ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.687.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 687/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2014 o dovolání, které podal obviněný O. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 67 To 26/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 214/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 1 T 214/2013 , byl obviněný O. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 5. 9. 2013 v době od 02.35 hodin do 02.46 hodin v P., vstoupil společně s dalšími dvěma doposud nezjištěnými pachateli do provozovny směnárny Change Crystal, s. r. o., přistoupil k pultu a od směnárníka O. K. požadoval vydání peněz pod hrozbou fyzické újmy a zničení zařízení směnárny, a když se O. K. bránil a mopem s násadou je vyháněl ze směnárny, udeřil ho do hlavy igelitovou taškou, ve které měl voňavku ve skleněné lahvi, přičemž v dalším napadení mu bylo zabráněno až strážníky městské policie, a O. K. neutrpěl zranění, které by si vyžádalo léčení v době delší 7 dnů.
Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci v podobě parfému So Lovely a igelitové tašky.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 67 To 26/2014, jímž odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Fidlera dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve shodě s odvolacími námitkami namítl, že do směnárny vstoupil z důvodu rozměnění dvacetidolarové bankovky a následně byl napaden tyčí od mopu směnárníkem. S prezentovanou verzí jsou v souladu rovněž záznamy kamerového systému, na kterých je zřetelně vidět, jak na něho směnárník útočí. Jím popisovaný sled událostí je následně potvrzován i výpovědí zasahujících policistů městské policie. Podotýká, že v konečném důsledku byl odsouzen na základě jediného důkazu v podobě svědecké výpovědi poškozeného O. K., který zcela neovládá český jazyk. Poškozený plně nerozuměl otázkám, které mu byly pokládány při hlavním líčení. S ohledem na tuto skutečnost má za to, že měl být hlavnímu líčení přítomen tlumočník, v opačném případě z jeho svědecké výpovědi neměly soudy vycházet.
Z takto uplatněných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek (správně usnesení) Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání a dostupným spisovým materiálem v zájmu urychlení dalšího postupu v řízení o dovolání nevyužívá svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání věcně vyjádřit. Vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Po přezkoumání dovolání, opírajícího se o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému důvodu dovolání obsahově neodpovídají. To mimo jiné stvrzuje sám dovolatel v části II. svého dovolání, když uvádí, že zásadně nesouhlasí se skutkovými závěry, které vyvodil soud nalézací. Na základě této polemiky poté prezentuje vlastní, odlišnou skutkovou verzi, vedoucí k závěru, že k popisované události došlo odlišným způsobem, zejména že se nejednalo o loupež, nýbrž že do směnárny vstoupil za účelem rozměnění dvacetidolarové bankovky. Obdobnou povahu má i námitka, kterou poukazuje na nepřítomnost tlumočníka u hlavního líčení, jejíž podstata směřuje do relativizace skutkových zjištění formou poukazu na zpochybnění svědecké výpovědi poškozeného.
Je nepřípadným, aby v rámci řízení o dovolání byl zpochybňován skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, anebo byly dovolacím soudem odlišným způsobem hodnoceny soudy provedené důkazy. Nosná část dovolání obviněného se koncentruje do námitek povahy skutkové nebo procesní a v tomto ohledu nezbývá než opakovaně připomenout, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního, případně druhého stupně. Učinit tak může pouze ve zcela výjimečných a ojedinělých případech a to tehdy, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Teprve tehdy je nezbytné dát rovněž v dovolacím řízení průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. V posuzovaném případě však ani v tomto smyslu netrpí napadená rozhodnutí vadou projevující se extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je totiž dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, tehdy, pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Kritériem pro existenci extrémního nesouladu je případ svévole, resp. svévolné rozhodnutí. Otázku svévolného rozhodnutí však nelze redukovat výlučně na polemiku se skutkovými závěry a skutkovými zjištěními nalézacího soudu, tedy formou, jakou činí dovolatel.
V mezích řešených souvislostí nezbývá než připomenout, že ani skutkové námitky dovolatelem vznesené nemají reálný podklad v rozhodnutí soudu prvního stupně. V plném rozsahu lze totiž odkázat na odůvodnění výše citovaného rozsudku, v němž soud srozumitelným způsobem objasnil, z jakých důvodů pokládal obhajobu obviněného za vyvrácenou a jeho skutkovou verzi za nepravdivou, když (na str. 6 odůvodnění) uvedl, že „výpověď poškozeného se jeví jako zcela logická. Sám by neměl sebemenší důvod vyhánět shora uvedeným způsobem obžalovaného a jeho společníky ze směnárny, pokud by se chovali slušně a pokud by mu nebylo vyhrožováno fyzickou újmou či zničením zařízení směnárny, pokud jim nevydá peníze. V tomto směru soud neuvěřil žalovanému, který tvrdil, že si šli měnit peníze.“ Nejvyšší soud nemá pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu, neboť je zcela nelogickým závěr, který prosazuje obviněný, že si pouze šel rozměnit bankovku do směnárny a na tomto základě ho zcela bezdůvodně napadl směnárník. V podrobnostech lze navíc odkázat na usnesení odvolacího soudu, neboť totožná námitka byla dovolatelem vznesena rovněž v řízení o řádném opravném prostředku. Odvolací soud (str. 2 odůvodnění) rozvedl, že „obžalovaný loupežné přepadení sice popírá, nicméně o nevěrohodnosti této varianty svědčí fakt, že zatímco ve svých prvotních výpovědích v přípravném řízení mluvil zmateně a nebyl schopen si v podstatě na nic vzpomenout, posléze se hájil tím, že byl poškozeným bezdůvodně napaden, když do směnárny vstoupil v doprovodu dvou osob, které dosud nedokázal ani identifikovat, jen za účelem zjištění kurzu a směny dvacetidolarové bankovky. Pokud by takové tvrzení bylo pravdivé, poškozený by neměl nejmenšího důvodu k jakékoli razantní obraně své osoby či objektu, v němž pracoval.“ Danou skutkovou verzi rovněž potvrzuje sama skutečnost, že v okamžiku zadržení, ke kterému došlo bezprostředně po činu, nebyly u obviněného nalezeny žádné bankovky, tedy ani v podobě bankovek dolarových. Zbývá dodat, že z pohledu Nejvyššího soudu se soud prvního stupně dostatečně zabýval důkazní stránkou (a v jejím důsledku stránkou skutkovou), když v průběhu hlavního líčení provedl stěžejní důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci. Tyto důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Výsledkem je zjištění skutkového stavu věci v rozsahu požadavku formulovaného ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Obviněný se tak vznesenými námitkami ocitl zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu.
Namítá-li tedy dovolatel nesprávnost napadeného rozsudku, pak je třeba konstatovat, že tak činí námitkami skutkové či procesní povahy, které nenaplňují jím deklarovaný dovolací důvod a zásadně nemohou založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu ve vztahu k napadenému rozsudku. Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v 265b.“ Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil