ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.51.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 51/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. února 2014 o dovolání obviněného J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 5 To 72/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 117/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 5 T 117/2012, uznal obviněného J. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„ačkoliv mu byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 1 T 129/2010, uložen mj. i trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců a dále pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2011, sp. zn. 5 T 122/2011, mj. i trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců,
a) dne 6. 7. 2011 v 18:35 hod. v B., přestože není držitelem příslušného řidičského oprávnění, řídil ulicemi města vlastní výkonný motocykl Honda CRB 1000 F, přičemž při jízdě po P. t. na křižovatce s ulicí B. po intenzivním brzdění narazil do levého boku z vedlejší silnice najíždějícího vozidla Škoda Forman, řízeného O. M., přičemž po odklizení havarovaného motocyklu z vozovky a po zjištění situace v osobním automobilu odešel z místa nehody ještě před příjezdem hlídky Policie ČR,
b) dne 14. 8. 2011 ve 23:50 hod. řídil v B. po dálnici … v prostoru … km vlastní osobní automobil Audi 100, bez platné dálniční známky, přičemž nerespektoval pokyn hlídky Celní správy ve složení nstržm. D. S. a nstržm. I.S. k zastavení vozidla a zvýšenou rychlostí se snažil uvedené hlídce ujet, přičemž za stálého pronásledování označeným vozidlem Celní správy se na ulici J. smykem otočil do protisměru a po zablokování zamýšleného směru jeho jízdy se po opakovaném couvání vždy rozjel proti stojícímu služebnímu vozidlu a asi po třetím vycouvání vyrazil směrem vpřed a úmyslným nárazem do levého boku služebního vozidla, ve kterém se nacházeli oba příslušníci Celní správy, si uvolnil cestu a z místa odjel na nedalekou ulici O., kde vozidlo řádně zaparkoval, uzamknul a neprodleně se dostavil na Obvodní oddělení Policie ČR Šlapanice, kde v 1:32 hod. dne 15. 8. 2011 ohlásil údajné odcizení předmětného osobního automobilu Audi; uvedeným jednáním způsobil na služebním vozidle VW Transporter, majiteli vozidla spol. Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem Čerčanská 12, 140 00 Praha 4 škodu ve výši 9.288,-- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako dvojnásobný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [body a), b)], jednak jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [bod b)] a jednak jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [bod b)]. Za tyto trestné činy a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 2 T 110/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 5 To 426/2011, a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 30 T 2/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 To 548/2012, mu uložil podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 60 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Současně přitom zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 30 T 2/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 To 548/2012, jakož i všechny další výroky na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 5 To 72/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému za trestné činy, kterými byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 2 T 110/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 5 To 426/2011, a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 30 T 2/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 To 548/2012, mu podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 60 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Přitom současně zrušil výrok o trestu z obou shora citovaných rozsudků Okresního soudu Brno – venkov ze dne 7. 11. 2011 a ze dne 3. 10. 2012 (ve spojení s rovněž citovanými usneseními Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2012 a ze dne 20. 3. 2013), jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tím v podstatě jen napravil pochybení soudu prvního stupně, který při ukládání souhrnného trestu zrušil pouze druhý z citovaných rozsudků).
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Svobody podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel především namítl, že v průběhu jeho trestního stíhání směřovalo jen velmi málo důkazů přímo k jeho osobě a spíše se jednalo o důkazy jeho vinu neprokazující. Přesto však soudy obou nižších stupňů dospěly k závěru, že se trestné činnosti popsané shora dopustil. Soudy však věc nesprávně posoudily, protože za pachatele stíhaných trestných činů označily jeho jako osobu, která řídila motocykl i osobní automobil Audi. Existence vlastnického práva k těmto vozidlům však nepostačuje k závěru, že vlastník vozidel tato vozidla v době incidentu také řídil. V té souvislosti obviněný zopakoval tvrzení uplatněná již v průběhu své dřívější obhajoby, že v době, kdy došlo k nehodě motocyklu s osobním automobilem, se pracovně nacházel mimo území svého bydliště v K. V. Tuto skutečnost hodlal prokázat i výpovědí svědka P. J., soudy však jeho výslech zamítly. Z výpovědí svědků O.M. a V. B. přitom jednoznačně nevyplynulo, že by motocykl řídil právě on, pokud svědci viděli osobu řidiče na vzdálenost cca 10 m, pak těžko mohli identifikovat rysy jeho obličeje a následně jej rozpoznat ve fotoalbu.
Podle obviněného ani ve druhém posuzovaném případě nebyla totožnost řidiče řádně objasněna, protože oba svědci – policisté nemohli vidět do interiéru vozidla, ačkoliv VW Transporter je vyšší než vozidlo Audi. Jakmile tito svědci uviděli na služebně Policie ve Šlapanicích osobu, která přišla nahlásit odcizení vozidla, mohli si již učinit závěr o tom, že jde o osobu řidiče. Žádné jiné důkazy, které by jej s řízením obou vozidel spojovaly, provedeny nebyly.
Za nesprávné právní posouzení skutku obviněný považoval (v případě dopravní nehody ze dne 14. 8. 2011) rovněž posouzení otázky, zda příslušníci Celní správy v inkriminované době plnili služební úkoly a zda je na ně třeba pohlížet jako na úřední osoby požívající zvýšené ochrany. Z popisu skutku totiž nevyplývá, že by v okamžiku, kdy dali pokyn k zastavení vozidlu Audi a následně toto vozidlo začali pronásledovat, vykonávali „úřední činnost“.
Dovolatel dále spatřoval nesprávnost právní kvalifikace v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl rovněž uznán vinným. Z popisu skutku v bodě b) jasně vyplývá, že střet s vozidlem Celní správy nebyl úmyslný, proto jeho jednání mělo být kvalifikováno jako jednání nedbalostní. Svými dalšími argumenty pak poukazoval na to, že jeho úmysl byl soudy dovozován zejména z dalších zjištění o tom, že má pravomocně uložený zákaz řízení všech motorových vozidel. Logickým závěrem však mělo být, že jeho motiv směřoval k tomu, aby mohl hlídce co nejrychleji uniknout, protože věděl, že má zákaz řízení a nemá dálniční známku, a proto se chtěl vyhnout dalším problémům. Jeho motivem tedy jednoznačně nebylo působit na pravomoc úřední osoby, ale šlo pouze o nenadálou událost, kdy do vozidla Celní správy narazil v důsledku smyku. Pokud by do vozidla Celní správy narážel úmyslně, mohlo to mít za následek výrazné poškození obou vozidel a znemožnění toho, aby z místa ujel. Zároveň měly soudy vzít v úvahu, že byl ve stresové situaci vyplývající z pronásledování příslušníky Celní správy a ve snaze uniknout dostal smyk, který ho otočil proti hlídce; vozidlo hlídky se tak dostalo do protisměru a objevilo se před ním náhle.
Obviněný dále namítl, že ve věci nebyl vypracován znalecký posudek z oboru dopravy, na jehož základě by byly posouzeny stopy na místě dopravní nehody, a z nichž by bylo možné dovodit jeho úmysl. Jeho jednání tedy nemělo být posouzeno jako úmyslné užití násilí ve smyslu §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Další námitky dovolatele směřovaly do uloženého souhrnného trestu. Ve výroku o tomto trestu prý nejsou obsaženy skutkové okolnosti, na jejichž základě by bylo možné aplikovat §43 odst. 2 tr. zákoníku a pro takový závěr nebyla učiněna ani odpovídající skutková zjištění. Z konstatování soudů o jeho předchozím odsouzení nelze dovodit nic o tom, že je odsuzován za trestné činy, které měl spáchat dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
Obviněný zpochybnil také naplnění znaků skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Stanovení výše škody nebylo podle jeho názoru provedeno v souladu s ustanovením §137 tr. zákoníku. Z rozsahu poškození vozidla VW Transporter vyplývá, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru ve srovnání s celkovou cenou poškozené věci. Správně měla být výše škody stanovena podle účelně vynaložených nákladů. Soudy však při určení výše škody vycházely z faktury za opravu, aniž by se zabývaly otázkou amortizace. Takovým postupem však nebyla od výše škody odečtena částka odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením. Z fotodokumentace navíc vyplývá, že vozidlo Audi zanechalo na vozidle Celní správy pouze otisk laku, přičemž oprava takového poškození by byla proveditelná za částku nižší než 5.000,-- Kč.
S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň trval na své osobní účasti u veřejného zasedání.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování
a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Naprosto značná většina námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal převážně rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (dokazování nepovažoval za dostatečné a nesouhlasil se zamítnutím jeho návrhu na výslech svědka P. J.; tvrdil, že nebylo řádně objasněno, v jakém postavení se nacházelo vozidlo Audi a vozidlo VW Transporter v době, kdy měl do vozidla Celní správy najíždět) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (zpochybnil skutková zjištění soudů učiněná na základě provedeného dokazování, zejména nesouhlasil s jejich závěry, že obě vozidla řídil on; nesouhlasil s hodnocením svědeckých výpovědí policistů, kteří prý nemohli dobře rozeznat rysy obličeje řidiče, natož jej přesně identifikovat, stejně svědkové O. M. a V. B. jednoznačně osobu řidiče motocyklu nepoznali). Tím však obviněný primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolatel však uvedl rovněž výhrady, které lze považovat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Tak tomu bylo zejména tehdy, pokud zpochybnil naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě ve smyslu §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (naplnění subjektivní stránky a zejména znaků „úřední osoba“ a „užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby“) a pokud uplatnil výhrady stran nesprávně uloženého souhrnného trestu a (s jistou mírou tolerance) též námitky ke způsobu a výši stanovené výše škody u přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
K této problematice je proto zapotřebí uvést, že zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, spáchá-li takový čin se zbraní.
Ustanovení §127 odst. 1 tr. zákoníku vyjmenovává osoby, které považuje za osoby úřední, a v odst. 2 stanoví, že k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby tyto osoby plnily úkoly státu nebo společnosti a používali přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Toto ustanovení mezi úřední osoby řadí příslušníky ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážníka obecní policie. Za bezpečnostní sbory se podle zák. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky (dále jen „zákon o Celní správě“) považuje i Celní správa České republiky (dále jen „Celní správa“). Ustanovení §28 až 37 tohoto zákona obsahuje výčet oprávnění celníka, přičemž v §35 výslovně stanoví, že při výkonu působnosti orgánu celní správy je celník oprávněn zastavovat osoby a dopravní prostředky.
Z obsahu trestního spisu, konkrétně z Rozkazu ke službě č. 0162BN-1582/2011 na č. l. 48 dále vyplývá, že oba shora jmenovaní příslušníci Celní správy byli ode dne 14. 8. 2011, 19:30 hod. do 15. 8. 2011, 6:30 hod. povoláni do služby na místo T. – M. – rychlostní silnice, dálnice … … km a prováděli zde kontrolu dálničních známek a elektronického mýtného. Už z toho je naprosto evidentní, že oba příslušníci Celní správy nstržm. D. S. a nstržm. I. S. v době incidentu vystupovali jako úřední osoby a používali přitom svěřené pravomoci (zákonem o Celní správě), konkrétně hlídkovali na dálnici a mimo jiné kontrolovali vylepení dálničních známek na čelních sklech osobních automobilů.
Obviněný v další námitce tvrdil, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu, jehož se měl dopustit, neboť jeho úmysl nesměřoval k tomu, aby působil na výkon pravomoci úřední osoby, ale pouze chtěl hlídce ujet, aby neměl další problémy.
Pro správný závěr o tom, zda jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je směrodatná skutková věta formulovaná ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Právě v ní je uvedeno, že obviněný (zkráceně vyjádřeno) „dne … řídil v B. po dálnici … … osobní automobil Audi 100 … bez platné dálniční známky, přičemž nerespektoval pokyn hlídky Celní správy … k zastavení vozidla a zvýšenou rychlostí se snažil … ujet, přičemž za stálého pronásledování označeným vozidlem Celní správy se na ulici J. smykem otočil do protisměru a po zablokování zamýšleného směru jeho jízdy se po opakovaném couvání vždy rozjel proti stojícímu služebnímu vozidlu a asi po třetím vycouvání vyrazil směrem vpřed a úmyslným nárazem do levého boku služebního vozidla, ve kterém se nacházeli oba příslušníci Celní správy, si uvolnil cestu a z místa odjel na nedalekou ulici O., kde vozidlo řádně zaparkoval,…“.
Takováto skutková zjištění jsou přitom zcela zásadní pro posouzení, zda se obviněný pouze pokoušel s vozidlem ujet (jak tvrdí ve svém dovolání), nebo již chtěl působit na výkon pravomoci úřední osoby. Shora popsané jednání obviněného totiž jednoznačně směřovalo k tomu, aby příslušníci Celní správy nevystoupili z vozidla a nezačali prověřovat jeho totožnost. Obviněný se zcela zjevně chtěl vyhnout vlastní kontrole a zjištění, že řídí vozidlo přesto, že mu byl uložen trest zákazu činnosti. V tomto smyslu tedy nelze přisvědčit obhajobě obviněného, že se svým vozem pouze ujížděl před hlídkou Celní správy, dostal smyk, kterým se otočil do protisměru a pak pouhou náhodou v důsledku stresové situace narazil do vozidla Celní správy.
O tom, že se obviněný snažil „zahladit stopy“ svědčí také jeho následné chování, kdy zaparkoval vozidlo v nedaleké ulici a vzápětí šel na nedalekou služebnu Policie ČR nahlásit odcizení svého vozidla. Na základě uvedeného dovolací soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace zvolená soudy nižších stupňů je správná a zákonná.
Také další námitky dovolatele vztahující se k uloženému souhrnného trestu byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny relevantně.
Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu . Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
V obecné rovině je vhodné připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen a lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno o několika sbíhajících se trestných činech. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek. Musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. trest.).
V předmětné věci soudy nižších stupňů ukládaly souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 2 T 110/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 5 To 426/2011, a rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 30 T 2/2012. Přitom je rozhodné, že citovaným rozsudkem ze dne 7. 11. 2011 byl obviněný uznán vinným a odsouzen za trestný čin spáchaný dne 8. 9. 2011 a zmíněným rozsudkem ze dne 3. 10. 2012 za trestné činy spáchané dne 18. 8. 2011 a 23. 8. 2011. Spáchal-li tedy v předmětné věci dva skutky dne 6. 7. 2011 a 14. 8. 2011, je zřejmé, že se jich dopustil ještě předtím, než byl za jinou trestnou činnost uznán vinným a odsouzen shora citovanými rozsudky Okresního soudu Brno – venkov. Nejvyšší soud proto ani v tomto případě tvrzenou vadu neshledal, neboť souhrnný trest byl obviněnému uložen v souladu se zákonem (odvolací soud svým rozsudkem pouze napravil dílčí pochybení, jehož se dopustil soud prvního stupně, jak již bylo zmíněno shora).
Pokud dovolatel dále uplatnil námitky proti výši a způsobu stanovení škody, vztahující se k přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, je zapotřebí uvést, že podle ustanovení §137 trestního zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě.
Základním hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. (resp. §137 trestního zákoníku) bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm.
Soudy obou stupňů zvolily k vyčíslení škody druhé kritérium, a to stanovení výše škody na základě účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav. Vycházely přitom z faktur zaslaných majitelem vozidla Ředitelstvím silnic a dálnic, z nichž je zřejmé, jaké práce byly na vozidle vykonány a jaký materiál použit (srov. č. l. 68 až 71 trestního spisu). Takovému postupu nelze nic zásadního vytknout.
Pokud obviněný namítal, že opravou vozidla došlo k jeho zhodnocení a že proto měly soudy nižších stupňů odečíst od výše škody částku, o kterou došlo ke zhodnocení vozidla, pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že smyslem ustanovení §137 trestního zákoníku je zajistit, aby poškozenému, kterému byla pachatelem trestního činu způsobena škoda, byla taková majetková újma plně kompenzována. Stanovení výše škody by i ve vztahu k osobě poškozeného mělo být spravedlivé. Poškozený nemůže doplácet na situaci, kdy je mu v důsledku poškození vozidla znemožněná manipulace s ním a kdy je nutné vynaložit další náklady na jeho zprovoznění (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/2007).
Dovolací soud tedy ani námitky obviněného stran nesprávně určené výše škody nepovažoval za opodstatněné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a