ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1080.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1080/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 10. 2014 o dovolání obviněné I. B. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 11 To 39/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 138/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. B. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 11 T 138/2013, uznal obviněné I. B., M. K., H. V. a M. N. vinnými, že:
„po společné domluvě a rozdělení si rolí, dne 15. 7. 2013 v blíže nezjištěné době okolo 9:00 hodin, se v J. v prodejně T., I. B. a M. N. sešly s M. K. a H. V., kterým I. B. slíbila finanční částku 300,- Kč pro každou z nich, a to za pronesení jedné tašky s drogistickým zbožím z prodejny T. J. na parkoviště prodejny, které jim do těchto tašek uloží, a které by si následně odebraly před prodejnou po jejich pronesení přes pokladny bez zaplacení, a kdy by jim vyplatily slíbenou částku, pročež následně na to I. B. s M. N. v prostorách prodejny společně připravily drogistické zboží do nákupního košíku, a následně H. V. téhož dne v 09:09 hodin v prodejně T. přišla k prodejnímu regálu, kde na ní čekala I. B. , která ji vložila do tašky připravené drogistické zboží v celkové hodnotě 2.558,- Kč, které tato následně bez zaplacení pronesla samoobslužnou pokladnou, a následně byla zadržena ostrahou prodejny, přičemž M. K. téhož dne v 09:10 hodin v prodejně T. přišla rovněž k prodejnímu regálu, kde na ni čekala I. B. a vložila jí do tašky připravené drogistické zboží v celkové hodnotě 3.203,- Kč, které tato následně bez zaplacení pronesla samoobslužnou pokladnou, kde byla následně zadržena ostrahou prodejny, když veškeré odcizené zboží bylo vráceno poškozené společnosti TESCO STORES, a. s., se sídlem Praha 10, Vršovická č. p. 1527/68b, IČ: 45308314, a takovým společným jednáním způsobily škodu v celkové výši 5.761,- Kč,
přičemž I. B. se tohoto jednání dopustila přesto, že byla trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 5. 2013, pod sp. zn. 8 T 70/2013, pravomocným téhož dne, odsouzena pro pokus přečinu krádeže dle §205 odstavec 1 písmeno a) trestního zákoníku, mimo jiné i k trestu odnětí svobody ve výměře 4 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let“.
Takto popsané jednání obviněné I. B. soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a uložil jí za to podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 tr. zákoníku do věznice s dozorem, a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu na území okresu N. na dobu 2 let.
Jednání spoluobviněných M. K., H. V. a M. N. soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil jim za to podmíněné tresty odnětí svobody (M. K. v trvání 5 měsíců se zkušební dobou v trvání 20 měsíců, H. V. v trvání 4 měsíců se zkušební dobou v trvání 1 roku, a M. N. v trvání 6 měsíců se zkušební dobu v trvání 2 let).
Proti odsuzujícímu rozsudku podaly obviněné I. B. a M. N. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 11 To 39/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná I. B. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Michaela Sonntaga podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že obviněná ještě před tímto podáním učinila podání doručené soudu dne 10. 6. 2014, které sice označila jako dovolání, avšak vzhledem k tomu, že tak neučinila prostřednictvím obhájce, nebylo možno je považovat za dovolání (srov. §265d odst. 2 tr. ř.)].
Podle obviněné se odvolací soud dopustil vážné vady tím, že postupoval v rozporu s trestním řádem, který mu ukládá přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud se ovšem s jejím odvoláním nevypořádal, neboť z jeho usnesení nelze zjistit, jak reagoval na odvoláním vytýkané vady. Přitom měl sám zjistit nesprávnost skutkových zjištění, neboť z předchozího řízení nevyplývá bez důvodných pochybností, zda odpovídá za celou škodu, tj. za hodnotu zboží odcizeného dvěma pachatelkami. Odvolacímu soudu vytkla, že přijal bez dalšího závěr nalézacího soudu, že pachatelky krádeže ji usvědčují, aniž byly provedeny důkazy o tom, že to byla právě ona, kdo předal dalším spoluobviněným zboží, s nímž byly zadrženy. Obviněná poukázala i na to, že škoda na zboží vypočtená poškozenou společností je na hranici přestupkového jednání a je tedy nutno s největší pečlivostí zjistit, zda by měla odpovídat za škodu sestávající ze součtu hodnot zboží zajištěného u dvou pachatelek nezávisle jednajících na sobě, či nikoliv. Tím, že soudy obou stupňů pominuly tuto skutečnost, rozhodly chybně o právní kvalifikaci jejího jednání jako přečinu krádeže.
Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou, že za situace, kdy nalézací soud uvěřil výpovědi obviněných, které se doznaly ke krádeži, se ona sama dopustila nikoliv přímého pachatelství, ale účastenství ve formě návodu k trestné činnosti. Ačkoliv tuto námitku uplatnila již v odvolání, v rozhodnutí odvolacího soudu o ní není zmínka. Přitom z formulace skutkové věty rozsudku vyplývá, že trestný čin mohla spáchat jako spolupachatelka, nebo jako účastník, a to formou organizátorství, návodu či pomoci. Je proto přesvědčena, že její trestní věc je třeba došetřit, aby bylo najisto prokázáno, zda a ke kterým spoluobviněným je případně ve vztahu jako spolupachatelka, zejména posoudit formu případného účastenství, a také bez pochybností zjistit výši škody.
Podle obviněné se jeví i uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku jako nepřiměřeně přísný jak z hlediska soudem zjištěné výše škody, tak z hlediska vrácení zboží poškozenému a naivního způsobu páchání trestné činnosti. Poukázala i na to, že v minulosti byla soudně trestána, první trest odnětí svobody byl podmíněně odložen a v případě dalšího odsouzení bude jistě vykonán, a na své osobní poměry, které jsou velmi neutěšené kvůli zvýšené péči o její nezletilé vážně nemocné dítě nenahraditelné jinou osobou.
V samém závěru svého podání pak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 11 To 39/2014, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Vedle toho navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odkladu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání nevyjádřila, pouze sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo zmíněno, dovolatelka ve svém podání uvedla, že dovolání podává z důvodu uvedeného v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatelka ve svém podání vyslovila námitky, že odvolací soud nepostupoval v souladu s trestním řádem, když se (podle jejího názoru) nevypořádal s odvoláním vytýkanými vadami, nezjistil nesprávnost skutkových zjištění, nezjistil, zda odpovídá za celou škodu, neprovedl důkazy o tom, že by předala zboží dalším spoluobviněným, a tvrdila, že je třeba trestní věc došetřit (jak je v podrobnostech uvedeno výše) a posoudit její osobní poměry, jsou takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Takto formulovanými námitkami totiž směřovala jednak do rozsahu provedeného dokazování, jednak do způsobu hodnocení důkazů, tedy do oblasti skutkových zjištění. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, aj.), a ani námitky procesní pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Dovolatelka se tak těmito tvrzeními primárně snažila vytvořit obraz nedostatečně zjištěného a tedy odlišného skutkového stavu věci a teprve na základě toho (tedy sekundárně) namítala nesprávnou právní kvalifikaci činu, jímž byla uznána vinnou. Takovýto postup však pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) zahrnout nelze.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Za relevantně uplatněnou nelze považovat ani dovolatelčinu námitku týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. Námitky proti uloženému trestu sice lze v dovolacím řízení vznášet, ale jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nehledě na to, že takový dovolací důvod obviněná neuplatnila, stejně by mu Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatněnost (nebyl jí uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani jí nebyl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou).
Proto pokud by obviněná ve svém podání uplatnila jen tyto námitky, Nejvyšší soud by musel její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatelka ovšem v další části dovolání uplatnila i výhradu, která již je pod dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná (byť jen s určitou mírou tolerance, neboť ji uvedla formou zpochybnění procesního postupu soudu s tvrzením, že odvolací soud se s takovou výhradou ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádal). Konkrétně šlo o námitku, že se nedopustila přímého pachatelství, ale jen účastenství ve formě návodu k trestné činnosti.
Nejvyšší soud však takovému tvrzení dovolatelky nemohl přisvědčit. Především je zapotřebí uvést, že obviněná nikterak nespecifikovala své přesvědčení, že u ní nebyly naplněny znaky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a z čeho naopak usuzuje, že její jednání odpovídá návodu k trestné činnosti podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Úlohou Nejvyššího soudu přitom není, aby si v rámci dovolacího řízení dotvářel argumentaci podání dovolatele a domýšlel si jeho obsah.
Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. trest.). Přitom však není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, naopak stačí i částečné přispění některého z nich, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem.
Kromě společného jednání se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Spolupachatelství je proto možné jen u úmyslných trestných činů, jímž přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku nepochybně je.
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je třeba připomenout, že v řízení před soudy obou nižších stupňů bylo zjištěno, že jednání obviněné spočívalo v aktivním konání [nejprve se domluvila s dalšími spoluobviněnými, jimž slíbila za podíl na společně spáchané krádeži finanční odměnu, a poté na inkriminovaném místě vložila výše jmenovaným spoluobviněným do tašek zboží, které bylo předmětem krádeže (v podrobnostech viz znění skutkové věty rozsudku)]. Takové skutkové zjištění svědčí o tom, že čin byl spáchán úmyslným společným jednáním všech spoluobviněných, a proto odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Jednání obviněné proto vykazuje znaky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud neopomněl, že obviněná ve svém podání učinila rovněž návrh na postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvod pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal již s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání. Zbývá proto jen dodat, že k argumentům dovolatelky, že pečuje o vážně nemocnou dceru a že její péči nemůže nikdo nahradit, přihlédl již soud prvého stupně, jenž jí usnesením ze dne 5. 8. 2014 podle §323 odst. 2 tr. ř. povolil odklad výkonu trestu odnětí svobody do 16. 10. 2014 (srov. č. l. 178 spisu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a