ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.347.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 347/2014-57
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného J. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 10 To 24/2013, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 9/2012, takto:
Podle §265l odst. 2 tr. ř. se z podnětu odvolání poškozené K. P. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 4 T 9/2012, d o p l ň u j e o chybějící výrok spočívající v tom, že obviněný J. R. je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozené K. P. k rukám jejího zákonného zástupce, matky M. P., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100.000,- Kč.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 4 T 9/2012, byl obviněný J. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 1.) a třemi zločiny znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku (v bodech 2., 3., 4.).
Zločinu uvedeného v bodě 1. se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „přesně nezjištěnou sobotu v měsíci srpnu nebo počátkem měsíce září 2010, v odpoledních hodinách, v místě svého trvalého bydliště v bytě na adrese B.v N., za účelem vlastního sexuálního uspokojení poškozenou nezl. K. P., nar. ..., o které věděl, že jí ještě nebylo 15 let, v době, kdy společně seděli na židlích u počítače, na kterém poškozená hrála počítačovou hru, tuto bez jejího souhlasu chytil oběma rukama v oblasti podpaží a posadil ji na svoji levou nohu, poté ji proti její vůli využívaje přitom své fyzické převahy k překonání její obrany, kdy se mu snažila jeho ruce odstrčit, ji obejmul okolo hrudníku a držel ji za ruku v oblasti pod ramenem, pak jí rozepnul kalhoty a prstem jí pod spodním prádlem sahal na přirození, kde její genitál dráždil krouživými pohyby a pohyby nahoru a dolů, po chvíli si ji posadil před sebe na stůl, roztáhl ji nohy, vysvlékl jí kalhoty a kalhotky do půli stehen a snažil se jí bezvýsledně do pochvy zavést přesně nezjištěný předmět mající tvar sexuální pomůcky tzv. robertka či vibrátoru, a to přesto, že poškozená s jeho jednáním nadále nesouhlasila a snažila se mu bezvýsledně rukama bránit, kdy po několika minutách tohoto jednání zanechal, umožnil poškozené se obléknout a po odemčení vchodových dveří do bytu z něho odejít, přičemž jí při činu prostřednictvím počítače i zpřístupnil fotografie nahých žen a mužů".
Zločin uvedený v bodě 2. spáchal podle skutkových zjištění dotyčného soudu tím, že „v přesně nezjištěné době v průběhu odpoledne dne 2. 5. 2011, v místě svého trvalého bydliště, v bytě na adrese B. v N., za účelem vlastního sexuálního uspokojení poškozenou nezl. K. P., nar. ..., o které věděl, že jí ještě nebylo 15 let, která k němu přišla na návštěvu, protože jí přislíbil prostřednictvím počítače vypálit hru Dračí oko, během jejich sezení na židlích u počítače využitím své fyzické převahy chytil oběma rukama v oblasti podpaží a posadil si ji na svoji levou nohu, kdy ač mu slovně zvýšeným hlasem dávala najevo svůj nesouhlas, jí rozepnul kalhoty a poté pronikl rukou pod její spodní prádlo, kde prstem ruky v oblasti její genitálu prováděl krouživé pohyby, kdy po poměrně krátké době tohoto jednání zanechal v důsledku toho, že poškozené zazvonil mobilní telefon a přijala hovor od své matky, po kterém jí umožnil z bytu po odemčení uzamčených vchodových dveří odejít."
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §99 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a poškozené K. P. a M. P. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací o takto podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 10 To 24/2013, tak, že podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a poškozené M. P.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., neboť v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí a bylo jím rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v tomto rozhodnutí některý výrok chyběl.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce vyjádřil nesouhlas s postupem soudů ohledně uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy, a to v tom směru, že odvolací soud jako nedůvodné zamítl odvolání poškozené M. P. proti výroku rozsudku, jimž byla podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a zároveň nijak nerozhodl o uplatněném odvolání nezletilé poškozené K. P. Konstatoval, že posouzení nároku poškozených na přiznání nemajetkové újmy lze považovat za otázku jiného hmotně právního posouzení, a to konkrétně aplikací §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s §11 obč. zák., a v tomto rozsahu podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dodal, že z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ve vztahu k výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy vyplývá, že nemůže být uložena „za skutky, jichž se měli pachatelé dopustit před 30. červnem 2011“, kdy nabyla účinnosti příslušná novelizace trestního řádu, zakotvující oprávnění soudu v adhezním řízení rozhodnout též o náhradě tohoto typu újmy, neboť opačný postup by byl v rozporu se zákazem retroaktivity dle §1 tr. zákoníku per analogiam, přičemž „náhrada škody“ je institutem hmotně právním, a proto se na něj kromě zákazu retroaktivity vztahuje posuzování trestnosti podle §2 odst. 1 (míněn patrně tr. zákoník).
Nejvyšší státní zástupce rozporoval tezi odvolacího soudu, ve které, podle jeho názoru, nepřípadně smísil okamžik účinnosti příslušné procesní novely trestního řádu v oblasti adhezního řízení (zákon č. 181/2011 Sb.), hmotně právní hodnocení uplatněného soukromoprávního nároku a časovou působnost trestněprávních norem, resp. z toho vyplývající zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele trestného činu. Akcentoval, že v případě posouzení soukromoprávního nároku, je soud v adhezním řízení povinen aplikovat příslušnou hmotně právní úpravu práva soukromého, což platí i stran zákazu retroaktivity. Z tohoto hlediska je podstatné, že k protiprávnímu zásahu do osobnostní sféry poškozené v rozporu s §13 obč. zák. došlo za účinnosti této normy, což určuje její aplikaci v rovině hmotně právní. Naopak k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy došlo zjevně za účinnosti trestního řádu ve znění zákona č. 181/2011 Sb., a přiznání tohoto nároku tak soudům překážky procesní povahy nebránily, neboť změna procesního předpisu (trestního řádu) nepřinesla do hmotně právní povahy odškodnění za nemajetkovou újmu žádných změn – ke změně došlo pouze v oblasti procesního postupu.
Následně nejvyšší státní zástupce podotkl, že uplatněné nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy byly plně opodstatněny a postup odvolacího soudu byl nesprávný, jelikož tento soud nezohlednil povahu zásahu obviněného do osobnostních práv poškozených v rozporu s úpravou §11 obč. zák. a nároky vyplývajícími z ustanovení §13 obč. zák. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 8 Tdo 46/2013, podle něhož je soud v rámci adhezního řízení v případě řádně a včas uplatněného nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§43 odst. 1, 3 tr. ř.) povinen nejprve zkoumat, zda poškozený utrpěl nemajetkovou újmu ve smyslu §13 odst. 1 obč. zák., která vznikla poškozenému v důsledku trestného činu obviněného, vůči němuž byl tento nárok uplatněn, a v případě, že se o nemajetkovou újmu jedná, posuzuje, zda dosahuje takové intenzity, kdy se již nejeví postačujícím jen morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák., ale při splnění podmínek podle §13 odst. 2 obč. zák. má poškozený nárok na její náhradu v penězích. Posouzení této otázky se však nalézací soud vyhnul, když odpovědnost za výklad příslušných soukromoprávních nároků nedůvodně přenesl na poškozené, resp. jejich zmocněnce s odůvodněním, že adhezní řízení je řízením návrhovým.
Ve světle výše popsaného nejvyšší státní zástupce dovodil, že se v posuzovaném případě jednalo o zásah do osobnostních práv poškozených, který nutno považovat za závažný, kdy k jejímu posouzení lze považovat za dostačující skutková zjištění soudů ve vztahu k trestnému činu spáchanému obviněným vůči poškozené nezletilé. Přitom zdůraznil okolnosti, podstatu a charakter jednání obviněného včetně jeho důsledků pro osobnost nezletilé poškozené s tím, že je třeba zohlednit nejen způsob provedení takového zásahu, ale zároveň i sekundární újmu, která jim vznikla v souvislosti s vyšetřováním této trestné činnosti tedy důsledky tzv. sekundární viktimizace, když nezletilá byla nucena účastnit se příslušných úkonů trestního řízení dokonce i opakovaně. Ve věci poškozené M. P. (matky nezletilé poškozené), se zároveň jednalo o podstatný zásah do jejího rodinného života, který byl navíc v jejím případě demonstrován zjištěnými zdravotními obtížemi. Je tak nepochybné, že závažné jednání obviněného konstituovalo nároky i na odškodnění poškozených nemajetkové ujmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. V návaznosti na to nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v penězích je soud vázán toliko horní hranicí uplatňované částky, nic mu tedy nebrání v případě vyhodnocení všech souvislostí v konkrétním případě přiznat i částku nižší tak, aby odpovídala všem rozhodným kritériím, včetně zásady proporcionality ve vztahu k závažnosti konkrétní újmy. V daném případě, podle jeho závěru nelze uvažovat o tom, že by dostatečnou morální satisfakcí ve smyslu §13 odst. 1 obč. zák. mohlo být pro poškozené samo uložení trestu obviněnému, když ten byl uložen hluboko pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Těmito skutečnostmi se přitom soudy obou stupňů ve vztahu k žádné z poškozených relevantně nezabývaly, přičemž o nároku nezletilé poškozené ani procesně relevantně nerozhodly.
Dále nejvyšší státní zástupce uvedl, že adhezní řízení (u soudů obou stupňů) je, jak již vyplývá z výše uvedených námitek, zatíženo i vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nalézací soud se totiž v rámci adhezního výroku vůbec nezabýval nárokem nezletilé poškozené K. P., přestože ze spisu zřetelně vyplývá, že společný zmocněnec poškozených řádně a včas uplatnil dva hmotně právní nároky dvou samostatných subjektů, tedy jak nárok poškozené M. P., tak nárok nezletilé K. P. Ač si této skutečnosti nalézací soud byl vědom, rozhodl pouze o nároku poškozené M. P. Na uvedenou vadu poukázaly poškozené v rámci podaného odvolání, avšak odvolací soud se s touto námitkou nijak nevypořádal a v podstatě zopakoval vadu soudu nalézacího, když nijak nerozhodl o odvolání podaném nezletilou poškozenou K. P.
Nejvyšší státní zástupce pak uzavřel, že nalézací soud zatížil své rozhodnutí ve výroku o náhradě škody vadami ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., jež odvolací soud neodstranil (přestože k tomu měl vytvořené náležité procesní podmínky), a proto jeho rozhodnutí trpí rovněž vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 10 To 24/2013, zrušil ve výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání poškozené M. P., dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř. ve spojení s §265 tr. ř. a sám ve věci rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se prostřednictvím svého společného zmocněnce vyjádřily obě poškozené. Uvedly, že se plně ztotožňují s názorem vyjádřeným nejvyšším státním zástupcem s tím, že zásah do jejich osobnostních práv byl skutečně mimořádně závažný a že uplatněný nárok na náhradu škody je zcela opodstatněný a adekvátní. Zdůraznily, že postup nalézacího a odvolacího soudu, které jim nepřiznaly vůbec žádnou náhradu nemajetkové újmy, nebyl na místě. Požádaly tedy, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce vyhověl.
K uvedenému dovolání se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný. Ztotožnil se se závěry soudů nižších stupňů (stran odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních) a navrhl, aby dovolání bylo podle §265j tr. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozsudku uvedenému pod písm. a) ust. §265a odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Poškozený ovšem není oprávněn podat dovolání učinit tak v jeho zájmu může nejvyšší státní zástupce.
V posuzované věci uplatněná dovolací argumentace [vztažená k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] stran rozhodnutí o nároku na náhradu škody poškozené M. P. směřuje primárně do oblasti procesní, resp. skutkové. Její podstatou je totiž de facto polemika s tím, zda byl na místě procesní postup podle §229 odst. 1 tr. ř., tedy zda provedené dokazování umožňuje takové skutkové závěry, jež jsou dostatečné pro posouzení předmětného nároku (připomíná se, že podle závěrů soudů nižších stupňů tomu tak nebylo). V těchto souvislostech je zapotřebí konstatovat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně nevyjadřuje taková skutková zjištění, jež by umožnila z hlediska hmotného práva posouzení předmětného nároku. Naznačenou argumentací v její podstatě dovolatel nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a jiným nesprávným hmotně právním posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
V části týkající se výroku o odkázání poškozené M. P. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních tedy bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V rámci dovolání však byly relevantně uplatněny námitky co do argumentace ohledně nároku na náhradu škody nezletilé poškozené K. P., a to především z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a v návaznosti na jeho naplnění i z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz níže).
Nejvyšší soud proto (když nezjistil důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř.) přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost shora citovaných rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i příslušnou část předcházejícího řízení a dospěl k následujícím závěrům.
K výše uvedeným relevantním výhradám státního zástupce je předně na místě na základě obsahu spisu uvést, že prostřednictvím zmocněnce Mgr. Bohumila Budínského (plná moc založena na č. l . 279 a č. l . 579), a to ve fázi řízení po podání obžaloby, resp. po nařízení hlavního líčení (č. l . 577 – 578 spisu), uplatnila svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy řádně a včas nejen poškozená M. P., ale také nezletilá K. P. V podání, jímž byl nárok uplatněn, zmocněnec mj. rozvedl, že též u nezletilé poškozené došlo jednáním obviněného ke způsobení psychické újmy, přičemž je nepochybné, že si s sebou zážitky získané při popsaném jednání ponese po zbytek života a podle zkušeností s obdobnými případy lze předpokládat, že ji tyto zážitky budou v budoucím životě negativně ovlivňovat a začnou se více projevovat při dospívání a při navazování partnerských vztahů. Vzhledem k výše uvedenému zmocněnec navrhl, aby byla obviněnému v případě odsuzujícího rozsudku ve smyslu ustanovení §43 odst. 3 tr. ř. uložena povinnost nahradit v penězích nemajetkovou újmu též nezletilé poškozené, a to ve výši 100.000,- Kč. Uvedený, písemně uplatněný nárok, byl přečten na hlavním líčení konaném dne 29. 10. 2012 (č. l . 603), před zahájením dokazování.
Přes tyto skutečnosti soud prvního stupně o nároku nezletilé poškozené K. P. nijak nerozhodl (neučinil příslušný výrok). Tím naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (v alternativě chybějícího výroku).
Proti rozhodnutí soudu prvého stupně podala rovněž nezletilá poškozená K. P. prostřednictvím svého zmocněnce odvolání, ve kterém nalézacímu soudu vytkla, že o jejím nároku nerozhodl, že se blíže nezabýval vlastním stanovením nemajetkové újmy a pouze uvedl, že poškozené škodu nespecifikovaly a proto o ní nelze rozhodnout, a to přesto, že její vznik byl evidentní a prokázán doloženými listinnými důkazy. V rámci veřejného zasedání konaného odvolacím soudem dne 5. 11. 2013 se na stranu nezletilé poškozené K. P. přiklonila i státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, která v závěrečném návrhu uvedla, aby ohledně jmenované odvolatelky soud zvážil změnu výroku o náhradě nemajetkové újmy (č. l. 750 – 751).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se touto argumentací nijak nevypořádal a o odvolání podaném nezletilou poškozenou K. P. vůbec nerozhodl. Zatížil tak své rozhodnutí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (v alternativě chybějícího výroku) a tím neodstranil vadu téhož charakteru, jakou trpělo i rozhodnutí soudu prvního stupně. Oba soudy totiž chybně spojily v jedno samostatný nárok uplatněný poškozenou M. P. a samostatný nárok nezletilé poškozené K. P., zastoupené druhou poškozenou, jakožto její matkou.
Nejvyšší soud po uvážení podstatných aspektů předmětné věci dospěl k závěru, že je na místě, aby uvedená pochybení napravil vlastním rozhodnutím o nároku na náhradu škody uplatněném nezletilou poškozenou K. P.
Nejprve však považoval za potřebné zmínit následující skutečnosti. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozhodování o náhradě nemajetkové újmy připouští trestní řád po změně učiněné novelizací zákonem č. 181/2011 Sb., která nabyla účinnosti dne 30. 6. 2011, takže rozhodnutí, jímž by mohla být náhrada takové újmy podle §228 odst. 1 tř. ř. přiznána, musí respektovat uvedené datum a nemůže jím být uložena náhrada nemajetkové újmy za skutky, jichž se pachatelé měli dopustit před uvedeným datem, aby nedošlo k poškození práv obviněného tzv. retroaktivitou (analogie ustanovení §1 tr. zákoníku). Odvolací soud dodal, že rozhodování o náhradě škody je sice procesním rozhodnutím, avšak samotná náhrada škody je institut hmotně právní a vztahuje se tak na ni nejen zákaz retroaktivity, nýbrž posuzování trestnosti §2 odst. 1 (zřejmě tr. zákoníku).
Tyto úvahy nelze považovat za správné. Nejvyšší soud ve shodě s nejvyšším státním zástupcem shledal, že odvolací soud nepřípadně smísil okamžik účinnosti příslušné procesní novely trestního řádu v oblasti adhezního řízení (zákon č. 181/2011 Sb.), hmotně právní hodnocení uplatněného soukromoprávního nároku a časovou působnost trestněprávních norem, resp. z toho vyplývající zákaz retroaktivity ve vztahu k pachateli trestného činu. V případě posouzení nároku na náhradu škody v adhezním řízení je soud povinen aplikovat příslušnou hmotně právní úpravu práva soukromého . Na tom nic nemění skutečnost, že samotné rozhodování v adhezním řízení se oproti tomu řídí tzv. zásadou lex fori, podle níž se soud řídí procesní úpravou účinnou v době rozhodování, ledaže by případná přechodná ustanovení procesního předpisu výslovně stanovila jinak. Z hlediska hmotně právního posouzení soukromoprávního nároku se pak uplatní i zákaz retroaktivity, ovšem nikoli ve vztahu k úpravě trestněprávní, ale v tomto dílčím aspektu pouze ve vztahu k úpravě soukromoprávní.
Z tohoto hlediska je podstatné, že k protiprávnímu zásahu do osobnostní sféry nezletilé poškozené K. P. v rozporu s §13 obč. zák. došlo za účinnosti této normy, což podmiňuje její aplikaci v rovině hmotně právní. K uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy pak došlo za účinnosti trestního řádu ve znění zákona č. 181/2011 Sb., který s účinností ode dne 1. 7. 2011 vedle náhrady škody zakotvil mimo jiné i náhradu nemajetkové újmy, a proto je podle §43 odst. 3 tr. ř. poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena. Přiznání tohoto nároku proto soudům ani překážky procesní povahy nebránily.
S výslovným odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, uveřejněného pod číslem 14/2014 Sb. rozh. tr., je dále nezbytné připomenout, že za nemajetkovou újmu se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Nepřímo však může mít i majetkové důsledky. Podle druhu práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o nemajetkovou újmu všeobecně osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou, vědeckou atd., přičemž není ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v různých sférách a právních vztazích. Za způsobenou nemajetkovou újmu vzniká soukromoprávní odpovědnost, v rámci níž způsobitel (zasahovatel) za ni odpovídá, přičemž existence zavinění a jeho formy může mít podle okolností vliv na formu i míru zadostiučinění (satisfakce), které může mít v závislosti na povaze porušeného práva podobu reparace (náhrady) peněžité i nepeněžité. Vychází se zde z občanskoprávní úpravy (např. §11 a 13 obč. zák. §12 odst. 2, 3, §20 a §53 obch. zák. a je nově upravena i v novém občanském zákoníku v §2894 odst. 2, §2951 odst. 2, apod.). S ohledem na výslovné zdůraznění v §43 odst. 3 tr. ř., že v adhezním řízení je možné navrhnout uložení povinnosti obviněnému nahradit nemajetkovou újmu jen v penězích, nepřichází nepeněžní reparace nemajetkové újmy v trestním řízení v úvahu (srov. §13 obč. zák., §2951 odst. 2 nového obč. zák.). Z hlediska výše uplatněné náhrady nemajetkové újmy je třeba vycházet z občanskoprávní judikatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 512). Je potřeba si uvědomit, že byť jde v případě práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv, jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobnostní právo majetkové povahy (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008).
Z tohoto vymezení je zřejmé, že nemajetková újma v penězích je zakotvena v ustanovení §13 obč. zák., jímž je realizováno všeobecné právo na ochranu fyzické osoby a její osobnosti (§11 obč. zák.) a kterým je také stanoveno právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle §13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 obč. zák.). Způsob rozhodnutí o výši náhrady nemajetkové újmy v penězích upravuje §13 odst. 3 obč. zák. tak, že ji určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Přitom je nutné pro její vymezení vycházet i z ustanovení §136 obč. zák., podle něhož, lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze–li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
V rámci adhezního řízení v trestním řízení je nutné z této občanskoprávní úpravy vycházet a v případě řádně a včas uplatněného nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé mu v důsledku trestného činu (§43 odst. 1, 3 tr. ř.) je soud povinen nejprve zkoumat, zda poškozený utrpěl nemajetkovou újmu ve smyslu §13 odst. 1 obč. zák., která vznikla poškozenému v důsledku trestného činu obviněného, vůči němuž byl tento nárok uplatněn, a v případě, že se o nemajetkovou újmu jedná, posuzuje, zda dosahuje takové intenzity, kdy se již nejeví postačujícím jen morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák., ale při splnění podmínek podle §13 odst. 2 obč. zák. má poškozený nárok na její náhradu v penězích. Proto, aby mohlo být v adhezním řízení o nároku poškozeného o nemajetkové újmě rozhodováno, musí se jednat o takový zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu a který spočívá v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby. Musí se jednat o zásah neoprávněný, resp. protiprávní a musí být dána příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1602/99).
V návaznosti na tato teoretická východiska Nejvyšší soud shledal, že k posouzení řádně uplatněného nároku nezletilé poškozené K. P. na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích jsou dostačující skutková zjištění soudů o činech spáchaných obviněným vůči ní a že tento nárok byl a je oprávněný, a to v plné požadované výši, tedy částce 100.000,- Kč.
V posuzovaném případě se jednalo o zásah do osobnostních práv nezletilé, který je nutno považovat za závažný, tímto neoprávněným zásahem došlo ke snížení její důstojnosti ve značné míře, přičemž zjevně není postačující morální zadostiučinění. Tento závěr platí i přesto, že závěry znaleckých posudků o duševním stavu poškozené nezletilé podpořené výpovědí jejího otce neuvedly žádné známky posttraumatické stresové poruchy, ani neurotického vývoje nebo příznaky, které by zanechaly na její psychice trvalé následky. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s nejvyšším státním zástupcem, že jednání obviněného bylo útokem vůči křehké osobnosti dítěte ve velmi útlém věku, osobě bezbranné, kdy navíc útok typicky zasahoval do nejintimnější složky osobnosti člověka, což bylo umocněno tím, že obviněný takto zasáhl vůči děvčeti v takovém věku, kdy dítě ještě nemá a ani nemůže mít vytvořen náležitý a zdravý vztah k otázkám sexuálního života. Závažnost útoku obviněného zvýšila dále okolnost, že obviněný v pozici starší, respektované osoby cíleně a opakovaně zneužil důvěry dívky ve věku, který lze považovat za kritický pro utváření sociálních vazeb k jejímu okolí. Důraz je třeba položit rovněž na intenzitu a způsob provedení zásahu do osobnostních práv nezletilé poškozené K. P. včetně jeho opakování. V daných souvislostech je třeba akcentovat, že závažnost zásahu obviněného do osobnostní integrity (osobnostní sféry) nezletilé poškozené, a tedy závažnosti a rozsahu nemajetkové újmy jí způsobené, zřetelně vyjadřuje již samotný fakt, že skutky obviněného byly kvalifikovány jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Bez povšimnutí pak nelze nechat ani sekundární újmu, která nezletilé vznikla v souvislosti s vyšetřováním této trestné činnosti, tedy důsledky tzv. sekundární viktimizace, když nezletilá byla nucena se příslušným úkonům trestního řízení podrobit dokonce i opakovaně.
Výše popsané tedy plně odůvodňuje, že jsou v daném případě dány podmínky pro ochranu osobnosti poškozené ve smyslu §13 odst. 2 obč. zák., neboť zde nepostačuje toliko zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák., protože u poškozené vznikla nemajetková újma zasahující takovou hodnotu velice citelně, když její osobnost byla silně ponížena ve velké intenzitě (viz rozhodnutí č. 98/2010 Sb. rozh. civ.). Podle názoru Nejvyššího soudu pak všechna shora vymezená hlediska (zejména §13 odst. 2, odst. 3 obč. zák.) naplňuje z konkrétních důvodů charakterizujících rozhodné okolnosti, jak byly výše rozvedeny, částka 100.000,- Kč, kterou nezletilá poškozená prostřednictvím zákonného zástupce, resp. zmocněnce uplatnila.
Ze všech shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce částečně – ve shora specifikovaném směru – důvodným. Podle §265l odst. 2 tr. ř. proto rozhodl tak, že z podnětu odvolání poškozené K. P. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 4 T 9/2012, doplnil o chybějící výrok spočívající v tom, že obviněný J. R. je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozené K. P., k rukám jejího zákonného zástupce, matky M. P., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100.000,- Kč. Takto napravil zjištěná pochybení jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý