ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.484.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 484/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 28. května 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 7 To 341/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 219/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. 8 T 219/2012, byl obviněný M. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí části majetku (částky 7 400 Kč a 20 euro), a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (mobilního telefonu NOKIA se SIM kartou, specifikovaných v rozsudku). Týmž rozsudkem byli odsouzeni také spoluobvinění J. V. a L. S.
Obviněný M. M. se pokusu uvedeného zvlášť závažného zločinu dopustil jednáním podrobně popsaným v rozsudku soudu I. stupně (ad 2 výroku o vině), které v podstatě spočívalo v tom, že (stručně uvedeno) ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 71 T 91/2005, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 39 To 40/2007, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona, a mj. odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn se zkušební dobou do 3. 2. 2014, přesto po předchozí domluvě a za vzájemné součinnosti se spoluobviněnými J. V. a L. S., v celkem v pěti případech ve dnech 23. 3. 2013, 10. a 24. 4. 2013 a 2. a 16. 5. 2013, v O.-P. u budovy Hlavního nádraží ČD, a v O.-F. u obchodního centra Tesco, v osobním motorovém vozidle spoluobviněného L. S. tov. zn. Škoda Superb, s vědomím, že se jedná o psychotropní látku pervitin určenou k prodeji J. K. (za využití §102a tr. ř.) zvanému Indy, postupně předal spoluobviněnému J. V.celkem 398,1535 gramů směsi psychotropní látky pervitin, což představovalo celkem 311,4506 gramů metamfetaminu báze, když tuto směs bezprostředně před prodejem M. M. na místo schůzky po předchozí domluvě v prvních třech termínech přivezl sám osobně, a ve zbývajících dvou termínech se spoluobviněným J. V. a posléze i se spoluobviněným L. S.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný M. M. odvolání. Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení rozhodl také o odvoláních spoluobviněných J. V. a L. S., a to rozsudkem ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 7 To 289/2013. Řízení proti obviněnému M. M. podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučil ze společného řízení a poté k jeho odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 7 To 341/2013, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně něj rozsudek soudu I. stupně v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. M. uložil stejné druhy trestů jako již předtím soud I. stupně, s výjimkou, že mu neuložil opět také trest propadnutí části majetku.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný M. M. řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho úvodu uvedl, že se dovolává extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, protože ve věci podstatné skutkové okolnosti nemají vůbec žádnou vazbu na provedené důkazy, které soud vyhodnotil v rozporu s jejich obsahem. V hodnocení důkazů spatřuje libovůli soudů, které nebraly v potaz jeho námitky a proto opětovně argumentuje i v dovolání stejnými námitkami. Uvedl, že se osobně neúčastnil výroby ani distribuce pervitinu, nebylo také prokázáno, že by byť v jednom případě někomu prodal nebo daroval dávku pervitinu, na předaných balíčcích se nenašli žádné jeho daktyloskopické stopy, neexistuje jediný důkaz, že by věděl o trestné činnosti spoluobviněných, nebo jezdil pro pervitin a dával jej J. V. a přesto byl uznán vinným. To, že ve třech případech zajel do místa bydliště, a poté se vrátil, nemůže podle jeho názoru dokazovat, že jel právě pro pervitin. Považuje také za nelogické, aby J. V. vyrobil pervitin, následně jej předal L. S. a po setkání s „I.“ jej pro pervitin poslal. Nikdy se nejednalo o takové množství pervitinu, aby si jej nemohl vzít sebou a schovat v autě. Oba spoluobviněné přitom pouze vozil, kam oni chtěli, aniž by věděl o jejich následných jednáních, tito také uvedli ve svých výpovědích v hlavním líčení, že o jejich činnosti nevěděl, neměl z prodeje pervitinu žádný prospěch, a J. V. se mu také písemně omluvil za to, že jej dostal do problémů. Popírá tedy svůj podíl na trestné činnosti, trvá na tom, že se ji nedopustil, podle jeho názoru soudy nemají o jeho zapojení do předmětné trestné činnosti žádné přímé důkazy a měly vycházet ze zásady „in dubio pro reo“. V další části dovolání pak obviněný M. M., s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (III. ÚS 291/03, III. ÚS 597/99, II. ÚS 710/01) namítá, že již před realizací předstíraného převodu měla policie důkazy o páchání trestné činnosti, a měla tedy zahájit trestní stíhání a ne iniciovat předstírané převody. Nebo tak měla učinit ihned po prvním předstíraném převodu. Dalšími předstíranými převody podle něj došlo k nepřípustnému zásahu policie do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. k takovému podílu státu do skutkového děje, jehož důsledkem je trestní kvalifikace jednání. Namítá, že před započetím předstíraného převodu nebyl vůči němu žádný důkaz prokazující, že by se nějakým způsobem podílel na výrobě a distribuci pervitinu a bylo to zjištěno pouze u J. V. Společně s L. S. je tak odsouzen za skutky, které vyprovokovala policie prostřednictvím předstíraného převodu a to v rozporu se zákonem v počtu pěti skutků, kdy podněcovala J. V. a L. S. k další výrobě pervitinu, až bylo možné dovodit značný rozsah. Vzhledem k nepřiměřené četnosti předstíraných převodů namítá, že jednání popsané ve výroku rozsudku není trestným činem, jak uzavřely soudy, neboť „jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků“ dané skutkové podstaty. Podle jeho názoru vykazuje znaky pouze trestného činu podle §283 odst. 1tr. zákoníku u obviněného L. S., resp. §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku u obviněného J. V. a on sám měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. I pokud by věděl o trestné činnosti, a vozil spoluobviněné s tím vědomím, že se dopouští protiprávního jednání, tak ani za této situace podle obviněného M. M. „nelze souhlasit se závěry soudů ohledně právní kvalifikace a výše trestu“, když k trestnému činu došlo výhradně na základě nepřípustného zásahu státu do skutkového děje. Trest odnětí svobody v trvání 8 let považuje za zcela nepřiměřený i vzhledem k tomu, že spoluobviněný J. V. pervitin vyráběl a prodával ještě před předstíranými převody, v minulosti již byl celkem 8x odsouzen, z toho 3x za trestný čin podle §183 tr. zákona a přesto byl odsouzen pouze k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Obviněný M. M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a přikázal, aby soud nově ve věci rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Námitka existence policejní provokace, že je procesního charakteru, protože jejím prostřednictvím obviněný zpochybňuje zákonnost základních skutkových zjištění, tato námitka směřuje proti postupu orgánů činných v trestním řízení a nikoliv proti hmotněprávnímu posouzení skutku. K samotné policejní provokaci státní zástupce citoval z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu k této problematice (sp. zn. 5 Tdo 497/2012) a dospěl k závěru, že soud I. stupně se povahou zjištěných okolností zabýval a nelze mu tuto vadu vytknout. Poukázal také na rozsudek odvolacího soudu, který na str. 4 odůvodnění uvedl odposlechy telefonních hovorů, z kterých vyplývá, že obviněný M. M. byl zapojen do trestné činnosti spojené s nedovoleným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami již v době před uskutečněnými předstíranými převody, z kterých také vyplývá aktivita nikoliv policie, ale L. S., který nabízel v podstatě libovolné množství pervitinu a sám se dotazoval, kdy bude další objednávka. Protože státní zástupce neshledal ve věci ani namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, navrhl aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud považuje nejprve za nutné podotknout, že námitka obviněného o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením, nevychází ze skutkových zjištění uvedených v bodě 2) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Tento rozpor obviněný shledává ve vztahu k jeho vlastní skutkové verzi, kterou v průběhu celého trestního stíhání prosazuje na základě svého vlastního hodnocení provedených důkazů, z kterých podle jeho názoru vyplývá, že se žalované trestné činnosti nedopustil a tato mu nebyla provedenými důkazy ani prokázána. To potvrzuje jak námitka, že podstatné skutkové okolnosti nemají vůbec žádnou vazbu na provedené důkazy, ale také skutečnost, že obviněný v dovolání poukázal na procesní pravidlo „in dubio pro reo“, které se uplatňuje právě při zjišťování skutkového stavu. V podstatě tak nenamítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením, ale mezi provedenými důkazy a na jejich základě soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Námitka obviněného vztahující se sice přímo ke skutku uvedenému ve výroku ad 2) rozsudku soudu I. stupně, že dané jednání není trestným činem, za který jej pokládají soudy, ale pouze trestným činem podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, se pak nevztahuje k obviněnému M. M., ale výslovně toliko k oběma spoluobviněným, když on sám by měl být ve smyslu jeho obhajoby zproštěn obžaloby. Obviněný je oprávněn podat dovolání pouze za svoji osobu, a nikoliv za spoluobviněné, kterých se napadený rozsudek odvolacího soudu ani netýká, protože je po vyloučení věci rozhodnutím pouze o odvolání M. M. Námitka o nesprávném právním posouzení skutku, která ve své podstatě zpochybňuje právní kvalifikaci zjištěného jednání také podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy spáchání činu „ve značném rozsahu“, pak nevychází z hmotně právního základu, tedy nezpochybňuje zjištěné celkové množství prodaného metamfetaminu báze jako „značný rozsah“ podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ale procesní postup orgánů činných v přípravném řízení při objasňování trestné činnosti. Jinak řečeno, pokud by policie postupovala procesně podle jeho názoru, a zadržela jej již při prvním předstíraném převodu, nedošlo by k naplnění znaku „ve značném rozsahu“ dané skutkové podstaty. Tato námitka, ve vztahu k obviněnému M. M., by ani v případě její důvodnosti přitom nemohla nijak zásadně ovlivnit jeho postavení, protože právní posouzení skutku podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, je u něj odůvodněno nejen spácháním činu ve značném rozsahu (písm. c), ale současně také tím, že byl za takový čin v posledních třech letech potrestán (písm. b), což v dovolání nijak nezpochybňuje. Námitka o okamžitém nezahájení trestního stíhání a opakovaném provádění předstíraného převodu, ale neobstojí ani věcně. Zmínil-li obviněný v této souvislosti principy legality a oficiality, je skutečností, že podle ustanovení §2 odst. 3 tr. ř. je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví. Současně se ale v tomto ustanovení také uvádí, že „pokud zákon nebo vyhlášena mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak“. Zákon tak stanoví v ustanovení §159b odst. 1 tr. ř., kde je výslovně upraven procesní institut dočasného odložení trestního stíhání, které je možné v případě, že je to třeba k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny, nebo jiného úmyslného trestného činu, anebo zjištění jejich pachatelů, kdy může policejní orgán se souhlasem státního zástupce dočasně odložit zahájení trestního stíhání na nezbytnou dobu, nejdéle však o dva měsíce. V souladu s tímto ustanovením zákona je na č. l. 21 tr. spisu záznam policejního orgánu ze dne 24. 4. 2012, o dočasném odložení trestního stíhání podle §159b odst. 1 tr. ř. do 22. 6. 2012, protože před zahájením trestního stíhání bylo nutné prověřování doplnit o zjištění místa a času výroby pervitinu, množství psychotropní látky, její úkryty včetně předmětů sloužících k výrobě, jakož i kontakty mezi podezřelými a jejich dodavateli resp. odběrateli. Trestní stíhání obviněných bylo pak podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno již v první polovině této lhůty dne 17. 5. 2012. Již samotná tato skutečnost vyvrací tvrzení obviněného, že policejní orgán prováděl opakovaně předstíraný převod, aby docílil prodeje potřebného značného rozsahu dané drogy, pro přísnější právní kvalifikaci jeho jednání podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Pokud by byl policejní orgán skutečně takto motivován, tak mu nic nebránilo pokračovat v předstíraných převodech i nadále, případně i požádat o prodloužení lhůty dočasného odložení trestního stíhání, a až po prodeji drogy ve velkém rozsahu ve smyslu ustanovení §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku přistoupit k zadržení obviněného a zahájení trestního stíhání. V takovém případě by mu hrozil daleko přísnější trest odnětí svobody od 8 až do 12 let. To ale policejní orgán neučinil. Po zahájení úkonů trestního řízení ve věci dne 2. 6. 2011, měla přitom policie prvotní operativní poznatky pouze ke zcela jiné osobě S. H., který se měl trestného činu podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku dopouštět s dalšími neustanovenými osobami. Až následně v průběhu prověřování bylo zjištěno, že se na této trestné činnosti podílí také J. V., který se jí ale měl dopouštět s dalšími osobami, které však stále nabyly zjištěny a identifikovány. Proto byla trestní věc J. V. a těchto dalších nezjištěných osob dne 2. 11. 2011 vyloučena z původně vedeného řízení (prověřování). Důvodnost podmíněného odložení trestního stíhání, jakož i opakovaného provádění předstíraného převodu, vyplývala také z obtížnosti identifikovat a zdokumentovat rovněž podíl M. M. na trestné činnosti. To v podstatě také sám potvrzuje v dovolání, když namítá, že před započetím předstíraného převodu nebyl žádný důkaz prokazující jeho účast na výrobě a distribuci pervitinu, přičemž i svoji přítomnost na místech předstíraných převodů vysvětluje pouze jako jeho roli řidiče, který o trestné činnosti spoluobviněných nic nevěděl. V této souvislosti lze uvést, že při prvním předstíraném převodu dne 23. 3. 2012 se sice M. M. přijel s J. V. na místo setkání s policejním agentem, ale s vozidlem následně odjel, když byl spoluobviněným J. V. poslán pro „zboží“. Zjevně tedy bylo nutné zjistit místo úkrytu případně výroby pervitinu, který obviněný M. M. dodatečně na místo předstíraného převodu přivezl, jakož i případnou účast dalších osob na trestném jednání. Další spoluobviněný L. S., se totiž osobně dostavil až k druhému předstíranému převodu dne 10. 4. 2012.
Pokud zákon v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za důvod dovolání považuje nesprávné právní posouzení skutku, jedná se o skutek, resp. skutkové zjištění soudu, a správnost právního posouzení tohoto skutku je na základě hmotně právní námitky dovolatele v rámci uvedeného důvodu dovolání povinen dovolací soud přezkoumat vždy, aniž by bylo nutno namítat případný extrémní rozpor. Uvedené námitky obviněného je proto nutno považovat za námitky skutkové, resp. procesní, které směřují evidentně proti postupu řízení, rozsahu provedeného dokazování, proti způsobu hodnocení důkazů soudy a v konečném důsledku proti soudy učiněným skutkovým zjištěním. Takové námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Byť uvedené námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, v zájmu zachování spravedlivého procesu se Nejvyšší soud zabýval otázkou existence namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudu. Žádný takový rozpor, natož pak extrémní, ale ve věci neshledal.
Podstata obhajoby, a také dovolacích námitek obviněného M. M., spočívá na tvrzení, že byl pouhým řidičem spoluobviněných a o jejich trestné činnosti nic nevěděl. Tuto jeho obhajobu, kterou před soudem potvrzovali i oba spoluobvinění J. V.a L. S., ale již soud I. stupně považoval za vyvrácenou provedenými důkazy. Poukázat lze přitom zejména na soudem I. stupně uvedenou výpověď svědka M. V. z přípravného řízení, že M. M.a jednou viděl u garáže obviněného J. V. (pozn. kde J. V. přechovával potřebnou laboratorní techniku a vyráběl pervitin), z doslechu věděl, že oba spolu nějak obchodují a J. V. má pro M. M.a vyrábět pervitin. Dále, stejně jako již soud I. stupně, lze poukázat také na výpověď svědka L. Č., který vícekrát viděl M. M., a to nikoliv jen u této garáže, ale přímo v ní, přičemž svědek musel čekat venku, aby nebyl přítomen jejich rozhovoru. Odvolací soud pak správně k obhajobě obviněného M. M. zejména zdůraznil, že z protokolu o odposlechu a záznamu telefonického provozu mezi ním a spoluobviněným J. V. vyplývá, že již dne 18. 8. 2011, tedy ještě dlouho před předstíranými převody a samotným jejím prodejem, J. V. popisoval M. M. i situaci při vaření drogy (konkrétně viz str. 22 rozsudku soudu I. stupně). Značné množství tablet léků používaných k výrobě pervitinu, jakož i vybavení pro jeho výrobu, bylo ostatně zajištěno také v bytě obývaném M. M. a spoluobviněným L. S. Správně proto již soud I. stupně zjistil, že účast M. M. na trestné činnosti byla aktivní a věděl co je předmětem předstíraného převodu. V konfrontaci s provedenými důkazy je tak jeho obhajoba, že byl pouze řidičem, a o trestné činnosti spoluobviněných nic nevěděl, naprosto jednoznačně vyvrácena.
Jedinou námitkou obviněného M. M., která odpovídá uplatněnému důvodu dovolání, je námitka o vyprovokování trestné činnosti policií, protože tím v podstatě zpochybňuje existenci svého úmyslu spáchat daný trestný čin. Tato námitka je ale zjevně neopodstatněná. Obviněný v této souvislosti obsáhle cituje obecné závěry zejména z rozhodnutí Ústavního soudu, které ale ve vztahu k této trestní věci nijak nekonkretizuje. Vůbec neuvádí v čem konkrétně, v jakém postupu měla provokace policie spočívat. Pouze obecně uvádí, že policie prostřednictvím předstíraného převodu podněcovala spoluobviněné J. V. a L. S. k další výrobě pervitinu.
Otázkou tzv. policejní provokace se v řadě rozhodnutí zabýval již v minulosti jak Nejvyšší soud České republiky, tak Ústavní soud České republiky (např. sp. zn. 8 Tdo 643/2006, 5 Tdo 1366/2003, 7 Tdo 295/2005, III. ÚS 597/99, II. ÚS 710/2001).
V rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 710/2001, ze dne 25. 6. 2003, Ústavní soud uvedl, že je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoliv formou pomáhaly. Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny, pakliže jednání státních orgánů (Policie ČR) se stává součásti skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu). Zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání, je nepřípustný.
Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/2001, zabývajícím se problematikou policejní provokace, vycházel při svém rozhodování z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (E 930/98 – Teixeir de Castro a spol. proti Portugalsku), který rozhodoval případ, kde policisté v civilu požádali muže podezřelého z užívání drog o zprostředkování koupě heroinu s cílem identifikovat překupníky. Tento muž pak kontaktoval později odsouzenou osobu, která drogu následně obstarala, při předání drogy policisté odhalili svoji totožnost a tuto osobu zatkli. K závěru o policejní provokaci a zbavení této osoby práva na spravedlivý proces dospěl soud proto, že utajení policisté sami požádali o zprostředkování koupě heroinu, neměli přitom pádné důvody k podezření dané osoby z účasti na obchodování s drogami, tato osoba neměla ani drogy doma, ale musela je obstarat. Neexistoval tedy důkaz, že by tato osoba měla sklony k páchání této trestné činnosti. Tak tomu ale nebylo v této trestní věci obviněného M. M. a spoluobviněných.
Nejvyšší soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, publikovaném pod č. 97 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, z kterého vycházel i obviněný M. M. při formulaci svých dovolacích námitek. Podle názoru Nejvyššího soudu však není možné aplikovat paušálně výrok tohoto nálezu na všechny případy, kdy se jednání státu (převážně prostřednictvím policie) stává součástí skutkového děje, aniž by bylo přihlíženo ke konkrétním okolnostem každého případu. Jinak by totiž nemohly být v praxi aplikovány legitimní postupy upravené trestním řádem, např. použití agenta (§158e tr. ř.), předstíraný převod (§158c tr. ř.), záměna zásilky (§87a tr. ř.). Ani Ústavní soud citovaným nálezem zjevně nezamýšlel odmítnutí zákonnosti použití těchto postupů v trestním řízení, pokud však v žádném směru nevybočí z poměrně jednoznačného vymezení zákonné úpravy, která dovoluje určitou formu ovlivnění pachatele trestného činu při naplňování znaků trestného činu policií a nevylučuje ani přímé zapojení policie do realizace úmyslu pachatele trestný čin spáchat. Pokud tedy policista vstoupí do kontaktu s pachatelem a určitým způsobem ovlivňuje jeho jednání, vždy se tak může stát výlučně na podkladě zákona, formou a v rozsahu zákonem stanoveným. Ani Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře nevylučuje zásah policie do jednání pachatelů trestných činů, avšak tento vstup policie musí mít charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat (srov. např. rozhodnutí tohoto soudu ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku ze dne 9. 6. 1998). Tyto závěry uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1366/2003.
O takovéto pasivní jednání, které žádného z obviněných nepodněcovalo k realizaci činnosti, kterou by neměli v úmyslu spáchat, se jednalo také v této trestní věci. Obviněný M. M. předně sám v dovolání uvádí, že bylo prokázáno, že již před započetím předstíraného převodu se spoluobviněný J. V. zabýval výrobou nebo distribucí pervitinu, kdy se ale nejednalo o značný rozsah. Následné předstírané převody již ale považuje za nepřípustný zásah státu do skutkového děje, jehož důsledkem byla trestní kvalifikace jednání jeho i spoluobviněných. Použití zákonného procesního prostředku jakým je předstíraný převod, ale za policejní provokaci považovat nelze. K této námitce přitom již soud I. stupně zejména uvedl (viz str. 26 rozsudku), že podle odposlechů se obviněný J. V. sám chlubil policejnímu agentovi, že pervitin již vařil a je schopen dodat i 2 kg pervitinu. Obviněný L. S. pak policejnímu agentovi uváděl, že hledá nové odběratele, nabízel mu, že tento byznys mohou dělat roky, a tlačil na agenta, aby odebíral 100g pervitinu týdně. Vše přitom L. S. zajišťoval sám, vymyslel a domlouval se s agentem na způsobu komunikace, navrhl termín jejich dalšího setkání. I v souvislosti se zajištěním množství tablet léku sloužícího k výrobě pervitinu v bytě obývaném obviněnými L. S. a M. M., ze kterého by bylo možné vyrobit daleko větší množství pervitinu, než prodali policejnímu agentovi, dospěl pak soud I. stupně k správnému závěru, že všichni obvinění, a tedy také M. M., již před setkáním s policejním agentem byli rozhodnuti spáchat předmětný trestný čin a rozhodně se tak nestalo až v důsledku aktivity policejního agenta. Rozsah prodaného pervitinu přitom stanovili samotní obvinění, a to J. V., který dal dostatečně najevo, že je schopen vyrobit velké množství této drogy, a také L. S., který požadoval od agenta odběr pervitinu ve větším výše uvedeném množství. Postup policejního agenta byl tedy pasivní a reagoval pouze na nabídku obviněných, kteří hledali odběratele pervitinu.
V závěru dovolání obviněný také vznesl námitku proti výroku o trestu, když uložený trest odnětí svobody v trvání 8 let považuje za zcela nepřiměřený. Uvedená námitka se tak zjevně týká nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody a proto rovněž nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pod tu jeho část, v níž je důvod dovolání vymezen jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tj. jiné než právní posouzení skutku. Samotný výrok o trestu lze napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil, a v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu a ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky uvedené v dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají. Jediná námitka odpovídající tomuto důvodu dovolání, a to ohledně vyprovokování trestného jednání policií, je zjevně neopodstatněná. Ve věci Nejvyšší soud přitom neshledal namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, když po řádně provedeném trestním stíhání byla vina obviněného M. M. spolehlivě a bez důvodných pochybností prokázána. Proto bylo jeho dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš