ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.902.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 902/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2014 o dovolání obviněné N. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 4 To 193/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 181/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné N. N. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 4. 2011, sp. zn. 91 T 181/2010, uznal (společně s obviněnou T. D.) obviněnou N. N. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
„společně s již odsouzenými L. Š., a B. L.,
v přesně nezjištěný den v měsíci září 2007 v B. obviněná N. N. v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch přemluvila pod příslibem vyplacení finanční hotovosti obviněnou T. D. a dále spoluobviněné L. Š., a B. L., k uzavření sňatku s cizinci s tím, že sňatek uzavřou formálně, a to pouze za účelem opatření povolení k pobytu v České republice pro cizince, kdy následně pro L. Š., T. D. a B. L. pomohla na Magistrátu města Brna opatřit doklady potřebné pro uzavření sňatku v cizině, zejména cestovní pasy, dne 23. 9. 2007 je odvezla vozidlem do A. a K., kde se dne 24. 9. 2007 v A. v obci G. provdala L. Š. za občana A. H. R., dne 25. 9. 2007 se v K. v obci G. provdala obviněná T. D. za občana K.D. P., a dne 25. 9. 2007 se v A. v obci G. provdala B. L. za občana A. A. M., kdy s manžely se všechny tři setkaly poprvé až při svatebním obřadu a po obřadu se ihned všechny vrátily zpět do České republiky, kde za uzavření sňatku převzala od obviněné N. N. obviněná T. D. finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč, přičemž za zprostředkování shora uvedených sňatků převzala obviněná N. N. v K. blíže neurčenou finanční hotovost od dosud neustavené osoby, z čehož měla majetkový prospěch“.
Takto popsané jednání obviněné N. N. soud právně kvalifikoval jako trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, ve znění do 31. 12. 2009, a uložil jí za to podle §171d odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně jednání spoluobviněné T. D. právně kvalifikoval jako trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1 tr. zákona, ve znění do 31. 12. 2009, a uložil jí za tento trestný čin a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 9 T 181/2010, který nabyl právní moci dne 6. 1. 2011, podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou; současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Městského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti odsuzujícímu rozsudku podala obviněná N. N. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 4 To 193/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Ilony Sedlákové proti němu podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatelka uvedla, že odsuzující rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť nalézací soud se nevypořádal s částí její obhajoby týkající se hmotněprávního posouzení skutku, na což nereagoval ani soud odvolací. Soud prvního stupně prý vykládal §171d tr. zákona extenzivním způsobem, tedy v její neprospěch. Pokud toto ustanovení v rámci českého právního řádu navazuje na zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“), jsou tyto pojmy definovány právě v tomto zákonu; z hlediska právní teorie se jedná o zachování principu jednoty právního řádu. Zmiňovaný zákon [např. v §119/1 písm. c) bod 2.] vymezuje neoprávněný pobyt na území (České republiky; dále jen „ČR“) jako pobyt bez víza, ačkoliv k tomu cizinec není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu , tedy vymezuje neoprávněný pobyt jako pobyt „na černo“ a znak neoprávněný pobyt na území republiky v §171d tr. zákona musí být v trestním řízení vykládán a aplikován stejně.
Podle dovolatelky pouze takto zákonem vymezený neoprávněný pobyt (na území ČR) je porušením povinnosti cizince podle §103 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb. a přestupkem podle §156/1 písm. h) tohoto zákona. Je proto logické, že zákon může napomáhání jiné osoby cizinci v porušování jeho zákonné povinnosti a v páchání tohoto přestupku postihovat jako trestný čin. Jednání cizince spočívající v získání pobytu povoleného na základě uzavření sňatku není povinností podle §103 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., není ani přestupkem podle §156/1 písm. h) tohoto zákona a není ani porušením jiné povinnosti uložené zákonem, a to ani v případě, že se jedná o účelový sňatek. Napomáhání při tomto jednání pak nemůže být trestným činem. Jednání cizinců „H. R., D. P. a A. N.“ ( dovolatelka zde i na několika dalších místech svého podání uvedla nepřesně příjmení některých obviněných – srov. jejich správná příjmení ve shora citované skutkové větě odsuzujícího rozsudku) uvedené v obžalobě není porušením zákonné povinnosti ani přestupkem podle zákona č. 326/1999 Sb., ani podle jiného zákonného ustanovení, a proto její jednání není napomáháním k neoprávněnému pobytu. Situaci cizince neoprávněně pobývajícího na území republiky řeší ustanovení §119 zákona č. 326/1999 Sb. Neoprávněný je pouze pobyt toho cizince, který tu pobývá bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo pobývá bez jiného platného oprávnění k pobytu. K trestnému činu napomáhání k neoprávněnému pobytu (na území ČR) zatím neexistuje dostatečná judikatura ani literatura. Definici pojmu „neoprávněný pobyt“ obsahuje rovněž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES v čl. 3 bod 2), z níž je zřejmé, že za neoprávněný pobyt je považován pobyt bez pobytového povolení.
Soudy obou stupňů se podle dovolatelky rovněž nevypořádaly s pojmem „neoprávněný pobyt“ ani z hlediska toho, zda se jedná o blanket a §171d tr. zákona je blanketovou skutkovou podstatou, nebo zda se jedná o normativní znak skutkové podstaty (dovolatelka tu odkázala na publikaci Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné, Obecná část, autorů Vladimír Kratochvíl a kol., Praha: C. H. BECK, I. vydání 2009, a citovala části textu na str. 187, 242 a 267). To je podle dovolatelky významné z hlediska úvah o jejím zavinění a z hlediska možnosti aplikace ustanovení o právním omylu v její prospěch. Součástí skutkové věty prý není popis skutkových okolností, které by zahrnovaly, že buď znala normu, na kterou odkazuje blanket, tedy zákon č. 326/1999 Sb., nebo normativní znak skutkové podstaty „neoprávněný pobyt“ v jeho obsahu a významu, v jakém je užíván v zákoně č. 326/1999 Sb.
Obviněná dále uvedla, že v řízení před soudy nebyl proveden žádný důkaz, že by jednala v úmyslu získat prospěch. Ani skutková věta odsuzujícího rozsudku v tomto směru není konkrétní a uvedený znak subjektivní stránky trestného činu nelze dovozovat jen z toho, že údajně nevyplatila spoluobviněné T. D. v plné výši slíbenou odměnu 30.000,- Kč. A soudy prý nemohly nahradit důkazy úvahou, že stěží si lze představit jakékoli než právě finanční důvody i na straně hlavní organizátorky trestné činnosti (tj. obviněné).
Dovolatelka ve svém podání rovněž tvrdila, že skutek, pro který byla uznána vinnou, hodnotily soudy vysoce extenzivně. Tento názor opřela o to, že H. R., D. P. a A. M. neučinili žádné úkony směřující k získání pobytu na území ČR, či jiným způsobem se nepokusili za její pomoci na území ČR dostat a pobyt zde legalizovat. Současně prý nebylo zjištěno, že by jmenovaní cizí státní příslušníci uzavřeli předmětné sňatky právě za účelem zisku takového povolení k pobytu. Ovšem i kdyby soud přistoupil na domněnku, že sňatky byly uzavřeny za účelem legalizace pobytu manželů na území ČR, bylo by třeba takové jednání posoudit maximálně jako přípravu k trestnému činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky ve smyslu §171d tr. zákona; s ohledem na charakter trestné činnosti je prý zřejmé, že takové jednání není trestným činem, nebylo-li spácháno alespoň ve stadiu pokusu. O pokus by se mohlo jednat pouze v případě, že by uvedení cizinci z titulu manželství s občankami ČR alespoň podali žádost o přechodný nebo trvalý pobyt rodinného příslušníka občana EU a tím se pokusili získat oprávnění k pobytu (dovolatelka tu odkázala na znění §20 odst. 1 tr. zákoníku).
Podle obviněné oba soudy nižších instancí nepřihlédly ani k tomu, že trestný čin podle §171d tr. zákona je normou, která postihuje tzv. zdánlivou součinnost, protože cizinec, kterému pachatel napomáhá a který se na jednání pachatele podílí, sám trestně odpovědný není. Pachatel tohoto trestného činu není postižitelný podle ustanovení o trestní součinnosti jako pomocník k trestnému činu, ale jeho pomoc je trestným činem se samostatnou skutkovou podstatou. Stadium trestného činu pachatele je třeba posuzovat ve vztahu ke stadiu jednání cizince. Pokud se cizinec s pomocníkem teprve k získání pobytového oprávnění chystají, ale nepodají žádost o pobyt, jedná se o přípravu, neboť ze samotného uzavření účelového sňatku žádné oprávnění k pobytu nevyplývá (k tomu dovolatelka znovu odkázala na str. 317 již výše zmíněné publikace Kurs trestního práva). Jednání, pro které byla uznána vinnou, proto není a nemůže být trestným činem, a to s ohledem na jeho stadium. Na podporu své argumentace předložila kopii rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 4 T 131/2012, a zdůraznila, že soud v této skutkově takřka shodné věci zprostil obviněné viny právě z důvodu, že jejich jednání dospělo maximálně do stadia přípravy.
V závěru svého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2011, č. j. 91 T 181/2010 – 141, ve výroku o vině a trestu ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2011 (správně mělo být ze dne 28. 6. 2011), č. j. (správně mělo být sp. zn.) 4 To 193/2011, a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby o ní znovu jednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v úvodu svého podání uvedl , že obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má zřejmě vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Brně (jakožto soudu nalézacího), a že usnesení odvolacího soudu chtěla dovolatelka patrně napadnout pouze podle písm. l ) citovaného ustanovení. Co se týče dovolacího důvodu podle písm. k) uvedeného ustanovení, není z obsahu dovolání patrno, v jakém řízení a jakým způsobem mělo dojít k jeho naplnění – dovolatelka k němu nic bližšího neuvedla a ani necitovala jeho zákonný text. Ohledně tohoto důvodu se tak může jednat o pouhou písařskou chybu, proto není možno se k němu vyjádřit.
V obecné rovině pak státní zástupce poznamenal, že dovolatelka obsáhle citovala texty právních předpisů a názory nauky na různé právní instituty. Přitom však neuvedla žádný odkaz na judikaturu, naopak vyšla z nesprávného názoru, že k předmětnému trestnému činu taková judikatura „zatím neexistuje“. Ve skutečnosti je tato judikatura dostatečně obsáhlá a poměrně ustálená. Na jejím základě se pak vyjádřil k jednotlivým argumentům dovolatelky.
K uplatněné námitce, že neoprávněný je jen pobyt cizince, který nemá vízum, státní zástupce uvedl, že Nejvyšší správní soud (dále převážně jen „NSS“) již ve svém rozsudku ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006-64, publikovaném pod č. 1335/2007 Sb. rozh. NSS, shledal, že uzavření fingovaného manželství může „závažným způsobem narušit veřejný pořádek“ ve smyslu §87h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Mimo jiné i z tohoto judikaturního rozhodnutí vycházel Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 57/2008, publikovaném pod č. 55/2008 Sb. rozh. trest., v němž shledal, že tzv. účelové manželství „slouží jen k obcházení zákona č. 326/1999 Sb., nevytváří se jím skutečné rodinné vztahy a nemůže proto být citovaným důvodem vylučujícím uložení trestu vyhoštění“. V dalším usnesení ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1295/2010, publikovaném pod č. 8/2012 Sb. rozh. trest., se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda je možno považovat za oprávněný takový pobyt cizince na území ČR, jestliže tento získal povolení k pobytu na podkladě právního úkonu, kterým se obchází zákon, konkrétně „na základě účelového souhlasného prohlášení o určení otcovství k dítěti, za jehož druhého rodiče jím byl v rozporu se skutečností označen český státní občan“. A dospěl k závěru, že takový pobyt oprávněný není. Obcházení zákona zde dovodil z §87 l odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném od 21. 12. 2007 do 31. 12. 2010, resp. §87 l odst. 1 písm. c) téhož zákona ve znění účinném od 1. 1. 2011, podle něhož se cizinec dopustí obcházení citovaného zákona „zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství“.
Podle státního zástupce lze tento judikát vztáhnout jak na případy účelově přiznaných otcovství, tak na případy účelově uzavřených manželství, což patrno i z jeho odůvodnění – z odkazu na již shora citované rozhodnutí č. 55/2008 Sb. rozh. trest., které se týká právě účelových manželství. Rozhodnutí č. 8/2012 Sb. rozh. trest. bylo navíc potvrzeno usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 1498/11, jenž se s názory Nejvyššího soudu ztotožnil a v odůvodnění svého usnesení zejména uvedl, že „ stěžovatelovo jednání spočívající v účelovém uzavření manželství je vskutku závažným porušením veřejného pořádku i přesto, že se nedopustil přímo jednání protizákonného“ . Neoprávněnost pobytu na území ČR proto soudy důvodně dovozují zejména i v případech, kdy cizinec získal povolení k pobytu účelovým uzavřením manželství nebo účelovým souhlasem s určením otcovství.
Státní zástupce se poté vyjádřil k námitce dovolatelky, že nedošlo ani k pokusu předmětného trestného činu, protože cizinci žádost o povolení pobytu nepodali. Přitom znovu odkázal na již shora citované rozhodnutí č. 8/2012 Sb. rozh. trest. (a popsal skutek, který spočíval ve snaze M., již pobývajících v ČR na základě povolení k přechodnému pobytu, opatřit si povolení k pobytu trvalému; obviněný jim zajistil muže ochotného uznat otcovství k jejich dětem, ten spolu s cizinkami na zvláštní matrice podepsal nepravdivé souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství k nezletilému, ale poté se cizinky zalekly a od získání trvalého pobytu v ČR se rozhodly upustit; i za této situace byl zprostředkovatel uznán vinným trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1 tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona; v jeho jednání tedy nebyla spatřována pouhá příprava předmětného trestného činu). V dalším svém usnesení ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 970/2013, se Nejvyšší soud zabýval otázkou dokonání obdobného přečinu podle §341 odst. 1 tr. zákoníku ještě podrobněji. Reagoval na zcela totožnou námitku obhajoby, jakou nyní předložila dovolatelka, totiž že cizinci se ani nepokusili získat pobyt na území ČR, když ani nepodali příslušnou žádost. Nejvyšší soud přiléhavým způsobem vysvětlil, že „jednání jiného (cizince) ovšem zmiňovaným ustanovením trestního zákoníku nijak postihováno není, a proto nerozhoduje, zda cizinec následně neoprávněný pobyt získal či jaké fáze souvisejících řízení o něm dosáhl“, a proto že předmětný přečin byl dokonán již tím, že „obviněný prohlášením, že je pokrevním otcem dítěte cizinky, umožnil cizince žádat o povolení k trvalému pobytu, tedy již tímto úkonem pomohl jinému (cizinci) k neoprávněnému pobytu“.
S těmito závěry Nejvyššího soudu se státní zástupce ve svém podání ztotožnil a na jejich podrobné odůvodnění pro stručnost v plném rozsahu odkázal. Dodal k nim jen další argument, proč není k trestnosti předmětného jednání zapotřebí, aby se cizinci o získání povolení k pobytu alespoň pokusili. Pokud by si totiž zákonodárce takovou podmínku trestnosti přál, do textu zákona by ji uvedl. Tak učinil například při popisu skutkové podstaty trestného činu účast na sebevraždě podle §230 odst. 1 tr. zákoníku. K trestnosti takového „účastníka“ bylo zapotřebí, „došlo-li alespoň k pokusu sebevraždy“. Stejnou podmínku obsahuje skutková podstata přečinu účast na sebevraždě i v současnosti, jak je patrno z §144 odst. 1 tr. zákoníku. Napomáhání podle §171d odst. 1 tr. zákona, ani podle §341 odst. 1 nynějšího trestního zákoníku, však žádnou takovou podmínku neobsahuje. Jednání cizince (onoho „jiného“) je proto pro trestnost pachatele nerozhodné, když samotný cizinec pachatelem trestného činu není, tím neexistuje žádný hlavní pachatel a nemohou se tak uplatnit obvyklá pravidla akcesority účastenství.
Státní zástupce dále uvedl, že rozhodnutí nalézacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak správné, neboť odvolání obviněné bylo důvodně zamítnuto. Lze připustit jen tolik, že odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je poněkud kusé. Kdyby odvolací soud opřel svůj závěr o právním posouzení věci o podrobnější úvahy, bylo by jeho rozhodnutí přesvědčivější, zvláště když takové podrobné a konkrétní úvahy již obsahuje shora citovaná judikatura. Připomněl ovšem, že dovoláním nelze napadat samotné odůvodnění rozhodnutí.
Jen pro úplnost státní zástupce dodal, že v závěru svého podání dovolatelka napadla i učiněná skutková zjištění, když uvedla, že neexistuje důkaz o jejím úmyslu se obohatit. Skutkové námitky by však mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen zcela výjimečně, pokud by podle judikatury Ústavního soudu došlo konkrétním způsobem k porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Protože dovolatelka nic takového neuvedla, je již tato okolnost překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí, jak je patrno například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Státní zástupce pak ve svém vyjádření nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného (tady odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003).
V závěru svého vyjádření státní zástupce shrnul, že obě námitky relevantně dovolatelkou uplatněné proti právnímu posouzení skutku jsou zjevně neopodstatněné; ohledně skutkových zjištění pak dovolatelka nevznesla příslušně formulovanou konkrétní námitku. Proto navrhl , aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Na samém počátku svého podání dovolatelka uvedla, že podává dovolání z důvodů uvedených v §265 odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř. V dalším textu již však blíže nespecifikovala, která část její argumentace a které z formulovaných námitek by měly odpovídat tomu kterému z uplatněných dovolacích důvodů.
Tento nedostatek se týká především dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř ., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V podání dovolatelky totiž není naprosto žádná argumentace, která by tomuto dovolacímu důvodu odpovídala. Proto se lze (ve shodě se státním zástupcem) domnívat, že uvedení tohoto dovolacího důvodu je nejspíš písařskou chybou dovolatelky. V opačném případě (tedy pokud nešlo o písařskou chybu) by stejně Nejvyšší soud vzhledem k absenci odpovídající argumentace nemohl dospět k závěru, že tento dovolací důvod byl uplatněn relevantně.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka jako další důvody svého podání uvedla dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Tady se lze domnívat (opět s ohledem na absenci zevrubnější argumentace), že první z těchto důvodů [podle písm. g)] dovolatelka zřejmě chtěla vztáhnout k odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Brně (jakožto soudu nalézacího), zatímco druhým z nich [podle písm. l )] chtěla patrně napadnout usnesení Krajského soudu v Brně (jakožto soudu odvolacího).
Z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci soud druhého stupně rozhodl tak, že odvolání obviněné po jeho projednání ve veřejném zasedání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [v dané věci konkrétně ve spojení s dovolacím důvodem pod písm. g) tr. ř.].
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatelka v části svého podání vyjádřila nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů, jsou takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Nejinak tomu bylo, pokud tvrdila, že se nalézací soud nevypořádal s částí její obhajoby, neboť takto pojatou námitkou rovněž napadala provedené dokazování a hodnocení důkazů, tedy vytýkala údajný nedostatek procesního charakteru.
Proto pokud by obviněná ve svém podání uplatnila jen dosud uvedené dovolací námitky, Nejvyšší soud by musel její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Dovolatelka však ve svém podání vyslovila několik dalších námitek, které již jsou z výše uvedených hledisek pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné.
Tyto námitky však Nejvyšší soud shledal – z důvodů níže rozvedených – zjevně nedůvodnými.
Primární námitkou, kterou dovolatelka v tomto směru prezentovala, je tvrzení, že podstata trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d tr. zákona spočívá v pomoci cizinci při porušování konkrétní povinnosti a při páchání konkrétního přestupku podle zákona č. 326/1999 Sb. a že jednání dotčených cizinců, kteří uzavřeli sňatky s občankami ČR není porušením zákonné povinnosti ani přestupkem podle zákona č. 326/1999 Sb., a tudíž její jednání není ani napomáháním k neoprávněnému pobytu podle §171d tr. zákona. Svoji argumentaci vystavěla na výkladu pojmu „neoprávněný pobyt“, přičemž odkázala na již shora zmíněná ustanovení zákona č. 326/1999 Sb. a zdůraznila, že neoprávněný pobyt vymezuje tento zákon jako pobyt bez víza. V závěru této části svého podání pak tvrdila, že k danému trestnému činu zatím neexistuje dostatečná judikatura.
Takové argumentaci dovolatelky však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
K tomu je ale zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1 tr. zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009) se dopustí (resp. dopustil), kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území republiky . Aplikace odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení pak přichází (resp. přicházela) u toho, kdo čin uvedený v odstavci 1 zorganizuje .
V souvislosti s tím je třeba zmínit, že oba soudy nižších instancí, pokud kvalifikovaly jednání obviněné podle citovaného ustanovení trestního zákona č. 140/1061 Sb. v uvedeném znění, a nikoliv podle odpovídajícího ustanovení trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jednak evidentně respektovaly dobu, kdy se obviněná zjištěného jednání dopustila, jednak zřetelně aplikovaly ustanovení §16 odst. 1 tr. zákona, podle něhož trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (shodně vyznívá i nyní účinné ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku).
Takový jejich výklad uvedeného hmotněprávního ustanovení dovolatelka ve svém podání nikterak nezpochybnila. Už proto není nikterak přiléhavé její tvrzení, že soudy zjištěné jednání by bylo třeba „posoudit maximálně jako přípravu k trestnému činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky ve smyslu §171d tr. zákona“ a že „s ohledem na charakter trestné činnosti je zřejmé, že takové jednání není trestným činem, nebylo-li spácháno alespoň ve stadiu pokusu“. Takovou argumentací se totiž obviněná zjevně dovolává použití ustanovení §20 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož „jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu “ . Použití tohoto ustanovení však v žádném případě nepřicházelo v úvahu, neboť oba nižší soudy při svém rozhodnutí neaplikovaly trestní zákoník , nýbrž (z důvodů výše vyložených) trestní zákon, jenž takovouto podmínku u přípravy trestného činu nevyžadoval.
V obecné rovině je vhodné k soudy správně použitému trestnému činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1 tr. zákona (ve výše uvedeném znění) dále uvést, že podle odborné literatury jeho objektem je zájem státu na kontrole osob, které překračují jeho státní hranici a pobývají na území republiky. Jeho objektivní stránka má fakticky podobu účastenství (arg. „… kdo jinému pomáhá …“ ), které zde zákonodárce považuje za jednání pachatele samotného, nikoliv za jednání účastníka; trestní postih se omezuje pouze na zištné jednání (arg. „… v úmyslu získat majetkový nebo jiný prospěch …“ ), což znamená, že jsou z něho vyňata jednání motivovaná citovými, zejména příbuzenskými vazbami osob blízkých (srov. Jelínek J. a kol. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou a předpisy souvisící v úplném znění, 25. vydání, Linde Praha, a. s., 2007, str. 193).
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu v základní skutkové podstatě vyžaduje úmysl (srov. §4 tr. zákona), jen u okolností, které podmiňují použití vyšší trestní sazby by postačovala nedbalost (srov. §5 a §6 tr. zákona).
Problematika vztahující se k uvedenému trestnému činu byla v minulosti řešena (zejména ve vztahu k námitkám dovolatelky) i judikatorně, jak ve svém podání výstižně, přehledně a téměř úplně rozvedl již státní zástupce (srov. shora jím prezentovaná rozhodnutí: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006-64, publikovaný pod č. 1335/2007 Sb. rozh. NSS, usnesení Nejvyššího soudu jednak ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 57/2008, publikované pod č. 55/2008 Sb. rozh. trest., a jednak ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1295/2010, publikované pod č. 8/2012 Sb. rozh. trest. a potvrzené i usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 1498/11), na jejichž obsah Nejvyšší soud z důvodů procesní ekonomie na tomto místě jen odkazuje.
Poukázat však lze i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, například na jeho usnesení ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 970/2013, v jehož odůvodnění mimo jiné uvedl, že „… Je třeba se nejprve blíže zabývat otázkou, kdy je pobyt cizince na našem území oprávněný. S ohledem na zájem státu ke kontrole osob překračujících jeho hranice a pobývajících na jeho území není tento pobyt umožněn bez omezení komukoli, ale tato oblast je upravena právními předpisy, které tento pobyt určitým osobám buď přímo povolují, nebo upravují podmínky, za nichž může být pobyt povolen rozhodnutím správního orgánu. V případě, kdy osoba, která není občanem České republiky, není držitelem příslušného povolení a nespadá ani pod žádné zákonné ustanovení, které bez dalšího některým skupinám osob (např. občané Evropské unie) nebo osobám v určitých situacích (např. osoba, která požádala o azyl) umožňuje na našem území legálně pobývat, je její pobyt neoprávněný. … Zmíněný pojem nelze ve všech ustanoveních trestního zákoníku příp. trestního zákona, vykládat zcela shodně, neboť je užíván v různém kontextu“.
Všechna dosud citovaná judikatorní rozhodnutí jsou bezezbytku aplikovatelná i na posuzovanou věc. Je totiž mimo jakoukoliv pochybnost, že manželství, která uzavřeli výše jmenovaní cizinci se shora jmenovanými občankami ČR, jsou manželstvími uzavřenými vysloveně účelově z důvodu získání pobytu cizince na území ČR, neboť takovým postupem se cizinci jen snažili zneužít příslušná ustanovení zákona č. 326/1999 Sb. Jestliže smyslem manželství je trvalé soužití dvou osob různého pohlaví, jak je nyní upraveno v občanském zákoníku (dříve bylo obdobně upraveno v zákoně o rodině), pak nelze připustit, aby popsaným způsobem byla cizincům otevírána cesta k získání pobytu na území ČR, které by jim jinak nenáleželo. Jednání cizinců v takových případech vůbec není motivováno snahou o manželské soužití s občanem (resp. občankou) ČR, nesměřuje k vytvoření skutečných manželských a rodinných vztahů a vazeb, ba právě naopak jeho cílem je pouze formální splnění zákonných požadavků pro povolení pobytu v ČR.
Jestliže dovolatelka ve svém podání též namítla, že součástí skutkové věty není popis skutkových okolností, které by zahrnovaly, že buď znala normu, na kterou odkazuje tzv. blanket (tj. zákon č. 326/1999 Sb.) a podmínky a procesní postupy, které tento zákon stanoví, nebo znala normativní znak skutkové podstaty „neoprávněný pobyt“ v jeho obsahu a významu podle zákona č. 326/1999 Sb., pak k tomu Nejvyšší soud jen poznamenává, že takovou nepřípadnou argumentací zcela pomíjí jeden ze stěžejních principů právního řádu, totiž že „neznalost zákona nikoho neomlouvá“ .
K další námitce dovolatelky, vztahující se k otázce vývojových stadií trestného činu, Nejvyšší soud považuje za potřebné k tomu, co k této problematice uvedl již výše, dodat, že i k této otázce již existuje ustálená judikatura, na niž ve svém vyjádření přiléhavě poukázal (s citací relevantních rozhodnutí) státní zástupce. Jelikož Nejvyšší soud se s jeho názorem bezezbytku identifikoval, postačuje na jeho vyjádření odkázat (srov. shora) a jen dodat, že v posuzované věci nebyl nejmenší důvod odchýlit se od této judikatury, jasně formulované i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 970/2013 (rovněž srov. shora). Stačí proto jen akcentovat, že objektivní stránka předmětného trestného činu spočívá v poskytnutí pomoci cizinci k neoprávněnému pobytu na území ČR. Jednání jiného (cizince) ovšem zmiňovaným ustanovením trestního zákoníku (dříve trestního zákona) nijak postihováno není, a proto nerozhoduje, zda cizinec následně neoprávněný pobyt získal či jaké fáze souvisejících řízení o něm dosáhl.
Nad rámec toho Nejvyšší soud k argumentaci dovolatelky, že v jejím případě šlo jen o přípravu k trestnému činu, přičemž o pokus by se mohlo jednat pouze v případě, že by uvedení cizinci alespoň podali žádost o přechodný nebo trvalý pobyt a pokusili se tím získat oprávnění k pobytu, poukazuje i na str. 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který k osobě stávajícího manžela D. P. zjistil, že (na rozdíl od osob H. R. a A. M.) mu byl povolen přechodný pobyt na území ČR za účelem sloučení s občanem ČR, a to s platností od 3. 11. 2008 do 3. 11. 2011. Tvrzení spoluobviněné T. D. v tomto směru bylo podpořeno i formulářem nazvaným „Žádost pro občany Evropské unie a jejich rodinné příslušníky“, založeným na č. l. 37 – 40 spisu (žádost byla podána dne 21. 2. 2008 na Policii ČR, Oblastním ředitelství služby cizinecké policie v Praze). Z úředního záznamu na č. l. 32 spisu pak soud zjistil, že také osoby H. R. a A. M. žádali o udělení víza ke vstupu na území ČR, avšak v jejich případě jim vstup na území ČR nebyl povolen.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že na čl. 32 spisu se nachází úřední záznam Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, z něhož je zřejmé, že manžel L. Š. H. R. žádal o udělení víza ke vstupu na území ČR s předpokládaným pobytem od 20. 12. 2007, manžel B. L. A. M. zažádal o udělení víza ke vstupu na území ČR s předpokládaným pobytem od 6. 1. 2008, a manžel T. D. D. P. měl na území ČR povolen přechodný pobyt za účelem sloučení s občanem ČR, a to s platností od 3. 11. 2008 do 3. 11. 2011. Na č. l. 37 a násl. spisu se pak nachází žádost pro občany Evropské unie a jejich rodinné příslušníky o povolení k trvalému pobytu a o povolení k přechodnému pobytu žadatele D. P.
Pokud pak dovolatelka ve svém podání tvrdila, že nebylo prokázáno, že jednala v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, pak Nejvyšší soud poukazuje jednak na to, že jde primárně o námitku skutkového charakteru, kterou mu zásadně nepřísluší přezkoumávat, jednak na to, že dovolatelka zřejmě přehlédla, že touto její výhradou se podrobně zabýval již soud prvního stupně, jenž řádným způsobem tento znak trestného činu ve svém rozhodnutí vyložil (srov. stranu 6 odůvodnění jeho rozsudku), když zejména konstatoval, že finanční motivace obviněné je zcela zřejmá již ze způsobu provedení činu, a především s ohledem na obsah výpovědi a úplné doznání další obviněné T. D. (dovolatelka jí nabídla 30.000,- Kč za to, že se provdá za cizince) . Pokud se dovolatelka i nadále snaží tvrdit, že jí nebyl prokázán úmysl získat majetkový prospěch, aniž by se současně pokusila předložit jakékoli vysvětlení, proč by pak zjištěným způsobem vůbec jednala, pak ani Nejvyšší soud nemůže přiznat takové argumentaci opodstatnění.
Jestliže dovolatelka ke svému podání současně přiložila kopii rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 4 T 131/2012, a poukazovala na to, že jmenovaný soud v tomto rozhodnutí ve skutkově téměř shodné věci obviněné zprostil obžaloby z důvodu, že jejich jednání dospělo maximálně do stadia přípravy, která není trestná, pak Nejvyšší soud primárně z hlediska ekonomie textu poukazuje na výklad podaný již výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí a dodává, že citovaným rozhodnutím soudu prvního stupně nebyl v řízení o dovolání v této věci nikterak vázán.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a