ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.400.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 400/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2014 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 6 To 225/2013, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 8/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 15 T 8/2013, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické s protitoxikomanickým zaměřením v ambulantní formě.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 6 To 225/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „od přesně nezjištěné doby nejméně od května 2011 do 5. 11. 2012 vždy v místě svého bydliště, a to nejprve na adrese C., L., a od srpna 2012 na adrese L., H. čp. ..., kde žil ve společné domácnosti se svojí družkou K. L., tuto opakovaně zpravidla pod vlivem pervitinu fyzicky napadal, a to nejméně jedenkrát do měsíce, bil ji fackami i pěstmi do obličeje, tahal ji za vlasy, povaloval ji na zem a opakovaně ji pak kopal bosou nohou do celého těla, současně ji hrubě a vulgárně urážel a to i před dětmi, četnost jeho útoků se přitom postupem doby stupňovala, ve dnech 3. a 4. 11. 2012 opět několikrát svoji družku fyzicky napadl, bil ji pěstmi do různých částí těla a kopal ji, dne 5. 11. 2012 mezi 11.00 až 12.00 hod. v L. v H. ul.na chodníku u obvodové zdi firmy C.P. L. čp. ... po předchozích slovních urážkách souvisejících s údajnou nevěrou poškozené opět pod vlivem pervitinu před nejméně třemi osobami poškozenou stáhl za ruku na zem a pak ji nejméně čtyřikrát kopl nohou obutou v pevné boty zn. Nike do oblasti žeber a hlavy, takže poškozená utrpěla zlomeninu sedmého žebra s krevním výronem a otokem měkkých částí s dobou léčení do čtyř týdnů, přičemž při lékařské prohlídce dne 5. 11. 2012 u ní byly zjištěny i mnohočetné rozsáhlé pohmožděniny a hematomy různého stáří po celém těle, v důsledku dlouhodobého protiprávního jednání obžalovaného došlo navíc u poškozené k posttraumatické stresové poruše, která je poruchou zdraví dlouhodobého charakteru a závažného rázu s možným vyústěním do trvalých změn osobnosti“. Za tento trestný čin ho podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti roků, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické s protitoxikomanickým zaměřením v ústavní formě.
Soud druhého stupně v odůvodnění svého nového rozhodnutí konstatoval, že soud prvého stupně pochybil, pokud jednání obviněného kvalifikoval jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť způsobení těžké újmy je kvalifikačním znakem zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a jako takové mělo být soudem prvého stupně kvalifikováno. Co do otázky uložení citovaného ochranného léčení ve formě ústavní se soud druhého stupně ztotožnil s názorem státního zástupce, když i znalec po vyšetření obviněného dospěl k závěru, že je na místě uložení právě této formy ochranného léčení, jelikož mírnější (ambulantní) forma k naplnění účelu v případě obviněného nepostačuje (k tomu viz str. 9 – 10 citovaného rozsudku). Podle názoru soudu druhého stupně současně soud prvého stupně také v popisu skutkových zjištění nadbytečně uvedl, jaké zranění mohl obviněný poškozené způsobit kopáním do hrudníku, když skutečnost, že poškozené způsobil zranění v podobě zlomeniny žebra, tedy prosté ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku, je již konzumováno v celém jeho jednání, kvalifikovaném ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku. Adekvátně svému rozhodnutí tedy soud druhého stupně upravil popis skutku ve výroku rozsudku a vypustil z popisu skutkového děje pasáž spočívající v tom, že „kopáním do hrudníku dne 5. 11. 2012 mohl přitom obžalovaný poškozené způsobit zlomeniny žeber s následnými trhlinami pohrudnice i plic, čímž mohlo vniknout do pohrudniční dutiny různé množství vzduchu a vzniknout tzv. pneumotorax, rozsáhlý pneumotorax pak mohl ve svém důsledku vést až k selhávání dechových funkcí i oběhu, případně mohlo dojít i k různě závažnému krvácení do pohrudniční dutiny, přičemž tato zranění by byla vážnou poruchou zdraví s ohrožením života“.
Proti citovanému rozsudku Krajského soud v Ústí nad Labem podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu. Připomněl, že zločinu těžkého ublížení na zdraví se podle §145 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a
b) způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví,
d) páchá takový čin po delší dobu.
Následně nejvyšší státní zástupce konstatoval, že pokud se pachatel dopustí trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku a způsobí tím úmyslně těžkou újmu na zdraví, je nutné takové jednání posoudil jako souběh trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku a trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, neboť taková kvalifikace plně vystihuje povahu a závažnost činu (srov. analogicky rozhodnutí publikované pod č. 29/2011 Sb. rozh. tr.). Jak dovodila také právní teorie a potvrdila soudní praxe, každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. Základním smyslem jednočinného souběhu trestných činů je totiž vystihnout povahu a závažnost trestné činnosti pachatele (srov. rozhodnutí publikované pod č. 25/1964 Sb. rozh. tr.). Závěr o jednočinném souběhu, tedy o tom, že pachatel jedním skutkem vícekrát naplnil skutkovou podstatu téhož trestného činu či více skutkových podstat různých trestných činů je vyloučen pouze v případě, kdy jsou tyto trestné činy navzájem v poměru speciality, nebo subsidiarity, nebo se jedná o faktickou konzumpci anebo o trestný čin pokračující, trvající či hromadný.
Nejvyšší státní zástupce dále upozornil na prokázanou skutečnost (s ohledem na skutkové závěry soudu prvého stupně, které akceptoval i soud odvolací), že obviněný opakovaně a soudobě fyzicky poškozenou napadal, čímž jí způsobil jednak posttraumatickou poruchu, která byla posouzena jako porucha zdraví dlouhodobého charakteru, a dále jí při konkrétním útoku dne 5. 11. 2012 způsobil zejména kopáním újmu na zdraví, která daným mechanismem mohla dosáhnout až vážné poruchy zdraví s ohrožením života. Je rovněž nepochybné, že obviněný napadal poškozenou cíleně, opakovaně a agresivně, přičemž si musel být vědom možnosti, že jí tak způsobí vážnou poruchu zdraví a byl s takovou variantou srozuměn.
Nejvyšší státní zástupce shrnul, že se obviněný dopustil jednání, které naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty zločinu podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, kdy týral spolužijící poškozenou svými po delší dobu trvajícími útoky a způsobil jí těžkou újmu na zdraví. Podotkl, že je však nutné zohlednit, že soud prvého stupně vyslovil právní kvalifikaci pouze ve smyslu §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, která s ohledem na zaměření odvolání státní zástupkyně stanovila v daném ohledu limit, který je nutné zohlednit při případné změně rozhodnutí v neprospěch obviněného. Současně však upozornil, že obviněný naplnil také všechny znaky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na argumenty podaného dovolání, závěry soudní praxe a absenci jakéhokoli důvodu vyloučení jednočinného souběhu (kterým není zjištění, že shodná skutečnost je zohledněna ve více skutkových podstatách) měla být vyslovena i tato kvalifikace. Zároveň byla naplněna také skutková podstata přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle závěru nejvyššího státního zástupce mělo být jednání obviněného odvolacím soudem kvalifikováno jako vícečinný souběh zmíněných tří trestných činů podle §145 odst. 1 a podle §199 odst. 1, 3 písm. d) [myšleno zřejmě §199 odst. 1, 2 písm. d)] a podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se dopustil nesprávnosti v právním posouzení skutku tím, že vyloučil aplikaci §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud součástí jednoho z útoků byl i mechanismus, který bezprostředně hrozil způsobením těžké újmy na straně poškozené ve formě pneumotoraxu, selhání dechových funkcí, resp. k vnitřnímu krvácení, jedná se o zcela relevantní součást skutkového děje, která navíc sama o sobě poskytuje podklad pro závěr o spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, což může mít i další významné dopady v rovině trestu. Zařazení popisu tohoto momentu do skutkové věty (a spolu s tím do hodnotících úvah soudů), bylo a je zcela důvodné a odpovídající §125 odst. 3 tr. ř.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za užití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 6 To 225/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný prostřednictvím své obhájkyně. Uvedl, že se ztotožňuje s názorem a hodnocením skutku provedeným odvolacím soudem a navrhl v neveřejném zasedání konaném v souladu s ustanovením §265r odst. 1, písm. b) tr. ř., podané dovolání podle §265j tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a současně mu bylo uloženo ochranné opatření.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V kontextu těchto obecných východisek Nejvyšší soud shledal, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny relevantně.
Na tomto místě Nejvyšší soud resumuje, že v předchozím řízení byl obviněnému ze strany soudu prvého stupně uložen úhrnný trest odnětí svobody, a to za spáchání tří, výše citovaných, trestných činů (zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, zločin těžkého ublížení na zdraví a přečin výtržnictví) v jednočinném souběhu nestejnorodém. Soud druhého stupně se však s tímto závěrem neztotožnil a v rámci odvolacího řízení nově odsoudil obviněného pouze za dva z trestných činů kladených mu obžalobou za vinu (zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečinem výtržnictví). Podle jeho názoru bylo totiž způsobení těžké újmy (spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví) již kvalifikačním znakem zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. S takovým závěrem soudu druhého stupně se však nemožno ztotožnit.
Ve stručnosti, se zřetelem k argumentaci podaného dovolání, je třeba připomenout, že těžkého ublížení na zdraví se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, která je definována v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku jako vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, přičemž v citovaném ustanovení trestního zákoníku pod písm. a)-i) jsou pak taxativně vymezeny i její jednotlivé typy. Trestní zákoník tedy vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň. Jednak vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a jednak újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z těchto taxativně uvedených typů.
Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.
Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a to delší dobu trvající poruchu zdraví, soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Doba, po kterou trval tento vážný stav je obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1177). Přitom je potřeba uvést, že v současné době, díky pokročilému stupni lékařské vědy, trvá stav, který lze označit za vážnou poruchu na zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo i u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé. V těchto případech proto bývá závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. Opačný přístup by byl v rozporu se smyslem ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. přiměř. zhodnocení č. II/1965 Sb. rozh. tr., popř. rozhodnutí č. 13/1966/III Sb. rozh. tr.). Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající duševní onemocnění (viz rozhodnutí č. 9/1981/II Sb. rozh. tr. a č. 51/1983 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud s ohledem na shora stručně rozvedená teoretická východiska konstatuje, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (zejména však soudu prvého stupně) je zcela zřejmé, že posttraumatická stresová porucha, kterou poškozená K. L. v důsledku jednání obviněného utrpěla (tato újma tedy byla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného), naplňuje zákonné znaky těžké újmy na zdraví u poškozené ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (delší dobu trvající poruchy zdraví), resp. §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Okolnosti charakterizující jednání obviněného - násilí vůči poškozené spočívající v opakovaném fyzickém napadání (fackami i pěstmi do obličeje, taháním za vlasy, povalováním na zem, kopání bosou nohou do celého těla), za současného hrubého a vulgárního urážení, kdy jednání se přitom postupem doby stupňovalo a gradovalo až v násilí obviněného na veřejně přístupném místě před nejméně třemi svědky dne 5. 11. 2012, pak potvrzují správnost závěrů soudu prvého stupně, že následek (účinek) takového jednání v podobě těžké újmy na zdraví poškozené je pokryt jeho úmyslným zaviněním, a to ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
V daných souvislostech nelze opomenout, že každý skutek spáchaný obviněným má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají, neboť jen tak lze plně vystihnout jeho povahu a závažnost. Základním smyslem jednočinného souběhu trestných činů je vystihnout povahu a závažnost trestné činnosti pachatele. O jednočinný souběh se jedná v tom případě, jestliže pachatel jedním skutkem naplní skutkovou podstatu dvou nebo více trestných činů. Závěr o jednočinném souběhu je vyloučen pouze v případě, kdy tyto trestné činy jsou navzájem v poměru speciality, nebo subsidiarity, nebo jde o faktickou konzumpci anebo o trestný čin pokračující, trvající či hromadný. V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně shodných zájmů, má-li být speciálním ustanovením zvláště postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha a závažnost takových útoků pro společnost. V poměru subsidiarity jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, je-li účelem subsidiárního ustanovení pouze doplnit v témže směru ochranu, kterou poskytuje ustanovení primární. K faktické konzumpci dochází, jestliže jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. Existenci pokračujícího, trvajícího nebo hromadného trestného činu je potom možné dovodit v případě naplňování téže skutkové podstaty.
V posuzovaném případě však existenci uvedených okolností, pro které by jednočinný souběh trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí a zločinu těžkého ublížení na zdraví měl být vyloučen, nelze dovodit. V souvislosti s tím je na místě odkázat na doktrinální výklad, podle něhož „Jednočinný souběh těchto trestných činů (týrání svěřené osoby a týrání osoby žijící ve společném obydlí) s trestným činem ublížení na zdraví podle §146, těžkého ublížení na zdraví podle §145 nebo s trestným činem vraždy podle §140 není vyloučen.“ (Novotný, O., Vokoun, R., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 146). „ Pokud by jednání pachatele (trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí) navíc vedlo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví nebo ke smrti týrané osoby či osob, bude to možno vyjádřit i souběhem trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 s těžkým ublížením na zdraví podle §145, zejména při naplnění některé ze zvlášť přitěžujících okolností, anebo s trestným činem vraždy podle §140. Přitom je třeba vycházet z úvahy, že při způsobení takové závažnější poruchy zdraví je třeba, aby kvalifikace jednání vystihovala plně povahu a závažnost činu“ (viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1944). Tytéž závěry plynou obdobně, resp. přiměřeně též z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1035/2008, publikovaného v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1126 – 2 v sešitě č. 49/2008, rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 29/2011 Sb. rozh. tr.
Pokud tedy obviněný popsaným způsobem dlouhodobě stručně řečeno týral poškozenou a současně jí tím způsobil úmyslně těžkou újmu na zdraví, bylo na místě, a zcela v souladu s právní úpravou i výkladem dané problematiky, posoudit takové jednání jako jednočinný souběh zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť taková kvalifikace plně vystihuje povahu a závažnost předmětného skutku.
Nejvyšší soud k tomu považuje za potřebné doplnit (v souladu se závěry státního zástupce), že v posuzované věci lze i stran posledního jednání (ze dne 5. 11. 2012) učinit závěr, že šlo o součást uvedeného skutku. Právě s důrazem na výše zmíněné skutečnosti charakterizující jednání obviněného včetně následku (účinku) tohoto jednání, je přitom možno konstatovat, že pokud součástí útoku ze dne 5. 11. 2012 byl i mechanismus, který bezprostředně hrozil vznikem těžké újmy poškozené v podobě pneumotoraxu, selhání dechových funkcí či vnitřního krvácení, jde o zcela relevantní součást skutkového děje, která by již sama o sobě poskytla podklad pro závěr o spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku [v souběhu se zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku]. Tato agrese byla vyvrcholením dlouhodobého konfliktního jednání obviněného vůči poškozené, přičemž nejméně okolnosti útoku obviněného kopáním nohou v pevné obuvi do oblasti žeber a hlavy poškozené, po jejím předchozím sražení na zem, svědčí pro závěr, že obviněný si v tomto případě musel být vědom toho a současně být srozuměn s tím, že může poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví, resp. vážnou poruchu zdraví spojenou až s možným ohrožením jejího života. Zařazení popisu tohoto momentu do skutkové věty ze stran soudu prvního stupně, bylo proto zcela důvodné, v souladu s ustanovením §125 odst. 3 tr. ř. Nelze tudíž souhlasit se závěry soudu druhého stupně co do tvrzení, že soud prvého stupně v popisu skutkových zjištění nadbytečně uvedl, jaká zranění mohl obviněný poškozené způsobit kopáním do hrudníku, když fakticky jím způsobené poranění poškozené (zlomenina žebra), které by jinak naplňovalo zákonné znaky prostého ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, je již konzumováno právní kvalifikací celého jeho jednání podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na shora blíže rozvedené Nejvyšší soud uzavírá, že oba soudy inkriminovaný skutek po právní stránce správně posoudily jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť obviněný svým jednáním naplnil znaky této skutkové podstaty jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní, přičemž jeho úmysl lze dovodit jednak z konkrétních skutkových okolností (způsobu vykonaného jednání) a jednak z jeho pohnutky (zejména žárlivost vůči družce). Sporu není ani co do otázky naplnění zákonných znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (napadení poškozené ze dne 5. 11. 2012 - zjevná výtržnost - se uskutečnilo na místě veřejnosti přístupném a také před nejméně třemi osobami). Avšak závěry rozhodnutí soudu druhého stupně co do vypuštění výše popsané právní kvalifikace trestným činem těžkého ublížení na zdraví §145 odst. 1 tr. zákoníku [a vyjádření způsobení těžké újmy na zdraví poškozené kvalifikačním znakem zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ustanovení §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], nutno posoudit jako chybné. Jak již shora uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu skutek obviněného umožňuje dovodit závěr i o naplnění zákonných znaků zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu se zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud tedy Krajský soud v Ústí nad Labem takto jednání obviněného právně nekvalifikoval a navíc uzavřel, že jednání obviněného je zčásti (viz shora) již konzumováno v celém jeho jednání, resp. zahrnuto v právní kvalifikaci podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, nepostupoval správně a možno resumovat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud se v návaznosti na to ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. zabýval tím, zda by zjištěná vada v právním posouzení skutku mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, popř. zda řešení problematiky souběhu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku a zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku má po právní stránce zásadní význam .
V důsledku právního názoru, jenž Nejvyšší soud shora vyložil, by obviněný měl být v posuzované věci uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tohoto stavu by mu pak byl ukládán úhrnný trest podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku). Současně je však nutno zdůraznit limit daný zákazem reformationis in peius v tom smyslu, že co do otázky trestu by nemohla být pozice obviněného zhoršena, jelikož státní zástupce, který podal vedle obviněného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně toto odvolání směřoval toliko proti výroku o ochranném opatření, přičemž z povahy věci v rámci činnosti odvolacího soudu nepřicházel v úvahu postup podle §254 odst. 2 tr. ř. Tato skutečnost je zmíněna se zřetelem k hledisku postavení obviněného, neboť v tomto směru je významné posouzení toho, zda by při postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle §265k odst. 1, 2 a §265 l odst. 1, resp. §265m odst. 1 tr. ř. bylo možno dospět závěru, že by mu byl uložen trest zřetelně přísnější, než jak se stalo napadeným rozhodnutím.
Z konstatovaného pak plyne, že by obviněnému nebylo možno uložit přísnější trest než se stalo rozhodnutím odvolacího soudu. Projednání dovolání by tedy nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení.
Uvedený názor Nejvyššího soudu stran právní kvalifikace skutku obviněného pak není po právní stránce zásadního významu, neboť jde o obvyklý výklad vztahu skutkových podstat trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nehledě na to, že předmětná hmotně právní problematika byla řešena jak v právní teorii tak v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl, byť dovolací námitky týkající se použité právní kvalifikace shledal správnými, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý