ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.673.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 673/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2014 o dovolání obviněného J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 9 To 386/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 81/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 2 T 81/2012, uznal obviněného J.K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 2. 10. 2011 poté, co poškozenou K. D., přivezl na diskotéku v R., při odvozu do místa bydliště babičky poškozené v obci J. poté, co vysadil její kamarády, v době mezi 4.45 až 5.10 hod., přes slovní nesouhlas poškozené zajel svým osobním vozidlem zn. Chrysler Sebring na polní cestu u vodárny v L. nedaleko K., okres M., kde po ní požadoval pohlavní styk a když nesouhlasila, udeřil ji pěstí do hlavy, škrtil, nereagoval na slovní nesouhlas, pláč, ani odstrkování, svlékl jí oblečení dolní části těla, nalehl na ni a vykonal nechráněný klasický pohlavní styk a následně vezl poškozenou do obce J., přičemž poškozená při zpomalení vozidla u benzínové čerpací stanice u V. pootevřela dveře, obviněný vozidlo zastavil, vystrčil poškozenou z vozidla a z místa odjel“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu za to podle §185 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 9 To 386/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a s použitím §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
„dne 2. 10. 2011 poté, co poškozenou K. D., přivezl na diskotéku v R., při odvozu do místa bydliště babičky poškozené v obci J. poté, co vysadil její kamarády, v době mezi 4:45 až 5:10 hod., přes slovní nesouhlas poškozené zajel svým osobním vozidlem zn. Chrysler Sebring na polní cestu u vodárny v L. nedaleko K., okres M., kde s vědomím jejího silného ovlivnění alkoholem po ní požadoval pohlavní styk a když nesouhlasila, udeřil ji pěstí do hlavy, škrtil, nereagoval na slovní nesouhlas, pláč, ani odstrkování, svlékl jí oblečení dolní části těla, nalehl na ni a vykonal nechráněný klasický pohlavní styk a následně vezl poškozenou do obce J., přičemž poškozená při zpomalení vozidla u benzínové čerpací stanice u V. pootevřela dveře, obviněný vozidlo zastavil, vystrčil poškozenou z vozidla a z místa odjel“.
Takto popsané (proti původnímu znění skutkové věty poněkud upřesněné) jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu za to podle §185 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Antonína Menzela proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především uvedl, že je přesvědčen, že prvoinstanční soud rozhodoval tendenčně, pročež podával stížnost na podjatost předsedkyně senátu, která rozhodovala rovněž dne 26. 4. 2012 o jeho vzetí do vazby v jiné trestní věci vedené Okresním soudem v Mělníku, a to proto, že se měl dopustit zločinu pohlavního zneužití. Tato předsedkyně senátu na něho zcela nepochybně pohlížela jako na osobu, která je již předem odsouzená v obou projednávaných trestních věcech, což se mohlo odrazit i při jejím rozhodování v této věci, když veskrze nevyslyšela návrhy na doplnění dokazování z jeho strany, které měly prokazovat jeho nevinu, a důkazy, které byly provedeny s pochybnou vypovídací hodnotou, vykládala naopak k jeho tíži. Při prvním hlavním líčení také ponechala při čtení obžaloby v jednací síni všechny předvolané svědky a znalce a za stejného složení rozhodovala i o jeho námitce podjatosti. Právě tyto skutečnosti jej současně vedou k podání návrhu na postup Nejvyššího soudu podle §265 o odst. 1 tr. ř. na odložení nebo přerušení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Mělníku (správně mělo být „v Praze“) ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 9 To 386/2013.
Obviněný dále uvedl, že soud prvého stupně zkonstatoval, že měl částečně zneužít bezbrannosti a částečně násilím jiného donutit k pohlavnímu styku, přičemž styk vykonal souloží, zatímco odvolací soud vyslovil nelogičnost, nepřezkoumatelnost a rozpornost takové právní kvalifikace a seznal, že měl násilím donutit poškozenou k pohlavnímu styku a tento vykonat souloží, aniž by opět projevil snahu provést jím navrhované důkazy. Oba soudy se přitom opřely o z jejich pohledu věrohodnou výpověď poškozené i přesto, že u ní absentovalo jakéhokoliv zranění v době bezprostředně po spáchání skutku, byť měla podstoupit z jeho strany agresivní útok, když navíc gynekologické testy prokázaly, že k pohlavnímu styku zjevně nedošlo. Soudy nevzaly v potaz relevantní pochybnosti ve výpovědi poškozené, pochybnosti vykládaly v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, odmítly provést důkazy svědčící v jeho prospěch.
Dovolatel rovněž apeloval na zásadní pochybení orgánů činných v trestním řízení, které spočívá v nesprávném hmotněprávním posouzení v návaznosti na provedené důkazy. Je přitom přesvědčen, že tvrzená pochybení se vztahují k právnímu posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud by měl řešit, zda byla použita správná právní kvalifikace skutku jako zločinu znásilnění, která byla soudy nižších stupňů aplikována odlišně. Skutková věta, která byla použita soudem prvého stupně, nemá oporu v trestním zákoníku, přičemž zjištěná vada byla odvolacím soudem zhojena způsobem, jenž nemá oporu v provedeném dokazování. Za těchto okolností Nejvyšší soud může připustit zásah i do skutkových zjištění, neboť existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Tento nesoulad panuje především v otázce užití skutkové věty soudem prvního stupně, což odvolací soud napravil pouze tím, že změnil skutkovou větu.
Podle dovolatele trestní řízení bylo postaveno veskrze do pozice konfrontace jeho výpovědi a výpovědi poškozené, přičemž veškeré další důkazy byly, vyjma gynekologického vyšetření poškozené, jen důkazy nepřímými. Proto trval na přezkoumání věrohodnosti tvrzení poškozené, jejíž výpověď považuje za lživou a nevěrohodnou. Poškozená v relativně velkém množství konzumovala alkohol a sama spontánně uvedla, že je osobou velmi sexuálně protřelou. Pochybnosti, zda se stal předmětný skutek, prý podtrhuje i její snaha volat na policii v úmyslu stáhnout trestní oznámení, které na něho podala.
Ve vztahu ke konstatování posttraumatické stresové poruchy poškozené dovolatel namítl, že nedošlo k jejímu zevrubnému zkoumání tak, aby bylo možno objektivně sdělit, zda se u ní mohla či nemohla vyvinout tato porucha. Pokud panovaly pochybnosti o tom, zda opravdu došlo k jejímu znásilnění, jen těžko znalec mohl diagnostikovat vznik posttraumatické stresové poruchy, když pro to neexistoval žádný hmatatelný podklad. Je také otázkou, co považovala poškozená za jí tvrzené brutální násilí. Její rozporné a nejisté výpovědi mohou být podle znalce vysvětleny právě tím, že trpěla oním posttraumatickým stresovým syndromem. Je proto otázkou, zda nebylo na místě vyhotovit revizní znalecké posudky. Nalézací soud obdobně jako odvolací soud odmítl další návrhy na doplnění dokazování i provedení vyšetřovacího pokusu, kterým se mělo zjistit, jak dlouho trval celý skutkový děj.
Dále obviněný tvrdil, že odborná vyjádření z oboru genetika neprokázala jakékoliv způsobilé stopy v podobě DNA obviněného a že z rekonstrukce průběhu skutku samotného se podává, že tak, jak jej popisovala poškozená, k pohlavnímu styku prostě nemohlo dojít. Nevěrohodnou a lživou výpověď poškozené prý může dokreslit vyjádření svědkyně N. Š.
Následně dovolatel uvedl, že přestože s provedeným dokazováním nemůže polemizovat, když toto mu nepřísluší vzhledem k zákonným podmínkám uplatněného dovolacího důvodu, nemohl opomenout zmínění základních skutečností, které svědčí v jeho prospěch. Vyslovil názor, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a proto bylo na místě jej obžaloby pro zmíněný skutek zprostit. V samém závěru svého podání pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil tento rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 2 T 81/2012, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve uvedl, že bod I. dovolání obsahuje jen obecné stesky obviněného na údajnou podjatost předsedkyně senátu, které neopřel o žádný dovolací důvod. Vlastní dovolání počíná až tučným textem v závěru bodu I., kde dovolatel teprve uvedl, že napadá „…hmotněprávní kvalifikaci výroku o vině a uloženém trestu“. Ohledně výroku o trestu je však zaměření dovolání nesrozumitelné. Pokud tím dovolatel snad činil námitky proti druhu a výměře uloženého trestu, poté podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dále státní zástupce uvedl, že dovolatel především opakoval námitky proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, zejména nesouhlasil s tím, že odvolací soud „bez opory v provedeném dokazování“ shledal, že (obviněný) měl „násilím donutit poškozenou k pohlavnímu styku“. Tím v podstatě zopakoval totožné argumenty, které uvedl již v řízení před nalézacím soudem i ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přičemž rozsáhlé části textu v bodu III. dovolání jsou pouhou kopií textu z bodu II. a III. tohoto odvolání. Těmito námitkami se však podrobně zabýval již odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (na str. 3). S těmito závěry se státní zástupce ztotožnil, proto na ně odkázal a jen připomněl, že obviněný v této části dovolání ve skutečnosti jen nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními o svém zavinění. Taková argumentace ovšem zjevně nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či podle jiného písmene citovaného odstavce.
Státní zástupce dále uvedl, že dovolatel se v závěru bodu II. svého podání domáhal zásahu do skutkových zjištění odvolacího soudu pro „extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry nalézacích soudů“. Patrně měl na mysli porušení základních postulátů spravedlivého procesu ve smyslu judikatury Ústavního soudu, byť porušení zásad spravedlivého procesu výslovně nenamítal. Již tato okolnost je ovšem překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí z tohoto pohledu, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Sám státní zástupce přitom ve svém vyjádření nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003. Z dovolatelova podání především není patrno, zda měl na mysli skutečně nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právním hodnocením (takový nesoulad by bez dalšího odpovídal tvrzenému důvodu dovolání). Dovolatel však ve svých argumentech zpochybňoval spíše skutková zjištění než právní posouzení skutku. V podstatě neuvedl žádný konkrétní argument, proč by skutek popsaný ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku odvolacího skutku neměl být kvalifikován jako zločin znásilnění. Jeho argumentace tak směřuje k nesouladu mezi provedenými důkazy
a učiněným skutkovým zjištěním, nikoliv mezi učiněným skutkovým zjištěním
a právním posouzením.
Podle státního zástupce dovolateli lze přiznat, že v předmětné věci měla žaloba jen omezený okruh důkazů, neboť jediným přímým důkazem byla výpověď samotné poškozené. Soudy tak musely zvlášť pečlivě důkazy hodnotit a v případě, že by se nepodařilo odstranit pochybnosti o vině dovolatele (zejména pro absenci zranění a stop na těle poškozené, pro její podnapilost, pro chybějící biologické stopy a vzhledem k další obhajobě dovolatele) nezbylo by než jej obžaloby zprostit. Odvolací soud však na str. 3 a 4 napadeného rozsudku vyhodnotil provedené důkazy způsobem, který neobsahuje logické rozpory a s obhajobou obviněného se rozumně vyrovnal. Extrémní rozpor by byl dán pouze v případě „svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a další judikaturu Ústavního soudu). Nemůže se tedy jednat o pouhé odchylky a nepřesnosti ve svědecké výpovědi nebo pochybnosti o důvěryhodnosti svědka, jestliže je soud schopen rozumně se s těmito skutečnostmi vyrovnat v odůvodnění svého rozhodnutí.
Podle státního zástupce se však v předmětné věci o svévolné hodnocení důkazů nejednalo, neboť odvolací soud na okolnosti oslabující věrohodnost poškozené reagoval a věcně se s nimi vypořádal, když z několika logických vysvětlení zvolil variantu, která podporovala obžalobu. Tímto způsobem vcelku rozumně vysvětlil, proč nakonec uvěřil poškozené a nikoliv dovolateli. Nemohla se tak uplatnit ani zásada „v pochybnostech ve prospěch“, která se uplatní pouze tam, kde soud pochybnosti má. Jestliže je však soud schopen dospět hodnocením obou sporných důkazů k tomu, že jednomu z nich uvěří, k postupu podle uvedené zásady není důvod (srov. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, publikovaný pod č. 37/2002 ve svazku 28/2002 na str. 447 Sb. nál. a usn. ÚS).
Za jedinou neobjasněnou otázku státní zástupce považoval, zda poškozená mohla skutečně pootevřít dveře jedoucího vozidla, když se až po skutku pokoušela vozidlo obviněného opustit. Jednalo se však o okolnost pro právní kvalifikaci skutku nepodstatnou, kterou měla být jen prokázána či vyvrácena celková věrohodnost výpovědi poškozené. Vyslovil přitom názor, že byť se z hlediska opatřených důkazů jednalo o případ hraniční, odvolacímu soudu se přesto podařilo odůvodnit svá skutková zjištění takovým způsobem, který není založen na svévolném hodnocení důkazů. Jednalo se o nepodstatnou vadu odůvodnění zrušeného i napadeného rozsudku. I kdyby bylo totiž zjištěno, že obviněná dveře jedoucího vozidla otevřít nemohla, jen stěží by to mohlo zpochybnit věrohodnost její výpovědi. Jestliže se jednalo o mladou ženu ovlivněnou alkoholem, rozrušenou předchozím násilným jednáním pachatele a prchající v noci z jeho vozidla, lze jistě pochopit, že si vůbec nemusela uvědomit a pamatovat, zda vozidlo při otevření dveří dosud jelo či již stálo. Snadno mohla zaměnit pouhé „cloumání“ zamčenými dveřmi s jejich následným otevřením, zvláště když pachatel měl vzápětí poté vozidlo zastavit a poškozená ho měla opustit.
Státní zástupce proto shrnul, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem dílem neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenamítal nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení; pokud namítal extrémní nesoulad (patrně skutkových zjištění s provedenými důkazy), není z odůvodnění soudních rozhodnutí patrno svévolné hodnocení důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu. V samém závěru svého vyjádření pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zjevné, že naprostá většina dovolatelových námitek se s tímto dovolacím důvodem míjela, resp. nebyla uplatněna relevantně. Námitky jím uplatněné lze pro přehlednost shrnout pod několik bodů.
Především dovolatel vylíčil svůj pohled na počínání předsedkyně senátu Okresního soudu v Mělníku JUDr. Marcely Buštové, která rozhodovala v jeho trestní věci, v němž spatřoval její podjatost. Takto uplatněnou námitku však nelze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. písm. g) tr. ř., neboť reálně by přicházel v úvahu pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který však dovolatel neuplatnil. Uvedenou námitku je proto třeba považovat za námitku irelevantní.
V rámci této námitky dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 9 To 386/2013. K tomu je třeba uvést, že podle citovaného ustanovení předseda senátu Nejvyššího soudu může odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Už z tohoto zákonného textu je zřejmé, že jde o ustanovení fakultativní, pro jehož aplikaci však předseda senátu Nejvyššího soudu (i s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání) neshledal důvod.
Naprosto nepřípadnou je i dovolatelova výhrada, že soudy nižších stupňů nepostupovaly podle zásady „in dubio pro reo“. Taková námitka požadující, aby soudy rozhodovaly v pochybnostech ve prospěch obviněného, je totiž námitkou vysloveně procesního charakteru, a tudíž pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelnou.
Dovolatel ve svém podání dále uvedl, že napadá také hmotněprávní kvalifikaci výroku o vině a uloženém trestu. Stejně jako v předchozím případě námitkou proti uloženému trestu nemohl naplnit uplatněný dovolací důvod, neboť výrok o trestu je možné v zásadě napadat jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen tret ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Proto i tuto námitku je třeba považovat za irelevantní.
Pod obecně formulovanou námitkou proti hmotněprávní kvalifikaci výroku o vině dovolatel ve svém podání rozvinul velmi obšírnou polemiku vztahující se ke skutkovému ději, k věrohodnosti provedených důkazů (resp. k nevěrohodnosti některých z nich, především pak poškozené), k návrhům na provedení dalších důkazů, a současně komentoval a zpochybňoval závěry soudů obou stupňů (srov. shora). V rámci této polemiky vyslovil názor, že Nejvyšší soud jako soud dovolací může za určitých okolností připustit zásah i do skutkových zjištění provedených soudy nižších stupňů, existuje-li mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů extrémní nesoulad.
K výkladu pojmu tzv. extrémního nesouladu se v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu v minulosti vyjádřil i Nejvyšší soud. Například v usnesení ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, vyslovil, že
„S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen výjimečně v případech, když objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů např.:
- nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy,
- nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení,
- jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.
Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda tato námitka je akceptovatelná a relevantní.
Pokud by však dovolatel tuto výhradu pouze vyslovil, ale už ji nezdůvodnil, v takovém případě Nejvyšší soud není povinován ji vyhledat a „domýšlet si“, v které části rozhodnutí obhajoba extrémní nesoulad vidí a z jakého důvodu. Z toho tedy vyplývá, že pokud dovolatel uvede pouze tento argument, ale bez relevantního zdůvodnění, tak jej Nejvyšší soud nemůže akceptovat. To samé platí i v případě, kdy dovolatel namítá extrémní nesoulad pouze účelově, tj. z důvodu, že soud druhého stupně odmítl provést důkazy jím navrhované.“
Z tohoto pohledu je zjevné, že dovolatel ve svém podání sice nabídl rozsáhlou polemiku s rozhodnutími obou soudů nižších stupňů, především se způsobem hodnocení důkazů z jejich strany a k rozsahu provedeného dokazovaní, k němuž vznesl celou řadu výhrad, avšak učinil tak způsobem, který Nejvyšší soud nemohl akceptovat. Jak už výstižně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, z obsahu odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí je zřejmé, že soudy se posuzovanou věcí zabývaly velice pečlivě a své skutkové i právní závěry přesvědčivě vysvětlily. Navíc je evidentní, že dovolatel svým podáním zaměnil charakter dovolacího řízení, když Nejvyššímu soudu předložil jako dovolání podání, které se v celé řadě jeho částí textově shoduje s textem odůvodnění jeho předchozího odvolání obsaženým na č. l. 655 až 660 spisu.
Třebaže zásah do skutkových zjištění soudů lze v rámci řízení o dovolání připustit, může tomu tak být jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejedná, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Nejvyšší soud přitom akcentuje, že při svém rozhodování nepřehlédl jistou specifičnost posuzovaného trestného činu, u něhož je při zjišťování skutkového stavu věci zcela obvyklé, že výpovědi obviněného a poškozené bývají diametrálně odlišné a další důkazy jsou povětšinou důkazy nepřímými. Jelikož řešený případ není v tomto směru případem nikterak výjimečným, musely se oba soudy nižších stupňů tím spíš při zjišťování skutkového stavu vypořádat s mnohdy rozporuplnými důkazy. Podle názoru Nejvyššího soudu se jim to podařilo způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti, zvláště když v podstatě všechna jejich stanoviska k dovolatelem zpochybňovaným důkazům jsou podrobně rozvedena v odůvodnění jejich rozhodnutí. I proto postačuje na tomto místě na ně odkázat, stejně jako na přiléhavé vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, a jen zdůraznit některé okolnosti.
Dovolatelem namítanou odlišností ve skutkové i právní větě rozsudku je odvolacím soudem změněný výrok, že (obviněný) jiného násilím donutil k pohlavnímu styku, přičemž čin vykonal souloží , zatímco nalézací soud jeho jednání vymezil, tak, že částečně zneužil bezbrannosti a částečně násilím jiného donutil k pohlavnímu styku, přičemž styk vykonal souloží . Přestože dovolatel namítal, že není jasné, co tímto sdělením nalézací soud sledoval, je z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé (srov. stranu 11 prvý odstavec in fine), že použitou formulaci náležitě vysvětlil. Stejně tak se soud prvního stupně vypořádal s dovolatelovou námitkou, že provedení skutku, tak jak jej popisovala poškozená, nebylo možné (srov. stranu 9 odstavec třetí odůvodnění jeho rozhodnutí). Tento soud se neopomněl vyjádřit ani k výsledkům fyziodetekčních vyšetření obviněného i poškozené (srov. stranu 9 odstavec čtvrtý tohoto rozhodnutí), přičemž v obou případech zhodnotil, které jejich reakce byly shledány atypickými. Nalézací soud neponechal stranou ani zhodnocení výsledků odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie (srov. stranu 9 odstavec čtvrtý jeho rozsudku) a zaujal stanovisko i k návrhům obviněného na doplnění dokazování (srov. stranu 10 odstavec druhý jeho rozhodnutí, kde odůvodnil zamítnutí těchto návrhů).
Rovněž odvolací soud uvedenou dílčí změnu ve skutkové i právní větě svého rozsudku následně také vyložil v jeho odůvodnění (srov. stranu 4 poslední odstavec a stranu 5). Pokud v návaznosti na uvedenou námitku dovolatel zpochybňoval také skutkové závěry soudů o násilí, jehož se měl na poškozené dopustit, odvolací soud podal v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 5 odstavec čtvrtý) výstižnou odpověď i na tuto výhradu, a přesvědčivě se vypořádal i s další dovolatelovou námitkou o vlivu alkoholu na poškozenou (srov. stranu 5 odstavec prvý až čtvrtý).
V podstatě jedinou výjimku z celkově řádného odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí tak tvoří absentující stanovisko k tvrzení obviněného, že obviněná nemohla za jízdy vyskočit z jeho automobilu (přesněji vyjádřeno nalézací soud považoval provedení navrženého důkazu za nadbytečné, zatímco odvolací soud se tímto tvrzením nezabýval). Nejvyšší soud se i v tomto směru ztotožňuje se názorem státního zástupce, na které z hlediska procesní ekonomie tímto odkazuje (srov. shora).
Souhrnem tak Nejvyšší soud rekapituluje, že naprostá většina námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil, směřovala do rozsahu provedeného dokazování a potažmo do oblasti skutkového zjištění, které se snažil zpochybnit. Jak ale již bylo výše uvedeno, dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší revidovat rozsah a úplnost provedeného dokazování, ani přesvědčivost hodnocení provedených důkazů a správnost skutkových zjištění. Navíc Nejvyšší soud nenalezl ani nelogičnosti a rozpory svědčící o libovůli soudů nižších instancí při hodnocení důkazů, které by ho mohly vést k závěru o možném extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními, naopak tvrzení dovolatele o tomto nesouladu shledal jako účelové bez relevantního obsahu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a