ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1470.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1470/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2014 o dovolání obviněné R. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 5 To 66/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 48/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněné R. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 1 T 48/2013, uznal obviněnou R. Š. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
„jako výkonná úřednice Okresního soudu Praha – východ v Praze 1, Na Poříčí 20/1044 v době od 16. 03. 2008 do 06. 12. 2011 si postupně přisvojila finanční částky a to konkrétně:
(v další části výroku rozsudku na stranách 1 až 10 soud uvedl jednotlivé dny a přesné peněžní částky, což s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání není zapotřebí na tomto místě zevrubně rozvádět),
které přebírala v rámci své pracovní činnosti ve funkci výkonné úřednice výše uvedeného soudu v rámci prováděných řízení o výkonech rozhodnutí, kdy tyto peníze však již nezaslal a oprávněným subjektům a ponechala si je pro vlastní potřebu, čímž svým jednáním způsobila Okresnímu soudu Praha - Východ, IČ: 000 24 571 , se sídlem Na Poříčí 20/1044, Praha 1, škodu ve výši 1.138 . 225,- Kč + škodu na poštovném ve výši 5.498 , -Kč, celkem tedy škodu v částce 1 . 143.723,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil jí podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle 81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí rovněž uložil povinnost uhradit poškozené České republice – Okresnímu soudu Praha – východ, IČ: 000 24 571 se sídlem Na Poříčí 20/1044, Praha 1, škodu ve výši 1.143.723,- Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky, za dobu od 8. 5. 2013, tj. od data prodlení, do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. jmenovanou poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 5 To 66/2014, podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl, neboť shledal, že bylo podáno opožděně .
Obviněná se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a dne 4. 4. 2014 doručila soudu prvého stupně podání, které vypracovala dne 2. 4. 2014 sama bez obhájce a označila je jednak jako „dovolání ve věci 1 T 48/2013 a 5 To 66/2014“ a jednak jako „návrh na zastavení exekucí 16 E 38/2012, 16 E 39/2012 a 16 E 121/2012 a zrušení exekučního titulu“. Soud prvního stupně poté obviněné zaslal písemnost, v níž jí zopakoval poučení obsažené již v závěru usnesení odvolacího soudu, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, a že podání, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje, byť bylo takto označeno.
Dovolatelka následně (dne 11. 9. 2014) učinila prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Tauše, jenž ji obhajoval po celé předcházející trestní řízení, u soudu prvního stupně další podání označené jako dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. d), e), a g) tr. ř. V jeho úvodu nejprve sdělila, že odkazuje na skutkový obsah svého předchozího podání ze dne 4. 4. 2014. Nato navázala, že důvod dovolání spatřuje v tom, že právní závěry obecných soudů o tom, že z její strany byla naplněna skutková podstata přečinu zpronevěry, jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů. Rozhodnutí obecných soudů je proto třeba považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s právem na spravedlivý proces.
V další části svého podání dovolatelka uvedla, že si je vědoma toho, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Na druhou stranu však aktuální judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje, že rozhodnutí obecných soudů je nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, včetně úplné absence skutkových zjištění (konkrétně poukázala na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 401/98, I. ÚS 4/2004 a III. ÚS 1624/09). Je přesvědčena, že právě o takový případ v posuzované věci jde, neboť není splněn požadavek souladu důkazů v jejich vztahu k dokazované skutečnosti. Ve věci zamítnutí návrhů na provedení dokazování je toho názoru, že se jedná o kategorii tzv. opomenutých důkazů. Obecné soudy jí nedovolily se řádně seznámit s obsahy jednotlivých exekučních spisů, čímž hrubě ovlivnily průběh řízení u soudu prvního stupně (poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05-1.).
V závěru svého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 5 To 66/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 1 T 48/2013, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na napadená rozhodnutí. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu. V návaznosti na podané dovolání vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněná nejprve sama podáním ze dne 2. 4. 2014 napadla citované rozhodnutí druhoinstančního soudu s tím, že žádala o to, aby byl tento mimořádný opravný prostředek posouzen a aby o něm bylo rozhodnuto bez toho, že by byla zastoupena obhájcem (prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Tauše podala dovolání teprve dne 11. 9. 2014).
Státní zástupkyně poté citovala ustanovení §265d odst. 2 tr. ř. a uzavřela, že dovolání obviněné ze dne 2. 4. 2014, které bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 1 doručeno dne 4. 4. 2014, nelze považovat za dovolání. Další její podání, které učinila prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Tauše dne 11. 9. 2014 a v němž odkázala na své původní podání ze dne 4. 4. 2014, je již třeba považovat za opožděně podané. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud takové dovolání podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud shledal, že obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání, které učinila prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost dovodil Nejvyšší soud z ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Dále se Nejvyšší soud zabýval posouzením toho, zda obviněná podala dovolání včas, tj. v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. V souladu s §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Podle §265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Uvedené ustanovení se však neuplatní, pokud obviněný v době, kdy trestní stíhání pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, neměl obhájce, neboť si jej sám nezvolil a přitom nebyl dán důvod nutné obhajoby, a ke zvolení nebo ustanovení obhájce došlo až následně v průběhu lhůty pro podání dovolání. Z hlediska běhu lhůty pro podání dovolání je v takovém případě bez významu, zda a kdy byl doručen opis rozhodnutí takto ustanovenému obhájci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 251/2012, uveřejněné pod č. 10/2013 Sb. rozh. trest).
Přitom je nutno zdůraznit, že zákon (§265e odst. 4 tr. ř.) bez výjimky, tj. bez ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání došlo, vylučuje její navrácení, a to vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému rozhodnutí, a proto období, v němž by mohla být stabilita napadeného pravomocného rozhodnutí ještě zákonným způsobem zpochybněna, nelze dále prodlužovat.
V této souvislosti je třeba připomenout i ustanovení §265d odst. 2 tr. ř., podle něhož obviněný může podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, a že podání, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje, byť bylo takto označeno.
Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že napadené usnesení soudu druhého stupně (s řádným poučením o zákonné lhůtě k podání dovolání a jeho podmínkách) bylo obviněné doručeno dne 10. 3. 2014 a jejímu obhájci dne 14. 4. 2014. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání tak obviněné uplynula v pondělí 16. 6. 2014 (na den 14. 6. 2014 připadla sobota – srov. §60 odst. 3 tr. ř.).
Obviněná nejprve sama bez obhájce učinila k soudu prvého stupně podání (označené jako dovolání), které došlo tomuto soudu dne 4. 4. 2014. Toto podání však nelze považovat za dovolání, neboť nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, o čemž byla obviněná poučena (srov. §265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud obviněná posléze (dne 11. 9. 2014) učinila k soudu další podání (znovu označené jako dovolání) již prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Tauše, stalo se tak až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty (srov. shora citovaný §265e tr. ř.). Pro počítání této dovolací lhůty je přitom zcela bez významu její původní podání ze dne 4. 4. 2014.
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. Protože dovolání obviněné bylo podáno opožděně, Nejvyšší soud je v souladu s citovaným ustanovením odmítl, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo zapotřebí souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a