ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.168.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 168/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2014 k dovolání obviněné P. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 5 To 57/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 35/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 3 T 35/2011, uznal obviněné P. K. a V. Š. vinnými, že
„obviněná P. K. po domluvě s R. Š. a při vědomí, že její bratr obviněný V. Š. utrpěl dne 24. 6. 2007 vážný úraz při dopravní nehodě, v úmyslu umožnit mu uplatnit pozdější nároky na plnění, uzavřela dne 25. 6. 2007 jako pojišťovací agentka České pojišťovny jménem V. Š. antedatovanou pojistnou smlouvu s fingovaným podpisem pojistníka a pojištěného V. Š., ve které nepravdivě uvedla datum uzavření pojistné smlouvy dne 21. 6. 2007 a tuto smlouvu nechala dne 25. 6. 2007 zaregistrovat v systému České pojišťovny, čímž uvedla v omyl likvidátora a další zaměstnance České pojišťovny, kteří se po uplatnění nároku V. Š. podíleli na likvidaci, kontrole a výplatě pojistného v celkové výši 336.900,-- Kč,
obviněnýV. Š. ve dnech 10. 7. 2008 a 9. 9. 2009 v N. J., v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch uplatnil podáním Oznámení pojistné události z úrazového pojištění pojistné smlouvy Životní pojištění DYNAMIK Plus nárok na plnění z pojistné události … a …, přičemž nepravdivě uvedl, že byl v době úrazu pojištěn pojistnou smlouvou …, přičemž si byl vědom, že dne 24. 6. 2007, kdy k pojistné události došlo, neměl s pojišťovnou uzavřenou pojistnou smlouvou, pojistnou smlouvu … ani přiložený zdravotní dotazník nepodepsal, kdy na základě těchto nepravdivých údajů došlo dne 25. 7. 2008 k plnění ve výši 16.900,-- Kč a dne 12. 10. 2009 k plnění ve výši 320.000,-- Kč k jeho rukám a způsobil tak škodu v celkové výši 336.900,-- Kč, České pojišťovně, a. s., Spálená 75/16, Praha“.
Takto popsané jednání obviněných soud právně kvalifikoval v případě P. K. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 2 tr. zák. a v případě V. Š. jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. Obviněné P. K. za to uložil podle §250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 30.000,-- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Obviněnému V. Š. uložil podle §250a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 20.000,-- Kč, přičemž §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Oběma obviněným pak podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené České pojišťovně, a. s., částku 336.900,-- Kč.
Pro úplnost je vhodné dodat, že citovaným rozsudkem soud současně podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby další obviněnou R. Š. pro skutek, v němž bylo obžalobou spatřováno organizátorství trestného činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250a odst. 1, 3 tr. zák. Poškozenou Českou pojišťovnu, a. s., podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody vůči této obviněné na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání okresní státní zástupce a obviněná P. K. Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl rozsudkem ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 5 To 57/2013, tak, že výrokem pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. b), d), tr. ř. z podnětu odvolání okresního státního zástupce napadený rozsudek zrušil v části týkající se obviněné P. K. v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. tuto obviněnou nově uznal vinnou, že
„v přesně nezjištěné době, ve F. p. R., poté, co její bratr V. Š. utrpěl dne 24. 6. 2007 ve 14:00 hod. vážný úraz při dopravní nehodě, v úmyslu umožnit mu uplatnit pozdější nároky na plnění, uzavřela jako pojišťovací agentka České pojišťovny jménem V. Š. antedatovanou pojistnou smlouvu s fingovaným podpisem pojistníka a pojištěného V. Š. …, ve které nepravdivě uvedla datum uzavření pojistné smlouvy dne 21. 6. 2007, a tuto smlouvu nechala dne 25. 6. 2007 zaregistrovat v systému České pojišťovny, a. s., čímž umožnila V. Š. neoprávněně uplatnit nárok na náhradu pojistného z úrazu utrpěného dne 24. 6. 2007, které mu bylo následně vyplaceno v celkové výši 336.900,-- Kč“.
Odvolací soud takto popsané jednání obviněné P. K. právně kvalifikoval jako trestný čin pojistného podvodu pode §250a odst. 1, 3 tr. zák. a podle §250a odst. 3 tr. zák. jí uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 30.000,-- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dále jí podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České pojišťovně, a. s., částku ve výši 336.900,-- Kč.
Výrokem rozsudku pod bodem II. odvolací soud odvolání jmenované obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
Krajský soud v Ostravě zároveň usnesením ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 5 To 57/2013-282, podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučil trestní věc obviněných V. Š. a R. Š. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí (stalo se tak z důvodu jejich hospitalizace ve Fakultní nemocnici v Ostravě).
O odvolání okresního státního zástupce podaném v neprospěch obviněné R. Š. rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 10. 2013, č. j. 5 To 170/2013-311, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Ještě předtím samostatným usnesením z téhož dne pod č. j. 5 To 170/2013-309 podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučil trestní věc obviněného V. Š. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, a to vzhledem k jeho dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu.
Obviněná P. K. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) podala prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Hampla proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelka poukázala především na to, že již v průběhu řízení před oběma soudy uváděla námitky proti jejich závěru, že se dopustila protiprávního jednání. Znovu podrobně popsala okolnosti, za nichž došlo k uzavření předmětné pojistné smlouvy, a zopakovala svou obhajobu, proč došlo k jejímu opožděnému zaregistrování. O tom, že podpis V. Š. na smlouvě byl zfalšován, nevěděla, neboť tiskopis smlouvy předala z důvodu jeho nepřítomnosti jeho manželce R. Š., která jí pak smlouvu přinesla již podepsanou domů. Obviněná dále uvedla, že si je vědoma toho, že věrohodnost dalších spoluobviněných byla značně zpochybněna změnami jejich výpovědí a hlavně znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, kterým byla vyvrácena pravost podpisu V. Š. na smlouvě. Jakkoliv souhlasila se závěrem soudů, že výpovědi jmenovaných spoluobviněných jsou nevěrohodné, vyjádřila názor, že takový závěr nelze použít v její neprospěch. Zpochybnila rovněž výpověď svědka M. D., protože jím uváděné skutečnosti ani nevnímal ani neprožil a dozvěděl se o nich jen zprostředkovaně; z toho, co vypověděl ve vztahu k obviněnému V. Š., soud dovodil závěry, které jsou podle jejího názoru jen spekulacemi.
Obviněná poukázala rovněž na to, že ze strany pojišťovny byla hodnocena jako vynikající obchodnice a bylo by velmi nelogické a proti zdravému rozumu, aby činila úkony, které by u ní mohly vést k tomu, že by o práci, která je pro ni hlavní výdělečnou činností, přišla, zvlášť pak takovým způsobem, který je jí kladen za vinu a o němž jako zkušená zástupkyně pojišťovny ví, že by se na něj časem přišlo.
Pokud jde o výrok o náhradě škody, dovolatelka jej považovala za zcela nesprávný, nespravedlivý a vycházející jednoznačně z nesprávného právního posouzení. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že podpis obviněného V. Š. na pojistné smlouvě byl zfalšován, smlouva je absolutně neplatná. Nicméně na základě této smlouvy bylo oboustranně plněno a plnění bylo oboustranně přijímáno. Na jedné straně jmenovaný platil pojistné, na straně druhé mu bylo vyplaceno pojistné plnění. Jedná se tak o typický případ bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 občanského zákoníku, které vzniklo jak na straně obviněného V. Š., který byl příjemcem pojistného plnění, tak i na straně České pojišťovny, která byla bez právního důvodu příjemcem pojistného. Za podstatné považovala dovolatelka také to, že osobně žádné plnění nikdy nepřijala a nezískala tedy na úkor České pojišťovny, a. s., žádné bezdůvodné obohacení. Proto jí ani nelze v rámci adhezního řízení uložit povinnost k náhradě škody, neboť z právního pohledu škoda České pojišťovně, a. s., nevznikla. Vzniklo jí však právo na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo se na její úkor obohatil (a to není ona), stejně jako jí vznikla povinnost vydat bezdůvodné obohacení tomu, na jehož úkor se obohatila přijetím pojistného, které jí bylo placeno. Navíc dovolatelka poukázala na to, že pokud byla zavázána k náhradě škody samostatně a lze očekávat, že k náhradě škody ohledně stejné pohledávky bude zavázán i spoluobviněný V. Š., jehož věc byla vyloučena k samostatnému řízení, bude tak České pojišťovně, a. s., přiznán jeden nárok dvakrát, což je nepřijatelné. Proto Česká pojišťovna, a. s., měla být s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ze všech těchto důvodů obviněná v závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž především uvedl, že obviněná v té části dovolání, která se týkala její viny, pouze opakovaně uplatnila výhrady proti správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu věci a správnosti hodnocení důkazů. Tyto výhrady však pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Státní zástupce však považoval za relevantně uplatněné ty výhrady obviněné, které se vztahovaly k výroku o náhradě škody; zároveň je však označil za zjevně neopodstatněné. Neztotožnil se totiž s námitkami obviněné a uvedl, že otázka vrácení či nevrácení údajného bezdůvodného obohacení Českou pojišťovnou, a. s., se škodou způsobenou daným trestným činem nesouvisí a je ji třeba posuzovat odděleně od otázky škody způsobené konkrétním trestným činem. V trestním (adhezním) řízení lze uplatňovat nárok na náhradu majetkové škody způsobené trestným činem. Takovou škodou je především škoda, která je následkem trestného jednání konkrétního pachatele a jejíž vznik je v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Dále státní zástupce uvedl, že v dané trestní věci je zřejmé, že pojistné plnění poskytnuté na základě předmětného protiprávního jednání je škodou způsobenou trestným činem pojistného podvodu, přičemž tato škoda vznikla protiprávním jednáním obviněné popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku (předpokládal totiž, že ohledně ostatních spoluobviněných dosud nebylo pravomocně rozhodnuto). Jestliže v adhezním řízení byl poškozeným náležitě uplatněn nárok na náhradu škody, je soud povinen, jsou-li pro to dostatečné podklady, současně s výrokem o vině rozhodnout o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody, a nikoliv odkazovat poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rovněž námitku obviněné, že pokud byla zavázána k náhradě škody samostatně a lze očekávat, že k náhradě škody ohledně stejné pohledávky bude zavázán posléze i spoluobviněný V. Š., jehož věc byla vyloučena k samostatnému řízení, a bude tak přiznán dvakrát jeden nárok, státní zástupce nepovažoval za opodstatněnou. Podmínkou pro uložení solidární odpovědnosti dvou nebo více obviněných za škodu totiž není, aby o této povinnosti soud rozhodl jediným rozsudkem a ve společném řízení. Proto v případě, že jsou splněny podmínky solidární odpovědnosti ve smyslu §438 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, lze uložit jednomu z více pachatelů, kteří společným jednáním způsobili jinému škodu, povinnost k její náhradě v celé výši ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. Dalšímu obviněnému, proti kterému je vedeno trestní řízení později a již za stavu, kdy rozsudek proti prvnímu obviněnému nabyl právní moci, se pak uloží povinnost nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně s ním (odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 6 Tdo79/2013).
Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby toto rozhodnutí soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Převážná část námitek obviněné, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela (v podstatě všechny námitky vztahující se k výroku o vině), v tomto ohledu nemohla obstát. Formulovanými výhradami totiž napadala prakticky jen rozsah dokazování provedeného před nižšími soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (předložila jinou skutkovou verzi, z níž dovozovala závěry o své nevině, oponovala soudům nižších stupňů, když hodnotily opakovaně pozměněnou výpověď spoluobviněných v její neprospěch; tyto argumenty však podkládala vlastními skutkovými tvrzeními, které byly v rozporu se zjištěními obou soudů). Tím primárně napadala správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhala jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. To se týká i její zdánlivě relevantní námitky směřující k údajné absenci jejího úmyslného zavinění, neboť i tuto výhradu podmiňovala prvotním požadavkem na změnu učiněných skutkových zjištění. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že tyto obviněnou vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněná neuplatnila žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Proto pokud by obviněná uplatnila pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolatelka však uplatnila také výhrady relevantní – konkrétně ty, které směřovaly proti výroku o náhradě škody. Namítla totiž, že na základě absolutně neplatné pojistné smlouvy došlo k oboustrannému plnění, kdy na jedné straně obviněný V. Š. platil pojistné a na straně druhé mu bylo pojistné plnění vyplaceno, v důsledku čehož se jednalo o bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 občanského zákoníku. Ona sama však žádné plnění nikdy nepřijala, nezískala tedy žádné bezdůvodné obohacení, a z tohoto důvodu jí v rámci adhezního řízení nemůže být uložena povinnost k náhradě škody.
Třebaže Nejvyšší soud považoval tyto dovolatelčiny námitky za relevantně uplatněné, současně shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1) . Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2) .
Závazek z bezdůvodného obohacení vzniká pouze v případě, že mezi účastníky neexistuje jiný právní vztah, v jehož rámci zvláštní právní norma ukládá povinnost, která směřuje v podstatě ke stejnému cíli. O bezdůvodné obohacení nejde, je-li povinnost plnit dána na základě jiného ustanovení zákona nebo je-li založena smluvně. Stanoví-li zákon např. povinnost vrátit půjčku či zaplatit kupní cenu, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení §451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení.
Ustanovení o bezdůvodném obohacení lze aplikovat teprve v situaci, že nejsou splněny ani předpoklady odpovědnosti za škodu. Bylo-li obohacení získáno zaviněným protiprávním jednáním, popřípadě škodní událostí (v případě objektivní odpovědnosti), vzniká poškozenému nárok na náhradu škody . Jsou-li ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení. Majetková újma oprávněného je sice předpokladem vzniku nároku na náhradu škody i nároku na vydání bezdůvodného obohacení, avšak oba nároky se zásadně liší. Předpokladem odpovědnosti za škodu je újma v důsledku protiprávního jednání škůdce (obohacení škůdce není podmínkou), kdežto předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je újma jednoho v důsledku obohacení jiného bez ohledu na to, zda byla někomu způsobena škoda (k tomu srov. Švestka J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha: C. H. Beck 2009, 1325 s.).
V předmětné věci jsou podstatná skutková zjištění o jednání obou obviněných, které spočívalo v tom, že obviněná P. K. uzavřela jménem spoluobviněného V. Š. antedatovanou pojistnou smlouvu s fingovaným podpisem pojistníka a pojištěného V. Š., ve které nepravdivě uvedla datum uzavření pojistné smlouvy dne 21. 6. 2007, a tuto smlouvu nechala dne 25. 6. 2007 zaregistrovat v systému České pojišťovny, a. s., čímž umožnila V. Š. neoprávněně uplatnit nárok na náhradu pojistného z úrazu utrpěného dne 24. 6. 2007. Šlo tedy o protiprávní jednání s cílem získat od pojišťovny plnění přesto, že V. Š. v době vzniku škodné události žádnou pojistnou smlouvu uzavřenou neměl. V důsledku popsaného protiprávního jednání obou obviněných tedy došlo k tomu, že jmenovaná pojišťovna skutečně začala plnit a na pojistném vyplatila V. Š. částku 336.900,-- Kč. V této výši jí tedy prokazatelně vznikla škoda způsobená zaviněným trestněprávním jednáním obou spoluobviněných, a proto byly splněny zákonné podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody České pojišťovně, a. s., ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 tr. ř.
Pokud dovolatelka dále nesouhlasila s tím, že jí byla v rámci adhezního výroku uložena povinnost k náhradě škody, neboť v situaci, kdy by v samostatném řízení proti obviněnémuV. Š. byla uložena stejná povinnost také jemu, došlo by k dvojímu přiznání téhož nároku, je třeba uvést, že ani tu odvolací soud nepochybil, pokud obviněnou ve výroku rozsudku podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal k povinnosti uhradit celou škodu způsobenou trestným činem.
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že u dovolatelky byly splněny jak hmotně právní, tak i procesní předpoklady k tomu, aby jí byla uložena povinnost k náhradě škody. Podle §228 odst. 1 tr. ř. totiž (mimo jiné) platí, že odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
V adhezním řízení se postupuje podle hmotně právních norem, na nichž je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí. V daném případě se jednalo zejména o ustanovení §420 a §438 obč. zák.
Podle §438 odst. 1 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle odst. 2 citovaného ustanovení v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.
Úprava ustanovení §438 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje zásadu solidární odpovědnosti škůdců v případech společně způsobené škody s cílem prohloubit odpovědnost za protiprávní jednání a důsledně zabezpečit ochranu poškozeného. Solidární odpovědnost má poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody pro poškozeného, který si podle svého rozhodnutí může vybrat pouze některého ze škůdců a uplatňovat vůči němu celý svůj nárok. Ze znění ustanovení §438 obč. zák. také vyplývá, že solidární odpovědnost je pravidlem, dílčí odpovědnost více škůdců je výjimkou z tohoto pravidla . Zákonem je na ni pamatováno toliko na odůvodněné případy, které je třeba chápat jako případy výjimečné, jež je třeba v tomto smyslu také zdůvodnit. Jestliže je primární zájem soustředěn k poškozenému a k ochraně jeho práv, přichází v úvahu v situacích, kdy výsledky dokazování přesvědčivě dokládají, že ani rozhodnutím o dílčí (dělené) odpovědnosti nebude zájem poškozeného a uspokojení jeho nároku na náhradu škody nikterak ohroženo. Teprve za splnění tohoto předpokladu lze podle účasti škůdců na způsobení škody rozhodnout o jejich dílčí odpovědnosti.
Dále je vhodné uvést, že podmínkou pro vyslovení solidární odpovědnosti dvou (nebo více) obviněných za škodu způsobenou trestným činem není, aby o povinnosti obou (příp. všech) obviněných k náhradě škody soud rozhodoval jediným rozsudkem nebo ve společném řízení. Proto i v případě, kdy se vede trestní stíhání proti obviněnému jako jednomu ze dvou škůdců, kteří způsobili škodu společným jednáním jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku a přichází-li u nich v úvahu solidární odpovědnost podle §438 odst. 1 obč. zák., je na místě za splnění zákonných podmínek podle §228 odst. 1 tr. ř. uložit tomuto obviněnému povinnost, aby nahradil celou škodu. Jestliže rozsudek proti tomuto obviněnému nabude právní moci a následně se koná řízení (hlavní líčení) proti druhému škůdci jako obviněnému, nic nebrání soudu, aby mu uložil za splnění podmínek §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně s prvním obviněným (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 1850 a 1851).
Současně obecně platí, že odděleně stíhané osoby nelze zavázat k solidární odpovědnosti za škodu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 7 Tdo 337/2003, publikované pod č. T 589 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto při rozhodování o povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem, který spáchala dovolatelka přinejmenším s obviněným V. Š., mohl odvolací soud uložit povinnost k náhradě škody jen té obviněné, ohledně níž rozhodl o vině a trestu. Pokud je však trestní stíhání vedeno samostatně vůči dalším spoluobviněným, nemůže soud uložit povinnost k náhradě škody i těmto spolupachatelům, přestože za škodu všichni odpovídají společně a nerozdílně podle §438 odst. 1 občanského zákoníku. Jestliže by tak soud přesto rozhodl a zavázal povinností k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. i osoby, které nejsou (spolu)obviněnými v tomtéž řízení, šlo by o pochybení, jímž by dokonce byl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení (srov. rovněž shora citované usnesení Nejvyššího soudu).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a