ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1430.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1430/2013-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2014 o dovolání obviněného Mgr. G. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 9 To 665/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 32 T 14/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. G. A. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 32 T 14/2012, uznal obviněného Mgr. G. A. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„dne 17. 5. 2010 v P. uveřejnil na internetových stránkách … článek nazvaný „Vražda za bílého dne“, ve kterém mj. nepravdivě uvedl, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně JUDr. D. V. dostala od G. „nálezné“ za to, že upozornila policii na skutečnost, kde se ukrýval pan N., což v kontextu celého článku vzbuzuje v čitateli představu, že JUDr. V. v souvislosti s výkonem své funkce při extradičním řízení ve věci Z. N. přijala úplatek, kdy toto tvrzení není žádným způsobem podloženo ani doloženo a je způsobilé poškodit uvedenou státní zástupkyni v zaměstnání i v očích veřejnosti.“
Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jako přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku a za podmínek §46 odst. 1 trestního zákoníku upustil od jeho potrestání.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 9 To 665/2012, tak, že výrokem pod bodem I. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň – město ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 1 ZT 469/2012, pro výše popsaný skutek a přečin. Výrokem pod bodem II. podle §256 tr. ř. zamítl odvolání okresního státního zástupce podané v neprospěch obviněného.
Nejvyšší státní zástupce se s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 487/2013, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. zrušil výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Plzni po vrácení spisového materiálu nařídil ve věci veřejné zasedání, při němž rozhodl rozsudkem ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 9 To 665/2012, tak, že výrokem pod bodem I. k odvolání okresního státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o upuštění od potrestání a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému (při nezměněném výroku o vině) uložil podle §184 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti dnů, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem pod bodem II. odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
S takovým rozhodnutí odvolacího soudu se tentokrát neztotožnil obviněný a prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Pechy podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l ) tr. ř.
K prvnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel uvedl, že nebyl v řízení před soudy zastoupen obhájcem, ačkoliv ho měl podle zákona mít. Z tohoto důvodu nemohl kvalifikovaně předkládat návrhy na svoji obhajobu, důkazy, které navrhoval, soudy opomenuly, a návrhy na doplnění dokazování nedokázal soudu vzhledem k jazykové bariéře dobře vysvětlit. V tom spatřoval zásah do svého základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Litiny základních práv a svobod.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že v průběhu celého trestního řízení neodmítal skutečnost, že článek v sarkastickém stylu napsal, ale zároveň poukazoval na to, že nebyl jediný, kdo měl přístup ke komunitním stránkám ... Nebyl si přitom jistý, jestli článek někdo nezkopíroval nebo neupravil bez jeho souhlasu.
Podle názoru dovolatele měl být posouzen především motiv jeho jednání, kterým byl jednoznačně pokus o záchranu lidského života. V té době totiž psal o hrozbě extradice svého krajana Z. N. do vlasti, kde jmenovanému hrozila smrt. Obviněný v řízení navrhoval prokázání toho, že podobné ohrožení je v G. zcela reálné, a proto požadoval provedení důkazu posudkem „od velvyslanectví ČR či jiné renomované organizace“. Tento návrh sice soudy zamítly, avšak jeho obava o život Z. N. byla naprosto důvodná, protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 30. 4. 2013 rozsudek ohledně extradice jmenovaného zrušil.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a dále zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., a s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. b), a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém podání uplatnil tři dovolací důvody. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle něho totiž lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Třebaže to dovolatel ve svém podání explicitně neuvedl, z jeho obsahu je zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami v citovaných důvodech dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tak je tomu za situace, kdy v dané trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl, nebo obhájce ustanoveného či zvoleného měl, ale nebyla mu dána možnost se účastnit úkonu nebo řízení, jehož má právo se účastnit nebo mu být přítomen.
Přestože tento dovolací důvod dopadá na případy, kdy došlo k porušení podmínek zaručujících právo obviněného na jeho obhajobu, je svým obsahem užší, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. například rozhodnutí č. 48/2003 a č. 23/2007/II Sb. rozh. trest., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, pod T- 413, věta 2.). Naplnění citovaného dovolacího důvodu nelze spatřovat ani ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 17/2005, pod T-806).
Obviněný k tomuto dovolacímu důvodu pouze uvedl, že měl být zastoupen obhájcem, a protože se tak nestalo, nemohl kvalifikovaně předkládat návrhy a důkazy na svoji obhajobu, příp. že tyto návrhy nedokázal soudu vzhledem k jazykové bariéře dobře vysvětlit. Z takovéto formulace lze usuzovat, že spatřoval naplnění podmínek nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 odst. 2 tr. ř., neboť žádné jiné podmínky vyžadované ustanovením §36 tr. ř. u něho jednoznačně dány nebyly. Podle citovaného ustanovení obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud, a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit.
Podle konstantní judikatury pochybnosti o způsobilosti náležitě se hájit z důvodu duševních vad mohou vznikat zejména u obviněných, jejichž duševní stav vyvolává pochybnosti, takže bylo přikročeno ke zkoumání jejich duševního stavu podle §116 odst. 1 (srov. rozhodnutí publikované pod č. 27/1977 Sb. rozh. trest.). U takových obviněných zásadně postačí existence pochybností o jejich způsobilosti náležitě se hájit; stejně tak je tomu u obviněných hluchých, hluchoněmých anebo velmi vysokého věku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 28/2012 Sb. rozh. trest).
Naproti tomu jen skutečnost, že obviněný je cizincem a nezná dostatečně český jazyk, sama o sobě nezakládá důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. Závěr o tom, že zde nejsou pochybnosti o způsobilosti cizince náležitě se hájit, a že tedy není dán výše uvedený důvod nutné obhajoby, je opodstatněn zvláště v případech, když například obviněný pochází ze země, která je kulturně, civilizačně, způsobem života svých obyvatel i organizací založena na obdobných principech jako Česká republika. Jazyková bariéra mezi obviněným na straně jedné a orgány činnými v trestním řízení na straně druhé pak v těchto případech nepředstavuje překážku znemožňující obviněnému náležitou obhajobu a je překonatelná tím, že obviněný musí mít tlumočníka (srov. rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu svazek 11/2005 pod č. T- 754).
V případě dovolatele žádný z orgánů činných v trestním řízení neshledal naplnění podmínek ustanovení §36 odst. 2 tr. ř. Bylo tomu tak zcela opodstatněně, neboť sám obviněný již v přípravném řízení na dotaz policejního orgánu uvedl, že českému jazyku rozumí bez problému slovem i písmem (srov. č. l. 6 trestního spisu). Tato skutečnost a rovněž schopnost obviněného samostatně vyjádřit námitky a způsobile se hájit pak vyplynula také z dalších okolností, zejména z toho, že se na území České republiky zdržuje již několik let (od konce 90. let minulého století), dále ze samotné povahy trestné činnosti, která spočívá v jednoznačné formulaci a prezentaci jeho názorů, a konečně také z toho, že sám poskytoval právní pomoc svým krajanům v rámci správního řízení (např. při jejich žádostech o udělení azylu). Už z toho je zřejmé, že žádné pochybnosti o tom, že by dovolatel v důsledku svého duševního stavu (především tvrzené jazykové bariéry) nebyl schopen vnímat závažnost trestního stíhání, neexistovaly a neexistují. Pokud obviněný skutečně pociťoval potřebu kvalifikovanější obhajoby, nic mu nebránilo, aby si sám obhájce v průběhu trestního řízení zvolil (§37 tr. ř.).
Nejvyšší soud proto shledal, že uvedené výhrady obviněného, uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Formulovanými výhradami (obviněný stručně uvedl, že si není jistý, zda jeho článek nebyl zkopírován či upravován bez jeho vědomí a souhlasu) totiž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod tento dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak dovolatelova námitka, že jeho jednání směřovalo k záchraně krajana Z. N., nemohla obstát. Pokud v této souvislosti navrhoval provedení některých důkazů, šlo o takové, které se vztahovaly k extradičnímu řízení jmenovaného, nikoliv k hmotně právnímu posouzení jeho jednání. V dané věci nebyla kriminalizována zcela legitimní snaha obviněného pomoci svému krajanovi v rámci extradičního či azylového řízení, ale jednání, jímž sdělil nepravdivý údaj o poškozené státní zástupkyni JUDr. D. V., přičemž tento údaj byl způsobilý ohrozit její vážnost u spoluobčanů a poškodit ji v zaměstnání. Pokud se obviněný na jedné straně hájí tvrzením, že pouze pomáhal jinému při prosazování jeho základních lidských práv, na druhé straně zcela opomíjí, že sám svým jednáním (tedy zveřejněním nepravdivých informací) zasáhl do osobnostních práv jmenované poškozené tak závažným způsobem, který mohl mimo jiné vzbudit zásadní pochybnosti o její důvěryhodnosti a o její osobnostní i profesní kvalitě.
Lze tak shrnout, že obviněným takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. ustanovení §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a