ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.488.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 488/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný J. F. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 13 To 247/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 131/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 4. 2013, č. j. 22 T 131/2013-122 , byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 24. 9. 2012 kolem 16:54 hod. v P. v rámci výkonu zaměstnání řídil trolejbus MHD typu TR 21, event. číslo ......, na lince ...., kurz č. ......, majitele Dopravního podniku města Pardubic a.s., IČ:63217066, na křižovatce místních komunikací ul. T.. M. a na světelné křižovatce s komunikací č. ........., ul. 17. l., P. a M. n. v úmyslu projet křižovatkou v přímém směru z ul. T. M. na P. ul. na signál plného kruhového zeleného světla signalizačního zařízení započal v prostoru světelné křižovatky na vyznačeném přechodu pro chodce a následně před dalším přechodem vlevo předjíždět před sebou ve stejném směru jedoucí cyklistku J. V., při tom nedodržel od předjížděné cyklistky dostatečný boční odstup a v druhé polovině křižovatky se při zařazování vpravo zpět před cyklistku střetl pravým bokem trolejbusu v oblasti za předními dveřmi s levým bokem cyklistky, která v důsledku nárazu upadla na vozovku, tímto jednáním obžalovaný porušil důležitou povinnost vyplývající z ust. §4 písm. a), b), c, ust. §17 odst. 5 písm. b), c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů; při dopravní nehodě utrpěla cyklistky J. V. vykloubení levého ramene s odlomením velkého hrbolu pažní kosti a tržnou ránu o délce 15 cm v oblasti levého lokte, což si vyžádalo lékařské ošetření na traumatologickém oddělení chirurgické kliniky Pardubické krajské nemocnice, a.s., a hospitalizaci od 24. 9. 2012 do 26. 9.2012 s následným léčením, kdy byla po dobu nejméně dvou týdnů výrazně omezena v pohyblivosti a sebeobslužností, hybnosti levé horní končetiny s nepřetržitou fixací, bolestivostí postižených míst, zranění bylo komplikováno při hojení tržné rány v podobě infekce, která vyústila v povrchovou mikrózu tkáně levé horní končetiny s nutností dalšího operačního zákroku dne 6. 11. 2012 s hospitalizací od předchozího dne do 14. 11. 2012, přičemž léčení nebylo dosud ukončeno; došlo k hmotné škodě na jízdním kole a oblečení cyklistky.
Obviněný byl odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkonu mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 18. 6. 2013, č. j. 13 To 247/2013-134, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Plavce dovolání , přičemž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku setrvává obviněný na svém názoru, že dopravní nehodu nezavinil, neboť se řízení plně věnoval. Namítá, že krajský soud (a okresní soud vázán jeho právním názorem) nesprávně vyhodnotil pohyb trolejbusu, neboť závěr, že cyklistku míjel s nevelkým bočním odstupem a následně začal výrazně vybočovat doprava, aby nevyjel do protisměrné části vozovky, nelze z provedených důkazů vyvodit. Jak konečné postavení vozidla, tak i pohyb trolejbusu na videozáznamu jasně ukazují, že vozidlo pouze srovnal do přímého směru při dělící středové čáře. Při předjíždění cyklistky vybočil vlevo, poté již pouze srovnal trolejbus ve směru jízdy rovně a dále pokračoval v jízdě. Cyklistce vedle něho zůstal prosto o šíři asi dvou metrů, pokud by dodržovala svou povinnost a jela vpravo, při pravém okraji vozovky, k dopravní nehodě by nedošlo. Protože o změně směru nedala žádné znamení, nemohl předpokládat střet s ní, neboť nebylo v jeho silách ji nepřetržitě sledovat a zjistit, že se nepředvídatelně blíží k jeho vozidlu. Poukázal na možné zavrávorání cyklistky a zjištění o jejím mírném ovlivnění alkoholem.
Skutkový děj, který byl dle dovolatele správně prokázán, když je „jednoznačně zachycen na kamerovém záznamu“ , byl dle něj nesprávně posouzen ( „uvedená hodnocení soudů tedy již mají charakter právního posouzení, neboť správně zjištěný skutkový děj nesprávně interpretují“ ).
Soud prvního stupně podle obviněného řádně dospěl k závěru, že poškozená nedodržela pravidla silničního provozu tím, že nejela při pravém okraji komunikace, ale postupně se od něj při jízdě vzdalovala, tedy porušila ustanovení §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), a i když správně konstatoval, že kdyby poškozená tuto povinnost neporušila, k nehodě by nedošlo, nevyvodil z tohoto odpovídající závěr stran viny obviněného. Z žádného provedeného důkazu podle dovolatele nevyplývá, že by porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. b, c) a §4 písm. a), b), c) cit. zákona. Měl dostatek prostoru pro to, aby cyklistku předjel, aniž by musel vůbec ze svého jízdního pruhu vybočit do protisměru a žádná protijedoucí vozidla ani jiné účastníky provozu předjížděním neomezil ani neohrozil. Choval se rovněž ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním nikoho neohrozil, řídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích i světelnými a doprovodnými signály. Ohledně těchto pravidel platících pro všechny účastníky provozu (tedy i cyklisty) nelze tvrdit, že je porušil on.
Protože správně zjištěný skutkový děj soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily, když nedůvodně shledaly jeho zavinění a porušení dopravních předpisů z jeho strany, navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 6. 2013, č. j. 13 To 247/2013-134, podle §265k tr. ř. zrušil a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Vzhledem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Obviněný ve svém dovolání, „vědom si, že v dovolacím řízení není místo pro napadání skutkových zjištění“ , vychází z tvrzení o správnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, když poukazuje na obsah jimi provedených důkazů (zejm. kamerový záznam), jež dle něj prokazují skutkový stav věci ve shodě s jím uplatňovanou obhajobou. Tímto způsobem dovozované splnění podmínek §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v návaznosti na poukaz dovolatele, že hodnocení důkazů soudem již má povahu právního posouzení) však dovolací soud nemůže akceptovat, neboť skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán, je třeba rozumět zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku o vině, případně rozvedená v odůvodnění rozhodnutí. Nesoulad právního posouzení skutku ve smyslu jeho nesprávného (hmotně právního) posouzení, coby dovolacího důvodu upraveného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá v nesprávnosti subsumpce vyjádřených skutkových zjištění pod příslušné znaky skutkové podstaty trestného činu, který byl v něm napadenými rozhodnutími shledán. Jinými slovy vyjádřeno, nesprávnost , na kterou lze prostřednictvím obviněným deklarovaného důvodu dovolání poukazovat, se týká až výsledku vzešlého z hodnotící činnosti soudu týkající se důkazního řízení majícího vztah pro skutkové závěry soudů (tj. skutku , resp. jeho popisu, zjištěného soudy) a jeho právního posouzení (tj. aplikace konkrétního ustanovení tr. zákoníku) a nikoli již tohoto postupu samotného (tj. např. nesprávné interpretace obsahu důkazů). Zjišťování skutkového stavu věci, provádění důkazů, jejich hodnocení atd. je totiž upraveno právem procesním, případná pochybení soudů týkající se této části jejich činnosti zakládají porušení příslušných ustanovení trestního řádu a takové vady nemohou být interpretovány jako vady právního posouzení skutku ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Jinou skutečností je to, zda soudem zjištěný skutkový stav vyjádřený v právní větě rozsudku soudu prvního stupně (a případně rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů) odůvodňuje učinění závěru, že obviněný svým způsobem jízdy porušil ta ustanovení zákona o silničním provozu, která soudy výslovně uvedly, a zda porušení těchto ustanovení, při vyjádřených skutkových zjištěních (a z nich dovozovaných právních závěrech) o nesprávném způsobu jízdy poškozené, umožňují vyslovení závěru, že obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu ustanovení §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, resp. vyslovení viny obviněného tak, jak se stalo v dovoláním napadených rozhodnutích. Námitky, které obviněný vyjádřil v části IV. svého dovolání, je proto nezbytné pokládat za formálně naplňující jím uplatněný důvod dovolání, neboť jimi konkrétně namítá tvrzenou nesprávnost hmotně právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Základem skutkových zjištění soudů je poznatek, že obviněný předjížděl před sebou ve stejném směru jedoucí cyklistku J. V., při tom nedodržel od předjížděné cyklistky dostatečný boční odstup a v druhé polovině křižovatky se při zařazování vpravo zpět před cyklistku střetl pravým bokem trolejbusu v oblasti za předními dveřmi s levým bokem cyklistky, která v důsledku nárazu upadla na vozovku. Takto vymezený skutkový základ obviněný zpochybňuje svým tvrzením, že od poškozené při jejím předjíždění dostatečný odstup dodržel a tím, že veškerý podíl na vzniku dopravní nehody spatřuje výlučně na straně poškozené, jejíž pochybení ve způsobu průjezdu křižovatkou soudy nižších stupňů spatřují v tom, že v rozporu s povinností uloženou jí ustanovením §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. nejela při pravém okraji vozovky (resp. v pomyslné linii jejího okraje). Pomíjí však fakt, že soudy nižších stupňů, zejména pak soud odvolací, zdůraznil (a to zcela v souladu se skutkovým zjištěním, které lze poměrně precizně vybudovat na základě kamerových záznamů), že obviněný najel do těsné blízkosti poškozené a ihned poté, co ji přední částí trolejbusu začal míjet, upravil původní směr doprava, čímž zapříčinil křížení jízdních směrů cyklistky a trolejbusu a tím sražení poškozené na vozovku. Soudy obou stupňů uvážily, že obviněný, jemuž se poškozená nejprve vzdálila, měl možnost vnímat to, že poškozená se od pomyslného koridoru pravého okraje vozovky neustále vzdalovala, avšak bez náhlého a neočekávaného vybočení, a že celková dopravní situace (rozměry křižovatky) obviněnému řídícímu rozměrnější vozidlo neumožňovala její bezpečné předjetí. Pokud obviněný dojel poškozenou až v polovině křižovatky, kdy ta se již nacházela výrazně bočně vzdálená od pravého okraje vozovky, a přesto od svého záměru ji předjet neustoupil a v započatém jízdním manévru pokračoval, ačkoli mu muselo být zřejmé, že musí provést nasměrování trolejbusu doprava, neboť by jinak vjel do protisměru, kde v odbočovacím pruhu stálo jiné vozidlo, pak svým jednáním nepochybně postupoval v rozporu s ustanovením §17 odst. 5 písm. b), c) zák. č. 361/2000 Sb. Citované ustanovení stanoví, že řidič nesmí předjíždět, jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet, a jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Nedodržení bezpečného odstupu od poškozené je prokázáno jednak kamerovým záznamem, jednak tou skutečností, že obviněný trolejbusem zachytil o kolo poškozené již jeho přední polovinou (v oblasti za předními dveřmi). Namítá-li obviněný, že nedošlo k žádnému (výraznému) zpětnému vybočení trolejbusu vpravo, pak toto jeho skutkové tvrzení nemá žádný relevantní význam pro posuzování jeho jednání, neboť skutečností zcela nepochybnou je to, že ke změně směru jízdy trolejbusu doprava došlo (v jeho důsledku setrval trolejbus v jízdním pruhu) a že bezpečný odstup od cyklistky nedodržel a k jejímu předjíždění přistoupil v situaci, která mu její bezpečné předjetí neumožňovala.
V této souvislosti musí Nejvyšší soud zdůraznit, že sám obviněný v dovolání (shodně se svou obhajobou) uvedl, že sledoval jízdu před ním jedoucí poškozené, které „ nejela při pravém okraji komunikace, ale postupně se od něj při jízdě vzdalovala“ . Pokud tedy obviněný, jako řidič z povolání řídící hromadný dopravní prostředek na křižovatce, jejíž konstrukce a rozměry mu musely být známé (pohyboval se na trase trolejbusu), sledoval popsaný pohyb poškozené, který sám vyhodnotil jako nesprávný, pak již s ohledem na tuto skutečnost nezbývá než konstatovat, že v situaci, kdy neměl dostatek času ani prostoru k bezpečnému předjetí cyklistky a přesto se ji rozhodl předjet, ohrozil tímto jízdním manévrem především poškozenou, ale i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích.
Za soudy zjištěných skutkových okolností proto nelze shledávat vadným to, že tyto v jednání obviněného spatřovaly i porušení ustanovení §4 písm. a) a b) zák. č. 361/2000 Sb., dle něhož je každý při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinen mimo jiné chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob …, své chování přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravě technickému stavu pozemní komunikace, … situaci v provozu na pozemních komunikacích…, řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravených tímto zákonem. Způsob jízdy obviněného nesvědčí pro závěr, že se choval ohleduplně tak, aby neohrožoval zdraví jiných osob, že své jednání přizpůsobil stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, konkrétní dopravní situaci a že se řídil pravidly zákona upravujícími podmínky předjíždění vozidel.
Na straně druhé je dovolateli třeba dát za pravdu v tom, že dokazováním zjištěný skutkový stav věci neodůvodňuje závěr soudů, že svým jednáním porušil i ustanovení §4 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., dle něhož je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Soud prvního stupně, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl citaci tohoto ustanovení, nevyložil, v čem spatřuje jeho porušení ze strany obviněného. Tento nedostatek nenapravil ani soud odvolací, který rozhodoval o odvolání obviněného.
Uvedené pochybení soudů nižších stupňů však nemá význam z hlediska právní kvalifikace skutku obviněného, neboť ta se odvíjí (naplněni znaku proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ) od zjištění o jeho porušení ustanovení §17 odst. 5 písm. b), c) zák. č. 361/2000 Sb. Byť ke vzniku dopravní nehody přispěl i nesprávný způsob jízdy poškozené, z hlediska otázky gradace příčinné souvislosti je zcela rozhodující podíl jednání obviněného, který ji mohl odvrátit tím, že by v situaci navozené poškozenou (nedostatek prostoru pro bezpečné předjetí), kterou prokazatelně musel vnímat, od záměru tuto předjet ustoupil.
Dovolání obviněného je nezbytné vnímat jako důvodné jen v části, v níž napadá nesprávnost posouzení svého jednání v podobě porušení ustanovení §4 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb. Náprava tohoto dílčího pochybení není způsobilá ovlivnit rozhodnutí jak v otázce viny obviněného (i při vypuštění tohoto zjištění by bylo nezbytné jednání obviněného kvalifikovat jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, z důvodů soudy vyložených), tak v otázce jemu uloženého trestu (taková z hlediska viny nepodstatná redukce by neovlivnila rozhodnutí o právním následku trestní odpovědnosti obviněného). Řešená otázka není po právní stránce zásadního významu (její výklad není sporný).
Nejvyšší soud při těchto zjištěních dospěl k závěru, že jsou dány zákonné podmínky pro to, aby o dovolání obviněného rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Dle toho ustanovení Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil