ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1084.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1084/2014-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 o dovoláních obviněných M. Š. , a K. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 55 To 319/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 216/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. Š. a K. Š. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 5 T 216/2012, byli obvinění M. Š. a K. Š. uznáni vinnými přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, za což byli podle §354 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž výkon uvedeného trestu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění shora uvedeného přečinu dopustili tím, že společným jednáním v době nejméně od 1. 1. 2010 do října 2011 v obci Č. na ulici K. a blízkém okolí se opakovaně dopouštěli vyhrožování ublížení na zdraví tím, že M. K., vyhrožovali, že si na ni počkají a něco jí udělají, až odjedou všichni příbuzní z obce Č. do O., vyhledávali její blízký osobní kontakt s úmyslem jí ublížit na zdraví, dále jejímu vnukovi J. T., vyhrožovali, že si ho najdou před školou a zmrzačí ho, dále se dopouštěli stálého napadání a obtěžování, vyhledávali různé záminky k osobnímu kontaktu včetně písemného kontaktování její dcery Ing. M. T., a jejích rodinných příslušníků, zejména tím, že neoprávněně vstupovali v uvedeném období na pozemek rodinného domu … na ulici K. v obci Č. za účelem poškození cizí věci nebo zastrašení zde nacházejících se osob, aplikovali zde různé chemické postřiky na stromy a zeleň, dále opakovaně neoprávněně obviňovali poškozené z činů, které se nestaly, za účelem poškození jejich dobrého jména a pověsti v obci Č., vydávali rozkazy a příkazy, co mají poškození na svém pozemku dělat, kdy mají sekat trávu a zalévat, a v případě neuposlechnutí zavolali na místo PČR, sledovali poškozené ze sklepního a štítového okna, ze zahrady, kdy k tomuto účelu si vyrobili schodek k plotu tak, aby se přes tento mohli nahýbat a následně sledovat zde nacházející se osoby, kdy toto jednání ze strany výše uvedených bylo po uvedenou dobu pro poškozené a rodinné příslušníky stresující a vyčerpávající, byli omezeni na běžném způsobu života, jelikož se nemohli volně pohybovat na pozemku uvedeného rodinného domu bez jejich pohledů, kdy intenzita těchto útoků se stupňovala, docházelo k fyzickým a verbálním napadáním, kdy tyto skutky byly samostatně oznamovány k projednání na Obecní úřad Červenka či na Městský úřad Litovel.
Označený rozsudek napadli obvinění v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 55 To 319/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř. Domnívají se, že proti nim bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obvinění považují provedené dokazování za nedostatečné a neúplné a zvolenou právní kvalifikaci skutku za nepřiměřenou a nedůvodnou. Brojí proti tomu, aby byly dlouhodobé sousedské a osobní spory či nepřátelství mezi několika rodinami (nikoliv mezi obviněnými a celou Č.) řešeny prostředky trestního práva. Podle jejich názoru existují jiné zákonné způsoby řešení uvedených sporů, přičemž s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe by jim měla být dána přednost. Nutno totiž odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých mohlo být užito např. silných slov či jiných aktů, tedy od jednání, kdy tzv. „o nic závažnějšího nešlo“. Namítají, že rozsudek soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího jsou nespravedlivé, jednostranné, co do právního posouzení skutku nesprávné a vykazují vadu tzv. extrémního rozporu. Pokud jde o objektivní stránku skutkové podstaty posuzovaného přečinu, tato nebyla prokázána, jelikož soudy vycházely výlučně z výpovědi poškozené M.K., kterou obvinění na rozdíl od odvolacího soudu neshledávají ani podrobnou a ani vyčerpávající, ba naopak, a dále rovněž vycházely z pouhých domněnek poškozené o tom, že obvinění např. vstupovali na pozemek poškozené, aplikovali chemické postřiky nebo poničili fasádu. Přestože bylo proti obviněným ve vztahu ke zmíněným jednáním zahrnutým pod dlouhodobé nebezpečné pronásledování vedeno nespočet přestupkových řízení, z důvodu naprosté důkazní nouze obvinění pravomocně uznáni vinnými z přestupku, jehož by se dopustili v místě jejich předchozího bydliště v Č., nikdy nebyli. Jestliže však řízení o přestupku v dané věci skončilo, a to proto, že pachatel přestupku nebyl zjištěn, je otázkou, zda s přihlédnutím k zásadě ne bis in idem lze obviněné za uvedená jednání trestně stíhat.
Obvinění zdůrazňují, že ačkoliv proti sobě stojí dvě odlišné verze události, ta předestřená obžalobou neobstojí. Rodina poškozené jezdila do Č. velice nepravidelně, a proto nemohla podat relevantní svědectví o tom, co se na místě dělo. Stejně tak nebyli svědky údajného dlouhodobého pronásledování ani někteří ze sousedů, kteří hovořili o konfliktech s obviněnými. Z četných svědeckých výpovědí, zejména z výpovědi dcery obviněných, z výpovědí svědků L. P. a V. M., jako i z dalších důkazů, např. z konverzace na Facebooku, naopak vyplývá, že reálná situace na místě byla jiná a že obvinění nejsou nepřizpůsobivé a okolí nebezpečné osoby, které by poškozenou dlouhodobě pronásledovaly. Tomu, že sousedské neshody měly charakter „hašteření dětí na pískovišti“, ostatně odpovídají i závěry znaleckých posudků, jež ale soudy vůbec nezohlednily či je nesprávně vyložily v neprospěch obviněných. Ze znaleckých posudků nevyplývá, že obvinění jsou schopni popsaného jednání, a to v rámci propagace své pravdy a jejího šíření v okolí za každou cenu, případně, že jsou schopni jednat i vulgárně, násilně, kverulantsky, jak dovodil soud prvního stupně. Ze znaleckých posudků se naopak podává, že u obviněných nebyly zjištěny žádné sklony k jednání, jež je pro pachatele trestného činu nebezpečného pronásledování typické. Podle uvedených posudků mohou obvinění vzhledem k svým vlastnostem (orientace na pořádek, čistotu) narážet na nepochopení okolí a vyvolávat negativistické reakce, což potvrzuje obhajobu, že ze strany uzavřeného okruhu sousedů, přátel poškozené, došlo ke spiknutí vůči obviněným.
Obvinění namítají pochybení nalézacího soudu při hodnocení výpovědi svědka L.K. Jmenovaný svědek je absolutně nedůvěryhodný, a to nejen proto, že se k podání výpovědi dostavil po předchozí domluvě se svědkyní S. C., ale zejména proto, že je proti obviněným zjevně zaujatý, neboť rodině obviněných dluží značnou finanční částku. Svědek uváděl nepravdivé informace, což ostatně dokládá i fakt, že v civilním řízení sp. zn. 16 C 218/2010 (spor se svědkyní Ing. M. T., dcerou poškozené a majitelkou domu, v němž poškozená bydlela) vypovídal odlišně. Zcela neprokázaná jsou pak i tvrzení svědka Ing. V. H., zetě poškozené, že před domem v Č. mělo údajně dojít k nějakému poškození jeho vozidla; svědek své tvrzení neopřel o žádný důkaz, poškození nenahlásil policii a o události se nezmínil ani žádný z členů rodiny poškozené. Stejně tak je neprokázané i tvrzení svědkyně Ing. M. T. stran údajného poškození pneumatik na jejím vozidle a stran údajného způsobení újmy na jejích cestovních nákladech. Dále jsou neprokázaná tvrzení poškozené M. K., že jí obvinění poškodili túje, rozsypali střepy v zahrádce, poškodili fasádu či že vstupovali na její pozemek. Na pozemek poškozené se dalo vstupovat nejen z pozemku obviněných, ale i z ulice nebo od sousedů z druhé strany. Navíc nelze přehlédnout, že v plotě obviněných nebyly žádné díry. Obvinění se domnívají, že soudy jim zcela automaticky přičítaly veškeré nepříjemné věci, které se rodině poškozené měly v Č. stát.
Příčina sporu a s tím souvisejícího konfliktu mezi obviněnými a poškozenou je zjevná – ořech, posunutí plotu, případně vlhkost na domě obviněných, tudíž není možné konstatovat, že obvinění se úmyslně na poškozenou zaměřili s cílem po ní slídit a obtěžovat ji. Obvinění na nic takového ani objektivně neměli sílu ani čas, poněvadž byli v posuzované době oba velmi zaměstnáni a souběžně s prací rekonstruovali dům a zahradu. Situace na místě posuzovaná soudy byla vytržena z kontextu. Soudy nezohlednily, že jednání v podobě urážek a požadavků na úpravu domu a zahrady bylo vzájemné. Nereflektovaly, že před zahájením trestního řízení proběhla i řízení jiná, včetně řízení civilního ve věci náhrady škody způsobené ořezáním sporného ořechu, kdy svědkyně Ing. M. T. musela v konečném důsledku obviněným uhradit určitou finanční částku. Svědkyně Ing. M. T. byla tou, která vůči obviněným vznášela nepřiměřené až obtěžující požadavky (zazdění oken či průduchu směřujících do jejího dvora, posunutí plotu mezi zahradami o několik centimetrů, hromosvod atd.), což potvrdil i stavební úřad. Jednotlivé útoky tedy byly již podrobně řešeny a na základě nich byly činěny příslušné závěry (např. pokud jde o údajný útok na J. T.). Tvrzení svědkyně Ing. M. T., že obvinění jsou nevypočitatelní, pro společnost nebezpeční a libují si v ubližování lidem, jsou nepravdivá a urážející, nadto odporují provedeným znaleckým posudkům, viz výše. Tato tvrzení navíc ilustrují postoj svědkyně a celé její rodiny vůči obviněným, situaci na místě i jádro věci. Byla-li by uvedená tvrzení pravdivá, soudu by byl jistě předložen záznam z kamery nainstalované na domě svědkyně Ing. M. T., což se však nestalo. V souvislosti s namířením kamery na dům obviněných se nabízí otázka, kdo koho vlastně sledoval a kdo koho fotil při práci na domě a na zahradě.
Podstatnou okolností, jež nebyla soudy zohledněna, je skutečnost, že dům, v němž obvinění bydleli, těsně sousedí s domem poškozené, a to jak přímo stěnou domu, tak zahradami oddělenými chatrným plotem. Obyvatelé uvedených domů tudíž chtě nechtě museli přicházet do každodenního kontaktu, museli mít povědomí o tom, co se u sousedů děje, přičemž jejich soukromí tím bylo z logiky věci narušeno. Je proto nezbytně nutné pečlivě zvážit, zda znaky nebezpečného pronásledování byly v posuzované trestní věci naplněny, neboť u takto sousedících osob jsou na splnění podmínek dlouhodobého sledování, vyhledávání osobní blízkosti a omezovaní v obvyklém způsobu života kladeny vyšší požadavky; nestačí pouhé obecné konstatování poškozené, že ji např. obviněná sledovala přes plot při rozhovoru se sousedkami. Poškozená se navíc mohla cítit být sledována spíš v důsledku odstranění vzrostlých stromů ze zahrady obviněných a v důsledku časté práce obviněných na této zahradě. Co do naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování je mimo jiné významný fakt, že se obvinění z domu sousedícího s poškozenou nakonec dobrovolně a za účelem vyhnutí se dalším konfliktům odstěhovali.
Obvinění uzavřeli, že pokud se vůči poškozené skutečně dopustili nějakých jednání – ořezání větví ořechu, písemné požadavky na úpravy pozemku a zahrady atd. – pak taková jednání nedosahují potřebné míry společenské škodlivosti, aby se mohlo jednat o trestný čin. V rovině trestněprávní by sice mohla být posuzována závažnější jednání, jako jsou chemické postřiky, ničení stromů, rozházené střepy v záhonku apod., tato však prokázána nebyla.
Obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 55 To 319/2013, zrušil a věc krajskému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rovněž rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, zejména rozhodnutí vydaná ve vykonávacím řízení a rozhodnutí o povinnosti obviněných nahradit státu náklady řízení, bylo-li o nich již rozhodnuto.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněných nebude Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Obvinění podali dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněných byla zamítnuta poté, co odvolací soud na jejich podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obvinění odkázali na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 a §11a tr. ř. S poukazem na §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jež jsou obsaženy v §11 odst. 1 tr. ř. písm. a) až j) a §11a písm. a), b) tr. ř.
Podle §11 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno
a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,
b) je-li trestní stíhání promlčeno,
c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,
d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,
e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého,
f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět,
j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nebo
k) proti tomu, ohledně něhož bylo trestní řízení pro týž skutek předáno do cizího státu, pokud mu byl pro tento skutek cizozemským soudem pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, které vykonává nebo již vykonal, nebo je nelze podle práva tohoto státu vykonat, nebo bylo cizozemským soudem pravomocně upuštěno od uložení trestu, anebo pravomocně rozhodnuto o zproštění obžaloby.
Podle §11a tr. ř. trestní stíhání proti téže osobě a pro týž skutek nelze zahájit, pokud státní zástupce ve zkráceném přípravném řízení
a) rozhodl o schválení narovnání a věc odložil, nebo
b) rozhodl o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a podezřelý se osvědčil, nebo se má za to, že se osvědčil.
Obvinění se domnívají, že trestní stíhání jejich osob je nepřípustné s ohledem na překážku ne bis in idem, tedy okolnost uvedenou v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Argumentují tím, že dřívější přestupková řízení o jednáních, jež jsou nyní souhrnně zahrnuta pod údajné nebezpečné pronásledování, skončila z důvodu, že pachatel přestupku nebyl zjištěn.
Dovolatelům nutno přisvědčit, že zásada ne bis in idem – zákaz dvojího souzení a potrestání za týž čin (skutek) ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. brání trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku (činu) trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007, publikované pod č. 13/2009 Sb. rozh. tr.).
Při posuzování trestně právní povahy (viz tzv. „Engel kritéria“ obsažená v rozsudku ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další proti Nizozemí) se klade důraz na typ deliktu, zejména na to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či partikulární, a v tomto ohledu též na to, zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. O trestní povaze věci obvykle svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce. V tomto smyslu je zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb. normou adresovanou všem občanům, nikoliv pouze omezené skupině se zvláštním postavením, když i uložené sankce mají zjevně represivní povahu. Rozhodnutí o přestupcích podle tohoto zákona jsou tak ve smyslu Úmluvy věcmi trestními (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 166/2006, 5 Tdo 1399/2007 aj.).
Pro dosah uplatnění zásady „ne bis in idem“ je rozhodující též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. Proto i jí věnuje Evropský soud pro lidská práva dlouhodobě náležitou pozornost. V nauce jde o jednu z nejdiskutovanějších otázek, kterou jednotlivé právní řády neřeší stejně. Ve vztahu k aplikaci článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakotvujícího zásadu „ne bis in idem“ jde o vyřešení toho, které prvky skutku musí být shodné, aby byla zachována jeho totožnost.
Co se rozumí „týmž skutkem“ zákon nedefinuje; soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je používán i pojem „čin“.
Podstata skutku je tvořena jednáním obviněného a následkem, který byl jeho jednáním způsoben a jenž je relevantní z hlediska trestního práva, v přestupkovém řízení pak podle zákona o přestupcích. Jednání a následek, popř. další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a jak byly zjištěny v rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn výrok rozhodnutí o přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv závěry právní.
Jak již bylo shora naznačeno, totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v rozsudku a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění příslušných rozhodnutí, ale podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části rozsudku a v rozhodnutí o přestupku. Pochybnosti pak nevzniknou při úplné shodě ve skutkových okolnostech uvedených v jednotlivých rozhodnutích, kdy v jednom typu řízení je obviněný uznán vinným trestným činem a ve druhém přestupkem, přičemž formální znaky skutkových podstat těchto protiprávních jednání jsou shodné a vzájemně se odlišují pouze v materiální stránce, resp. společenské škodlivosti.
Teorie a praxe ovšem nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi v odsuzujícím rozsudku a v rozhodnutí o přestupku, neboť postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku bude tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech.
K tomu Nejvyšší soud nemůže nepřipomenout, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „velký senát Soudu“) rozsudkem ve věci Zolotukhin proti Rusku – číslo stížnosti 14939/03 (viz Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ročník XII, č. 2/2009, s. 103 až 112). Citované rozhodnutí je třeba považovat za sjednocující ve vztahu k dosud – v některých směrech – vnitřně rozporné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která se týká ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
V projednávané věci se velký senát Soudu vyslovil v daném kontextu relevantně k otázce, zda delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem).
Velký senát Soudu přiznal, že judikatura Soudu ohledně definice prvku „idem“ je vnitřně rozporná. Současně Soud identifikoval tři základní linie své judikatury:
- první se opírá o rozsudek ve věci Gradinger proti Rakousku a za kritérium pro stanovení prvku „idem“ považuje totožnost skutku,
- druhá se opírá o rozsudek ve věci Oliveira proti Švýcarsku a za rozhodné kritérium považuje rovněž totožnost skutku, ale připouští, že jeden a tentýž skutek může naplňovat znaky skutkových podstat více trestných činů a že za ně může být pachatel potrestán v různých řízeních před různými orgány,
- třetí se opírá o rozsudek ve věci Fischer proti Rakousku a klade důraz na „podstatné prvky“ obou posuzovaných činů. Tento přístup modifikuje druhý přístup, protože upřednostňuje skutečnost, že znaky skutkových podstat trestných činů naplněných tímtéž jednáním nemohou být pouze nominálně odlišné.
Následně Soud konstatoval, že vnitřní rozpornost judikatury ohrožuje právní jistotu, předvídatelnost práva a zásadu rovnosti před zákonem, a proto se rozhodl sjednotit výklad prvku „idem“. Po prostudování obdobných úprav v jiných mezinárodněprávních instrumentech dospěl Soud k závěru, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento druhý trestný čin založen na „totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku“.
Velký senát Soudu rovněž zdůraznil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, když předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků „res iudicata“. Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.
Z toho vyplývá, že Soud se vrátil k první výkladové variantě a za klíčové kritérium určil totožnost skutku, bez ohledu na odlišnou právní kvalifikaci. Tento závěr pak beze zbytku ve své rozhodovací praxi aplikoval, jak dokládá kupř. rozsudek Soudu ve věci Ruotsalainen proti Finsku.
Při aplikaci těchto obecných východisek na řešený případ je podstatné, že české orgány činné v trestním řízení při posuzování překážky „ne bis in idem“ musí vycházet primárně z totožnosti skutku chápané jako totožnosti rozhodných skutkových okolností určitého činu. Zvláště je ale třeba zdůraznit, že je na místě posuzovat každý jednotlivý případ důsledně individuálně.
Z obsahu trestního spisu (č. listu 32-34, 39-42, 45) a z připojených přestupkových spisů se podává, že jediným v úvahu přicházejícím pravomocným meritorním rozhodnutím správního orgánu, jež by v posuzované trestní věci mohlo při splnění podmínky téhož skutku zakládat překážku ne bis in idem, je rozhodnutí komise k projednání přestupků obce Č. ze dne 30. 12. 2011, sp. zn. P 1, 2/2011, č. j. 2317/2011 (právní moc dne 22. 2. 2012), jímž byli obvinění uznáni vinnými z přestupků podle §49 odst. 1 písm. a), písm. c) zákona o přestupcích, za což každému z nich byla uložena pokuta ve výši 1.000 Kč a oběma společně povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Ostatní přestupková řízení o skutcích, k nimž mělo dojít v období od 1. 1. 2010 do října 2011 a jež by hypoteticky mohly věcně odpovídat jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, skončila odložením věci podle §66 odst. 3 písm. a) přestupkového zákona, tedy nikoliv rozhodnutím zakládajícím překážku věci pravomocně rozhodnuté a v souvislosti s tím zakládajícím překážku ne bis in idem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 1 As 162/2012).
Co se týče shora citovaného rozhodnutí přestupkové komise obce Č. ze dne 30. 12. 2011, sp. zn. P 1, 2/2011, č. j. 2317/2011, které nabylo právní moci dne 22. 2. 2012, přestože se uvedené rozhodnutí týká přestupkového jednání, jehož se obvinění dopustili v období popsaném ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, netýká se poškozené M. K. Obvinění byli uznáni vinnými přestupkem podle §49 odst. 1 písm. a) a §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jehož se dopustili tím, že dne 20. 3. 2011 v době od 13.00 do 13.10 hodin slovně a fyzicky napadli M. T., které nadávali, že je kráva a zasraná inženýrka a po J.T. házeli z jejich zahrady vykopanou zeminu, nadávali, že je spratek a maminčin mazánek a vyhrožovali mu, že si zjistí, do které chodí školy a že ještě uvidí.
Jde-li o M.T., z popisu předmětného skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že jde o skutek jiný. Ačkoliv vůči J. T.se i podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obvinění měli dopustit obdobného jednání, neboť mu měli vyhrožovat, že si ho najdou před školou a zmrzačí ho, nejde o jednání stejné a týž skutek. Navíc nelze pominout, že poškozená, jež byla jednáním obviněných dlouhodobě pronásledována sama, ale i prostřednictvím osob blízkých byla M. K.; M.T. a J. T. zde byli identifikováni jako její osoby blízké. Proto nelze než uzavřít, že v projednávané trestní věci neexistovala překážka ne bis in idem, která by zakládala nepřípustnost trestního stíhání obviněných.
Obvinění v dovolání dále odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v posuzované trestní věci neshledal. Že se obvinění jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustili, z provedených důkazů vyplývá. Těmito důkazy byla jednoznačně vyvrácena teorie obviněných o tom, že ze strany uzavřeného okruhu sousedů, přátel poškozené, došlo vůči nim ke spiknutí. Bylo naopak bez veškerých pochybností prokázáno, že to byli obvinění, kdo vyvolával sousedské konflikty a rozbroje, kdo poškozoval cizí majetek, užíval vůči sousedům vulgárních výrazů, vyhrožoval jim, dělal jim naschvály, snažil se je všemožně úkolovat, a v důsledku toho jim zásadně ztrpčoval život. Není pravdou, že soudy vycházely výlučně z výpovědi poškozené M. K. Obviněné usvědčily nejen výpověď poškozené a výpovědi jejích příbuzných, ale i výpovědi obyvatel Č. – svědkyně M. V., J. P., R. P., M. H., a dále výpovědi představitelů obce Č., starosty J. V. a místostarostky S. C., jako i výpověď svědka L. K., známého obviněných. Zmíněné výpovědi zcela korespondují s listinnými důkazy, z mnohých lze poukázat na sdělení obce Č. ze dne 27. 7. 2012 (č. listu 43 a 44), na pořízenou fotodokumentaci (především na č. listu 201-211, 213-216), na lékařskou zprávu na č. listu 302, na sdělení Krajské hygienické stanice Olomouckého kraje ze dne 2. 7. 2010 (č. listu 189), na rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 16 C 218/2010, či na přílohové přestupkové spisy. Nelze přehlédnout, že obhajobu obviněných vyvracejí rovněž sdělení obce D. ze dne 25. 9. 2013 (č. listu 566) nebo zpráva policie ze dne 21. 12. 2012 (č. listu 140), podle nichž mají obvinění konflikty i v novém místě svého bydliště, resp. tyto konflikty tam vyvolávají.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, především pak nalézacího soudu, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil (dovolací soud ponechává v daných souvislostech stranou obsáhlou a nefunkční reprodukci provedených důkazů). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod významnou otázka, zda obvinění svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku a zda byla správně aplikována zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Uvedeného přečinu se dopustí, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu.
Při výkladu zákonných znaků této skutkové podstaty nově začleněné do trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010, není žádného rozumného důvodu odchýlit se od výkladu stejných znaků obsažených ve skutkových podstatách jiných trestných činů (např. vydírání, nebezpečné vyhrožování, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci).
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat.
Výhrůžkou je třeba rozumět takové protiprávní (nedovolené) jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu, aniž je ovšem nutné takovou důvodnou obavu u poškozeného skutečně vyvolat. Obsah výhrůžky je zde konkretizován ublížením na zdraví nebo jinou újmou. Zákonný znak spočívající ve výhrůžce jinou újmou může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Jinou újmou je např. narušení sexuální integrity, rodinného soužití, způsobení škody na majetku, na odborné pověsti apod. Jiná újma musí být hodnocena jednak s přihlédnutím k ublížení na zdraví, které je zde alternativně uvedeno (měla by být z hlediska závažnosti srovnatelná), a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Záleží vždy na konkrétních okolnostech případu vyhrožování ublížením na zdraví nebo jinou újmou, zejména na tom, jaká byla povaha a nebezpečnost výhrůžek, jak se pachatel při výhrůžkách choval, jaké byly jeho fyzické, duševní i osobnostní charakteristiky, jak jimi byl zasažen poškozený a jeho širší okolí apod. (k tomu např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2011, seš. 77, T 1401.). Výhrůžka musí být provedená nedovoleným způsobem a prostředky, musí být vážně míněna (nesmí jít o žert) a musí být zaměřena, jak již bylo uvedeno, na ublížení na zdraví nebo způsobení jiné újmy. Taková výhrůžka může směřovat buď přímo proti poškozenému, anebo může mu být vyhrožováno způsobením ublížení na zdraví nebo jiné újmy osobám jemu blízkým, čímž je pronásledován poškozený, neboť se u něj vyvolává strach o zdraví a bezpečí takových blízkých osob.
Spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. l tr. zákoníku není podmíněno tím, že život nebo zdraví poškozeného, případně jemu blízkých osob, jsou reálně ohroženy v tom smyslu, že pachatel hodlá poškozeného nebo jemu blízké osoby fyzicky napadnout, zranit či dokonce usmrtit. Podstatou uvedeného přečinu není to, že pachatel skutečně chce poškozeného nebo jemu blízké osoby fyzicky napadnout, zranit či usmrtit, ale to, že pouze chce, aby z toho měl poškozený strach (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn 7 Tdo 1492/2012).
Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Ani v tomto případě však není relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat.
Za omezování v obvyklém způsobu života je třeba považovat takové omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti jeho vůli nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i profesního života, může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní apod. Rozhodující přitom bude i v těchto souvislostech vždy hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy hodnocení podle jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života (v podrobnostech viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3291 až 3299).
Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.).
Přečin nebezpečného pronásledování je úmyslný trestný čin. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obvinění naplnili znaky označeného přečinu tím, že úmyslným společným jednáním jiného dlouhodobě pronásledovali tím, že vyhrožovali ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledávali jeho osobní blízkost nebo jej sledovali a omezovali jej v jeho obvyklém způsobu života, a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Obvinění namítli, že vzhledem k poloze obou domů museli jejich obyvatelé chtě nechtě přicházet do každodenního kontaktu a museli mít povědomí o tom, co se u sousedů děje. Soukromí osob tím muselo být z logiky věci narušeno, nadto se podle jejich názoru mohla poškozená cítit být sledována v důsledku odstranění vzrostlých stromů ze zahrady obviněných a v důsledku časté práce obviněných na této zahradě. Obvinění však zcela opomíjejí, že jejich protiprávní jednání nespočívalo v jejich prosté přítomnosti na zahradě, v tom, že na této zahradě pracovali, a měli tak přehled o dění na sousedním pozemku.
Podle skutkové věty výroku o vině obvinění společným jednáním v době nejméně od 1. 1. 2010 do října 2011 v obci Č. na ulici K. a blízkém okolí se opakovaně dopouštěli vyhrožování ublížení na zdraví tím, že M. K., tedy ženě pokročilého věku, vyhrožovali, že si na ni počkají a něco jí udělají, až odjedou všichni příbuzní z obce Č. do O., vyhledávali její blízký osobní kontakt s úmyslem jí ublížit na zdraví, dále jejímu vnukovi J. T., vyhrožovali, že si ho najdou před školou a zmrzačí ho, dále se dopouštěli stálého napadání a obtěžování, vyhledávali různé záminky k osobnímu kontaktu včetně písemného kontaktování její dcery Ing. M. T. a jejích rodinných příslušníků, zejména tím, že neoprávněně vstupovali v uvedeném období na pozemek rodinného domu … na ulici K. v obci Č. za účelem poškození cizí věci nebo zastrašení zde nacházejících se osob, aplikovali zde různé chemické postřiky na stromy a zeleň, dále opakovaně neoprávněně obviňovali poškozené z činů, které se nestaly, za účelem poškození jejich dobrého jména a pověsti v obci Č., vydávali rozkazy a příkazy, co mají poškození na svém pozemku dělat, kdy mají sekat trávu a zalévat, a v případě neuposlechnutí zavolali na místo PČR, sledovali poškozené ze sklepního a štítového okna, ze zahrady, kdy k tomuto účelu si vyrobili schodek k plotu tak, aby se přes tento mohli nahýbat a následně sledovat zde nacházející se osoby, kdy toto jednání ze strany výše uvedených bylo po uvedenou dobu pro poškozené a rodinné příslušníky stresující a vyčerpávající, byli omezeni na běžném způsobu života, jelikož se nemohli volně pohybovat na pozemku uvedeného rodinného domu bez jejich pohledů, kdy intenzita těchto útoků se stupňovala, docházelo k fyzickým a verbálním napadáním, kdy tyto skutky byly samostatně oznamovány k projednání na Obecní úřad Červenka či na Městský úřad Litovel.
Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněných znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku naplnilo. Obvinění nejméně po dobu jednoho a tři čtvrtě roku, tedy po významně dlouhou dobu a nikoliv pouze krátkodobě, soustavně, vytrvale a systematicky, a tudíž nikoliv jen nahodile, poškozenou M. K., svou sousedku, bezdůvodně fyzicky a psychicky obtěžovali a napadali, a to kdykoliv k tomu měli příležitost, resp. kdykoliv se poškozená ocitla v jejich dosahu, což vzhledem k poloze domů, jež poškozená a obvinění obývali, bylo téměř denně, příležitost k napadání a obtěžování poškozené sami záměrně vyhledávali a poškozené udíleli příkazy a zákazy, např. stran sečení trávy na jejím pozemku (resp. pozemku její dcery), zalévání jejích záhonů, dispozice s jejím stromem či stran odklízení sněhu. Obvinění poškozenou obviňovali z činů, jež se nestaly, cíleně ji sledovali, pro ten účel si vybudovali otvírací okénka a vyrobili schodek k plotu, přičemž takové konkrétní sledování spojené s nadávkami a urážkami trvalo třeba i celý večer. Poškozené, narozené v březnu …, která v domě bydlela sama, rovněž opakovaně vyhrožovali ublížením na zdraví, smrtí, zneužívali jejího věku a samoty a s tím souvisejících možností se uvedenému napadání, obtěžování, obviňování, sledování a vyhrožování adekvátně bránit. Poškozenou taktéž omezovali v obvyklém způsobu života, neboť tím, že vůči ní praktikovali zmíněné a téměř každodenní útoky, vyvolali v ní obavu vycházet z domu a volně se pohybovat v jeho okolí, pracovat na zahradě, jakož si i např. zvát návštěvy přátel, jelikož tyto nebyly napadání a obtěžování ze strany obviněných taktéž ušetřeny. Svým jednáním tak obvinění proti vůli poškozené nežádoucím způsobem zasáhli do jejího osobního života, do sféry jejích zájmů a vztahů, kdy důsledkem jejich celkového soustavného šikanózního počínání byla izolace poškozené v domě a permanentní tíseň a úzkost poškozené, tedy její důvodná obava o zdraví a život. Poškozená, seniorka pokročilého věku, žijící v domě sama, totiž vnímá určité projevy lidského chování citlivěji než dospělý člověk v produktivním věku a její psychika je zranitelnější – viz lékařská zpráva č. l. 258. Dovolací soud pro úplnost upozorňuje, že ve světle použité právní kvalifikace soud prvního stupně v odůvodnění nadbytečně hovoří též o obavách poškozené o majetek (viz str. 76), byť případně i důkazně podložených; patrně tím chtěl toliko posílit aktuálnost obavy poškozené a osob jí blízkých o svůj život nebo zdraví.
Nepřístojné jednání obviněných v podobě popsaného fyzického a psychického obtěžování a napadání, v podobě udílení příkazů a zákazů, neopodstatněného obviňování, cíleného nepříjemného sledování, vyhrožování a omezování se obvinění dopouštěli nejen vůči poškozené M. K., nýbrž takové útoky směřovali i vůči jejím rodinným příslušníkům, kteří ji přijeli navštívit. Navíc nelze přehlédnout, že obvinění se kromě útoků vůči osobám dopouštěli i útoků vůči majetku, kdy např. aplikovali chemické postřiky na stromy a zeleň nacházející se na pozemku ve vlastnictví rodiny poškozené nebo neoprávněně - bez vědomí a souhlasu poškozené a její rodiny – ořezali větve zde rostoucího ořechu; nadto na zmíněný pozemek opakovaně a rovněž neoprávněně vstupovali. Ani rodina poškozené tedy nebyla jednání obviněných ušetřena. I blízké poškozené jednání obviněných zasáhlo, i oni byli s to pociťovat v důsledku jednání obviněných důvodnou obavu o svoje zdraví, život (a majetek), nadto tuto obavu stejně jako poškozená M. K. pociťovali, o čemž svědčí mimo jiné i to, že v rozhodném období jezdili na návštěvy k poškozené ve stresu, s nepříjemným pocitem, ba dokonce se strachem z toho, co se na místě bude dít a jakou podobu budou útoky obviněných mít tentokrát.
Pokud jde o námitku obviněných stran případné aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem (proviněním), je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Nutno připustit, že ve vztahu k hodnocení případu obviněných lze učinit závěr, že jeho společenská škodlivost není sice nijak vysoká, nelze však již konstatovat, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného, v tomto případě správního, právního předpisu. Nadto se nejméně hrozba použití tohoto mimotrestního postihu opakovaně míjela účinkem. S ohledem na délku jednání obviněných (nejméně rok a tři čtvrtě), frekvenci jednotlivých útoků (docházelo k nim téměř denně), jejich charakter (fyzické a psychické obtěžování a napadání, udílení příkazů a zákazů, neopodstatněné obviňování, cílené nepříjemné sledování, vyhrožování, omezování, poškozování majetku), gradaci (intenzita útoků se postupem času stupňovala), následky (poškození majetku, psychické problémy poškozené M. K. a Ing. M. T.) a okruh osob, vůči nimž směřovaly a jež jimi byly zasaženy (celá rodina poškozené, osoby nacházející se na pozemku rodinného domu), nelze než konstatovat, že uplatnění jiné než právě trestní odpovědnosti obviněných by nebylo adekvátním a též nezbytným řešením. Jednání obviněných bez pochyby dosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že trestní stíhání obviněných bylo přípustné, tudíž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyl naplněn. Dále konstatuje, že byl-li skutek obviněných oběma soudy nižších stupňů právně posouzen jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, nespočívá rozsudek nalézacího soudu a ani dovoláními obviněných napadené usnesení na nesprávném hmotně právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková