ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.670.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 670/2014-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2014 o dovolání, které podal obviněný F. B . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2013, č. j. 7 To 370/2013-679, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 77/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2013, č. j. 89 T 77/2013-628 byl obviněný F. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se svojí manželkou H. B., rozenou S., tím, že:
nejméně od poloviny listopadu 2011 až do 16. března 2012, ve společném obydlí v B. na B., fyzicky i psychicky týrali svého mentálně postiženého syna M. B., kterého s blíže nezjištěnou četností verbálně napadali, nadávali mu výrazy „hajzle, kurvo“, přičemž ho v několika případech napadli i fyzicky úderem pomocí násady na smeták po těle, ke zranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření však nikdy nedošlo, dále mu v uvedeném období nezajistili a neposkytovali stravu dostatečného množství i kvality, tekutiny, základní hygienu a dostatečné ošacení, kdy vzhledem k jeho mentálnímu postižení nebyl schopen si uvedené opatřit sám, a péči o něj nezajistili i přesto, že si ponechávali všechny jeho peněžní prostředky poskytované M. B. formou invalidního důchodu do prosince 2011 pro vlastní potřebu, a v důsledku jejich jednání docházelo ke zhoršování zdravotního stavu jejich syna M. B., váhovému úbytku 96-295 g hmotnosti/den, vlivem poškození energetického metabolismu a nedostatečné výživy organismu jako důsledku smíšeného typu dlouhodobé proteinokalorické malnutrace pak postupně docházelo k mnohočetnému postižení organismu až k problémům s mobilitou a motorikou organismu zejména v období od poloviny února 2012 v důsledku atrofie svalové tkáně způsobené katabolismem bílkovin z vlastních zdrojů, dále docházelo k poruchám srdeční činnosti, zpomalení a poruchám srdečního rytmu, poklesu krevního tlaku, poruchám vědomí a narušení mozkové činnosti, změnám hormonální sekrece, poklesu obranyschopnosti organismu a poklesu výkonnosti dýchacího svalstva, rozvoji anemie a tím i k poklesu transportní schopnosti krve přenášet kyslík k jednotlivým orgánům a poklesu schopnosti termoregulace organismu do té míry, že byl dne 16. 3. 2012 nalezen zdravotnickým personálem Zdravotnické záchranné služby města Brna v bezprostředním ohrožení života, ležící na podlaze bytu s těžkou poruchou vědomí typu soporu, excesivně vyhublý s hmotností v pásmu patologické podvýživy, s atrofií svalové tkáně neschopný pohybu, chudokrevný, kriticky podchlazený s teplotou tělesného jádra 24°C, dehydratovaný, s pozičním traumatem, se sníženou obranyschopností, v jejímž důsledku se rozvinul oboustranný zápal plic, čímž byla poškozenému M. B., způsobena zejména fyzická újma a jeho zdravotní stav si vyžádal komplexní a intenzivní odbornou lékařskou péči ve formě hospitalizace po dobu následujících více než 3 týdnů ve Fakultní nemocnici v Brně a následnou hospitalizaci v Psychiatrické léčebně v Brně po dobu delší 6-ti týdnů.
Za to byl obviněnému podle §199 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 33 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu u spoluobviněné H. B. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena solidární povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 306.396 Kč a poškozenému M. B. škodu ve výši 144.840 Kč.
O odvoláních, která proti rozsudku soudu prvého stupně podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 10. 2013, č. j. 7 To 370/2013-679 tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněné H. B. v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvého stupně, zatímco odvolání obviněného F. B. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu (jeho výroku pod bodem II.) podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Igora Osvalda dovolání, které opřel o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku zejména zpochybňuje existenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Její absenci dovozuje ze zjištění, že sám nedokáže vysvětlit situaci, kdy se jeho syn, poškozený M. B., ocitl v tak neutěšeném zdravotním stavu zapříčiněném podvýživou, nedostatkem tekutin a chladem, že jej to ohrožovalo na životě. Není si vědom toho, že by jej jakkoliv omezoval nebo mu něco upíral. Zdůrazňuje, že zdravotní stav svého mentálně postiženého syna chtěl řešit v momentě, kdy pochopil, jak je situace kritická, a proto zavolal rychlou záchrannou službu, tedy okamžitou lékařskou pomoc. Vážnost situace si předtím neuvědomoval a nebyl ani srozuměn s tím, že by byl poškozený jakkoliv ohrožen na zdraví či životě.
Ve svém dovolání uvedl, že poškozený byl propuštěn z výchovného ústavu a sám dobrovolně se jako dospělý ve věku 19 let v létě 2011 nastěhoval k rodičům, v jejichž péči předtím téměř nikdy nebyl. Obviněný při svém způsobu života neměl důvod ani žádnou způsobilost posuzovat synovy sociální a jiné životní dovednosti, nebo míru jeho dostatečnosti či nedostatečnosti postarat se sám o sebe. Protože poškozený de facto celý život prožil mimo rodinu, neměl dovolatel způsobilost posoudit zdravotní stav syna. Příčinu jeho neutěšeného stavu vidí v nečinnosti dětského domova ve Z., který je neupozornil na to, jak mají o syna pečovat. Orgány sociální péče o své újmě neprováděly žádnou kontrolu ani žádná praktická opatření k zajištění dohledu nad životní situací jejich syna. Dětský domov sice podal v lednu 2010 k soudu návrh na zbavení poškozeného způsobilosti k právním úkonům, avšak aniž by bylo o tomto návrhu rozhodnuto, byl tento bez dalšího v červnu 2011 propuštěn z domova, který již nedohlížel nad jeho dalšími kroky.
Obviněný poukazuje na to, že nepochopil pobyt syna v jejich bytě jako osobní závazek k intenzivnímu pečování o něj či dohledu nad ním, neboť neměl ani vzdělání, ani žádné právně konstituované postavení proto, aby tak musel činit. Podle jeho mínění v tomto případě zanedbaly své povinnosti především orgány sociální péče a také dětský domov. Stěží lze pochopit, že mentálně zaostalého syna propustily z ústavu a nezajímaly se o to, kam půjde a jak bude dále uspořádán jeho život. Obviněný má za to, že bez dalších důkazů, jimiž by bylo prokázáno nějaké aktivní úkorné jednání na jejich synovi, nelze bez dalších důvodů dovozovat jeho úmysl způsobit synu M. újmu.
Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvého stupně, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby z důvodu podle §226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že pro neprokázání subjektivní stránky se skutek popsaný v obžalobě nestal.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu podaného dovolání připomenula, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný v dovolání uplatnil, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, který byl podřazen pod ustanovení o trestném činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku s tím, že nebyla naplněna především subjektivní stránka tohoto trestného činu. Obviněný zpochybnil zejména svoji schopnost rozpoznat stav poškozeného a rovněž svoji povinnost takto činit.
Státní zástupkyně s přihlédnutím k tomu, že obviněný byl odsouzen pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, uvedla, že předmětného zločinu se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví a páchá-li takový čin po delší dobu. Citované ustanovení slouží k ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí, a to takových osob, které jsou samostatné a není třeba o ně pečovat nebo je vychovávat. Osobám posledně jmenovaným, které je třeba díky nedostatku věku nebo z jiných důvodů více chránit, poskytuje ochranu ustanovení §198 tr. zákoníku o trestném činu týrání svěřené osoby. Předmětem útoku tohoto trestného činu, který je v základní skutkové podstatě definován tak, že se jej dopustí pachatel, který týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, je nejen dítě, ale i osoba zletilá, která pro stáří, nemoc, invaliditu, mentální retardaci apod., je odkázána na péči jiných osob – svěřená osoba. Jde-li o zletilou osobu, je rozhodující faktický stav takové osoby, a proto není rozhodné, zda psychicky nemocná osoba byla zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo zda tato její způsobilost byla omezena.
Podle státní zástupkyně ze skutečností popsaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že k týrání docházelo v rodině obviněného F. B., který se svojí manželkou H. B. týrali jejich zletilého mentálně postiženého syna M. B., kterého po propuštění z dětského domova převzali do své péče. Na základě toho,
že oba obvinění dobrovolně přijali svého zletilého mentálně postiženého syna do své domácnosti, převzali na sebe rovněž povinnost o něj pečovat, neboť věděli, že sám
o sebe se postarat nemůže, přičemž právě z uvedených důvodů mu byl přiznán
i invalidní důchod. Povinnost pečovat o syna tedy byla dána jeho faktickým stavem, tedy mentální retardací. Obviněný se proto mýlí, pokud vznik povinnosti pečovat o svého zletilého syna spojuje až s vydáním rozhodnutí o jeho zbavení způsobilosti k právním úkonům, kdy by následně byl ustanoven jako jeho opatrovník.
Nepochybné je, že obviněný svého syna týral, neboť k němu zaujímal zanedbávající, týrající, zneužívající a deprivující postoj, neboť mu nezajistil se svou manželkou ani ty nejzákladnější potřeby pro život. V jeho dispozicích přitom bylo zjistit si podstatu postižení syna a případně využít sítě poradenských služeb v rámci zdravotnictví, sociálních služeb, případně školství nebo se informovat stran péče o mentálně postiženého jedince prostřednictvím specializované, byť populární dostupné literatury. V případě zájmu o syna by toho byl nepochybně schopen, neboť je zřejmé, že svoji sociální dovednost projevil při zařizování invalidního důchodu pro svého syna.
Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích naznačily, že okolnosti, které trestnou činnost obviněného rámovaly, jsou takového charakteru, že je možné dospět k závěru, že obviněný F. B. těžkou újmu na zdraví způsobil poškozenému úmyslně. Ani uvedená okolnost však nenalezla odraz v právní kvalifikaci, pokud obviněný byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle kvalifikované skutkové podstaty odst. 2 písm. b) ustanovení §199 tr. zákoníku. Čin, který má za následek těžkou újmu na zdraví, může být posuzován podle tohoto ustanovení pouze tehdy, byla-li těžká újma na zdraví způsobena ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku, tedy z nedbalosti. Při úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví by šlo o souběh trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku (správně o souběh trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku) s trestným činem ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku.
Podle státní zástupkyně je tak zřejmé, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily trestné jednání obviněného. Provedení těchto změn po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu by však znamenalo porušení zákazu reformace in peius. Protože se však zákaz reformace in peius nevztahuje na samotné řízení, ale pouze na jeho výsledek, nevyplývá z této zásady, že by nebylo možné zvažovat jinou, přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného, zejména v situaci, kdy existují pochybnosti o naplnění znaků trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen. Není proto vyloučeno, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a při respektování zásady zákazu reformace in peius byla zvažována odlišná právní kvalifikace trestného jednání obviněného.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 7 To 370/2013, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 89 T 77/2013, a aby Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to při respektování zásady zákazu reformace in peius. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Předně je třeba připomenout, že přezkumnou povinnost dovolacího soudu může založit pouze dovolatel svou argumentací obsaženou v jeho mimořádném opravném prostředku, neboť z ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. plyne, že pokud tento neodmítne dovolání podle odstavce prvního, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání. Jinými slovy vyjádřeno, jakkoli by důvodné byly vývody obsažené ve vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného stran nesprávnosti právního posouzení skutku soudy nižších stupňů, tato argumentace nemůže být zohledňována Nejvyšším soudem při posuzování důvodnosti dovolání obviněného. Jiná situace by pochopitelně nastala, pokud by rovněž nejvyšší státní zástupce využil svého práva podat vůči označeným rozhodnutím dovolání a vytýkané vady uplatnil v rámci tohoto jím podaného mimořádného opravného prostředku (dovolání nejvyšším státním zástupcem však podáno nebylo).
Pokud tedy sám dovolatel nenamítá, že nesprávnost právního posouzení skutku spočívá ve vadnosti aplikace ustanovení §199 tr. zákoníku proto, že odůvodněné by bylo posouzení jeho činu podle ustanovení §198 tr. zákoníku, pak nevyvstává důvod k tomu, aby Nejvyšší soud v tomto směru svou pozornost zaměřil [a případně na tomto podkladě dospěl k závěru o nutnosti zrušení napadených rozhodnutí z důvodu existence vady zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], nelze-li (a tak tomu v posuzované věci je) takový přezkum založit na samotné dovolací argumentaci obviněného. Jak již výše uvedeno, dovolací řízení není ovládáno revizním principem, samotné vymezení dovolacího důvodu neznamená založení přezkumné povinnosti dovolacího soudu ve výše uvedeném významu (tj. ve vyhledávání vad, která dovolatel ve svém opravném prostředku nevymezí). Je totiž povinností dovolatele, aby odpovídající právní argumentací deklarovaný dovolací důvod také věcně naplnil.
Z dosud uvedeného plyne, že jakkoli by bylo lze přisvědčit státní zástupkyni v tom, že
a) osoba poškozeného, resp. soudem zjištěné jednání dovolatele vůči němu, odůvodňuje posouzení skutku vyjádřeného v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §198 tr. zákoníku (v jeho příslušné kvalifikované skutkové podstatě odrážející fakt déletrvajícího jednání obviněného) a
b) způsob zdůvodnění existence subjektivní stránky trestného činu [zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku] soudem prvního stupně v jeho rozsudku ( „oba obžalovaní jednali v úmyslu přímém dle §15 odstavec 1 písmeno a) trestního zákoníku, když věděli, že svým jednáním mohou porušit zájem chráněný trestním zákoníkem a současně chtěli toto porušení způsobit… věděli, že jejich syn, poškozený, je v důsledku svého zdravotního stavu odkázán na jejich péči, přesto se na jeho osobě po dobu několika měsíců dopouštěli týrání, a pokud takto jednali, pak věděli, že k následku v podobě porušení zdraví poškozeného a jeho tělesné integrity dojde a chtěli tento způsobit“ ) nasvědčuje tomu, že uvedený soud uzavřel, že i tzv. těžší následek, tj. vznik těžké újmy na zdraví, obviněný způsobil v přímém úmyslu, a že poté jsou namístě úvahy o souběhu trestných činů, jak ve svém vyjádření státní zástupkyně uvedla,
pak v obou případech (u druhého navíc s oporou o uplatňující se zákaz reformationis in peius ) nevyvstává důvod k tomu, aby z příčin takto státní zástupkyní popsaných přistoupil dovolací soud ke zrušení napadených rozhodnutí.
Dovolací soud se proto omezuje na zhodnocení námitek, které obsahuje dovolání obviněného.
Byť se obviněný snaží zpochybnit existenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, činí tak způsobem, který zákon nepřipouští. Nesprávnost právního posouzení (v jeho rámci pak i výhradu výši nesprávnému závěru o formě zavinění) je totiž nezbytné dovozovat ke skutku zjištěnému soudy v dovoláním napadených rozhodnutích. Jinak vyjádřeno, není možné nesprávnost právního posouzení skutku budovat na odlišných, pro dovolatele příznivějších skutkových závěrech. Lze přitom poukázat na to, že obviněný svou dovolací argumentací, jež je v podstatných rysech opakováním námitek odvolacích, jednak část skutkových zjištění zcela pomíjí, část interpretuje v rozporu se závěry soudů a částečně svou argumentací zpochybňuje fakta, která z hlediska soudy užité právní kvalifikace nejsou právně relevantní.
Namítá-li obviněný nedostatek svého úmyslného zavinění, pak tak činí prakticky výlučně k té části skutkových zjištění soudů, která se týkají nezabezpečení dostatečné výživy poškozeného a zdravotního následku na tuto část jednání se vážícího, avšak zcela pomíjí, že naplnění znaku týrání osoby žijící ve společném obydlí (a to jednání, jehož se dopustil v úmyslné formě zavinění) shledaly soudy i v tom, že (společně se spoluobviněnou) „s blíže nezjištěnou četností verbálně napadali, nadávali mu výrazy „hajzle, kurvo“, přičemž ho v několika případech napadli i fyzicky úderem pomocí násady na smeták po těle, ke zranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření však nikdy nedošlo“. Dovozování závěru, že by takto popsané jednání nebylo obviněným spácháno v úmyslné formě zavinění, je zcela nepřípadné.
Nemůže proto rovněž obstát argumentace, že důkazní situaci neodpovídá závěr soudu, že se obvinění o zdravotní stav syna M. nezajímali nebo jej poškozovali. K poškozování jeho zdravotního stavu totiž docházelo nejen formou omisivního jednání obviněného ( „nezajistili a neposkytovali stravu dostatečného množství i kvality, tekutiny, základní hygienu a dostatečné ošacení“ ), nýbrž i formou jednání komisivního ( „v několika případech napadli i fyzicky úderem pomocí násady na smeták po těle, ke zranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření“ ).
Konečně je třeba zmínit, že dovozuje-li dovolatel, že poškozeného „přijali do svého bytu… nikoli však do své péče jako samostatně nezpůsobilé dítě“ , pak takovou námitkou brojí proti zákonnému znaku, který ustanovení §199 tr. zákoníku neobsahuje, neboť jeho objektivní stránka je vymezena tak, že tohoto trestného činu se dopustí ten (odst. 1), kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný týral poškozeného, svého syna, tj. osobu blízkou , která s ním žila ve společném obydlí. Skutkové okolnosti odůvodňující závěr, že předmětem útoku obviněného se stal poškozený, jenž ve vztahu k němu je osobou blízkou, která s ním (dovolatelem) žila ve společném obydlí, byly důkazním řízením plně prokázány a nezpochybňuje je ani samotný dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, když uvádí, že poškozeného „přijali do svého bytu jako rodinného příslušníka“. Pro trestnost pachatele ve smyslu ustanovení §199 tr. zákoníku dostačují právě tato skutková zjištění. Jinými slovy řečeno, předmětem útoku (osobou jíž se poskytuje trestněprávní ochrana cit. ustanovením) není osoba, která je v péči pachatele (to na rozdíl od ustanovení §198 tr. zákoníku).
Lze proto konstatovat, že nosná část dovolací argumentace obviněného spočívá ve zpochybňování skutkového stavu věci, a ta část, v níž výhrady obviněného by s jistou dávkou tolerance bylo možno považovat za námitky hmotně právní, nemá právní relevanci ve vztahu k trestnému činu, jímž byl uznán vinným.
Pokud snad by z dovolání obviněného mělo vyplývat, že jím brojí proti nesprávnosti spočívající v tom, že nebylo prokázáno jeho zavinění ve vztahu ke způsobení těžšího následku trestného činu (soudem zjištěné těžké újmě na zdraví), tj. že nebyl prokázán jeho úmysl ke způsobení takového následku směřující, pak nezbývá než dodat, že k naplnění kvalifikačního znaku upraveného ustanovením §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dostačuje [§17 písm. a) tr. zákoníku] zavinění ve formě nedbalosti [včetně nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. O této (nedbalostní) formě zavinění těžšího následku obviněným přitom nelze pochybovat.
Již nad rámec nezbytného (neboť v daném směru se uplatňuje zákaz reformationis in peuis ) je nezbytné zopakovat, že je-li takový následek činu způsoben úmyslným zaviněním pachatele, pak je nezbytné tuto skutečnost vyjádřit souběžnou právní kvalifikací trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku [resp. i dle odst. 2 písm. d) citovaného ustanovení, páchal-li pachatel takový čin po delší dobu]. Takový postup je však v případě dovolatele vzhledem k uvedenému zákazu vyloučen.
Výše bylo (v obecné rovině) uvedeno, že skutkové či procesní námitky dovolatele nejsou způsobilé naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože se obviněný svou dovolací argumentací založenou na námitkách tohoto charakteru s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl dovolací soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v 265b.“ Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil