ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.54.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 54/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2014 o dovolání, které podal obviněný D. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 To 335/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 90/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. 7 T 90/2013 byl obviněný D. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že:
dne 29. 10. 2012 v 01:00 hodin v B., na ulici M., byl jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Fiat Brava 1.4, RZ: ..., barva červená – základní, zastaven a kontrolován hlídkou OHS MŘ Policie Brno, kdy při kontrole předložil doklady k vozidlu, avšak nepředložil žádné osobní doklady, přičemž tvrdil, že je P. R., nar. ..., vzhledem k jeho chování, jevícímu známky požití alkoholu nebo jiných návykových látek byla na místě provedena dechová zkouška na přítomnost alkoholu s negativním výsledkem a orientační test na přítomnost jiných návykových látek s pozitivním záchytem a následně vyhověl výzvě a v Psychiatrické léčebně Brno na ulici H. se pod identitou P. R. dne 29. 10. 2012 v 02:25 hodin podrobil odběru krve a dne 29. 10. 2012 v 02:30 hodin i odběru moči, kdy následně přišla P. R. upomínka před podáním žaloby na zaplacení finanční částky 405 Kč za uvedený lékařský úkon z Psychiatrické léčebny Brno
na ulici H., datovaná dnem 17. 12. 2012, a výše popsaná věc byla jako přestupek v dopravě osoby P. R. oznámena na Odbor dopravy Magistrátu města Brna pod sp. zn. KRPB-274631/PŘ-2012-060206.
Za to byl obviněnému uložen podle §181 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O náhradě škody bylo rozhodnuto výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř.
Obviněný byl současně podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 6 ZT 50/2013 pro skutek, v němž byl spatřován přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Na zprošťující výrok navazoval výrok o náhradě škody podle §229 odst. 3 tr. ř.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 To 335/2013 , tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Kučery dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl nesprávné posouzení skutku soudy obou stupňů, pokud jej právně kvalifikovaly jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nenaplnil objektivní stránku předmětného trestného činu. Svým jednáním nezpůsobil poškozenému vážnou újmu předpokládanou v citovaném ustanovení. Poškozený sice utrpěl určitou újmu, pokud zaplatil psychiatrické léčebně částku 405 Kč, tu však nelze považovat
za jakoukoliv vážnou újmu, a to zvláště v situaci, pokud poškozený předmětnou částku zaplatil dobrovolně. Nepřípadným shledává, pokud existenci jím namítaného zákonného znaku soudy spojují s hypotetickými budoucími následky, ke kterým ve skutečnosti nedošlo, pokud uvádějí, že poškozený byl ohrožen civilní žalobou na vymožení předmětné částky, kterou by léčebna podala v případě, pokud by jí nebyla částka za odběr krve uhrazena, resp. pokud za kritérium vážné újmy považovaly i hrozící újmu na cti, ke které by mohlo dojít v případě, že by se s výzvou z psychiatrické léčebny seznámila rodina, případně jeho spolupracovníci. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že k trestnosti žalovaného jednání je zapotřebí reálně způsobená vážná újma, nikoliv pouze navození možnosti jejího vzniku. Obviněný usuzuje, že průměrně duševně odolný jedinec nemůže utrpět vážnou újmu z omylem zaslaného dopisu z psychiatrické léčebny, jehož obsahem je výzva k zaplacení poplatku 405 Kč za zdravotnický úkon, o kterém adresát bezpečně ví, že jej neabsolvoval. Z pohledu škodlivého následku způsobenému poškozenému tím, že byl projednáván pro přestupek v dopravě, obviněný zdůraznil, že takový následek nenastal, neboť v přestupkovém řízení nebyl poškozený uznán vinným a nebyla mu uložena žádná sankce. Poškozený pouze vynaložil určitý čas a náklady spojené s vysvětlováním věci na policii. V souvislosti s jednáním dovolatele však poškozený nebyl obviněn z žádného trestného činu, byl pouze předvolán policií k podání vysvětlení a ze splnění takové povinnosti stíhající každou osobu mu z povahy věci nemohla vzniknout vážná újma. V návaznosti na takto koncipované námitky obviněný shrnul, že poškozenému sice svým jednáním způsobil určité obtíže, avšak nikoliv v takové intenzitě, aby tím byl naplněn zákonný znak skutkové podstaty přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. jím označené usnesení odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. ř. i všechna další na ně obsahově navazující rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřila, po shrnutí jeho obsahu námitkám obviněného částečně přisvědčila. Uvedla, že obviněný ve vztahu k jím uplatněnému dovolacímu důvodu zmínil právně relevantní námitky, neboť zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když dle jeho hodnocení nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající ve způsobení vážné újmy.
V návaznosti na citaci zákonné úpravy a vymezení podstaty skutku, jímž byl dovolatel shledán vinným, státní zástupkyně uvedla, že vážnou újmu na právech je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména se zřetelem k tomu, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popřípadě již zcela neodstranitelný. Dle jejího hodnocení nejzásadnější újmou, kterou poškozený v souvislosti s trestným jednáním obviněného utrpěl, bylo zahájení přestupkového řízení, v němž bylo pro souvislost jednání obviněného možno uvažovat o odpovědnosti poškozeného (jako osoby podezřelé) za přestupek podle §125c odst. 1 písm. b) nebo c) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. S poukazem na citaci těchto zákonných ustanovení včetně sankcí v nich upravených a zjištění soudů, že poškozenému ve správním řízení žádná sankce v souvislosti s jednáním obviněného uložena nebyla, dovozuje státní zástupkyně, že v posuzované věci nejde o dokonaný trestný čin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Současně usuzuje, že bylo-li zahájeno správní řízení o přestupku proti poškozenému P. R., byl tento ohrožen uložením sankce, a to jak pokuty, tak zákazu činnosti. Tím, že došlo k odhalení totožnosti obviněného D. Š., ke způsobení následku, tedy k vážné újmě na právech u poškozeného nedošlo. Je však třeba zohlednit, že obviněný tento následek způsobit chtěl, protože se vědomě představil před hlídkou OHS MŘ Policie Brno cizím jménem, a to jménem svého spolužáka P. R., aby zakryl svoji pravou totožnost a vyhnul se tak odpovědnosti za své nezákonné jednání. Obviněný chtěl zasáhnout do objektu trestného činu poškození cizích práv, jímž jsou chráněna jiná než majetková práva jednotlivce, neboť při páchání své trestné činnosti zcela záměrně vystupoval pod jménem jiné osoby. Jeho jednání bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, k zabránění vzniku škodlivého následku došlo nezávisle na jeho vůli. Protože měl v úmyslu tento trestný čin spáchat a je třeba zohlednit i to, že se za jinou osobu nevydával poprvé, je podle státní zástupkyně třeba na jeho jednání nahlížet jako na pokus trestného činu poškození cizích práv.
S ohledem na uvedenou argumentaci státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť posuzovaná věc není po právní stránce zásadního významu a s ohledem na vysokou společenskou škodlivost jednání obviněného by ani v případě, pokud by na jeho jednání bylo nahlíženo jako na nedokonaný trestný čin, nedošlo, respektive nemohlo dojít, ke změně druhu a výměry ukládaného trestu. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Je nezbytné konstatovat, že obviněný svou argumentací deklarovaný dovolací důvod naplnil, neboť jeho mimořádný opravný prostředek soudům nižších stupňů vytýká nesprávnost právního posouzení skutku, konkrétně absenci zákonného znaku objektivní stránky trestného činu (přečinu) spočívajícího ve vzniku vážné újmy na právech jiného , a to při nezpochybnění skutkových zjištění, která soudy učinily. V souladu se zákonným vymezením, tj. aniž by dovozovaný odlišný právní závěr stavěl na jiném skutkovém základě, zpochybňuje svými námitkami právní závěr, který z hlediska vyslovení výroku o vině soudy v napadených rozhodnutích učinily. Byť by bylo lze poukázat na to, že obviněný (vzhledem k charakteru jím napadeného rozhodnutí odvolacího soudu – tj. usnesení o zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. ř.) měl své dovolání opřít i o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. s poukazem na vadu zatěžující odvoláním napadené rozhodnutí [ve smyslu dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ve svém dovolání uplatnil], tento dílčí nedostatek nezpůsobuje to, že by důvodnost jeho mimořádného opravného prostředku nebyla dovolacím soudem posouzena a vyhodnocena.
S ohledem na dovolací námitku obviněného se veškeré posouzení věci koncentruje na posouzení otázky toho, zda pro poškozeného P. R. z jednání obviněného vzešlé důsledky, jak byly zjištěny a ve skutkových závěrech soudů vyjádřeny, je možno vyhodnotit jako vážnou újmu na jeho právech ve smyslu jejího zákonného vymezení obsaženého v ustanovení §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Bylo proto nezbytné uvážit následující skutečnosti:
Přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Protože dovolatelem je namítána toliko absence výše uvedeného znaku objektivní stránky, není nezbytné se zaobírat výkladem dalších znaků skutkové podstaty označeného trestného činu. Zákon sám neupravuje kriteria, podle nichž by měla být intenzita zásahu do práv jiného hodnocena, ani jinak blížeji tento zákonný znak neupravuje. Při výkladu toho, co je třeba uvážit při hodnocení otázky naplněnosti uvedeného znaku, se zdůrazňuje, že „vážnou újmu na právech je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů… šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké následky to mělo pro poškozeného“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1800).
Připomíná se, že soudy tento následek trestného činu spatřovaly v tom, že poškozenému P. R. „přišla… upomínka před podáním žaloby na zaplacení finanční částky 405 Kč za uvedený lékařský úkon z Psychiatrické léčebny Brno
na ulici H., datovaná dne 17. 12. 2012, a výše popsaná věc byla jako přestupek v dopravě osoby P. R. oznámena na Odbor dopravy Magistrátu města Brna pod sp. zn. KRPB-274631/PŘ-2012-060206“ (tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně), resp. v tom, že poškozený byl „Psychiatrickou léčebnou Brno vyzván k uhrazení částky 405 Kč za poskytnuté ošetření…, které zaplatil… (a rovněž) byl pro tento skutek. … projednáván ve správním řízení, jak vyplývá z přestupkového spisu Magistrátu města Brna č. j. ODSČ-82211/12-SU/PŘ“ (str. 4 rozsudku). V návaznosti na uvedené skutečnosti soud prvního stupně existenci dovolatelem namítaného zákonného znaku shledával v tom, že
a) poškozenému byla… způsobena materiální škoda představující částku 405 Kč, kterou poškozený zaplatil, než aby byl veden proti němu jakožto žalovanému soudní spor,
b) jen s ohledem na vstřícný přístup poškozeného nebylo zahájeno civilní řízení,
c) samotná výzva z psychiatrické léčebny může pro jedince představovat určitou formu hanby (újmy), je-li s tím konfrontováno nejbližší okolí obžalovaného (zjevně myšleno poškozeného),
d) osobní povaha… vyšetření… kvůli zneužívání psychotropních či jiných návykových látek může představovat vážnou újmu na právech osoby, o niž se má za to, že takovému vyšetření byla podrobena,
e) poškozený je projednáván pro přestupek v dopravě, což v důsledku mohlo vést k mnohem škodlivějšímu následku v podobě např. udělení zákazu činnosti či pokuty, kdy přestupkové řízení ještě nebylo skončeno.
Soud druhého stupně v reakci na odvolací námitku obviněného uvedl, že (str. 3 usnesení) obviněný „vystupoval pod jménem poškozeného P. R. za situace, kdy orientační test na přítomnost jiných návykových látek byl pozitivní a dále se pod tímto jménem podrobil lékařskému vyšetření v Psychiatrické léčebně Brno na ulici H. Poškozený se objevil v evidenci policie i v evidenci zdravotnického zařízení jako osoba užívající návykové látky odlišné od alkoholu. Tyto skutečnosti jednoznačně poškodily dobrou pověst poškozeného P. R. Tím došlo ke způsobení vážné újmy na právech poškozeného.“
S přihlédnutím k těmto citacím je třeba obviněnému dát za pravdu v tom, že soud prvního stupně svůj závěr o vzniku vážné újmy na právech poškozeného staví především na následcích hrozících a možných, aniž by též důkazně doložil, že ke zvažovanému poškození pověsti a cti poškozeného v důsledku průniku informace, od níž soud takové poškození odvozuje (tj. domnělé vyšetření poškozeného v psychiatrické léčebně a pozitivní zjištění amphetaminu), skutečně nastalo. Odvolací soud pak svůj závěr odvíjí od záznamů policie a zdravotnického zařízení, aniž by důsledně rozvinul, zda již tento fakt (uvedení takového údaje v evidencích s omezeným přístupem a k nim vážícím se povinnostem mlčenlivosti pracovníků, kteří s nimi mohou přijít do styku), byl způsobilý vážnou újmu na právech poškozeného přivodit. Navíc touto argumentací, aniž by konkrétněji uvedl, jaké evidence (z hlediska jejich vedení, využívání atd.) má na mysli, poněkud vybočil ze skutkových zjištění nalézacího soudu, zejména pak těch, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě rozsudku při popisu skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.
Uvedené skutečnosti pak ústí do závěru, že z jednání obviněného, jak je popsáno ve skutku, který byl předmětem právního posouzení, vážná újma na právech poškozeného nenastala, resp. že újmu, kterou poškozený utrpěl (úhrada částky 405 Kč, nutnost reakce na zjištění, že se obviněný za poškozeného vydával), nelze hodnotit jako vážnou újmu na právech ve smyslu zákonného znaku přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ve shodě s hodnocením věci státní zástupkyní je však nezbytné uvážit, že jednání obviněného zcela reálně (zejména v souhrnu možných negativních důsledků pro poškozeného) podstatnou újmu na jeho právech způsobit mohlo, když důsledkem jednání obviněného bylo i to, že věcí se na základě oznámení o podezření ze spáchání přestupku zaobíral rovněž správní orgán, který – pokud by nedošlo ke zjištěním prokazujícím skutečný stav věci – mohl poškozenému uložit sankce upravené zákonem jako právní následky odpovědnosti jedince za spáchání přestupku.
Ze skutkových zjištění soudů je plně dovoditelné, že obviněný si musel být vědom (z důvodu jím předstírané nepravé identity) všech důsledků, které pro poškozeného vzejdou a na které soudy upozornily, tj. jednak povinnosti k úhradě nákladů zdravotnického úkonu provedeného v psychiatrické léčebně, jednak šetření věci správním orgánem, a že ve vztahu k oběma z nich musel kalkulovat nejméně s možností jejich vzniku. Ve vztahu k těmto škodlivým následkům, kterým takto poškozeného vystavil, bylo dáno i jeho úmyslné zavinění. V případě správního řízení takovým následkem byla možnost uložení sankce, kterou zákon upravuje. Poškozený byl v důsledku jednání obviněného důvodně podezřelý ze spáchání přestupku [podle oznámení přestupku Magistrátu města Brna, Odboru dopravně správních činností v důsledku porušení ustanovení §5 odst. 2 písm. b), §6 odst. 8 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro přestupek podle §125c odst. 1 písm. b), k) téhož zákona] a v případě nezjištění skutečného stavu věci mohl být shledán vinným přestupkem podle §125c odst. 1 písm. b), event. písm. c) zákona o silničním provozu.
Přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu se dopustí ten, kdo v rozporu s §5 odst. 2 písm. b) citovaného zákona řídí vozidlo nebo jede
na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo použití jiné návykové látky, nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky.
Přestupku podle §125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu se dopustí ten, kdo řídí vozidlo nebo jede na zvířeti ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky.
Pachatel takového přestupku je vystaven jednak uložení pokuty a jednak uložení sankce zákazu činnosti.
Za přestupek podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích je možné uložit pokutu od 2.500 Kč do 20.000 Kč. U přestupku podle §125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu lze uložit pokutu od 25.000 Kč do 50.000 Kč.
Za přestupek podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu je možné uložit zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku a za přestupek podle §125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu je možné uložit zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let.
I pokud k jejich uložení správním orgánem nedošlo, jednání obviněného ke vzniku takového následku, který by bylo nezbytné považovat za vážnou újmu na právech obviněného, bezprostředně směřovalo.
Za tohoto stavu je nezbytné dovodit, že jednání obviněného vykazuje znaky přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Přestože dovolací soud dospěl k poznatku, že dovolání obviněného je v jeho argumentaci důvodné, neshledal důvod k tomu, aby postupoval způsobem, který v petitu dovolání navrhl. Vyšel totiž z toho, že vada, jíž napadené usnesení (a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) trpí, nedosahuje intenzity, která by odůvodňovala jejich zrušení. Nesprávnost v právním posouzení skutku se týká „toliko“ otázky správného posouzení vývojového stadia trestného činu a nezpůsobuje, že by v jejím důsledku došlo k zásadnímu (nepříznivému) ovlivnění postavení obviněného. Je tomu tak proto, že z hlediska právních následků trestní odpovědnosti (tzn. trestu obviněnému uloženému, v konkrétnosti nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců) zákon výrazněji nefavorizuje trestní postih pachatele pokusu trestného činu vůči pachateli činu dokonaného [srov. §21 odst. 2, §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku]. Ve věci posuzované, jak vzhledem k osobě pachatele (jedinec, který již vykonal několik nepodmíněných trestů odnětí svobody), tak ke způsobu jeho jednání (opakované předstírání cizí identity – viz výpověď obviněného na č. l. 199) není reálné, že by náprava právního posouzení viny obviněného měla za následek uložení jiného druhu či výměry trestu (obviněnému byl trest uložen výrazně ve spodní polovině zákonné trestní sazby). Protože otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, dospěl dovolací soud k názoru, že jsou splněny obě zákonné podmínky upravené v ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud proto podle tohoto ustanovení ( „je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázky, která má být z podnětu odvolání řešena, není po právní stránce zásadního významu“ ) dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto rozhodnutí, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil