ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.334.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 334/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný R. O. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 7 To 384/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 103/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 1. 10. 2013, č. j. 101 T 103/2013-289 , byl obviněný R. O. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným třemi zločiny vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchanými v jednočinném souběhu s třemi pokusy přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
1)
dne 27. 1. 2012 v době kolem 22.00 hodin v A., okres K., na ulici H., v místě svého bydliště z důvodu své žárlivosti a podezíravosti požadoval po své tehdejší družce Ing. Z. Š. přiznání k nevěře, a když Z. Š. nechápala k čemu se má přiznat, neboť si nebyla vědoma, že by se něčeho dopustila, rozzuřil se a doznání k nevěře po ní požadoval tak, že ji nejprve za pomoci kabelu od notebooku, který ji omotal kolem krku, strhl z gauče zády na zem, kde ji tímto kabelem začal škrtit takovou intenzitou, až upadla do bezvědomí a pomočila se, a tímto jednáním jí způsobil zranění v podobě pohmoždění krku a pohmoždění krční a bederní páteře, přičemž tato zranění si vyžádala jednorázové lékařské ošetření v Nemocnici s poliklinikou v H. s následnou léčbou nepřevyšující sedm dnů, avšak s ohledem na způsob a intenzitu fyzického útoku a část těla, vůči které útok směřoval, Z. Š. pouze shodou šťastných okolností neutrpěla závažnější zranění s dobou léčení v trvání nejméně sedmi dnů,
2)
dne 26. 7. 2012 v přesně nezjištěné době v A., okres K., na ulici H., v místě svého bydliště z důvodu své žárlivosti a podezíravosti požadoval po své tehdejší družce Ing. Z. Š. heslo k mobilní samoobsluze telefonu, který užívala, za účelem zjištění, kam volala a kdo jí volal, a poté, co mu Z. Š. odmítla heslo sdělit, neboť si ho sama nepamatovala, na svém požadavku trval a kovovými pouty ji spoutal ruce za zády, odvezl do chodby bytu, kde ji provazem svázal kotníky nohou, následně provaz protáhl přes skobu ve stropě a za tento provaz ji vytáhl nohama vzhůru tak, že se země dotýkala pouze hlavou a rameny, poté jí poléval hlavu vodou a bil ji rukama a kopal do oblasti břicha a zad s takovou intenzitou, že se Z. Š. pomočila a pokálela, následně ji psychicky trýznil tím, že po ní hodil injekční jehlu, neboť věděl, že Z. Š. má z jehel a odběrů krve panickou hrůzu, a tímto jednáním jí způsobil zranění v podobě hematomů a odřenin kůže v oblasti kotníků nohou a zápěstí rukou, avšak s ohledem na způsob a intenzitu fyzického útoku a části těla vůči kterým útok směřoval, Z. Š. pouze shodou šťastných okolností neutrpěla závažnější zranění s dobou léčení v trvání nejméně sedmi dnů,
3)
dne 3. 8. 2012 v přesně nezjištěné době v dopoledních hodinách v T., okres K., na ulici Z. v kempu u vodní nádrže T., ve stanu po předchozí slovní rozepři záměrně udeřil svou tehdejší družku Ing. Z. Š. skleněnou půllitrovou lahví od rumu do hlavy takovou intenzitou, že se Z. Š., která seděla, svalila na zem, kde ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, čímž jí způsobil pohmoždění hlavy s krvácením z nosu, avšak s ohledem na způsob a intenzitu fyzického útoku a část těla, vůči které útok směřoval, Z. Š. pouze shodou šťastných okolností neutrpěla závaznější zranění s dobou léčení v trvání nejméně sedmi dnů,
4)
dne 25. 1. 2013 v době kolem 22.00 hodin v A., okres K., na ulici H., v místě svého bydliště z důvodu své žárlivosti a podezíravosti požadoval po své tehdejší družce Ing. Z. Š. vysvětlení, proč ho navštěvuje tak málo, neboť se domníval, že důvodem může být nějaká jiná její známost či přání jejího otce, a když mu Z. Š. neodpověděla, uchopil jí oběma rukama za vlasy a násilím ji odtáhl do koupelny, kde ji přinutil oblečenou, aby si sedla do vany, poté s požadavkem vysvětlení nedostatečných návštěv ji začal sprchovat studenou vodou a po několika minutách ucpal odtok z vany a když bylo ve vaně dostatečné množství vody, natlačil Z. Š. zády ke dnu vany, sám si stoupl do vany a začal Z. Š. topit tak, že jí držel hlavu pod vodou a nechal ji vždy krátce nadechnout, když se mu zdálo, že její odpor slábne, přičemž takto ji držel pod vodou nejméně pětkrát, a svého jednání zanechal až ve chvíli, kdy mu Z. Š. v rozporu s pravdou raději sdělila, že ji nenavštěvuje kvůli svému otci, poté Z. Š. vyzval, aby se svlékla, což ze strachu Z. Š. učinila, a následně v nestřeženém okamžiku Z. Š. nahá utekla z bytu na chodbu domu, a tímto jednáním jí způsobil zranění v podobě zhmoždění pravé strany hrudníku a břišní krajiny a v podobě krevních podlitin v oblasti hrudníku a bederní krajiny zad vlevo, na loktech, levém předloktí a pod pravým okem, přičemž tato zranění si vyžádala jednorázové lékařské ošetření v Nemocnici s poliklinikou v H. a následnou léčbu nepřevyšující sedm dnů, avšak s ohledem na způsob a intenzitu fyzického útoku a části těla, vůči kterým útok směřoval, Z. Š. pouze shodou šťastných okolností neutrpěla závažnější zranění s dobou léčení v trvání nejméně sedmi dnů.
Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Ostrava, pobočce pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Sokolská třída 1/267, Ostrava – Moravská Ostrava, škodu ve výši 3.500 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 11. 2013, č. j. 7 To 384/2013-312 , jímž (I.) napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem a (II.) odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Markéty Tylečkové dovolání , přičemž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tvrdí, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněný vznáší zejména námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V obecnosti namítá, že se soud nedotázal na rozpory mezi výpovědí poškozené z přípravného řízení a dalšími důkazy, aby tak odstranil existující nejasnosti. Soudy upřednostnily výpověď poškozené a jejích příbuzných před výpovědí jeho, ačkoli nebyli přítomni vytýkaným jednáním. Soud se dále nezabýval jeho obhajobou, kterou poukazoval na hysterické jednání poškozené, zejména tehdy, byla-li pod vlivem alkoholu.
Nesouhlasí se skutkovými závěry soudu prvního stupně ve vztahu k incidentu ze dne 25. 1. 2013, kdy policii do jeho bytu přivolala sousedka a nikoli poškozená. Po jejím příjezdu bylo zjištěno, že byl fyzicky zraněn. Policii tvrdil, že byl poškozenou po hádce pořezán nožem. S odkazem na úřední záznam Policie ČR míní, že pokud by jím poškozená byla nořena do vody, v koupelně by se nacházely kaluže vody. Tak tomu však nebylo a podlaha byla zcela suchá. Největší množství krevních stop bylo nalezeno v obývacím pokoji. S ohledem na tuto skutečnost má za to, že k jeho poranění muselo dojít v tomto pokoji a nikoli jak tvrdí poškozená, že se pořezal sám a do obývacího pokoje jí přišel ukázat, jak je pořezaný. Ve vztahu k výpovědi svědkyně Š. namítá, že soud prvního stupně zcela ignoroval část její výpovědi, že neměl být nijak mokrý nebo v mokrém oblečení. V konfrontaci se závěry znalkyně MUDr. Smetanové, která stran jeho řezných poranění uvedla, že nelze vyloučit útok druhé osoby, napadá závěry soudu prvního stupně, že vzniklá zranění nasvědčují spíše sebepoškození. Odmítá rovněž výpověď poškozené, u níž má za to, že jeho jednání ve svých výpovědích popisuje odlišně, než jak se skutečně stalo. Za nesprávné pokládá zamítnutí jeho důkazních návrhů na přehrání záznamů dokumentujících chování poškozené a zpracování znaleckého posudku k posouzení její věrohodnosti.
V případě incidentu ze dne 27. 1. 2012 brojí proti věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené, kterou učinila u hlavního líčení a listinnými důkazy, zejména její výpovědí pro účely přestupkového řízení, v níž netvrdila ničeho ohledně dvojího omotání kabelu kolem krku. Kolem krku jí měl kabel dát pouze proto, aby ji povalil na zem. Ani z vysvětlení podaného poškozenou, učiněného v přestupkovém řízení, ani z lékařských zpráv pak podle obviněného nevyplývá, že by poškozená, jako následek incidentu, měla upadnout do bezvědomí a pomočit se. Poukazem na svoji výpověď má za to, že poškozená si incident ze dne 27. 1. 2012 vymyslela, aby se zvýhodnila v řízení ve sporu o péči k jejich nezletilé dceři.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení (správně rozsudek) Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné. Sdělením ze dne 18. 2. 2014 vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání podotkla, že se nejedná o případ namítaného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině jednoznačně z provedených důkazů vyplývají. Soudy podle státní zástupkyně nepochybily, pokud vycházely ze svědecké výpovědi poškozené, jejíž verze je podporována výpověďmi širšího okruhu svědků, přičemž o pravdivosti její výpovědi svědčí rovněž utrpěná zranění.
Soudy podle názoru státní zástupkyně výpověď obviněného v žádném případě neignorovaly. Jeho obhajobu hodnotily s přihlédnutím k charakteristice jeho osobnosti, o které svědčí jeho předchozí trestní stíhání pro trestnou činnost násilného charakteru, kdy dokonce byl již stíhán za téměř obdobné jednání proti své bývalé partnerce. Při svém hodnotícím postupu se soudy nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, však podle státní zástupkyně není dovolacím důvodem.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Vzhledem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Ačkoli obviněný podal dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odůvodňuje svůj mimořádný opravný prostředek námitkami, jež nelze pod deklarovaný důvod podřadit. Ve skutečnosti totiž nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku (neuplatňuje konkrétní námitky o vadnosti subsumpce skutkových zjištění pod příslušná ustanovení trestního zákoníku), nýbrž výlučně a právě soudy učiněná skutková zjištění. Dovolání obviněného neobsahuje žádnou námitku, která by byla způsobilá jím uplatněný dovolací důvod (sloužící k nápravě hmotně právních vad) věcně naplnit. Námitkami, jimiž obviněný napadá nesprávné hodnocení důkazů, případně jednostrannost provedeného dokazování (např. tvrzení o upřednostnění svědecké výpovědi poškozené, zpochybňování její věrohodnosti, zpochybnění svědecké výpovědi svědka S., apod.), se s deklarovaným dovolacím důvodem míjí proto, že jím uplatňované výhrady je nezbytné považovat za námitky skutkového a procesního charakteru. Oblast provádění důkazů a jejich hodnocení orgány činnými v trestním řízení je totiž upravena právem procesním (trestním řádem) a nikoli právem hmotným. Veškerá argumentace obviněného se přitom nese na bázi zpochybnění skutkových závěrů, resp. na bázi vyslovení jeho nesouhlasu s nimi.
Je nezbytné opakovat, že obviněný v podaném dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, případně pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku. V dovolání uplatněnými námitkami obviněný brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, které soudy učinily na základě provedeného dokazování. Formou polemiky s těmito závěry vyvozuje obviněný vlastní skutkové alternativy a verze, odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Nosná část dovolání tedy spočívá v tom, že se obviněný domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byl uznán vinným a za které mu byl uložen trest. Takové skutečnosti však pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud podotýká, že zásadně do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně nezasahuje. Učinit tak může pouze ve zcela výjimečných a ojedinělých případech, a to tehdy, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Teprve tehdy je nezbytné dát v dovolacím řízení průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces.
Ačkoli dovolatel vznesl námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, činí tak zcela formálním poukazem a následně argumentací, která se nevymyká z rámce běžných odvolacích námitek. Ve smyslu tvrzeného extrémního nesouladu nevznesl žádný důvodný argument, který by takový závěr mohl odůvodnit. Nejvyšší soud připomíná, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tj. tehdy, pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, pokud jsou výsledkem dezinterpretace obsahu důkazů, pokud jsou v hodnotícím procesu důkazy rozhodné pro skutková zjištění zcela pominuty, apod. Kritériem pro úsudek na tzv. extrémní nesoulad je tedy zákaz svévole, resp. svévolného rozhodnutí. Otázku svévole však nelze redukovat výlučně na polemiku se skutkovými závěry a skutkovými zjištěními nalézacího soudu, extrémní nesoulad nelze shledávat ve faktu, že skutková zjištění soudů učiněná na základě vyhodnocení důkazů splňující kritéria upravená ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. jsou odlišná od představ obviněného, který důkazy hodnotí způsobem odlišným. Nelze-li extrémní rozpor ve významu jeho výkladu Ústavním soudem (očividný nesoulad skutkových zjištění s obsahem důkazů) v posuzované věci shledat – a tak tomu je proto, že svévoli v hodnotícím postupu soudů nižších stupňů shledat nelze – pak o skutkové a procesní námitky opřené dovolání obviněného není možno pokládat ani za formálně naplňující jím deklarovaný dovolací důvod.
Řečené platí rovněž ve vztahu k obviněným vznesené námitce neúplnosti dokazování, kterou uplatnil stran zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie na poškozenou. Nejvyšší soud nezjistil, že by nižšími soudy došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07). Je nezbytné připomenout, že z principu nezávislosti soudní moci plyne i oprávnění soudu samostatně rozhodnout o okruhu důkazů nezbytných pro vydání meritorního rozhodnutí. Korektivem bránícím tomu, aby toto oprávnění nenabylo podoby svévole, je stanovení povinnosti soudu vyložit, proč navržené dokazování neprovedl. V označeném směru lze poukázat na to, že nalézací soud ve svém rozhodnutí (str. 9 rozsudku), v souladu s požadavkem §125 odst. 1 tr. ř., vyložil, proč důkazním návrhům obviněného nevyhověl, a je třeba dodat, že ani odvolací soud (viz jeho hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené) neshledal potřebu provedení dalšího dokazování.
V posuzované věci lze proto shrnout, že namítá-li dovolatel nesprávnost napadeného rozsudku, pak tak činí námitkami skutkové či procesní povahy, které nenaplňují jím deklarovaný dovolací důvod a zásadně nemohou založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu ve vztahu k napadenému rozsudku. Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle tohoto ustanovení Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil