ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.8.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 8/2014-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2014 o dovolání, které podal obviněný R. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 3 To 66/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 52/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2012, č. j. 15 T 52/2011 - 593 , byl obviněný R. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od měsíce dubna 2010 do 19. 9. 2010 na různých místech v O., zejména u prodejních stánků situovaných v obchodním centru Tesco O.-T., na M. n. v O. a dále také v místě bydliště, u domu na ulici P. v O. – L., soustavně vulgárně verbálně napadal Bc. S. S., vyhrožoval ji fyzickou likvidací, a to buď přímo nebo prostřednictvím její matky L. S., a dále také prostřednictvím prodavačů ze stánků na výše uvedených místech, tedy zaměstnanců L. S., přičemž tak učinil jak osobně, tak formou e-mailů a SMS zpráv, jimiž činil své kontakty s L. S. opakovanějšími a důraznějšími, S. S. sledoval u prodejních stánků situovaných zejména na M. n. v O. buď osobně, či na různých jiných výše uvedených místech prostřednictvím P. K., a to tak, že Bc. S. S. soustavně vulgárně napadal tím způsobem, že o ní prohlašoval, že je to „taková malá kurvička“, že dostane rakovinu děložního čípku, že ji zlikviduje, že ji zabije, přičemž současně zaměstnance L. S., s cílem dosáhnout osobního kontaktu s Bc. S. S., nutil k tomu, aby jmenovanou zavolali, a to pod smyšlenou záminkou ke stánku, a když tyto osoby odmítly, sdělil jim, že ještě všichni uvidí, co je zač a že bude zle, že všechny ženské jsou prolhané kurvy, řekl, že si bere dva bouchače a jede do L. a vyřídí si to s ní jednou pro vždy, přičemž dne 14. 5. 2010 m. j. verbálně a fyzicky napadl jmenovanou v jejím bydlišti na ulici P., v O. – L., kde jí vyhrožoval podpálením domu a rozkopáním dveří, a Bc. S. S. se snažil fyzicky napadnout tak, že ji uchopil za tričko a k újmě na jejím zdraví nedošlo toliko z toho důvodu, že se na místě z důvodu opravy střechy domu nacházel M. M., který včasným fyzickým zásahem zabránil obžalovanému v napadení jmenované,
a uvedeným hrubě vulgárním jednáním, pro jeho četnost a intenzitu a způsoby provedení vzbudil u Bc. S. S. důvodnou obavu o její život a zdraví, neboť takové jednání obžalovaného pociťuje jako významnou psychickou a fyzickou újmu, žije v neustálém strachu a obavách z dalšího jednání obžalovaného a její zdravotní stav se v důsledku tohoto jednání obžalovaného zhoršil natolik, že musela vyhledat odbornou lékařskou pomoc a to již od 23. 7. 2010 do 15. 5. 2011 byla ve stavu pracovní neschopnosti pro diagnostikované významné stresové a depresivní potíže, které ji mohou dlouhodobě ovlivnit,
a tímto svým jednáním jí zapříčinil vznik posttraumatické stressové poruchy, která vznikla vlivem jeho opakovaných slovních, písemných, mediálních i tělesných útoků obžalovaného na její osobu, a to od dubna 2010 do současné doby, která se u ní projevuje úzkostnou depresivní a obavnou náladou se snížením fyzické a psychické výkonnosti s řadou tělesných příznaků s pestrými vegetativními příznaky (tachykardie, hypertenze, pestré orgánové příznaky dané hyperfunkcí vyvolanou trvalým napětím), poruchou soustředivosti, poruchou spánku, tzv. flashbacky (úzkostnými a ohrožujícími vzpomínkovými, denními i nočními návraty, těžkými sny, snížením kvality spánku, výkonnosti, celkovým tělesným a duševním ohrožením), přičemž v důsledku tohoto velmi závažného duševního onemocnění v již plné rozvinuté formě hrozí chronifikace popisovaných obtíží jmenované a její invalidizace,
kdy v důsledku tohoto onemocnění vzniklého výhradně v důsledku jednání obžalovaného není Bc. S. S. v současné době schopna soustavné výdělečné činnosti, je neschopna studia, tedy přípravy na budoucí povolání a je neschopná i samostatné existence bez osoby, která ji chrání a brání, přičemž tímto delší dobu trvajícím, opakovaným a ze strany Bc. S. S. nechtěným navazováním kontaktů a obtěžováním jí svou přítomností způsobil změnu v jejím obvyklém způsobu života a vzbudil u ní důvodnou obavu o její život a zdraví.
Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická 108, Slezská Ostrava, na náhradě škody 10.814 Kč a poškozené Bc. S. S., na náhradě škody 168.498 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená S. S. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 3 To 66/2013. Napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněných skutkových zjištěních, obviněného nově uznal vinným jednak přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku a jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Odsoudil ho podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Shodným způsobem rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Andrleho dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, které vyplývá z nesprávného hmotně právního posouzení.
Obviněný napadenému rozsudku vytýká, že v něm soud skutkové zjištění o časovém vymezení jeho protiprávního jednání opřel výlučně o neurčitá vyjádření poškozené a její matky. V této souvislosti odkázal na e-mail, který mu svědkyně L. S. zasílala tři dny po incidentu (17. 5. 2010) a ve kterém neuvádí žádné výhrady s ním spojené. Dále namítl, že poškozená ve skutečnosti netrpí duševním onemocněním, které bylo diagnostikováno znalcem MUDr. Hlavinkou, neboť má poznatky o tom, že v pracovní neschopnosti nebyla a zcela normálně vykonávala své zaměstnání, což následně potvrdili svědkové P. K. a J. K. Z důvodu této pochybnosti již v přípravném řízení navrhl, aby si policejní orgán vyžádal záznam provozu na telefonních číslech poškozené, což však bylo policejním orgánem zamítnuto. Právě tento důkaz totiž mohl potvrdit nebo vyvrátit pravdivost jeho tvrzení. Soudům vytýká neprovedení důkazů, které byly obhajobou navrženy pro posouzení věrohodnosti poškozené. Podle jeho mínění nebylo v řízení objektivizováno, že by se ve vztahu k poškozené dopouštěl jednání způsobem kladeným mu za vinu. Lze totiž dospět k úsudku, že závěr o jeho kontaktu s poškozenou ve dnech 14. 5. 2013 a 6. 6. 2013 (jak vyplývá z podaného vysvětlení L. S.) není správný, neboť v druhém případě šel navštívit L. S. a nikoli poškozenou. Pokud tedy mělo jeho jednání vzbudit obavu poškozené o vlastní zdraví, bezpečnost, či život, pak mu to nelze přičítat k tíži, resp. jej vinit ze spáchání těžké újmy na zdraví, a to úmyslnou formou, když ve většině korespondence s L. S. řeší záležitosti, které se týkaly pouze jeho a L. S. Na základě této skutečnosti nelze dovozovat četnost jeho útoků na poškozenou v rozsahu zjišťovaném soudem odvolacím. Tato skutečnost má i přímý vliv na právní kvalifikaci jeho činu jako zločinu ublížení na zdraví. Z žádného důkazu není možné dovodit závěr, že by byl srozuměn s následkem, který měl způsobit. Způsobil-li poškozené újmu na zdraví, pak tuto nemohl způsobit úmyslně.
Podle obviněného existují pochybnosti o objektivitě znalce. Pochybnosti týkající se objektivity znaleckých závěrů vyvstaly již v průběhu přípravného řízení, kdy znalec vypracoval doplnění znaleckého posudku, ve kterém se uchýlil k hodnocení způsobu vedení výslechu, ačkoli nikdo v jeho průběhu nevznesl žádnou námitku. Obviněný nesouhlasí s tím, jakou důkazní váhu soud přikládal výpovědi svědkyně L. S., o jejíž nestrannosti lze mít důvodné pochybnosti, neboť je matkou poškozené.
S ohledem na skutečnosti uvedené v dovolání, jakož i časový odstup od spáchání vytýkané trestné činnosti, pokládá obviněný jemu uložený trest za nepřiměřeně přísný.
Na základě těchto skutečností dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a vrátil mu věc k novému projednání, nebo aby sám ve věci znovu rozhodl ve smyslu jím nastíněném. Zároveň ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. vyslovil žádost, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadeného rozsudku.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) sdělila, že se k obviněným podanému dovolání nebude v zájmu urychlení dalšího postupu v řízení věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Ačkoli obviněný jako důvod pro podání svého dovolání označil nesprávné právní posouzení skutku [a v tomto směru své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], podstata jeho argumentace spočívá ve vyjádření nesouhlasu se skutkovými závěry, k nimž soudy nižších stupňů dospěly. Takový závěr plyne již z toho, že sám dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně uvádí, že se „zejména neztotožňuje se závěry soudu obsaženými v napadeném rozsudku“ (které následně cituje a vyjadřuje k nim své odlišné stanovisko). V převážné části podaného dovolání tak obviněný polemizuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího (viz jeho tvrzení, zpochybňující skutkový závěr o existenci újmy na zdraví, kterou poškozená podle znaleckého zjištění utrpěla, neprokázání jeho protiprávního jednání ve vztahu k poškozené v rozsahu soudy zjišťovaném, apod.), případně předmětem svých výtek činí procesní činnost soudů (způsob hodnocení důkazů, rozsah provedeného dokazování), která vydání dovoláním napadeného rozsudku předcházela. Namítá-li tímto způsobem nesprávnost napadeného rozsudku, pak je třeba konstatovat, že tak činí námitkami skutkové či procesní povahy, které nenaplňují jím deklarovaný dovolací důvod a zásadně nemohou založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu ve vztahu k napadenému rozsudku.
Založil-li obviněný svou dovolací argumentaci na námitce vůči rozsahu provedeného dokazování (ve smyslu poukazu na zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování zaměřeného k otázce posouzení věrohodnosti poškozené), pak dostačuje připomenout, že s obsahově shodnou námitkou se již vyčerpávajícím způsobem vypořádal soud nalézací (str. 23 a násl. jeho rozsudku), přičemž rozsahem provedeného dokazování, resp. návrhy na jeho doplnění vznesenými obviněným, se zabýval rovněž soud odvolací (viz str. 9), který (s dílčí výhradou stran nevyložení postoje nalézacího soudu) procesní postup soudu prvního stupně akceptoval. Ani tyto námitky, které zjevně nemohou naplnit deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyly v řízení před soudy nižších stupňů pominuty.
Za námitku formálně naplňující deklarovaný dovolací důvod by bylo lze považovat tvrzení obviněného o nenaplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku formou úmyslného zavinění, pokud by ovšem k jejímu uplatnění obviněný nepřistoupil způsobem, který ve svém dovolání vyjádřil. Z jeho argumentace totiž plyne, že absenci úmyslné formy zavinění nespojuje se skutkovým zjištěním, z něhož vyšly soudy nižších stupňů, ale primárně z jejich zpochybnění. Teprve v návaznosti na uplatnění výhodnější (od soudy zjišťované) alternativy skutkového zjištění (tvrzení ohledně menšího počtu aktů jeho jednání zaměřeného vůči poškozené a tím jiné/menší intenzity jeho protiprávního jednání) vyvozuje obviněný svůj závěr, že provedenými důkazy nebyla zákonem vyžadovaná forma úmyslného zavinění, podmiňující právní závěr o spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, prokázána. Takto ovšem v rámci uplatněného důvodu postupovat nemůže, neboť dovolací soud je oprávněn posuzovat nesprávnost právního posouzení skutku jen na základě skutkových zjištění, která jsou v napadeném rozhodnutí vyjádřena.
Pokud obviněný dovozuje své zavinění k následku svého činu [ke vzniku posttraumatické stresové poruchy trvající po dobu delší 6 týdnů (str. 30 rozsudku soudu prvního stupně), tj. k těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku (str. 10 rozsudku soudu odvolacího)] toliko ve formě nedbalostní, pak je nutno uvést, že zcela opomíjí celková skutková zjištění soudů, z nichž plyne závěr o jeho vědomém, dlouhodobém a cíleném působení na poškozenou způsobem, který byl plně způsobilý přivodit jí závažné poruchy její psychiky vzbuzením a udržováním důvodné obavy o její život nebo zdraví. Soustředěním pozornosti ke dvěma útokům pomíjí dovolatel celkový kontext soudy zjištěného jeho protiprávního jednání, kterého se dopouštěl soustavně po dobu nejméně pěti měsíců. Námitka stran nedbalostního zavinění obviněného je zřejmě lichá z pohledu jím uplatněného dovolacího důvodu, neboť v ní obsažený závěr je ve své podstatě vyvozován ze dvou útoků, které dovolatel izoluje ze svého celkového jednání proti poškozené a snaží se tak vyvolat dojem, že referenčním rámcem přezkumu jeho jednání jsou pouze tyto dva dílčí útoky. Jinak řečeno, nesprávnost právního posouzení skutku není obviněným namítána ke skutku, jak byl soudy zjištěn a vyjádřen ve výrokové části (a rovněž i odůvodnění) napadeného rozsudku. Proto ani takto uplatněnou námitku, zdánlivě formálně vyhovující deklarovanému dovolacímu důvodu, nelze jako takovou posoudit.
Nad rámec nezbytného lze dodat, že obviněný ve svém dovolání neuplatnil nic, co by mohlo zvrátit právní závěr soudu odvolacího, který stran zavinění týkajícího se zločinu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřil na str. 11 svého rozsudku ( „jednal nejméně v úmyslu nepřímém dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“ ), neboť z forem působení na poškozenou, jak jsou v napadeném rozsudku popsány (poškozené zanechával vzkazy, vyhrožoval a urážel ji, snažil se vyhledávat její přítomnost a v konečném důsledku jí fyzicky napadl), je nezbytné vyvodit, že věděl o možnosti vzniku vážných psychických problémů u poškozené (tj. že svým jednáním může poškozené způsobit i velmi závažné duševní onemocnění, které bylo prokázáno lékařskými zprávami ošetřujících lékařů a následně i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), přičemž neuvedl žádnou skutečnost, pro kterou by mohl, byť bez přiměřených důvodů, spoléhat na to, že z jeho jednání tento následek nevzejde (v uvedeném směru argumentuje ve svém dovolání jinými skutkovými okolnostmi, než soudy zjišťovanými). Závěr odvolacího soudu, že se zjištěným následkem na zdraví poškozené musel být přinejmenším srozuměn, tak lze bez jakékoli výhrady přijmout.
Vznesl-li v závěru svého dovolání obviněný námitku o nepřiměřenosti trestu, uvádí Nejvyšší soud pouze to, že ani touto výhradou uplatněný dovolací důvod nenaplnil.
Připomíná se, že námitky vůči uloženému trestu lze (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) v dovolacím řízení úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takový případ se v přezkoumávané věci zjevně nejednalo, když obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a ve výměře trestní sazby za trestný čin, kterým byl uznán vinným podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v ustanovení §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (shodně rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Zbývá dodat, že s ohledem na celkové vyznění opravného prostředku obviněného předseda senátu dovolacího soudu neshledal důvod k tomu, aby rozhodl o odložení (resp. přerušení) výkonu trestu, který je na obviněném vykonáván, způsobem upraveným v ustanovení §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil