ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.803.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 803/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2014 o dovolání, které podala obviněná por. Ing. L. J., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 To 127/2012-151, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 198/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 1. 2012, č. j. 24 T 198/2009-115 , byla obviněná por. Ing. L. J. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
v době od měsíce září 2008 do 13. března 2009 v D., ul. K. č. …, ve II. podlaží budovy Policie ČR, územní odbor D., využívajíc nepřítomnosti poškozeného P. T., na pracovišti, odevřenými dveřmi vnikala nejprve do kanceláře č. … a následně do kanceláře č. …, kam si zjednala přístup za použití klíče od vstupních dveří a klíče od plechové skříně umístěné v této kanceláři, které si neoprávněně vyrobila jako duplikát v době, kdy jí byla kancelář přidělena a jejichž existenci zatajila, kdy v blíže neurčené době v říjnu až listopadu 2008 tam z peněženky poškozeného odcizila finanční hotovost 800,- Kč, dále v blíže neurčené době v říjnu až listopadu 2008 z příruční tašky poškozeného odcizila 10 ks stravenek Sodexo v celkové hodnotě 500,- Kč a z peněženky hotovost ve výši 700,- Kč, počátkem února 2009 z příruční tašky poškozeného odcizila finanční hotovost ve výši 2.000,- Kč, v době od 3. března do 4. března 2009 odcizila ze zásuvky psacího stolu finanční hotovost ve výši 1.050,- Kč, dne 5. března 2009 odcizila z příruční tašky poškozeného finanční hotovost ve výši 500,- Kč, dne 12. března 2009 odcizila z tašky 3 ks stravenek Sodexo v celkové hodnotě 150,- Kč, dne 13. března 2009 kolem 15.23 hod. odcizila po odemčení plechové skříně finanční hotovost ve výši 1.000,- Kč, přičemž tak způsobila poškozenému na odcizených stravenkách škodu ve výši 650,- Kč a odcizením finanční hotovosti ve výši 6.050,- Kč.
Za uvedený přečin byla odsouzena podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 7. 2013, č. j. 5 To 127/2012-151, jímž její odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zbyňka Čermáka dovolání , v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které spatřuje v tom, že zjištěný skutek a skutková zjištění neskýtají dostatečný podklad pro její uznání vinnou přečinem krádeže. Namítá, že zjištěný skutek v rozsahu jeho popisu ve výrokové části napadeného rozsudku a skutková zjištění rozvedená v odůvodnění neskýtají dostatečný prostor pro to, aby mohla být uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být výsledky dokazování prokázán a musí z nich logicky vyplynout. Dle dovolatelky její vinu „nelze založit na výroku, že jednáním byly naplněny znaky přečinu krádeže, když jednoznačně chybí prokázání naplnění znaků spočívající (ch) v jednání odsouzené směřující (m) ke způsobení škody, výše způsobení škody a znaku vloupání“ .
Dle skutkové věty výrokové části napadeného rozsudku měla jednotlivými dílčími útoky naplnit formální znaky přečinu krádeže, a to v rozsahu naplnění znaku škody nikoli nepatrné, jednak vloupáním ve smyslu §121 tr. zákoníku. K tomu namítá, že pouze na právně relevantních skutečnostech, které byly v rámci dokazování procesním způsobem zjištěny, lze učinit závěr, že po formální stránce naplnila znak škody nikoliv nepatrné (§138 tr. zákoníku, nejméně 5.000,- Kč), přičemž závěr, že ke škodě poškozeného P. T. způsobila škodu ve výši 4.000,- Kč v období od září 2008 do února 2009 a ve výši 2.700,- Kč v období od 3. března do 13. března 2009, plyne pouze z výpovědi poškozeného, která mohla být ovlivněna jejich pracovními spory. Ze skutkové věty ani odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit, že skutečně došlo ke vzniku konkrétní škody na majetku poškozeného a že ji způsobila ona. Pro správné hmotně právní posouzení jejího jednání potom nelze dále ve smyslu skutkové věty jednotlivé dílčí útoky podřadit k místům (kancelářím), kde měly být konkrétně spáchány. Slovní vyjádření skutkové věty musí odrážet všechna skutková zjištění, která z provedeného dokazování vyplynula a která musí bez důvodných pochybností zakládat či vyvracet její trestní odpovědnost za jednání, pro které byla odsouzena.
Obviněná dále namítá, že z „pohledu hmotně právního naplnění znaku krádeže vloupáním“ nelze z formulace skutkové věty dospět k závěru o naplnění zákonného znaku vloupání. Mělo být totiž vycházeno ze skutečností, že její jednání bylo realizováno na pracovišti Policie ČR, v rámci běžné pracovní doby při plnění služebních úkolů, přičemž společně s poškozeným pracovali na trestních spisech jak v její kanceláři, tak kanceláři poškozeného. Podotýká, že v rámci pracovní doby zůstávaly dveře od kanceláří běžně odemčené, zejména pak dveře kanceláře č. ... Pokud by byl přístup jiným osobám do kancelářských prostor zcela znemožněn, docházelo by prokazatelným způsobem k omezení přístupu např. zapečetěním dveří či plechové skříně. Má za to, že pro správné právní posouzení znaku vloupání, je nezbytné vycházet z účelu kancelářských prostor Policie ČR.
Dovolatelka rovněž konstatuje, že pouze slovním výkladem lze dovodit, že se jedná o pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, neboť skutková ani právní věta, a rovněž tak odůvodnění napadeného rozsudku pokračování v trestném činu neuvádí.
V dalším podotýká, že trestní odpovědnost lze uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, nepostačí-li odpovědnost podle jiného právního předpisu. Má za to, že společenská škodlivost by měla být určována povahou a závažností trestného činu a zdůrazňuje, že společenská škodlivost nebyla před soudy obou stupňů předmětem odpovídajícího hmotně právního posouzení.
Obviněná ve svém dovolání rovněž brojí proti procesní použitelnosti provedeného důkazu - záznamu na CD podle §89 odst. 2 tr. ř. Namítá, že nebylo vycházeno z toho, zda takto provedený záznam na CD je věrohodným odrazem jejího konkrétního jednání, při kterém mělo dojít k odcizení stravenek a finanční hotovosti. Nelze dovodit, že se jednalo o ucelené a systematické snímání konkrétního prostoru v určitém čase, neboť nebyl doložen ucelený záznam. Pokládá za významné, že správné procesně právní posouzení přípustnosti tohoto důkazu mělo být hodnoceno s přihlédnutím k právu na soukromí podle čl. 8 Úmluvy a čl. 7, 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i podle §265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Děčíně přikázal, aby trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání a dostupným spisovým materiálem sdělila, že v zájmu urychlení dalšího postupu v řízení o dovolání využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. a věcně se k němu nevyjádřila. Vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
IV.
Dovolatelka uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož mezích lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin. Za formálně relevantní lze v označeném směru pokládat ty její námitky, které správnost soudy užité právní kvalifikace zpochybňují. Za takové lze pokládat zejména její výhrady, že
1) skutek popsaný v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku, resp. rozvedený v odůvodnění rozhodnutí, nevykazuje znaky trestného činu [přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], jímž byla uznána vinnou, a to z toho důvodu, že v něm nelze shledat naplnění znaku a) způsobení škody nikoli nepatrné, b) spáchání činu vloupáním a c) pokračování v trestném činu,
2) otázku trestní odpovědnosti dovolatelky je třeba nahlížet i z pohledu subsidiarity trestního práva.
Námitky obviněné je nicméně třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněné.
Již výše bylo vyloženo, že dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními obsaženými v dovoláním napadených rozhodnutích a že případnou nesprávnost právního posouzení skutku posuzuje stran (ne)důvodnosti subsumpce příslušných hmotně právních ustanovení pod ta zjištění, která popisují skutek prokázaný provedeným dokazováním.
V daném směru je proto (ad 1a) z hlediska správnosti užití znaku způsobí na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou rozhodné to zjištění, které uvádí sama dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku, tj. že svým jednáním způsobila poškozenému škodu v celkové výši 6.700,- Kč (ve výši 4.000,- Kč v období od září 2008 do února 2009 a ve výši 2.700,- Kč v období od 3. března do 13. března 2009). Uvedená výše škody představuje ve smyslu §138 odst.1 tr. zákoníku škodu nikoli nepatrnou (rozumí se jí částka dosahující nejméně 5 000 Kč), jejíž existenci se snaží obviněná zpochybnit způsobem, který v dovolacím řízení nelze aplikovat. Tvrzenou nesprávnost právního posouzení skutku se obviněná totiž snaží zpochybnit skrze námitky skutkové a procesní, tím, že brojí proti závěru soudu o věrohodnosti svědka T. (úvahami o možné nepravdivosti jeho výpovědi z důvodů pracovních sporů) a tím, že tvrdí, že v důkazním řízení nebylo prokázáno, že tuto škodu ona způsobila. Takto formulované námitky obviněné pod deklarovaný důvod dovolání ovšem podřadit nelze. V důsledku konstatovaného je nutno uzavřít, že o naplněnosti znaku upraveného ustanovením §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (vzhledem k důsledkům §116 tr. zákoníku) nelze pochybovat.
Nedůvodná je rovněž námitka obviněné, že (ad 1b) v skutkové větě není dostatečným způsobem popsán znak vloupání. V řešené souvislosti dovolatelka přehlíží tu část skutkové věty, v rámci níž soud prvého stupně uvádí, že „vnikala nejprve do kanceláře č. … a následně do kanceláře č. …, kam si zjednala přístup za použití klíče od vstupních dveří a klíče od plechové skříně umístěné v této kanceláři, které si neoprávněně vyrobila jako duplikát, kdy … tam z peněženky poškozeného odcizila…“. Znak vloupání je ve smyslu ustanovení §121 tr. zákoníku naplněn mimo jiné nedovoleným překonáním uzamčení (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1311), o které půjde typicky tehdy, pokud dojde k vniknutí do uzamčeného prostoru, za pomoci klíčů, které obviněnému nejsou svěřeny (např. klíč odcizený, vylákaný, aj.). To bez ohledu na to, zda se takto uzamčená skříň nacházela v uzamčené nebo neuzamčené místnosti, ke které měla obviněná přístup (srov. přiměřeně R 98/1919). Poukaz obviněné na účel kancelářských prostor Policie ČR je nepřípadný. Podstatným totiž zůstává, že obviněná získala duplikát klíčů od jinak uzamčené skříně, který jí nebyl svěřen a jehož užitím, aniž k tomu byla oprávněna, překonala toto uzamčení.
Dovolatelce nelze dát za pravdu o nesprávnosti právního posouzení skutku (ad 1c) ani v důsledku absence výslovného vyjádření jednání poškozené jako pokračujícího trestného činu krádeže. Ačkoli ve skutkové (potažmo právní) větě rozsudku soudu prvního stupně není výslovně uvedeno, že její jednání bylo kvalifikováno jako pokračování v trestném činu krádeže ve smyslu §116 tr. zákoníku, je ze skutkové věty zcela zjevně patrné, že se o pokračující trestný čin (pokračující přečin krádeže) ve své obsahové náplni jedná. Pokračováním v trestném činu se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí takové jednání , jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Ze skutkové věty je zřejmé, že obviněná dílčími útoky ( byť i v souhrnu ) naplnila stejnou skutkovou podstatu (přečin krádeže, přečin krádeže vloupáním), byla vedena jednotným záměrem (pokud odcizila pokaždé totožné předměty – finanční hotovost nebo stravenky poškozeného), čin spáchala stejným nebo podobným způsobem provedení (krádež prostá či vloupáním), dílčích útoků se dopustila v blízké časové souvislostí (od září 2008 do března 2009, sedmi dílčími útoky v kancelářích č. … a č. …), přičemž charakter odcizených věcí jasně prokazuje i souvislost v předmětu útoku. Ačkoli tedy jednání obviněné explicitně jako pokračování v trestném činu krádeže v napadených rozhodnutích nebylo takto označeno, lze bez jakýchkoli pochybností shledat, že veškeré znaky pokračování v trestném činu jsou v tzv. skutkové větě bezezbytku popsány. Právní relevance za tohoto stavu nemůže nabýt ani navazující obviněnou vznesená námitka, že pro správnou kvalifikaci jejího jednání je nezbytné přiřadit jednotlivé dílčí skutky ke konkrétním místům, na kterých měly být spáchány.
Ve vztahu k námitce obviněné (ad 2), že z rozsudku soudu prvního stupně není patrné, že by společenská škodlivost byla v kontextu jejího jednání explicitně hodnocena soudem prvního stupně, je třeba zdůraznit, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu a má význam pouze jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku pro konkrétní skutkovou podstatu předmětného trestného činu (v tomto případě přečinu krádeže), je trestným činem. Proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku pak byly po formální stránce bezezbytku splněny. Obviněná si přisvojila cizí věc (v podobě peněz a stravenek) tím, že se jí zmocnila jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a tímto svým jednáním způsobila škodu nikoli nepatrnou. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze; je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného (méně závažného) trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Byť opět explicitní vyjádření soudů v souvislosti se závěrem o vině obviněné (tj. v rovině viny) v napadených rozhodnutích absentuje (okresní soud společenskou škodlivost jednání obviněné bral v potaz jako kritérium při úvaze o druhu a výměře trestu, tj. v rovině právních následků této trestní odpovědnosti), přesto nelze dospět k poznatku, že by pochybil. Jednání obviněné totiž nelze označit za takové, které by nedosahovalo ani spodní hranice společenské škodlivosti obecně spojené se spácháním přečinu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, tj. za takové, u něhož by ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku bylo namístě upustit od trestně právního řešení. Nutno uvážit, že se ze strany obviněné nejednalo o ojedinělé selhání (čin nebyl spáchán jedním skutkem), využití duplikátu klíče svědčí o tom, že čin byl spáchán po předchozím uvážení a odhlédnout nelze ani od tohoto, že byl spáchán osobou (policistkou), na kterou jsou kladeny určité zvýšené morální a profesionální nároky, od níž se očekává nejenom jistá znalost trestních předpisů, ale i příkladnost v dodržování zákonů, a zejména schopnost odhadnout možné dopady svého protiprávního jednání. Při zohlednění všech těchto skutečností nelze považovat vyvození trestní odpovědnosti dovolatelky za příčící se zákonu.
Právní relevanci z hlediska dovolacího řízení nenabývají ani námitky obviněné ve vztahu ke kamerovému záznamu. Zcela nepochybně jde o námitky procesní, ocitající se mimo uplatněný dovolací důvod, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Toliko z hlediska úplnosti proto Nejvyšší soud - zde již nad rámec nezbytného – k dosud uvedenému dodává následující:
Námitkou uplatněnou obviněnou již v řízení o řádném opravném prostředku se obsáhle (str. 4-5 usnesení) zabýval odvolací soud. Již uvedený soud uvedl, že důkaz, který byl opatřen, proveden a zhodnocen, nebyl opatřen ve formě nasazení operativně pátracího prostředku podle ustanovení §158d tr. ř., nýbrž že byl získán jako důsledek soukromé iniciativy poškozeného. Nelze přehlédnout, že z jeho strany šlo o pouhou reakci na opětovné odcizení finanční hotovosti a stravenek. Z tohoto důvodu pokládal za příhodné identifikovat konkrétní osobu, jejíž jednání má za následek ztrátu těchto předmětů. Předmětný záznam sloužil v důsledku tohoto hodnocení soudy nižších stupňů rámci trestního řízení jako procesně využitelný důkaz ve smyslu ustanovení §89 odst. 2 tr. ř.
Stran deklarované obavy, že soudy obou stupňů opomenuly ve světle usnesení Nejvyššího soudu 3 Tdo 593/2009 zjištění, zda pořízením kamerového záznamu poškozeným nedošlo k porušení práva na soukromí (čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy) obviněné, nelze než uzavřít, že ačkoli se policejní stanice, na které byl kamerový záznam pro soukromé účely pořízen, považuje za veřejné místo a následné pořízení kamerového záznamu, ve shodě s tvrzením dovolatelky, spadá do oblasti ochrany čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, je v obecné rovině a s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem daného případu nezbytné zkoumat, zda jednáním poškozeného byla zaznamenána soukromá záležitost nebo veřejná událost a zda takto získaný materiál byl určen pro omezené použití či měl být (případně byl) dostupný široké veřejnosti (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 9. 2001, ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království, stížnost č. 44787/98). Běžné použití záznamového zařízení na policejní stanici (tedy na veřejném místě), kde slouží legitimnímu účelu, samo o sobě není problematické z hlediska Úmluvou garantovaného práva na soukromí (srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 7. 2003, ve věci P. proti Spojenému Království, stížnost č. 63737/00).
V řešené věci jsou právě vymezená obecná východiska bez dalšího použitelná, neboť ačkoli se jednalo o místo, resp. prostor (relativně) veřejný, byl poškozeným sledován jednoznačně legitimní cíl, tj. odhalení pachatele trestné činnosti a ochrana vlastního majetku (jakkoli je v této souvislosti irelevantní poukaz obviněné, že se jednalo o veřejné místo, a proto na něm neměly být ukládány poškozeným jeho osobní věci), tedy skutečnosti, které se jej bezprostředně dotýkaly. Pokud byl předmětný kamerový záznam použit pouze pro takto vymezený a nezbytný účel, kterým bylo prokázání viny pachatelky a jiným způsobem nebyl v rámci trestního řízení zneužit (kupř. jeho veřejným zpřístupněním, medializováním, aj.), pak z jednání poškozeného nelze vyvozovat znaky ústavní nekonformity vedoucí k úvaze o možném porušení ústavně garantovaného práva na soukromí obviněné ve smyslu čl. 10 Listiny.
Na základě uvedených skutečností dospěl dovolací soud k poznatku, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil