Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.06.2014, sp. zn. 6 Tdo 633/2014 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.633.2014.1

sp. zn. 6 Tdo 633/2014-32 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného P. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2014, č. j. 8 To 456/2013-874, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 22 T 19/2013, takto: Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného P. T. p o s t u p u j e velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí. Odůvodnění: I. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 25. 9. 2013, č. j. 32 T 19/2013-213 , byl obviněný P. T. uznán vinným jednak (1) přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jichž se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že 1. ve společném bydlišti na adrese ul. L., v obci T., okr. P.–s., v přesně nezjištěné době, nejméně od měsíce května 2012 do 12. 7. 2012 opakovaně napadal verbálně i fyzicky bitím rukama svoji družku N. K., v důsledku čehož jmenovaná utrpěla podlitiny na svém těle, opakovaně ji odmítal přivolat lékařskou pomoc při jejích astmatických záchvatech, vulgárně ji několikrát týdně napadal a vyhrožoval jí, že ji chytne za ohryzek a že jí zabije, v kombinaci s tímto jí psychicky týral tím, že jí zakazoval chodit samotné ven bez jeho přítomnosti a požadoval po ní veškeré její příjmy, zejména v přesně nezjištěné době na přelomu dubna a května 2012, nadával poškozené, že utišuje děti a následně jí 3x udeřil pěstí do zad, následně dne 23. 5. 2012 před 18.50 hod. s ní vyprovokoval na základě smyšlených domněnek hádku, načež poškozená pod vlivem jeho zlého jednání raději odešla mimo společně užívaný byt, ale protože po jejím odchodu jí obviněný zavolal, aby šla hned zpět domů, jinak bude velké zle, vrátila se z obavy z dalšího možného agresivního jednání obviněného zpět a setkala se s ním před domem, kde jí opětovně nadával před jejími dětmi, poté se vrátili do bytu, kde obviněný pokračoval v nadávkách vůči poškozené, mj. jí vyčítal, že měla být v době kdy odešla z domu vyškolena ze šukání a zároveň jí dal v průběhu nadávek facku, čímž jí rozbil brýle a způsobil drobné zranění v obličeji, kdy ona se ze strachu z jeho jednání a z něj samotného jeho napadání nijak nebránila a trpěla ho z obavy o sebe a své přítomné děti, v době od 17.30 do 18.30 dne 12. 7. 2012 v bytě nejprve slovně a poté i fyzicky napadl poškozenou tak, že jí sprostě nadával, držel ji rukama za krk, a poté za použití kuchyňského nože délky 30 cm, který držel v ruce ve vzdálenosti přibližně 30 cm od jejího těla, jí vyhrožoval ublížením na zdraví a smrtí, a dále poškozenou udeřil pěstí do čela, čímž jí způsobil krvácející tržnou ranku délky 3 cm, která si vyžádala lékařské ošetření 2. ve společném bydlišti v H. B., J. a v T., L., v přesně nezjištěné době od konce července 2012 do 11. 9. 2012 opakovaně napadal verbálně i fyzicky bitím rukama svoji družku N. K., v důsledku čehož jmenovaná utrpěla podlitiny na svém těle, odmítal jí opakovaně přivolat lékařskou pomoc při jejích astmatických záchvatech, vulgárně jí několikrát týdně napadal a vyhrožoval jí, že ji chytne za ohryzek a že jí zabije, v kombinaci s tímto jí psychicky týral tím, že jí zakazoval chodit samotné ven bez jeho přítomnosti a požadoval po ní veškeré její příjmy, zejména v přesně nezjištěné době ve druhé polovině měsíce července 2012, kdy se poškozená přestěhovala za obviněným do H. B. ji v bytě J. K. v H. B., J., kde spolu dočasně bydleli, napadl, že se měla kurvit se Z. M., nadával jí a fackoval, následně krátce po nastěhování zpět do bytu na adrese L., T., v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce srpna 2012 jí při návratu ze společné večeře nadával, že je nevděčná mrcha, když nesnědla, co jí objednal, a mlátil jí již cestou domů, následně dne 5. 9. 2012 v bytě jí obviněný pěstí několikrát udeřil do oblasti očí a způsobil jí tak hematomy kolem očí a vyčetl jí, že to má za to, že mu zahýbá, jednání obviněného vůči poškozené pak vyvrcholilo dne 10. 9. 2012 ve večerních hodinách v bytě, kdy se u poškozené projevil astmatický záchvat a po obviněném v noci požadovala opakovaně při zhoršování se jejího zdravotního stavu přivolání zdravotnické pomoci, což on vždy odmítl s tím, že se nebude starat o její parchanty, když ona bude v nemocnici, a to přes upozornění poškozené, že by mohla následkem záchvatu zemřít, čehož si byl vědom i s ohledem na znalost zdravotního stavu poškozené, načež v důsledku nepřivolání zdravotnické pomoci v ranních hodinách dne 11. 9. 2012 upadla do bezvědomí, měla lapavé dechy a asystolii, tj. poruchu činnosti srdce projevující se akutní zástavou oběhu, kdy tento stav ji bezprostředně ohrožoval na životě a vyžadoval odbornou lékařskou pomoc, bez které by poškozená zemřela, a proto po příjezdu RZS Plzeňského kraje kolem 05:30 hodin, kterou si bezprostředně před upadnutím do bezvědomí musela zavolat sama mobilním telefonem, který jí až v tomto okamžiku obžalovaný poskytl, byly okamžitě zahájeny oživovací pokusy, poškozená byla intubována, byla provedena nepřímá masáž srdeční a aplikován adrenalin, čímž se přibližně do 5 minut podařilo obnovit hemodynamicky účinnou akci srdeční, načež byla poškozená převezena do Fakultní nemocnice Plzeň, kde byla hospitalizována do 20. 9. 2012, a shora uvedeným jednáním obviněný způsobil dosud trvající poškození psychiky poškozené, jejích postojů k sociálnímu okolí a narušení určitých vztahových relací, kdy poškozená je úzkostlivá, afektivně labilní, nesoustředivá a prožívá ataky strachu a nepříjemného napětí a v důsledku jednání obžalovaného vzniklé posttraumatické stressové poruchy poškozená znovuprožívá nepříjemné traumatizující situace, které negativně působí na její prožívání, přičemž její chování se promítá do sociálního a rodinného života, klesá její zájem o okolní dění a dochází k sebeobviňování a podceňování sama sebe. Obviněný byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 3.721,- Kč. Následně soud prvního stupně vydal (po vrácení věci soudem druhého stupně bez věcného vyřízení) dne 6. 11. 2013 opravné usnesení (č. l. 823a-823b), jímž podle §131 odst. 1 tr. ř. opravil vyhotovení rozsudku ze dne 25. 9. 2013 tak, že jej doplnil o zprošťující výrok. Napravil tak své pochybení nastalé při vyhotovení rozsudku, které tak uvedl do souladu s jeho vyhlášením (č. l. 770a – 773). O odvoláních, která proti rozsudku okresního soudu podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce V části, v níž bylo původně písemně podané odvolání podáno i ve prospěch obviněného z důvodu chybějícího zprošťujícího výroku, byl opravný prostředek modifikován intervenujícím státním zástupcem při veřejném zasedání o odvolání s ohledem na vydání opraveného usnesení soudem prvního stupně, jímž byla tato vytýkaná vada napravena. , rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 1. 2014, č. j. 8 To 456/2013-874. Odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl jednak tak, že (I.) obviněného uznal vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že v T. v bytě v ulici L., který obýval spolu se svou družkou, poškozenou N. K., a) 29. dubna 2012 tuto poškozenou urážel slovy „píčo, mrdko, kurvo“ a poté ji udeřil opakovaně pěstí do obličeje, čímž jí způsobil hematom okolo očí, b) v přesně nezjištěné době ve druhé polovině května 2012 této poškozené sdělil, že nesmí chodit bez něj ven, c) 23. května 2012, když zjistil, že šla poškozená bez něj ven, urážel ji slovy „píčo, mrdko“ a pak jí dal facku, až jí spadly z hlavy brýle, d) 12. července 2012 této poškozené nadával, že je „mrdka“ a rozrazil jí pěstí čelo, čímž jí způsobil krvácející ranku o délce tří centimetrů, a poté jí s nožem, který držel přibližně třicet centimetrů od jejího krku, říkal, že ji „podkuchne“, přičemž zranění čela si vyžádalo lékařské ošetření, za který ho odsoudil podle §199 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 tr. ř. zařadil do věznice s ostrahou, dále tak, že (II.) podle §260 tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření pokud jde o údajné útoky spočívající v tom, že podle bodu č. 1 obžaloby - odmítal poškozené N. K. opakovaně přivolat lékařskou pomoc při jejích astmatických záchvatech, - požadoval po poškozené veškeré její příjmy, - na přelomu dubna a května poškozené nadával, že utišuje děti a následně ji třikrát udeřil pěstí do zad, - poškozené poté, co opustila jejich společně užívaný byt, zavolal, aby šla ihned zpět domů, jinak bude velké zle, podle bodu č. 2 obžaloby útočil na poškozenou ve společném bydlišti v H. B., J. a v T., L., kde - odmítal poškozené N. K. opakovaně přivolat lékařskou pomoc při jejích astmatických záchvatech, s výjimkou případu z 10. až 11. září 2012, - v průběhu srpna 2012 poškozené při návratu ze společné večeře nadával, že je nevděčná mrcha, když nesnědla, co jí objednal, a mlátil ji již cestou domů, - 5. 9. 2012 v bytě poškozenou pěstí několikrát udeřil do oblasti očí a způsobil jí tak hematomy kolem očí a vyčetl jí, že to má za to, že mu „zahýbá“, a konečně tak, že (III.) podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc okresnímu soudu v rozsahu ohledně bodu č. 1 výroku o vině napadeného rozsudku - ve vztahu k jednání, při němž obžalovaný poškozené údajně vyhrožoval, že ji chytne za ohryzek a že ji zabije, ohledně bodu č. 2 výroku o vině napadeného rozsudku - ve vztahu k jednání z 10. a 11. září 2012 - ve vztahu k jednání, při němž obžalovaný poškozené údajně vyhrožoval, že ji chytne za ohryzek a že ji zabije, - ve vztahu k jednání, při němž obžalovaný poškozené zakazoval chodit bez něj ven. II. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal dovolání Nejvyšší státní zástupce. Po shrnutí předchozího průběhu řízení odkázal nejvyšší státní zástupce na rozhodnutí odvolacího soudu, který svůj závěr o zrušení napadeného rozsudku (a následnému rozhodnutí viz shora), odůvodnil mimo jiné tím, že zjištěné vady se nevztahují ke všem závěrům nalézacího soudu a proto mohl odvolací soud rozhodnout zčásti sám (výrok ad I.), zčásti vrátit věc k došetření státnímu zástupci (výrok ad II.) a zčásti vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (výrok ad III.), přičemž tímto rozhodnutím deklaroval, že žalované trestné jednání považuje za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, jenž má povahu pokračujícího deliktu. Dle náhledu nejvyššího státního zástupce takový závěr odvolacího soudu nelze akceptovat. Má za to, že z popisu tzv. skutkové věty se jedná o trestný čin trvající, neboť obviněným nastolený stav trvalého příkoří poškozené, který byl obviněným trvale udržován rozmanitými ataky opakujícími se několikrát týdně a podstatněji utvrzován jednotlivými výraznějšími incidenty popsanými ve skutkové větě, po celou skutkově vymezenou dobu nepomíjel a trval stále (tj. v době od 29. 4. 2012 do 11. 9. 2012), přičemž přerušení tohoto stavu a jeho rozčlenění děje do dvou skutků nebylo vyvoláno faktickým jednáním obviněného, nýbrž šlo o formální zásah vyvolaným procesními normami trestního práva. Náhled soudu odvolacího, který jednání obviněného vymezuje jako jednotlivé dílčí útoky, pokládá za nesprávný, neboť je o nich sotva možné v trestním řízení jakkoli samostatně rozhodovat. Naopak z jednání obviněného, popsaného v tzv. skutkové větě je zřejmé, že bylo součástí trvale konfliktního soužití s poškozenou. Pokládá za rozhodující, zda se v případě obviněného jednalo o trestný čin pokračující nebo trvající, neboť jedná-li se o trvající trestný čin, nelze rozhodovat samostatně o jednotlivých útocích, které spadají do doby jeho trvání. Z tohoto dále plyne, že odvolací soud svým odsuzujícím výrokem ad I. vytvořil překážku věci rozhodnuté ve vztahu k zbývajícím částem skutku popsaného v obžalobě pod bodem I., které odvolací soud vrátil státnímu zástupci k došetření a soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, takže v této věci již nadále jednat nelze. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 452/2010 podotýká, že soud odvolací uznal obviněného vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí, kterého se dopustil v době od 29. dubna do července 2012. Tento skutek je co do rozsahu totožný se skutkem popsaným v obžalobě pod bodem I. Za vadné pokládá obdobně rozdělení skutku pod bodem II. a jeho částečné přikázání státnímu zástupci a soudu prvního stupně, neboť obžaloba podaná pro skutek pod bodem II. brání státnímu zástupci v dalším řízení. Odkázal i na závěry Nejvyššího soudu (sp. zn. 6 Tdo 452/2010, sp. zn. 11 Tdo 1607/2008), které pokládají tento delikt za trvající, zatímco jiná rozhodnutí (sp. zn. 11 Tdo 272/2007, sp. zn. 4 Tdo 1438/2007, sp. zn. 8 Tdo 1619/2008) jej pokládají za delikt pokračující. S odkazem na závěry obsažené v trestněprávní literatuře je přesvědčen, že skutkovou podstatu předmětného deliktu lze naplnit jak opakovaným trestným jednáním majícím povahu pokračování v trestném činu (např. tzv. kvartální piják, dopouštějící se násilných excesů), tak každodenním ponižováním oběti, útoky proti její tělesné integritě apod., přičemž posledně popsaná forma odpovídá právě povaze jednání obviněného a vykazuje znaky trvalého udržování protiprávního stavu, který je příznačný pro trestné činy trvající. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá povaze skutkového děje zjištěného dokazováním, má nejvyšší státní zástupce za to, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Další vada odvolacího rozhodnutí dle jeho náhledu spočívá v absenci výroku, jenž byl součástí rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud totiž zrušil napadený rozsudek prvostupňového soudu v celém rozsahu, tedy i ve zprošťujícím výroku, o kterém již dále žádné rozhodnutí neučinil a zmínku o něm učinil až v odůvodnění svého rozhodnutí. Tímto je dle jeho názoru naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. (I.) zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 8 To 456/2013 v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, (II.) podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Obviněný se k nejvyšším státním zástupcem podanému dovolání ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil . III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. První alternativa dopadá na případy, kdy nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je naopak takový výrok, který ač ve výrokové části rozhodnutí obsažen, neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Na základě těchto východisek dovolací soud přistoupil k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce. IV. Protože dovolací soud dospěl k poznatku, že argumentace obsažená v podaném dovolání neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a učinil zjištění o důvodnosti dovolání. A) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 1. Nesprávné právní posouzení skutku odvolacím soudem podle dovolatele spočívá v tom, že tento způsobem svého rozhodnutí deklaroval, že považuje žalované trestné jednání za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, jenž má povahu pokračujícího deliktu. K této námitce je nezbytné uvést, že je skutečně založena jen na vyhodnocení procesních důsledků vzešlých z rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten se v odůvodnění svého rozsudku k povaze trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí (z pohledu, zda jde o trestný čin trvající nebo pokračující) explicitně nevyjádřil, resp. pokud v tomto ohledu své stanovisko vyjádřil - zejména v části, v níž konstatuje zjištěné vady a nedostatky stran dosavadních skutkových zjištění a formuluje úkoly pro orgány činné v trestním řízení při dalším objasňování věci ( „nelze učinit bez dalšího závěr, zda ono jednání ve dnech 10. a 11. září 2012 je součástí trvajícího jednání nebo zda jde o samostatné jednání“ – str. 13) učinil tak způsobem, který by svědčil spíše o závěru opačném, než jaký z dovoláním napadeného rozsudku dovozuje nejvyšší státní zástupce. Nicméně dovozovat právní závěr, že odvolací soud shledal v označeném trestném činu trestný čin trvající, je zjevně nepřípadné. Celkové vyznění napadeného rozsudku (vytýkané vady stran porušení zásady obžalovací) a způsob rozhodnutí soudu druhého stupně o podaných řádných opravných prostředcích (o skutku popsaném v žalobním návrhu pod bodem 1. bylo rozhodnuto třemi procesními výroky – jednak výrokem ukončujícím trestní stíhání obviněného /ad I./, dále výrokem, jímž byla věc vrácena do stadia přípravného řízení /ad II./, a konečně výrokem, jímž byla věc vrácena soudu nalézacímu /ad III./, o jednání popsaném v bodě 2. žalobního návrhu rozhodnuto výroky ad II. a III.), odůvodňuje náhled dovolatele, že z hlediska procesního přistupoval odvolací soud k věci tak, jako by předmětem trestního stíhání obviněného byl skutek vykazující z hlediska hmotně právního znaky pokračujícího trestného činu, neboť pouze o takovém trestném činu lze s ohledem na úpravu obsaženou v §12 odst. 12 tr. ř. rozhodovat způsobem, jenž zvolil krajský soud (tj. samostatnými výroky o dílčích procesních skutcích, které ve své celistvosti tvoří jeden pokračující trestný čin ve smyslu ustanovení §116 tr. zákoníku). Současně pouze ve vztahu k pokračujícímu trestnému činu je možno vyvozovat požadavky stran řádného zahájení trestního stíhání obviněného, které dovozoval krajský soud v jím posuzované věci (tvrzená nutnost postupu podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. při rozšiřování popisu skutku o další konkrétní jednání obviněného, jehož se měl vůči poškozené dopustit), resp. dovozovat procesní vady ohledně porušení zásady obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.) při podání obžaloby státním zástupcem (§176 odst. 2 tr. ř.). Lze proto souhlasit s nejvyšším státním zástupcem v tom, že právní závěr o povaze trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí zaujatý v přezkoumávané věci odvolacím soudem, je třeba dovozovat z vlastního dovoláním napadeného rozhodnutí (jeho výrokové části a nosných částí jeho odůvodnění). 2. Protože odvolací soud zcela zřetelně upřel svoji pozornost na způsob vedení trestního stíhání obviněného a na (ne)dodržení zásady obžalovací s poukazem na obsah (zejména výrokovou část) jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o spojení věci a následně podané obžaloby, je vhodné připomenout, jak orgány činné v trestním řízení přistoupily k vymezení jeho předmětu popisem skutku, pro který bylo trestní stíhání obviněného vedeno. K zahájení trestního stíhání obviněného postupem podle §160 odst. 1 tr. ř. došlo na podkladě usnesení ze dne 13. 7. 2012, č. j. KRPP-119460-21/TČ-2012-030771-VAN (č. l. 353), jímž bylo obviněnému kladeno za vinu spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že v době od 17.30 do 18.30 hodin dne 12. 7. 2012 v obci T. v bytě č. ... v Luční ulici čp. ...., P. T. nejprve slovně a poté i fyzicky napadl svoji družku N. K., a to tím způsobem, že K. sprostě nadával, držel ji rukama za krk, a poté za použití kuchyňského nože délky 30 cm, který držel v ruce ve vzdálenosti přibližně 30 cm od jejího těla, této vyhrožoval ublížením na zdraví a smrtí, a dále K. při tomto způsobil úderem pěstí do čela krvácející tržnou ranku délky 3 cm, což si vyžádalo její lékařské ošetření, přičemž svým jednáním způsobil u jmenované důvodnou obavu o její život a zdraví. K dalšímu trestnímu stíhání obviněného došlo na podkladě usnesení ze dne 15. 9. 2012, č. j. KRPP-155026-38/TČ-2012-030771-VAN (č. l. 21), jímž bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno jeho stíhání pro přečin (správně zločin) týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že svoji družku N. K., v jejich společném obydlí na adrese ul. L. ..., v obci T., okr. P.-s., v přesně nezjištěné době, nejméně od měsíce dubna 2012 do 11. 7. 2012 a následně od přesně nezjištěné doby konce července 2012 do 11. 9. 2012 opakovaně týral po delší dobu, kdy ji napadal slovně i fyzicky, v důsledku čehož jmenovaná utrpěla podlitiny na svém těle, vulgárně ji napadal a vyhrožoval jí, že ji chytne za ohryzek a že jí zabije, v kombinaci s tímto ji psychicky týral tím, že jí zakazoval chodit samotné ven bez jeho přítomnosti, když vše vyústilo v pondělí 10. 9. 2012 ve večerních hodinách, kdy se u N. K. projevil její astmatický záchvat a po P. T. kolem 24:00 hod. požadovala přivolání zdravotnické pomoci, což on odmítl, N. K. si tuto sama nezavolala, neboť ze svých předchozích zkušeností měla z P. T. strach, že ji zbije a v důsledku toho v ranních hodinách dne 11. 9. 2012 upadla do bezvědomí, ve kterém se nacházela i v době příjezdu RZS Plzeňského kraje, kterou k ní v ranních hodinách zavolal P. T., jmenovaná byla následně převezena na emergency FN Plzeň, kdy její stav bezprostředně ohrožoval život a vyžadoval odbornou lékařskou hospitalizaci ve FN Plzeň, klinika TRN JIP v Plzni, kdy hospitalizace trvá dosud a k délce trvání se v současné době nelze vyjádřit, přičemž nepřivolání zdravotnické pomoci bylo v minulosti opakované. Ke spojení samostatně vedených řízení došlo na podkladě usnesení ze dne 19. 12. 2012, č. j. KRPP-155026/TČ-2012-030771-KB (č. l. 341), v němž policejní orgán trestní stíhání obviněného pro zločin týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že svoji družku N. K., v jejich společném bydlišti na adrese ul. L. ..., v obci T. a na adrese J., H. B., okr. P.-s., v přesně nezjištěné době, nejméně od března 2012 do 22. 5. 2012, od 24. 5. 2012 do 11. 7. 2012 a následně od doby někdy poloviny července 2012 do 11. 9. 2012 opakovaně týral po delší dobu, kdy ji napadal slovně i fyzicky, v důsledku čehož jmenovaná utrpěla minimálně ve dvou případech podlitiny na svém těle, vyhrožoval jí, že ji chytne za ohryzek a že jí zabije, v kombinaci s tímto ji psychicky týral tím, že jí například zakazoval chodit samotné ven, bez jeho přítomnosti, dále jí odmítl v několika případech po dobu jejich soužití, zavolat při jejich astmatických záchvatech lékaře a to pod různými záminkami, slovně i fyzicky napadal i její dcery A. K. a P. K., které s nimi žily ve společné domácnosti, kdy například dne 29. 4. 2012 slovně napadl poškozenou před domem a to na adrese L., v obci T., neboť se mu nelíbilo, že byla sama venku s dětmi, a následně v jejich bytě jí udeřil pěstí do obličeje a tímto jí způsobil oční hematom, kolem data 5. 9. 2012 ji fyzicky napadl v jejich bytě, hrubě ji urážel a zmlátil ji tak, že měla modřiny kolem očí, když vše vyústilo v pondělí 10. 9. 2012 ve večerních hodinách, kdy se u N. K. projevil její astmatický záchvat a po P. T. požadovala kolem 20.00 hod, a dne 11. 9. 2012 kolem 02.00 hod přivolání zdravotnické pomoci, což on odmítl, N. K. si tuto sama nezavolala, neboť ze svých předchozích zkušeností měla z P. T. strach, že ji zbije až následně kolem 05.30 hod si volá RZS a poté upadá do bezvědomí, ve kterém se nacházela i v době příjezdu RZS Plzeňského kraje, která na místě musela vzhledem k poruše činnosti srdce poškozené, projevující se akutní zástavou oběhu zahájit oživovací pokusy, pacientku intubovat, provádět nepřímou masáž srdeční a aplikovat Adrenalin, přičemž do 5 minut se obnovila hemodynamicky účinná akce srdeční, kdy jmenovaná byla následně převezena na emergency FN Plzeň, kdy, jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, její stav bezprostředně ohrožoval život a vyžadoval odbornou lékařskou pomoc, a pokud by k lékařské pomoci nedošlo, vedl by nastalý stav ke smrti jmenované, a její stav si vyžádal následnou hospitalizaci ve FN Plzeň, klinika TRN JIP v Plzni, kdy hospitalizace trvale po dobu od 11. 9. 2012 – 20.9.2012 a u poškozené v uvedenou dobu došlo k citelnému, výraznému omezení obvyklého způsobu života, spojil s trestním stíháním vedeným pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (v jeho skutkovém vymezení dle usnesení ze dne 13. 7. 2012). K rozšíření trestního stíhání obviněného postupem podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. došlo na podkladě usnesení ze dne 22. 1. 2013, č. j. KRPP-155026-170/TČ-2012-031172-KB (č. l. 488), kterým mu bylo kladeno za vinu spáchání dílčího útoku naplňujícího znaky zločinu týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku (ad 1) a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (ad 2), jichž se měl dopustit tím, že 1) dne 23. 5. 2012 před 18.50 hod. ve společně obývaném bytě na adrese L., T., okres P.-s., vyprovokoval na základě smyšlených domněnek hádku se svou družkou N. K., která pod vlivem jeho zlého jednání radši odešla mimo společně užívaný byt, kdy po jejím odchodu jí P. T. zavolal, aby šla ihned zpět domů, jinak bude velké zle, ona se po chvíli vrátila, a to z obavy dalšího možného agresivního jednání P. T., setkala se s ním před domem na volném prostranství, kde tento jí zde začal opětovně nadávat a hanlivě urážet před jejími dětmi, kdy N. K. se s nimi odebrala společně do bytu a za ní šel i P. T., který zde pokračoval v nadávkách vůči N. K., dále jí svým jednáním ponižoval, tvrdil o ní, že měla v době kdy odešla z domu být vyškolena ze šukání a zároveň jí dal v průběhu nadávek neočekávaně facku, přičemž jí rozbil brýle a tím způsobil drobné zranění v obličeji, kdy ona se ze strachu z jeho jednání a z něj samotného nijak nebránila a trpěla jeho jednání z obavy o sebe a své přítomné děti, 2) dne 12. 7. 2012 bezprostředně poté co slovně i fyzicky, mající přitom v její blízkosti nůž, napadl svoji družku N. K. v obci T., v bytě čp... v L. ulici čp. .... (podrobněji popsáno v usnesení dle §160 odst. 1 ze dne 13. 7. 2012), v době kdy uklízel skvrny od krve, které zde vznikly krvácením z rány poškozené N. K., této vyhrožoval zabitím a vyvražděním celé rodiny, pokud zavolá policii, neboť je mu vše jedno. V souvislosti s úkonem spočívajícím v prostudování spisu dne 28. 2. 2013 upozornil policejní orgán obviněného na změnu právního posouzení stíhaného jednání s tím, že „jednotlivé útoky uvedené v usnesení dle §160 odst. 1 tr. řádu ze dne 15. 9. 2012, ze dne 13. 7. 2012 a pod bodem 1) ze dne 22. 1. 2013 jsou dílčími útoky skutku zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku“. Před podáním obžaloby státní zástupce obviněného upozornil na další změnu právní kvalifikace (č. l. 579), když uvedl, že „jednání bude oproti uvedené kvalifikaci nadále právně posouzeno jako přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Obžaloba byla na obviněného ve shodě s tímto upozorněním podána (ad 1) pro přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a (ad 2) zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku v jejich skutkovém vymezení prakticky shodném s popisem skutků obsaženým v rozsudku okresního soudu (v obžalobě bod 1. vymezen od měsíce dubna 2012, v bodech 1. a 2. bylo obviněnému kladeno za vinu i kopání poškozené, obžaloba nekladla obviněnému za vinu způsobení posttraumatické stresové poruchy) a pro zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku v jeho skutkovém vymezení odpovídajícím popisu obsaženém v usnesení o rozšíření trestního stíhání ze dne 22. 1. 2013. Popsaný procesní postup orgánů činných v trestním řízení realizovaný ve stadiu přípravného řízení zhodnotil odvolací soud jako vadný, zakládající důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro vadu vymezenou ustanovením §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. , a to jak (str. 8 jeho rozsudku) pro porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci, tak pro porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit právo obhajoby. Důsledkem těchto vad, které (v části napadeného rozsudku nalézacího soudu) podle zjištění odvolacího soudu nelze napravit v řízení soudním, byl i jeho procesní postup projevující se v aplikaci ustanovení §260 tr. ř. 3. Přístup Nejvyššího soudu k posuzování otázky charakteru trestného činu týrání osoby žijící v obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zákoníku (nikoli tedy přímo trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku) lze dokladovat zejména na rozhodnutích, která ve svém mimořádném opravném prostředku zmínil nejvyšší státní zástupce. Právní názor, že tento trestný čin (tj. trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák.) je trestným činem trvajícím, byl vysloven v rozhodnutí ze dne 16. 1. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1607/2008 ( „Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. je svou povahou… trestným činem trvajícím. Jeho podstata spočívá v udržování protiprávního stavu, který pachatel tohoto trestného činu vyvolal nebo vznikl bez jeho přičinění.“ ), a to na rozdíl od rozhodnutí ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 11 Tdo 272/2007 ( „Vycházeje z principu, že pokračování v trestném činu je třeba z hlediska trestního práva hmotného považovat za jeden skutek, kvalifikoval celé jednání obviněného… jako jeden trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ). Odkaz dovolatele na rozhodnutí ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010, není zcela případný, neboť v něm se Nejvyšší soud vyslovil k povaze trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 tr. zák. ( „v případě trestných činů trvajících /trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 tr. zák. je svojí podstatou trestným činem trvajícím/... se na totožnosti skutku nic nezmění, jestliže v rozhodnutí soudu některé útoky, resp. časové úseky, oproti obžalobě odpadnou nebo naopak přibudou nebo se časové vymezení protiprávního jednání zkrátí, prodlouží nebo posune. Proto soud může zahrnout do skutkových zjištění v rozhodnutí i útoky /časové úseky/ neuvedené v obžalobě, pokud k nim došlo před zahájením trestního stíhání pro skutek, jehož jsou součástí.“ ) a nikoli trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. Na straně druhé však charakter jednání pachatele daný znakem objektivní stránky trestného činu ( „týrá“ ) patrně odůvodňuje stejné nahlížení na povahu (trestný čin trvající x pokračující) obou zmíněných trestných činů. Stejně tak odkaz na rozhodnutí ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 4 Tdo 1438/2007, není zcela přiléhavý, neboť z něj názor zaujatý k povaze trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. explicitně neplyne ( „Podle souhrnu právních norem účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok, se pak posuzují i všechny předcházející útoky, pokud však byly trestné i podle dřívějšího souhrnu právních norem, tedy tu část jednání pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s částí jednání spáchaného po této změně jako pokračující nebo trvající čin tehdy…“ ). Zmiňuje-li toto rozhodnutí termín pokračování, činí tak v souvislosti s odůvodněním naplnění kvalifikačního znaku trestného činu obviněným [ „K otázce pokračování… poznamenává… obviněný… zcela jistě naplnil svým jednáním zákonný znak skutkové podstaty pokračování u trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 2 písm. b) tr. zák.“ ]. Poslední dovolatelem uváděné rozhodnutí (usnesení ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1619/2008) z hlediska řešené problematiky odkázalo na rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 272/2007, resp. jeho právní větu publikovanou pod č. 27/2008 Sb. rozh. tr. 4. Senát rozhodující o mimořádném opravném prostředku nejvyššího státního zástupce zastává názor, že způsob posouzení charakteru trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. (nyní trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku) jako pokračujícího trestného činu je nesprávný. V důsledku toho pokládá za neakceptovatelný i způsob rozhodnutí odvolacího soudu o skutcích vymezených v žalobním návrhu, resp. i názory odvolacím soudem vyslovené stran nedodržení zásady obžalovací a tím i stran porušení práva obviněného na obhajobu. Pokud zákonný podklad pro závěr, že jde (z hlediska hmotně právního) o jeden pokračující trestný čin, poskytuje znění §116 tr. zákoníku, dle něhož: „Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.“ , poté z povahy trestného činu týrání osoby ve společném obydlí, jehož základní skutková podstata je vymezena znaky: „Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí…“ , nelze dovozovat, že tento trestný čin by po stránce objektivní mohl být naplněn tak izolovaně posuzovanými dílčími akty, jak je vymezil pod body a) až d) odvolací soud ve svém rozsudku. Tyto dílčí akty nelze pokládat za dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku (potažmo samostatné procesní skutky ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř.), které by v jednotlivosti, tj. každý sám izolovaně posuzovaný, mohly odůvodnit vyvození trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin podle §199 tr. zákoníku. Je tomu tak již proto, že znak týrání je interpretován tak, že jde o zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, kterou tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. R 20/2006). Vnímání uvedeného trestného činu jako trestného činu pokračujícího by ve své podstatě vedlo k paralyzování (event. výraznému ztížení) možností postihu pachatele pro tento trestný čin v důsledku procesních požadavků (zde však překážek stran jednoznačného vymezení jednání zakládajícího dílčí útok/procesní skutek), které zákon (trestní řád) klade na orgány činné v trestním řízení v souvislosti s trestním stíhání pachatele pro takový druh trestného činu (např. §160 odst. 1, 5 tr. ř., atd.). Byť trestní řád účinky sdělení obvinění (nyní zahájení trestního stíhání obviněného postupem podle §160 tr. ř.) z hlediska vymezení skutků, potažmo trestných činů v rámci jejich hmotněprávní subsumpce pod příslušné ustanovení trestního zákoníku, vymezuje expresis verbis jen k pokračujícímu trestnému činu, nelze pokládat za vadný přístup orgánů činných ve stadiu přípravného řízení (v konečném pořadí státního zástupce), pokud jednání obviněného, v němž shledávaly naplnění znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, rozčlenily do dvou skutků (bod 1 a 2 obžaloby), a to s přihlédnutím k faktu zahájení trestního stíhání obviněného prvně vydaným usnesením ze dne 13. 7. 2012 téhož dne doručeného obviněnému (viz též str. 9 obžaloby). Jednání takto vymezená jsou podle názoru dovolacího senátu věc rozhodujícího dvěma samostatnými skutky (dvěma trvajícími trestným činy), o nichž lze rozhodnout toliko dvěma výroky. Jinak vyjádřeno, každé z jednání kladených obviněnému za vinu podanou obžalobou, jak v bodě 1), tak v bodě 2) žalobního návrhu je v celém svém vyjádření vždy jedním (tzn. celkem dvěma) procesním skutkem, o němž nelze rozhodnout vícero výroky, jak učinil v dovoláním napadeném rozsudku soud odvolací. Ten, jak již uvedeno výše, o skutku popsaném v bodě 1) žalobního návrhu rozhodl třemi výroky, o skutku popsaném v bodě 2) žalobního návrhu rozhodl dvěma výroky. Povahu označeného trestného činu jako činu trvajícího dovozuje věc posuzující senát i z toho, že trestní zákoník při vymezení kvalifikačního znaku upraveného v ustanovení §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku nově užívá dikce „páchá-li takový čin po delší dobu“, která takto lépe vystihuje povahu sankcionovaného jednání pachatele, než úprava obsažená v trestním zákoně [§215a odst. 2 písm. b) tr. zák. – „pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu“ ]. Z hlediska procesních důsledků nesprávně posouzeného charakteru trestného činu, jenž byl předmětem trestního stíhání obviněného, je třeba uvést, že nepřípadnými jsou shledávány požadavky, které odvolací soud formuloval stran požadavků na řádné zahájení trestního stíhání obviněného pro ty dílčí akty jeho jednání, které nebyly uvedeny v popise skutku v usneseních vydaných policejním orgánem. Za pravdu je nezbytné dát odvolacímu soudu pouze v tom, že usnesení o spojení věci vydané podle §23 odst. 1 tr. ř. nemůže nahradit usnesení upravené ustanovením §160 tr. ř., které jediné je třeba pokládat za realizaci obviněnému garantovaného práva stíhání jen ze zákonných důvodů (čl. 8 Listiny). To však platí jen tehdy, pokud má jít o skutek nový, pro který dosud trestní stíhání obviněného řádně zahájeno nebylo (v případě pokračujícího trestného činu stran procesního skutku ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř.), nikoli v případě téhož skutku, jehož šíře se toliko nově vymezuje na základě poznatků získaných při objasňování věci. Požadavek na postup podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. je pochopitelně důvodný i v případě stíhání obviněného pro další (konkurující) trestný čin, pokud jeho skutkový popis, umožňující toto další právní posouzení, již není obsaženo v usnesení, jímž k zahájení trestního stíhání obviněného již došlo. V takovém případě dostačuje postup spočívající v upozornění obviněného na to, že jeho jednání, pro které se trestní stíhání vede, bude dále posuzováno i podle dalšího v úvahu přicházejícího ustanovení trestního zákoníku. Nutno zdůraznit, že tento postup nemůže být realizován jako záměrný, neboť pak by jím mohlo docházet k porušení obhajovacího práva obviněného (zejm. v případech, že by nová právní kvalifikace zakládala důvody nutné obhajoby). Ve věci posuzované však požadavky formulované soudem odvolacím, stejně jako jeho závěry stran porušení zásady obžalovací, jsou nepatřičné, neboť procesní postup stran řádného vedení trestního stíhání obviněného měl (což se dělo) probíhat způsobem, který vyjádřil Nejvyšší soud v již výše zmíněném rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 452/2010, jehož závěry lze aplikovat i v případě vedení trestního stíhání obviněného pro trestný čin podle §199 tr. zákoníku. B) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ve vztahu k namítanému chybějícímu výroku lze konstatovat, že výrokovou část napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze mít za prostu vad, neboť zcela nekoresponduje s procesním postupem, který byl soudem druhého stupně při přezkoumání napadeného rozsudku na podkladě podaných odvolání realizován. Přestože krajský soud (str. 7) zcela transparentně a správně (s oporou o ustanovení §254 tr. ř.) uvedl, že nepřezkoumával zprošťující část rozsudku (s ohledem na omezení podaného odvolání intervenujícím státním zástupcem a nenapadení této části rozsudku odvoláním obviněného), ve výrokové části jím vydaného rozsudku toto dostatečně nevyjádřil při formulaci zrušovacího výroku (např. citací odst. 2 §258 tr. ř. a uvedením, že se rozsudek ruší v celé jeho odsuzující části), takže výroková část dovoláním napadeného rozsudku může zavdávat oprávněných úvah k interpretaci, že odvolací soud zrušil i výrok zprošťující, což pochopitelně, pro absenci opravného prostředku napadající tento výrok, učinit nemohl. Protože z hlediska účinků rozhodnutí vydaných orgány veřejné moci je rozhodující jejich výroková část (tuto lze napadat opravnými prostředky), je třeba z těchto stručně zmíněných skutečností třeba pokládat výrok rozsudku odvolacího soudu za neúplný (z hlediska specifikace výroků rozsudku soudu prvního stupně, které byly soudem druhého stupně zrušeny), čímž je založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který tak dovolatel rovněž důvodně uplatnil. C) Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu Při zaujetí názoru, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku není trestným činem pokračujícím, nýbrž trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků (srov. např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 961s, str. 187), nebylo možno než procesně postupovat způsobem, který je vyjádřen ve výrokové části tohoto usnesení. Již výše zmíněná určitá míra trvalosti (srov. např. Kuchta, J. a kol. Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 2009, 617s, str. 119 ) - i při vědomí, že je zastáván názor, že není nezbytné, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající, když kratší trvání zlého nakládání může být vyváženo jeho vyšší intenzitou (srov. např. Novotný, O., Vokoun, R., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 600, str. 146, Chmelík, J. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část s aplikačními případy. Linde Praha, a. s. , 2010, str. 108) – nasvědčuje tomu, aby na trestný čin podle §199 tr. zákoníku bylo nahlíženo jako na trestný čin trvající. Takovému vnímání nasvědčuje (jak již uvedeno výše) i legislativní změna ve vymezení kvalifikačního znaku, tj. nahrazení pojmu „pokračuje v páchání takového činu po delší dobu“ u trestného činu podle §215a tr. zák. pojmem „páchá-li takový čin po delší dobu“ u trestného činu podle §199 tr. zákoníku, byť i ohledně této změny lze zaznamenat i odlišné vysvětlení: „Záměnou předchozího znaku „pokračování“ za „páchání“ [odst. 2 písm. d)] patrně zákonodárce naznačuje, že vedle pokračujícího trestného činu (§116 ) je zde i možnost vícečinného souběhu… “ - viz Fenyk J., Stříž. I., Hájek, R., Polák, P., Trestní zákoník a trestní řád. I. Díl Trestní zákoník. Praha: Linde Praha, a. s., 2010, 1317s., str. 757 . Senát 6 Tdo opírající se rovněž o to, že závěr o povaze trestného činu podle §199 tr. zákoníku jako trestného činu trvajícího je třeba dovozovat i gramatickým výkladem zákonného znaku jeho objektivní stránky ( „týrá“ ), tj. z užití nedokonavého vidu slovesa jednání pachatele vymezujícího, došel ke zjištění, že se v hodnocení povahy uvedeného trestného činu rozchází s názorem , který Nejvyšší soud (konkrétně senát 4 Tdo) vyslovil v dříve vydaném rozhodnutí. Ve věci obviněného P. T. totiž uvedený senát v usnesení ze dne 21. 3. 2013, sp zn. 4 Tdo 248/2013, vyslovil názor, že trestný čin podle §199 tr. zákoníku je trestným činem pokračujícím. Takový závěr plyne z obsahu odůvodnění rozhodnutí, v němž – v návaznosti na pasáž věnovanou výkladu ustanovení §116 tr. zákoníku – je uvedeno: „V daném případě… soud… postupoval správně, když oproti podané obžalobě posoudil jednání obviněného vůči rodičům jako dva skutky a nikoli jako pokračující trestný čin. První část jednání od 1. 7. 2004 až do 22. 6. 2010 je součástí skutku, kterého se obviněný v téže době dopouštěl vůči své manželce. Tato dvě jednání byla okresním soudem zcela správně kvalifikována jako jeden pokračující zločin podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku spáchaný jak vůči rodičům, tak vůči manželce. Dne 22. 6. 2010 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného (tj. doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému) pro skutek spáchaný vůči manželce a tím došlo i k přerušení páchání skutku vůči rodičům. Z uvedeného je zřejmé, že pokud obviněný pokračoval ve svém jednání vůči rodičům i po sdělení obvinění, a to až do 10. 1. 2012, kdy bylo zahájeno další trestní stíhání, postupoval soud v souladu se zákonem, když toto následující období kvalifikoval jako další samostatný zločin podle §199 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku.“ Protože senát 6 Tdo zastává v otázce posouzení charakteru trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku jiný právní názor, než jaký vyslovil v usnesení ze dne 21. 3. 2013 senát 4 Tdo, shledal splnění zákonných podmínek k tomu, aby podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, věc obviněného P. T. postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí v této otázce. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 10. června 2014 Předseda senátu: JUDr. Ivo Kouřil