ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.306.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 306/2014 -77
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2014 o dovolání obviněných Ing. J. D., a P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2013, č. j. 4 To 51/2013-1247, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 10/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, č. j. 4 To 51/2013-1247, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2013, č. j. 56 T 10/2012-1068.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2013, č. j. 56 T 10/2012-1068 byli obvinění Ing. J. D. a P. K. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že:
v průběhu ledna až dubna 2011, oba obžalovaní společně po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení si úloh, spolu s neznámým pachatelem vydávajícím se za neexistující osobu jménem J. T., úmyslně vylákali od společnosti ČEZ Distribuce, a.s., IČ: 247 29 035, se sídlem Teplická 874/8, 405 02 Děčín, peněžní prostředky, které měly být vráceny společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., IČ: 290 85 322, se sídlem Prokopa Velikého 572, 344 01 Domažlice (v době od 12. 4. 2010 do 28. 6. 2011 se sídlem 349 01 Kostelec 2), z důvodu nerealizování výstavby fotovoltaické elektrárny v O. u S., a to tak, že:
obžalovaný P. K. jako zaměstnanec skupiny Sky Solar za účelem nezajištění vrácení peněžních prostředků od spol. ČEZ Distribuce, a. s., společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., jak požadoval jednatel společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., P. J., úmyslně nepředal zástupcům společnosti ČEZ Distribuce, a. s., dvě správně vyplněné „žádosti o vrácení podílu na oprávněných nákladech PDS spojených s připojením a se zajištěním požadovaného příkonu/výkonu“ na částku v celkové výši 46.200.000 Kč datované dnem 19. 1. 2011 a podepsané jednatelem společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., P. J., na základě nichž měly být příslušné peněžní prostředky vráceny na účet společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., poté obžalovaný P. K. vědomě předal P. J. nepravdivý a zfalšovaný dokument „Vyjádření k vrácení podílu na oprávněných nákladech PDS k SOSB … a …“ ze dne 3. 2. 2011 se zfalšovaným podpisem Ing. Z. B. ze společnosti ČEZ Distribuce, a. s., na kterém bylo uvedeno, že na základě žádosti společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., ze dne 19. 1. 2011 bude ve třetím čtvrtletí roku 2011 vrácena částka 22.787.500 Kč, přičemž P. J. sdělil, že za provizi zajistí dřívější vrácení peněz od ČEZ Distribuce, a. s., a to ve vyšší částce, a
obžalovaný Ing. J. D. dne 24. 1. 2011 vystavil jako zmocněnec společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., plnou moc ve prospěch neexistující osoby J. T., rod. čís. …, bytem J. …, P., k jednání a zastupování společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., se zástupci distribuční sítě firmy ČEZ Distribuce, a. s., a všem úkonům, sjednávání a výpovědi smluv a dokumentů se společností ČEZ Distribuce, a. s., a následně se dne 28. 1. 2011 dostavil spolu s blíže nezjištěným pachatelem vydávajícím se na základě padělaného občanského průkazu číslo … za osobu jménem J. T., která fakticky neexistuje, do AK S. & Partners, Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, kde pod smyšlenou legendou údajného vypořádání pohledávky ze směnky vystavené dne 31. 12. 2010 jednatelkou společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., uzavřeli s advokátem Mgr. et Mgr. V. S. Smlouvu o advokátní úschově finančních prostředků; následně, na základě instrukcí neznámého pachatele vydávajícího se za J. T. a na základě údajů uvedených v záměrně chybně vyplněných „Žádostech o vrácení podílu na oprávněných nákladech PDS spojených s připojením a se zajištěním požadovaného příkonu/výkonu“ podepsaných dne 28. 1. 2011 neznámým pachatelem, vydávajícím se za neexistující osobu jménem J. T., byla sepsána pracovníkem ČEZ Distribuce, a. s., „Dohoda o ukončení smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě do napěťové hladiny 110 kV“, ve které bylo jako bankovní spojení společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., nesprávně uvedeno číslo účtu …, což byl ve skutečnosti úschovní účet AK S. & Partners, uvedený v předmětné Smlouvě o advokátní úschově finančních prostředků z 28. 1. 2011, jako účet uschovatele, na který se složitel, jímž byl J. T., zavázal zajistit složení finanční částky ve výši 46.200.000 Kč, přičemž následně předmětnou „Dohodu o ukončení smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě do napěťové hladiny 110 kV“ podepsali za společnost Sky Solar Stříbro dne 3. 3. 2011 v AK S. & Partners neznámý pachatel vydávající se za J. T. a dne 4. 3. 2011 tamtéž také obviněný Ing. J. D., a to přestože věděl, že číslo účtu uvedené na citované Dohodě nepatří ve skutečnosti společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., přičemž tuto Dohodu následně po jejím podepsání od advokáta převzal s tím, že ji doručí do společnosti ČEZ Distribuce, a. s. a rovněž dne 4. 3. 2011 obžalovaný Ing. J. D. a neznámý pachatel vydávající se za J. T. v AK S. & Partners uzavřeli Dodatek ke smlouvě o advokátní úschově finančních prostředků, kde mj. upřesnili částku určenou k úschově na částku 43.548.960 Kč, avšak na základě podepsané „Dohody o ukončení smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě do napěťové hladiny 110 kV“ doručené do ČEZ Distribuce, a. s., s nesprávným číslem účtu společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., byly předmětné finanční prostředky ve výši 43.548.960 Kč pracovníky ČEZ Distribuce, a. s., odeslány a v průběhu března 2011 připsány na uvedený účet číslo …, což byl účet AK S. & Partners, a protože obžalovaný Ing. J. D. nezajistil vyrovnání předmětné padělané směnky, byla úschova vyplacena ve prospěch pana J. T., a to na další účet vedený AK S. & Partners pro pana J. T., když následně neznámý pachatel vydávající se za J. T. požádal advokáta Mgr. et Mgr. V. S. o deponování finančních prostředků do bezpečností schránky u obchodníka s cennými papíry – společnosti KEY INVESTMENT, a. s., odkud si dne 22. 4. 2011 finanční částku ve výši 43.000.000 Kč v hotovosti vyzvedl, přestože ještě dne 5. 4. 2011 obžalovaný Ing. J. D. zaslal e-mailem jednateli společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., P. J. návrh zprostředkovatelské smlouvy mezi spol. OBB Service, s. r. o., v níž se obžalovaný zavazuje za odměnu ve výši 12.500.000 Kč bez DPH zprostředkovat společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., ukončení smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě a zprostředkování vypořádání a narovnání podílu na nákladech k SOSB č. … a č. …, přestože věděl, že již ve skutečnosti vrácení částky 43.548.960 Kč proběhlo;
popsaným jednáním oba obžalovaní společně obohatili neznámého pachatele vydávajícího se za J. T., a to tím způsobem, že nezajistili dodání správných žádostí o vrácení podílů pracovníkům společnosti ČEZ Distribuce, a.s., a zároveň tyto pracovníky uvedli v omyl sdělením nesprávného čísla bankovního účtu společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., čímž docílili toho, že peněžní prostředky nebyly vráceny na účet této oprávněné společnosti, ale jimi označený účet a tím společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., se sídlem Prokopa Velikého 572, 344 01 Domažlice, způsobili škodu ve výši 43.548.960 Kč.
Obviněný Ing. J. D. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněný P. K. byl za tento zločin a dále za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 48 T 7/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 4 To 59/2012, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnném trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Zároveň byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu uloženém rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10.2011, sp. zn. 48 T 7/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 4 To 59/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 10. 2013, č. j. 4 To 51/2013-1247 , kterým odvolání obou obviněných jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, č. j. 4 To 51/2013-1247 podali obviněný Ing. J. D. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Lehovce a obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Liegerta dovolání , které oba opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
1) obviněný Ing. J. D.
má za to, že v předcházejícím řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu. Nerozporuje, že se podílel na jednání ohledně „vratky“ a podepsal dokumenty směřující k advokátní úschově, zdůrazňuje však, že nikdy neměl podvodný úmysl, svým jednáním nesměřoval k úmyslnému poškození společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., či společnosti ČEZ Distribuce, a. s. a obohatit nechtěl ani jemu neznámou osobu jménem J. T.. Není tedy pachatelem, nýbrž obětí trestného činu. Předmětné dokumenty směřující k advokátní úschově podepsal na základě pokynu jednatele společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., P. J., který jej tímto úkolem pověřil a o existenci advokátní úschovy věděl. Podepsal je v dobré víře, že vše je domluveno a finanční prostředky se dostanou do dispozice obchodní společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o. (bod 3.2.).
Brojí proti neprovedeným důkazům (bod 3. 3.) a je přesvědčen o tom (část IV.), že na jeho případ dopadají nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, skutková zjištění pokládá za extrémně nesouladná s provedenými důkazy a napadená rozhodnutí za nespravedlivá, neboť jimi došlo k odsouzení nevinných osob. Opomenutými důkazy (bod V.), které byly obhajobou navrženy a soudy neprovedeny, míní zejména zprávu České pošty, s. p. stran doručení zásilky ( Žádosti o vrácení podílu na oprávněných nákladech PDS spojených s připojením a se zajištěním požadovaného příkonu/výkonu ) a výslech JUDr. I. T. V dané souvislosti poukazuje na to, že (bod 5.1.) svědkyně A. tvrdila, že vystavené Žádosti byly opatřeny úředně ověřeným podpisem a obviněnému K. odeslány až 10. 2. 2011, tedy přibližně tři týdny po jejich vyhotovení, přičemž doručené dokumenty úředně ověřené nebyly. Navíc předmětné žádosti nebyly adresovány obviněnému K., nýbrž L. B. Namítá rovněž (bod 5.2.) neprovedení důkazu výslechem svědka JUDr. I. T., právního zástupce skupiny Sky Solar Stříbro, s. r. o., který měl osvětlit zejména jednání P. J. v souvislosti s advokátní úschovou.
Soudům oběma stupňů dále vytýká, že (bod 6.1.) uvěřily svědecké výpovědi P. J., kterou považuje za nevěrohodnou a lživou. Pokud svědek tvrdil, že nevěděl o advokátní úschově a byl z tohoto důvodu oklamán, odkazuje na, v rámci odvolacího řízení předložený, e-mail ze dne 18. 4. 2011, z něhož nepochybně plyne, že P. J. o advokátní úschově věděl, a proto nemohl být oklamán. Namítá, že tato skutečnost nebyla odvolacím soudem dostatečným způsobem reflektována. Své úmyslné jednání zpochybňuje dále i tím, když uvádí (ve vztahu k údajné zprostředkovatelské smlouvě, jejíž návrh měl zaslat P. J. v dubnu 2011), že pokud by vratku od poškozené ČEZ Distribuce, a. s., skutečně odcizil, „určitě by se nesnažil její část zlegalizovat“ . Nevěrohodnost svědecké výpovědi P. J. dovozuje (bod 6.1.) i z rozpornosti jeho tvrzení stran jemu předstírané náročnosti procesu zrušení smlouvy s ČEZ Distribuce, a. s., s výpovědí svědka P. S. Ten potvrdil, že na schůzce, která se uskutečnila v listopadu 2011, měl P. J. vysvětlovat, že jde o standardní záležitost. Polemizuje dále s tvrzením P. J., že měl za zajištění vratky požadovat provizi ve výši 12.000.000 Kč, neboť údajná zprostředkovatelská smlouva měla za cíl pouze vyřešit vypořádání pohledávek, které mu společnost Sky Solar Stříbro, s. r. o. dlužila za jeho činnost. K celé situaci stran neoprávněného vyplacení vrácených finančních prostředků podotkl, že by k ní jistě nedošlo tehdy, pokud by svědek P. J. nebyl nečinný. Pokud by jednal náležitě a zejména včas, došlo by k zadržení finančních prostředků ještě před jejich neoprávněným vyplacením neznámé osobě, vystupující pod jménem J. T..
Zpochybnil rovněž roli Mgr. et Mgr. V. S. (bod 6.2.), který měl údajně vyplatit v hotovosti částku 43.000.000 Kč neznámé osobě pod jménem J. T.. Z této skutečnosti podle něho plyne závěr, že ten, kdo vratku fyzicky odcizil, je někdo jiný.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a přikázal věc posledně jmenovanému k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. do rozhodnutí o dovolání odložil výkon rozsudku soudu prvního stupně. Podáním ze dne 27. 1. 2014 vyjádřil souhlas s případným projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
Zbývá dodat, že dne 12. 6. 2014 obdržel Nejvyšší soud od obhájce obviněného doplnění dovolání, jehož obsahem je informace o úkonech orgánů činných v trestním řízení spojených s objasňováním role Mgr. et Mgr. V. S. s přiloženou kopií o výslechu Ing. J. D. v procesním postavení svědka.
2) obviněný P. K.
namítl, že skutková věta soudu prvního stupně neodpovídá provedeným důkazům a jeho postupem došlo k porušení §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. Mezi výrokem o vině a provedenými důkazy je extrémní rozpor a namítá, že se navíc soudy v dostatečném rozsahu nevypořádaly s jeho obhajobou a vznesenými námitkami. Zejména se jedná o údajnou dohodu mezi ním, spoluobviněným J. D. a neexistující osobou údajného jména J. T.. Tato skutečnost není podložena jediným důkazem a jedná se pouze o konstrukci soudu. Popřel jakýkoli styk s advokátem V. S., jakož i fiktivní osoby jménem J. T., z čehož dovozuje nemožnost existence jakékoli dohody. Obdobně jako obviněný D., zmiňuje, že P. J., s odkazem na výše zmíněný e-mail, musel o advokátní úschově vědět. Zpochybňuje, že mu byla udělena plná moc k vyřízení celé záležitosti u společnosti ČEZ Distribuce, a. s. s odkazem na jeho tamní vazby, když zdůraznil, že v této společnosti žádné vazby neměl a proto nemohl být záměrům společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o. nikterak v jejích zájmech užitečný. Poukázal na výpověď svědkyně A., která předložila jediný podací lístek ze dne 9. 2. 2011, přičemž má za to, že nemohlo jít o předmětné listiny (žádost o vrácení peněž ze dne 19. 1. 2011 a tvrzenou plnou moc). Odkázal na svědeckou výpověď svědkyně B., která vypověděla, že v oba dny přebírala poštu a žádná zásilka, která by svědčila předmětnému obsahu, v této poště nebyla. Soud ani za těchto nevyjasněných okolností neprovedl žádný důkaz k ověření, zda zásilku ze dne 9. 2. 2011 skutečně obdržel, případně zda do společnosti byla vůbec doručena. K tvrzenému úmyslnému neodeslání žádosti o vrácení peněz namítl, že takový závěr soudu prvního stupně je správný, nicméně tak neučinil pouze z toho důvodu, že tyto žádosti, včetně tvrzené plné moci nikdy neobdržel. Soudu prvního stupně vytkl, že vzal za prokázaná tvrzení svědka P. J., který tvrdil, že s ním opakovaně o celé záležitosti jednal, zatímco on přiznává pouze jedno setkání. Věrohodnost té které výpovědi mohl a měl soud prvního stupně ověřit knihou návštěv Burzovního paláce, ve kterém se údajná setkání měla uskutečnit. Poukázal na roli advokáta V. S., zejména pak na situaci stran vyplacené částky ve výši 43.000.000 Kč z advokátní úschovy a zdůrazňuje, že hotovostní platební styk je limitován částkou 300.000 Kč a transakce s vyšší hodnotou musí probíhat bezhotovostně. Porušení práva na obhajobu a principu rovnosti zbraní spatřuje dále v tom, že soud nereagoval na žádosti obhajoby o překlad listin, které jsou založeny ve spisu a jsou často v jazyce německém a anglickém. Závěrem shrnul, že soudy obou stupňů neprovedly důkazy, které byly obhajobou řádně navrženy, soudy provedené důkazy hodnotily ústavně nesouladným postupem, ačkoli ze spisu vyplývá, že pachatelem byla osoba jiná, soudy neaplikovaly zásadu in dubio pro reo a konečně se v dostatečném rozsahu nevypořádaly s jeho obhajobou.
Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby ji znovu projednal a o ní rozhodl a „aby ve smyslu §265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby Městský soud v Praze věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.“ Současně vyslovil žádost, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení výkonu uloženého trestu. Dodatečným sdělením ze dne 17. 1. 2014 požádal, aby o věci rozhodl Nejvyšší soud ve veřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k obviněným podaným dovoláním po shrnutí průběhu řízení a nosných dovolacích námitek vyjádřil a v prvé řadě zdůraznil, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Napadená rozhodnutí dále podle názoru netrpí extrémním nesouladem mezi učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry a konečně v této věci nelze spatřovat případ tzv. opomenutých důkazů. Především se domnívá, že soudy dříve činné ve věci sice neakceptovaly všechny návrhy obviněných na doplnění dokazování, svůj závěr v odůvodnění napadených rozhodnutí však vyložily. Zejména se tak stalo k návrhům v podobě provedení důkazů – zprávy České pošty ohledně doručení zásilky, kterou měla odeslat svědkyně A. A., a dále výslechu svědka JUDr. I. T. V daném ohledu míní, že se nejedná o opomenuté důkazy, neboť takto lze označit pouze případy, kdy bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu a tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Soudy obou stupňů přitom svůj postup (proč shledávají dokazování dostatečným) odůvodnily. Státní zástupce rozvedl, že existenci nezákonných důkazů obvinění netvrdí, nicméně se výrazně domáhají změny učiněných skutkových zjištění s odkazem na údajně nesprávné hodnocení provedených důkazů. Ani zde však obviněným nepřisvědčil. Souhrnně podotkl, že argumentaci obviněných, předloženou v dovolání, není možné považovat za relevantní (tedy odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu). Přestože totiž obvinění, zejména obviněný Ing. J. D., dovozují vady i v právním posouzení skutkového děje, primárně vychází z tvrzení odlišných skutkových zjištění, kterým ovšem dle náhledu státního zástupce není možné přisvědčit.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiných než navržených rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podaly osoby oprávněné [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud, jak mimo jiné plyne z výkladu shora, zásadně není povolán k přezkoumávání soudy učiněných skutkových zjištění. Učinit tak může pouze ve zcela výjimečných případech, a to tehdy, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi soudy provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. O takový rozpor se ve smyslu jeho judikatorního výkladu jedná tehdy, pokud je možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů, splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových (a potažmo i právních) závěrů, které jsou odlišné od představ obviněného.
Protože podaná dovolání učinila námitku extrémního nesouladu , příp. i porušení práva obviněného na spravedlivý proces , bylo nezbytné, aby dovolací soud posoudil i důvodnost takového tvrzení. To tím spíše, že mimořádné opravné prostředky obviněných (jak plyne i z níže uvedeného) tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založily prakticky ryze na námitkách procesního a skutkového charakteru.
K dovolání obviněného Ing. J. D.
Přestože obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho dovolací argumentace je ryze skutková a procesní, neboť neobsahuje jedinou hmotně právní námitku, která by obsahově uplatněný dovolací důvod naplňovala.
Za hmotně právní námitku totiž nelze považovat výhradu dovolatele, že v důsledku nehodnocení vztahu jeho a Mgr. et Mgr. S. (dále též „Advokát“), tj. pravděpodobného pachatele, není možno učinit závěr o jeho vině trestným činem. Vychází-li obviněný při dovození nesprávnosti právních závěrů soudů nižších stupňů z toho, že pachatelem trestného činu je pravděpodobně Advokát, neboť z „důkazů jasně vyplývá, že osobou, která Vratku fyzicky odcizila z účtu advokátní úschovy, je Advokát“ , pak vyjma toho, že vychází ze skutkového a právního závěru, který napadená rozhodnutí neobsahují (dovolatelem tvrzené pachatelství advokáta), přehlíží další fakt, jímž je závěr soudů, že k dokonání trestného činu došlo nikoli v okamžiku fyzického vyzvednutí peněz z účtu, nýbrž (usnesení odvolacího soudu str. 27) „vyvedením finančních prostředků na účty AK S. mimo dispozici oprávněného SKY Solar s.r.o.“. Činí-li soudy závěr, že již tímto okamžikem došlo k obohacení ( jiného ) - a třeba dodat i ke vzniku škody na majetku poškozeného – a tím i k dokonání trestného činu (a takovému právnímu závěru, dovozenému ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v napadených rozhodnutích, není co vytknout), pak je zřejmé, že jednání Advokáta, kterého se podle dovolatele prokazatelně dopustil (tj. fyzického zmocnění se peněz původně deponovaných na účtu AK), je nezbytné pokládat za jednání realizované ve stadiu tzv. dokončení trestného činu, tj. jednání uskutečněné po jeho dokonání. Z izolovaného faktu vyzvednutí peněz v hotovosti a jejich dalšího naložení s nimi (způsobem nadále poškozujícím zájmy oprávněného subjektu - poškozeného) proto nelze vyvozovat závěr, že by pachatelem trestného činu (pro jednání uskutečněné po dokonání trestného činu) měl být Advokát. Z uvedeného pak plyne i to, že obecně platná teze, jíž se obviněný dovolává (bod 6.2. : „Pokud je znám skutečný pachatel trestné činnosti, mohou být další osoby postiženy za tutéž trestnou činnost… jen v případě, že je jim prokázáno společné jednání s pachatelem nebo účastenství na jeho jednání“ ), nemá v posuzovaném případě skutkový podklad. Okolnost, že v pravomocně ukončeném řízení nebyla hodnocena otázka případné trestní odpovědnosti Advokáta (v případě soudů z důvodu nutnosti respektovat zásadu obžalovací), sama o sobě nemůže vést k závěru, že by jejím důsledkem měl být závěr o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Byť příslušné předpisy upravující trestní proces předpokládají (§20 odst. 1 tr. ř.: Proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí… se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. ) konání společného řízení vůči všem na trestném činu participujícím osobám, skutečnost, že tomu tak v konkrétním případě není, nezakládá důvod pro zrušení rozhodnutí vydaného orgány činnými v trestním řízení toliko stran některých z nich, poskytlo-li v řízení provedené dokazování dostatečný skutkový podklad nezbytný pro vyřešení otázky jejich trestní odpovědnosti. Jinými slovy vyjádřeno, sama skutečnost, že k vyvozování trestní odpovědnosti další osoby (příp. osob) na činu participující dochází (příp. dojde) v samostatně (následně) vedeném trestním řízení, nemůže založit důvod pro zrušení pravomocně vydaného rozhodnutí v řízení o mimořádném opravném prostředku (dovolání) Nejvyšším soudem. Lze poukázat na to, že v praxi často dochází k tomu, že z nejrůznějších příčin (např. nedosažitelnost osoby, počáteční nedostatek informací odůvodňující zahájení trestního stíhání další osoby, atd.) není vždy vedeno společné řízení vůči všem na činu participujícím osobám, přičemž mnohdy nejsou v časově prvně probíhajícím řízení trestně stíhány osoby, které je třeba pokládat za tzv. hlavní pachatele. Závěr o spolupachatelství či účastenství osob trestně stíhaných pak soudy řeší způsobem zákonem předvídaným (předběžné otázky), nevyslovení viny osob dalších pak nezakládá eo ipso důvod pro zrušení vydaného rozhodnutí cestou uplatnění opravného prostředku, či pro vyslovení závěru o porušení práva na spravedlivý proces stíhaných osob.
Proto ani ve věci posuzované sama skutečnost, že v původním řízení nedošlo orgány činnými ve stadiu přípravného řízení k zahájení trestního stíhání Advokáta a k takovému procesnímu kroku přistoupily až po pravomocném ukončení trestního stíhání dovolatele - podle sdělení policejního orgánu ze dne 2. 6. 2014 (a rovněž následného sdělení obviněného Ing. J. D. obsaženého v dodatku dovolání) došlo k zahájení trestního stíhání Mgr. et Mgr. V. S. pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku - nemůže vést k tomu, aby odůvodnila postup Nejvyššího soudu podle §265k tr. ř.
Na straně druhé je nezbytné konstatovat, že závěr nalézacího soudu (str. 16 rozsudku, že „případná trestní odpovědnost svědka S. ovšem na skutkové závěry soudu ohledně obžalovaných… nemůže mít žádný vliv“ ), potvrzený soudem odvolacím (str. 27 usnesení: „… není rozhodné, zda se na jeho získání / pozn. majetkového prospěchu / podílel i svědek V. S. či jiné osoby úmyslným jednáním v součinnosti s obžalovanými…“ ) lze akceptovat právě a jen za těch základních skutkových východisek, z nichž vycházejí napadená rozhodnutí, tj. že spáchání trestného činu bylo v režii obviněných, tj. že je výsledkem jejich úmyslného jednání spáchaného společně a v koordinaci s osobou nezjištěné identity vydávající se za J. T.. V případě, že by další osoby (např. Advokát) na činu participovaly způsobem, který nepředstavuje změnu koncepce spáchání trestného činu, jak skutkově uzavřely soudy nižších stupňů (tj. podstatná a vědomá role obviněných, jejichž jednání dle závěrů soudů naplňuje znaky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku společně s jednáním pachatele pod identitou J. T., jež bylo nejvýznamnější), pak by platily závěry, které nižší soudy vyjádřily.
Naopak, pokud by role dalších osob, které na činu (i dle v tomto směru vyznívajícího hodnocení nalézacího soudu) participovaly, byly podstatně významnější, resp. jejich subjektivní propojenost by byla vázána na osoby odlišné od obviněných, pak samozřejmě ani vyslovený názor, že jednání Advokáta nemůže mít vliv na otázku trestní odpovědnosti dovolatelů, nemůže mít platnost.
Protože základem obhajoby obviněných od samého počátku je tvrzení (nadále uplatňované i v jejich mimořádných opravných prostředcích), že se stali obětí pravých pachatelů trestného činu, bylo nezbytné posoudit, zda skutková zjištění vyjádřená v rozsudku soudu prvního stupně jsou dostatečně podložena důkazy soudem provedenými, či zda jsou výsledkem libovůle soudu, tj. skutkovými zjištěními, která jsou s obsahem důkazů v zásadním nesouladu. K takovému posouzení bylo třeba přistoupit proto, že dovolání obviněného Ing. J. D. je vystavěno na tvrzení, že v pravomocně ukončeném řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to jednak v důsledku tzv. opomenutých důkazů, jednak v důsledku extrémního nesouladu učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy.
1.
Skutkovým základem, který umožnil nalézacímu soudu učinění právního závěru, že obvinění spáchali zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, je jeho skutkové zjištění, že „oba obžalovaní společně po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení si úloh, spolu s neznámým pachatelem vydávajícím se za neexistující osobu jménem J. T., úmyslně vylákali... peněžní prostředky..“ . V případě obviněného Ing. J. D. je pak uvedený právní závěr o spolupachatelství budován i na zjištění, že „dne 24. 1. 2011 vystavil… plnou moc ve prospěch neexistující osoby J. T.… a následně se dne 28. 1. 2011 dostavil spolu s blíže nezjištěným pachatelem vydávajícím se… za osobu J. T.… do AK S. & Partners… kde uzavřeli s advokátem Mgr. et Mgr. V. S. Smlouvu o advokátní úschově finančních prostředků…“.
Tato skutková zjištění nejsou v rozsudku nalézacího soudu náležitě zdůvodněna (s odkazem na příslušný důkaz, z něhož plynou), neboť soud prvního stupně k vyložení důvodnosti jednotlivých dílčích zjištění, jimiž je vyjádřen skutek, který se stal předmětem následného právního posouzení, v příslušné pasáži svého rozsudku (str. 14 - 16) nepřistoupil, ač s ohledem na obhajobu obviněných to bylo nanejvýš žádoucí. Městský soud sice uvedl, že se zcela ztotožnil se skutkovými závěry obžaloby (str. 13), které pak vyjádřil popisem na str. 14 rozsudku, k nimž dodal, že „se s takovými skutkovými závěry nejen zcela ztotožňuje, ale současně též dodává, že provedeným dokazováním byly zcela potvrzeny, přičemž obhajoba obžalovaných byla zcela vyvrácena“ , avšak v následující pasáži odůvodnění rozsudku (str. 15-16) je v jednotlivosti neodůvodnil. V odůvodnění rozsudku tak nelze najít odpověď na to, na základě jakých důkazů učinil soud prvního stupně pro řešení otázky viny obviněných zcela stěžejní zjištění, a to, že se trestného činu dopustili „společně po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení si úloh, spolu s neznámým pachatelem vydávajícím [se] za neexistující osobu jménem J. T.“ a že na základě tohoto se obviněný Ing. J. D. „následně se dne 28. 1. 2011 dostavil spolu s blíže nezjištěným pachatelem vydávajícím se… za osobu J. T.… do AK S. & Partners… kde uzavřeli s advokátem Mgr. et Mgr. V. S. Smlouvu o advokátní úschově finančních prostředků…“.
Jinými slovy vyjádřeno, z rozsudku soudu prvního stupně tak nelze zjistit, jakým důkazem soud vyvrátil obhajobu obviněného Ing. J. D., který tvrdí, že se s osobou, která by měla vystupovat, resp. v uzavřených smlouvách vystupovala, jako J. T. nikdy nesetkal a na základě čeho uzavřel, že se obviněný s touto osobou dostavil do advokátní kanceláře. Nedostatek odůvodnění rozsudku spočívá v tom, že se obhajobou obviněného dostatečně nezaobíral a nereagoval adekvátně ani na důkazy jím předkládané. Nelze totiž pominout, že již při výslechu ve stadiu přípravného řízení dne 30. 8. 2012 (č. l. 577) obviněný uvedl, že dne 24. 1. 2011, kdy se podle svého tvrzení dostavil do advokátní kanceláře, se tam nesetkal ani s Advokátem ( „Dr. S. nebyl přítomen“ ), ani s J. T.. Připravenou smlouvu o advokátní úschově podepsal, asistentka mu udělala kopii, kterou si odnesl. Smlouvu předložil do spisu. Tvrzení obviněného, že smlouvu podepsal jako první, koresponduje listinný důkaz založený na č. l. 688-691 (datum 28. 1. 2011 tento dokument neobsahuje). Zbývá dodat, že rozsudek nezmiňuje žádný důkaz, z něhož by bylo lze učinit závěr, že obviněný se dne 28. 1. 2011 společně s osobou vydávající se za J. T. do advokátní kanceláře dostavil a zmíněný dokument uvedeného dne podepsal. Nutno rovněž upozornit na to, že takový závěr nelze činit ani z výpovědi Mgr. et Mgr. V. S., neboť nic takového stran uvedeného data netvrdí. Soud prvního stupně ve svém rozsudku zmiňuje, že podle svědka „obžalovaný D. přišel s J. T. společně pouze jednou, jinak chodili odděleně a obžalovaný D. dokumenty vždy jen letmo prohlédl a podepsal“ (str. 11 rozsudku), nicméně z tohoto (ostatně ne zcela obsahově přesně interpretovaného vyjádření – na dotaz zda byli v AK společně svědek odpověděl – str. 301 „No jestli vůbec, tak jednou, myslím si, že vícekrát ne.“ ) nelze činit závěr, že by se společně dostavili dne 28. 1. 2013 (viz vyjádření svědka k uzavření smlouvy, resp. jejího podepsání obviněným na č. l. 300). U hlavního líčení ke změně ve vyjádření svědka nedošlo (protokolace na č. l. 919 vypovídá shodně jako na č. l. 297-303a, v následně protokolované výpovědi na č. l. 920-935 se k označené otázce již nevyjadřuje). Závěrem k této otázce lze poznamenat, že zhodnocení věrohodnosti výpovědi tohoto svědka rozsudek neobsahuje, implicitně na ně lze usuzovat z vyjádření obsaženého na str. 16 rozsudku, kde nalézací soud vyslovuje podiv nad přístupem orgánů činných v trestním řízení (potažmo žaloby) k Advokátovi a nabádá je k opětovnému zhodnocení jeho role a k přijetí odpovídajících trestně procesních opatření.
K otázce skutkových zjištění obsažených v odvoláních napadeném rozsudku se odvolací soud vyslovil tak, že „tato lze považovat za správná“ (str. 15 usnesení), a ač se poměrně rozsáhlým způsobem vyjádřil k odvolacím námitkám obou odvolatelů, k výše uvedeným skutkovým zjištěním žádnou relevantní argumentací, odkazující na obsah provedených důkazů, údaje obsažené v napadeném rozsudku nedoplnil.
Z uvedeného plyne závěr, že označená skutková zjištění nenacházejí oporu v provedených důkazech, resp. že z důkazů, které byly opatřeny, resp. obhajobou předloženy, plynou ve vztahu k okolnostem, za nichž došlo ze strany obviněného k podpisu smlouvy o úschově, skutkové závěry jiné, než které jsou obsaženy v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Problematika důvodnosti skutkových závěrů obsažených v rozsudku soudu prvního stupně se však výše uvedeným případem zcela nevyčerpává, neboť rozsudek nalézacího soudu přesvědčivým způsobem ani neodůvodňuje skutkový závěr, že obviněný „Ing. J. D. (pozn. záměrně) nezajistil vyrovnání předmětné padělané směnky“. Z obsahu rozsudku je zřejmé (viz str. 15), že soud činí skutkový závěr, že věděl o vrácení poplatku ( „… tak činil i v době, kdy už poplatek byl za podvodných okolností vrácen“). Uvedenou vědomost obviněného má za prokázanou tím, že „[se] účastnil předmětných jednání v AK svědka S.“. Takové nekonkrétní vymezení ovšem nevyvrací obhajobu obviněného, který tvrdil, že o složení peněžních prostředků na účet u Advokáta nevěděl a v tomto směru i kladl dotazy Mgr. et Mgr. S. (č. l. 935), který nepotvrdil, že by takovou informaci obviněnému poskytl. Z vyjádření obsaženého v rozsudku není zřejmé, jaké jednání (kterého dne a zda v termínu následujícím po převedení prostředků ČEZem na účet Advokáta) v AK má nalézací soud na mysli a zda lze na jeho základě učiněný skutkový závěr důvodně dovodit.
2.
Otázka hodnocení důkazů (v posuzované věci namítaného způsobu vyhodnocení jako věrohodného usvědčujícího důkazu v podobě svědecké výpovědi svědka P. J.), je vždy spojována s dodržením ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., které zásadně svěřuje provedení zhodnocení provedeného dokazování tomu orgánu, který důkazy provedl, neboť ten je zpravidla nejlépe (s ohledem na zásadu bezprostřednosti) schopen posoudit zejména otázku věrohodnosti a tím pravdivosti důkazu. Zdůrazňuje se, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení věch okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a také rozhoduje o tom, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede. Do hodnocení provedených důkazů není dovolací soud zásadně oprávněn zasahovat, s výjimkou případů, kdy hodnocení důkazů a z něj vyplývající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
Při hodnocení důkazů soud nemůže postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, tzn. musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. V rámci odůvodnění svého rozhodnutí mají soudy též povinnost vypořádat se se všemi důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení.
Soud prvního stupně zaujal ve svém rozhodnutí názor o věrohodnosti svědka P. J., když vyšel z toho, že (zjednodušeně vyjádřeno) - přes snahu obhajoby - z dokazování před ním provedeného nevyvstaly poznatky, které by věrohodnost svědka zvrátily. Ke stejnému hodnocení se přiklonil i soud odvolací, který zaujal názor, že „o věrohodnosti svědka P. J. důvodné pochybnosti nejsou, a to ani s přihlédnutím k novému důkazu, který předložil obžalovaný J. D. v odvolacím řízení, k emailu ze dne 6. 2. 2011, neboť se nejedná o důkaz významný ve srovnání s těmi důkazy, jimiž byl obžalovaný spolehlivě usvědčen“. Podle odvolacího soudu tento důkaz „není způsobilý v základních směrech zpochybnit skutková zjištění učiněná Městským soudem, která jsou podstatná pro závěr o vině obžalovaných, takže i nadále verze obžalovaného J. D. o úloze svědka P. J. a o postavení obžalovaného jako oběti podvodného jednání ze strany svědka Mgr. et Mgr. V. S. a svědka P. J. nemůže obstát“.
Z pohledu otázky spravedlivého procesu je nezbytné připomenout, že z povinnosti soudu vypořádat se s argumentačními tvrzeními účastníků plyne, že prvek libovůle v hodnocení důkazů soudem je nezbytné spatřovat i v takovém jeho postupu, kdy se podstatnou částí obhajoby obviněného (a v souvislosti s ní předloženými důkazy) vůbec nezaobírá a v důsledku toho ani důkazy (zde otázku věrohodnosti svědka P. J.) nehodnotí v kontextu s takovou argumentací obviněného. V takovém případě totiž nelze hovořit o tom, že důkazy hodnotil při pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
V daném směru lze poukázat např. na to, že obviněný (již ve výslechu dne 30. 8. 2012 – viz č. l. 578) uplatnil obhajobu, že v prosinci 2010 byly vystaveny dvě plné moci, které byly ověřeny. On disponoval jednou plnou mocí, kterou nikdy nepoužil (shodné vyjádření na č. l. 896), druhou si ponechal P. J.. Originál druhé plné moci podle obviněného skončil u dohody s ČEZem. Ve vztahu k tomuto tvrzení doložil obviněný listiny založené na č. l. 687 a č. l. 716. Ačkoli v uvedeném směru tedy tvrdí, že plnou moc ze dne 16. 12. 2010, s poř. číslem ověřovací doložky … nikdy nepoužil, a že ČEZ má v držení druhou plnou moc s poř. číslem ověřovací doložky …, kterou měl disponovat P. J. (existence takové plné moci v držení ČEZ je prokázána obsahem přílohy spisu), soudy se takto uplatněnou obhajobou obviněného nezabývaly a z pohledu uváděných důkazů ani otázku věrohodnosti svědka P. J. nezvažovaly.
Odvolací soud, jak plyne z již výše uvedené citace, se s vyhodnocením věrohodnosti důkazů soudem prvního stupně ztotožnil a k důkazu předloženému obviněným v rámci odvolacího řízení zaujal zmíněné stanovisko. Takové vyjádření však s ohledem na obsah předloženého důkazu (který však konstatován nebyl a současně i při nezpochybnění jeho pravosti odvolacím soudem), lze stěží akceptovat (a to i s přihlédnutím k poměrně obsáhlému zhodnocení důkazní situace, kterou rozhodnutí soudu druhého stupně obsahuje). Má-li z obviněným uplatněného důkazu (č. l. 1210) plynout, že jej svědek P. J., který popírá jakoukoli vědomost o advokátní kanceláři Mgr. et Mgr. V. S. v období předcházejícím vyvedení prostředků na účty Advokáta, měl dne 6. 2. 2011 v souvislosti s věcí Stříbro vyzývat ke schůzce, neboť je třeba u S. ještě něco změnit, pak z pohledu obhajoby obviněného si lze jen těžko představit, že by takový důkaz měl být soudem označen za nevýznamný. Tím spíše to pak platí i stran obviněného P. K. (viz níže). Navíc je třeba upozornit i na to, že obviněným předložený důkaz odvolací soud takto vyhodnotil, aniž jej jako takový provedl (podle protokolu o veřejném zasedání na č. l. 1238 nebylo dokazování před soudem druhého stupně provedeno), aniž se tudíž zaobíral jeho obsahem a současně transparentně vyložil, proč jej takto hodnotí. Ve skutečnosti tak nastala situace, že byl obviněným předložen důkaz, který odvolací soud neprovedl, aniž by to z odůvodnění jeho rozhodnutí bylo transparentně seznatelné, k němuž se poměrně lakonicky vyjádřil tak (jak již výše uvedeno), že „se nejedná o důkaz významný ve srovnání s těmi důkazy, jimiž byl obžalovaný spolehlivě usvědčen“.
Ve vztahu k povinnosti soudu přesvědčivě se vypořádat s obhajobou obviněného se v této souvislosti připomíná, že hodnocen může být soudem toliko důkaz, který byl procesním způsobem proveden, přičemž neprovedení důkazu, který je procesní stranou předložen přichází v úvahu v zásadě jen tehdy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, či nejnověji např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 633/13),
1) nemá-li tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, relevantní souvislost s předmětem řízení,
2) není-li navržený důkaz s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí,
3) bylo-li určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (tzv. nadbytečnost důkazu).
Podle soudu dovolacího je takové vyhodnocení označeného důkazu odvolacím soudem důsledkem toho, že se do značné míry spokojil se zdůvodněním odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně (které však některé podstatné skutečnosti vůbec nereflektuje), jež výrazným způsobem ve směru stejně vyznívajícího hodnocení doplnil, aniž taktéž vzal v potaz veškeré skutečnosti, které z obsahu důkazů plynou, resp. které uplatnil v rámci své obhajoby obviněný.
Ve vztahu k hodnotící činnosti soudu prvního stupně lze poznamenat i to, že nepodrobil bližšímu rozboru např. listinné důkazy, které zmiňuje na str. 12-13 svého rozsudku, resp. otázku jejich vzniku. V uvedeném směru se tedy např. nezabýval obsahem smlouvy o advokátní úschově finančních prostředků (č. l. 315-318), konkrétně jejím čl. IV./2 a okolnostmi, za kterých (a kdy – dne 4. 3. 2011) došlo ke vzniku jejího dodatku (č. l. 227-229). Z pohledu otázky podpisu tohoto dodatku se toliko připomíná, že setkání obviněného Ing. J. D. s osobou vystupující jako J. T. neprokazuje ani výpověď svědkyně Mgr. I. S. (osoby, která za uschovatele dodatek podepsala), tzn. důkaz, který nebyl soudem proveden (ač původně státní zástupce v podané obžalobě uplatnil návrh na osobní výslech svědkyně).
V daném kontextu je pak třeba (k předloženému důkazu a způsobu jeho posouzení odvolacím soudem) opětovně připomenout, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je zejména stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá skutečnost, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost (nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09).
3.
K namítané otázce opomenutých důkazů je nezbytné připomenout, že těmito jsou (jak již výše uvedeno) jednak důkazy, jejichž obsah není v rozhodnutí zmíněn a v důsledku toho ani hodnocen, případně důkazy, jejichž provedení procesní strana navrhla a soud takové důkazy bez odpovídajícího vyložení svého zamítavého stanoviska neprovedl.
V uvedeném směru lze za takový opomenutý důkaz (mimo plných mocí s odlišnými čísly ověřovacího razítka) z pohledu rozhodnutí soudu prvního stupně považovat obhajobou (viz č. l. 1043) navržený důkaz na opatření zprávy České pošty týkající se zásilky ze dne 10. 2. 2011. Ve vztahu k tomuto důkazu totiž nelze v rozhodnutí soudu prvního stupně nalézt žádnou argumentaci. Městský soud se totiž (str. 16) omezil na konstatování, že obvinění „navrhovali výslechy dalších svědků, ale z pohledu soudu se jednalo pouze o snahu odvést pozornost soudu od podstaty projednávaného skutku. Proto soud další návrhy na doplnění dokazování, které by šlo tímto směrem, jako nadbytečné zamítl.“ Uvedeným způsobem reagoval nalézací soud toliko na důkazní návrhy stran svědeckých výpovědí a ve vztahu k prvně označenému důkaznímu návrhu tak nesplnil požadavek formulovaný zněním §125 odst. 1 tr. ř. Posouzení problematiky v návaznosti na postup odvolacího soudu je řešeno v reakci na dovolání spoluobviněného.
K dovolání obviněného P. K.
I dovolání tohoto obviněného namítající extrémní rozpor mezi výrokem o vině a provedenými důkazy, principu rovnosti zbraní a v konečném důsledku práva na spravedlivý proces je, jak plyne i z jeho výše uvedeného obsahového shrnutí, založeno na námitkách procesního a skutkového rázu, když jeho základem je tvrzení obviněného, že veškerá rozhodná skutková zjištění učiněná ve vztahu k jeho osobě jsou nesprávná a odporující provedeným důkazům. Porušení práva rovnosti zbraní je shledáváno v neprovedení navrženého důkazu, který obhajoba nebyla sto zajistit, porušení práva na spravedlivý proces v ignorování námitek obviněného vůči prováděným důkazům, v náležitém nevyhodnocení označených rozporů v důkazech a v nesprávném zhodnocení věrohodnosti svědka P. J..
4.
Stran namítaného extrémního nesouladu skutkových zjištění a obsahu provedených důkazů je i ve vztahu k tomuto obviněnému možno zopakovat, že důvodné je jeho tvrzení, že „o vzájemné dohodě mezi mnou, druhým obžalovaným a neztotožněným třetím pachatelem pod jménem J. T.… nesvědčí žádný z provedených důkazů“ , resp. že soudy v tomto směru skutkového zjištění transparentním způsobem žádný důkaz takovou subjektivní propojenost uvedených osob prokazující neoznačily.
Za daného stavu nelze pokládat námitku obviněného o extrémním rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů za bezobsažnou .
5.
K otázce namítaného porušení principu rovnosti stran a rovnosti zbraní je možno uvést, že je ji nutno hodnotit s přihlédnutím k tomu, zda výsledek řízení lze označit za takový, jenž vzešel z procesu, v němž strany (účastníci) řízení si byly rovny, resp. měly rovná práva (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 LZPS), či nikoli. V trestním řízení je zásada rovnosti zbraní chápána především jako procesní rovnost strany obhajoby (obviněného a jeho obhájce) a strany obžaloby reprezentované státním zástupcem v soudním řízení. Dle Evropského soudu pro lidská práva spravedlnost řízení v sobě zahrnuje především zásadu „rovnosti zbraní“ (equality of arms, égalité des armes), tj. zásadu, že každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a že žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně.
Z napadených rozhodnutí lze učinit poznatek, že skutkový závěr, že obviněný „úmyslně nepředal zástupcům společnosti ČEZ Distribuce, a. s., dvě správně vyplněné „žádosti o vrácení podílu na oprávněných nákladech PDS spojených s připojením a se zajištěním požadovaného příkonu/výkonu“ na částku v celkové výši 46.200.000 Kč datované dnem 19. 1. 2011 a podepsané jednatelem společnosti Sky Solar Stříbro, s. r. o., P. J.“, které tak podle zjištění soudů měl do své dispozice získat, založily na důkazech nepřímých, neboť zmocnění se poštovní zásilky obviněným, která takové žádosti měla obsahovat, není prokázáno žádným přímým důkazem. Soud prvního stupně ovšem nevyložil, jaký řetězec důkazů podle něj tvoří ničím nenarušený celek umožňující vyvození tohoto skutkového závěru. Soud odvolací v daném směru uplatnil logickou argumentaci (str. 22 usnesení), která odkazuje na Vyjádření ČEZu ze dne 3. 2. 2011, v němž se objevuje údaj „na základě vaši žádostí ze dne 19. 1. 2011 o vrácení podílů“, z čehož dovozuje, že obviněný se musel s obsahem zásilky seznámit. Tato argumentace však k vyvození učiněného skutkového závěru je způsobilá jen v případě, že nevznikají pochybnosti o věrohodnosti svědka P. J.. Jinak vyjádřeno, závěr o vině obviněného P. K. je i v tomto případě, tj. stejně jako v případě skutkového zjištění, že „vědomě předal P. J. nepravdivý a zfalšovaný dokument „Vyjádření k vrácení podílu na oprávněných nákladech PDS k SOSB … a …“ ze dne 3. 2. 2011 se zfalšovaným podpisem Ing. Z. B. ze společnosti ČEZ Distribuce, a. s.,“, budovaném na přímém důkazu – svědecké výpovědi P. J., odvislý od posouzení jeho věrohodnosti.
Dovolatel za této situace důvodně poukazuje na to, že soud měl přistoupit k provedení důkazu, který obhajoba - podle svého tvrzení, s odkazem na vyjádření pošty založené na č. l. 997- nebyla schopna zajistit, neboť i ten mohl k vyhodnocení věrohodnosti jednotlivých důkazů přispět. Navíc ve vztahu k prvně uvedenému skutkovému závěru, budovanému na důkazech nepřímých, by mohlo provedení důkazu vyvrátit alternativy, které jako možné uvádí obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku.
Odepření možnosti provést navržený důkaz v soudním řízení je za daného stavu (když existenci údaje ve vyjádření ze dne 3. 2. 2011 lze vysvětlit i způsobem prezentovaným obviněnými) nutno hodnotit jako porušení rovnosti procesních stran ohledně možnosti snesení důkazu významného pro posouzení věci. Opětovně je nutno zdůraznit, že výpovědi svědků P. J. a A. A. jsou ve vztahu k této části skutkového zjištění důkazy pouze nepřímými, neboť hovoří pouze o odeslání korespondence na adresu, kde se obviněný měl zdržovat, ale již bezprostředně neprokazují, že zásilku převzal.
V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že judikatura Ústavního soudu nabádá orgány činné v trestním řízení k tomu, aby vyvinuly všemožné úsilí k prokázání příslušné skutkové okolnosti, o níž svědčí jediný usvědčující důkaz, dalšími, byť třeba nepřímými, ale průkaznými důkazy. Zdůrazňuje, že taková povinnost pro ně plyne ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4, 5, 6 tr. ř.) a že princip presumpce neviny vede k tomu, že to je stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Všude tam, kde existují jakékoli pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05).
Je-li v obecnosti zdůrazňována potřeba ověřit dalším dokazováním prokazované skutkové okolnosti tam, kde je k dispozici přímý (jediný) usvědčující důkaz (což není případ hodnocený), tím spíše je třeba trvat na tom, aby provedení dalšího dokazování, je-li možné, bylo provedeno v situaci, kdy příslušný skutkový závěr není prokazován důkazem přímým, nýbrž je budován na důkazech nepřímých. Orgány činné v trestním řízení pak jsou v zásadě povinny (nejde-li již o požadavek na další dokazování, které by bylo zjevně nadbytečné), zejména v případech, že důkaz přes vyvinutou aktivitu není s to opatřit obhajoba, takové dokazování provést, neboť musejí objasňovat i bez návrhu stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§2 odst. 5 tr. ř.).
Neopatření a neprovedení důkazu, který byl relativně snadno dosažitelný a jenž mohl případně svědčit obhajobě obviněného, je nezbytné vnímat jako porušení práva obviněného na spravedlivý proces , když v celkovém vyznění napadených rozhodnutí je ho třeba pokládat za důkaz opomenutý.
IV.
Protože dle stávajícího výkladu, zejména s vazbou na judikaturu Ústavního soudu, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn i tehdy, koliduje-li dovoláním napadené rozhodnutí s právem obviněného na spravedlivý proces, a tak tomu je v případech, kdy toto rozhodnutí je zatíženo vadou projevující se v extrémním nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů či těchto zjištění s právním posouzením věci, příp. v situaci kdy v předcházejícím řízení došlo k porušení zásady rovnosti stran, a takové vady Nejvyšší soud shledal v případě dovoláními napadených rozhodnutí, a to ve vztahu k oběma dovolatelům, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, č. j. 4 To 51/2013 - 1247, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2013, č. j. 56 T 10/2012-1068, a podle §265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem soudu prvního stupně je o vině obviněných znovu rozhodnout, a to na podkladě důkazů dosud provedených a dalšího nezbytného dokazování (blíže str. 14 a násl. tohoto usnesení), které je způsobilé dále prověřit ať již žalobní tvrzení, či naopak uplatněnou obhajobu obviněných. V daném směru soud prvního stupně proto dokazování doplní nejméně ve vztahu k otázce doručení zásilky ze dne 10. 2. 2011 vyžádáním příslušné zprávy a důkazem předloženým obviněným v řízení odvolacím. Na základě výsledků tohoto dokazování a posouzení o spolehlivosti použitého důkazního pramene (důkazu předloženého obviněným) zváží případnou potřebu dalšího dokazování, které by mělo vést k tomu, že následně ustálená skutková zjištění budou plně vyhovovat požadavku stanovenému v §2 odst. 5 tr. ř. Připomíná se, že tak tomu obecně není v případě, že z provedených důkazů vyplývá několik možných skutkových verzí a soudy se přikloní k verzi o vině obviněného, aniž svůj závěr přesvědčivě odůvodní. Taková nejistota nevyhovuje požadavku vyslovenému v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., „aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí“. Z dosud provedených důkazů, resp. z důkazů, jejichž provedení se obvinění domáhali, lze vyvodit, že mimo skutkové verze, kterou za prokázanou vzaly soudy nižších stupňů v dovoláním napadených rozhodnutích, nebyla dosud zcela přesvědčivě vyvrácena verze, kterou předkládají obvinění. Je proto na orgánech činných v trestním řízení, aby dostály příkazu objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Uvedené znamená, že – právě v závislosti na výsledcích uloženého dokazování – může vyvstat povinnost důkladného prověření hodnověrnosti výpovědi svědka P. J., jehož svědecká výpověď má stěžejní význam při rozhodování o vině obviněných, tj. povinnost vyplývající na úrovni podústavního práva ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.) a na úrovni práva ústavního z kautel spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Pokud jde o dovolateli uplatněné žádosti o přerušení výkonu jejich trestů rozhodnutím předsedy senátu Nejvyššího soudu postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., pak je nezbytné uvést, že citované ustanovení nestanoví povinnost k vydání takového rozhodnutí (a v důsledku toho rovněž ani žádnou zákonnou lhůtu, do kdy by bylo nezbytné o takové žádosti rozhodnout). Předseda senátu takové rozhodnutí nevydal, neboť jakmile nabyl poznatků, které by jeho vydání odůvodňovaly, neodkladně nařídil k projednání dovolání obviněných neveřejné zasedání a po jeho provedení zařídil propuštění obviněných z výkonu trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.) .
V Brně dne 2. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil