ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.172.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 172/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2014 o dovolání, které podal obviněný P. G. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2013, č. j. 7 To 339/2013-302, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 27/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, č. j. 7 T 27/2013 - 271 , byl obviněný P. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 17. 10. 2012 v době mezi 00.30 až 00.40 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů v rekreační chatě U studánky O., okres J., s úmyslem vykonat soulož s poškozenou E. D., ve spodním prádle vstoupil do pokoje, kde spala poškozená s dalšími ubytovanými osobami, přičemž v době, kdy ležela v poloze na boku v tričku a kalhotkách na posteli a nacházela se v hlubokém spánku fáze non REM, umocněném navíc i požitým alkoholem a únavou, přilehl zezadu k poškozené, začal ji hladit rukama po ramenou, zádech, holých prsou, dále dráždil její přirození, poté, co ji strčil ruku do kalhotek, strkal ji opakovaně prsty do pochvy, kdy poškozená na jeho jednání stále nereagovala, přičemž manipulací s přirozením poškozené došlo u něho v době, kdy si sám za účelem zamýšlené soulože svlékl spodní prádlo a částečně poškozené i její kalhotky, k pohlavnímu uspokojení s výronem spermatu nejméně na těle a prádle poškozené.
Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §185 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 9. 2013, č. j. 7 To 339/2013-302, jímž je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Krejčího dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný brojí proti závěru soudu prvního stupně (bod II/1), učiněném ve vztahu k zneužití bezbrannosti poškozené, kterou soud prvního stupně vyložil výrazně extenzivně. Pojem „zneužití bezbrannosti“ je zásadním znakem předmětné skutkové podstaty a není-li naplněn, nemůže nastoupit dispozice právní normy. Následně napadá věrohodnost svědecké výpovědi poškozené (bod II/2), o níž tvrdí, že se zajímala výhradně o muže ve společnosti lépe postavené. Zpochybňuje tvrzení poškozené, že v rozhodnou dobu byla v hlubokém spánku, neboť takovému závěru odporuje výpověď svědka H. Podle dovolatele je vyloučeno, aby se poškozená nacházela v hlubokém spánku a v něm za hlasitého sténání vzbudila tohoto spícího svědka. Její svědeckou výpověď považuje za nevěrohodnou, soudy obou stupňů z ní neměly vycházet a naopak měly více přihlížet k jeho výpovědi.
Dále namítá (bod II/3), že soud prvního stupně nesprávným způsobem provedl dokazování a z něho dovodil nesprávná skutková zjištění, některé z jím navržených důkazů provedeny nebyly (zejména poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie - bod II/8). Nezpochybňuje své sexuální aktivity, trvá však na tom, že jeho jednání bylo poškozenou podpořeno, když se k němu otočila a umožnila mu, aby svými prsty pronikl do její pochvy. Následně rozvádí dvě možné varianty skutkového děje a dovozuje, že poškozená byla při plném vědomí a opětovala jeho sexuální aktivitu. Výpověď poškozené (bod II/4) je dle něj nezbytné hodnotit zvlášť obezřetně, když se v tomto trestním řízení jedná o jediný přímý důkaz. V dané souvislosti se dovolává usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 154/02. Činí závěr, že v jeho trestní věci - s ohledem na údaje obsažené v odůvodnění rozsudku - měl soud pochybnosti stran tvrdého spánku poškozené a měl za tohoto stavu provést důkaz znaleckým posudkem, který by tuto skutečnost objasnil.
V bodě II/5 brojí proti věrohodnosti výpovědi svědka H., jehož výpověď je v rozporu s dřívějším čestným prohlášením, v němž popřel, že by sexuální aktivita vycházela pouze od obviněného, nýbrž byla vzájemná, při plném vědomí poškozené. Pochybnosti vzbuzuje (bod II/6) i hodnocení svědeckých výpovědí ostatních svědků, kteří potvrzovali nevalnou pověst poškozené. Nevěrohodnost poškozené dovozuje (bod II/7) i s ohledem na výpověď svědka V. Zpracované znalecké posudky a odborná vyjádření (bod II/8) nemohly podle něho soud prvého stupně důvodně přesvědčit o jeho vině. S odkazem na znalecký posudek Ing. Milana Kopečného, Ph. D., který konstatoval, že se jeho biologický materiál na zajištěných stopách vyskytoval, dovozuje, že se nejedná o zjištění, které by jeho tvrzení odporovalo. Hodnocení obsažené ve znaleckém posudku PhDr. Karla Humhala podle něho nepřímo souvisí s osobou poškozené, o níž má za to, že jednala vypočítavým způsobem a dané situace se snažila využít ve svůj materiální prospěch.
Ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího namítl, že z jeho odůvodnění plyne jistá nejistota a uplatněná argumentace je spíše účelová.
Soudy obou stupňů podle jeho přesvědčení porušily základní zásady trestního řízení (§2 odst. 5, §2 odst. 6 tr. ř.), čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, jakož i do jeho práva být stíhán pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 18 odst. 1 Listiny). Soudy (bod III/2) nesprávně zjistily skutkový stav, čehož důsledkem je i nesprávné právní hodnocení skutku. Soud prvního stupně vážil důkazy nerovnoměrně, ve prospěch poškozené a naopak zcela pominul, že v rozhodnou dobu poškozená nespala, svoji vůli projevit mohla. Soudu prvního stupně se nepodařilo prokázat, že by úmyslně zneužil bezbrannosti poškozené, ve vztahu k závěru stran nediagnostikované poruchy spánku měl tento soud použít zásadu in dubio pro reo. Nesprávný je závěr (bod III/3) ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterou není ve vztahu k tomuto skutku možné naplnit formou nepřímého úmyslu, ale takřka výlučně formou úmyslu přímého, přičemž subjektivní stránku je mu třeba prokázat rovněž ve vztahu k zneužití bezbrannosti. Ustanovení §185 tr. zákoníku je postaveno na určité míře intenzity bezbrannosti, již je nezbytné zkoumat. Dopadá na případy zneužití bezbrannosti nikoli zanedbatelné, kterou je právě situace běžného spánku, byť po požití alkoholu.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně v celém jejich rozsahu zrušil a obviněný byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn. Dodatečným sdělením ze dne 20. 1. 2014 učinil návrh, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r tr. ř. ve veřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k obviněným podanému dovolání po stručném shrnutí předchozího průběhu řízení a námitek uplatněných dovolatelem vyjádřil. Poukázal na skutečnost, že argumentace obviněného z části vychází z námitek skutkové povahy, případně námitek stran porušení procesních předpisů. Pod obviněným deklarovaný důvod lze podřadit námitku týkající se objektivní stránky trestného činu, že se poškozená nenacházela ve stavu bezbrannosti, a související námitku týkající se subjektivní stránky trestného činu, tedy že z jeho jednání nelze dovodit přímý úmysl. Tyto námitky však shledává neopodstatněnými.
Ve vztahu k námitce nedostatku objektivní stránky a stavu bezbrannosti poškozené odkázal zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 927/2011. V obsahové návaznosti poukázal na závěr soudu prvního stupně, který dovodil, že stavem bezbrannosti může být nepochybně rovněž hluboký spánek, který byl umocněn i požitým alkoholem, v němž došlo k ataku poškozené obviněným. Pokud tedy v tomto stadiu došlo k jednání obviněného popsanému ve výroku rozsudku, stalo se tak ve stavu, ve kterém poškozená nebyla schopna projevit svoji vůli.
Pokud jde o námitku nedostatku subjektivní stránky předmětného trestného činu, odkázal státní zástupce na závěry soudů obou stupňů. Doplnil, že trestný čin znásilnění je trestným činem úmyslným, přičemž k naplnění jeho subjektivní stránky postačí, je-li spáchán formou eventuálního úmyslu. Ve vztahu k této námitce rozvedl, že poškozená nikdy vůči obviněnému neprojevila jakýkoli zájem o intimní kontakt, čemuž nasvědčuje i její reakce po zjištění této události. Obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že využívá bezbrannosti poškozené k jednání, jež bylo útokem proti jejímu právu na svobodné rozhodování o pohlavním životě. V této souvislosti odmítl jako nepřiléhavé i obviněným dva prezentované scénáře, kterými zpochybňuje zjištěný průběh události (úvahy o zvlhčení pochvy poškozené), neboť jde pouze o úvahy a domněnky dovolatele bez jakéhokoli reálného podkladu ve vztahu k projednávanému jednání.
K obviněným vznesené námitce opomenutých důkazů (neprovedení důkazu přibráním znalce z oboru neurologie, který by hodnotil tvrdost spánku poškozené) podotkl, i s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, že soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Obviněný má právo navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, a pokud těmto návrhům soud nevyhoví, je povinen vyložit, z jakých důvodů takto navržené důkazy neprovedl. Vytýkanými vadami proto předcházející rozhodnutí podle jeho přesvědčení netrpí, když této své povinnosti soud prvního stupně (s odkazem na str. 8-9 odůvodnění jeho rozhodnutí) dostál. Rovněž i logicky zdůvodnil, proč tento důkaz považoval za nadbytečný. Soud totiž nedovozoval stav bezbrannosti z toho, že poškozená trpí nějakou poruchou spánku medicínského charakteru, jež by byla příčinou tvrdého spánku. Soud stav bezbrannosti dovozoval z toho, že poškozená byla ve fázi hlubokého spánku, která je v průběhu spánku v zásadě obvyklá u většiny lidí.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a současně navrhl, aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Ve vztahu k obviněným deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné uvést, že byť dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem brojí proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení soudy zjištěného skutku, činí tak ve zcela rozhodující části skrze zpochybnění skutkového stavu, který se stal předmětem právního posouzení. Prakticky veškerá argumentace obviněného uplatněná v bodě II. jeho dovolání je jeho polemikou s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů (resp. soudem nalézacím), s rozsahem dokazování nezbytným pro zjištění skutkového stavu nezbytného pro rozhodnutí soudu a se skutkovými zjištěními, které jsou v odsuzujícím rozsudku učiněny. Takové vyhodnocení námitek obviněného je třeba učinit s přihlédnutím k tomu, že v označené části svého dovolání brojí proti vyhodnocení svědecké výpovědi poškozené jako pravdivé (bod II/2), namítá neúplnost dokazování pro neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie (bod II/3), dovozuje nevěrohodnost výpovědi svědka H. (bod II/5), zpochybňuje závěry soudu stran hodnocení dalších svědků (bod II/6, 7) a v alternativě svědčící jeho obhajobě interpretuje závěry znalecké či odborné (bod II/8). Těmito námitkami – charakteru skutkovými a procesními – se však s uplatněným dovolacím důvodem (jakož i s jinými důvody dovolání podle §265b tr. ř.) zřetelně míjí. Takové výhrady obviněného se totiž ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují ke skutkovým zjištěním, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Jinými slovy vyjádřeno, v této části dovolání obviněného není uplatněna žádná argumentace hmotně právního charakteru, na kterou by byl dovolací soud nucen reagovat.
K námitce obviněného o porušení základních zásad trestního řízení, potažmo jeho práva na spravedlivý proces, lze uvést, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 2-7) vyplývá, které důkazy byly soudem provedeny, a zároveň je z něj i patrno (str. 7-9), které skutečnosti soud bral při hodnocení důkazů v úvahu, proč výpověď poškozené považoval za pravdivou a z jakého důvodu považoval důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie za nadbytečný. Rozhodnutí nalézacího soudu proto netrpí vadou opomenutého důkazu ve smyslu jeho výkladu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, nezakládá vadu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Přes jistou neobratnost ve vyjádření, z níž (prostřednictvím její citace) dovozuje dovolatel nejistotu soudu v jeho skutkových závěrech rozhodných pro dovození závěru o zneužití stavu bezbrannosti poškozeného, lze totiž zcela ve shodě s hodnocením věci státním zástupcem poukázat na to, že soud prvního stupně nedovozoval, že by se poškozená ve fázi hlubokého spánku nacházela z důvodu zdravotní indispozice, jejímž následkem je právě porucha spánku, nýbrž z toho, že se poškozená v rozhodnou dobu nacházela v hlubokém spánku, který je v průběhu spánku v zásadě obvyklý u většiny lidí, tj. ve stavu, který byl prokázán svědeckými výpověďmi a odborným vyjádřením obsaženým na č. l. 53 spisu. Neprovedení důkazu navrženého obviněným, i s ohledem na vyjádření znalce PhDr. Karla Humhala (č. l. 266-267), jenž ve svém písemně podaném posudku (č. l. 234-262) navrhl případné doplnění dokazování ve vztahu k osobě poškozené třemi znaleckými posudky (z odvětví neurologie, psychiatrie a gynekologie), resp. s ohledem na zhodnocení jeho významu pro posuzovanou věc, nelze mít za vadné.
Lze proto konstatovat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky §125 odst. 1 tr. ř., neboť z něj je rovněž patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (str. 8-10 rozsudku).
Pro účely skutkových námitek, z nichž obviněný vyvozuje závěr o nenaplnění všech znaků přečinu znásilnění (v tomto směru z pohledu dovolacího soudu nad rámec nezbytného), lze uzavřít, že tyto námitky, tvořící nosnou část jeho dovolání, byly v rozhodující části uplatněny již v řízení o řádném opravném prostředku před soudem druhého stupně, který na ně i náležitým způsobem reagoval (str. 3-4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). I z tohoto důvodu nelze k těmto námitkám v řízení o dovolání nadále přihlížet.
Pod deklarovaný dovolací důvod naopak dopadající námitky obviněného ve vztahu k objektivní stránce trestného činu znásilnění, učiněné v bodě II/1, když namítá, že soud prvního stupně, potažmo i soud odvolací, příliš extenzivně vyložily pojem „zneužití bezbrannosti“. Za hmotně právně relevantně uplatněnou lze podkládat i námitku stran nedostatku subjektivní stránky trestného činu znásilnění, tj. tvrzení obviněného, že daný trestný čin, v konkrétní zjištěné formě jeho provedení, není možné spáchat ve formě nepřímého úmyslu.
Obě námitky, byť uplatněné formálně relevantním způsobem, je nezbytné pokládat za zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu znásilnění:
Z hlediska řešené problematiky je vhodné ve stručnosti a v obecné rovině uvést, že trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Protože předmětem námitky dovolatele je tvrzené nenaplnění zákonného znaku bezbrannosti poškozené, omezuje se dovolací soud na vyložení tohoto zákonného znaku.
Bezbranností jiného ve smyslu §185 tr. zákoníku se rozumí jeho takový stav, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopen projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopen klást odpor jeho jednání (R 43/1994-II.). V případě této skutkové podstaty je pojem bezbrannosti chápán v jejím nejširším smyslu. Jednak se může jednat o bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat. Jedná se o takový stav bezbrannosti, kdy se oběť nachází v situaci, již sama nevnímá, a tudíž není schopna jakéhokoli vlastního úsudku, a tedy ani jakkoli ovlivnit jednání pachatele. V takovém stavu se nachází člověk např. i tehdy, je-li v hlubokém spánku. Pro zneužití bezbrannosti ve smyslu §185 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodné, že pachatel dosáhne pohlavního styku s osobou bezbrannou právě proto, že je tato osoba v důsledku své bezbrannosti neschopna čelit aktivitám obviněného, není však rozhodné, zda osoba je v takovém stavu bezbrannosti relativně trvale nebo se dostala do stavu bezbrannosti v důsledku svého tělesného nebo psychického stavu nebo zásahem jiné osoby než pachatele bez dorozumění se s ním (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1837-1838).
Ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, která jsou při rozhodování dovolacího soudu pro tento soud závazná, plyne, že obviněný se dále popsaných sexuálních aktivit dopustil na poškozené, jež „ležela v poloze na boku v tričku a kalhotkách na posteli a nacházela se v hlubokém spánku fáze non REM, umocněném navíc i požitým alkoholem a únavou“. Dovolateli nelze dát za pravdu v jím tvrzeném závěru o neúměrně rozšiřující interpretaci pojmu „zneužití bezbrannosti“. V daném případě totiž lze bezpečně shledat závěr o zneužití bezbrannosti poškozené obviněným právě ve skutkovém zjištění, že se v rozhodnou dobu nacházela „v hlubokém spánku fáze non REM, umocněném navíc i požitým alkoholem a únavou“ , tedy ve stavu, v němž nemohla klást odpor vůči jednání obviněného, a proto ani nemohla projevit svoji nesouhlasnou vůli s jeho jednáním (k tomu srov. např. již zmíněné rozhodnutí publikované pod č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr., nebo rozhodnutí č. 36/1979 Sb. rozh. trest.). Interpretace zjištěného aktuálního stavu poškozeného soudy nižších stupňů je odpovídající jeho judikatornímu výkladu, nelze v něm proto spatřovat pochybení, které by mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku.
Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu znásilnění :
Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje základní skutková podstata trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku zavinění úmyslné [§15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku]. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Usuzuje-li obviněný, že tento trestný čin je v daném případě možné spáchat toliko formou úmyslu přímého, Nejvyšší soud tento závěr rovněž nesdílí. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu dostačuje jeho spáchání ve formě úmyslu eventuálního, tedy jeho spáchání pachatelem, který věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem a pro případ, že tento zájem poruší, byl s tím srozuměn. Z dikce ustanovení §185 tr. zákoníku neplyne, a obviněný v daném směru ani svou domněnku argumentačně nerozvádí, že by závěr o naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, jeho stránky subjektivní, byl vázán výlučně na jím uváděnou formu úmyslného zavinění, tj. úmysl přímý. Soudy nižších stupňů s přihlédnutím k jimi učiněným skutkovým zjištěním důvodně dovodily zavinění obviněného v podobě upravené ustanovením §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Vyšly přitom ze skutečností rozvedených v odůvodnění svých rozhodnutí, které lze shrnout do závěru, že poškozená nechtěla spát s obviněným ve stejném pokoji, neprojevovala vůči němu sympatie takové intenzity, která by mohla o jejím zájmu na sexuálním sblížení s ním svědčit a mohla tak v obviněném vyvolat odůvodněnou představu jejího souhlasu s následně realizovanými sexuálními praktikami obviněného vůči ní. V tomto směru se nezbývá než ztotožnit se závěry státního zástupce, který k této otázce uvedl, že (z provedeného dokazování a skutkových zjištění soudů plyne) se poškozená ve vztahu k obviněnému před spácháním předmětného přečinu nikdy neprojevila v tom smyslu, že by snad měla zájem o jakýkoli intimní kontakt z jeho strany, přičemž obviněný jí byl spíše nesympatický. Dopustil-li se proto obviněný za soudy zjištěného skutkového stavu vůči poškozené popsaného jednání, naplnil jím skutkovou podstatu přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku po objektivní stránce znaky uvedenými v tzv. právní větě ( „zneužil bezbrannosti jiného k pohlavnímu styku“ ), a to ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Lze doplnit, že skutková zjištění soudů vylučují závěr, že se obviněný svého jednání dopustil v negativním skutkovému omylu (s odkazem na předpokládaný souhlas poškozené) ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. není v posuzované věci zjevně naplněn ani v jedné z výše označených variant. Je tomu tak proto, že odvolací soud, tj. Krajský soud v Brně nerozhodl o odvolání obviněného způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 1 tr. ř. (zamítnutí odvolání ze zde uvedených formální důvodů), ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 3 tr.ř. (odmítnutí odvolání). Neodepřel tak svým procesním postupem dovolateli přístup k soudu druhé instance. Odvolání obviněného projednal odvolací soud ve veřejném zasedání způsobem, který upravují příslušná ustanovení trestního řádu (zejm. §254 tr. ř. a násl.). Ve své druhé alternativě by tak označený dovolací důvod mohl být naplněn jen tehdy, pokud by soudem druhého stupně přezkoumávané rozhodnutí, resp. předcházející řízení bylo zatíženo vadou, v jejímž důsledku by byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Tak tomu však v posuzované věci není, neboť Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněnému v jeho tvrzení, že z důvodu nepřípustně extenzivní interpretace pojmu zneužití bezbrannosti a nedostatku jím tvrzené nutné formy zavinění při spáchání trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod byl sice argumentací obviněného formálně relevantně uplatněn, avšak zjevně neopodstatněně. Uvedená konstatování ústí do závěru, že vytýkanými vadami dovoláním napadené rozhodnutí netrpí.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Z podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto rozhodnutí, odkazuje dovolací soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil