ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.886.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 886/2014-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 o dovoláních, která podali obvinění R. S. , P. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 2 To 4/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 9/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 40 T 9/2012, byl obviněný R. S. uznán vinným
- v bodě I./1), 3) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“),
- v bodě I./2), III a IV. pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
- v bodě I./4) návodem podle §24 odst. 1 tr. zákoníku ke spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který zůstal ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku,
- v bodě II. přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 tr. zákoníku,
- v bodě III a IV. pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku,
- v bodě V. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), 3 písm. c) tr. zákoníku dílem samostatně, dílem ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2012, č. j. 5 T 133/2012-214, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2012, č. j. 3 To 324/2012-242, byl obviněný R. S. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2012, č. j. 5 T 133/2012-214, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2012, č. j. 3 To 32412012-242, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v citovaném rozsudku blíže popsaných. Podle §70 odst. 5 tr. zákoníku propadlé věci připadají českému státu.
Týmž rozsudkem byl obviněný P. S. (v bodě V.) uznán vinným zločinem zavlečení podle §172 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto zločiny byl obviněný P. S. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné opatření – zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v citovaném rozsudku blíže popsaných. Podle §104 odst. 1 tr. zákoníku propadlé věci připadají českému státu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. Č., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 2 To 4/2014, z podnětu odvolání R. S. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem I./4) a ve výroku o trestu uloženém obviněnému R. S., jakož i ve výroku o vysloveném podle 229 odst. 1 tr. ř. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. v tomto směru nově rozhodl tak, že obviněného R. S. uznal vinným přípravou ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin a trestné činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, jakož i za sbíhající se zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2012 č. j. 5 T 133/2012-214, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 3 To 324/2012, jej podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v citovaném rozsudku blíže popsaných. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2012, č. j. 5 T 133/2012-214, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 3 To 324/2012, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou J. Č., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Týmž rozsudkem odvolání obviněného P. S. a odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, podaného v neprospěch obviněného P. S., nadepsaný odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění R. S. a P. S. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy obviněný P. S. uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný R. S. namítl, že v jeho případě byla porušena zásada volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Nalézacímu soudu vytkl, že opomenul podstatné skutečnosti vyplývající z jeho výpovědi a s provedenými důkazy a nevypořádal se se všemi rozpory, které vznikly při shromažďování důkazů, což vyústilo v nerespektování zásady in dubio pro reo. Závěr o vině pak považoval za libovůli, jež nemá oporu v provedeném dokazování. Pokud jde o útok zápalnou lahví, domníval se, že nebyl proveden jediný důkaz, který by tento závěr podporoval. Poukázal také na procesní vadu v postupu nalézacího soudu při provádění důkazů, která byla v rámci prvého odvolacího řízení odvolacím soudem nalézacímu soudu vytknuta, avšak aniž došlo k její nápravě, byla následně akceptována. Namítl dále, že alternativní skutková zjištění jsou zásadně nepřípustná, s tím, že nelze-li spolehlivě určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je nutno volit tu, která je pro obviněného nejpříznivější, a nikoli tak, jak učinil nalézací soud, jej bez dostatečných důkazů uznat vinným. V této souvislosti poukázal na podrobné zdůvodnění svého odvolání, ve kterém se jednotlivými rozpory detailně zabýval. Měl tedy za to, že rozhodnutí soudů bylo učiněno pouze v jeho neprospěch, navíc za argumentací důkazů, které nebyly v souladu s ustálenými právními názory.
Z výše uvedených důvodů obviněný R. S. navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu (pozn. myšleno zřejmě rozsudek) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. S. v odůvodnění svého dovolání uvedl, že skutkový děj, k němuž soudy dospěly, je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Předložil vlastní rozbor důkazní situace, na jehož základě dospěl k názoru, že se nedopustil zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, jež je mu kladen za vinu. Podle jeho názoru totiž provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by svědka S. nutil k výrobě pervitinu. Zpochybnil i konkrétní množství svědkem S. vyrobeného pervitinu (250g týdně) a měl za to, že jeho jednání bylo toliko účastenstvím, nikoli však k trestnému činu podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, ale pouze podle základní skutkové podstaty podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, případně podle odstavce 2 uvedeného zákonného ustanovení, neboť jeho vědomost o produkci pervitinu ve velkém rozsahu nebyla prokázána. V daných souvislostech soudům vytkl nerespektování zásady in dubio pro reo. Nesouhlasil ani se skutkovým závěrem, že měl poskytnout finanční prostředky pro výrobu pervitinu, jelikož toto podle něj z provedených důkazů nevyplývá. Dále zpochybnil i závěr soudů o časovém zařazení jednání uvedeného pod bodem V. rozsudku soudu prvého stupně, když na videozáznamu je zachycena výroba v listopadu 2009, která byla časově poslední, což může mít vliv na právní posouzení jeho jednání z hlediska časové působnosti trestních norem, neboť jeho jednání by tak mělo být posouzeno podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), konkrétně podle ustanovení §187 tohoto zákona, které v odst. 3 písm. a) vyžaduje získání značného prospěchu, což mu však nebylo prokázáno. V návaznosti na rozvedené skutečnosti dovodil, že měl soud prvého stupně kvalifikovat jeho jednání pouze podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, případně obdobně podle §187 odst. 1 tr. zák. ve formě účastenství podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. V otázce zavlečení poškozeného S. na Slovensko zdůraznil, že nebylo nijak prokázáno, jakým způsobem měl být poškozený donucen k odjezdu na Slovensko, přičemž tam nebyl nikterak držen násilím. Nesouhlasil přitom se závěrem odvolacího soudu, který nejprve nepovažoval uvedenou právní kvalifikaci za skutkově podloženou, avšak následně ji za téže důkazní situace akceptoval.
Proto obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud, jako soud dovolací, vyhověl jeho dovolání, zrušil ve vztahu k němu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 2 To 4/2014-3057, zrušil, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že jednotlivé námitky v podstatné části u obviněného S. a v plném rozsahu u obviněného S. uplatněnému „hmotně právnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod se totiž není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. V této části uzavřel, že ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Státní zástupce proto nepovažoval za nutné se blíže zabývat námitkami, jimiž obvinění poukazovali na jednotlivé rozpory mezi provedenými důkazy.
K námitkám obviněného S. podotkl, že tento předestřel vlastní hodnocení provedených důkazů, v nichž shledal rozpory. Obviněným uplatňované vady však neodpovídají tzv. extrémnímu rozporu, neboť se jedná o rozpory běžné, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly. Obdobný závěr učinil i ve vztahu k posouzení nahrávky zachycující poškozeného S. při výrobě pervitinu a polemice o celkové době produkce pervitinu. Obsahově odpovídající podle něj není ani námitka stran jednání obviněného dříve účinným trestním zákonem. Jako relevantně uplatněné námitky neakceptoval ani tvrzení obviněného ve vztahu k přisouzenému zločinu zavlečení, ani námitku, že skutkový závěr soudů o tom, že si s obviněným S. rozděloval zisky, nebyl důkazně podložen. Za hmotně právně relevantní označil pouze ty námitky obviněného, jimiž ten zpochybnil spolupachatelství na zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. S těmito námitkami se však neztotožnil, přičemž zdůraznil, že ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obviněný nezůstal v pozici osoby, která by pouze vědomě zajistila příslušný prostor pro výrobu pervitinu, ale podílel se i na nucení poškozeného k výrobě pervitinu a tím na jednání, které naplňuje skutkovou podstatu přisouzeného zločinu. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného S. je v tom rozsahu, v jakém obsahově odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného S. Jedná se podle jeho názoru o obecné proklamace vad ve skutkových zjištěních, k nimž však obviněný nepřipojil relevantní argumentaci, z níž by tvrzená existence tzv. extrémního nesouladu vyplývala. Pokud obviněný zpochybnil správnost právního posouzení jeho jednání ve vztahu k útoku zápalnými lahvemi, učinil tak pouze obecně, aniž by formuloval konkrétní hmotně právní výhrady. Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu státní zástupce neshledal ani námitku údajné vady důkazního řízení. Následně dospěl k závěru, že dovolání obviněného S. směřuje proti skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy nalézací a odvolací a obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaných dovoláních v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 2 To 4/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Na tomto místě je předně nutno k dovolání obviněného R. S., pokud v něm odkázal na své odvolání, konstatovat, že Nejvyšší soud se může při posuzování dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Tím je vyjádřena nutnost, aby byly výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání, které může být podáno jen z taxativně vymezených důvodů (srov. §265b tr. ř.). Jestliže je vymezení dovolacího důvodu obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, pak je tím dán požadavek, aby veškeré nedostatky, které jsou dovoláním vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a konkretizovány tzn., že v něm musí být vyjádřeny všechny shledávané argumenty tak, aby již z vlastního textu dovolání byly uplatněné výhrady patrné. Z těchto důvodů se dovolatel nemůže úspěšně v dovolání opírat o odkaz na skutečnosti obsažené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení, a to ani v závěrečných řečech učiněných před soudem prvního či druhého stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) dovolací důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace vztažená obviněným P. S. k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dílem žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá, dílem je zjevně neopodstatněná (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst . 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však směřují uplatněné dovolací námitky obviněného R. S. výhradně a dovolací námitky obviněného P. S. převážně právě do oblasti skutkové (procesní). V tomto rozsahu totiž obvinění soudům nižších stupňů vytýkají v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazují vlastní (pro ně příznivější a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Obviněný R. S. výlučně, obviněný P. S. převážně z uvedených skutkových (procesních) výhrad – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obvinění se naznačenými námitkami domáhají odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů a z tohoto odlišného posouzení vyvozují odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Touto argumentací nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován jen (obviněný R. S.) či z podstatné části (obviněný P. S.) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. (jejich výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině). Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze zcela ve shodě se státním zástupcem konstatovat k naznačeným výhradám obviněných následující skutečnosti. Pokud jde o námitky obviněného S., lze doplnit, že se jedná z jeho strany v obecné rovině toliko pouze o tvrzení vad ve skutkových zjištěních, s nimiž však ani nespojil relevantní, resp. dostatečně konkrétní námitky, z nichž by tvrzená existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními s prvky svévole soudu či porušení zásad podle §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. měla vyplývat. K tomu lze doplnit, že odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném, přičemž námitky obviněným v dovolání nekonkretizované nelze za obviněného domýšlet (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 435/2013).
Pod předmětný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku údajné vady důkazního řízení, jež měla spočívat v tom, že v rámci prvotního odvolacího řízení byly odvolacím soudem určité vady odvolacím soudem vytknuty, v dalším řízení nebyly odstraněny, přičemž následně v novém odvolacím řízení vady odvolací soud akceptoval. Na tomto místě nutno připomenout, že v mezidobí došlo ke změně situace v tom směru, že zatímco před kasací prvotního rozsudku měl soud při výslechu svědků postupovat ve smyslu §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. z důvodu vyvstalých rozporů, následně svědci, jichž se uvedená procesní nejasnost týkala, odepřeli vypovídat, což zvolený postup podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. jednoznačně odůvodňuje. Závěr odvolacího soudu, že se za daného stavu věcí jednalo o nikoli podstatnou vadu řízení lze tedy akceptovat.
Pokud jde o námitky obviněného S., je zřejmé, že předestírá pouze vlastní hodnocení provedených důkazů, v nichž shledává vzájemné rozpory. Jím uplatňované vady však neodpovídají kategorii tzv. extrémního rozporu, neboť se jedná o rozpory běžné, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině, když stěžejním důkazem byla výpověď svědka (poškozeného) S., s níž však korespondovaly i důkazy další (mimo jiné výpověď svědka R. S.), přičemž částečně soudy vyšly i z výpovědi spoluobviněného S., avšak pouze v tom rozsahu, v jakém se shodovala s dalšími důkazy. Námitka obviněného S., že soudy nemohly závěr o jeho vině stavět na výpovědi obviněného S., když jeho výpověď považovaly za nevěrohodnou, je tak lichá. Soudy obou stupňů totiž vycházely z výpovědi obviněného S. pouze v tom rozsahu, v jakém byla v souladu s dalšími důkazy, zejména s výpovědí svědka S., přičemž výpověď svědka S. dostatečně hodnotily, a to i z hlediska konkrétního množství produkovaného pervitinu.
Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu nelze považovat ani námitku obviněného S., že k jeho jednání došlo za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., který kvalifikační okolnost odpovídající přisouzené skutkové podstatě zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku neznal. Obviněný zde totiž přistoupil k vlastní konstrukci skutkových zjištění, z nichž až sekundárně dovozuje údajně vadné právní posouzení. Stejně tak nelze akceptovat jako relevantně uplatněné námitky obviněného S. ve vztahu k přisouzenému zločinu zavlečení podle §172 odst. 1 tr. zákoníku. I tyto námitky jsou totiž vedeny nesouhlasem se skutkovými zjištěními soudů. Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že obviněný S. převezl na území Slovenské republiky poškozeného S. za situace, kdy již předtím byl pod dojmem předchozího násilného jednání donucován k výrobě pervitinu. Z celkových skutkových zjištění, která se však nevyčerpávají pouze tzv. skutkovou větou rozsudku, ale jsou dále rozvedena zejména v odůvodnění, pak vyplývá, že nucení poškozeného S. k odjezdu na Slovensko je v kontextu celkového působení obviněného na vůli tohoto poškozeného. Na nedobrovolnost zavlečení pak lze usuzovat i z navazujícího jednání obviněných, kteří drželi poškozeného v jakési zatemněné kůlně, na pro něho neznámém místě na území cizího státu, přičemž jej nechali na místě střežit neustanovenou osobou zjevně disponující značnou fyzickou převahou. Pokud by se tedy poškozený dostavil do B. M. dobrovolně, zcela jistě by nebylo nutné jej následně střežit a držet zavřeného. Ani v tomto směru tak námitky obviněného fakticky hmotně právně relevantní nejsou. Obdobně lze uvést, že za hmotně právní nelze považovat ani ryze skutkovou námitku obviněného S., že skutkový závěr soudů o tom, že si následně s obviněným S. rozděloval zisky, není důkazně podložen. Zejména je ovšem v této souvislosti zapotřebí konstatovat, že rozdělování zisku obviněnými ani není znakem trestných činů, jimiž byl (obviněný S.) uznán vinným. Vzhledem k tomu předmětná námitka nemůže mít vliv na správnost právního posouzení soudu.
Předmětnému důvodu dovolání se značnou mírou tolerance (i v tomto případě je argumentace spojena převážně s výhradami vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů) formálně odpovídají námitky obviněného S. stran zpochybnění spolupachatelství na zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku.
Podle §23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
„K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, by každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti.“ (viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný). „Byli-li pachatelé při činu vedeni týmž trestným úmyslem, třeba bez předchozího nebo výslovného dorozumění, vědouce jeden o spolupůsobení druhého, zodpovídá každý z nich jako spolupachatel za celý výsledek společné činnosti všech.“
Jak již bylo uvedeno, u spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tento společný úmysl ovšem nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
Se zřetelem k výše uvedeným skutkovým a teoretickým východiskům (a i v tomto směru ve shodě se státním zástupcem) lze přisvědčit závěrům soudům nižších stupňů, že se obviněný P. S. dopustil činu, který mu je kladen za vinu, ve spolupachatelství s obviněným R. S.
Součinnost (společné jednání) obviněného P. S. [ve vztahu ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku] se neomezila pouze na poskytnutí prostoru k výrobě pervitinu (rodinného domu jeho rodičů), finančních prostředků v řádu mnoha desítek tisíc korun (nerozhodné přitom je označení poskytnutí těchto finančních prostředků jako půjčky), živnostenského oprávnění (k nákupu surovin pro výrobu pervitinu). Je totiž nutné mít na zřeteli, že se určitou měrou podílel i na nucení poškozeného k výrobě pervitinu (zejména odvezením svědka S. na území Slovenské republiky a nucení k výrobě drogy pervitinu skrze omezení jeho osobní svobody). V tom lze spatřovat podstatný moment pro právní posouzení jednání obviněného S. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (podložených zejména svědeckými výpověďmi poškozeného S. a svědka S.) tak lze dovodit, že obviněný S. participoval na samotné výrobě pervitinu, tedy na jednání, které naplňuje skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 44/2013 Sb. rozh. tr.), jímž byl uznán vinným. Svým jednáním (společně s obviněným S.) pojímaným v celém jeho komplexu překročil meze účastenství a naplnil znaky spolupachatelství ve shora vymezeném smyslu, a to včetně subjektivní stránky (společného úmyslu) zahrnující i naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty předmětného zvlášť závažného zločinu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Argumentaci obviněného, již lze formálně podřadit pod uplatněný důvod dovolání, tedy nebylo možno přiznat opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného R. S. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl o jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného P. S. (jako celek) v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý