ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.593.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 593/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. května 2014 o dovolání, které podal obviněný J. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 4. 2013, č. j. 13 To 142/2013-199, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 137/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 4 T 137/2012 , byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ad 1) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ad 2) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
1)
dne 20. 6. 2012 kolem 20.30 hodin v P. – O. pod smyšlenou záminkou možnosti zaměstnání přiměl poškozenou V. O., aby k němu nastoupila do auta, kde se k poškozené po chvíli začal chovat důvěrně a snažil se ji osahávat, což V. O. odmítla a požádala ho, aby ji odvezl domů, místo toho však obviněný poškozenou odvezl proti její vůli k chatové oblasti v blízkosti sídliště D. v P., kde se za použití fyzického násilí pokusil na poškozené přes její aktivní odpor vykonat soulož tak, že ji nejprve silou zatlačil na sedačku auta, choval se hrubě a zápasil s ní, poté poškozené, která se bránila, zasunul prsty do jejího přirození, kde s nimi pohyboval a v tomto jednání pokračoval, ačkoli poškozená zcela jasně dávala najevo svůj nesouhlas, plakala a prosila ho, aby ji nechal, přitom cítila, že se jí dotýkal penisem na levé zadní straně stehna, posléze však nečekaně svého jednání zanechal, poškozenou vyhodil z auta, hodil po ní kalhotky, které jí v průběhu zápasu svlékl a se slovy „vypadni ty čubko“ z místa kolem 23.30 hodin odjel,
2)
dne 20. 6. 2012 v průběhu večera, konkrétně pak ve 23.35 hodin v P. N. H. řídil osobní automobil zn. Citroen modré barvy RZ …, ačkoli před jízdou požil alkohol v takové míře, že při dechové zkoušce, ke které byl vyzván při silniční kontrole hlídkou Policie ČR, měl 1,2 promile alkoholu v dechu a přesto, že měl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 2. 2012 pod sp. zn. 3 T 45/2012, který nabyl právní moci 12. 4. 2012, vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců pro přečin podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti ve formě zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou roků.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 4. 2013, č. j. 13 To 142/2013-199, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Romana Krmenčíka dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž jej podal do výroku o vině a rovněž tak do navazujícího výroku o trestu.
Obviněný vytýká soudům obou stupňů (část III.) zejména porušení zásady in dubio pro reo, neboť jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Má za to, že byl odsouzen pouze na základě svědecké výpovědi poškozené, která je osobou nevěrohodnou, když mimo jiné několikrát změnila svoji verzi, za jakých okolností se posuzovaný skutek měl stát. Je přesvědčen o objektivní nemožnosti způsobu provedení posuzovaného jednání, jak je popisováno poškozenou. Podle jeho názoru je v prostoru vymezeném sedadlem spolujezdce problematické jakkoli se pohybovat, a proto již z tohoto důvodu nemohlo dojít k posuzované události způsobem, jaký popisuje poškozená. Za nereálný považuje průběh celého incidentu i s ohledem na tvrzení poškozené, že se měla ze všech sil bránit. Nevyužila tedy všech nástrojů, které v předmětné situaci přicházely v úvahu, zejména potom kousání, škrábání, tahání za vlasy apod. V této souvislosti navrhl provedení rekonstrukce případu, ze které by vyplynul jednoznačný závěr o objektivní proveditelnosti skutku. Svědeckou výpověď poškozené pokládá za vyvrácenou, zejména s ohledem na tvrzení, že jej měla několikrát udeřit nohou do oblasti břicha. Z toho vyvozuje nezbytnost vzniku hematomů, případně oděrek.
Ve svědecké výpovědi poškozené dále spatřuje řadu iracionálních bodů, zejména její bezprostřední vůli po incidentu zavolat policii, aniž tak učinila, ačkoli následně po jednání procházela kolem hlídky policie, které vytýkané jednání neohlásila. Se zřetelem k výpovědi svědka K. spatřuje iracionálním jednání poškozené, která bezprostředně po incidentu měla nasednout do vozu k neznámému muži, a to v místě, které nezná. Uvedené skutečnosti navíc podle jeho přesvědčení zpochybňují znalecké závěry (část IV.), když míní, že znalecký posudek je nepřezkoumatelný. Podotýká, že z větší části obsahuje závěry znalkyně a není možné ověřit, na základě jakých skutečností vyvodila znalecké závěry. Má za to, že obhajoba neměla faktickou možnost znalecký posudek zpochybnit, v důsledku čehož došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Porušení práva na spravedlivý proces navíc spatřuje v tom, že soudy neprovedly obhajobou navržené důkazy, zejména stran rekonstrukce celé situace.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení s obsahem podaného dovolání a dostupným spisovým materiálem v zájmu urychlení dalšího postupu v řízení o dovolání nevyužívá svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání věcně vyjádřit. Vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:
Po přezkoumání dovolání, opírajícího se o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému důvodu dovolání věcně neodpovídají. Povahu těchto námitek mají zejména závěry stran neúplnosti dokazování, tvrzení, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, námitky směřující proti jednostrannosti hodnocení důkazů, usvědčení obviněného pouze na základě výpovědi poškozené, apod. Deklarovanému dovolacímu důvodu však neodpovídají ani námitky, kterými obviněný brojí proti ve skutkové větě vyjádřeným skutkovým zjištěním. Činí tak formou odmítnutí jejich správnosti a poukazem na jejich neúplnost. Zejména odmítá, že by se skutkový děj odehrál takovým způsobem, jakým je v skutkové větě popsán. Na základě této polemiky poté prezentuje vlastní, odlišnou skutkovou verzi, vedoucí k závěru, že k popisovaným událostem nedošlo buď vůbec, nebo způsobem odlišným (zejména v souvislosti se svolením poškozené).
Je nepřípadným, aby v rámci řízení o dovolání byl zpochybňován skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, anebo byly dovolacím soudem odlišným způsobem hodnoceny soudy provedené důkazy. Nosná část dovolání obviněného se koncentruje do námitek povahy skutkové nebo procesní a v tomto ohledu nezbývá než opakovaně připomenout, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního, případně druhého stupně. Učinit tak může pouze ve zcela výjimečných a ojedinělých případech a to tehdy, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Teprve tehdy je nezbytné dát rovněž v dovolacím řízení průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. V posuzovaném případě však ani v tomto smyslu netrpí napadená rozhodnutí řešeným případem, tedy extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je totiž dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, tehdy, pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Kritériem pro existenci extrémního nesouladu je případ svévole, resp. svévolné rozhodnutí. Otázku svévolného rozhodnutí však nelze redukovat výlučně na polemiku se skutkovými závěry a skutkovými zjištěními nalézacího soudu, tedy formou, jakou činí dovolatel.
V mezích řešených souvislostí nezbývá než připomenout, že ani skutkové námitky dovolatelem vznesené nemají reálný podklad v rozhodnutí o vině a trestu. Pokud obviněný brojí proti jednostrannosti závěrů soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího, lze plně na jeho závěry odkázat, neboť ani soud prvního stupně zcela nekriticky a jednostranně nevycházel ze samotné výpovědi poškozené, jak se snaží dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdit, pokud (str. 8 odůvodnění) uvedl, že „vážněji míněný nesouhlas (roz. poškozené s jednáním obviněného) lze zaznamenat až ve fázi zintenzivnění pohybu nohami ve formě kopání, případně hysterického křiku, což vedlo k zanechání jednání obžalovaného, který následně V. O. z vozidla vyhodil … celková situace, která se odehrála na jediném sedadle spolujezdce vozidla Citroen ZX tak, jak ji popsala svědkyně (rozuměj poškozená), není zcela jednoznačně vysvětlitelná bez elementární spolupráce V. O. alespoň v podobě nadzvednutí pánve, případně přinožením při svléknutí kalhotek. I další postup V. O., včetně minutí hlídky Policie ČR N. H. s přítomností obžalovaného po takto popisovaném zážitku případně přisednutí do vozidla dalšího neznámého muže po půlnoci před ČSOB Pojišťovnou, a. s.. v centru P., se jeví jako nestandardní. Absence základní obrany V. O. je pro soud nevysvětlitelná …. Na druhou stranu ovšem znak násilí ze strany obžalovaného byl naplněn minimálně natlačením do vozidla a následným přitlačením poškozené na sedadlo, případně do prostoru mezi předními sedadly, a to bez ohledu na to, zda se V. O. bránila intenzivně nebo naopak slabě až chabě, svůj nesouhlas dala najevo alespoň verbálně a cukáním, případně odkopáváním v jednotlivých fázích postupu obžalovaného, který však … takto projevený nesouhlas nevyhodnotil jako natolik zásadní, aby ve svém jednání nepokračoval.“ Většina námitek, navíc se zřetelem k jejich skutkové povaze, je koncentrována právě na průběh skutkového děje, který byl předestřen poškozenou, nicméně ani soud nalézací se v plném rozsahu neztotožnil s její verzí průběhu okolností případu, jak se snaží dovolatel podsouvat a v této části jsou jeho námitky ve zřejmém rozporu s odůvodněním prvostupňového rozhodnutí.
Většina námitek byla navíc obviněným uplatněna již v řízení o řádném opravném prostředku, což ostatně zdůrazňuje sám obviněný zkraje svého dovolání, čemuž odpovídá část III. a část IV. dovolání. Lze tedy plně odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by bylo nezbytné reagovat na tyto námitky v obsahově širším rozsahu, než v jakém tak učinil soud druhého stupně. Stran dovolatelem tvrzeného svolení poškozené rozvedl své úvahy následujícím způsobem (str. 3 odůvodnění); „rozpor (roz. ve svědeckých výpovědích obviněného a poškozené) nastává až ohledně jednání, ke kterému mělo dojít ve večerních hodinách. I z výpovědi obžalovaného je zřejmé, že měl zájem o intimní kontakt s poškozenou. Obhajoba obžalovaného spočívá v tom, že celé jednání mělo být ze strany poškozené dobrovolné. Naproti tomu sám obviněný ve své výpovědi připouští, že krátce po jeho intimních kontaktech jej vyzvala poškozená k ukončení jednání, na což posléze obžalovaný reagoval agresivně, a to zprvu verbálně a posléze fyzicky … Obžalovaného zcela jednoznačně z jeho jednání usvědčuje slyšená poškozená V. O., která popsala celé jednání jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem … Na podporu verze poškozené lze připomenout výpovědi svědka L. K. i svědka L. H., kteří bezprostředně po jednání viděli poškozenou, viděli její psychickou situaci, její fyzický zjev a byli informováni o násilném jednání, které směřovalo k dokonání znásilnění.“
Zbývá dodat, že z pohledu Nejvyššího soudu se soud prvního stupně dostatečně zabýval jak důkazní stránkou a v jejím důsledku stránkou skutkovou a provedl v průběhu hlavního líčení stěžejní důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci, které následně hodnotil v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. Ani ze strany odvolacího soudu nelze hovořit o libovůli, pokud zamítl (str. 3) důkazní návrh obhajoby na provedení rekonstrukce případu. Z těchto důvodů proto ani nelze hovořit o intenzitě tzv. opomenutého důkazu, neboť se jednalo o opodstatněný postup soudu. V obecnosti lze uzavřít, že soud není povinen provést jakýkoli důkaz, který je navržen stranou řízení, nýbrž pouze takový, který je pro rozhodnutí soudu podstatným, objektivně proveditelným a určitým způsobem přínosným. V daném případě odvolací soud podotkl, že obhajobou navržené doplnění dokazování zamítl z důvodu nadbytečnosti. Obviněný se tak vznesenými námitkami ocitl zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu.
Pro úplnost se připomíná, že ačkoli obviněný svým dovoláním, resp. prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl rovněž výrok o trestu, žádným způsobem nerozvedl, v čem spatřuje nesprávnost jeho uložení. Výrok o trestu lze (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) navíc v dovolacím řízení úspěšně uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takový případ se v přezkoumávané věci zjevně nejednalo, když obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a ve výměře trestní sazby za trestný čin, kterým byl uznán vinným podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v ustanovení §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (shodně č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Namítá-li tedy dovolatel nesprávnost napadeného rozsudku, pak je třeba konstatovat, že tak činí námitkami skutkové či procesní povahy, které nenaplňují jím deklarovaný dovolací důvod a zásadně nemohou založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu ve vztahu k napadenému rozsudku. Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v 265b.“ Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí “.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil