ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.651.2014.3
6 Tdo 651/2014-I.-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, č. j. 5 To 75/2013-943, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 2/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, č. j. 5 To 75/2013-943, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2013, č. j. 7 T 2/2013-870.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2013, č. j. 7 T 2/2013-870 , byl obviněný Ing. P. P.(dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v době od 05. 04. 2004 do 16. 11. 2004 v P. a v P., jako správce konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti DIREKTUM, s. r. o., se sídlem Pardubice, 17. listopadu 237, IČ: 25944983, ustanovený usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2002, sp. zn. 43 K 29/2009, v úmyslu si neoprávněně přivlastnit svěřené finanční prostředky z konkurzní podstaty, bez vědomí a souhlasu příslušného Krajského soudu v Hradci Králové a zástupce věřitelů, v rozporu s §8 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dne 05. 04. 2004 si dal neoprávněně převést z účtu notáře JUDr. Martina Krčmy se sídlem Praha 1, Klimentská 1, finanční částku 29.990.000 Kč a úroky z této částky ve výši 42.748 Kč, náležející do majetku konkurzní podstaty úpadce společnosti DIREKTUM, s. r. o. na osobní účet č. …, vedený u CITIBANK, a. s., Praha, B. P., ke kterému měli Ing. P. P. a B. P. dispoziční právo a dne 18. 06. 2004 na žádost Ing. P. P. část z finančních prostředků z konkurzní podstaty ve výši 10.000.000 Kč B. P. vybrala z účtu v hotovosti a předala Ing. P. P., který svěřené finanční prostředky užil blíže nezjištěným způsobem pro svoji potřebu a část svěřených finančních prostředků v celkové výši 20.000.000 Kč převedli ve dvou platbách dne 27. 10. 2004 a dne 16. 11. 2004 na účet obchodní společnosti FKH ELECTRONIC, a. s., č. ú. …, do Všeobecné úvěrové banky ve Slovenské republice, kde byla částka 20.000.000 Kč užita k financování provozu společnosti, převody svěřených finančních prostředků nevykázal v účetnictví společnosti DIREKTUM, s. r. o. a Krajskému soudu v Hradci Králové v konkurzním řízení za účelem zakrytí zpronevěry finančních prostředků nejprve nepravdivě tvrdil, že peníze jsou uloženy v úschově a později po změně konkurzního soudce vyhotovil a předložil nepravdivou Smlouvu o půjčce, podle které měl dne 20. 04. 2004 částku 30.000.000 Kč zapůjčit slovenské firmě n. m. n. v., s. r. o., IČ: 36356565, Rybárská 41, Nové Město nad Váhom, která v té době neexistovala, až v průběhu trestního řízení po prokázání, že firma n. m. n. v., s. r. o. neexistuje a zjištění, že svěřená částka 20.000.000 Kč byla bezhotovostně poukázána na účet obchodní společnosti FKH ELECTRONIC, a. s., předložil v trestním řízení policejnímu orgánu dne 27. 04. 2012 Smlouvu o půjčce ze dne 22. 10. 2004 s jejím dodatkem ze dne 25. 10. 2004, podle které měl údajně částku 30.000.000 Kč půjčit slovenské firmě FKH ELECTRONIC, a. s., která mu finanční prostředky ve smluveném termínu nevrátila, neboť na ni byl prohlášen konkurz, přičemž tehdejší předsedkyně představenstva FKH ELECTRONIC, a. s. Ing. J. H. existenci půjčky popřela a zpochybnila pravost předložené smlouvy o půjčce s dodatkem, které nepodepsala a v probíhajícím konkurzním řízení současnému správci konkurzní podstaty společnosti DIREKTUM, s. r. o. ani příslušnému Krajskému soudu v Hradci Králové na opakované výzvy svěřené finanční prostředky do současné doby nevydal, neboť je nemá ve své dispozici, následkem čehož způsobil poškozené společnosti DIREKTUM, s. r. o. v konkurzu škodu v celkové minimální výši 30.000.000 Kč.
Za tento zločin byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce konkurzního, případně insolvenčního správce na dobu deseti roků. Týmž rozsudkem byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená společnost DIREKTUM, s. r. o., IČ 25944983, v konkurzu, se sídlem Pardubice, 17. listopadu 237, zastoupená správcem konkurzní podstaty JUDr. Leošem Maternou, AK Valtice, Zahradní 999, odkázána s nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2013, č. j. 5 To 75/2013-943, jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byl JUDr. Leoš Materna, AK Valtice, Zahradní 999, správce konkurzní podstaty společnosti DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Brože dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l), neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky, a přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť má za to, že v napadeném usnesení „chybí výrok jeho odvolání (výrok o vině a trestu obžalovaného)“ .
V prvé řadě namítl (bod 1.), že popis skutku neobsahuje skutkové okolnosti nezbytné k naplnění objektivní stránky přisouzeného trestného činu, zejména jde-li o znak „přisvojení si cizí věci“ (absence objektivní stránky trestného činu). Tentýž popis skutku zároveň neobsahuje skutkové okolnosti vyjadřující jeho úmysl přisvojit si cizí věc (absence subjektivní stránky trestného činu) a konečně v popisu skutku absentuje způsobilý předmět útoku spočívající ve znaku cizí věci, která by jeho jednáním měla být přisvojena (absence objektu trestného činu). Došlo zároveň k porušení hmotně právní zásady nullum crimen sine lege a zásady zákazu retroaktivity v jeho neprospěch. Dále má za to (bod 2.), že skutek, jímž byl uznán vinným, může naplňovat pouze znaky jiného trestného činu, než kterým byl uznán vinným, přičemž však jeho trestní odpovědnost za takový trestný čin zanikla v důsledku uplynutí promlčecí doby. Poukázal na nesprávné právní posouzení mimotrestní normy (bod 3.), jde-li o porušení jeho povinnosti jako správce konkurzní podstaty při výkonu jeho funkce. Posléze vytkl, že mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením existuje extrémní nesoulad (bod 4.), a že soud odvolací se nezabýval jeho námitkami směřujícími proti vadnosti právního posouzení skutku, vznesenými v rámci řízení o řádném opravném prostředku (bod 5). Dovolatel má konečně za to (bod 6.), že napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v chybějícím výroku o jeho opravném prostředku, o kterém nebylo ani zčásti rozhodnuto.
V podrobnostech rozvedl, že rozsudek soudu prvního stupně konstruuje chybně jeho trestní odpovědnost jako odpovědnost za následek, nikoli jako odpovědnost za zavinění. V jeho jednání totiž absentuje podstatný prvek, kterým je „přisvojení si cizí věci“, když z popisu skutku je tento znak spatřován v neoprávněném převedení finančních prostředků na osobní účet. Pro účely naplnění tohoto znaku poukazuje na nutnost aktivního jednání pachatele. Má za to, že v daném případě se jednalo o čistě pasivní formu jednání (pasivní přijetí finančních prostředků na osobní účet). V přijetí finančních prostředků touto formou nelze spatřovat neoprávněné přisvojení si cizí věci. S ohledem na obsah svěřenecké smlouvy dále podotkl, že k vytýkanému převodu ani nedal souhlas, neboť zcela v souladu s předmětnou smlouvou tyto finanční prostředky převedl na jeho účet notář. Proto jejich přijetí na osobní účet považuje za oprávněný a souladný se zákonem. Navíc pasivní přijetí nemůže znamenat přisvojení si cizích finančních prostředků, neboť v takovém případě by musel pojmout úmysl přisvojit si je ještě před samotným svěřením. Z toho vyvozuje, že před okamžikem jejich svěření nemůže jakýkoli jeho úmysl pokrývat objektivní stránku trestného činu zpronevěry. Ve vztahu k objektivní stránce má rovněž za to, že na základě absence jakýchkoli skutkových zjištění nelze učinit závěr o skutečném „přisvojení si věci“. Z odůvodnění navíc neplyne, že by vůči třetím osobám vystupoval jako (quasi) vlastník předmětných finančních prostředků, nýbrž dostatečným způsobem dával najevo, že finanční prostředky tvoří součást konkurzní podstaty úpadce. Zdůraznil, že popis skutku opomíjí, že finanční prostředky jím nebyly vráceny proto, že byly jménem úpadce zapůjčeny společnosti FKH ELECTRONIC, a. s., na kterou byl prohlášen konkurz, což mu nelze klást k tíži. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu 3 Tz 267/2001, resp. usnesení 6 Tdo 257/2006 podotkl, že nikoli každou dispozici se svěřenou cizí věcí lze pokládat za neoprávněné přisvojení si cizí věci a brojí proti formulaci uvedené ve výroku o vině, podle které s částkou 10.000.000 Kč naložil „dosud nezjištěným způsobem“ , přičemž míní, že z takové formulace neplyne znak přisvojení si věci. Daný skutek proto nelze právně kvalifikovat např. jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku.
Nedostatek skutkové věty nadále spatřuje v tom, že z popisu skutku neplyne, jaké okolnosti jsou rozhodné pro závěr, že si přisvojil cizí věc v rozporu se zákonem, když ve skutkové větě absentuje odkaz na příslušnou mimotrestní normu, která by mu zakazovala, nebo přikazovala nakládat se svěřeným majetkem úpadce. Podotkl, že soudy obou stupňů nesprávně odkázaly na ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, která v době, kdy mělo dojít k spáchání předmětného zločinu, v tomto zákoně obsažena nebyla. Ani tento zákon, ani žádný jiný normativní právní akt uvedené povinnosti nestanovil. Povinnost, aby konkurzní správce peněžní prostředky úpadce vedl na speciálním účtu podstaty, byla zavedena teprve zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení. V této souvislosti vytýká “nesprávné hmotně právní posouzení mimotrestní normy v předběžné otázce“.
Ve vztahu k nedostatku subjektivní stránky dovozuje závěr, že je nezbytné, aby si byl vědom svého protiprávního jednání, neboť k dokonání trestného činu zpronevěry dochází v okamžiku, kdy si pachatel osobuje právo nakládat s věcí způsobem, jež mu podle zákona není dovolen. Z popisu skutku však podle něho neplyne vědomost o protiprávním jednání. Navíc s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (5 Tdo 1256/2007) rozvedl, že peněžní prostředky se kterými disponoval, nebyly z pohledu trestního práva (do novely provedené zákonem č. 253/2006 Sb.) považovány za cizí věc, z čehož vyvozuje porušení zásady nullum crimen sine lege a nepřípustnou retroaktivitu v jeho neprospěch. Závěrem podotkl, že případná právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku by nutně musela znamenat ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. zastavení jeho trestního stíhání pro zánik trestní odpovědnosti z důvodu uplynutí promlčecí lhůty. Extrémní nesoulad mezi právním posouzením jeho jednání a skutkem popsaným ve výroku o vině spatřuje v tom, že se soudy při právní kvalifikaci neopíraly o zjištěný skutkový stav.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (mimo jiné s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu 7 Tdo 1079/2002) spatřuje konečně v tom, že jeho odvolání směřovalo jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu a soud odvolací rozhodl pouze o výroku o náhradě škody.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a posledně jmenovanému soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň učinil návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil postupem podle §265h odst. 3 tr. ř. výkon rozhodnutí do doby rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání zmínil, že pokud obviněný spatřuje znak „přisvojení si“ v aktivním konání a nikoli v pouhém pasivním přijetí peněz na účet, pak nejenže pomíjí další dispozice s penězi uvedené, nýbrž ignoruje i skutkové zjištění uvedené ve skutkové větě, podle kterého si předmětné prostředky na svůj osobní účet „dal převést“ a tuto část dovolacích námitek pokládá za irelevantní. Ve vztahu k námitkám stran existence objektivní a subjektivní stránky podotkl, že tyto lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit.
Na základě teoretických východisek rozvedl, že ustanovení §206 tr. zákoníku není blanketní normou a proto výklady dovolatele týkající se údajné nesprávné aplikace mimotrestní normy pokládá do značné míry za bezpředmětné. Poukázal na to, že pokud obviněný po předchozím předisponování finančních prostředků na společný osobní účet s jeho manželkou, z tohoto účtu vybral částku 10.000.000 Kč v hotovosti a následně ji použil pro svou potřebu, pak si tuto částku zcela evidentně přisvojil, tj. naložil s ní v rozporu s účelem, ke kterému mu jako správci konkurzní podstaty byla svěřena. V závěrečné fázi tohoto jednání přitom s těmito prostředky disponoval jako s penězi v hotovosti, takže byl podle státního zástupce nepochybně dán i zákonný znak provedení dispozice se svěřenou cizí věcí. V případě, kdy jsou předmětem útoku trestného činu zpronevěry hotové peníze, a pachatel spáchání trestného činu popírá, nebývá z objektivních důvodů vždy v silách orgánů činných v trestním řízení do detailu zjistit, k jakým konkrétním platbám pachatel peněz použil. Státní zástupce proto zjištění, že obviněný částku 10.000.000 Kč užil „blíže nezjištěným způsobem pro svoji potřebu“ považuje z hlediska znaků trestného činu zpronevěry za postačující. Znaky „přisvojení si“ vykazuje i podle jeho závěrů rovněž dispozice provedená s částkou 20.000.000 Kč, která byla bezhotovostně převedena na účet obchodní společnosti FKH ELECTRONIC, a. s., do Všeobecné úvěrové banky ve Slovenské republice. Tím, že tyto prostředky převedl do dispozice jiného subjektu, který vůbec nepatřil do okruhu věřitelů, naložil s finančními prostředky v rozporu s účelem, ke kterému mu byly jako správci konkurzní podstaty svěřeny.
Státní zástupce dále rozvedl, že podle právní úpravy platné v době rozhodování soudů (která jimi také byla aplikována), jsou peníze na účtu věcí, když podle výslovného ustanovení §134 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku se ustanovení o věcech vztahují i na peníze na účtu. Pokládá však za jisté, že podle právní úpravy platné v době spáchání činu tomu tak nebylo. Peníze na účtu byly označeny za věc až novelou ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. provedenou s účinností od 1. 7. 2006, zatímco trestná činnost byla spáchána v roce 2004. Rovněž samotné ustanovení §248 odst. 1 tr. zák. ve znění platném v době spáchání činu hovořilo toliko o přisvojení si cizí věci, nikoli též jiné majetkové hodnoty. Podle trestněprávní úpravy platné v době spáchání činu, tj. v roce 2004, tedy dle náhledu státního zástupce nebylo možno peníze na účtu považovat za věc a nemohly být předmětem útoku trestného činu zpronevěry, pokud nenabyly podobu peněz v hotovosti. V případě dispozic s částkou 20.000.000 Kč přitom ze skutkových okolností nevyplývá, že by před dokonáním trestného činu peníze nabyly materializované podoby, v čemž spatřuje částečnou důvodnost námitek obviněného.
Za zcela bezpředmětné naopak pokládá ty námitky, které směřují do oblasti mimotrestní polemiky o tom, zda byl či nebyl povinen vést peníze patřící do konkursní podstaty na samostatném účtu, neboť těžiště jeho protiprávního jednání nespočívalo v jejich převodu na osobní účet, nýbrž v dispozicích, které s nimi následně provedl a které jsou ve skutkové větě popsány. Za bezpředmětné pokládá i námitky týkající se absence subjektivní stránky trestného činu a zdůrazňuje, že trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným, úmysl pachatele přisvojit si cizí svěřenou věc však zpravidla vzniká až později, nikoli hned v okamžiku svěření věci. Tento úmysl proto dle státního zástupce v žádném případě nemusel být dán „nejpozději v okamžiku svěření cizí věci k opatrování“, jak tvrdí dovolatel.
Souhrnně tedy za částečně důvodné pokládá ty námitky, které se týkají charakteru peněz na účtu jako „cizí věci“ a s tím související námitku týkající se nepřípustného retroaktivního použití současné právní úpravy. S odkazem na §2 odst. 1 tr. zákoníku a soudy provedené odůvodnění pro aplikaci trestního zákoníku, má za to, že při srovnání příznivosti právních úprav je třeba vycházet nejenom ze srovnání trestních sazeb, ale ze srovnání celého souboru trestněprávních norem významných pro posouzení trestnosti činu. V této souvislosti dále rozvedl, že podle současné právní úpravy bylo na místě skutek posoudit jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se škodou cca 30.000.000 Kč, tj. škodou šestinásobně převyšující spodní hranici škody velkého rozsahu. Uvedený trestný čin je ohrožen sazbou trestu odnětí svobody na pět až deset let, přičemž obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle dřívější právní úpravy by z formálních důvodů bylo možno jednání obviněného posoudit jako trestný čin zpronevěry pouze ve vztahu k částce 10.000.000 Kč, tj. částce, která „pouze“ dvakrát převyšuje spodní hranici škody velkého rozsahu. Toto jednání by podle státního zástupce nicméně samo o sobě vykazovalo znaky trestného činu zpronevěry v nejpřísněji trestné kvalifikované skutkové podstatě podle §248 odst. 4 tr. zák. se sazbou trestu odnětí svobody v trvání pěti až dvanácti let. Další část jednání obviněného by z formálního důvodů bylo podle právní úpravy platné v roce 2004 možno posoudit toliko jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., jehož pachatel byl ohrožen sazbou trestu odnětí svobody na dva až osm let. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno až dne 15. 3. 2012, ve vztahu k trestnému činu podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., s ohledem na horní hranici jeho trestní sazby, činila promlčecí lhůta ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět let. Tyto skutečnosti vedou podle státního zástupce k paradoxní situaci, kdy podle dřívější právní úpravy by dovolatel mohl být uznán vinným trestnou činností v poměrně výrazně menším rozsahu, přesto by však byl ohrožen trestem odnětí svobody s vyšší horní hranicí sazby, než je tomu podle nynější právní úpravy. Za této situace měly soudy otázku příznivosti právních úprav posoudit z hlediska celého dříve a nyní platného souhrnu trestněprávních norem a zabývat se nejen srovnáním trestních sazeb, ale i dopady aplikace dřívější právní úpravy na výrok o vině. Následně má za to, že bylo na místě posoudit, jaký konkrétní trest odnětí svobody by mohl být v případě zúžení rozsahu trestné činnosti ve výroku o vině při aplikaci dřívější právní úpravy obviněnému uložen, resp. zda by bylo na místě trest ukládat spíše při dolní hranici trestní sazby. Teprve na základě takovéhoto porovnání by bylo možno učinit závěr o tom, zda novější právní úprava jako celek je i přes širší vymezení znaku „cizí věci“ pro obviněného příznivější. Vzhledem k tomu, že takto soudy nepostupovaly, vycházely mechanicky pouze ze srovnání trestních sazeb a jinými změnami hmotněprávní úpravy se nezabývaly, nemůže podle závěrů státního zástupce za takového stavu obstát závěr o větší příznivosti nové právní úpravy pro obviněného.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nepokládá námitky obviněného za důvodné, neboť o odvolání rozhoduje soud jako o celku a jestliže shledá odvolání částečně důvodným a v některém výroku rozsudek soudu prvního stupně zruší, popř. změní, pak již nerozhoduje samostatným zamítavým výrokem ohledně dalších výroků, které shledal bezvadnými. Pokud tedy odvolací soud shledal vady pouze ve výroku o náhradě škody a tento výrok zrušil, pak již podle náhledu státního zástupce nebylo na místě, aby rozhodoval výrokem podle §256 tr. ř. ohledně dalších výroků z prvostupňového rozsudku, se kterými se ztotožnil. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s ohledem na částečnou důvodnost obviněným vznesených námitek, shledal, že částečně je důvodný rovněž tento dovolací důvod.
Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 75/2013 a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného nežli navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Protože dovolací soud dospěl k poznatku, že argumentace obsažená v dovolání obviněného neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a učinil zjištění o důvodnosti dovolání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn zcela oprávněně, neboť nezbývá než konstatovat, že napadený rozsudek nalézacího soudu, napadený dovoláním skrze navazující usnesení soudu druhého stupně, trpí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.
Tato nesprávnost spočívá v tom, že soudy obou stupňů dostatečně neuvážily, že skutek, jímž obviněného uznaly vinným, byl spáchán v označeném období roku 2004, tedy ještě poměrně výrazně před tím, než nabyla účinnosti (dnem 1. 7. 2006) novelizace trestního zákona provedená zák. č. 253/2006 Sb., jíž došlo ke změně ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. spočívající v rozšíření jeho dosahu mj. i na peněžní prostředky na účtu ( Ustanovení o věcech se vztahuje i na… peněžní prostředky na účtu… ). Pokud v jednání obviněného spatřovaly naplnění znaků objektivní stránky trestného činu zpronevěry spočívající v tom, že si přisvojil cizí věc , tím že se jí zmocnil , pak tak nesprávně učinily i k té části jeho jednání, kterou v tzv. skutkové větě popsaly tak, že „…část svěřených finančních prostředků v celkové výši 20.000.000 Kč převedli ve dvou platbách dne 27. 10. 2004 a dne 16. 11. 2004 na účet obchodní společnosti FKH ELECTRONIC, a. s., č. ú. …, do Všeobecné úvěrové banky ve Slovenské republice, kde byla částka 20.000.000 Kč užita k financování provozu společnosti“.
Vyslovení viny obviněného trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v důsledku tvrzené příznivosti pozdější právní úpravy (trestního zákoníku) pro dovolatele (str. 17 rozsudku soudu prvního stupně), nelze akceptovat proto, že soudem zaujatý výklad ustanovení upravujícího časovou působnost zákona (§16 odst. 1 tr. zák., §2 odst. 1 tr. zákoníku) je nesprávný. Nalézací soud nesprávně omezil svoje úvahy pouze na porovnání trestních sazeb u trestných činů, které podle jeho názoru byly jednáním obviněného naplněny [ať již podle zákona účinného v době spáchání skutku – trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. či podle zákona pozdějšího – zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], aniž by primárně vyšel z toho, jaká právní kvalifikace jednání obviněného (resp. jeho částí) skutečně přichází v úvahu podle zákona účinného v době spáchání skutku (právě vzhledem k absenci úpravy §89 odst. 13 tr. zák. ve znění účinném až od 1. 7. 2006). Pokud by důsledně otázku právní kvalifikace skutku obviněného zvažoval, nemohl by k závěru obsaženému v jeho rozsudku dospět. Pochybení odvolacího soudu spočívá v tom, že ač řádný opravný prostředek s dovoláním obsahově shodnou námitku o nemožnosti posouzení celého skutku jako zločinu zpronevěry nevznesl, při přezkoumání napadeného rozsudku vadu právního posouzení neshledal a výrok o vině jako správný potvrdil.
Nemožnost právního posouzení té části jednání, v níž obviněný provedl neoprávněnou majetkovou dispozici projevující se bezhotovostním převedením finančních prostředků ve výši 20.000.000,- Kč na účet obchodní společnosti FKH ELECTRONIC, a. s., č. ú. …, plyne z rozhodnutí publikovaného pod č. 14/2006-I. Sb. rozh. tr., v němž byl zaujat právní názor, že „cizí věcí ve smyslu skutkových podstat trestných činů krádeže podle §247 tr. zák., zpronevěry podle §248 tr. zák. a zatajení věci podle §254 tr. zák…. mohou být i peníze v hotovosti. Nejsou jimi však vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí. Takovou pohledávku není možné jako cizí věc zatajit ve smyslu §254 tr. zák., zpronevěřit ve smyslu §248 tr. zák. a ani odcizit ve smyslu §247 tr. zák.“.
Pokud by soudy nižších stupňů uvedený právní názor o nemožnosti zpronevěřit vklad na účtu respektovaly a aplikovaly ho na svá skutková zjištění, nemohly by dospět k závěru, že obviněný svým jednáním spáchal – v celém skutkovém vymezení obsaženém ve výroku odsuzujícího rozsudku – dokonaný trestný čin zpronevěry [a to jak podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., tak podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku]. V části neoprávněného naložení s částkou 20.000.000,- Kč bylo možno – pokud by to umožňovala příslušná skutková zjištění – uvažovat nejvýše o vývojovém stadiu tohoto trestného činu (pokusu trestného činu). V daném směru lze odkázat na právní názor, který vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1256/2007 (publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1050). V označené trestní věci, v obsahové návaznosti na výše citované rozhodnutí č. 14/2006-I. Sb. rozh. tr., byl vysloven názor, že přestože „neoprávněné přisvojení si cizích peněz na bankovním účtu, k němuž došlo přede dnem 1. 7. 2006 bezhotovostními převody, pokud přisvojené peníze nezískaly materializovanou podobu peněz v hotovosti, nelze posoudit jako trestný čin zpronevěry s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 TrZ a ustanovení §89 odst. 13 a §248 odst. 1 TrZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 253/2006 Sb. (viz rozhodnutí pod č. 14/2006-I. Sb. rozh. tr.)“, může „i v takovém případě… jít o pokus trestného činu zpronevěry podle §8 odst. 1 k §248 odst. 1 TrZ, jestliže bylo prokázáno, že pachatel měl v úmyslu vybrat peněžní prostředky z bankovního účtu, avšak určité důvody (vnější povahy) mu v tom zabránily, takže zde byl úmysl pachatele dosáhnout toho, aby peněžní prostředky uložené na bankovním účtu, s nimiž nakládal, získaly povahu věci, tj. materializovanou podobu peněz v hotovosti“. Současně však zdůraznil, že „kdyby nebylo možné dovodit takový úmysl pachatele, mohlo by být jeho jednání týkající se bezhotovostních dispozic s penězi posouzeno jen jako jiný trestný čin (např. jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 TrZ)“.
Důvodnost dovolání obviněného spočívá v tom, že v uvedeném směru k právnímu posouzení jednání obviněného soudy nižších stupňů nepřistoupily. Právní kvalifikace skutku jako dokonaného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku je nesprávná, neboť nebylo-li možno tento skutek kvalifikovat (v celé jeho šíři) jako jeden dokonaný trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., nepřicházelo v úvahu jeho posouzení ani jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku, neboť nenastaly zákonné podmínky k tomu, aby byl ve věci dovolatele aplikován zákon pozdější.
Právní závěr, že pozdější zákon je pro obviněného příznivější, je nezbytné učinit s přihlédnutím ke všem v úvahu přicházejícím ustanovením, tj. včetně těch, které se vztahují k otázce viny. Pokud je zřejmé, že podstatná (z hlediska výše škody způsobené poškozenému) část jednání obviněného nemůže být kvalifikována jako dokonaný trestný čin zpronevěry (a dosavadní skutková zjištění nenasvědčují ani tomu, že by tato část jednání měla být posouzena jako pokus tohoto trestného činu), nýbrž toliko jako mírněji trestný čin [trestný čin porušování při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), 3 tr. zák.], k jehož promlčení mohlo – pokud nenastala některá z okolností, jež má za následek přerušení či stavění běhu promlčecí doby – s ohledem na znění §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. a datum (15. 3., resp. 4. 4. 2012) zahájení trestního stíhání obviněného dojít [původně pro právní kvalifikaci podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, viz č. l. 2-4], pak samotná okolnost, že trestní zákoník v odst. 5 §206 stanoví trest mírnější (pět až deset let), než který stanovila trestní sazba §248 odst. 4 tr. zák. (pět až dvanáct let), nemůže bez dalšího odůvodnit aplikaci příslušných ustanovení tr. zákoníku. Otázka větší příznivosti pozdějšího trestního zákona musí být (s vazbou na skutková zjištění) vyřešena, jak již uvedeno výše, komplexním porovnáním všech v úvahu přicházejících ustanovení obou konkurujících si zákonů.
V tomto směru lze ostatně odkázat na vcelku výstižné vymezení otázek, které je nezbytné řešit, obsažených ve vyjádření státního zástupce. Ten upozornil na to, že při aplikaci zákona účinného v době spáchání skutku (trestního zákona) je obviněný sice v případě posouzení jeho skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. (v části zpronevěry částky 10.000.000,- Kč) ohrožen trestem odnětí svobody v rozpětí pěti až dvanácti let, sama tato skutečnost však [v případě významné redukce výroku o vině – tj. snížení škody způsobené tímto trestným činem, resp. podle dosavadní právní kvalifikace skutku zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku o 20.000.000,- Kč] nutně neznamená, že jeho aplikace nemůže být pro obviněného (vzhledem ke konkrétně uloženému trestu, který by nutně tuto skutečnost měl zohlednit) příznivější než aplikace příslušných ustanovení trestního zákoníku. Je však nezbytné dodat, že takové úvahy lze učinit až poté, co na základě ustálených skutkových zjištění, prověření (ne)existence okolností majících vliv na běh promlčecí doby, atd. bude moci být učiněn správný závěr o tom, v jakém rozsahu a dle jaké právní kvalifikace je možno vinu obviněného skutkem, pro který na něj byla podána obžaloba, vyslovit.
Důvodnost uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným shledává Nejvyšší soud jen z hlediska takto vyložené problematiky nesprávnosti právního posouzení skutku soudy nižší stupňů. Pokud obviněný uplatnil další argumentaci, která podle něj měla zakládat důvod pro vyslovení závěru, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku (namítaný nedostatek subjektivní stránky či zasažení objektu), případně jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení (otázka účtu, na který byly převedeny finanční prostředky notářem), pak těmto výhradám přisvědčit nelze. Ve stručnosti shrnuto lze uzavřít, že napadenými rozhodnutími popsaná dispozice s částí svěřených prostředků spočívající v tom, že částka 10.000.000,- Kč byla v hotovosti vyzvednuta z účtu, na který byla notářem složena, a následně obviněným nezjištěným způsobem užita, byla zcela důvodně posouzena jako zpronevěra této částky, neboť tato hotovost, byla ve vztahu k obviněnému cizí věcí ve smyslu ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání skutku, věcí mu svěřenou, kterou si takto přisvojil. Popis této části jednání obviněného dostatečným způsobem vyjadřuje jak subjektivní tak objektivní stránku trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., přitom z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. je plně odůvodněno i užití kvalifikované skutkové podstaty pro naplnění zákonného znaku způsobení škody velkého rozsahu , ve smyslu jejího vymezení ustanovením 89 odst. 11 tr. zák. Dodat lze to, že skutková podstata trestného činu zpronevěry není koncipována tak, že by vyžadovala úmysl pachatele přisvojit si mu svěřenou věc v časovém horizontu předcházejícím vlastnímu svěření této věci. Způsobením poruchového následku, tj. vznikem škody na majetku poškozeného, došlo k zasažení objektu trestného činu, jímž je zájem na ochraně majetku, resp. vlastnictví. Ve vztahu k těmto námitkám lze proto odkázat na hodnocení obsažené ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného, s nímž se dovolací soud ztotožňuje. Jinou otázkou z hlediska tvrzené neprávnosti právního posouzení skutku je (a k tomu se dovolací soud vyslovil výše) aplikace pozdějšího zákona.
Protože z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je významná až ta část jednání, kdy prostřednictvím své tehdejší manželky dosáhl obviněný výběru hotovosti, a nikoli předcházející převedení finančních prostředků na účet č. …, vedený u CITIBANK, a. s., Praha, není nezbytné podrobněji reagovat na námitku obviněného stran nesprávnosti aplikace ustanovení §8 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jím uplatňovaná vada v náhledu na dosah citovaného ustanovení by sama o sobě (pokud by zbývající popis skutku užitou právní kvalifikaci plně odůvodnil) nebyla způsobilá odůvodnit zrušení dovoláním napadených rozhodnutí.
Zcela nepřípadnými jsou námitky obviněného, jimiž odůvodňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Odvolání obviněného, bez ohledu na to, kolik výroků rozsudku soudu prvního stupně napadá, je jedním řádným opravným prostředkem, jemuž – v závislosti na jeho (ne)důvodnosti – může odvolací soud buď vyhovět, byť případně jen částečně, nebo nikoli. Zamítnout odvolání podle ustanovení §256 tr. ř., tj. po jeho věcném přezkoumání pro jeho nedůvodnost může odvolací soud tehdy, pokud ho v žádném směru neshledá důvodným a v žádném směru neprovede na jeho podkladě změnu napadeného rozsudku ve prospěch odvolatele (obviněného). Naopak pokud alespoň zčásti na podkladě opravného prostředku odvolatele soud druhého stupně nějakou část rozsudku nalézacího soudu zruší (a dále stran zrušeného výroku případně nějakým způsobem sám ve prospěch odvolatele rozhodne), nevzniká prostor pro aplikaci §256 tr. ř. Jinými slovy vyjádřeno, odvolací soud nemůže o jednom opravném prostředku rozhodnout tak, že mu částečně vyhoví [ve věci posuzované aplikací §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. a následným výrokem o odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních] a současně tak, že ho částečně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. (ve vztahu k výrokům o vině a trestu) zamítne. Z uvedeného plyne, že v dovoláním napadeném usnesení odvolacího soudu žádný výrok neabsentuje, ani není neúplným.
Pokud jde o dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. l) tr. ř., který v případě druhé alternativy (tj. při věcném přezkoumání řádným opravným prostředkem napadeného rozhodnutí soudu nalézacího soudem druhého stupně) je odvislý od zjištění existence či neexistence vady zakládající dovolací důvod podle §256 odst. 1 písm. a) – k) tr. ř., pak z výše uvedeného konstatování, o částečně důvodném uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a možnostech odvolacího soudu na podkladě podaného odvolání vadu právního posouzení skutku v odvolacím řízení napravit, plyne závěr, že i tento dovolací důvod byl obviněným částečně důvodně uplatněn.
Protože v důsledku vadného právního posouzení skutku v dovoláním napadených rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně byl naplněn obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., zrušil Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, č. j. 5 To 75/2013-943, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2013, č. j. 7 T 2/2013-870, a podle §265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Uvedený soud je při svém rozhodování vázán právním názorem vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil