ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1108.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1108/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. října 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné H. B., roz. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 7 To 119/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 77/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2014 , sp. zn. 89 T 77/2013, byla obviněná H. B. uznána vinnou zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Byla odsouzena za tento zločin, dále za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 9 T 181/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 5 To 49/2013, podle §199 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 3 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z výše uvedených rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněná se zločinu dopustila tím, že společně s již odsouzeným F. B., nejméně od poloviny listopadu 2011 až do 16. března 2012, ve společném obydlí v B. na B., fyzicky i psychicky týrali svého mentálně postiženého syna M. B., kterého s blíže nezjištěnou četností verbálně napadali, nadávali mu výrazy „hajzle, kurvo“, přičemž ho v několika případech napadli i fyzicky úderem pomocí násady na smeták po těle, ke zranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření však nikdy nedošlo, dále mu v uvedeném období nezajistili a neposkytovali stravu dostatečného množství i kvality, tekutiny, základní hygienu a dostatečné ošacení, kdy vzhledem k jeho mentálnímu postižení nebyl schopen si uvedené opatřit sám, a péči o něj nezajistili i přesto, že si ponechávali všechny jeho peněžní prostředky poskytované M. B. formou invalidního důchodu do prosince 2011 pro vlastní potřebu, a v důsledku jejich jednání docházelo ke zhoršování zdravotního stavu jejich syna M. B., váhovému úbytku 96-295 g hmotnosti/den, vlivem poškození energetického metabolismu a nedostatečné výživy organismu jako důsledku smíšeného typu dlouhodobé proteinokalorické malnutrace pak postupně docházelo k mnohočetnému postižení organismu až k problémům s mobilitou a motorikou organismu zejména v období od poloviny února 2012 v důsledku atrofie svalové tkáně způsobené katabolismem bílkovin z vlastních zdrojů, dále docházelo k poruchám srdeční činnosti, zpomalení a poruchám srdečního rytmu, poklesu krevního tlaku, poruchám vědomí a narušení mozkové činnosti, změnám hormonální sekrece, poklesu obranyschopnosti organismu a poklesu výkonnosti dýchacího svalstva, rozvoji anemie a tím i k poklesu transportní schopnosti krve přenášet kyslík k jednotlivým orgánům a poklesu schopnosti termoregulace organismu do té míry, že byl dne 16. 3. 2012 nalezen zdravotnickým personálem Zdravotnické záchranné služby města Brna v bezprostředním ohrožení života, ležící na podlaze bytu s těžkou poruchou vědomí typu soporu, excesivně vyhublý s hmotností v pásmu patologické podvýživy, s atrofií svalové tkáně neschopný pohybu, chudokrevný, kriticky podchlazený s teplotou tělesného jádra 24°C, dehydratovaný, s pozičním traumatem, se sníženou obranyschopností, v jejímž důsledku se rozvinul oboustranný zápal plic, čímž byla poškozenému M. B. způsobena zejména fyzická újma a jeho zdravotní stav si vyžádal komplexní a intenzivní odbornou lékařskou péči ve formě hospitalizace po dobu následujících více než 3 týdnů ve Fakultní nemocnici v Brně a následnou hospitalizaci v Psychiatrické léčebně v Brně po dobu delší 6-ti týdnů.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 7 To 119/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že soudy podle ní nesprávně posoudily její jednání jako skutek spáchaný úmyslně. Obviněná uvedla, že podle znalců nastalo celkové zásadní postižení organismu M. B. a jeho ohrožení na životě v důsledku podvýživy. Okolnost, že nedokázala tuto skutečnost soudu vysvětlit, nemůže ale vést k závěru o naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu, spíše naopak o její absenci. Než došlo k akutním projevům na zdraví poškozeného, neuvědomovali si s manželem (odsouzeným F. B.) vážnost situace. Byla to možná jejich nedbalost, avšak nebylo podle ní prokázáno, že by šlo o úmysl nebo srozumění s následkem. Dále uvedla, že poškozený byl propuštěn z výchovného ústavu, sám se dobrovolně jako dospělý ve věku 19 let v létě 2011 nastěhoval k rodičům, v jejichž péči předtím mnoho let nebyl, byl formálně dospělý a samostatný, přičemž měl i vyřízeny sociální dávky. Obviněná se svým manželem při svém způsobu života neměli důvod ani žádnou způsobilost posuzovat synovy sociální a jiné životní dovednosti, nebo míru jeho dostatečnosti či nedostatečnosti postarat se sám o sebe. Protože poškozený de facto celý život prožil mimo rodinu, neměli obvinění způsobilost posoudit zdravotní stav syna. Obviněná uvedla, že neměla exaktní důvod syna nepovažovat za samostatnou dospělou osobu, přijatou jako rodinného příslušníka, nikoli však do péče jako samostatně nezpůsobilé dítě. Příčinu jeho neutěšeného stavu vidí v nečinnosti dětského domova ve Znojmě, který je neupozornil na to, jak mají o syna pečovat. Orgány sociální péče neprováděly žádnou kontrolu ani žádná praktická opatření k zajištění dohledu nad životní situací jejich syna. Dětský domov sice podal v lednu 2010 k soudu návrh na zbavení poškozeného způsobilosti k právním úkonům, avšak aniž by bylo o tomto návrhu rozhodnuto, byl bez dalšího v červnu 2011 propuštěn z domova, který již nedohlížel nad jeho dalšími kroky. Nepochopila pobyt syna v jejich bytě jako osobní závazek k intenzivnímu pečování o něj či k dohledu nad ním, neboť neměla ani vzdělání, ani žádné právně konstituované postavení proto, aby tak musela činit. Podle obviněné mohli být k synovi pozornější, ale nebyla to jejich povinnost. Podle jejího mínění v tomto případě zanedbaly své povinnosti především orgány sociální péče a také dětský domov. Stěží lze pochopit, že mentálně zaostalého syna propustily z ústavu a nezajímaly se o to, kam půjde a jak bude dále uspořádán jeho život. Obviněná se domnívá, že ze samotného zdravotního stavu, který se během pobytu poškozeného u nich v bytě zhoršoval, nelze bez dalších důkazů dovozovat její úmysl působit synovi újmu.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že jí zprostí obžaloby z důvodu podle §226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že pro neprokázání subjektivní stránky se skutek popsaný v obžalobě nestal.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněná zpochybnila existenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána vinnou, ale způsobem, který zákon nepřipouští. Vázala ji totiž k odlišným skutkovým zjištěním, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů po provedeném dokazování. Pokud obviněná hodnotí své zavinění vzhledem k základní skutkové podstatě jako nedbalostní, státní zástupkyně zdůraznila, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynul opak, že spolu se svým manželem F. B. svého mentálně retardovaného syna Maria nevybíravě a vulgárně oslovovali, dokonce jej i fyzicky napadali, navíc mu odpíráním stravy nepochybně způsobili zdravotní újmu. Podle státní zástupkyně tedy obviněná prokazatelně syna jako spolužijící osobu týrala. Zavinění požadované ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle §190 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo podle ní rovněž dáno, neboť vzhledem ke způsobení těžšího následku trestného činu postačí zavinění ve formě nedbalosti.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněné se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně a obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podala fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 745 a násl. tr. spisu). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněné neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 670/2014, když rozhodoval o v podstatě totožných námitkách uplatněných v dovolání spolupachatele F. B., které odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podstatou dovolání obviněné je námitka, že soudy bylo její jednání nesprávně posouzeno jako úmyslné, přičemž dále v dovolání argumentuje zejména tím, že neměla povinnost ani nebyla způsobilá zkoumat a pozorovat zdravotní stav svého již dospělého syna, kterého sice přijala do svého bytu jako spolubydlícího, avšak nikoli do péče, přičemž se snaží odpovědnosti za stav svého syna (v období, kdy bydlel u nich v bytě) přesunout na orgány sociální péče a na dětský domov. Ze samotného zdravotního stavu poškozeného nelze podle ní bez dalších důkazů dovozovat její úmysl způsobit synovi újmu. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněná svou námitku týkající se subjektivní stránky uvedeného zločinu postavila na argumentech zpochybňujících správnost soudy zjištěného skutkového stavu, jakož i úplnost a správnost provedeného dokazování. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněná svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy městský a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů (zejména s hodnocením toho, jak se ke svému synovi v době jeho pobytu u nich chovali) polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněná dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná.
I přes skutkovou povahu námitek obviněné, jimiž v podstatě popírá skutkový stav zjištěný soudy, když své námitky zakládá na svém vlastním hodnocení celé události a skutková zjištění soudů pomíjí, Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že obviněná byla uznána vinnou spácháním zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Trestného činu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Z hlediska zavinění k základní skutkové podstatě je třeba úmyslu. Jednání tohoto pachatele bude dále kvalifikováno podle odst. 2 písm. b), d) citovaného §199 tr. zákoníku, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví a páchá-li takový čin po delší dobu. Ke způsobení těžšího následku ve formě těžké újmy na zdraví se pak již vyžaduje zavinění ve formě nedbalosti. V případě úmyslného způsobení těžké újmy na zdraví by bylo nutno jednání obviněné v její neprospěch právně kvalifikovat nejen jako trestný čin podle ustanovení §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, ale ve vztahu těžšímu následku také v souběhu s úmyslným trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (s přísnější trestní sazbou odnětí svobody na 3 až 10 let). To ale soud I. neučinil, takže v tomto směru neshledal úmyslnou formu zavinění, byť je odůvodnění rozsudku z tohoto hlediska rozporné.
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o zavinění obviněné opatřily dostatek důkazů (znalecké posudky, výpovědi znalců, výpověď poškozeného, výpovědi svědků). Na formu zavinění obviněné správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Z provedeného dokazování nepochybně vyplynulo, že obviněná, spolu se svým manželem, týrala jejich zletilého mentálně postiženého syna, kterého po odchodu z dětského domova dobrovolně přijali a ubytovali ve svém bytě, a který se za dobu pobytu u nich vlivem jejich špatného zacházení a zlého nakládání s ním dostal až na hranici smrti. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněná údajný nedostatek svého úmyslného zavinění vztahuje k části skutkových zjištění týkajících se nezabezpečení dostatečné výživy pro poškozeného, potažmo zdravotního následku, který se na tuto část jednání obviněné váže. Pokud tedy jde o část jednání spočívající v týrání osoby žijící ve společném obydlí, soudy shledaly, že se jí obviněná dopustila v úmyslu přímém, tedy, že obviněná (spolu s obviněným F. B.) chtěla způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/. Obviněná ve své dovolací argumentaci ovšem zcela pomíjí, že soudy shledaly znaky týrání osoby žijící ve společném obydlí nejen v nezajištění a neposkytování stravy dostatečného množství a kvality svému mentálně postiženému synovi (tato skutečnost byla objektivně zjištěna znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, dále odvětví psychiatrie a odvětví gastroenterologie – interna), ale také ve verbálním napadání poškozeného, hrubém nadávání, jakož i dokonce v jeho fyzickém napadání násadou na smeták. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že tohoto týrajícího a ponižujícího jednání se obviněná (spolu se svým manželem) dopouštěla zcela vědomě. Nepřípadná je námitka obviněné, že neměla povinnost o syna pečovat jako o nezletilé dítě, neboť jí není kladeno za vinu, že by týrala svěřenou osobu ve smyslu §198 tr. zákoníku, ale týrala svého zletilého mentálně postiženého syna, tedy osobu blízkou, s níž žila ve společném obydlí. Tato zjištění jsou dostačující pro trestnost pachatele podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud obviněná v dovolání brojí proti nedostatku úmyslu ve vztahu ke způsobení těžšího následku (soudem zjištěné těžké újmě na zdraví), tedy, že nebyl prokázán její úmysl přivodit synovi takovou újmu, lze na doplnění uvést, že tato námitka nemá vliv na správnost právní kvalifikace jejího jednání podle §199 odst. 2 tr. zákoníku, která je dána vedle způsobení těžké újmy na zdraví /písm. b)/ také pácháním činu po delší dobu /písm. d)/, což v dovolání nezpochybňuje. Jak již bylo výše uvedeno, k naplnění kvalifikačního znaku podle §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se vyžaduje zavinění ve formě nedbalosti. O této nedbalostní formě zavinění těžšího následku obviněnou v daném případě nelze pochybovat a sama obviněná ji ve svém dovolání připouští.
Nejvyšší soud uzavírá, že mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obviněná existenci takového rozporu ani nenamítala. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněné nenaplnily žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Proto bylo dovolání obviněné H. B. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš