ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.796.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 796/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2014 o dovolání, které podal obviněný P. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 9 To 377/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 53/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 1 T 53/2013, byl nejprve podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 25 T 24/2013, ohledně obviněného P. B. (dále jen „obviněný“), jakož i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a následně byl obviněný uznán vinným v bodě A.I./1)-5) výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným, a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě A.II. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě B. výroku o vině přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za delikty uvedené v bodě A.I. a A.II. byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody na šest měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Za trestné činy popsané v bodě B. výroku o vině mu byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na dva roky nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 9 To 337/2013, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o vině pod body A/1)-5) a v bodě II., ve výroku o společném trestu a o náhradě škody. Poté znovu rozhodl tak, že ohledně obviněného zrušil z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 25 T 24/2013, výrok o vině pokračujícím trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, celý výrok o trestu jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a v návaznosti na to uznal obviněného vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným, a za tento delikt a za sbíhající se přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 25 T 24/2013, uložil obviněnému podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku společný a souhrnný trest odnětí svobody na šest měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Nově rozhodl i o uplatněných nárocích na náhradu škody. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčený.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především napadl závěr soudu, že jednání popsané v bodě B./10) výroku o vině (odcizení vozidla Ford Mondeo) je součástí pokračujícího zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, a namítl, že se vozidla zmocnil pouze s úmyslem přechodně ho používat, takže tento skutek měl být posouzen v souladu s §207 odst. 1 tr. zákoníku a hodnota automobilu neměla figurovat ve výčtu celkové škody jím spáchané. Další námitku obviněný vznesl proti skutku popsanému v bodě B./4) výroku o vině s tím, že částka hotovosti, jež měla být uložena v odcizených pokladnách, nesouhlasí s tím, jak ji on sám při činu spočítal, přičemž údaj, že v jedné z pokladen měly být mince v celkové hodnotě 40.000 Kč je podle výsledku pokusu provedeného jeho obhájcem nemožný. Dodal, že touto námitkou se odvolací soud vůbec nezabýval, stejně jako poukazem na pochybnosti o celkové částce, která měla být v obou pokladnách, a to s ohledem na povahu zboží, které se v daném obchodě prodávalo. Zdůraznil pak, že vzhledem k výše zmíněným výhradám měl soud dospět v bodě B. výroku o vině k celkové škodě nižší než 500.000 Kč a zde popsané jednání posoudit nikoli podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, nýbrž pouze podle §205 odst. 3 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 9 To 377/2013, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze tvrzení obviněného, že dílčí skutek popsaný v bodě B./10) výroku o vině (odcizení vozidla Ford Mondeo) měl být posouzen jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Tomuto argumentu však přisvědčit nelze, a to ze stejných důvodů, které ve svém rozhodnutí vyložil soud druhého stupně. Pokud je obsahem opravného prostředku obviněného i tvrzení týkající se nesprávného stanovení výšky škody v dílčím skutku pod bodem B./4) výroku o vině, pak také na tuto námitku soud druhého stupně správně odpověděl. V tomto případě navíc nejde o námitku právní, nýbrž o výhradu skutkové povahy. Námitky skutkové povahy však neodpovídají nejen obviněným deklarovanému, ale ani žádnému jinému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů. V případě finální námitky obviněného, že při stanovení výše škody způsobem, který naznačil v případech dílčích skutků pod body B./10) a B./4), by bylo třeba dospět k částce nižší než 500.000 Kč, čemuž by odpovídalo mírnější právní posouzení trestného jednání, se jedná toliko o hypotetické úvahy, jež postrádají racionální základ.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 9 To 377/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z významné části právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž de facto soudům vytýká též vadná skutková zjištění a současně prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci [stran útoku popsaného v bodě B./4) výroku rozsudku soudu prvého stupně a též v návaznosti na to v konečném důsledku i ohledně celkové výše škody způsobené skutkem popsaným v bodě B]. Rovněž z těchto skutkových (procesních) argumentů vyvozuje závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Předmětné námitky proto nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný zákonem stanovený dovolací důvod.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že jeho jednání stran osobního automobilu tov. zn. Ford Mondeo bylo vadně kvalifikováno jako součást pokračujícího zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť tohoto vozidla se zmocnil pouze s úmyslem přechodně ho používat, takže tento skutek měl být posouzen jako přečin neoprávněného užívání cizí věci v souladu s §207 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou námitku lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Zločinu činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním, byl za tento čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán a způsobí takovým činem značnou škodu.
Pachatel se věci zmocnil, jestliže si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se tato moc odnímá. Přisvojením cizí věci se rozumí uskutečnění záměru pachatele trvale s věcí disponovat (získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí) a současně tak vyloučit dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí.
Jak zmocnění se, tak přisvojení si cizí věci, včetně způsobení škody na cizím majetku, musí být cílem pachatele. Po subjektivní stránce se tedy vyžaduje jeho úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty (jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Pro přisvojení si cizí věci zmocněním se vyžaduje úmysl pachatele získat věc nikoli jen na přechodnou dobu. Úmysl přisvojit si cizí věc musí mít pachatel krádeže již v době, kdy se jí zmocnil.
Přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu jich přechodně užívat, nebo kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli malou tím, že neoprávněně takových věcí, které mu byly svěřeny, přechodně užívá.
Přechodné užívání cizí věci znamená dispozici s věcí dočasně, po relativně krátkou dobu. Vedle pojmu užívání věci po relativně krátkou dobu nelze odhlížet od způsobu, jak se věc vrátí do dispozice vlastníka či oprávněného držitele (významná je tedy nejen doba užívání). Aby bylo možno dovodit závěr, že pachatel měl v úmyslu věc užívat po relativně krátkou dobu – přechodně, musí tuto věc poškozenému jakýmkoliv způsobem vrátit nebo ji zanechat na takovém místě a za takových okolností, aby nad ní vlastník nebo oprávněný držitel mohl svá práva snadno obnovit (úmysl pachatele musí zahrnovat přechodné užívání věci včetně záměru vrátit věc tomu, komu byla odňata, nebo alespoň umožnit, aby se snadno obnovilo jeho dispoziční právo). O přechodné užívání ani úmysl k němu proto nepůjde za situace sice krátkodobého užívání věci, avšak takového, že pachatel s věcí naloží tak, že vlastníkovi nebo oprávněnému držiteli je na delší dobu znemožněno obnovení moci nad věcí či její obnovení je značně znesnadněno nebo závislé jen na náhodě. Za takto zjištěného skutkového stavu věci již nejde o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku, ale o trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 42/2001 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na tato teoretická východiska považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že skutková zjištění vyjádřená v rozhodnutích soudů nižších stupňů tvoří dostatečný podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný se jednáním ve vztahu k motorovému vozidlu tov. zn. Ford Mondeo dopustil dílčího skutku pokračujícího zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a nikoli přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku.
V těchto souvislostech je nutno zdůraznit následující okolnosti. V prvé řadě je třeba poukázat na zjištění soudů nižších stupňů, charakterizující rozhodné okolnosti zjištěného dílčího skutku, tedy jednak fakt, že obviněný odcizil předmětný osobní automobil použitím dříve odcizených klíčů, a zejména pak fakt, že spolu s tímto vozidlem odcizil čtyři zimní pneumatiky zn. Continental na plechových discích. Již tyto okolnosti s dostatečnou mírou přesvědčivosti svědčí o tom, že záměrem (cílem) obviněného nebylo uvedené vozidlo pouze přechodně užít, nýbrž si je přisvojit. Tím spíše tento závěr platí, jsou-li zohledněny skutečnosti, na něž přiléhavě poukázal odvolací soud ve svém rozhodnutí (viz str. 11), a to že vozidlo bylo nalezeno až téměř po měsíci v blízkosti T. n. S.– nutno zdůraznit, že bylo odcizeno v P., P., v ulici S. – poškozené, zároveň došlo i k odcizení dalších věcí, které byly v autě uloženy, a také z něj byly odstraněny obě původní registrační značky. Tyto další skutečnosti spolehlivě prokazují, že obviněný odňal předmětné vozidlo z dispozice vlastníka takovým způsobem a za takových okolností, že se rozhodně nemohlo jednat o přechodné užívání ani úmysl k němu, jelikož vlastníkovi na delší dobu znemožnil obnovení moci nad danou věcí, resp. obnovení moci nad věcí mu značně znesnadnil a toto bylo závislé jen na náhodě.
Nejvyšší soud tedy neshledal v namítaném směru mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů vykonanými po zhodnocení provedených důkazů a jejich právním posouzením nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý