejném zasedání. Závěrem učinil podnět k tomu, aby předseda senátu dovolacího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o podaném dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se k obviněným podanému dovolání po krátkém shrnutí jeho obsahu vyjádřila.
K právní kvalifikaci přečinem podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku
ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v prvé řadě zmínila, že soudy obou stupňů v posuzované trestní věci dospěly k závěru, že osobou, která měla být uvedena v omyl je Krajský soud v Brně, u něhož měl obviněný v občanském soudním řízení uplatnit pozměněnou směnku, která se neopírala o reálně existující závazek a která byla na poškozeném vylákána lstí, znějící na částku 236.000 Kč, a takto se snažil obohatit ke škodě poškozeného Z. P., potažmo L. S.
Poukazuje v této souvislosti na správný názor obviněného, který uvádí, že krajský soud ve věci závazku vyplývajícího z uplatněné směnky neučinil žádnou majetkovou dispozici, v jejímž důsledku by mělo dojít ke škodě na majetku poškozeného a obohacení obviněného, neboť vydání směnečného platebního rozkazu nelze považovat za majetkovou dispozici. Případnou majetkovou dispozici by učinil poškozený, kterého však, jak vyplývá ze skutkového děje, nelze považovat za osobu, která by měla a mohla být uvedena v omyl, neboť poškozený věděl, že obviněnému v minulosti žádnou směnku nepodepsal a že mezi nimi neexistoval ani žádný závazek.
V uvedené souvislosti státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. 11 Tdo 229/2004, z něhož vyplývá, že naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (nyní podle §209 odst. 1 tr. zákoníku), spočívajícího v uvedení někoho v omyl, nelze spatřovat v tom, že podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. Na základě uvedení podstatných závěrů tohoto rozhodnutí uzavřela, že námitky obviněného vůči právní kvalifikaci jeho činu jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je proto třeba považovat za důvodné.
K právní kvalifikaci skutku jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku uvedla, že ustanovení §234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku postihuje pachatele, který padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný. Zmiňuje, že obviněný byl odsouzen pro tu variantu trestného jednání, která spočívá v tom, že pozměnil platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý. Podle aliney druhé předmětného zákonného ustanovení je postihován pachatel, který padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný. Podle §238 tr. zákoníku je ochrana poskytována též penězům a platebním prostředkům jiným než tuzemským a zahraničním cenným papírům. Směnka požívá ochrany podle §234 odst. 1 tr. zákoníku buď jako bezhotovostní platební prostředek nebo jako cenný papír. Proto je podle jejího přesvědčení jednání spočívající v padělání či pozměňování tohoto cenného papíru v listinné podobě, případně následné nakládání s ním, v kolizi se zájmem, jemuž ochranu poskytuje ustanovení o trestném činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.
Důležitou okolností případu podle ní je skutečnost, že předmětná směnka se neopírá o reálně existující závazek a podpis na směnce byl na poškozeném vylákán lstí. Bylo tedy prokázáno, že obviněný bez vědomí poškozeného pozměnil jím dříve podepsanou směnku, a to v podstatném údaji, jímž je datum splatnosti směnky. V případě trestného jednání obviněného je podle jejího názoru třeba spíše uvažovat o tom, že pozměněný platební prostředek již použil jako platný, neboť pod znak použije, je třeba zahrnout veškerá jednání, která jsou relevantní z právního hlediska, jimiž se padělky dostávají z držení jednoho subjektu do držení jiného subjektu. Jedná se tedy o každé uplatnění takového padělaného nebo pozměněného cenného papíru, které může mít právní důsledky. V konkrétním případě uplatnění padělané směnky u krajského soudu spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu vedlo k zahájení směnečného řízení. Tím došlo k dokonání trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, neboť takovým jednáním byla porušena ochrana zájmu na bezpečnosti a spolehlivosti – pravdivosti cenného papíru, který obviněný uplatnil u soudu v občanskoprávním řízení v očekávání, že prostřednictvím vydání směnečného platebního rozkazu získá bezvadný vykonatelný právní titul, který mu umožní uspokojení z neexistující pohledávky. Právní kvalifikace zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku je podle jejího přesvědčení naprosto opodstatněná, i když obviněný svým jednáním spíše naplnil zákonné znaky aliney druhé předmětného zákonného ustanovení.
Uzavřela, že jednání obviněného není možné právně kvalifikovat v jednočinném souběhu současně jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. 4 To 233/2013 i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. 2 T 200/2012 a posledně jmenovanému přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Dovolání obviněného obsahuje námitky, které je nezbytné hodnotit jako konkrétní výhrady vůči právnímu posouzení skutku a tudíž jako námitky věcně naplňující jím uplatněný dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto konstatování plně dopadá na námitku, jíž obviněný brojí proti právnímu posouzení soudem zjištěného skutku jako přečinu podvodu ve stadiu pokusu podle §24 odst. 1, §209 odst. 3 tr. zákoníku. Oproti tomu ta část jeho dovolání, v níž namítá nesprávnost právního posouzení skutku jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku, obsahuje argumentaci, která z převážné části povahu hmotně právní námitky nemá, neboť se primárně soustřeďuje na otázky skutkové, příp. procesní. Soudům je dovolatelem vytýkáno nedostatečné skutkové zjištění, resp. nedostatečné hodnocení okolností skutkových, které dle něj mají mít význam pro následné právní posouzení jeho činu, případně nesprávné závěry stran hodnocení věrohodnosti důkazů (svědecká výpověď poškozeného). Těmito námitkami však uplatněný dovolací důvod věcně nenaplňuje. Z ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. totiž plyne, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku musí nejen odkazem na příslušné zákonné ustanovení [§265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2] výslovně označit, o který z dovolacích důvodů své dovolání opírá, nýbrž musí rovněž svou konkrétní argumentací deklarovaný dovolací důvod věcně naplnit. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jenž je určen k nápravě hmotně právních vad napadeného rozhodnutí, tak nemůže činit námitkami směřujícími do oblasti práva procesního (např. formou namítaného vadného hodnocení důkazů), či námitkami brojícími proti skutkovým zjištěním soudu. Takovými námitkami totiž k věcnému naplnění tohoto dovolacího důvodu nedochází. V tomto směru lze odkázat jak na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. R 36/2004 Sb. rozh. tr., usnesení velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 574/2006), tak na rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 3272/07 – „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“ ) . S přihlédnutím k uvedenému pak Nejvyšší soud přistoupil k posouzení důvodnosti námitek obviněného, jimiž uplatňoval existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak z obsahových souvislostí argumentace dovolání obviněného lze dovodit (neboť výslovné označení uplatňované alternativy tohoto dovolacího důvodu mimořádný opravný prostředek obviněného neobsahuje), že je uplatňována alternativa vady spočívající v zamítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Protože dovolací soud dospěl k poznatku, že argumentace obviněného obsažená v jeho dovolání neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a učinil následující zjištění:
Soud prvního stupně oproti podané obžalobě posoudil jednání obviněného nejen jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku, nýbrž i jako přečin podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Změna právní kvalifikace jednání obviněného patrně souvisí (explicitní vyjádření odůvodnění rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje – viz dále) i s částečnou úpravou popisu skutku v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku, která se projevila vložením slova „údajně“ před text „vystavené v Brně dne 16. 8. 2003 výstavcem Z. P., nar. ...“ , následně slov „ačkoli věděl, že předmětná směnka se neopírá o reálně existující závazek“ a konečně nahrazením údaje „přičemž pozměnění data splatnosti mělo žalovaným ze směnky zabránit uplatnit námitky promlčení a žalobci mělo zajistit její úhradu i přes promlčení nároku ze směnky“ skutkovým zjištěním „za účelem zajištění majetkového prospěchu nejméně ve výši 236.000,- Kč ke škodě Z. P., potažmo L. S.“.
Rozšíření právního posouzení skutku obviněného v označeném rozsahu zdůvodnil nalézací soud (str. 9 rozsudku) tím, že oproti podané obžalobě dospěl k závěru, že obviněný se „svým jednáním dopustil v jednočinném souběhu i přečinu podvodu podle §209 odst. 3 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, neboť souběh těchto trestných činů není vyloučen. V případě zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 trestního zákoníku, kde je objektem ochrana platebních prostředků, je totiž chráněn jiný objekt než u trestného činu podvodu podle §209 trestného zákoníku (objektem je cizí majetek). Je nezpochybnitelné, že se obžalovaný snažil jednáním popsaným ve výroku rozsudku podvodně získat majetkový prospěch ke škodě Z. P., resp. L. S.“
Z této citace odůvodnění rozsudku plyne, že soud blíže nekonkretizoval, jaké skutečnosti jím zjištěné jej vedou k závěru o naplněnosti jednotlivých znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu (ve stadiu pokusu), resp. znaků její objektivní stránky, které v tzv. právní větě rozsudku vyjádřil tak, že obviněný „dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, avšak k dokonání trestného činu nedošlo“, a to konkrétně pak z hlediska osoby uvedené v omyl, která pod jejím vlivem provede majetkovou dispozici, jež se projeví ve vzniku škody na majetku poškozeného, jak ve svém dovolání uplatňuje obviněný.
Z tohoto pohledu je zřejmé, že nalézací soud se vůbec nevypořádal s tím, že soudní judikatura dospěla k právnímu závěru, který cituje ve svém dovolání obviněný, totiž že „naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (pozn. nyní podle §209 odst. 1 tr. zákoníku) spočívajícího v „uvedení někoho v omyl“ nelze spatřovat v tom, že obviněný podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení, popřípadě, že podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který se opírá o padělanou směnku. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o takových podáních totiž nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl.“ (srov. rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.). V dané souvislosti je nezbytné připomenout, že platnost tohoto právního závěru nebyla dotčena ani později vydaným stanoviskem trestního kolegia ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, publikovaným pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., které se zaobíralo otázkou možnosti naplnění zákonného znaku trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (resp. podle §250 odst. 1 tr. zák.) spočívajícího v „uvedení jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ v souvislosti s řízením o dědictví. Pokud stran řešené otázky dospělo stanovisko ke kladnému závěru (ohledně možnosti uvedení účastníků dědického řízení v omyl jednáním pachatele), pak zdůraznilo odlišnost obou řízení ( „V řízení o dědictví je proto možné uvedení jeho účastníků v omyl, takže na jejich situaci nedopadá rozhodnutí publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., které se navíc podle jeho výslovné dikce vztahuje pouze na civilní řízení sporné a předpokládá uplatňování nedůvodného nároku žalobou, resp. návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Ostatně jeho argumentace je založena právě na charakteristice civilního řízení sporného a na procesních možnostech, které v něm mají jednotliví účastníci řízení, aby se případně ubránili důsledkům nepravdivých informací uváděných žalobcem.“ ).
Argumentace, která vedla k vyslovení závěru o nemožnosti uvedení soudu v omyl v souvislosti s řízením o vydání směnečného platebního rozkazu (opřená o ustanovení §120 odst. 3, §132, 153 odst. 1 o. s. ř. – v podrobnostech viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004), proto nebyla později vydaným stanoviskem zpochybněna. Jejím základem je to (jak uvedla i státní zástupkyně ve svém vyjádření), že soud v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu zkoumá předložené listiny (směnku) z hlediska jejích formálních zákonných náležitostí, tedy v tom smyslu, zda není důvod o pravosti směnky pochybovat a směnečný platební rozkaz vydá pouze tehdy, jsou-li uvedené formální předpoklady splněny. V rámci tohoto řízení může žalovaný namítat, že listina, která byla soudu předložena, není platnou směnkou a v případě pokud byl vydán platební rozkaz, může proti němu podat námitky, kterými se odkládá právní moc platebního rozkazu a jeho vykonatelnost, kdy soud v dalším řízení rozhodne, zda platební rozkaz ponechá v platnosti nebo zda jej zruší a v jakém rozsahu. Pokud směnečný platební rozkaz zruší, projedná věc ve sporném řízení. Stejně soud postupuje, zjistí-li po podání žaloby, že formální předpoklady pro vydání směnečného platebního rozkazu nejsou splněny, např. protože existuje důvod pochybovat o pravosti směnky. Sporné civilní řízení je mimo jiné ovládáno zásadou projednací, ale není tím opuštěna zásada zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností. Zásada projednací přitom umožňuje žalovanému nesprávným a případně i úmyslně nepravdivým tvrzením žalobce se bránit a vyvracet je. Soud má možnost v tomto řízení provést i jiné než účastníky navržené důkazy, vyšla-li v řízení najevo potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu. Jestliže je soud povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností, pak je vyloučeno obecný soud v civilním řízení sporném považovat za osobu, která by mohla být uvedena v omyl pachatelem trestného činu podvodu.
Nebyla-li platnost právního závěru vysloveného v rozhodnutí, které (po připomínkovém řízení) bylo schváleno k publikaci v zájmu usměrnění (případně sjednocení) rozhodovací praxe soudů, měl by takový právní závěr být nadále považován za relevantní pro rozhodování typově stejných věcí a měl by být i respektován. K odchýlení od něj by mělo dojít jen za situace, kdy v opačně vyznívajícím rozhodnutí je buď v konkrétnosti doloženo, že se na posuzovanou věc pro skutkovou odlišnost nevztahuje, příp. pokud by fundovaným právním rozborem v rozhodnutí obsaženém došlo k jeho překonání.
Ve věci posuzované je však nezbytné konstatovat, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nic takového uvedeno není (výklad zákonných znaků skutkové podstaty není ve smyslu subsumpce skutkových zjištění pod znaky jeho objektivní stránky obsažen), v rozsudku soudu odvolacího takové zdůvodnění rovněž obsaženo není, ač se uvedený soud - přes odvolací námitku obviněného, kterou měl vznést v průběhu veřejného zasedání o odvolání - s právním posouzením skutku provedeným soudem nalézacím ztotožnil. Ve svém odůvodnění tento soud totiž uvedl jen tolik, že „Bylo rovněž prokázáno, že pozměněný platební prostředek pak obžalovaný použil způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku. Dopustil se tak jednání, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a na cizím majetku způsobil větší škodu.“ ).
Je proto možno uzavřít, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze zjistit, jaký subjekt měl být obviněným uveden v omyl. Jasno v tomto směru totiž nečiní odůvodnění obsažené na str. 8 rozsudku soudu prvního stupně, které je uvedeno: „Pokud jde o pravé podpisy L. S. a Z. P. na směnce, soud připomíná, že směnka nemá žádnou předepsanou formu. Nelze tedy vyloučit, a to u L. S. i s přihlédnutím k trestní věci vedené u MS v Brně sp. zn. 12 T 42/2012, že jak Z. P., tak L. S. skutečně něco obžalovanému podepsali, přičemž nevěděli, co podepisují, či byli uvedeni obžalovaným v omyl. Nicméně v tomto smyslu obžaloba podána nebyla a soud nepovažoval za nutné rozšiřovat dokazování tímto směrem.“
K uvedenému lze učinit jen tu poznámku, že vyjádření ( „Nelze tedy vyloučit…“ ) nelze pokládat za relevantní skutkové zjištění soudu k označené dílčí skutkové otázce, které by bylo způsobilé vytvořit podklad pro následné právní posouzení jeho významu pro otázku trestně právní odpovědnosti obviněného. Jakkoli je možné a při splnění zákonem předvídaných skutečností pak i nutné (ve smyslu procesní zásady in dubio pro reo) skutkové závěry činit v případech dalším dokazováním neodstranitelných rozporů na základě varianty nejpříznivější pro obviněného, je nutno tak postupovat jednak až po vyčerpání možností procesního dokazování a jednak ve vztahu k té skutkové variantě, která je pro obviněného nejpříznivější. O takovou situaci se pak nemůže jednat, pokud by jedna z variant soudem přijatá jako skutkový základ věci vedla k širšímu vyslovení viny obviněného (tj. pokud by se nijak příznivě neprojevila na jedné právní kvalifikaci – v usuzovaných souvislostech na kvalifikaci skutku obviněného jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku a současně přivodila i souběžnou právní kvalifikaci v podobě dalšího trestného činu – zde přečinu podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku).
Je vhodné dodat, že v napadených rozhodnutích bylo jednání obviněného posouzeno v podobě vývojového stadia trestného činu, nikoli jako trestný čin (přečin) dokonaný. Na podstatě věci to však dle názoru dovolacího soudu nic nemění. Vyložilo-li výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, že daným způsobem (tj. předložením padělané směnky soudu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu) nemůže být skutková podstata trestného činu podvodu naplněna, tj. trestný čin dokonán, není případné (nelze-li vyslovit vinu pachatele dokonaným trestným činem), aby jeho trestnost byla konstruována v podobě vývojového stadia (v daném případě pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku) takového trestného činu.
Protože v důsledku uvedených skutečností je nezbytné právní posouzení skutku obviněného pokládat za vadné v části, v níž byl shledán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného důvodným. Důvod dovolání, kterým obviněný brojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], je v předmětné věci dán, naplněn je i druhý obviněným uplatněný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] spočívající v tom, že k zamítnutí jeho odvolání soudem druhého stupně došlo přesto, že v řízení takovému rozhodnutí odvolacího soudu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důsledku tohoto poznatku zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, č. j. 4 To 233/2013-442, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013, č. j. 2 T 200/2012-413, a podle §265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podklad. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebním rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Již výše bylo zmíněno, že obviněný svým dovoláním brojil i proti právní kvalifikaci svého jednání v podobě zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá zák. č. 40/2009 Sb. Ohledně této části napadených rozhodnutí však lze konstatovat, že vytýkanou vadou právního posouzení netrpí. Jeho námitky byly převážně skutkového charakteru (neprokázání skutečnosti, že to byl on, kdo údaj na směnce pozměnil, nereflektování tvrzených obchodních vazeb), pokud právní závěr o své trestní odpovědnosti spojoval se závěrem o platnosti směnky, pak takovému hodnocení nelze přisvědčit (srov. např. usnesení). Podstatou trestně právního jednání obviněného, který byl uznán vinným, bylo pozměnění platebního prostředku tak, aby mohl být použit jako pravý, což bylo jeho následným jednáním realizováno, neboť krajský soud, u něhož směnku uplatnil, k ní přistupoval jako k platnému platebnímu prostředku. V dalším lze ve stručnosti odkázat na zhodnocení obsažené ve vyjádření státní zástupkyně.
Soudu, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, se připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Protože ke zrušení rozhodnutí došlo výlučně v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, uplatňuje se v dalším řízení omezení upravené ustanovením §265s odst. 2 tr. ř. (zákaz reformationis in peius), jehož projevem je to, že v dalším řízení nesmí dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil