ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.433.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 433/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 o dovolání obviněného A. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 3 To 445/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 118/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 92 T 118/2013, uznal obviněného A. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 25. 4. 2012 v době okolo 02:18 hod. v B. na ulici M. poblíž domu … v podnapilém stavu, před minimálně třemi osobami nejprve zcela bezdůvodně a nečekaně uvnitř vozidla firmy A. D., ze zadní sedačky vozidla, prostorem mezi předními sedačkami, pěstí udeřil zezadu do hlavy připoutaného řidiče M. Č., kdy jej poté, opřen o zadní sedadlo, nejméně třikrát kopl podrážkou do obličeje, a když se M. Č. začal útoku bránit, tak v útoku pokračoval, kdy jej nejméně čtyřikrát udeřil, kdy údery směřovaly do ramene, na pravou stranu obličeje a do žeber, čímž M. Č. způsobil otok na pravé straně čela o velikosti 3x3 cm, pohmoždění pravé týlní části hlavy, pohmoždění a otok pravé strany nosu při kořeni a krvácení z pravého nosního průduchu, kdy takto vedeným útokem mohl způsobit poškozenému i závažnější poranění, kdy jen shodou okolností k takovému následku nedošlo,
kdy následně poté z vozidla firmy A. D. vystoupil a několikrát kopl do vnější části vozidla zn. Toyota Yaris, čímž poškodil pravé přední dveře, čímž způsobil škodu ve výši 14.864,-- Kč společnosti Fast Forward, s. r. o., Šlapanická 14, Brno“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost nahradit poškozeným M. Č. škodu ve výši 1.440,-- Kč a společnosti Fast Forward, s. r. o., škodu ve výši 14.863,-- Kč.
Vzhledem k dovolacím námitkám obviněného popsaným níže je vhodné již na tomto místě uvést, že Městský soud v Brně rozhodl v této věci obviněného nejprve trestním příkazem ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 92 T 118/2013, tak, že jej uznal vinným stejnou právní kvalifikací a podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §314 odst. 2 písm. a) tr. ř. mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §84 odst. 1, §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a zároveň nad obviněným vyslovil dohled.
Proti tomuto trestnímu příkazu podal obviněný včas odpor, soud nařídil ve věci hlavní líčení a na jeho závěr vyhlásil v úvodu citovaný rozsudek, proti němuž obviněný podal odvolání (odvolání v neprospěch obviněného podal i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně). Krajský soud v Brně obě podaná odvolání (směřující výhradně proti výroku o uloženém trestu) usnesením ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 3 To 445/2013, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Alexandra Petra podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel namítl, že v řízení došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius (změny k horšímu) a odkázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), především na jeho nález sp. zn. II. ÚS 213/2000, podle něhož „uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem“. Z toho pak dovodil, že takové pochybení lze podřadit pod první z jím uplatněných dovolacích důvodů, když tvrdil, že ačkoliv trestní řád výslovně nezakotvuje tuto zásadu v případě podání odporu proti trestnímu příkazu, přesto se zákaz reformace in peius prolíná celým trestním právem a jakékoliv zpřísnění trestu po podání odporu lze uložit jen zcela výjimečně.
Následně obviněný zrekapituloval všechny rozhodné okolnosti, na základě kterých soud prvého stupně mu v rozsudku uložil přísnější trest než v původním trestním příkazu, a vyjádřil přesvědčení, že všechny skutečnosti byly soudu známé již v okamžiku vydání trestního příkazu a před vyhlášením rozsudku nevyšly najevo žádné nové přitěžující okolnosti. Naopak v mezidobí vyšla najevo okolnost odůvodňující zmírnění trestu, a to amnestie prezidenta republiky, což však hodnotil až odvolací soud. Zpřísnění trestu tak bylo zjevným „projevem potrestání“ za jeho procesní postoj a nedůvodné podání odporu proti trestnímu příkazu.
S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil „k dalšímu řízení“, eventuálně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl rozsudkem a uložil mu trest, který nebude přísnější, než původní trest uložený mu trestním příkazem. Zároveň učinil podnět, aby předseda senátu Městského soudu v Brně nebo Nejvyššího soudu podle §265h odst. 3 tr. ř., resp. podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že při rozhodování trestním příkazem není objektivním právem uvedený princip zákazu reformationis in peius založen, a proto porušení neexistujícího principu stěží může samo o sobě založit existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolatelem citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 213/2000 je uveden závěr, že zásada zákazu reformationis in peius se při rozhodování trestním příkazem a podání odporu proti němu obviněným neuplatní, a soud může uložit přísnější trest nebo může obžalovaného uznat vinným i těžším trestným činem. Uložení přísnějšího trestu ovšem nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem.
Státní zástupce současně poukázal na pozdější nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 39/09, podle něhož není vyloučeno, aby obecný soud dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu (podrobnosti viz dále). V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že již soud prvého stupně ve svém rozsudku relativně podrobně vysvětlil důvody, jež ho vedly k uložení trestu spojeného s jeho přímým výkonem, když hodnotil jak okolnosti obviněnému přitěžující, tak okolnosti jemu polehčující. Zdůraznil, že v mezidobí mezi vydáním trestního příkazu a rozhodnutím soudu v hlavním líčení se dopad amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ve věci nijak projevit nemohl, neboť rozsah amnestie byl zjevně znám již před vydáním trestního příkazu. Bylo sice určitým pochybením soudu prvého stupně, pokud tuto skutečnost nevyhodnotil, v tomto směru však provedl korekci soud odvolací, který naopak přihlédl rovněž ke skutečnostem tvrzeným státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně v odvolání podaném v neprospěch obviněného. Státní zástupce přitom zdůraznil, že odvolacím soudem akcentovaná zjevně nepravdivá výpověď matky obviněného v postavení svědkyně byla zároveň i novou okolností, neboť k ní došlo až po podání odporu obviněným v hlavním líčení dne 12. 9. 2013.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.; současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je třeba z logiky věci zmínit nejprve dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v tomto směru uplatnil námitku, že soud prvního stupně při novém rozhodování ve věci poté, co on sám proti trestnímu příkazu podal odpor, nerespektoval zásadu zákazu reformationis in peius. Taková námitka je obecně považována v konstantní (a stále aktuální) judikatuře Nejvyššího soudu (srov. přiměřeně například jeho usnesení ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005, publikované pod č. 41/2007 Sb. rozh. trest., nebo usnesení ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 319/2010, ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 97/2012, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 570/2013, a další) za naplňující zmíněný dovolací důvod. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích v podstatě dovodil, že za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno. Obdobně na tuto otázku nahlíží i odborná literatura (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3171), byť v ní je uvedená dovolací námitka podřazována pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Pro úplnost a především přesnost argumentace je ovšem třeba dodat, že citovaná judikatura i odborná literatura se v zásadě vztahuje k problematice odvolacího řízení (upravené v §259 odst. 4 tr. ř.), takže by se mohlo jevit, že na danou věc nedopadá. Při rozhodování věci trestním příkazem není totiž uvedená zásada objektivním právem založena, takže porušení v takovém případě neexistující zásady by jen stěží mělo zakládat existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle ustanovení §314e odst. 1 tr. ř. totiž platí, že samosoudce je oprávněn bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže je skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Podle ustanovení §314g odst. 2 věty první tr. ř. byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu . Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí a soud může obviněného uznat vinným těžším trestným činem nebo mu může uložit přísnější trest.
Na druhé straně Nejvyšší soud nemohl ponechat bez povšimnutí již shora zmíněnou judikaturu Ústavního soudu, která se týká právě problematiky řešené v této věci. Podle ní i přesto, že zásada zákazu reformationis in peius se při novém rozhodování (po podání odporu proti trestnímu příkazu) neuplatní, uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000).
V této souvislosti je však vhodné poukázat (ve shodě se státním zástupcem) na jiný (a z časového hlediska pozdější) nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 39/09, který předchozí nález poněkud korigoval, když v odůvodnění novějšího nálezu Ústavní soud uvedl, že není vyloučeno, aby obecný soud (prvního stupně) dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu podle §23 odst. 1 tr. zák., resp. odpovídající kritériím podle §31 tr. zák. (srov. nyní §39 tr. zákoníku), a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly. Obecný soud však musí v rozsudku výslovně uvést a náležitě odůvodnit všechna kritéria, která ho vedla k uložení nově vyměřeného trestu. Obviněný, který je takto s úvahami soudu transparentně seznámen, má plně zachovánu možnost napadnout vyměřený trest a domáhat se jeho přezkumu v druhé instanci.
Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu rovněž uvedl, že si je vědom toho, že v dřívějším nálezu konstatoval, že uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Trestní příkaz má charakter odsuzujícího rozsudku a eventuální mírný trest jím ukládaný nemůže mít charakter „odměny“ za to, že věc nebude projednávána v hlavním líčení. Tím spíše nesmí být přísnější trest, uložený rozsudkem po zrušení trestního příkazu, pouhou sankcí za to, že obžalovaný využil svého práva podat odpor dle §314g odst. 1 tr. ř. Tam, kde obecný soud i po hlavním líčení rozhoduje na základě stejných skutečností jako v trestním příkaze, měl by rozumně vysvětlit, proč nově vyměřený trest ukládá. Jestliže má obecný soud za to, že v hlavním líčení vyšly najevo takové okolnosti (srov. §34 tr. zák., resp. nyní §42 tr. zákoníku), jež oproti zjištěním učiněným v přípravném řízení odůvodňují uložení přísnějšího trestu, než jaký byl uložen zrušeným trestním příkazem, musí tyto okolnosti v odůvodnění svého rozsudku výslovně zmínit.
Se zřetelem především k této judikatuře Ústavního soudu Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatel shora uvedenou výhradu uplatnil – s jistou mírou tolerance – relevantně. Vzhledem k možným hmotně právním důsledkům porušení zásady zákazu změny k horšímu taková námitka, byť se vztahuje k ustanovení trestního řádu, zakládá přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Oba soudy nižších stupňů shora uvedeným požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí za situace, kdy nakonec obviněnému uložily přísnější trest, než jaký mu byl původně uložen trestním příkazem, v zásadě dostály. Již soud prvého stupně poměrně podrobně vysvětlil – přes některé ne zcela přesné a přiléhavé argumenty – důvody, které ho vedly k uložení již nepodmíněného trestu odnětí svobody, když vyhodnotil jak okolnosti obviněnému přitěžující, tak okolnosti jemu polehčující. V reakci na některé dovolatelovy námitky je jen třeba akcentovat, že v období mezi vydáním trestního příkazu a vyhlášením odsuzujícího rozsudku se dopad amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 ve věci nikterak projevit nemohl, neboť rozsah tohoto amnestijního rozhodnutí byl evidentně znám již před vydáním trestního příkazu. Určitým pochybením soudu prvého stupně tak bylo pouze to, že tuto okolnost vůbec nevyhodnotil, což napravil soud druhého stupně, který (jak je zřejmé z odůvodnění jeho usnesení) naopak přihlédl také ke skutečnostem tvrzeným státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně v odvolání podaném v neprospěch obviněného a právem zdůraznil, že zjevně nepravdivá výpověď matky obviněného A. P. v postavení svědkyně byla zároveň i novou okolností, neboť k ní došlo teprve v hlavním líčení konaném dne 12. 9. 2013, tedy až po podání odporu obviněným. Odvolací soud současně zkorigoval i další část odůvodnění výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, když správně a přiléhavě uvedl, že k předchozím odsouzením obviněného nelze přihlížet jako k okolnostem přitěžujícím, neboť byla zahlazena v důsledku citovaného amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky, a že proto nelze považovat za přitěžující okolnost ani to, že by obviněný spáchal trestnou činnost ve zkušební době podmíněného odsouzení.
Fikce neodsouzení, k níž došlo aplikací amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky, však na druhé straně nebránila tomu, aby soudy při hodnocení osoby pachatele přihlížely k tomu, že již v minulosti spáchal protiprávní skutek, který jako součást objektivní reality není možno zahladit, a vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k protispolečenskému jednání, jeho vztahu k hodnotám chráněným trestním zákonem, možnosti jeho nápravy apod. Okolnost, že pachatel v minulosti už spáchal takový skutek, totiž nelze pojímat formálně a tím obcházet institut zahlazení odsouzení, resp. tuto okolnost je třeba považovat za významnou z hlediska jeho předchozího života jen tehdy, jestliže se zřetelem k její povaze (např. časový odstup mezi protiprávními skutky, jejich závažnost apod.) ovlivňuje posuzování protispolečenského chování pachatele (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 10/1974 Sb. rozh. trest. ).
V tomto smyslu tedy zejména odvolací soud přihlédl k tomu, že se obviněný ve svém poměrně nízkém věku již několikrát dopustil protiprávního jednání, a to fyzického napadení jiné osoby, které se vyznačovalo brutalitou a surovostí, a zdůraznil, že obviněný evidentně manipuloval či ovlivňoval některé své rodinné příslušníky, aby nepravdivě vypovídali před soudem a vystavil je tak (zcela reálnému) nebezpečí trestního stíhání pro křivou (svědeckou) výpověď. Tento soud přiléhavě poukázal rovněž na absenci jakékoliv sebereflexe obviněného, který v průběhu celého trestního řízení neprojevil žádnou lítost nad svým jednáním, a proto považoval jeho doznání v průběhu odvolacího řízení pouze za formální.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolatelem namítaná pochybení při ukládání trestu neshledal. Proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého dovolání učinil rovněž podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat. Předseda senátu Městského soudu v Brně totiž takový návrh v předkládací zprávě neučinil a pro případný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a