ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.515.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 515/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. června 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné A. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 7 To 378/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 18/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 3 T 18/2013, byla obviněná A. T. uznána vinou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byla odsouzena podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen také trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku). Podle §70 odst. 5 tr. zákoníku propadlé věci připadly státu.
Obviněná se přečinu dopustila tím, že (zkráceně uvedeno) dne 11. 1. 2013 v době od 15:20 do 16:20 hodin v obci Ch. – H., v nákupním centru Freeport Hatě, okr. Z., spolu s dalšími dvěma osobami postupně odcizila z různých prodejen konkrétně uvedených ve skutku zboží v celkové hodnotě 48.122,- Kč, kdy zboží v prodejnách pronesla přes pokladny bez zaplacení, a to ve dvou taškách vypolstrovaných alobalovou vložkou, kdy odcizené zboží bylo následně nepoškozené vráceno zpět do prodejny.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 7 To 378/2013, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř. Domnívá se, že celé trestní řízení je stiženo zásadními procesními vadami, které ve svém důsledku znamenají porušení práva na spravedlivý proces. Na pochybení poukazovala již od počátku trestního řízení, avšak orgány činné v trestním řízení na její námitky nereflektovaly. Obviněná má za to, že stěžejní důkazy, na nichž stojí výrok o vině, byly získány v rozporu se zákonem. Popsala, jak před započetím výslechu na policii volala svému advokátovi, a ten ji poučil o právu nevypovídat. Konstatovala, že sice rozumí česky, ale nerozumí všemu. Nevěděla, že má právo na přítomnost soudního tlumočníka a domnívala se, že si ho musí zajistit sama. V této souvislosti citovala čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Podle ní nelze toliko odkázat na skutečnost, že podepsala protokol, kde je v českém jazyce zachyceno, že nežádá tlumočníka a nepožaduje přítomnost právního zástupce, když opakovaně bylo konstatováno, že obviněná sice česky rozumí, ale nerozumí zcela všemu. Tato skutečnost podle ní zpochybňuje postup, kdy podepsala protokol, který sice obsahuje náležité poučení, avšak v českém jazyce. Rovněž ze skutečnosti, že se dožadovala svého advokáta, je podle obviněné zjevné, že nechtěla jednat v jeho nepřítomnosti. Protokol o vyjádření bez přítomnosti obhájce považuje obviněná ještě za akceptovatelný, avšak ne již její výslech jako podezřelé. Poukázala také na časovou posloupnost úkonů, které následovaly velmi rychle po sobě, což podle ní potvrzuje nezákonné omezení jejích práv. Byla zadržena v 16:30 hodin, poté byla ponechána 6 hodin v cele předběžného zadržení a poté, co jí bylo umožněno kontaktovat advokáta, bylo během půl hodiny provedeno hned několik úkonů od podání vysvětlení, přes sdělení podezření, až po její výslech jako obviněné. Je podle ní zřejmé, že po pěti hodinách v cele předběžného zadržení řekla policistům, co chtěli slyšet. Obviněná zopakovala, že požadovala přítomnost advokáta a na této skutečnosti podle ní nic nemění ani podpis úředního záznamu, neboť poučení bylo v českém jazyce, kterému nerozumí natolik, aby byla schopna náležitě mu porozumět. Podle jejího názoru stojí rozhodnutí soudů toliko na její „svědecké“ výpovědi, která však byla získána vzhledem k výše uvedenému protiprávním způsobem, a není dalších důkazů, které by prokazovaly její vinu nade vší pochybnost ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Provedeným dokazováním nebyl podle ní zjištěn skutkový stav věci, jenž by naplnil skutkovou podstatu uvedeného přečinu. V dovolání se dále obsáhle v teoretické rovině zabývá účelem trestního řízení, zásadami a principy, kterými je ovládáno, jako např. zásadou presumpce neviny, in dubio pro reo, atd. Obviněná je tedy přesvědčena, že v jejím případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces, bylo jí upřeno právo na advokáta v přípravném řízení, ačkoliv o jeho přítomnost žádala, nemohla jednat ve svém rodném jazyce a podle ní nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty „vytýkaného činu“. Soud údajně pochybil především při prokazování subjektivní stránky, která není podle ní popsána ve skutku, rozsudek je tak nepřezkoumatelný a hodnotil důkazy „v rozporu se zásadami“.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, a zprostil ji obžaloby v plném rozsahu, nebo aby věc vrátil k novému projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněná v dovolání uplatňuje pouze námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v její prospěch. Obviněná odkazuje na skutečnosti, které však podle státní zástupkyně neodpovídají úkonům nacházejícím se ve spisových materiálech. Svými námitkami se domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však podle státní zástupkyně nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněné se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podala fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 102 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněné a zabýval se jimi již nalézací soud.
Podstatou dovolání obviněné je námitka, že celé trestní řízení je stiženo zásadními procesními vadami, v jejichž důsledku došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Námitku směřovala především proti úkonům provedeným v přípravném řízení, resp. v případě obviněné ve zkráceném přípravném řízení, když se zejména domnívá, že bylo porušeno její právo na obhajobu, neboť se domáhala přítomnosti svého obhájce, což jí nebylo umožněno a dále bylo porušeno její právo hovořit ve svém mateřském jazyce. V této souvislosti se domnívá, že stěžejní důkazy byly opatřeny nezákonným způsobem. Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř., aniž by však poté v dovolání konkrétně uvedla, jakými argumenty podpořila ten který z uplatněných dovolacích důvodů.
Na úvod považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, pokud námitky obviněné směřují proti úkonům provedeným ve zkráceném přípravném řízení, tak ani přípravné řízení se samozřejmě nesmí ocitnout mimo rámec spravedlivého procesu. K tomu však v posuzované věci nedošlo. Podstatou zkráceného přípravného řízení je rychlé a neformální objasnění skutku, ve kterém je spatřován trestný čin, zjištění osoby důvodně podezřelé z jeho spáchání a vyhledání (nikoli provedení) důkazů. Policejní orgán by se proto v těchto případech měl zaměřit jen na vyhledání potenciálních důkazů, jejichž provedení by měl státní zástupce navrhovat a provádět až v řízení před soudem v tzv. zjednodušeném řízení. Zkrácené přípravné řízení není zvláštní formou vyšetřování (§161 odst. 1 tr. ř.) vzhledem k tomu, že se koná proti podezřelému (osobě podezřelé ze spáchání trestného činu), trestní stíhání se zahajuje až tím, že návrh státního zástupce na potrestání byl doručen soudu (§314b odst. 1 věta druhá tr. ř.).
Pokud tedy jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (§36 tr. ř.), které určuje, v jakých případech musí mít obviněný obhájce. Nutná obhajoba počíná v přípravném řízení od zahájení trestního stíhání.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněná neměla obhájce v přípravném řízení, před zahájením trestního stíhání. V řízení před soudem pak již byla zastoupena advokátem. Námitky obviněné, že neměla obhájce ve chvíli zadržení a při provádění úkonů zkráceného přípravného řízení, směřují do doby, kdy byla v pozici podezřelé, před zahájením trestního stíhání. V této době však nenastávají podmínky nutné obhajoby, která má být uplatněna až od zahájení trestního stíhání, a to také jen pokud jsou splněny její podmínky. I když přípravné řízení zahrnuje i postup před zahájením trestního stíhání, od sepsání záznamu o zahájení úkonu trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, nutná obhajoba počíná od zahájení trestního stíhání, což vyplývá z použitého pojmu „obviněný“ v návětí §36 tr. ř., když od té doby se také vede řízení proti konkrétní osobě. Proto v době, ve které obviněná namítá, že neměla obhájce, nebyly dány podmínky nutné obhajoby, tudíž podle zákona nemusela mít v této době obhájce a námitka je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o konkrétní námitku obviněné v dovolání (ačkoli sama nepodřadila konkrétní námitky pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů), že v přípravném řízení požadovala přítomnost svého advokáta, Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že tato námitka neodpovídá záznamům nacházejícím se v trestním spise. Z protokolů na č. l. 5 - 11 tr. spisu totiž jednoznačně vyplývá, že obviněná byla již při zadržení řádně poučena o svých právech. Vedle práva vyjádřit se ke všem skutečnostem, k důkazům, práva nevypovídat, uvádět okolnosti a důkazy sloužící k obhajobě, činit návrhy, podávat žádosti a opravné prostředky, byla poučena podle §76 odst. 6 tr. ř. také o právu zvolit si obhájce. Obviněná ale na č. l. 9 tr. spisu výslovně uvedla, že uvedenému poučení porozuměla a v současné době právní pomoc advokáta nežádá, což také stvrdila svým vlastnoručním podpisem.
Z výše uvedeného, je zcela zjevné, že v době, ve které obviněná namítá, že neměla obhájce, jednak nebyly dány podmínky nutné obhajoby a právní pomoc advokáta ani sama nepožadovala. Je proto v rozporu se skutečností její opakované tvrzení v dovolání, že právní pomoc advokáta požadovala. Nejvyšší soud se přitom neztotožnil ani s námitkami obviněné, kterými se snaží zpětně zpochybnit svá vyjádření před policejním orgánem, a to tvrzením, že českému jazyku zcela nerozumí a v důsledku nepřítomnosti tlumočníka nebyla schopna náležitě porozumět poučení nebo protokolu. V tomto směru postačí plně odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, s kterým se Nejvyšší soud ztotožnil. Uvedené procesní námitky jsou zjevně zaměřeny na zpochybnění důkazní hodnoty její výpovědi v přípravném řízení, ve které se k odcizení daných věcí doznala. Nutno však uvést, že důkazní význam této výpovědi obviněná značně přeceňuje, a zásadně se mýlí, pokud se ve smyslu své dovolací námitky domnívá, že rozhodnutí soudu vychází fakticky toliko z její „svědecké výpovědi“. Její vina je totiž spolehlivě prokázána výpovědí svědka P. Z., jakož i záznamy kamerového systému a protokolem i fotodokumentací z ohledání vozidla.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že ani v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze uplatňovat námitky proti způsobu, jakým bylo vedeno zkrácené přípravné řízení, že bylo porušeno právo na obhajobu, nebo právo na jednání ve svém rodném jazyce. Podle obviněné tak bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Dále má za to, že nebylo ze strany soudu prokázáno naplnění skutkové podstaty vytýkaného trestného činu, zejména subjektivní stránky, která není podle ní dostatečně popsána ve skutkové větě výroku o vině.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněné dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť jde pouze o námitky skutkové a procesní. Toho si je ostatně vědoma, když v dovolání poukazuje na nálezy Ústavního soudu týkající se způsobu provádění a hodnocení důkazů, jakož i restriktivního výkladu tohoto důvodu dovolání Nejvyšším soudem a na nutnost přihlížet i k vadám založeným na zpochybnění skutkového stavu. V tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s uvedenými nálezy Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor).
Nejvyšší soud se přesto, v zájmu posouzení, zda bylo zachováno právo obviněné na spravedlivý proces, zabýval také jejími námitkami, které pod uplatněné důvody dovolání nespadaly. Především nepřisvědčil námitce obviněné, že v přípravném řízení, v době jejího zadržení, bylo porušeno její právo na jednání v jejím mateřském jazyce, že jí nebylo orgány policie umožněno řádně porozumět a vyjádřit se, zda žádá přibrání tlumočníka. Jak již bylo uvedeno výše, zcela shodnou námitkou se dostatečně zabývaly již oba soudy činné ve věci, přičemž přesvědčivě odůvodnily své závěry, že toto právo obviněné nebylo porušeno. Nejvyšší soud tyto závěry akceptuje. Z provedených důkazů (zejména z výpovědí policistů, konajících úkony ve zkráceném přípravném řízení na č. l. 93 a násl. tr. spisu) je totiž nepochybné, že z jejich strany bylo prvotně zjišťováno, zda obviněná rozumí českému jazyku, což obviněná potvrdila a s policisty hovořila česky, vyjádřila se, že česky rozumí dobře, neboť v České republice žije od roku 2003. Z protokolu o výslechu podezřelé na č. l. 8 a násl. tr. spisu také vyplývá, že obviněná byla před započetím výslechu řádně poučena o svých právech, jakož i o právu podle §2 odst. 14 tr. ř. o možnosti užívat svůj mateřský jazyk. Obviněná tehdy ve smyslu §2 odst. 14 tr. ř. neprohlásila, že neovládá český jazyk, naopak uvedla, že nepotřebuje ani nežádá tlumočníka. Tyto skutečnosti v protokolu o výslechu podezřelé také potvrdila vlastnoručním podpisem. K hlavnímu líčení pak byla na žádost obhajoby přibrána tlumočnice z jazyka ukrajinského (ačkoli rodným jazykem obviněné je běloruština). Obviněná se prostřednictvím svého obhájce navíc po vyhlášení rozsudku vyjádřila, že pro ni bylo srozumitelnější jednání v češtině než v ukrajinštině, přičemž již nepožadovala překlad vyhlášeného rozsudku. Lze tedy konstatovat, že ani právo obviněné na jednání ve svém mateřském jazyce nebo jazyce, o němž prohlásí, že ho ovládá, nebylo porušeno.
Pokud obviněná v další části dovolání pouze obecně prohlásila, že nebylo soudy prokázáno naplnění skutkové podstaty vytýkaného trestného činu, zejména pak subjektivní stránky, Nejvyšší soud uvádí, že ani tyto námitky nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněné na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obviněná existenci takového rozporu ani výslovně nenamítala. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ nejen ve výpovědi samotné obviněné, která byla s ohledem na shora uvedené opatřena legálním způsobem, ale také z výpovědí policistů provádějících úkony v přípravném řízení, rovněž z výpovědi pracovníka ochranky svědka P. Z. a z dalších důkazů (popisu záznamu kamerového systému, protokolu a fotodokumentace o ohledání vozidla Mercedes Vito).
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněné, že jí nebyla prokázána subjektivní stránka přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a skutek popsaný v rozsudku soudu I. stupně postrádá popis subjektivní stránky. Je zřejmé, že také tuto svoji námitku obviněná zakládá na skutkových námitkách, resp. na popření skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině a nelze ji proto podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z tohoto výroku totiž jednoznačně vyplývá zjištění, že v daném nákupním centru odcizila předmětné zboží, které pronesla bez zaplacení přes pokladnu v taškách s alobalovou vložkou. Z těchto skutkových zjištění, které obviněná v podstatě popírá, když se domáhá zproštění obžaloby s tím, že jí „nebylo prokázáno“, je její přímý úmysl zcela zřejmý. Zavinění, ať ve formě nedbalosti nebo úmyslu, vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Soudy obou stupňů uvedená pravidla plně respektovaly, neboť pro své závěry o úmyslu obviněné, že tedy chtěla z uvedených obchodů odcizit zboží uvedené v popisu skutku, usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán, což vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů. Obviněné byla tedy dostatečně prokázána také subjektivní stránka uvedeného přečinu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který lze uplatnit ve dvou variantách, obviněná v dovolání uplatnila ve variantě, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítnutí odvolání. V posuzované věci jej však mohla uplatnit pouze ve variantě, která je v tomto ustanovení vymezena tak, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo možné uplatnit pouze ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů. Za situace, kdy je dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky obviněné vůbec neodpovídaly, nemůže být ve věci naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš