ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.572.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 572/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2014 o dovolání obviněného S. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 7 To 25/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 64/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 24 T 64/2011, uznal obviněného S. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„dne 23. 10. 2008 v dopoledních hodinách nejpozději do 13:00 hod. na ubytovně v T. v R. úmyslně pustil vodu ve sprchách, které natočil na dveře, dále pustil vodu v umyvadlech, odšrouboval odpady, přeřízl přívod vody ke splachovadlu záchodu, následkem čehož došlo k zatopení sprchy, záchodu, kuchyně, dále odstranil hořáky plynového sporáku a přeřízl přívod plynu ke sporáku, vodou polil stěny, podlahu a vnitřní vybavení pokoje, čímž B. Č., způsobil škodu ve výši 19.680,-- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., za což mu podle téhož ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému za povinnost zaplatit poškozené B. Č. na náhradě škody 19.680,- Kč (se zbytkem uplatněného nároku odkázal poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních).
Obviněný podal proti citovanému rozsudku odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 7 To 25/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ochranném opatření, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §257 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrok o náhradě škody zůstal nedotčen.
Pro úplnost lze dodat, že Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 24 T 64/2011, vyslovil, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 podle čl. IV odst. 1 písm. b).
Obviněný se ani s předchozími rozhodnutími neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Rajchla podal proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Dovolatel nejprve uvedl řadu námitek skutkového nebo procesního charakteru, zejména že nemůže být usvědčován svědkyní M. A., protože na ubytovně uklízela jen jednou týdně, že soudce nemluvil pravdu a mohlo dojít k jeho podjatosti, že někdo zfalšoval jeho podpis při předání trestního příkazu, že mu nebylo umožněno přečíst si trestní spis, protože byl nemocen, že policie neprohledala celý poškozený objekt a v mezidobí mohlo dojít k nezákonné manipulaci, že na ubytovně nebyl sám a objekt se nezamykal, apod.
Dále obviněný poukázal na to, že dům byl podmáčen již v minulosti, že majitelka objektu zakrývala plíseň nábytkem a že objekt koupila pod cenou možná právě z toho důvodu, že byl v neobyvatelném stavu. Uvedl rovněž, že soudní znalkyně zneužila jeho psychického stavu a nezákonně zkoumala také jeho údajnou trestnou činnost. Namítl, že poškozená B.Č. se mu chtěla pomstít za to, že odmítl pracovat v rozporu se zákonem. Popřel, že by se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil. Soudy učiněná skutková zjištění považoval za neúplná a nejasná. Soud vycházel zejména z výpovědí svědkyň M. A. a B. Č., přitom však tyto dvě svědkyně jej měly potkat před budovou ubytovny, na místě činu jej nikdo neviděl. Žádné jiné důkazy proti němu neexistují, nebyly zajištěny ani daktyloskopické ani trasologické stopy.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že hlavní líčení se konalo bez jeho přítomnosti. Soudy obou stupňů sice své rozhodnutí náležitě zdůvodnily a poukázaly na složitost zajištění jeho přítomnosti, přesto však nevyužily všech zákonných možností, aby se mohl hlavního líčení účastnit.
S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, která vzhledem ke zrušeným rozhodnutím pozbyla podkladu, a „přikázal nové projednání“. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu nebo přerušení výkonu rozhodnutí, a to zejména výroku o náhradě škody.
Nejvyšší státní zástupce svého oprávnění ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil, pouze prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání opřít, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále případně jen „Listina“). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána … v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „Úmluva“). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
Přítomnost osob při hlavním líčení obecně upravuje ustanovení §202 tr. ř., kde je uvedeno, že (1) hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce. Přítomnost obžalovaného nebo jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení; §111a se užije obdobně.
(2) V nepřítomnosti obžalovaného může se hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut
a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1). (3) Nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze
v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení přehrát za podmínek uvedených v §211. (4) Hlavní líčení
v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. (5) Ustanovení první věty odstavce 4
se neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Ustanovení odstavce 3 se tu užije přiměřeně.
Z trestního spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 24 T 64/2011 Nejvyšší soud zjistil, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 8. 2. 2010, č. j. ORLT-4474-33/TČ-2008-72, mu bylo doručeno dne 6. 7. 2010, dne 13. 9. 2010 mu byl ustanoven obhájcem JUDr. Jiří Rajchl. Obviněný v přípravném řízení využil svého práva a odmítl vypovídat (č. l. 26), vyrozumění o možnosti prostudovat spis mu bylo doručeno dne 19. 2. 2011 (č. l. 108), k prostudování spisového materiálu se však nedostavil a přítomen byl pouze jeho obhájce (č. l. 113). Obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 9. 3. 2011, č. j. ZT 117/2010-67, byla obviněnému doručena dne 7. 4. 2011. Okresní soud v Litoměřicích v trestní věci nejprve vydal trestní příkaz ze dne 17. 3. 2011, č. j. 24 T 64/2011-119, proti němuž podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Rajchla odpor. Okresní soud poté nařídil hlavní líčení na den 27. 4. 2011, přičemž předvolání k němu převzal obviněný osobně dne 7. 4. 2011 (č. l. 127 verte). Dne 11. 4. 2011 obviněný zaslal okresnímu soudu své vyjádření k věci, přičemž tento přípis soud zaslal jeho obhájci a zároveň obviněného poučil o tom, že věc je třeba projednat v hlavním líčení a že termín jeho nařízení stále platí. V den konání hlavního líčení se obviněný nedostavil, ani se neomluvil, hlavnímu líčení však byl přítomen jeho obhájce. Soud prvního stupně rozhodl, že podle §202 odst. 2 tr. ř. se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, neboť mu bylo řádně a včas doručeno předvolání, v přípravném řízení měl dostatek prostoru se k věci vyjádřit, k hlavnímu líčení se bez omluvy nedostavil, přičemž však z jeho přípisů je zřejmé, že o nařízeném hlavním líčení věděl a již dopředu avizoval, že se ho nezúčastní. Vzhledem k tomu, že se k hlavnímu líčení dostavili všichni předvolaní svědci i znalkyně a že soud měl k dispozici všechny důkazy potřebné ke svému rozhodnutí, mohl jednat i bez přítomnosti obviněného.
Vzhledem ke zjištěným okolnostem ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o správnosti a zákonnosti postupu soudu prvého stupně. Z trestního spisu je totiž zjevné, že všechny úkony trestního řízení byly provedeny v souladu se zákonem, že obviněnému bylo řádně doručeno jak usnesení o zahájení trestního stíhání, tak vyrozumění o možnosti seznámit se se spisem, stejně jako obžaloba a trestní příkaz, přičemž obviněný se ke své trestní věci vyjadřoval vždy pouze prostřednictvím přípisů adresovaných buď státnímu zastupitelství, nebo soudu. Za takového stavu věci však není povinností soudu bezpodmínečně trvat na přítomnosti obviněného u hlavního líčení či jej nechávat předvést, apod. Lze tedy uzavřít, že práva obviněného na obhajobu byla nepochybně zachována, takže jeho výhrady proti postupu soudu jsou zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (konkrétně když namítal, že provedené dokazování nebylo dostatečné, že soudy nedisponovaly přímými důkazy k prokázání jeho viny) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když namítal, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu, že se jednání nedopustil, že vycházely z výpovědí svědkyň, ačkoliv ty jej na místě činu neviděly, nebo když tvrdil, že objekt byl v havarijním stavu již před incidentem, že poškozená se mu chtěla pomstít, apod.). Tím totiž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Nejvyšší soud proto považoval právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. za správnou a zákonnou. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného (posuzované jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku učinil rovněž podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat. Předsedkyně senátu Okresního soudu v Litoměřicích takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. neučinila a pro případný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a