ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.504.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 504/2014-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. května 2014 o dovolání, které podal obviněný A. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 2 To 88/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 37/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2013, č. j. 1 T 37/2013-1012, byl obviněný A. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (ad I.) a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku (ad II.), kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
1) obžalovaní D. P. a A. L. společně
dne 25. 2. 2012 kolem 10.30 hodin v obci Ř., okres P.-z., v ulici M. se společným úmyslem zmocnit se násilím cizí věci vstoupili do prodejny Zlatnictví poškozené M. H.,maskováni dámskými punčochami, navlečenými na hlavách, a zde obžalovaný A. L. fyzicky napadl poškozenou M. H. tak, že ji kopal a bil do hlavy, do hrudníku a do břicha, čímž jí způsobil otřes mozku, tržně zhmožděnou ránu délky asi 1 cm v levé týlní krajině hlavy, tržně zhmožděnou ránu na pravém ušním boltci, krevní výron ve víčkách pravého oka, především v dolním víčku, přesahující i do pravé lícní krajiny, podkožní krevní výrony v pravé spánkové krajině hlavy a pod pravým uchem, plošný podkožní krevní výron levé horní končetiny na vnitřní straně lokte a na přilehlých částech paže a předloktní a podkožní krevní výron na dolní části zadní strany hrudníku vlevo, zatímco obžalovaný D. P. vzal plata s cca 732 kusy zlatých náramků a řetízků o celkové hmotnosti 2.490,78 g, které vložil do přinesené tašky, čímž způsobili škodu ve výši 2.597.860 Kč ke škodě Zlatnictví M. H., IČ: 62986911, se sídlem Řevnice, Mníšecká č. 1060, přičemž poškozená M. H. v důsledku jednání obžalovaných utrpěla těžkou posttraumatickou stresovou poruchu s následným omezením v obvyklém způsobu života z důvodu narušení sociálního fungování a pracovní výkonnosti a závažné osobní nepohody po dobu nejméně jednoho roku s nutností medikamentózní a psychoterapeutické léčby,
2) obžalovaný A. L. sám
dne 28. 3. 2013 ve 21.00 hodin v P., v ulici Z., v baru Corrado při zadržení policejním orgánem dle §76 odst. 1 tr. řádu měl u sebe neoprávněně v černé ledvince zn. Reebok plastový sáček s uzavírací lištou a červeným pruhem o rozměrech 6 x 9,5 cm, který obsahoval 8,1254 g bílé krystalické látky s 71,8 % hmotnostního podílu metamfetaminu, tj. 5,834 g, přičemž látka metamfetamin je uvedena v příloze č. 5 „PSYCHOTROPNÍ LÁTKY zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách“ k zákonu č. 167/1998 Sb., v platném znění a dle přílohy č. 2 Nařízení vlády č. 467/2007 Sb., v platném znění, kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, je množství větší než malé minimálně 2 g směsi při množství účinné látky metamfetaminu 0,6 g báze nebo 0,72 g hydrochloridu.
Za to byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o obviněném D. P., který byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené M. H., nar. ..., bytem Ř., T. , okres P.-.z., škodu ve výši 2.498.860 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. H. se zbytkem svého nároku na náhradu škodu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu ve výši 99.000 Kč poškozené České pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená č. 75/16.
O odvolání obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 2 To 88/2013, odvolání obviněného L. a státního zástupce jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání podaného obviněným D. P., ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mu podle §173 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Dagmar Říhové dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě popřel, že by se vytýkané trestné činnosti dopustil. Skutková zjištění soudu prvého stupně pokládá za nesprávná a neúplná, když k řádnému objasnění věci nebyly provedeny všechny potřebné důkazy. V okamžiku loupeže se v obci Řevnice vůbec nenacházel a pobýval u své známé K. L. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03, nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 776/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 7 Tdo 420/2009, rozvíjí problematiku tzv. opomenutých důkazů. Zejména poukazuje na obhajobou navržený důkaz, a to výslech svědkyně K. L., jež měla potvrdit jeho přítomnost na oslavě, kterou měl údajně opustit dne 25. 2. 2012 v odpoledních hodinách. Z toho vyvozuje nemožnost spáchání zločinu loupeže. Tím, že soud prvního stupně tento důkaz nepřipustil, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Dle názoru dovolatele tato skutečnost sama o sobě zakládá důvod pro zrušení napadeného rozsudku. Zamítnout návrh na provedení důkazu s poukazem na jeho nadbytečnost lze podle přesvědčení obviněného pouze tehdy, pokud určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).
V dalším poukázal na porušení zásady in dubio pro reo a s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008, stížnost č. 35450/04 (věc Melich a Beck proti České republice) zdůraznil, že v dané věci byl usvědčen pouze výpovědí spoluobviněného D. P. a svědků H. a J. P., kteří však pouze tlumočili obsah výpovědi spoluobviněného D. P., neboť trestné činnosti přítomni nebyli. S poukazem na to, že trestní řízení není ovládáno zásadou koncentrace, vyjádřil obviněný nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, který stran výslechu K. L. potvrdil jako správný postup soudu prvního stupně ohledně neprovedení důkazu jejím výslechem, když shledal, že tento návrh byl ze strany obviněného vznesen takřka rok a půl od okamžiku spáchání trestného činu.
Ve vztahu k přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku obviněný namítl, že se soud nevypořádal s jeho obhajobou, když zejména nebral v potaz konkrétní situaci a pouze „akademicky hodnotil, zda odsouzeným popsané jednání je logické či nikoli“ .
Soudu prvního stupně dovolatel vytkl, že nezhodnotil veškerá hlediska §39 a násl. tr. zákoníku, k čemuž je povinen ve vztahu k ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Této povinnosti uvedený soud nedostál, když mu uložil trest nepřiměřeně přísný.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se k obviněným podanému dovolání po krátkém shrnutí jeho obsahu vyjádřila, když v prvé řadě zmínila, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací.
Stran námitky obviněného, že se skutku pod bodem 1) nemohl dopustit, neboť se nacházel u své známé K. L., odkázala na rozhodnutí odvolacího soudu, který uvedl, že svědecký výslech jmenované k tomu, že obviněný byl dne 25. 2. 2012 na jejích narozeninách, navrhl tento až v hlavním líčení dne 25. 7. 2013, tedy téměř půl druhého roku po spáchání předmětného činu. Pokud současně uvedl, že uvedená osoba se zdržuje mimo území České republiky, pak nebylo nelogické, že soud prvého stupně po ní odmítl pátrat a návrh na její výslech jako nedůvodný zamítl, když správně dovodil, že i v případě, že by se podařilo zajistit její výslech v hlavním líčení, nemohla by její svědecká výpověď nic změnit na zjištění skutkového stavu věci, jež je založeno na spolehlivých usvědčujících důkazech. S ohledem na výše uvedené má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
S přihlédnutím k těmto teoretických východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání.
IV.
Ačkoli obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvostupňového, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, vznesl v rámci jím podaného dovolání námitky, které nejsou způsobilé deklarovaný dovolací důvod věcně naplnit. Uplatněný dovolací důvod spočívá v nesprávné aplikaci hmotného práva, zejména trestního zákoníku, na skutkový stav, jaký byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze zejména namítat, že skutkový stav, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky trestného činu, v daném případě zločinu loupeže podle §173 tr. zákoníku. Nesprávnost příslušné právní kvalifikace je však nezbytné uplatňovat ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou v napadených rozsudcích vyjádřena a která dovolatel z hlediska jím uplatňovaného zájmu nemůže modifikovat vlastní interpretací důkazů do podoby od nich odlišné.
Dovolací námitky obviněného však nezpochybňují správnost subsumpce skutkových zjištění soudů pod příslušné hmotně právní ustanovení zákona, nýbrž míří do oblasti skutkových (nesouhlas se závěrem o pachatelství na činu), případně procesních (výhrady stran rozsahu dokazování či způsobu hodnocen důkazů). Jsou tak postaveny prakticky výlučně na polemice se skutkovými zjištěními napadených rozsudků soudů prvního a druhého stupně. Těmito námitkami, jakožto nenaplňujícími uplatněný dovolací důvod, nemůže dovolatel vyvolat přezkumnou činnost dovolacího soudu, neboť ta nemůže vzejít (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními v jeho výkladu Ústavním soudem), vzhledem k vázanosti dovolacího soudu učiněnými skutkovými zjištěními, z výhrad rázu skutkového.
O extrémní rozpor (tj. očividný nesoulad) mezi skutkovými zjištěními, z nichž v napadeném rozsudku vycházel rovněž Vrchní soud v Praze, a provedenými důkazy na straně druhé, se však v posuzované věci nejedná. Primární a v podstatě osamocenou námitkou obviněného ve vztahu k závěru o jeho vině zločinem loupeže je to, že se soudy v dostatečném rozsahu nevypořádaly s jeho obhajobou a zejména nebyly provedeny potřebné důkazy k bezpochybnému objasnění skutkového stavu věci. Soudy podle dovolatele zejména opomenuly provést důkaz svědeckou výpovědí K. L., u které se měl obviněný nacházet v době, kdy k loupeži došlo. Ve vztahu k této námitce obviněného nezbývá než odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který provedení navrženého důkazu formou výslechu K. L. (na str. 27 odůvodnění) pokládal vzhledem k důkazům již provedeným za nadbytečné. V řešených souvislostech konkrétně rozvedl, že „ obžalovaný navíc podal návrh na výslech svědkyně po uplynutí delší doby od zahájení svého trestního stíhání, a to současně se sdělením o pobytu svědkyně mimo území České republiky, přičemž i pro případ, že by svědkyně potvrdila účast obžalovaného na oslavě svých narozenin dne 24. 2. 2012, a to po uplynutí doby téměř jeden a půl roku, nemělo by to vliv na uznání obžalovaného vinným shora popsaným jednáním. “ Soud prvního stupně zcela zřetelným způsobem vyložil, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházel a z jakých důvodů pokládá, se zřetelem k dalším důkazům, které sloužily k objasnění vytýkaného jednání, výpověď (z vazebního zasedání) obviněného za vyvrácenou (str. 22-23 odůvodnění), se zřetelem k ostatním důkazům, které hodnotil kautelami §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V této souvislosti nelze na adresu soudu prvního stupně ničeho vytýkat.
Nejvyšší soud v daném případě nemá pochyb o správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, jakož ani o úplnosti provedeného dokazování ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Zcela nepřípadným je proto i poukaz obviněného na judikaturu Ústavního soudu, zejména pak vzpomínané nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/03 a sp. zn. I. ÚS 776/06, týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů, resp. nedostatečného odůvodnění odmítnutí důkazního návrhu, neboť v řešeném případě nevzniká prostor pro shledání jejich věcné relevance. Soud prvního stupně totiž logickým způsobem vyložil, z jakých důvodů považuje navržený výslech svědkyně K. L. za nadbytečný. Řešenou námitkou se navíc zabýval rovněž soud odvolací, který (na str. 6 odůvodnění) rozvedl, že „ co se týče námitky obžalovaného A. L., že krajský soud nevyhověl jeho návrhu na výslech K. L. jako svědkyně, je třeba připomenout, že tento obviněný byl od počátku trestního stíhání obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu, jehož se měl dopustit brutálním způsobem. V přípravném řízení však odmítl vypovídat, a to jak před policejním orgánem, tak i před soudcem, který ve vazebním zasedání rozhodoval o jeho vzetí do vazby. Stejně tak odmítl vypovídat v hlavním líčení. I když samozřejmě obviněný má podle §33 odst. 1 tr. ř. právo odmítnout vypovídat … nemůže soud při hodnocení důkazů zcela ignorovat skutečnost, že obžalovaný A. L. se proti tak závažnému obvinění nebránil, ač věděl, že je z jeho spáchání obviněn svým kamarádem obžalovaným D. P. Svědecký výslech K. L. … navrhl … téměř půldruhého roku po spáchání trestného činu. Není proto nelogické, že jestliže současně uvedl, že uvedená osoba se zdržuje mimo území České republiky, soud prvního stupně odmítl po ní pátrat a návrh na její výslech jako nedůvodný zamítl. “ V daných souvislostech lze uzavřít, že soudy obou stupňů dostály své povinnosti, vypořádat se v dostatečném rozsahu s návrhem obviněného na provedení důkazu výslechem K. L.
Nepřípadnou je rovněž námitka, kterou obviněný vznáší stran přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, když má za to, že pro jeho postavení má význam nález Ústavního soudu Pl. ÚS 13/12. Zůstává totiž podstatným, že k zrušení části ustanovení §289 odst. 2 tr. zákoníku, zmocňujícího vládu ke konkretizaci pojmu množství větší než malé, došlo dnem 23. 7. 2013. Bod 36 předmětného nálezu upravuje tzv. intertemporální účinky, jehož účinky se odvíjejí ex nunc, „ tj. teprve ode dne, v němž bude nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit proto pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro rozhodování soudu o skutcích, k nimž došlo za trvání napadené právní úpravy [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010 Sb.) aj.]. Opačný přístup ve vztahu k zahájeným, ale i již ukončeným případům by totiž nevedl ve vztahu k účastníkům řízení v rozporu se smyslem tohoto nálezu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz ) k vyšší míře právní jistoty. “ Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně plyne, že sáček s uzavírací lištou, který obsahoval 8,1254 g bílé krystalické látky s 71,8% hmotnostního podílu metamfetaminu, tedy 5,834 g báze, měl obviněný při sobě v okamžiku svého zadržení dne 28. 3. 2013, z čehož rezultuje závěr, že zrušení části §289 odst. 2 tr. zákoníku nemá pro posouzení přečinu, kterým byl dovolatel uznán vinným, žádný vliv.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konečně nenaplňuje ani obecně formulovaná námitka obviněného, v níž soudu prvního stupně vytkl nesprávnost výroku o trestu, neboť při stanovení druhu a výměry trestu nezohlednil všechna hlediska §39 tr. zákoníku. Jak totiž vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pouze tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému byl ovšem uložen přípustný druh trestu a ve výměře, jež ničím nepřesahuje hranice příslušné trestní sazby. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména vadné vyhodnocení kritérií obsažených v ustanoveních §37 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně citovaného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat, pokud jde o výrok trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu; tento dovolací důvod může být naplněn např. pochybením soudu v právním závěru o otázce, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest (§43 tr. zákoníku), popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (§45 tr. zákoníku). Takové námitky ovšem obviněný neuplatnil a ani u něj nepřicházely v úvahu, proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat jeho výhradami zaměřenými proti uloženému trestu.
Namítá-li tedy dovolatel nesprávnost napadeného rozsudku, pak je třeba konstatovat, že tak činí námitkami skutkové či procesní povahy, které nenaplňují jím deklarovaný dovolací důvod a zásadně nemohou založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu ve vztahu k napadenému rozsudku. Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí “.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil