ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.450.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 450/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2014 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 5. 2013, č. j. 14 To 57/2013-313, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře, pod sp. zn. 13 T 123/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 12. 2012, č. j. 13 T 123/2011 - 246 , byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ad 1) přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve znění účinném od 8. 12. 2012, ad 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ad 3) společně s obviněným D. B. ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
obviněný M. H. sám
1)
v období od 23. 5. 2009 do 1. 7. 2011 v S., okres T., ani jinde nepřispěl na výživu svých nezletilých dětí L. H., a M. H., ačkoli si byl této své zákonné vyživovací povinnosti vědom a co do způsobu úhrady a výše mu byla konkretizována pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře sp. zn. 5 Nc 208/2010 ze dne 12. 11. 2010 částkou 800 Kč měsíčně pro nezletilou L. a částkou 700 Kč měsíčně pro nezletilého M., v obou případech splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky dětí L. H., které tak za uvedené období dluží 37.500 Kč,
2)
dne 13. 11. 2011 v době od 00.00 hodin do 16.15 hodin v S., okr. T., v lokalitě P. P., v zadní části rodinného domu čp. .... vnikl po překonání kovové petlice do obývacího pokoje, kde ze zadní kapsy kalhot, které byly položeny na posteli, odcizil pánskou peněženku černé barvy v hodnotě 80 Kč, ve které byla uložena finanční hotovost ve výši 9.500 Kč a občanský průkaz na jméno J. T.,
oba obžalovaní společně
3)
v přesně nezjištěné době od 13. do 20. 12. 2011 v S., okres T., po předchozí domluvě vnikli po odemčení branky klíčem zanechaným z vnitřní strany zámku na zahradu u rekreační chaty č. ... v chatové oblasti N. Š. majitele V. S., ze které postupně odcizili dvě k sobě svařené volně uložené železné traverzy o celkové hmotnosti nejméně 150 kg a volně uložené železné trubky o celkové hmotnosti nejméně 150 kg, které na vypůjčené káře odvezli a prodali ve výkupně druhotných surovin, majiteli V. S. tak způsobili škodu ve výši 1.680 Kč,
přičemž obžalovaný M. H. se jednání uvedených pod body 2. a 3. výroku rozsudku dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře č. j. 2 T 154/2004 – 71 ze dne 7. 1. 2005 odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, písm. a), b), e) tr. zákona k trestu odnětí svobody ve výměře 10 měsíců, který dne 22. 5. 2009 vykonal, a jednání uvedeného pod bodem 3. výroku rozsudku, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře sp. zn. 13 T 32/2011 ze dne 9. 6. 2011, který dne 7. 12. 2011 nabyl právní moci, odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Za tyto přečiny a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 31. 1. 2012, č. j. 14 T 14/2012 - 63, byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 31. 1. 2012, č. j. 14 T 14/2012 - 63 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 To 97/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému J. T., škodu ve výši 9.580 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Zbývá dodat, že týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o obviněném D. B.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 15. 5. 2013, č. j. 14 To 57/2013 - 313, jímž ho podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Radky Korbelové Dohnalové, Ph.D. dovolání , přičemž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., když tvrdí, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje v podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval v prvním stupni (Mgr. Pořízek), neboť v květnu roku 2011 mezi nimi došlo k hádce v budově Okresního soudu v Táboře a jeho následnému vykázání z této budovy jmenovaným soudcem. Pro negativní poměr k němu má za to, že nemohl nestranně rozhodovat ve smyslu §30 tr. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že se s namítanou podjatostí v odvolacím řízení v dostatečném rozsahu nevypořádal.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v prvé řadě namítl, že soudy obou stupňů se nezabývaly jeho námitkou, že v rozhodné době vedl s matkou jeho dětí společnou domácnost, přičemž byl společně posuzovanou osobou v domácnosti, v důsledku čehož byly matce jeho dětí vypláceny další sociální dávky. Připouští, že po opuštění domácnosti výživné nehradil, s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/02 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 135/2001 má však za to, že v rozhodné době byl prakticky bez příjmů a s ohledem na svůj trestní rejstřík, jakož i minimální kvalifikaci, nemohl získat stálý pracovní poměr. Jeho příjem po opuštění společné domácnosti dosahoval částky necelých třech tisíc korun a v té době tedy nedosahoval ani částky životního minima.
Soudům oběma stupňů vytýká, že se nezabývaly otázkou jeho faktické možnosti hradit výživné. Existenci rozsudku civilního soudu nepokládá za závaznou pro soudy rozhodující v trestním řízení, neboť je třeba samostatně posoudit otázku, jakou výši výživného je povinný (ten který rodič) povinen hradit, a to jako otázku předběžnou, jejíž posouzení se řídí hledisky §96 a násl. zákona o rodině.
Ve vztahu k přečinům krádeže a porušování domovní svobody namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a svévolné hodnocení důkazů soudem prvního stupně. V konečném důsledku má za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Extrémní nesoulad spatřuje obviněný mimo jiné v tom, že se soudy v dostatečném rozsahu nevypořádaly s jeho tvrzením, že se nemohl dopustit přečinu krádeže, když se nejednalo o přisvojení si cizí věci. Pracoval pro poškozeného T., který mu však za jeho práci nevyplácel žádnou nebo minimální odměnu. Tuto skutečnost potvrdila rovněž svědkyně P. V důsledku nikoli vlastní viny se proto dostal do tíživé finanční situace, která mu bránila v plnění vyživovací povinnosti.
Výrok o jeho vině ve vztahu k přečinům krádeže a porušování domovní svobody je založen pouze na výpovědi spoluobviněného B., kterou pokládá za rozpornou s ostatními důkazy. Soudy obou stupňů se rovněž v dostatečném rozsahu nevypořádaly s jeho námitkou, že nemohl spáchat přečin porušování domovní svobody, když v rozhodné době v této budově přebýval. Navíc je přesvědčen, že vzniká pochybnost o tom, zda lze v daném případě uvažovat o obydlí, neboť se jedná o staveniště, které nebylo zajištěno proti neoprávněnému vniknutí.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podotkl, že procesní podmínka pro jeho uplatnění byla splněna, když dovolatel skutečně údajnou podjatost soudce Mgr. Pořízka namítal již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému sice přisvědčil v tvrzení, že odvolací soud na tuto část jeho odvolací argumentace nijak nereagoval, po věcné stránce však námitku odvolatele za důvodnou nepovažuje. S odkazem na ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. má za to, že ze samotné tvrzené skutečnosti o jednorázovém konfliktu v minulosti, nelze dovozovat, že soudce Mgr. Pořízek by měl k jeho osobě vyhraněný negativní vztah, který by mu bránil ve věci objektivně rozhodovat.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že značná část námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Tak je tomu zejména v případě námitky stran plnění jeho vyživovací povinnosti k nezletilým dětem v době společného bydlení s jejich matkou. Obviněný formálně namítá nedostatek zavinění v důsledku tvrzení, že s ohledem na svoji příjmovou situaci nebyl schopen vyživovací povinnost plnit. Tato námitka však nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudem, podle kterých obviněný v kritické době měl faktické příjmy. Námitky směřující proti výroku o vině přečinem zanedbání povinné výživy proto státní zástupce považuje za námitky směřující primárně do oblasti skutkových zjištění, tj. deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
V této souvislosti podotkl, že otázku schopnosti povinné osoby plnit vyživovací povinnost soud v řízení o přečinu podle §196 tr. zákoníku řeší jako otázku předběžnou a současně otázku významnou pro posouzení viny vždy samostatně; nelze však na druhé straně hovořit o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v případě, jestliže soud akceptoval závěry poměrně „čerstvého“ rozhodnutí civilního soudu vydaného nikoli ve více či méně vzdálené minulosti, ale v době, kdy byl uvedený přečin páchán.
Zcela zjevně se podle státního zástupce nacházejí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu námitky směřující proti bodu 3) výroku o vině. S jistou dávkou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod podle názoru státního zástupce podřadit námitky týkající se výroku o vině přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku pod bodem 2) výroku o vině. Námitku, podle které odcizené peníze nebyly ve vztahu k dovolateli cizí věcí, považuje za bezpředmětnou. Skutečnost, že dovolatel měl vůči poškozenému T. nějaký domnělý nebo i skutečný nárok na odměnu za provedené práce, nemění nic na tom, že předmětné peníze byly vůči dovolateli cizí věcí; pokud dovolatel získal dispozici nad těmito penězi způsobem popsaným v tzv. skutkové větě, pak si je přisvojil zmocněním ve smyslu ustanovení §205 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že předmětný dům v S. byl opatřen popisným číslem (č. .....) a že sloužil k bydlení poškozeného T. Nešlo tedy o objekt opuštěný, neobydlený, rozestavěný apod. Jednalo se o „obydlí jiného“ požívající ochrany ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud dovolatel neměl do předmětného domu neomezený přístup, který by vyplýval z vlastnického, nájemního nebo jiného obdobného vztahu, a pokud do tohoto domu vnikl za účelem odcizení peněz, šlo o vniknutí neoprávněné ve smyslu ustanovení §178 tr. zákoníku. Z uvedených důvodů pokládá dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za zjevně nedůvodné.
Státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán a zároveň tato okolnost nebyla tomu, kdo dovolání podává, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení upravují ustanovení §30 až 31a tr. ř. Institut vyloučení je v citovaných ustanoveních konstruován tak, že se jedná o vyloučení soudce nebo přísedícího pro jejich poměr k věci, k stranám nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení (§30 odst. 1 tr. ř.) nebo z důvodu předcházejícího rozhodování ve věci (§30 odst. 2, 3, 4 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na základě uvedených teoretických východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného.
IV.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Námitku obviněného, který s vazbou na tvrzený konflikt s předsedou senátu soudu prvního stupně dovozuje závěr, že v jeho věci rozhodl podjatý soudce, je sice možno pokládat za formálně naplňující uplatněný důvod dovolání, nelze jí nicméně přiznat právní relevanci. Je tomu tak proto, že je ji třeba pokládat za ryze účelově vznesenou.
Obviněný jednak blížeji nekonkretizuje skutkové okolnosti a příčiny tvrzeného konfliktu, aby bylo možno spolehlivě usoudit, zda tvrzená epizoda zakládá důvody pro vyloučení soudce z rozhodování z důvodu upraveného ustanovením §30 odst. 1 tr. ř., jednak tuto námitku vznáší s relativně větším časovým odstupem (až jako součást odvolacích námitek, nadto až ve vztahu k pořadí druhému odsuzujícímu rozsudku). Skutečností zůstává, že reakce odvolacího soudu na ni (a s ní spojený požadavek na aplikaci ustanovení §262 tr. ř. odvolacím soudem) není zcela adekvátní, neboť soud druhého stupně bez jakékoli bližší argumentace toliko konstatoval, že (str. 4) „ve věci rozhodoval zákonný a nestranný soudce“ a toliko lze usuzovat, že tak uzavřel též proto, že „v řízení bylo plně respektováno právo obžalovaného na obhajobu“. Ze způsobu jeho rozhodnutí, tj. neshledání důvodu pro zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a následnou aplikací ustanovení §262 tr. ř., lze usuzovat na to, že vznesenou odvolací námitku nepokládal za důvodnou.
Takovému jejímu (implicitně provedenému) zhodnocení lze přisvědčit. Nelze totiž nevzít v potaz časové souvislosti vedeného trestního stíhání obviněného, resp. jeho části řízení před soudem, a tvrzeného konfliktu, který by měl podle dovolatele zavdávat příčinu pro vyloučení soudce rozhodujícího jeho věc v prvním stupni. Z obsahu spisu plyne, že obžaloba na obviněného pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku byla podána dne 24. 8. 2011 a soud o ní nejprve rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2011, č. j. 13 T 123/2011-50, tak, že trestní stíhání obviněného pro neúčelnost podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. a §172 odst. 2 tr. ř. zastavil. Toto usnesení převzal obviněný dne 5. 10. 2011. Již tohoto dne mohl zjistit, že jeho trestní věc rozhoduje soudce Mgr. Zdeněk Pořízek. Přes tuto skutečnost ani poté, co Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 3. 11. 2011, č. j. 14 To 357/2011-61, stížností státní zástupkyně napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji projednal a rozhodl, námitku podjatosti soudce nevznesl, a to ani v průběhu hlavního líčení dne 28. 3. 2012 (č. l. 90-91), dne 2. 5. 2012 (č. l. 99), případně dne 30. 5. 2012 (č. l. 105), ani v podaném odvolání proti rozsudku (č. l. 121, 126-128), případně při jednání odvolacího soudu dne 15. 8. 2012 (č. l. 157-158), a dokonce ani při následně provedených hlavních líčeních dne 10. 10. 2012 (č. l. 203-206), dne 31. 10. 2012 (č. l. 221) a dne 14. 11. 2012 (č. l. 225), či prostřednictvím obhájkyně dne 12. 12. 2012 (č. l. 228) a dne 19. 12. 2012 (č. l. 238-241), kdy osobně u soudu přítomen nebyl. Námitku podjatosti uplatnil až v rámci opravného prostředku, ač s ohledem na tvrzený konflikt, který se měl odehrát v květnu 2011, ji vůči orgánu, jehož se týkala, mohl uplatnit již před zahájením dokazování, příp. v průběhu řízení před soudem prvního stupně.
Při těchto zjištěních není možno uplatněnou dovolací námitku (stejně jako obsahově shodnou námitku odvolací) pokládat za věcně opodstatněnou, nýbrž za toliko účelově vznesenou.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za formálně relevantně vznesené (s jistou dávkou tolerance) – z hlediska obsahového vymezení tohoto dovolacího důvodu – lze pokládat pouze námitky uplatněné ohledně skutku popsaného pod bodem 2. Obě jsou však zjevně neopodstatněné. Tvrzení, že předmětná odcizená hotovost nebyla ve vztahu k obviněnému věcí cizí, je nepřípadné, neboť – i za situace skutečného nároku na odměnu za práci vůči J. T. – se ve vztahu k dovolateli jednalo o cizí věc, které se zmocnil. Byť na odvolací námitku, že se nemohl dopustit trestného činu porušení domovní svobody (dům v rekonstrukci atd.), soud druhého stupně opětovně konkrétnější argumentací nereagoval (str. 5-6), nelze nevidět, že vcelku dostatečně ji zodpověděl již soud nalézací, který uvedl, že (str. 8) „předmětný dům bylo možno považovat za obydlí, neboť z vyjádření poškozeného J. T. vyplývá, že tento dům používal k bydlení“. Pokud tentýž soud současně skutkově uzavřel, že „přítomnost (obviněného) byla podmíněna svolením poškozeného J. T.“ a „obžalovaný do domu vnikl bez jeho svolení, a to zadním vchodem, přičemž vytrhl petlici dveří, kterými byl tento vchod osazen“, pak o důvodnosti právního posouzení skutku obviněného též jako přečinu porušení domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku nevznikají pochybnosti, neboť jeho zákonné znaky neoprávněně vnikl do obydlí jiného a překonal překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí , byly jednáním obviněného naplněny.
Námitky, které uplatnil obviněný vůči skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, jsou primárně námitkami skutkovými, neboť toliko na základě jiných skutkových vývodů zpochybňuje důvodnost vyvození své trestní odpovědnosti pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
V případě skutku pod bodem 3) se dovolací argumentace obviněného omezuje na polemiku s hodnocením důkazů soudy, jimž je vytýkáno, že výrok o vině založily jen na výpovědi spoluobžalovaného B., která má být v rozporu s dalšími důkazy. Obviněný tak nenamítá vadnost právního posouzení skutkových zjištění soudů, nýbrž nesprávnost skutkových závěrů. Navíc nelze uzavřít, že by za jediný usvědčující důkaz bylo možno považovat výpověď spoluobviněného D. B., neboť v kontextu jeho výpovědi jsou i nepřímé důkazy zmíněné soudem prvního stupně na str. 9 jeho rozsudku.
Pokud dovolatel ve vztahu k oběma posledně jmenovaným skutkům tvrdí, že soudy při hodnocení důkazů extrémně vybočily z mezí volné úvahy a že jejich skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu, pak nezbývá než konstatovat, že dovolací soud tato hodnocení nesdílí. O takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů plně dovoditelné, a to postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že pokud obviněný formálně relevantně, ve výše vymezeném rozsahu, uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a písm. g) tr. ř., učinil tak zjevně neopodstatněně.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V důsledku výše uvedeného zjištění je třeba uvést, že naplněn nebyl ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Je tomu tak proto, že (varianta první) odvolací soud, tj. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře nerozhodl o odvolání obviněného ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 1 tr. ř. (zamítnutí odvolání ze zde uvedených formální důvodů), ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 3 tr.ř. (odmítnutí odvolání). Dovolateli tak neodepřel svým procesním postupem přístup k soudu druhé instance, neboť jeho odvolání projednal ve veřejném zasedání způsobem, který upravují příslušná ustanovení trestního řádu (zejm. §254 tr. ř. a násl.). O druhou alternativu se nejedná proto, že řízení, které vydání rozhodnutí soudu druhého stupně předcházelo, není zatíženo vadami, které obviněný specifikoval [dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.], ani jinými zákonem uvedenými [dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a)-f), h)-j) tr. ř.].
Na základě uvedených skutečností dospěl dovolací soud k poznatku, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil