ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.558.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 558/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2014 o dovolání obviněného R. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 436/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 142/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 2 T 142/2012, uznal obviněného R. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„v době od 1. 9. 2011 do listopadu 2011 včetně, opakovaně, prostřednictvím SMS zpráv a vzkazů nahraných do hlasové schránky mobilního telefonu, vyhrožoval ublížením na zdraví O. I., a to mimo jiné těmito způsoby: „že na ni pošle Ukrajince, že jí zláme všechny kosti, že ji bude sledovat, že mu neuteče“, atp. přičemž tyto výhrůžky byly takového charakteru, že v poškozené vzbudily obavu jednak o její život a zdraví“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a podle §353 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
Pro úplnost je vhodné poznamenat, že ve věci se jednalo již o druhý rozsudek soudu prvního stupně, neboť původní rozsudek ze dne 6. 12. 2012, č. j. 2 T 142/2012-64, jímž soud obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil návrhu na potrestání, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 5 To 17/2013, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný proti citovanému (odsuzujícímu) rozsudku podal odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 To 436/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájkyně Mgr. Lenky Piknové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve svém podání především namítl, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů svůj závěr o vině opřely v podstatě o jediný důkaz, a to o výpověď poškozené O. I. (dále převážně jen „poškozená“). On má však s poškozenou vyhrocené vztahy z osobních důvodů, zejména proto, že je babičkou jeho čtyř dětí a partnerka jej opustila právě na její popud. Proto se také vůči ní dopustil několika verbálních útoků, která však nevybočily z rámce běžných hádek. Soudy z tohoto důvodu měly zohlednit jejich vzájemný a od počátku konfliktní vztah a neměly jeho chování hodnotit podle běžných zvyklostí a pravidel. Měly zejména zkoumat, zda jeho jednání bylo způsobilé vyvolat v poškozené strach o život, zvláště když poškozené nezpůsobil žádnou hmotnou ani jinou újmu, ani nezvýšil intenzitu svého jednání použitím zbraně.
Dále obviněný uvedl, že vyhrožování musí být způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu, vyšší stupeň tísnivého pocitu zla. Proto je nutné odlišit nebezpečné vyhrožování od běžných verbálních projevů, kdy je jen použito „silných slov“. Zákon navíc po stránce objektivní vyžaduje, aby jinému bylo vyhrožováno usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, poškozená však výhrůžky tohoto typu nebyla schopná doložit. Jestliže podle soudu šlo o nevhodné chování, pak měl být postižen pouze pro přestupek, a ne pro trestný čin, protože popsané jednání postrádá potřebný stupeň společenské škodlivosti.
Dovolatel dále vyjádřil překvapení nad tím, že ve (zprošťujícím) rozsudku ze dne 6. 12. 2012 skutková věta obsahovala popis jednání odlišný od (odsuzujícího) rozsudku ze dne 31. 10. 2013, v němž soud prvního stupně nepostavil najisto, jaké konkrétní výhružky měly u poškozené vyvolat důvodnou obavu o její zdraví a život. V tomto smyslu popis skutku nekoresponduje s požadavky ustanovení §120 odst. 3 tr. ř.
S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a současně podle §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby podle §226 písm. a) nebo c) tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatnil již v rámci své obhajoby i v řízení před odvolacím soudem, proto se již jimi soudy nižších stupňů pečlivě zabývaly. Poukázala na skutková zjištění, podle kterých obviněný poškozené vyhrožoval mimo jiné i tím, že na ni pošle Ukrajince, zláme jí všechny kosti a že ji bude sledovat, že mu neuteče, a ta měla i s ohledem na zkušenost s obviněným z doby minulé reálné obavy o svůj život. Vzhledem k výpovědi poškozené, že obviněný byl v minulosti odsouzen za to, že přijel k nim domů a vyhrožoval jí s pistolí u hlavy, se státní zástupkyně domnívala, že jeho výhružky byly skutečně způsobilé v poškozené vyvolat obavu, že budou uskutečněny.
Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu některé námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Bylo tomu tak tehdy, pokud formulovanými výhradami napadal převážně rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně že soudy neakceptovaly jeho obhajobu, že vztahy mezi ním a poškozenou byly od počátku konfliktní, protože je matkou jeho bývalé partnerky, že jejich vzájemné rozepře nepřesáhly obvyklou míru, a že soudy opřely závěr o jeho vině o jediný důkaz – o zcela nevěrohodnou výpověď poškozené). Tím totiž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Obviněný však ve svém podání uplatnil také výhrady, které již lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Šlo zejména o námitky, že jednání popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje základní znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, zejména pak znak „vzbuzení důvodné obavy“ , že popis skutku nekoresponduje s požadavky §120 odst. 3 tr. ř., a že celá věc měla být řešena před správním orgánem jako pouhý přestupek.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že takovéto relevantně uplatněné výhrady dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
K tomu je třeba (alespoň ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že přečinu nebezpečného vyhrožování se podle §353 odst. 1 tr. zákoníku dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu .
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám.
Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava sice nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Konkrétní výroky pachatele je třeba hodnotit ve spojení s jeho dalším konáním a jeho projevy této a teprve na základě komplexního posouzení situace je možné učinit závěr, zda se jedná o vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění. Nevyžaduje se proto, aby výhrůžka pachatele konkrétně obsahovala slova přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, pokud přitom činil úkony svědčící o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 21/2011 Sb. rozh. trest.).
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty citovaného přečinu, jenž je mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Právě z této skutkové věty odsuzujícího rozsudku jednoznačně vyplývá, že „v době od 1. 9. 2011 do listopadu 2011 včetně, opakovaně, prostřednictvím SMS zpráv a vzkazů nahraných do hlasové schránky mobilního telefonu, vyhrožoval ublížením na zdraví O. I., a to mimo jiné těmito způsoby: „že na ni pošle Ukrajince, že jí zláme všechny kosti, že ji bude sledovat, že mu neuteče“, atp. přičemž tyto výhrůžky byly takového charakteru, že v poškozené vzbudily obavu jednak o její život a zdraví“. Bližší skutečnosti pak vyplývají z jeho odůvodnění. Poškozená zejména uvedla, že obviněný ji obtěžoval telefonáty, které byly první tři měsíce sledovaného období velmi časté, volal v noci a opakovaně. Měla obavy telefon nezvednout, protože se bála o svou vnučku. V telefonátech jí nevybíravým způsobem vyčítal, že její dcera od něj odešla, že jim mluví do vztahu, že se stará o co nemá, vyhrožoval, že na ně pošle Ukrajince, apod. Konkrétnější výhrůžky obsahující výrazy jako „…jsi špína…“, „…potřebuješ nakopat do rypáku…“, „…zařiď si ochranku…“, „…půjdu po Vás…, …zaměřuju se na Vás…, ….nikdy to neskončí…“ jsou zřejmé z přepisu SMS zpráv na č. l. 9 trestního spisu. Poškozená vyjádřila obavy o svůj život i své zdraví, poukázala na skutečnost, že ona je živitelkou celé rodiny, protože její manžel i dcera jsou invalidní, navíc se nyní stará i o svá vnoučata, protože dcera se se svými třemi dětmi po odchodu od obviněného odstěhovala k ní. SMS zprávy byly takového charakteru, že ji skutečně vyděsily (srov. č. l. 43 trestního spisu).
Všechny tyto zdůrazněné skutečnosti svědčí o tom, že jednání obviněného vzbudilo u poškozené důvodnou obavu o její zdraví či život, že telefonáty a SMS zprávy obsahující výhrůžky, různá gesta naznačující použití násilí a vulgarismy u ní vyvolaly úzkost a strach. Nejvyšší soud proto přisvědčil správnosti závěrů obou soudů nižších stupňů, že jednání obviněného bylo způsobilé vyvolat u poškozené obavu o její život a zdraví. Právní kvalifikaci zvolenou soudem prvního stupně tak považoval za správnou a zákonnou.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda by mohlo přicházet v úvahu postoupit žalovaný skutek k projednání správnímu orgánu jako přestupek. K tomu v obecné rovině připomíná, že podle trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posouzen čin obviněného, je obecně trestným činem jen protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným (formálním) znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Proto také trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. V závislosti na konkrétních skutkových okolnostech je přitom třeba existenci společenské škodlivosti vyvozovat zejména z povahy a rozsahu zásahu pachatele do chráněných zájmů, takže je zde odůvodněn závěr o uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu a trestněprávních důsledků s ní spojených (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, publikované pod č. T 1378, sešit 75/2011 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
V projednávané věci bylo třeba zhodnotit podstatnou okolnost, která má zásadní vliv na to, zda by věc mohla být projednána v přestupkovém řízení, nebo zda jde již o jednání, jež je nutné postihnout trestně právními normami. Kromě samotné skutečnosti, že obviněný poškozenou obtěžoval telefonicky dlouhodobě (cca 3 měsíce) zejména v nočních hodinách, že ji „prozváněl“ několikrát za sebou a mnohokrát během jednoho dne, že výhrůžky byly vulgární a naznačovaly nevybíravým způsobem, že by jí mohlo být ublíženo na zdraví, to je skutečnost, že se obdobného chování dopustil již v minulosti. Trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2008, sp. zn. 9 T 265/2008, byl totiž uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., který spočíval v tom, že právě poškozené O. I. vyhrožoval pistolí, kterou jí opakovaně se slovy „buď ty, nebo já“ přikládal k hlavě. S ohledem na tuto minulou zkušenost pak další případné výhrůžky obviněného, činěné v časovém horizontu několika měsíců, nabývají na závažnosti. Ze strany poškozené osoby jsou pak i „pouhé“ slovní vulgarismy, urážky a výhrůžky vnímány mnohem konkrétněji a s větší obavou, protože pachatel již jednou ukázal, čeho je schopen. Při zvážení všech těchto skutečností musely již oba soudy nižších instancí dospět k závěru, že shora popsaný skutek obviněného přesáhl hranici, kdy by bylo možné považovat za postačující postihnout jej normami jiných právních odvětví (např. z oblasti správního práva). Trestně právní odezva v podobě odsouzení obviněného je proto zcela namístě.
Pokud jde o poslední námitku, že soudy nedostály požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., pak ani tu nepovažoval Nejvyšší soud za důvodnou.
Jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje konkrétní popis protiprávního jednání obviněného, přičemž jsou zde vyjádřeny všechny znaky příslušné skutkové podstaty. Soud prvého stupně pouze konkretizoval skutkovou větu tak, že upravil výčet slovních výhrůžek, kterých se měl obviněný vůči poškozené dopustit, tak, jak to vyplynulo z provedeného dokazování. Jinak však zůstal popis jednání zcela nezměněn. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou (resp. návrhem na potrestání) se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného (posuzované jako celek) odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a