ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.386.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 386/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. června 2014 o dovolání obviněné V. D. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2013, č. j. 6 To 328/2013-344, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 198/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 5. 2013, č. j. 1 T 198/2012-303 , byla obviněná V. D. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou (ad I.) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a (ad II.) trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., kterých se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
I.
v přesně nezjištěné době na podzim roku 2007 v místě bydliště poškozené H. S. v P. č. ...., okres K. V., projevila před poškozenou zájem o koupi zemědělské budovy bez č. p. na pozemku p. č. st. ...., zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 501 m2, které byly vedeny na listu vlastnictví č. .... pro katastrální území R., obec T., okres K. V., přičemž v úmyslu získat uvedené nemovitosti do svého vlastnictví, aniž by za ně uhradila odpovídající kupní cenu, předložila poškozené H. S. dne 5. 2. 2008 v bufetu Vindobona v budově Dolního nádraží v K. V. výdajový pokladní doklad na částku 605.000 Kč a po poškozené pod smyšlenou záminkou, že se jedná pouze o zajištění předkupního práva obviněné a že uvedenou částku obdrží z hypotečního úvěru, požadovala, aby poškozená výdajový doklad podepsala, což poškozená následně učinila, ačkoli žádné finanční prostředky od obviněné neobdržela, a následně obviněná dne 4. 8. 2008 v bufetu Vindobona v budově Dolního nádraží v K. V. předložila poškozené H. S. kupní smlouvu na předmětné nemovitosti za kupní cenu ve výši 900.000 Kč, ve které záměrně uvedla jako účet, na který má být plněna kupní cena, svůj vlastní bankovní účet č. ............../......, což před poškozenou záměrně zamlčela a poškozené nepravdivě tvrdila, že ji bude banka dodatečně informovat o způsobu výplaty kupní ceny, což vedlo poškozenou k mylné domněnce, že kupní cena jí bude řádně vyplacena bankou po schválení úvěru, a proto předloženou kupní smlouvu podepsala a na jejím základě pak obviněná dosáhla vkladu svého vlastnického práva k uvedeným nemovitostem do katastru nemovitostí, aniž by poškozené uhradila sjednanou kupní cenu, čímž poškozené H. S. způsobila škodu ve výši 937.390 Kč,
II.
dne 3. 7. 2008 v K. V. uzavřela s Komerční bankou, a. s., smlouvu o hypotečním úvěru číslo ................................, na jejímž základě jí byla dne 18. 7. 2008 poskytnuta finanční částka ve výši 900.000 Kč, přičemž si byla vědoma toho, že podle čl. 2.2. smlouvy o úvěru je povinna použít hypoteční úvěr výhradně k účelu koupě zemědělské stavby bez č. p./č. e. na st. p. č. .... a st. p. č. ......v katastrálním území R., obec ............, okres K. V., a přesto poskytnuté finanční prostředky záměně v rozporu se smlouvou k úhradě kupní ceny za předmětné nemovitosti použila k jiným účelům, splátky hypotečního úvěru řádně nehradila a způsobila tak poškozené Komerční bance, a. s., IČ: 45317054, se sídlem Praha 1, Na Příkopě č. 969/33, škodu ve výši nejméně 900.000 Kč.
Za uvedenou trestnou činnost byla odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byla zařazena podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. S. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 9. 2013, č. j. 6 To 328/2013-344, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Kašpara dovolání , přičemž uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když je přesvědčena, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněná namítá, že ( skutek ad I. ) ačkoli soud konstatoval, že její jednání bylo vedeno úmyslem získat dotčené nemovitosti do vlastnictví, neuvedl, že by k těmto nemovitostem vlastnické právo nabyla. Výrok podle dovolatelky neobsahuje údaj, že by došlo k následku, k přechodu vlastnického práva k nemovitostem na ni, a tím i k dokonání trestného činu podvodu. Zmínku o změně zápisu v katastru nemovitostí nepovažuje za relevantní, když je přesvědčena, že změnu zápisu v katastru nemovitostí nelze zaměňovat s převodem vlastnického práva. V podrobnostech rozvedla, že výsledkem civilního řízení bylo určení, že H. S. je z důvodu odstoupení od smlouvy nadále vlastníkem předmětných nemovitostí. S odkazem na deklaratorní účinky rozhodnutí civilního soudu (účinky ex tunc) má za to, že poškozená nikdy vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepozbyla. Proto jí (obviněné) ani nikdy nemohla vzniknout povinnost k zaplacení kupní ceny, když tyto nemovitosti do vlastnictví nikdy nenabyla. Objektivně tedy nemohlo dojít ke vzniku škody a ve výsledku ani k jejímu obohacení. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 11 Tdo 779/2008, dovozuje, že pokud nedošlo k jejímu obohacení, nebyla jejím jednáním naplněna skutková podstata trestného činu podvodu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy spatřuje v tom (bod IV.), že se soudy obou stupňů nezabývaly hodnocením otázky vzniku škody, a tím, zda došlo k obohacení obviněné, případně obohacení třetí osoby. Dovolatelka je přesvědčena, že pro účely této otázky měly být aplikovány předpisy občanského práva hmotného.
Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřuje v tom, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně trpí absencí údajů stran dokonání trestného činu podvodu. Nesprávnost skutkové věty spatřuje rovněž ve vztahu k „zajištění předkupního práva“, když ve své výpovědi hovořila o „pojištění nemovitosti“. Vnitřní rozpornost skutkové věty spatřuje dále ve výši škody, když je v ní uvedena částka jiná, než je škoda skutečná (900.000 Kč).
Ve vztahu ke skutku II. (bod V.) spatřuje nedostatek skutkové věty v tom, že neobsahuje popis jejího údajného úmyslného jednání, a to zejména stran použití úvěrové jistiny. Odkazuje na neúplné konstatování soudu, že poskytnutý úvěr byl použit k jinému než určenému účelu, aniž by úvěrový účel byl blíže specifikován. S odkazem na prezentovaný souhlas poškozené banky s použitím části úvěru k jinému než stanovenému účelu a s odkazem na výpověď svědkyně K., míní, že ani ve vztahu ke skutku II. nelze dovodit její úmysl, neboť ze skutkových zjištění takový závěr ani neplyne.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň učinila návrh, aby předseda senátu podle 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon jejího trestu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu podaného dovolání v prvé řadě vyloučila, že by argumentace obviněné mohla být, byť jen z části, slučitelná s obsahovým zaměřením takových vad napadeného rozhodnutí, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. o chybějícím či neúplném výroku. Poukázala na to, že v souladu s ustáleným výkladem vady spočívající v neúplnosti výroku (o vině) takovou vadou trpí ten výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, a to takovou, pro kterou by byl takto poznamenaný výrok jen obtížně vykonatelný, popř. by jeho výkon nebyl možný vůbec. Dovolatelka svými námitkami nepodložila vytýkanou neúplnost obou částí výroku o vině, pokud poukázala na jeho vnitřní rozpornost, danou nesouladem jeho skutkových a právních vět ve smyslu znaků skutkových podstat přisouzených trestných činů, a spočívající v jejich chybějící skutkové opoře tak, aby mohlo být zřejmé, že jí přisouzený výrok o vině byl ve svém celku podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními a navíc s dostatečným podkladem ve výsledcích provedeného dokazování.
Tvrzenému nedostatku skutkové věty ad I pro chybějící údaje o dokonání trestného činu nelze přisvědčit, neboť obviněná přehlédla, že způsobení škodlivého následku jejího podvodného jednání je v popisu skutkové věty vyjádřeno v tom, že „dosáhla vkladu svého vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, aniž by poškozené uhradila sjednanou kupní cenu“ . Právní závěr o jejím dokonaném podvodném jednání nemůže být následně nikterak ovlivněn výsledkem civilního řízení o žalobě na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Podstatným totiž dle státní zástupkyně zůstává, že původní občanskoprávní aspekt předmětné koupě a prodeje byl obviněnou naplněn způsobem odůvodňujícím podmínky pro vyvození její trestní odpovědnosti, když jednala v podvodném záměru, stran otázky zaplacení kupní ceny uvedla poškozenou v omyl a tato předmětnou smlouvu, pod vlivem mylné domněnky, že jí bude kupní cena zaplacena bankou, podepsala. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním obviněné došlo k zápisu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí a tím i k poškození H. S. jako prodávající. V podrobnostech odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1397/2007. K obviněnou dále vznesené námitce stran výše škody způsobené trestným činem státní zástupkyně podotkla, že ta je ve skutkové větě v částce 937.390 Kč vyčíslena správně, neboť soudy neopomenuly ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. a pro stanovení kvalifikačního znaku značné škody ve smyslu §250 odst. 1, 3 tr. zák. písm. b) tr. zák. vzaly za rozhodnou tržní cenu nemovitosti k době dokonání trestného činu.
Státní zástupkyně nedává dovolatelce za pravdu ani u jejích námitek vztahujících se ke skutku II., zejména pak v jejím tvrzení o absenci úmyslného jednání stran použití jí bankou poskytnutého úvěru. Podle státní zástupkyně z popsaných skutkových okolností v tzv. skutkové větě plyne, že se obviněná zavázala k použití poskytnutých úvěrových finančních prostředků v souladu s dohodnutým úvěrovým účelem a že přisouzeným způsobem jednala záměrně v rozporu s takovým smluvním ujednáním. Právní závěr o jejím úmyslném zavinění pak nemůže být zpochybněn ani námitkou vztahující se k posouzení vypovídající hodnoty svědkyně E. K. Obviněnou použitý judikatorní odkaz (usnesení Nejvyššího soudu 3 Tdo 833/2009) není podle státní zástupkyně v posuzované věci přiléhavý, když v její věci nebyl smluvený účel respektován vůbec, pokud si úvěrové prostředky ponechala zcela pro vlastní potřebu, aniž by z nich uhradila, byť jen část kupní ceny ve prospěch poškozené.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
IV.
Pokud jde o dovolatelkou uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , je třeba zdůraznit, že její argumentace ve vztahu k takto uplatněnému důvodu dovolání se ocitá zcela mimo rámec jeho obsahového zaměření. Předmětný dovolací důvod, jak již výše uvedeno, spočívá ve dvou alternativách, a to, že (1.) nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou anebo (2.) určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Dle argumentace vznesené obviněnou ve vztahu k tomuto důvodu dovolání lze shledat, že měla na mysli uplatnění v jeho druhé alternativě, když v obou částech výroku o vině spatřuje nesoulad právních a skutkových vět. Takto vznesené námitky se však ocitají zcela mimo rámec tohoto důvodu dovolání, neboť případná neúplnost popisu skutku, např. ve smyslu absence vyjádření skutečností rozhodných pro právní kvalifikaci skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině, by zakládala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nikoli obviněnou deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Neúplnost popisu znaků objektivní či subjektivní stránky trestného činu má za následek závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Neumožňuje-li popis skutku jeho subsumpci pod znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu, jímž je obviněný uznán vinným (ať již proto, že dle skutkového popisu o žádný trestný čin nejde nebo jde o trestný čin jiný), pak je nutno dovodit, že takový vadný odsuzující rozsudek je zatížen vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nikoli podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Z uvedeného plyne, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naopak převážnou většinou námitek obviněné formálně naplněn, avšak zjevně neopodstatněně.
Pokud dovolatelka namítla, že tzv. skutková věta výrokové části rozsudku soudu prvního stupně ( skutek ad I. ) nepojala do svého obsahu informaci o nabytí vlastnictví obviněné k předmětným nemovitostem, z čehož dovozuje, že tento skutek nelze kvalifikovat jako dokonaný trestný čin, pak takto uplatněné námitce nelze přisvědčit. Obviněná zjevně přehlíží onu část skutkové věty, v rámci které nalézací soud zdůraznil, že protiprávní jednání obviněné spočívalo v tom, že „předložila poškozené H. S. kupní smlouvu na předmětné nemovitosti za kupní cenu ve výši 900.000 Kč, ve které záměrně uvedla … svůj vlastní bankovní účet … a poškozené nepravdivě tvrdila, že ji bude banka dodatečně informovat o způsobu výplaty kupní ceny … předloženou kupní smlouvu podepsala a na jejím základě pak… dosáhla vkladu svého vlastnického práva k uvedeným nemovitostem do katastru nemovitostí, aniž by poškozené uhradila sjednanou kupní cenu…“ V protikladu s náhledem obviněné tak skutková věta obsahuje, ačkoli jinými slovy vyjádřenou, informaci o způsobení zamýšleného následku, tedy nabytí předmětných nemovitostí do faktické i právní dispozice obviněné prostřednictvím vkladu práva do katastru nemovitostí. V daných souvislostech by se mohlo o nesprávné právní posouzení skutku - ve smyslu namítaného nesprávného závěru o dokonání trestného činu podvodu – jednat jen tehdy, pokud by skutková zjištění údaj „dosáhla vkladu svého vlastnického práva k uvedeným nemovitostem do katastru nemovitostí, aniž by poškozené uhradila sjednanou kupní cenu“ neobsahoval (např. proto, že by vklad nebyl katastrálním úřadem povolen).
V řešených souvislostech, tj. stran řešení otázky dokonání trestného činu podvodu, není případnou ani ta námitka obviněné, kterou vznáší stran výsledku občanskoprávního řízení a určení vlastnického práva k nemovitostem, když je přesvědčena, že „změnu zápisu v katastru nemovitostí nelze považovat za relevantní, neboť změnu zápisu v katastru nemovitostí nelze zaměňovat s převodem vlastnického práva k nemovitostem.“ Je-li na tomto základě obviněná přesvědčena, že poškozená vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikdy nepozbyla, nelze jí ani v této souvislosti dát za pravdu, neboť převádí-li se (za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.) nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí, jak tomu ostatně bylo v posuzovaném případě, je právním způsobem nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem právě vklad do katastru nemovitostí. Námitka ve vztahu k výsledku řízení o žalobě na určení je zcela nedůvodná, neboť obviněná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, byť na základě relativně neplatného právního úkonu. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem by (nezákonným způsobem) přitom nenabyla, pokud by poškozená nejednala pod vlivem nepravdivých informací, které jí byly poškozenou sdělovány, tj. omylu, který obviněná u poškozené vyvolala.
Závěr o dokonání trestného činu podvodu nemůže být následně ovlivněn ani výsledkem občanskoprávního řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Podstatným totiž zůstává, že jednáním obviněné byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (včetně následku jako znaku jeho objektivní stránky). Obviněná před poškozenou předstírala svoji vůli k řádnému uzavření kupní smlouvy a ke splnění z ní vzešlé povinnosti k úhradě kupní ceny, resp. úmyslně zastřela svoji vůli skutečnou, u poškozené tak vyvolala mylnou představu o pravosti její vůle a na tomto základě dosáhla provedení dispozičního úkonu poškozené s jejím majetkem, který se v konečném důsledku (vkladem vlastnického práva obviněné) projevil ve vzniku škody (ve výši hodnoty převedené nemovitosti) a v obohacení obviněné na úkor poškozené. Podvodné jednání obviněné je potom důvodem relativní (nikoli absolutní) neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a obč. zák., které je nezbytné se ve smyslu §40a obč. zák. třeba dovolat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007). Nenabývá proto relevantního významu námitka obviněné, že poškozená de iure vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepozbyla, a tudíž ve smyslu zákonného znaku trestného činu podvodu nedošlo jednak ke vzniku škody na straně poškozené a současně ani k obohacení na straně obviněné.
Namítá-li posléze obviněná vnitřní rozpornost skutkové věty stran způsobené škody, když ve skutkové větě je uvedena částka 937.390 Kč, ačkoli neuhrazená kupní cena nemovitosti činila pouze 900.000 Kč, nelze ani této námitce přisvědčit. Lze se naopak v plném rozsahu ztotožnit se závěry soudů nižších stupňů, neboť úbytek na majetku poškozené nastal ve výši rovnající se hodnotě předmětné nemovitosti, tj. ve výši 937.390 Kč zjištěné na základě zpracovaného znaleckého posudku. Soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., neboť vycházel z ceny, za kterou se nemovitosti v daném místě a čase obvykle prodávají. Z hlediska znaku objektivní stránky, tj. škody (resp. její výše, coby znaku kvalifikované skutkové podstaty, konkrétně značné škody ) je proto rozhodnou právě cena nemovitostí v okamžiku dokonání trestného činu podvodu, tj. hodnota, o niž se rozsah majetku poškozené snížil.
Další námitkou, kterou lze pod deklarovaný důvod dovolání podřadit, je výtka, že popis skutku uvedený pod bodem II. neobsahuje údaje o úmyslném jednání obviněné, přičemž obsahuje pouze informaci o tom, že jí poskytnutý úvěr byl použit k jiným než stanoveným účelům. Ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně lze odkázat na znění skutkové věty, v rámci níž soud vyjádřil skutkové zjištění, že obviněná „uzavřela s Komerční bankou, a. s., smlouvu o hypotečním úvěru …, na jejímž základě jí byla … poskytnuta finanční částka ve výši 900.000 Kč, přičemž si byla vědoma toho, že podle čl. 2.2. smlouvy o úvěru je povinna použít hypoteční úvěr výhradně k účelu koupě zemědělské stavby … a přesto poskytnuté finanční prostředky záměrně v rozporu se smlouvou k úhradě kupní ceny za předmětné nemovitosti nepoužila a poskytnuté finanční prostředky použila k jiným účelům…“ Z citovaného popisu skutku je zřejmé, že vytýkanou absencí stran vyjádření úmyslného jednání obviněné skutková věta netrpí. Popisuje totiž jak vědomostní ( „si byla vědoma“ ), tak volní ( „přesto… poskytnuté finanční prostředky použila k jiným účelům“ ) složku zavinění (tj. obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu). Úmyslná forma zavinění obviněné je citovaným popisem skutku dostatečně vyjádřena.
Nad rámec řečeného lze doplnit, že oprávněnost právního posouzení skutku obviněné jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 4 tr. zák. lze doložit provedenými důkazy, z nichž plyne závěr, že obviněná záměrně do kupní smlouvy uvedla číslo svého účtu, nikoli číslo účtu poškozené a na tomto základě došlo k převodu finančních prostředků na tento účet, z něhož bez souhlasu bankovního ústavu, jako věřitele, použila jí poskytnuté úvěrové prostředky za jiným účelem, než specifikoval čl. 2.2. úvěrové smlouvy. Ve zbytku lze odkázat na usnesení odvolacího soudu, který (str. 6 odůvodnění) uvedl, že „z výpisu účtu je zřejmé, že obžalovaná vybírala postupně různě velké částky peněz … poškozená potvrdila, že jí nebylo zaplaceno nic, tudíž veškeré získané prostředky, které byly určeny ke koupi nemovitosti, použila obžalovaná jiným způsobem.“
Hájila-li se dovolatelka v průběhu řízení tím, že zálohu ve výši 605.000 Kč poškozené uhradila z našetřených finančních prostředků s tím, že si následně ponechala onu část z jí poskytnutého hypotečního úvěru, pak to nekoresponduje s jinými, v rámci řízení provedenými důkazy. Soudy obou stupňů totiž logickým způsobem shledaly, že na základě osobních poměrů obviněné je vyloučeno, aby obviněná disponovala s takovou částkou pocházející z jejích soukromých zdrojů, neboť (str. 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) „bylo zjištěno, že si obžalovaná nemohla popsaným způsobem obstarat částku, která by se byť jen řádově blížila částce zmíněné (605.000 Kč). Obžalované bylo v uvedené době 22 let a podnikala po dobu cca 2 let jako stavební dělník… Její průměrný měsíční výdělek stavený na základě výsledku hospodaření činil v letech 2006 a 2007 cca 17.500 Kč.“
Poukazuje-li obviněná na souhlas banky s odlišným použitím části úvěru, pak jednak uplatňuje námitku skutkovou (pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelnou), jednak tato obhajoba nenachází oporu v provedených důkazech, zejména pak výpovědi svědkyně K., která obecně tuto formu sice připustila, dodala však, že vždy je nezbytné, aby tato záloha byla řádně uvedena v kupní smlouvě a aby klient její zaplacení doložil. Obviněná nic takového nepožadovala. Její obhajoba se proto nutně jeví jako ryze účelová.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , ani ten není v posuzované věci zjevně naplněn, a to ani v jedné z výše označených variant. Je tomu tak proto, že (varianta první) odvolací soud, tj. Krajský soud v Plzni nerozhodl o odvolání obviněné ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 1 tr. ř. (zamítnutí odvolání ze zde uvedených formální důvodů), ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 3 tr. ř. (odmítnutí odvolání). Dovolatelce tak neodepřel svým procesním postupem přístup k soudu druhé instance, neboť její odvolání projednal ve veřejném zasedání způsobem, který upravují příslušná ustanovení trestního řádu (zejm. §254 tr. ř. a násl.). O druhou alternativu se nejedná proto, že řízení, které vydání rozhodnutí soudu druhého stupně předcházelo, není zatíženo vadami, které obviněná specifikovala [dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.], ani jinými zákonem uvedenými [dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a)-f), h)-j) tr. ř.].
Na základě uvedených skutečností dospěl dovolací soud k poznatku, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Zbývá dodat, že pokud obviněná ve svém dovolání uplatnila požadavek, aby Nejvyšší soud z důvodů jí prezentovaných odložil, příp. přerušil výkon dovoláním napadeného (resp. jemu předcházejícího) rozhodnutí, pak je nezbytné dodat, že o této žádosti nebylo rozhodováno samostatným rozhodnutím, neboť podle §265o odst. 1 tr. ř. ( „před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání“ ) nevzniká povinnost o takové žádosti (na rozdíl od případu upraveného ustanovením §265h odst. 3 tr. ř.) rozhodnout, přičemž s ohledem na posouzení podaného dovolání neshledal předseda senátu dovolacího soudu důvodů k tomu, aby ve smyslu žádosti obviněné rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil