ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1142.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1142/2014-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 10. 2014 o dovolání obviněného sv. Mgr. J. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 To 158/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 124/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově původním rozsudkem ze dne 3. 12. 2012, č. j. 2 T 124/2012-133, uznal obviněného Mgr. J. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 18. 3. 2012 kolem 01.00 hod. ve V., na ulici D., v přízemních prostorech diskotéky hotelu D. opakovanými údery pěstí, směřovanými do levé poloviny obličeje, napadl J. Č., sedícího na sedačce v boxu, tímto jednáním mu způsobil zlomeninu úhlu dolní čelisti vlevo, poranění 3. větve trojklanného nervu vlevo s poruchou citlivosti v oblasti dolní čelisti vlevo a stěsnání zubů v dolní čelisti, vyžadující si lékařské ošetření s operativním zákrokem, spočívajícím v provedení osteosyntézy a hospitalizací na I. chirurgické klinice Fakultní nemocnice U Svaté Anny v Brně v době od 22. 3. 2012 do 23. 3. 2012, se znesnadněním obvyklého způsobu života do 23. 5. 2012, spočívajícím v bolestivosti čelisti, omezení příjmu potravy a přetrvávajícími potížemi s kousáním, necitlivostí dolní čelisti a zubními potížemi,
přičemž tohoto jednání se dopustil poté, co byl trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 8 T 70/2003, který nabyl právní moci 20. 3. 2003, odsouzen mimo jiné pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře stoosmdesát (180) hodin.“
Takto popsan é jedn á n í obvin ě n é ho soud pr á vn ě kvalifikoval jako zlo č in t ěž k é ho ubl íž en í na zdrav í podle §145 odst. 1 tr. z á kon í ku a jako p ř e č in v ý tr ž nictv í podle §358 odst. 1, odst. 2 p í sm. a) tr. z á kon í ku a ulo ž il mu podle §145 odst. 1 tr. z á kon í ku a §43 odst. 1 tr. z á kon í ku ú hrnn ý trest odn ě t í svobody v trv á n í t ří let, jeho ž v ý kon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1, odst. 2 tr. z á kon í ku podm í n ě n ě odlo ž il na zku š ebn í dobu v trv á n í t ří let, kdy ž obvin ě n é mu sou č asn ě ulo ž il, aby v pr ů b ě hu zku š ebn í doby podle sv ý ch sil uhradil zp ů sobenou š kodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř . mu rovn ěž ulo ž il, aby po š kozen é Zdravotn í poji šť ovn ě ministerstva vnitra Č esk é republiky, pobo č ka Brno, Cejl 5, zaplatil š kodu ve v ýš i 11.761,-- K č .
Proti citovan é mu rozsudku podal obvin ě n ý odvol á n í , o n ě m ž rozhodl Krajsk ý soud v Brn ě usnesen í m ze dne 20. 3. 2013, č . j. 3 To 104/2013-189, tak, ž e podle §258 odst. 1 p í sm. b), c) tr. ř . napaden ý rozsudek v cel é m rozsahu zru š il a podle §259 odst. 1 tr. ř . v ě c vr á til soudu prvn í ho stupn ě , aby ji v pot ř ebn é m rozsahu znovu projednal a rozhodl. U č inil tak proto, ž e napaden ý rozsudek trp ě l vadami spo čí vaj í c í mi v nejasnosti a ne ú plnosti skutkov ý ch zji š t ě n í , kdy ž se soud prvn í ho stupn ě zejm é na nedostate č n ě vypo řá dal s ot á zkou, zda byla po š kozen é mu zp ů sobena t ěž k á ú jma na zdrav í ve smyslu ustanoven í §122 odst. 2 tr. z á kon í ku; nal é zac í mu soudu ulo ž il doplnit dokazov á n í , zejm é na vyslechnout n ě kter é sv ě dky a soudn í znalce.
Okresní soud ve Vyškově po doplnění dokazování novým rozsudkem ze dne 2. 12. 2013, č. j. 2 T 124/2012-229, uznal obviněného vinným v podstatě stejným skutkem jako v původním rozsudku (srov. shora), v němž jen upřesnil způsobený následek u poškozeného „… se znesnadněním obvyklého způsobu života delším 42 dnů , spočívajícím v bolestivosti čelisti“.
Takto popsan é jedn á n í obvin ě n é ho soud znovu pr á vn ě kvalifikoval jako zlo č in t ěž k é ho ubl íž en í na zdrav í podle §145 odst. 1 tr. z á kon í ku a jako p ř e č in v ý tr ž nictv í podle §358 odst. 1, odst. 2 p í sm. a) tr. z á kon í ku a ulo ž il mu podle §145 odst. 1 tr. z á kon í ku a §43 odst. 1 tr. z á kon í ku stejn ý ú hrnn ý trest i stejnou povinnost k n á hrad ě š kody jako v p ů vodn í m rozsudku.
Tak é proti tomuto rozsudku podal obvin ě n ý odvol á n í , o n ě m ž rozhodl Krajsk ý soud v Brn ě rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, č . j. 3 To 158/2014-256, tak, ž e podle §258 odst. 1 p í sm. b) tr. ř . napaden ý rozsudek zru š il v cel é m rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř . nov ě rozhodl tak, ž e obvin ě n é ho uznal vinn ý m identick ý m skutkem jako soud prvn í ho stupn ě v nov é m rozsudku ze dne 2. 12. 2013, kter ý v š ak pr á vn ě kvalifikoval m í rn ě ji – jako p ř e č in ubl íž en í na zdrav í podle §146 odst. 1 tr. z á kon í ku a jako p ř e č in v ý tr ž nictv í podle §358 odst. 1, odst. 2 p í sm. a) tr. z á kon í ku a ulo ž il mu podle §146 odst. 1 tr. z á kon í ku za pou ž it í §43 odst. 1 tr. z á kon í ku ú hrnn ý trest odn ě t í svobody v trv á n í dvou let, jeho ž v ý kon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1, odst. 2 tr. z á kon í ku podm í n ě n ě odlo ž il na zku š ebn í dobu v trv á n í t ří let, kdy ž obvin ě n é mu sou č asn ě ulo ž il, aby v pr ů b ě hu zku š ebn í doby podle sv ý ch sil uhradil zp ů sobenou š kodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř . mu rovn ěž ulo ž il, aby po š kozen é Zdravotn í poji šť ovn ě ministerstva vnitra Č esk é republiky, pobo č ka Brno, Cejl 5, zaplatil š kodu ve v ýš i 11.761,-- K č .
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Evy Kubartové proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel uvedl, že již od samého počátku tvrdil, že se předmětného jednání ve skutečnosti vůbec nezúčastnil, proto není naplněna objektivní stránka trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Poukázal na znalecký posudek, jenž určil, že k poranění nervu poškozeného mohlo dojít i následnou manipulací s čelistí nebo kovovým materiálem při operaci.
Obviněný dále namítl, že soudy obou stupňů nezdůvodnily, z čeho vycházely při stanovení jeho odpovědnosti za přečin výtržnictví. Odkázal přitom na judikát č. 40/1977 Sb. rozh. trest., podle něhož každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §258 tr. zákoníku, a na judikát č. 44/1990 Sb. rozh. trest., podle kterého se výtržností rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Následně vyslovil názor, že jeho údajné jednání popsané ve skutkové větě rozsudku nemůže být právně posouzeno jako přečin výtržnictví, neboť se nevyznačuje ani závažností, ani hrubým narušováním veřejného klidu a pořádku. Skutková věta obsahuje ojedinělý útok, jehož se měl údajně dopustit proti poškozenému, avšak o závažnosti či hrubém narušování veřejného pořádku nevypovídá nic. Z provedených důkazů ani nevyplývá, že jeho údajným jednáním došlo k narušení veřejného pořádku, a na přečin výtržnictví nelze usoudit ani pro nedostatek subjektivní stránky.
Dovolatel rovněž namítl, že v řízení nastala situace tzv. opomenutých důkazů a extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, přičemž odkázal na čl. 4 Ústavy České republiky a namítl, že došlo k reprobovanému zásahu do jeho práva jako obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“). K tomu dodal, že zásada spravedlivého procesu vyžaduje, aby právní posouzení odpovídalo skutkovým zjištěním a interpretace důkazů základním zásadám trestního řízení a principu presumpce neviny, z něhož je vyvozován princip „in dubio pro reo“. Právní kvalifikace, která se opírá o nesprávnou interpretaci provedených důkazů nebo jejich neúplný soubor, nemůže být za žádných okolností v souladu s hmotným právem.
Obviněný poté v obecné rovině prezentoval judikaturní názory Ústavního soudu k problematice tzv. opomenutých důkazů a následně v konkrétnosti uvedl, že Okresní soud ve Vyškově i Krajský soud v Brně nepřipustily provedení několika obhajobou navrhovaných důkazů. V tom spatřoval nezákonnost rozhodnutí a porušení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť soudy obou stupňů se nevypořádaly s argumenty a požadavky obhajoby. Nereflektovaly jeho návrh na zpracování znaleckého posudku na hodnověrnost poškozeného J. Č., ani na provedení důkazu výslechem svědka M. P. S odkazem soudů, že výpověď jmenovaného poškozeného potvrdila i svědkyně A. K., se neztotožnil, neboť svědkyně s ním měla intimní kontakt, nehledě na to, že v jejich výpovědích jsou rozpory. Soudům také vytknul, že se nijak nezabývaly jeho námitkou, že mezi údajným útokem a dobou ošetření poškozeného uběhla doba bezmála tří dnů, během kterých poškozený mohl zjištěná zranění utrpět jinde, v jiném čase a od jiné osoby.
Podle dovolatele situace, kdy je výpověď obviněného v přímém rozporu s výpovědí poškozeného, musí pro soudy jednoznačně znamenat kladení ještě většího důrazu na objektivní prokázání důvěryhodnosti svědecké výpovědi. Zamítnutí návrhu na vypracování znaleckého posudku o věrohodnosti poškozeného zakládá zatížení vadou, která není v souladu s principy spravedlivého procesu. Oba soudy převzaly do svých rozhodnutí původní skutkovou větu obžaloby, aniž by se v odůvodnění těchto rozhodnutí zabývaly všemi skutečnostmi tvořícími součásti této skutkové věty. Stejně tak nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Výpověď poškozeného a svědecké výpovědi nijak neprokázaly, že to byl právě on (obviněný), kdo předmětný skutek spáchal. Nepřímé důkazy nebyly vůbec zohledněny, nebyla ani uplatněna zásada „in dubio pro reo“. Přestože k osobě poškozeného je třeba přistupovat jako k osobě vysoce nevěrohodné, soudy uvěřily jeho osamocené výpovědi bez toho, že by přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem. Skutková zjištění jsou tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Obviněný své podání uzavřel konstatováním, že v rámci řízení před soudy nižších stupňů došlo k pochybením, která znamenala zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. Apeloval proto na Nejvyšší soud, aby zjednal nápravu. Poukázal též na překvapivost rozhodnutí soudu druhého stupně, jenž na skutkovém základě změnil právní kvalifikaci, aniž by jej na to upozornil, čímž zkrátil jeho právo na obhajobu.
V samém závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 12. 2013, č. j. 2 T 124/2012-229, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014, č. j. 3 To 158/2014-256, a „přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit“.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání bylo podáno především s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud na jeho straně 2 je odkaz i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nemá v obsahu textu podání oporu, takže lze soudit, že obviněný jej zřejmě uplatnil nedopatřením, což vyplývá i ze závěru dovolání, kde se výslovně hovoří již jen o dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za těchto okolností nelze k tomuto dovolacímu důvodu přihlížet.
K námitkám obviněného, že se jednání, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, vůbec neúčastnil, takže není naplněna objektivní stránka přečinů, pro které byl odsouzen, a že následek v podobě újmy na zdraví poškozeného mu nelze přičítat, neboť k poruše zdraví popsané v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku mohlo dojít i jinak, jak vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. Igora Fargaše, státní zástupce uvedl, že je nelze pod dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Obviněný totiž jimi nenapadal právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, nýbrž pouze vyjadřoval svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu, resp. s tím, jak soud vyhodnotil rozhodné důkazy. K takovýmto námitkám však nelze v dovolacím řízení přihlížet.
K dal ší m dovolatelov ý m n á mitk á m, ž e jeho jedn á n í nevykazovalo znaky p ř e č inu v ý tr ž nictv í podle §358 odst. 1, 2 p í sm. a) tr. z á kon í ku, ž e okresn í a krajsk ý soud nezd ů vodnily „ sv é my š lenkov é pochody “ , je ž je k zaujet í t é to pr á vn í kvalifikace vedly, nebo ž e zm í n ě n á pr á vn í kvalifikace je nespr á vn á , proto ž e dan ý m p ř e č inem m ůž e b ý t jen jedn á n í , kter é z á va ž n ý m zp ů sobem (hrub ě ) naru š uje ve ř ejn ý klid a po řá dek a je pro n ě typick ý zjevn ě neuctiv ý a neuk á zn ě n ý postoj k z á sad á m ob č ansk é ho sou ž it í , st á tn í z á stupce uvedl, ž e je lze pod uplatn ě n ý dovolac í d ů vod pod ř adit. Sou č asn ě v š ak dodal, ž e se nejedn á o n á mitky d ů vodn é , by ť lze souhlasit s obvin ě n ý m v tom, ž e zejm é na krajsk ý soud m ě l v ě novat od ů vodn ě n í dan é pr á vn í kvalifikace v í ce prostoru. Pokud se ov š em v tzv. skutkov é v ě t ě napaden é ho rozsudku hovo ří mj. o tom, ž e obvin ě n ý napadl po š kozen é ho v prostor á ch diskot é ky hotelu D., a to opakovan ý mi ú dery p ě st í , zp ů sobil mu tak pom ě rn ě z á va ž n á poran ě n í [na hranici t ěž k é ú jmy na zdrav í podle §122 odst. 2 p í sm. i) tr. z á kon í ku], p ř i č em ž byl ji ž v minulosti pro trestn ý č in v ý tr ž nictv í odsouzen trestn í m p ří kazem Okresn í ho soudu ve Vy š kov ě ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 8 T 70/2003, jsou v takto vyj á d ř en é m skutkov é m d ě ji zahrnuty ve š ker é z á konn é znaky p ř edm ě tn é ho p ř e č inu. K napaden í toti ž do š lo evidentn ě na m í st ě p ří stupn é m ve ř ejnosti. Napaden í p ř itom m ě lo podobu v ý tr ž nosti, nebo ť hrub ě naru š ilo ve ř ejn ý klid a po řá dek a z á rove ň z n ě j vypl ý val zjevn ě neuctiv ý a neuk á zn ě n ý postoj obvin ě n é ho k z á sad á m ob č ansk é ho sou ž it í .
Narušení veřejného klidu a pořádku bylo podle státního zástupce dáno tím, že se jednalo o hrubý zásah do průběhu veřejné „taneční zábavy“. Fyzické napadení jiného účastníka takové zábavy nejenže ruší samotného poškozeného, nýbrž i ostatní účastníky, kteří se potyčky přímo neúčastní. I tyto osoby (veřejnost) jsou totiž takovýmto útokem dotčeny, neboť zábavy se lidé účastní za účelem tance, poslechu hudby, setkání s přáteli apod., avšak nikoliv za účelem sledování fyzického napadání, které naopak veškeré přítomné znepokojuje. Přímo z povahy věci vyplývá, že každý takovýto útok průběh zábavy hrubě narušuje, neboť se nejedná o její součást. To, že obviněný takto projevil zjevně neuctivý a neukázněný postoj k zásadám občanského soužití, vyplývá přímo z povahy věci (útoku). Opakované údery pěstí do obličeje poškozeného rozhodně nejsou něčím, co by bylo v souladu se zásadami občanského soužití. Způsob, kterým obviněný jednal, je naopak s obecně uznávanými zásadami občanského života v hrubém rozporu. V obecné rovině je zcela nepřípustné řešit problémy, které život přináší, fyzickým násilím, přičemž nelze přehlédnout, že útok obviněného byl v této věci navíc poměrně razantní a opakovaný.
Co se týče dovolatelovy námitky nedostatku subjektivní stránky, státní zástupce uvedl, že obviněný jako dospělý a navíc vysokoškolsky vzdělaný člověk musel být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním veřejný klid a pořádek narušuje, protože nepochybně věděl, že je na veřejně přístupné zábavě, a že se zároveň jedná o čin, který je v hrubém rozporu se zásadami občanského soužití. Vždyť k tomu, aby své problémy řešily bez násilí, jsou vedeny již děti předškolního věku. Že by si toho nebyl vědom dospělý vysokoškolsky vzdělaný člověk, lze zcela vyloučit.
Pokud obviněný ve svém podání rovněž namítl existenci tzv. opomenutých důkazů a tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, z čehož dovodil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, státní zástupce uvedl, že tzv. opomenutým důkazem má být zřejmě znalecký posudek „na osobnost poškozeného, dle kterého by se zhodnotila jeho obecná věrohodnost“, eventuálně výpověď svědka M. P., státní zástupce uvedl, že takovým námitkám nebylo možno přiznat důvodnost, resp. je nebylo možno vůbec pod uplatněný dovolací důvod zahrnout. Pokud jde o znalecký posudek a výslech jmenovaného svědka, z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 12. 2013 vyplývá, že okresní soud zmíněné důkazní návrhy zamítl. Nejedná se tedy o tzv. opomenuté důkazy, když navíc k návrhu na výslech svědka M. P. okresní soud na str. 5 svého rozsudku výslovně uvedl, proč jej považuje za nadbytečný. Co se týče znaleckého posudku, který měl ověřit věrohodnost poškozeného, i ten by byl evidentně nadbytečný, neboť oba soudy náležitě vysvětlily, proč a na základě jakých důkazů lze považovat skutkový stav za zjištěný bez důvodných pochybností. Povinnost soudu zjišťovat skutkový stav není bezbřehá, naopak je limitována, a to právě zjištěním skutkového stavu bez důvodných pochybností. Proto okresní soud správně odmítl i návrh na opatření znaleckého posudku. Námitky týkající se rozporů mezi důkazy, věrohodnosti svědků či porušení principu „in dubio pro reo“ jsou z hlediska dovolacího řízení irelevantní, neboť neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, nelze k nim tedy přihlížet.
A vzhledem k tomu, ž e z od ů vodn ě n í napaden é ho soudn í ho rozhodnut í , resp. z dostupn é ho spisov é ho materi á lu, nelze dovodit ani existenci tzv. extr é mn í ho nesouladu mezi proveden ý mi skutkov ý mi zji š t ě n í mi a pr á vn í m posouzen í m v ě ci, kdy ž z nich naopak vypl ý v á , ž e soud postupoval v souladu s pravidly zakotven ý mi v §2 odst. 5, 6 tr. ř ., p ř i č em ž od ů vodn ě n í napaden é ho rozhodnut í spl ň uje po ž adavky zakotven é v §125 odst. 1 tr. ř . a jako takov é je pln ě p ř ezkoumateln é , navrhl st á tn í z á stupce podan é dovol á n í odm í tnout podle §265i odst. 1 p í sm. e) tr. ř . jako zjevn ě neopodstatn ě n é . Sou č asn ě souhlasil s t í m, aby Nejvy šší soud u č inil takov é rozhodnut í za podm í nek §265r odst. 1 p í sm. a) tr. ř . v neve ř ejn é m zased á n í ; pro p ří pad odli š n é ho stanoviska Nejvy šší ho soudu rovn ěž souhlasil podle §265r odst. 1 p í sm. c) tr. ř . s t í m, aby i jin é rozhodnut í bylo u č in ě no v neve ř ejn é m zased á n í .
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel na samém počátku svého podání uvedl, že dovolání podává z důvodů uvedených v §265 odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
Nejvyšší soud však při posouzení obsahu dovolatelova podání neshledal žádnou argumentaci, která by odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , a ani nikde v textu podání dovolatel tento dovolací důvod již neuvedl. Proto Nejvyšší soud dovodil, že se nejspíše jedná o zřejmou písařskou chybu dovolatele, resp. jeho obhájkyně, a jen pro úplnost dodává, že i pokud by se o takovou chybu nejednalo a dovolatel měl v úmyslu tento dovolací důvod skutečně použít, uplatnil by jej stejně irelevantně, neboť k němu nepřipojil naprosto žádnou argumentaci.
Lze tak konstatovat, že dovolatel své podání opřel jen o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatel ve svém podání vyslovoval námitky, že se jednání, které je mu kladeno za vinu vůbec nezúčastnil a že tak není naplněna objektivní stránka trestného činu, že k poranění nervu poškozeného mohlo dojít i jinde, jindy a jinak, že se soudy nevypořádaly s argumenty a požadavky obhajoby na doplnění dokazování, že nebyly v řízení řádně objasněny rozpory ve svědeckých výpovědích, že nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, nebo že je namístě uplatnit zásadu in dubio pro reo, jsou takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž primárně směřoval jednak do rozsahu provedeného dokazování, jednak do oblasti skutkových zjištění, neboť jimi napadal proces dokazování a způsobu hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Teprve na základě těchto námitek (tedy až sekundárně) se domáhal odlišného právního posouzení věci. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nelze podřadit.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Dovolatel sice namítal existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v daném případě se ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou (oproti názoru dovolatele) řádně zdůvodněny závěry, které soudy učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům. Za dané situace Nejvyšší soud nemá zásadní nepochybnost o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu a námitku extrémního nesouladu považuje za bezdůvodnou.
Co se týče dovolatelovy námitky tzv. opomenutých důkazů, kterou vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že v předchozím řízení nebyl proveden důkaz výslechem svědka M. P. a nebyl vyhotoven znalecký posudek jako důkaz věrohodnosti výpovědi poškozeného, jde o námitku irelevantní již z toho důvodu, že není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud proto jen pro úplnost a z hlediska přesvědčivosti soudního rozhodnutí dodává, že názor dovolatele je mylný. V daném případě se nemůže jednat o opomenuté důkazy, neboť z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 12. 2013 (č. l. 224 až 226 spisu) se podává, že soud uvedené důkazy neopominul, když návrh na jejich provedení zamítl (v odůvodnění svého rozsudku posléze uvedl i důvody, které jej k takovému rozhodnutí vedly). A jak již přiléhavě uvedl státní zástupce, platí to, že povinnost soudu zjišťovat skutkový stav není bezbřehá, naopak je limitována, a to právě zjištěním skutkového stavu bez důvodných pochybností.
Rovněž dovolatelovy námitky týkající se porušení principu „in dubio pro reo“ jsou z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Uvedený princip spadající pod zásadu presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. totiž vyjadřuje skutečnost, že pokud zůstanou po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Takové pochybnosti ohledně rozhodné skutkové otázky však v průběhu posuzovaného řízení nebyly zjištěny.
Pokud jde o námitku obviněného o překvapivosti rozhodnutí soudu, pak k uvedenému termínu lze uvést, že jde o pojem užívaný v rozhodovací praxi Ústavního soudu a odpovídá situacím, kdy odvolací soud svým rozhodnutím změní meritum věci a odchýlí se přitom od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by důkazy opakoval nebo provedl nové. V takových případech Ústavní soud označuje nové rozhodnutí ve věci za nečekaně (překvapivě) pozměněné a přiznává stěžovateli porušení jeho práva efektivně se bránit. V posuzované trestní věci však k žádné takové situaci nedošlo, obviněný byl odvolacím soudem uznán vinným za zcela identický skutek v souladu s §120 odst. 1 tr. ř., který byl pouze odlišně (a dokonce ve prospěch obviněného) právně kvalifikován.
Jestliže obviněný ve svém podání také tvrdil, že postupem soudů nižších instancí došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, konstatuje Nejvyšší soud, že v posuzované trestní věci takové porušení neshledal. Právo na spravedlivý proces totiž není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V případě, že by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Dovolatel kromě výše zmíněných námitek evidentně irelevantních však ve svém podání uplatnil i námitku, která již byla pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná. Konkrétně šlo o námitku, že jeho jednání nenaplnilo znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zcela nedůvodnou.
Trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. [Tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatou tohoto přečinu podle §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není třeba se na tomto místě zabývat, neboť dovolatel ve vztahu k ní žádnou námitku neuplatnil.]
Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku obviněný uvedený přečin v jeho základní skutkové podstatě spáchal tím, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného .
Takto formulovaná právní věta je v zásadním souladu se skutkovým zjištěním soudu. Stručně vyjádřeno – obviněný fyzicky napadl poškozeného na veřejně přístupném místě (v prostorách diskotéky hotelu D. ve V.) a způsobil mu nikoliv zanedbatelné zranění. Pokud dovolatel ve svém podání s poukazem na výše zmíněná judikaturní rozhodnutí namítal, že v jeho případě příslušné zákonné znaky nebyly naplněny, neboť nenarušil veřejný klid a pořádek, a že z jeho chování nevyplýval zjevně neuctivý a neukázněný postoj k zásadám občanského soužití, nemohl mu Nejvyšší soud v tomto směru přisvědčit. Dovolací soud naopak plně sdílí názor státního zástupce formulovaný shora v jeho vyjádření, z něhož je třeba akcentovat, že narušení veřejného klidu a pořádku (jednáním obviněného) bylo dáno tím, že se jednalo o hrubý zásah do průběhu veřejné „taneční zábavy“. Fyzické napadení jiného účastníka takové zábavy nejenže ruší samotného poškozeného, ale i ostatní účastníky takové akce, kteří se potyčky přímo neúčastní. To, že obviněný takto projevil zjevně neuctivý a neukázněný postoj k zásadám občanského soužití, vyplývá přímo z povahy věci (fyzického útoku). Opakované údery pěstí do obličeje poškozeného rozhodně nejsou něčím, co by bylo v souladu se zásadami občanského soužití. Způsob, kterým obviněný jednal, je naopak s obecně uznávanými zásadami občanského života v hrubém rozporu.
Pokud obviněný v uvedených souvislostech rovněž namítal, že u něho absentovala subjektivní stránka, nemohl Nejvyšší soud ani takové námitce přisvědčit. Obviněný jako příslušník Armády České republiky a navíc (jak je patrno z jeho akademického titulu) jako osoba s vysokoškolským vzděláním evidentně věděl, že se nachází na veřejně přístupném místě a že hrubé fyzické napadení jiné osoby rozhodně nepatří mezi chování, které by bylo v souladu se zákonem. Jeho úmysl jednoznačně směřoval ke způsobení újmy na zdraví poškozeného, proto je mu třeba z hlediska zavinění ve vztahu k tomuto následku přičítat zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a z hlediska zavinění ve vztahu k výtržnickému jednání zavinění přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Z těchto důvodů Nejvyšší soud považoval dovolatelovu námitku nedostatku subjektivní stránky za zcela nedůvodnou.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a