ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.181.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 181/2015-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. května 2015 o dovolání, které podal Mgr. D. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2014, č. j. 8 To 198/2014-114, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 Nt 1151/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání Mgr. D. D. odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 4. 2014, č. j. 2 Nt 1151/2014-80, bylo podle §101 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku Mgr. D. D. (dále též jen „dovolatel“) uloženo ochranné opatření ve formě zabrání věci, a to: 11.922,61 gramů sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii (obsahující zakázanou účinnou látku THC), plechové dózy čtvercového tvaru, stříbrné barvy s nápisem ILLY, plechové dózy čtvercového tvaru, červené barvy s nápisem TWININGS, dýmky černé barvy se stříbrným kováním, dýmky hnědé barvy, dýmky hnědé barvy s ulomenou částí, dřevěné drtičky hnědé barvy – vloženo do bezpečnostní obálky Orgatech č. ......, kovové drtičky – vloženo do bezpečnostní obálky Orgatech č. ....., dýmky hnědé barvy délky 18 cm, dýmky hnědé barvy délky 17 cm - vloženo do bezpečnostní obálky Orgatech č. ....., s tím, že podle §104 odst. 1 tr. zákoníku zabrané věci připadají státu.
Proti tomuto usnesení podal Mgr. D. D. stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2014, č. j. 8 To 198/2014-114, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti výše citovanému usnesení odvolacího soudu podal Mgr. D. D. prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265i odst. 1 písm. a), b), g), j), k) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. shledal dovolatel v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, když od počátku trestního řízení poukazoval na porušení práva Evropské unie a požadoval předložení předběžné otázky „Soudnímu dvoru Evropské unie“, neboť věc se týkala výkladu unijního práva a jednání soudu je hrubým porušením čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Uvedenou argumentaci doplňuje citací nálezu Ústavního soudu s argumentací, že „odmítnutí práva EU je porušením práva na spravedlivý proces a zákonného soudce“.
Dovolací důvod uvedený v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel odůvodnil tvrzením, že soudkyně soudu prvního stupně byla ve věci vyloučena, neboť již v dřívější době se v rozhodování obdobných věcí odmítla vyloučit jako podjatá, přičemž její podjatost dovozuje z dalších souvislostí vztahujících se zejména k prošetřování jeho dřívějších podání. Stejně tak se nevyloučil Krajský soud v Brně a Krajské státní zastupitelství v Brně. Dále poukázal na celou řadu „pochybení“, která v této věci provázejí práci soudu a státního zastupitelství.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítá, že od 20. 5. 2004 je pěstování odrůd konopí fyzickým osobám povoleno do 100 m2 na osobu. Zpracování konopí pro účely pokusné a výzkumné pak bylo povoleno fyzickým i právnickým osobám bez hlášení úřadům. Domnívá se, že tzv. „cannabisterapie“ není s ohledem na závěry Nejvyššího soudu vyplývající z věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 52/2008 trestná. Zároveň namítá, že zavedení odrůd konopí probíhá dle závazných evropských norem, v České republice však absentuje „právně závazná metodická norma“ pro měření obsahu kanabinoidů. Rovněž poukazuje na to, že do současné doby nebyla notifikována orgánům Evropské unie různá ustanovení zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o návykových látkách“), rozhodnutí Nejvyššího soudu a Směrnice 98/34 ES, jejichž pasáže citoval, ev. došlo k nepodstatné notifikaci, z čehož dovozuje jejich neúčinnost a dospívá k závěru, že „vzhledem k nenotifikaci klíčových změn u §5 odst. 5, §8 zákona o návykových látkách v roce 2013 a 2009, nejsou ani tyto normy a jejich změny vymahatelné, stejně jako nenotifikovaný předpis v §29 zákona o návykových látkách ve věci Cannabis a pěstování certifikovaných a necertifikovaných odrůd do 100 m2 /osobu bez hlášení úřadům“.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265i odst. 1 písm. j) tr. ř . dovolatel odůvodnil pouze citací:„…s ohledem na výše uvedené“.
V rámci dovolacího důvodu podle §265i odst. 1 písm. k) tr. ř. namítá „chybějící výrok o náhradě škody“, který je podle jeho mínění naplněn tím, že „přestože došlo k porušení práva EU, nedošlo – v rozporu s rozhodnutím Soudního dvora EU č. j. C-224/01, k určení náhrady škody“.
V další části svého dovolání konkretizuje předběžné otázky, jež by měly být dle jeho názoru položeny Soudnímu dvoru Evropské unie s konstatováním, že Nejvyššímu soudu ve smyslu §267 odst. 3 Smlouvy o fungování EU, vyplývá povinnost tyto předložit Soudnímu dvoru EU k rozhodnutí. Konkrétně jde o otázky:
1/ zda technická ustanovení zákona o návykových látkách a zákona o léčivech jsou technickým předpisem ve smyslu Směrnice 98/34/ES,
2/ zda je v souladu s právem Evropské unie pod trestní sankcí opakovaně vinit jej
z protiprávního jednání a konfiskovat jeho majetek, jestliže právní norma, jež mu je vytýkána, nebyla náležitě notifikována,
3/ zda je v souladu s právem Evropské unie první notifikace zákona o návykových látkách č. 2012/0329/CZ,
4 / zda je v souladu s právem Evropské unie zakázat výzkum a terapeutické využití rostliny konopí,
5/ zda je v souladu s právem Evropské unie zakázat poskytování konopí v lékárnách pouze v množství 30 gramů konopí nemocným na měsíc.
6/ zda je v souladu s právem Evropské unie poskytování konopí nemocným dětem
a mládeži,
7/ zda je v souladu s právem Evropské unie zakázat pod trestní sankcí držení více než 10 gramů konopí, za současné absence předpisu určujícího měření obsahu THC,
8/ zda je v souladu s právem Evropské unie, aby měla členská země pro jeden
a tentýž „obchodovatelný produkt“ celkem tři naprosto odlišné definice z hlediska množství účinných léčivých látek,
9/ zda je v souladu s právem Evropské unie zakázat pod trestní sankcí právním předpisem prodej výrobků v prodejnách typu Growshop,
10 / zda je v souladu s právem Evropské unie zakázat prodej výrobků jen proto, že takový výrobek pojednává o pěstování a zpracování konopí.
Závěrem podaného dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i usnesení jemu předcházející, a věc předal jinému soudu, pokud rozhodnutí neučiní přímo Nejvyšší soud (jinak navrhuje po zrušení „věc přikázat Okresnímu soudu v Olomouci, in eventum Krajskému soudu v Ostravě – pobočka Olomouc“).
Toto dovolání doplnil dovolatel dalším podáním ze dne 10. 12. 2014 označeným jako dodatek dovolání. V rámci tohoto podání zpochybňuje postup orgánů činných v trestním řízení při měření obsahu THC v Cannabis, neboť Česká republika nepřijala žádnou normu, kterou by byl přesně stanoven postup při měření obsahu zakázané látky, byť je tato skutečnost stěžejní při posuzování trestnosti skutku. Dovolatel opětovně rozebírá ustanovení zákona o návykových látkách, který podle něj umožňuje právnickým a fyzickým osobám pěstovat do 100 m2 na osobu Cannabis bez hlášení úřadům, a také na beztrestnost „cannabisterapie“ podle něj rozebranou v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 52/2008. Konečně žádá, aby na základě argumentace uvedené v tomto dodatku Nejvyšší soud přednostně předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, zda je možné vinit obviněného z nedovolené výroby drog, když Česká republika neimplementovala nařízení ES k určení legálního Cannabis podle obsahu kanabinoidu, přestože nemá vlastní normu na určení legálního nebo nelegálního konopí.
V dalším doplnění ze dne 22. 1. 2015 označeném jako druhý dodatek dovolání dovolatel zpochybňoval postup Nejvyššího soudu v jeho dřívějších trestních věcech vedených pod sp. zn. 8 Tdo 1231/2011 a sp. zn. 6 Tdo 1492/2014. Následně již znovu podrobně rozebírá ustanovení zákona o návykových látkách, trestního zákoníku, jakož i dalších právních předpisů, z čehož dovozuje, že povolení k zacházení se zakázanou látkou nepotřeboval, a tedy se nemohl dopustit jednání popsaného v ustanovení §283 tr. zákoníku. Rozsáhle doplňuje své výhrady k postupu měření obsahu THC v Cannabis. V další části provádí podrobné vlastní hodnocení unijního práva, které nebylo ze strany České republiky dodrženo, z čehož vyvozuje závěr, že na jeho jednání nelze nahlížet jako na protizákonné.
V pořadí v třetím doplnění dovolání ze dne 16. 3. 2015 označeného jako doplnění právní argumentace a důkazních listin k dovolání dovolatel pouze dále rozvádí argumentaci uvedenou již v předešlých podáních a na podporu svých tvrzení předkládá Nejvyššímu soudu různé listiny jako „odborné stanovisko“, vyjádření osob k jeho trestnímu stíhání, kopie certifikátů, atd. Závěrem uvádí nové znění předběžných otázek, které by měl Nejvyšší soud předložit k Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž se jedná o rozvedení a přeformulování výše uvedených předběžných otázek.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který jej považuje dílem za neopodstatněné, dílem za neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům. Pokud jde o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř., z podaného dovolání nelze dle názoru státního zástupce dovodit žádnou obsahovou vazbu namítaného rozhodnutí a uplatněných dovolacích důvodů. Z dovolání se takto nepodává konkrétní skutečnost, jež by nasvědčovala tomu, že by u předsedkyně senátu Mgr. Ivony Otrubové byl dán relevantní důvod pochybovat o její nepodjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Z dostupného spisového materiálu vyplývá, že předsedkyně senátu k námitce dovolatele v řízení řádně ve smyslu §31 tr. ř. rozhodla o tom, že není podjatá, toto rozhodnutí bylo řádně přezkoumáno stížnostním soudem a v tomto směru lze na tato rozhodnutí jako na správná toliko odkázat. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dovolání v tomto směru na hranici srozumitelnosti, přičemž naplnění tohoto dovolacího důvodu z podaného dovolání nelze dle názoru státního zástupce dovodit ani při značném úsilí. K těmto uplatněným dovolacím důvodům je třeba dodat, že odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na dovolateli, přičemž námitky v dovolání nekonkretizované nelze za dovolatele domýšlet – (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013, sp. zn. 6 Tdo 435/2013).
Za obsahově relevantní lze podle státního zástupce se značnou mírou benevolence považovat námitky, jimiž dovolatel namítá, že jeho původní jednání, pro které bylo jeho trestní stíhání zastaveno, není trestné. Prostřednictvím této námitky přitom dovolatel fakticky zpochybňuje existenci základních předpokladů pro rozhodnutí o zabrání věci. Pokud jde o samotnou trestnost pěstování konopí, resp. výrobu toxikomansky využitelných produktů z rostliny konopí, nelze se s názory dovolatele jakkoli ztotožnit. Zde podle státního zástupce dovolatel pomíjí, že zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách sice definuje v §2 písm. d) pojem konopí jako „kvetoucí nebo plodonosný vrcholík rostliny z rodu konopí (Cannabis) nebo nadzemní část rostliny z rodu konopí, jejíž součástí je vrcholík“, avšak zároveň tentýž zákon výslovně zakazuje pěstování rostlin konopí, které obsahujíc více než 0,3 % kanabinoidů [§24 odst. 1 písm. a) zákona o návykových látkách], nejde-li o pěstování za zákonem předvídaným účelem . Vzhledem k tomuto explicitnímu zákazu je evidentně i zcela mylná úvaha dovolatele, že by bylo povoleno pěstování konopí do výměry 100 m2 na osobu bez ohledu na obsah THC, neboť zákon naopak pěstování toxikomanicky využitelného konopí zcela jednoznačně zakazuje. Pokud pak dovolatel poukazuje v této souvislosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-59/11 Association Kokopelli proti Graines Baumaux SAS, je nutno uvést, že toto rozhodnutí se pěstováním konopí vůbec nezabývá. Státní zástupce se neztotožňuje ani s dovolatelem předestřenou interpretací rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 52/2008. Toto rozhodnutí se totiž zabývá výkladem znaku nebezpečnosti činu pro společnost, který však již současný trestní zákoník nezná a do jisté míry podobný pojem společenské škodlivosti pak již není přímo složkou trestného činu. Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku dovolatele, že příslušné normy zákona o návykových látkách proti němu nelze aplikovat, neboť nebyly řádně notifikovány orgánům Evropské unie. Jde přitom o námitku, kterou se již v souvislosti s jinou trestní věcí téhož dovolatele zabýval jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1231/2011, bylo dřívější dovolání dovolatele, založené mj. na totožné námitce, jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
K námitce, že ve věci není splněn základní předpoklad trestnosti jeho činu, neboť v důsledku metodologicky nesprávného posouzení koncentrace účinné látky THC bylo pěstování konopí dovolatelem nesprávně hodnoceno jako nedovolené, je však třeba uvést, že zákon o návykových látkách konkrétní návod, jakým způsobem objem účinné látky zjistit, nestanoví. Zde je však třeba uvést, že stanovení obsahu účinné látky je metodologicky zpracováno normativně na úrovni práva Evropské unie. Lze odkázat na Nařízení Komise (ES) č. 2316/1999 ze dne 22. října 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1251/1999 o režimu podpor pro producenty některých plodin na orné půdě, a to ve znění Nařízení Komise (ES) č. 327/2002 ze dne 21. února 2002. Posledně citované nařízení přitom ve své příloze V. vložilo do novelizovaného nařízení č. 2316/1999 novou přílohu XIII., jíž byla stanovena závazná „Metoda společenství pro kvantitativní určování obsahu delta-9-thc (tetrahydrokanabinolu) v odrůdách konopí“. Přestože tato metodika je stanovena primárně pro potřeby regulace v oblasti zemědělství, podstatné je, že jde o exaktní vědeckou metodu sloužící pro stanovení obsahu THC za účelem odlišení „technických“ odrůd rostliny konopí. Z tohoto exaktního normativně stanoveného metodického standardu pak vychází i znalecká metodika Kriminalistického ústavu v Praze, kterou závazně přejímají podřízená pracoviště odborů kriminalistické techniky a expertíz krajských ředitelství policie.
Státní zástupce se neztotožňuje ani s požadavkem dovolatele na předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie. V prvé řadě je totiž třeba zdůraznit, že část navrhovaných otázek ani nemá relevantní vztah k nyní předložené věci, ale jde o širší problematiku právní úpravy nakládání s konopím, kterou se dovolatel zabývá na aktivistické bázi. Smyslem předběžné otázky ve smyslu §9a tr. ř. je přitom zjištění výkladu práva Evropské unie v tom rozsahu, v jakém je to potřebné pro dané rozhodnutí ve věci samé. Předběžné otázky proto nelze chápat jako univerzální prostředek výkladu veškerých právních otázek, které jsou předmětem zájmu dovolatele. Z tohoto hlediska není vůbec možné zabývat se otázkami uvedenými pod body 4/ - 10/, které se s předmětem rozhodování Okresního soudu v Prostějově obsahově zcela míjejí. K otázkám pod bodem 1/ - 3/ lze odkázat na výše uvedené, tedy, že otázkou notifikace se již zabývaly jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud. Dovolatel přitom nepřichází s přesvědčivými argumenty, jež by měly nasvědčovat tomu, že předmětná problematika by měla být řešena z pohledu práva Evropské unie odlišně. Zde lze odkázat i na závěry vyplývající z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-137/09 (Marc Michel Josemans proti Burgemeester van Maastricht).
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak podle státního zástupce lze shrnout, že dovolatel svým jednáním naplnil znaky činu jinak trestného, konkrétně zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., k tomuto dovolatel neuvedl žádnou konkrétní námitku. I zde státní zástupce odkazuje na výše zmíněný závěr, že formulace dovolacích námitek je věcí dovolatele. Takto lze pouze obecně konstatovat, že zajištěné věci náležely pachateli, kterého nebylo možno pro přítomnost duševní poruchy trestně stíhat, neboť byl nepříčetný. Zároveň se jednalo zejména o rostlinný materiál, který je sám o sobě nedovolenou omamnou látkou a obsahuje nedovolenou psychotropní látku a dále věci sloužící k toxikomanickému využití takových látek. Jednalo se tedy o věci, které ohrožují bezpečnost lidí, přičemž v tomto směru lze škodlivé účinky omamných a psychotropních látek považovat za notorietu. Pro úplnost je pak vhodné poznamenat, že důvodnost zabrání zajištěné rostlinné hmoty je zřejmá z ustanovení §101 odst. 3 tr. zákoníku, třebaže je soudy ve svých rozhodnutích nezmiňují. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu tak lze uzavřít, že zákonné podmínky vyplývající z ustanovení §101 odst. 1 písm. a) a c) tr. zákoníku byly ve věci splněny.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že uvedené dovolání je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání Mgr. D. D. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
V podaném dovolání dovolatel výslovně poukazuje na shora zmíněné dovolací důvody, vymezené v §265b odst. 1 písm. a), b), g), j), k) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. a), b), g), j), k) tr. ř . platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,
b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
j) bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný
Ve smyslu důvodu dovolání, jak je stanoven v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., je věcně nepříslušným soudem soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (srov. ustanovení §16 a §17 tr. ř.) s výjimkou, že rozhodl soud vyššího stupně (např. místo věcně příslušného okresního soudu by rozhodl krajský soud).
Pokud v rámci tohoto dovolacího důvodu dovolatel namítá, že o věci rozhodoval věcně nepříslušný soud – Krajský soud v Brně, přestože od počátku trestního řízení poukazoval na porušení práva Evropské unie a žádal předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť věc se týkala výkladu unijního práva a jednání soudu je hrubým porušením čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, přičemž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu shledal, že odmítnutí práva EU je porušením práva na spravedlivý proces a zákonného soudce, Nejvyšší soud považuje za potřebné konstatovat, že tyto námitky dovolatele jím uplatněný a ani žádný jiný zákonný důvod dovolání nenaplňují. Současně dovolatel nevznesl žádnou výhradu, že by soud nebyl náležitě obsazen. V této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zapotřebí uvést, že je možné jej úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Dovolatel shledal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v tom, že předsedkyně senátu okresního soudu Mgr. Ilona Otrubová nebyla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, ač vyloučena být měla, neboť v letech 2010 – 2014 rozhodovala o všech čtyřech obžalobách podaných na jeho osobu, a až na jednu věc též o všech ochranných opatřeních a konfiskaci majetků firmy Medical Cannabis v Ospělově, přičemž jí bylo známo, že tímto jednáním byla způsobena těžká ublížení na zdraví, včetně ublížení na zdraví s následkem smrti u občanů zapojených do výzkumu. Rovněž se i v roce 2014 v řízení u Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 2 Nt 1151/2014, odmítla vyloučit jako podjatá, přičemž její podjatost dovozuje z dalších souvislostí prošetřování jeho dřívějších podání. Stejně tak se nevyloučil Krajský soud v Brně a Krajské státní zastupitelství v Brně. Dále poukazuje na celou řadu „pochybení“, která provázejí práci soudu a státního zastupitelství.
Podle dovolatele došlo k pochybnostem o nestrannosti jmenované předsedkyně senátu a k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Lze připomenout, že shodnou výhradu dovolatel vznesl v původním řízení, avšak soudy se ve svých rozhodnutích s ní neztotožnily. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.
Podle §30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat .
Účelem citovaného zákonného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod).
S ohledem na ustálenou judikaturu může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že soudce sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastni (např. jako svědci, tlumočníci). Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve věci (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Z ustanovení §30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v §30 odst. 2 až odst. 4 tr. ř.
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.
Lze připomenout, že o námitkách dovolatele ohledně podjatosti a vyloučení předsedkyně senátu Okresního soudu v Prostějově Mgr. Ivony Otrubové z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, bylo usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 4. 2014, č. j. 2 Nt 1151/2014-79, podle §31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že jmenovaná není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 Nt 1151/2014. Stížnost dovolatele byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2014, č. j. 8 To 219/2014 - 125, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Nejvyšší soud konstatuje, že za situace, kdy nebylo zjištěno, že by předsedkyně senátu Okresního soudu v Prostějově Mgr. Ivona Otrubová měla k projednávané trestní věci nebo k subjektům vyjmenovaným v §30 odst. 1 věty první tr. ř. nějaký bližší či výslovně osobní vztah, nelze ohledně její osoby dovozovat v dovolání namítanou podjatost. Lze oprávněně zdůraznit, že jmenovaná nebyla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť nevznikly pochybnosti o její nestrannosti ve smyslu znění §30 odst. 1 tr. ř. Nedošlo tak k žádnému porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, a proto námitky, které v tomto směru uplatnil, jsou zjevně neopodstatněné.
Obiter dictum nutno dodat, že lze přisvědčit argumentaci odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž konstatoval, že k námitkám dovolatele stran podjatosti všech soudců Krajského soudu v Brně (stejně jako vůči všem státním zástupcům Krajského státního zastupitelství v Brně) lze uvést, že je lze vznášet jen vůči těm, kteří se na projednávání a rozhodování skutečně podílejí nebo mohou podílet, nikoli vůči neurčitým osobám v neurčitém počtu, jak činí dovolatel.
V kontextu dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jej lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný.
Konkrétně Mgr. D. spatřuje zmíněný důvod dovolání v tom, že „přestože došlo k porušení práva EU, nedošlo – v rozporu s rozhodnutím Soudního dvora EU č. j. C-224/01, k určení náhrady škody“, čímž v podstatě vytýká „chybějící výrok o náhradě škody“. Přitom z napadených soudních rozhodnutí není ani zjevné, že by některý výrok v nich chyběl nebo byl neúplný.
Nejvyšší soud ve shodě s argumentací uplatněnou nejvyšším státním zástupcem v jeho vyjádření k dovolání konstatuje, že pokud jde o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b) a k) tr. ř., z podaného dovolání nelze dovodit žádnou obsahovou vazbu namítaného rozhodnutí a uplatněných dovolacích důvodů. Dovolatel uplatňuje námitky, kterými poukazuje na křivdy, které mu měly být orgány činnými v trestním řízení způsobeny, a namísto jakékoliv relevantní argumentace pod uplatněnými dovolacími důvody popisuje, podle něj nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení proti jeho osobě. Rovněž dovolání ve velké části pojal jako diskusi, případně článek k legalizaci pěstování, resp. užívaní kanabinoidních látek. K těmto deklarovaným dovolacím důvodům je takřka nemožné vystopovat argumentaci, která by se vztahovala k jejich zákonnému vymezení a ze které by bylo alespoň možné dovodit pochybení v nich předpokládané. Nejvyšší soud k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, že odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na dovolateli, není tak možno po dovolacím soudu požadovat, aby dovozoval z jakých konkrétních důvodů je rozhodnutí napadáno, neboť uplatnil-li dovolatel námitky absolutně se vymykající dovolacím důvodům, nelze za něj tuto argumentaci nahrazovat nebo vytvářet.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předně je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Za relativně přijatelnou námitku uplatněnou pod deklarovaným dovolacím důvodem lze považovat tvrzení dovolatele, že jednání, pro které bylo jeho trestní stíhání zastaveno a na základě kterého poté došlo k rozhodnutí o uložení ochranného opatření – zabrání věci, nebylo možné posoudit jako trestný čin, čímž by nebyl dán ani důvod pro rozhodnutí o zabrání věci.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že dovolatel na svém pozemku pěstoval konopí, přičemž při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor bylo konopí zajištěno, jakož i další věci související s jeho zpracováním a užitím. Rovněž byla zajištěna již zpracovaná rostlina konopí, sušená rostlinná hmota přímo využitelná pro toxikomanii. Odborným zkoumáním zajištěného konopí byla zjištěna přítomnost THC vždy vyšší než 0,3 %. Zákaz pěstování konopí s obsahem THC vyšším než 0,3 % je explicitně vymezen v §24 odst. 1 písm. a) zákona o návykových látkách, který uvádí, že se zakazuje pěstovat druhy a odrůdy rostliny konopí (rod Cannabis), které mohou obsahovat více než 0,3 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů, s výjimkou pěstování na základě licence udělené podle tohoto zákona; zákaz se nevztahuje na pěstování odrůd rostliny konopí (rod Cannabis) pro výzkumné účely, pro šlechtění nových odrůd a pro zachování genetické rozmanitosti vědeckými a výzkumnými pracovišti zřízenými zákonem nebo státem vymezené v povolení k zacházení. Dovolateli však nesvědčila žádná z uvedených výjimek pro pěstování konopí obsahujícího více než 0,3 % THC, když mu k tomu nebyla udělena žádná licence a rovněž mu nebylo vydáno povolení k zacházení. Je proto zcela lichá argumentace, že omezení k pěstování nebo zacházení s konopím obsahujícím více než 0,3 % THC bylo ze zákona vypuštěno. Rovněž je zcela absurdní výklad dovolatele, že pěstování konopí je zákonem o návykových látkách povoleno do 100 m2 bez jakéhokoliv jiného omezení včetně jeho oznámení úřadům. V podstatě by tím byla zcela popřena ochrana společnosti před výrobou a rozšiřováním omamných a psychotroponích látek, když by výkladem zákona podle dovolatele v podstatě došlo k naprosté legalizaci pěstování konopí. Pokud §29 zákona o návykových látkách upravuje oznamovací povinnost k pěstování konopí na ploše větší než 100 m2, neznamená to, že na menších plochách je možnost pěstovat konopí bez jakéhokoliv omezení, nýbrž že i v případě pěstování konopí s obsahem THC nižším než 0,3 % je nutno v případě plochy větší než 100 m2 tuto skutečnost úřadům oznámit. Zákon tedy výslovně zakazuje pěstování konopí s obsahem nad 0,3 % THC bez ohledu na velikost pozemku, na kterém se pěstuje. Pokud v této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. C-59/11, Association Kokopelli proti Graines Baumax SAS, jedná se však o odkaz zcela nepřiléhavý, neboť uvedené rozhodnutí se vůbec pěstováním konopí, natož jeho legálností, nezabývalo. Nutno rovněž dodat, že přednesené námitky dovolatel uplatňoval již od počátku soudního řízení, přičemž jim soudy věnovaly náležitou pozornost, zejména soud prvního stupně na str. 3 a 4 odůvodnění rozhodnutí podrobně rozebral otázku trestnosti jednání, kterého se dovolatel dopustil, a jež posléze vedlo k uložení namítaného ochranného opatření.
Výhrady dovolatel učinil také k metodice měření obsahu THC, což považuje za základní otázku k posouzení trestnosti jeho jednání, neboť nesprávnou metodou měření bylo pěstování konopí vyhodnoceno jako protizákonné. Argumentace, kterou tuto námitku podkládá, je však zásadně postavena na skutkových výhradách, a to navíc bez konkrétního vymezení pochybení, které při měření mělo nastat. Dovolatel pouze hypotetizuje, že doporučený postup kriminalistického ústavu může, ale nemusí policejní orgán zvolit, přičemž vyslovuje nespokojenost nad stavem legislativy České republiky, která podle něj od vstupu do EU neučinila závaznou normu pro měření obsahu THC v konopí. Nejvyšší soud tak pouze v souladu s vyjádřením státního zástupce uvádí, že Nařízení Komise (ES) č. 327/2002 ze dne 21. února 2002, kterým se mění nařízení (ES) č. 2316/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1251/1999 o režimu podpor pro producenty některých plodin na orné půdě, upravuje v příloze XIII. zařazené do přílohy V. „Metodu společenství pro kvantitativní určování obsahu delta-9thc (tetrahydrokanabinolu) v odrůdách konopí“. Ačkoliv zákon o návykových látkách nijak nevymezuje metody postupu měření koncentrace THC v konopí, činí tak právní akt komunitárního práva, ze kterého vychází znalecký postup kriminalistického ústavu a odborných pracovišť provádějících předmětné měření.
Zjevně neopodstatněné je nutno shledat také tvrzení dovolatele, že na něj dopadající ustanovení zákona o návykových látkách nelze aplikovat, neboť nebyla ze strany České republiky notifikována, a proto jsou nevymahatelná. Dovolatel v této souvislosti navíc požadoval předložení věci k Soudnímu dvoru Evropské unie s více než deseti předběžnými otázkami, jež v dovolání zformuloval a následně přetvořil v doplnění dovolání.
Nejvyšší soud se již v dřívější trestní věci dovolatele zabýval jeho námitkou k notifikaci ustanovení zákona o návykových látkách a v rozhodnutí ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1231/2011, konstatoval, že v případě zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách se nejedná o takovou technickou normu, kterou je třeba nahlásit, neboť zákon o návykových látkách upravuje v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství zacházení s prekurzory a pomocnými látkami a stanoví pravomoc a působnost správních orgánů nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem a přímo použitelnými předpisy Evropských společenství, které podle těchto přímo použitelných předpisů Evropských společenství vykonává členský stát. V deklarovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž neshledal důvody k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie s odůvodněním, že nedovolenost činností, které jsou obviněnému kladeny za vinu, a jejich trestnost, jsou odvozeny od podmínek, jež jsou stanoveny zákonem č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, který byl zpracován na podkladě modelové legislativy Organizace spojených národů a předpisů Evropské unie. Jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu, vychází ze všech mezinárodních podkladů v problematice drog rozhodných, jako je např. Model Legislation z června 1992 vypracovaný Světovou zdravotnickou organizací – Program OSN pro kontrolu drog a bylo využito směrnic Evropské unie – nařízení Rady Evropských společenství č. 3677/90 ze dne 13. 12. 1990, nařízení Evropských společenství č. 900/92 ze dne 31. 3. 1992, nařízení Komise Evropských společenství č. 376/92 z 21. 12. 1992, směrnice Rady Evropských společenství č. 109/92 ze dne 14. 12. 1992 a nařízení Komise Evropských společenství č. 2959/93 ze dne 27. 10. 1993. Reaguje i na pozdější změny v této evropské legislativě [srov. Jednotnou úmluvu o omamných látkách (viz vyhláška č. 47/1965 Sb., ve znění sděl. č. 458/1991 Sb.); Úmluvu o psychotropních látkách (viz vyhláška č. 62/1989 Sb.); Úmluvu proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami (sděl. č. 462/1991 Sb.); Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog; nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. prosince 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi; nařízení Komise (ES) č. 1277/2005 ze dne 27. července 2005, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 o prekursorech drog a k nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi]. Je tedy zřejmé, že předmětným zákonem Česká republika splnila všechny požadavky kladené na právní úpravu týkající se drog a naše vnitrostátní předpisy plně z uvedené evropské legislativy vycházejí a jsou s ní v souladu. Správnost těchto závěrů byla ostatně následně potvrzena usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2012, sp. zn II. ÚS 664/12. Ústavní soud přitom i nadále potvrzuje výše uvedenou argumentaci, kdy ke stížnosti dovolatele, ve které opětovně požadoval předložení předběžných otázek k Soudnímu dvoru, odkázal v usnesení ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 289/14, na výše uvedené rozhodnutí, a tedy neshledal žádné důvody k tomuto postupu, neboť neexistují žádné rozpory ve stávající právní úpravě drog, a to ani z hlediska trestněprávního postihu podle §283 až 286 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ani nyní neshledává jakékoliv důvody pro odklon od výše rozebraných argumentů, a proto nepřistoupil na požadavek dovolatele na předložení předběžných otázek vymezených v dovolání k Soudnímu dvoru Evropské unie.
Lze ještě dodat, že předložení předběžné otázky k soudnímu dvoru upravuje §9a tr. ř. Podle čl. 267 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie může soud členského státu, jehož rozhodnutí lze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru a požádat ho o rozhodnutí o ní, jestliže potřebuje výklad Smlouvy nebo jiného unijního práva k tomu, aby mohl ve věci rozhodnout. Vzhledem k tomu, že však soud členského státu nemůže posuzovat platnost právního aktu unijního orgánu nebo právní normy unijního práva, musí vždy požádat o rozhodnutí o předběžné otázce, má-li za to, že právní akt unijního práva je neplatný, neboť jen Soudní dvůr může výlučně rozhodnout o neplatnosti právní normy evropského práva. V nyní projednávané věci však nevyvstává ani jeden z nastíněných problémů, neboť soud při posuzování v této věci nehodnotí žádný právní akt unijního práva a rovněž pro rozhodnutí ve věci nevyvstává potřeba výkladu jakéhokoliv unijního práva. Předložení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie na základě ustanovení §9a tr. ř. nelze založit na nespokojenosti dovolatele s národní úpravou, případně jeho zájmu dozvědět se názor Soudního dvora k sestaveným otázkám, které většinou ani přímo nesouvisí s projednávaným případem.
V dovolání byl uplatněn také důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. , který ale vůbec argumentačně nezdůvodnil a jehož naplnění odůvodnil toliko citací „...s ohledem na výše uvedené“.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dovolacím důvodem nesplnění zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranných opatření, která zákon vymezuje v ustanoveních §98 tr. zákoníku, §101 tr. zákoníku. Dovolací důvod u postupu podle §101 tr. zákoníku – zabrání věci – lze spatřovat např. v tom, že uložení tohoto ochranného opatření nevyžadovala bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.
I přes závěr státního zástupce, který odkazuje, že formulace dovolacích námitek je věcí dovolatele, je především nutno uvést, že z obsahu dovolání lze dovodit, že svými námitkami, jež směřoval proti výroku stížnostního soudu, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 4. 2014, č. j. č. j. 2 Nt 1151/2014-80, jímž bylo podle §101 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku uloženo ochranné opatření ve formě zabrání věci v úvodu tohoto usnesení specifikovaných, přičemž podle §104 odst. 1 tr. zákoníku zabrané věci připadají státu, ve skutečnosti namítal nesplnění zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranných opatření, která zákon vymezuje v ustanoveních §98 tr. zákoníku a §101 tr. zákoníku.
Pokud se dovolatel domnívá, že v jeho případě došlo k nesprávnému posouzení toho, co ve skutečnosti představuje ohrožení bezpečnosti, neboť konopí nebylo pěstováno pro účely toxikomanie, ale pro lékařské účely a nepatřilo jemu, ale odborné spol. Konopí je lék o. s., které byl pozemek, jež vlastní rodina D., toliko pronajat, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto námitky důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obsahově naplňují, považuje je však za zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku platí, že nebyl-li uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v §70 odst. 1, může soud uložit, že se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá,
a) náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit,
c) ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.
Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (§101 tr. zákoníku) je jedním z druhů ochranných opatření (§98 odst. 1 tr. zákoníku). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán nesplněním zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranných opatření. Zabrání věci je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného, které poskytuje ochranu společnosti tím, že odnímá pachatelům, ale i jiným osobám obecně nebezpečné věci (zbraně, střelivo, výbušniny, jedy, atd.) nebo jiné věci sloužící k páchání trestných činů anebo odčerpává výnosy z trestné činnosti s cílem odstraňovat prostředky sloužící k páchání nebo podporování trestné činnosti. Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty je druhem ochranného opatření, jehož podstatou je, že se výrokem soudu odnímá vlastnické právo pachatele nebo jiné osoby k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám, které jsou v určitém vztahu, byť zprostředkovaném, k jím spáchanému trestnému činu (k činu jinak trestnému), a toto vlastnické právo či obdobné právo přechází na stát. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nebyl-li uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v §70 odst. 1, může soud uložit, že se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá, ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu, přičemž je zde rozhodný pouze vztah zabírané věci nebo jiné majetkové hodnoty, ohledně níž přichází v úvahu její zabrání, k projednávanému trestnému činu. Pojem ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti, vyjadřuje zájem jednotlivců, ale i společnosti na ochraně těchto statků, které je třeba chránit zabráním takových věcí, které bezpečnost lidí a majetku ohrožují.
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolatel shodné námitky uvedené výše uplatnil již v rámci své obhajoby v řízení před soudem I. stupně a byly součástí také jeho stížnosti a oba soudy se jimi podrobně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Z rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 4. 2014, č. j. 2 Nt 1151/2014-80, Nejvyšší soud zjistil, že trestní stíhání obviněného pro pokus přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku bylo usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 27. 9. 2012, č. j. 1 ZT 244/2010-214, ve spojení s usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 21. 10. 2012, č. j. 5 KZT 46/2012-19, podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno, neboť obviněný nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Nejvyšší soud předně konstatuje, že nalézací soud dospěl ke správnému závěru, že pachatel, který spáchal skutek, který by jinak byl kvalifikován jako trestný čin ve stavu nepříčetnosti, není trestně odpovědný a nemůže být za spáchané jednání odsouzen. Pokud tedy je v §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uvedeno, že je možné uložit zabrání věci pachateli, kterého není možné stíhat nebo odsoudit, dopadá toto ustanovení právě na pachatele, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jehož nelze stíhat a jehož trestní stíhání bylo zastaveno.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je rovněž zřejmé, že zajištěné konopí bylo podrobeno odbornému zkoumání, přičemž ze závěrů odborných vyjádření byla ve zkoumaných vzorcích zjištěna přítomnost THC, jehož obsah byl vždy vyšší než 0,3. Mgr. D. tak na svém pozemku pěstoval konopí, jehož pěstování nebylo zákonem o návykových látkách dovoleno, když zde dále měl již zpracovanou rostlinu konopí, sušenou rostlinnou hmotu využitelnou pro toxikomanii. Je nepochybné, že zabraný předmětný rostlinný materiál je nedovolenou omamnou a psychotropní látkou vykazující škodlivé účinky na lidské zdraví, který představoval ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo společnosti. Na základě provedeného dokazování dospěl nalézací soud ke správnému závěru, že je proto namístě zasáhnout postupem podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do jeho vlastnických práv a ve výroku usnesení uvedené věci postihnout ochranným opatřením zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Vyvráceno bylo rovněž tvrzení dovolatele motivované snahou vyhnout se uložení ochranného opatření zabrání věci, že konopí nebylo v jeho vlastnictví. Pro úplnost je pak vhodné poznamenat, že důvodnost (nutnost) zabrání uvedených věcí je patrná i z ustanovení §101 odst. 3 tr. zákoníku, třebaže je soudy ve svých rozhodnutích nezmiňují, o obligatorním uložení tohoto ochranného opatření ve vztahu k věci držené v rozporu s jiným právním předpisem, tj. v dané věci v rozporu se zákonem o návykových látkách. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu tak lze uzavřít, že zákonné podmínky vyplývající z ustanovení §101 odst. 1 písm. a) a c) tr. zákoníku byly ve věci splněny. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí, na která odkazuje, a námitky obviněného považuje za zjevně neopodstatněné.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání Mgr. D. D. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík