ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.544.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 544/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2014 o dovolání, které podal obviněný M. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 To 104/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 3/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2013, č. j. 10 T 3/2013-1015 , byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i), j) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za užití §54 odst. 1, 2, 3 písm. a), b) tr. zákoníku k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci – pepřového spreje žluté barvy a kuchyňského nože s černou střenkou délky 12,5 cm, ostřím dílky 16,2 cm a šířky 4 cm. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit škodu poškozeným N. P. ve výši 240.000,- Kč, J. P. ve výši 240.000,- Kč a Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 45.466,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2013, č. j. 8 To 104/2013-1063 . Napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), j) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že
dne 11. listopadu 2012 v době kolem 20.20 hodin v P., N. pod záminkou, že mu přišel vrátit částku 1.500,- Kč, a dále částku 4.000,- Kč pro svoji matku, vylákal svého dědu, poškozeného J. Ch., do přízemí, kde před výtahem poškozenému nejprve nastříkal do obličeje pepřový sprej a poté jej v úmyslu usmrtit a následně pro sebe získat majetkový prospěch, neboť se domníval, že poškozený má v bytě větší finanční obnos, a také proto, aby nemusel vracet zapůjčené peníze, opakovaně napadl kuchyňským nožem o délce čepele 16 cm, čímž mu způsobil povrchní řeznou ránu na pravém ušním boltci, bodnou ránu v oblasti hrudníku s bodným kanálem v délce 10-12 cm pronikajícím přes chrupavku 3. žebra do hrudní dutiny a procházející osrdečníkem, zadní stěnou srdečnice a končící v měkkých tkáních zadního mezihrudí, bodnou ránu hrudníku s bodným kanálem délky 1,9 cm končícím ve svalovině hrudní stěny, bodnou ránu na přechodu přední a vnitřní plochy levé paže s bodným kanálem probíhajícím vzhůru přes jamku pažní a v místě 2. mezižebří až ke stěně hrudní, bodnou ránu levého boku pronikající do podkoží, bodnořeznou ránu pravého boku s bodným kanálem délky 15-20 cm procházejícím 12. mezižebřím do pravé dutiny hrudní a pravé brániční klenby a dále do pravého laloku jater a pravé ledviny, přičemž u této bodné rány pravděpodobně nejméně dvakrát povytáhl čepel nože, pootočil ji a poté ji opakovaně zabodl v celkové délce bodného kanálu, přičemž poškozený J. Ch. na následky selhání srdce při srdeční tamponádě, která nastala v důsledku průbodu srdečnice, na místě zemřel; následně jej odtáhl do sklepa, kde mu stáhl kalhoty, kterými utřel krevní stopy před výtahem a odcizil mu klíče od bytu, kterými si odemkl byt č. .... v desátém poschodí, kde s cílem zmocnit se finanční hotovosti, o níž se domníval, že je v bytě uložená, v úmyslu usmrtit napadl družku svého dědy, poškozenou N. P., nejprve nožem a poté, kdy se poškozené podařilo vyrazit mu nůž z ruky, pokračoval v útoku vůči ní střepem ze zrcadla, které se při jejich potyčce v bytě rozbilo, čímž poškozené způsobil dvě bodné rány na přední straně levého ramene zasahující do podkoží, bodnou ránu dolní levé poloviny hrudníku pronikající do dutiny břišní bez poranění nitrobřišních orgánů, bodnou ránu levého stehna s bodným kanálem délky 4 cm, dvě bodné rány pravého předloktí zasahující do podkoží, drobné rány na prstech pravé ruky, ránu na dolním rtu a krevní výron na břiše nad pupkem; poté ji začal rdousit rukama tak, že tlačil rukama na její ústa a svého jednání vůči poškozené zanechal až v okamžiku, kdy jí přiběhl na pomoc její podnájemník, poškozený O. K., který upoutal pozornost obžalovaného na svoji osobu a kterého obžalovaný s neidentifikovaným ostrým předmětem v ruce pronásledoval z bytu na chodbu domu a dále do nižšího poschodí, přičemž poškozené N. P. musela být poskytnuta okamžitá lékařská péče s následnou hospitalizací a v důsledku útoku utrpěla těžkou újmu na zdraví spočívající ve vyvinutí posttraumatické stresové poruchy.
Obviněného odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za užití §54 odst. 2 tr. zákoníku k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetičtyř let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Shodným způsobem rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody poškozeným.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Eduarda Beneše dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný v závěru soudu, že se měl dopustit jednání na dvou osobách, které mělo bezprostředně směřovat k jejich úmyslnému usmrcení. Soud podle jeho přesvědčení věc nesprávně právně posoudil, když vycházel z výpovědi svědka O. K., který uvedl, že v okamžiku, kdy škrtil poškozenou, měl v ruce ostrý předmět. Zdůrazňuje, že v okamžiku příchodu svědka O. K. od útoku na poškozenou upustil, nepokračoval ani v útoku na svědka K., nýbrž místo útoku opustil. Podotkl, že svědek K. nastalou situaci vnímal v silném rozrušení, které jeho následnou výpověď ovlivnilo, neboť uchopení předmětu ze země či útok proti svědku K. nepopsala ani poškozená. V této části má za to, že nedošlo k správnému popisu skutku v napadeném rozsudku. Nesprávnost právního posouzení skutku následně spatřuje v tom, že se nedopustil jednání na dvou osobách, které bezprostředně směřovalo k jejich úmyslnému usmrcení. Z toho důvodu mohlo mít nesprávné právní posouzení skutku vliv i na výši jemu uloženého trestu. Při zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem by mu následně mohl být uložen mírnější trest, a to nikoli výjimečný, k jehož uložení nebyly splněny zákonné podmínky. Ve svém dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se k obviněným podanému dovolání po shrnutí jím vznesených námitek vyjádřila a v prvé řadě podotkla, že je nezbytné souhlasit s názory soudů obou stupňů, zejména pak soudu odvolacího, že stran právní kvalifikace bylo prokázáno, že se svého jednání chtěl obviněný dopustit a dopustil se jej na dvou osobách, neboť byl veden jednotícím úmyslem. Rozvedla, že poškozená N. P. věděla o tom, že obviněný přivolal dolů ke vchodu do domu svého dědečka. Obviněný tedy pokud chtěl získat finanční prostředky, jež se měly dle jeho představ v bytě poškozených nacházet, neměl jinou možnost, než zavraždit i poškozenou N. P. O to se také pokusil, ale v dokonání mu po předchozí intenzivní obraně poškozené zabránil podnájemník O. K. Státní zástupkyně uzavřela, že ačkoli byl jím uplatněný dovolací důvod naplněn, má za to, že meritorní rozhodnutí v dané věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.
Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Obviněný sice své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve shodě s jeho obsahovým zaměřením namítl nesprávnost právního posouzení skutku, učinil tak však skrze námitky rázu skutkového a procesního. Poukazem na svědecké výpovědi vyčítá soudům nižších stupňů nesprávnost skutkových zjištění, což plyne zejména z jeho tvrzení, že „po příchodu svědka O. K. upustil od útoku na poškozenou N. P., nepokračoval následně v útoku na svědka O. K., ale místo útoku opustil“. Tvrdí-li, že „nedošlo k popisu skutku tak, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí, že by… zaútočil i (na) druhou osobu“ a nesprávnost právního posouzení skutku spatřuje v tom, že se nedopustil jednání na dvou osobách, které bezprostředně směřovalo k jejich úmyslnému usmrcení“ , pak nezbývá než odkázat na tzv. skutkovou větu výroku o vině, v níž odvolací soud zcela transparentně uvedl, že dovolatel v úmyslu usmrtit dále konkretizovaným jednáním napadl nejprve poškozeného J. Ch., jehož usmrtil, a v bezprostřední časové návaznosti i poškozenou N. P., jíž způsobil závažná somatická poranění a posttraumatickou stresovou poruchu. Uvedený skutkový stav, jímž je při posuzování dovolání Nejvyšší soud vázán a který ve vztahu k těmto poškozeným výrazněji nezpochybňuje svým mimořádným opravným prostředkem ani samotný dovolatel, byl odvolacím soudem zcela důvodně posouzen jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), j) tr. zákoníku. Skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku umožňuje jeho subsumpci pod odvolacím soudem uvedené zákonné znaky (tzv. právní věta) po předchozím uvážení se dopustil na dvou osobách jednání, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, a to v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Ke spáchání vraždy na dvou nebo více osobách dochází tehdy, pokud pachatel čin spáchá jedním skutkem (a to i za podmínek pokračování). V případě, že pachatel, který zamýšlí usmrtit dvě osoby za okolností, kdy by usmrcení obou bylo spácháno jedním skutkem, ve skutečnosti usmrtí pouze jednu z nich a u druhé osoby pro okolnosti na jeho vůli nezávislé skončí jeho útok ve stadiu pokusu, nastávají podmínky pro to, aby jeho jednání bylo kvalifikováno jako pokus trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 nebo 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 27/2000 Sb. rozh. tr.).
Přesto, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není naplnění kvalifikačního znaku zpochybňovaného dovolatelem ( spáchání činu na dvou osobách ) zvláště odůvodněno, nevzniká pochybnost o správnosti jeho užití. Je totiž nezbytné vycházet z toho, že odvolací soud se na str. 6 svého rozsudku soustředil zejména na vyložení důvodů, pro které přistoupil k překvalifikaci jednání obviněného, tedy na zdůvodnění vad při právním posouzení skutku ze strany soudu nalézacího, přičemž již zvláště a znovu explicitně nevyložil naplněnost těch znaků skutkové podstaty, které byly správně zjištěny soudem prvního stupně. Ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku obsaženému v odst. 3 písm. a) §140 tr. zákoníku tak již nezopakoval to, co obsahuje odůvodnění soudu nalézacího (str. 21), tj. že obviněný „se dopustil po předchozím déletrvajícím uvážení vraždy na dvou osobách, přičemž u první osoby, u svého dědečka J. Ch. čin… dokonal, u druhé osoby, N. P.… čin nedokonal v důsledku jednak aktivní obrany poškozené, jednak zákroku podnájemníka O. K.“.
Pokud by mělo z dovolání obviněného plynout, že jím zpochybněná právní kvalifikace není naplněna proto, že z jeho strany nedošlo k útoku na O. K. (v rozporu s tvrzením obviněného, že místo činu opustil, obsahuje napadený rozsudek skutkové zjištění „kterého obžalovaný s neidentifikovaným ostrým předmětem v ruce pronásledoval z bytu na chodbu domu a dále do nižšího poschodí“ ), pak je třeba uvést, že jeho argumentace v tomto směru má základ skutkový. Bez ohledu na tuto skutečnost je však třeba dodat, že označená část jednání (uvedené skutkové zjištění soudu) nenachází v dovoláním napadeném rozsudku žádného výrazu při právním posouzení skutku, neboť ta se zcela vyčerpává v subsumpci skutkových zjištění soudů týkajících se jednání obviněného vůči poškozeným Ch. a P. Pokud by totiž odvolací soud shledával na straně dovolatele úmysl usmrtit i O. K., musel by v právní větě namísto údaje „ na dvou osobách“ uvést zákonný znak „na více osobách“ , což se nestalo.
Protože skutkové a procesní námitky, na nichž založil obviněný své tvrzení o nesprávnosti právního posouzení skutku nenaplňují jím deklarovaný ani jiný ustanovením §265b tr. ř. upravený dovolací důvod (v rámci dovolání nestačí na příslušný důvod dovolání pouze odkázat, ten musí být i argumentačně podložen), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nastal důvod k odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje dovolací soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil