ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.501.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 501/2015-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2015 dovolání podaná obviněnými Z. D. , V. K. , a E. R. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 12 To 39/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 2/2013 a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Z. D. a E. R. o d m í t a j í .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 2 T 2/2013, byl obviněný Z. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body 5 a 6) a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku (bod 8), za které byl odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci a ochranné opatření – zabrání věci, a to věcí v rozsudku blíže vyjmenovaných.
V. K. byl citovaným rozsudkem uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body 1 - 7), za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále podle §70 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku a společně s obviněným E. R. podle §70 odst. 3 tr. zákoníku rovněž k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Obviněný E. R. byl citovaným rozsudkem uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body 1 - 7) a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku (bod 9), za které byl odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a společně s obviněným V. K. podle §70 odst. 3 tr. zákoníku rovněž k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Dále mu bylo uloženo ochranné opatření – zabrání věci.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších spoluobviněných.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že po předchozích telefonických domluvách a společné dohodě za účelem majetkového prospěchu v době nejméně od počátku roku 2012 do svého zadržení (V. K. a E. R. dne 30. 6. 2012, Z. D. dne 1. 7. 2012, R. I. N. dne 7. 8. 2012, V. H. N. dne 22. 8. 2012) na území Ústeckého, Karlovarského a Plzeňského kraje jako členové skupiny s organizovanou vnitřní strukturou a stanovením úkolů bez příslušných povolení obchodovali s efedrinem a pseudoefedrinem (prekursorem uvedeným v kategorii 1 přílohy I přímo použitelného předpisu Evropských společenství - Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog) a s metamfetaminem – pervitinem (psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 4 zákona č. 167/98 Sb. o návykových látkách a v seznamu I Úmluvy o psychotropních látkách), přičemž R. I. N. kontaktoval další členy této skupiny, a to K. a R. s V. H. N. , obdržel za to peněžní odměnu, byl s nimi v osobním nebo telefonickém kontaktu a podílel se na převozu 300 g falešného prekursoru a na převozu 200 g metamfetaminu – pervitinu z Ch. do J. , okres Ch. , E. R. zajišťoval finanční prostředky na nákup uvedených drog a podílel se společně s K. a N. nebo pouze s K. na jejich přepravě do J. , V. H. N. se neoprávněně podílel na prodeji 300 g falešného prekursoru za necelých 60.000 Kč a na prodeji metamfetaminu – pervitinu v celkovém množství 700 g za celkovou částku 340.000 Kč K. a R. , Z. D. se neoprávněně podílel na nabídce a následném prodeji 2.000 g pseudoefedrinu za celkovou částku 420.000 Kč členům této skupiny, K. a R. , s nimiž byl částečně v osobním kontaktu a s K. i telefonickém, V. K. dílem vyrobil v zahradní chatě č. ....... v obci V. , okres Ch. (zapůjčené k tomuto účelu K. a R. již odsouzenou G. H. , z pseudoefedrinu metamfetamin – pervitin v množství nejméně 703 g, obsahujícím 80% účinné látky, který následně R. a K. prodávali níže uvedeným osobám, K. a R. si opatřili od dalšího člena této skupiny V. H. N. jednak metamfetamin – pervitin v množství nejméně 700 g za 340.000 Kč, k jeho následnému prodeji, dále falešný prekursor v množství nejméně 300 g za necelých 60.000 Kč a od dalšího člena této skupiny Z. D. pseudoefedrin v množství nejméně 2.000 g za 420.000 Kč, celkem tedy za částku cca 820.000 Kč, přičemž prekursory byly nejprve určené k výrobě metamfetaminu – pervitinu a následně k jeho prodeji, K. byl dne 30. 6. 2012 ve 2:10 hod. zadržen Policií ČR při výrobě metamfetaminu – pervitinu v předmětné zahradní chatě, kde bylo nalezeno mj. 26,39 g množství báze pseudoefedrinu, 81,9% báze, 311,79 g množství báze metamfetaminu, 9,4% báze, téhož dne bylo v garáži užívané R. v J. , B. nalezeno 284,72 g množství báze pseudoefedrinu, 80,9% báze a 119,62 g množství báze pseudoefedrinu, 82,3% báze, 9,26 g množství báze metamfetaminu, 78,1% báze, 2,59 g množství báze metamfetaminu, 79,5 % báze, kdy se skutky uvedenými pod bodem 1) až 7) jednalo nejméně o následující obchody s drogami:
V. K. , E. R. , V. H. N. a R. I. N.
1. na přelomu února a března 2012 po předchozí dohodě N. za účelem nákupu efedrinu zprostředkoval kontakt a seznámil osobně K. s N. , a to dne 2. 3. 2012 ve W. ul. v Ch. , kam přijeli osobním vozidlem řízeným N. , K. zakoupil od N. 300 g falešného prekursoru za částku necelých 60.000 Kč, který předtím N. koupil v Ch. od dosud neustanovené osoby vietnamské národnosti jménem H. , přičemž K. , N. i N. se mylně domnívali, že se jedná o pravý efedrin, peněžní částku k tomuto obchodu opatřil R. , téhož dne kolem 20:00 hod. se pokusil obžalovaný K. v J. na adrese Z. C. , okres Ch. , vyrobit metamfetamin, což se mu nepodařilo,
2. počátkem března 2012 N. a K. seznámili N. s tím, že metamfetamin se z předaného množství 300 g látky nepodařilo vyrobit, dohodli s ním, že část peněz N. vrátí K. a R. a část vrátí K. a R. ve formě již vyrobeného metamfetaminu v množství nejméně 200 g za částku 90.000 Kč, přičemž díl ve výši 75.000 Kč k tomuto obchodu poskytl R. a díl ve výši 15.000 Kč poskytl N. jako dluh z předcházejícího obchodu, následně dne 6. 4. 2012 kolem 19:00 hod. v Ch. v místě bydliště N. K. , R. a N. tento obchod uskutečnili,
V. K. , E. R. a V. H. N.
3. dne 20. 4. 2012 po 17:00 hod. K. telefonicky dohodl s N. prodej 200 g metamfetaminu za částku nejméně 90.000 Kč, následně přijeli K. s R. , který finanční hotovost opatřil, osobním vozidlem R. zn. Audi A6, černé barvy, rz: ......, do Ch. a kolem 19:30 hod. na čerpací stanici Robin Oil v Ch. zakoupili K. a R. od N. a další dosud neustanovené osoby 200 g metamfetaminu za částku 90.000 Kč,
4. dne 3. 5. 2012 kolem 19:30 hod. po předchozí telefonické dohodě mezi K. a N. přijeli K. s R. osobním vozidlem zn. Audi A6, černé barvy, rz: ......., do Ch. , kde v ul. B. N. č. p. ...... kolem 20:00 hod. předal K. N. finanční hotovost, kterou k tomuto obchodu opatřil R. , ve výši 160.000 Kč a K. převzal od N. 300 g metamfetaminu, který předtím na místo zvané sídliště Z. v. v Ch. přinesla a předala N. téhož dne kolem 19:55 hod. dosud neustanovená osoba vietnamské národnosti jménem N. ,
V. K. , E. R. , Z. D. a již odsouzená G. H.
5. dne 22. 5. 2012 kolem 20:00 hod. po předchozí dohodě K. a R. na přesně nezjištěném místě u K. V. zakoupili od D. nejméně 1 kg pseudoefedrinu za částku 200.000 Kč, následně K. a R. na různých místech okresu Ch. nakoupili chemikálie a zařízení pro výrobu metamfetaminu, dne 23. 5. 2012 a v bezprostředně navazujícím období na zahradě č. ..... v obci V. , okres Ch. , nejméně ve třech případech vyrobil K. z pseudoefedrinu nejméně 703 g metamfetaminu, který následně K. a R. prodávali dalším osobám, když prostor chaty a zahrady ve V. k výrobě metamfetaminu, se kterou byla předem srozuměna, zapůjčila K. a R. odsouzená H. ,
6. dne 25. 6. 2012 D. telefonicky nabídl K. další prodej pseudoefedrinu, následně dne 27. 6. 2012 kolem 19:00 hod. v obci H. , okres K. V. , v restauraci Pod Kaštanem osobně upřesnili K. , R. i D. další podrobnosti obchodu a následujícího dne 28. 6. 2012 kolem 18:47 hod. na parkovišti obchodního centra Globus, v obci J. , okres K. V. , zakoupili K. a R. od D. nejméně 1 kg pseudoefedrinu za částku nejméně 220.000 Kč, část zakoupeného pseudoefedrinu uschovali pro další zpracování do garáže užívané R. v J. , ul. B. , okres Ch. , K. a odsouzená H. dne 29. 6. 2012 v Ch. v prodejně Alchema 2000, s. r. o., v ulici R. zakoupili chemikálie a další zařízení pro výrobu metamfetaminu a poté v noci z 29. 6. na 30. 6. 2012 vyráběl K. za účasti odsouzené H. metamfetamin, která byla s výrobou drogy z uvedeného množství pseudoefedrinu srozuměna a poskytla jim k tomu na zahradě č. ....... ve V. , okres Ch. , prostory, přičemž K. a odsouzená H. byli ve 2:10 hod. dne 30. 6. 2012 v této zahradní chatě zadrženi Policií ČR a bylo zde nalezeno 26,39 g množství báze pseudoefedrinu, 81,9% báze, 311,79 g množství báze metamfetaminu, 9,4% báze, téhož dne bylo v předmětné garáži užívané R. nalezeno 284,72 g množství báze pseudoefedrinu, 80,9% báze a 119,62 g množství báze pseudoefedrinu, 82,3% báze, 9,26 g množství báze metamfetaminu, 78,1% báze, 2,59 g množství báze metamfetaminu, 79,5% báze,
V. K. a E. R.
7. nejméně od ledna 2012 do 30. 6. 2012 v místě trvalého bydliště a dalších místech okresu Ch. prodávali opakovaně různým, dílem i neustanoveným osobám metamfetamin, který opatřili a vyrobili způsobem vymezeným ve skutcích shora uvedených, v množství od 0,5 g až do 10 g a částky pohybující se od 800 až do 1.000 Kč za 1 g s obsahem téměř 80 % účinné látky, zejména
K. :
a) G. H. , daroval nejméně 3x po 2 g,
b) P. K. , prodal nejméně v 8 případech celkem 45 g,
c) L. S. , prodal zejména 3. 2., 24. 4. 2012 za 1.000 Kč, a dále dne 30. 4., 4. 5., 28. 5. 2012,
d) P. V. , prodal nejméně v 5 případech po 0,5 g za částku 500 Kč,
e) R. F. , prodal nejméně ve 30 případech po 0,5 g za částku 500 Kč,
f) V. V. , prodal nejméně dne 20. 1. 2012 za 500 Kč,
g) T. R. , prodal zejména 29. 5., 1. 6., 7. 6., 11. 6. 2012,
h) M. J. , prodal nejméně ve 40 případech nepravidelně po 0,5 g za částku 500 Kč,
i) P. H. , v přesně nezjištěných případech za přesně nezjištěnou cenu,
j) J. H. , prodal ve 3 případech po 1 g,
k) Z. G. , prodal nejméně v 10 případech po 0,5 g,
R. :
l) P. K. , prodal zejména 12. 2., 17. 2., 2. 3., 6. 4., 15. 4., 17. 5, 29. 5., 2. 6., 12. 6. 2012, z toho 2x po 5 g a 2x po 10 g, nejméně 30 g za celkem 24.000 Kč, v přesně nezjištěných případech za přesně nezjištěnou cenu,
m) P. H. , prodal nejméně dne 16. 4., 2. 5., 28. 5., 5. 6. 2012, celkem 20 g,
n) J. H. , prodal v 10 případech po 1 g, celkem 10 g,
o) P. V.
Z. D.
8. od přesně nezjištěného dne měsíce června 2012 do svého zadržení dne 1. 7. 2012 v místě svého bydliště, v rodinném domě v L. , N. V. , okres S. , v trezoru, ačkoli nebyl držitelem povolení – zbrojního průkazu, přechovával reaktivovanou samonabíjecí pistoli ČZ model 83, ráže 7,65 mm Browning, bez výrobního čísla s černým pouzdrem, 3 ks zásobníků, přičemž dva z nich patří k této pistoli a 1 ks zásobníku k pistoli ČZ vzor 82, ráže 9 mm Makarov a 70 ks nábojů ráže 7,65 mm Browning, které lze nabýt do vlastnictví a oprávněně držet jen na základě povolení podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších právních předpisů, přičemž předmětnou pistoli si do tohoto trezoru v přesně nezjištěný den měsíce dubna 2012 uschoval jeho otec, již odsouzený Z. D. , z důvodu odjezdu na dovolenou,
E. R.
9. od přesně nezjištěné doby do svého zadržení dne 30. 6. 2012 v J. , B. okres Ch. , v garáži č. ....., kterou užíval v pronájmu od majitele M. B. , ačkoli nebyl držitelem povolení – zbrojního průkazu, přechovával pistoli ČZ 27 ráže 7,65 mm, výrobního čísla ......., zásobník se 6 ks nábojů ráže 7,65 mm ve světle hnědém pouzdru, pistoli 14S 2000 ráže 9 mm s odstraněným výrobním číslem a prázdným zásobníkem a pouzdrem, 27 ks nábojů ráže 9 mm, které lze nabýt do vlastnictví a oprávněně držet jen na základě povolení podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších právních předpisů.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění odvolání, na jejichž základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 12 To 39/2014, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně Z. D. ve výroku o vině pod body 5 a 6 a v celém výroku o trestu, ohledně V. K. a E. R. ve výroku, jímž byl oběma uložen společně trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 3 tr. zákoníku, ohledně V. K. také ve výroku, jímž mu byl nařízen způsob výkonu trestu odnětí svobody, a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Z. D. uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který a za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil podle §70 odst. 1 písm. a), b), c) a odst. 3 tr. zákoníku trest propadnutí věci. V případě obviněných V. K. a E. R. rozhodl podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání věcí v rozsudku blíže vyjmenovaných. Obviněného V. K. podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon trestu odnětí svobody v trvání devíti let zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání spoluobviněného N. podle §256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Praze se obviněný Z. D. dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že po předchozích telefonických domluvách za účelem majetkového prospěchu v době nejméně od počátku roku 2012 do svého zadržení dne 1. 7. 2012, bez příslušných povolení obchodoval s pseudoefedrinem (prekursorem uvedeným v kategorii 1 přílohy I přímo použitelného předpisu Evropských společenství – Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog), podílel se na nabídce a následném prodeji 2.000 g pseudoefedrinu za celkovou částku 420.000 Kč členům organizované skupiny K. a R. , s nimiž byl částečně v osobním a s K. i v telefonickém kontaktu, přičemž z uvedeného pseudoefedrinu V. K. dílem vyrobil v zahradní chatě č. ..... v obci V. , okres Ch. (zapůjčené k tomuto účelu K. a R. již odsouzenou G. H. , metamfetamin - pervitin v množství nejméně 703 g, obsahujícím 80% účinné látky, který následně R. a K. prodávali, přičemž
V. K. , E. R. , Z. D. a již odsouzená G. H.
1. dne 22. 5. 2012 kolem 20:00 hod. po předchozí dohodě K. a R. na přesně nezjištěném místě u K. V. zakoupili od D. nejméně 1 kg pseudoefedrinu za částku 200.000 Kč, následně K. a R. na různých místech okresu Ch. nakoupili chemikálie a zařízení pro výrobu metamfetaminu, dne 23. 5. 2012 a v bezprostředně navazujícím období na zahradě č. ...... v obci V. , okres Ch. , nejméně ve třech případech vyrobil K. z pseudoefedrinu nejméně 703 g metamfetaminu, který následně K. a R. prodávali dalším osobám, když prostor chaty a zahrady ve V. k výrobě metamfetaminu, se kterou byla předem srozuměna, zapůjčila K. a R. odsouzená H. ,
2. dne 25. 6. 2012 D. telefonicky nabídl K. další prodej pseudoefedrinu, následně dne 27. 6. 2012 kolem 19:00 hod. v obci H. , okres K. V. , v restauraci Pod Kaštanem osobně upřesnili K. , R. i D. další podrobnosti obchodu a následujícího dne 28. 6. 2012 kolem 18:47 hod. na parkovišti obchodního centra Globus, v obci J. , okres K. V. , zakoupili K. a R. od D. nejméně 1 kg pseudoefedrinu za částku nejméně 220.000 Kč, část zakoupeného pseudoefedrinu uschovali pro další zpracování do garáže užívané R. v J. , ul. B. , okres Ch. , K. a odsouzená H. dne 29. 6. 2012 v Ch. , v prodejně Alchema 2000, s. r. o., v ulici R. zakoupili chemikálie a další zařízení pro výrobu metamfetaminu a poté v noci z 29. 6. na 30. 6. 2012 vyráběl K. za účasti odsouzené H. metamfetamin, která byla s výrobou drogy z uvedeného množství pseudoefedrinu srozuměna a poskytla jim k tomu na zahradě č. ....... ve V. , okres Ch. , prostory, přičemž K. a odsouzená H. byli ve 2:10 hod. dne 30. 6. 2012 v této zahradní chatě zadrženi Policií ČR a bylo zde nalezeno 26,39 g množství báze pseudoefedrinu, 81,9% báze, 311,79 g množství báze metamfetaminu, 9,4% báze, téhož dne bylo v předmětné garáži užívané R. nalezeno 284,72 g množství báze pseudoefedrinu, 80,9% báze a 119,62 g množství báze pseudoefedrinu, 82,3% báze, 9,26 g množství báze metamfetaminu, 78,1% báze, 2,59 g množství báze metamfetaminu, 79,5% báze.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněný Z. D. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jitky Lavičkové, obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Dostála a obviněný E. R. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bc. Michaela Kise.
Obviněný Z. D. ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
Podle obviněného skutek nenaplňuje znaky přisouzeného zločinu. Svým známým byl požádán, aby předal spoluobviněnému K. v restauraci v obci H. papírovou taštičku, jejíž obsah neznal. Spoluobviněný mu za ni měl dát 220 000 Kč. Zároveň spoluobviněného požádal, zda by mu neprodal kokain. Proto jej také na začátku kontaktoval. O nějakém prodeji pseudoefedrinu po dobu několika měsíců před tím nemůže být podle obviněného ani řeč. Obviněný rekapituluje části výpovědí spoluobviněných, kde se zmiňují o jeho účasti na trestné činnosti a hodnotí je jako nevěrohodné. Pokud odvolací soud dospěl k jiné právní kvalifikaci (odpadl znak organizované skupiny a velkého rozsahu), pak je podle obviněného zvláštní a nesprávné, že ponechal bez povšimnutí další znaky, které nebyly prokázány, a to spáchání zločinu ve značném rozsahu a zavinění ve formě úmyslu ve vtahu k nabídnutí, prodeji či pro jiného přechovávání prekursoru, neboť to nebylo prokázáno. Nesvědčí o tom ani obsah vysledovaných SMS zpráv, neboť nebylo prokázáno, že obviněný by byl osobou, která je psala, ani jejich souvislost s trestným činem. Úvahy odvolacího soudu jsou rozporné, neboť na jedné straně tvrdí, že se nezajímal, jakým způsobem spoluobviněný s efedrinem naloží (tedy nelze hovořit o jeho začlenění do organizované skupiny), zatímco v další větě soud uvádí, že si obviněný musel být vědom, že prodávaná látka je prekursorem, z něhož lze vyrobit metamfetamin. Úvahy odvolacího soudu ohledně toho, kolik lze vyrobit pervitinu z určitého množství pseudoefedrinu, považuje obviněný za čiré spekulace. Znak spáchání činu ve značném rozsahu podle něj nebyl naplněn. Pokud byly nalezeny stopy po nějaké látce v jeho bydlišti, pak se jednalo o látku, kterou využil výlučně pro svou potřebu.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. K. ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání podle §283 odst. 2, písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy se závěrem soudu, že se činu dopustil jako člen organizované skupiny a ve velkém rozsahu. Vymezení pojmu organizované skupiny je věcí judikatury. Obviněný v tomto směru odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 53/1976 Sb. rozh. tr. Podle zaprotokolovaných výpovědí docházelo u obviněných pouze k nahodilé a chaotické spolupráci, kterou je možno kvalifikovat jako nahodilé spolupachatelství či pouhé srocení. Množství nalezeného pervitinu a prekursoru neodpovídá naplnění znaku velkého rozsahu a míra škodlivosti jednání s ohledem na další okolnosti jako výše částky, kterou obviněný za distribuovanou látku utržil, okruh lidí, jimž byl pervitin určen i intenzita hrozící či nastalé újmy užitou právní kvalifikaci neodůvodňují.
Uložený trest pak obviněný považuje za nepřiměřeně důrazný. Nalézací soud při jeho ukládání nedostatečně aplikoval zásadu individuality trestného činu. Ve věznici Praha Pankrác obviněný nemá negativní hodnocení. Před nástupem do věznice se mu nedařilo najít zaměstnání ze zdravotních důvodů a vzhledem k jeho trestní minulosti, v čemž mu stát přes jeho snahu nedokázal pomoci, proto byl obviněný nucen si majetkový prospěch opatřit alternativním způsobem. Dále obviněný poukazuje na svou drogovou závislost způsobenou špatnou psychickou a zdravotní kondicí, která ho ke kriminálnímu chování vedla. Mimo to spolupracoval s vyšetřujícími orgány a jeho zásluhou došlo k zamezení šíření toxických látek.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 2 T 2/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 12 To 39/2014, a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný E. R. ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Domnívá se, že pokud jde o „skutky 1 a 3“, je zde extrémní rozpor mezi výsledky dokazování a závěry soudu. V případě skutku 1 z dokazování vyplynulo, že dne 1. 3. 2012 kupoval osobní automobil Audi od T. B. z L. u B. , o čemž svědčí kupní smlouva. Ohledně skutku pod bodem 3 z výpovědí spoluobviněných vyplývá, že se jej nedopustil. Rozsudek Vrchního soudu v Praze je pouze formální, neboť se nevypořádal s řadou námitek obviněného, čímž mu byl fakticky odepřen opravný prostředek. To se týká i námitky obviněného vůči právní kvalifikaci jeho jednání. Namítal totiž, že nebyly splněny podmínky pro závěr o existenci organizované skupiny. Za pochybení považuje obviněný i uložení trestu propadnutí věci – osobního automobilu Audi. Bylo totiž podle něj prokázáno, že vlastníkem tohoto vozidla je A. N. Soudy podle obviněného také opomenuly aplikovat zásadu in dubio pro reo a před soudem prvního stupně nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, což namítal v odvolání, avšak vrchní soud tento nedostatek nezhojil.
Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 12 To 39/2014, v celém rozsahu a aby zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a přikázal vrchnímu soudu nové projednání a rozhodnutí věci.
K dovolání obviněných se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a obsah podaných dovolání a uvedl, že námitky obviněných uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají v těch částech, v nichž se domáhají přezkoumání skutkových zjištění soudů, eventuálně přehodnocení provedených důkazů v jejich prospěch. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů.
Pokud někteří dovolatelé ve svém dovolání formulují existenci tzv. extrémního nesouladu, jenž by v obecné rovině umožňoval průlom do skutkových zjištění rovněž v dovolacím řízení, nelze se s takovými námitkami podle státního zástupce ztotožnit. V prvé řadě tzv. extrémní nesoulad obvinění pouze tvrdí, aniž by jej jakkoli argumentačně podložili jinak, než prostým vlastním hodnocením provedených důkazů, popřípadě vytrháváním dílčích skutečností z kontextu celého dokazování. Lze naopak konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se skutkově zabarvenými námitkami obviněných podrobněji zabývat, přičemž lze v úplnosti odkázat na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů.
Pokud jde o dovolání obviněného V. K. , s výše uvedenou výhradou lze podle státního zástupce s jistou mírou benevolence považovat za relevantní námitky, že svým jednáním nenaplnil znak „jako člen organizované skupiny“. Tomu pak lze oponovat, že organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 569). Z tohoto hlediska jednání obviněných podle státního zástupce zcela zřejmě uvedený znak naplnilo, neboť ze skutkových zjištění vyplývá rozdělení úloh jednotlivých obviněných. Obviněný K. mj. drogu sám produkoval, obviněný R. tuto výrobu financoval a zajišťoval k ní potřebné prostředky, obviněný N. zajišťoval potřebné kontakty a obviněná H. poskytovala prostor pro uskutečnění výroby. Je zde tedy evidentní zapojení více osob a jejich vzájemné rozdělení úloh, přičemž právě dělba těchto úloh zajišťovala úspěšnější dokonání činu (již z toho důvodu, že nikoli všichni obvinění měli schopnost pervitin vyrobit, přístup k prekursoru efedrinu apod.). Tyto výhrady tak shledává státní zástupce neopodstatněnými.
Pokud obviněný ve vztahu k naplnění znaku „velkého rozsahu“ namítá, že „míra škodlivosti“ jeho jednání použitou právní kvalifikaci neodůvodnila, nelze se s ním podle státního zástupce vůbec ztotožnit. V této námitce totiž zjevně rezonuje dřívější materiální korektiv obsažený v ustanovení §88 tr. zák. č. 140/1961 Sb., který však již v současném trestním zákoníku, založeném na formálním pojetí trestného činu, obsažen není. V této souvislosti považuje státní zástupce za nesprávné hovořit o „míře škodlivosti“, neboť současné pojetí trestného činu již s jakousi „škálou škodlivosti“ ve smyslu dřívějšího „stupně nebezpečnosti činu pro společnost“, vůbec nepočítá. Obviněným zmiňovaný pojem „míry škodlivosti“ tak lze v podstatě chápat jako komponent závažnosti činu ve smyslu kritérií rozhodných pro určení druhu trestu a jeho výměry (srov. §39 odst. 2 tr. zákoníku).
Další námitka obviněného se dotýká uloženého trestu. Obviněný blíže objasňuje faktory, jež měly přispět ke spáchání jemu přisouzené trestné činnosti. K tomu je pak vhodné pouze uvést, že námitky proti výroku o trestu lze uplatnit zásadně pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Zároveň je třeba dodat, že tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Není tak nenaplněn námitkami pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Obviněnému V. K. byl přitom uložen přípustný druh trestu a v rámci trestní sazby za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud jde o námitky obviněného E. R. , ani s těmi se státní zástupce neztotožňuje. I zde je třeba odkázat na výše uvedené vymezení obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž pokud obviněný zároveň namítá existenci tzv. extrémního nesouladu, nelze z podaného dovolání dovodit, v jakém směru by měla být soudní rozhodnutí takovou vadou zatížena. Souhlasit nelze ani s obecnou výtkou obviněného, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, neboť ze sice stručnějšího, avšak přehledného a přesvědčivého odůvodnění rozsudku vrchního soudu podle státního zástupce vyplývá opak. Výhrady obviněného tak jsou na hraně polemiky s vlastním odůvodněním soudního rozhodnutí, což jsou však námitky obsahově nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). K tomu je pak třeba připomenout i procesní vývoj věci, neboť zprvu vrchní soud odvolání stran vyhověl a přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nelze tak vůbec dovodit, že by odvolací soud k námitkám obviněného přistupoval pouze povrchně.
Rovněž námitka obviněného R. ve vztahu k uloženému trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty je podle státního zástupce v podstatě podmíněna skutkově. Otázkou vlastnictví k předmětnému vozidlu se zabýval již nalézací soud, dospěl přitom k závěru, že převod vlastnického práva z obviněného R. na svědka N. byl pouze fiktivní a učiněný ve snaze vymknout toto vozidlo z dosahu orgánů činných v trestním řízení. Důvodně proto za vlastníka uvedeného vozidla považoval stále obviněného a zcela po právu rozhodl o jeho propadnutí podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Námitky obviněného Z. D. jsou podle státního zástupce opět v podstatné míře pouze skutkové povahy. I pokud rozporuje naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu, odvíjí tento závěr od vlastního, pro něj pochopitelně příznivějšího, hodnocení provedených důkazů. Za hmotněprávně relevantní tak lze podle státního zástupce považovat pouze námitky, jimiž rozporuje naplnění znaku „ve značném rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ani zde mu však nelze přisvědčit, neboť naplnění tohoto znaku ze skutkových zjištění soudů jednoznačně vyplývá.
Státní zástupce v tomto směru odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, jež vyjádřilo minimální referenční hodnotu tzv. množství většího než malého v případech omamných a psychotropních látek a jedů. V daném případě a z hlediska příznivosti pro obviněného pak je podle státního zástupce namístě zohlednit předchozí stanovení mírnějších hodnot upravených v nařízení vlády č. 467/2009 Sb. V návaznosti na tuto referenční hodnotu jsou i stále platné závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, z něhož lze vyjmout závěr, že pro jednotlivé hranice rozsahu je z kvantitativního hlediska požadován vždy desetinásobek předchozí hodnoty, přičemž za referenční hodnotu je třeba považovat vždy množství větší než malé. Při posuzování rozsahu v případech nedovoleného nakládání s prekursory, tedy s látkami, jež nelze řadit přímo pod pojem omamné nebo psychotropní látky, přitom soudní praxe vychází z principu, že kvantitativní kritérium rozsahu se odvozuje buď od množství omamné nebo psychotropní látky, jež byla z daného prekursoru vyrobena, došlo-li k takové výrobě, popřípadě od množství omamné nebo psychotropní látky, jež z daného množství prekursoru vyrobena být mohla, pokud k výrobě nedošlo, nebo nebylo konkrétní vyrobené množství omamné a psychotropní látky zjištěno.
Posuzováno těmito hledisky, nelze úvahám soudů z hlediska podřazení jednání obviněného D. pod znak „značného rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku cokoli vytknout. Zejména odvolací soud velmi výstižně shrnul (srov. str. 8 jeho rozsudku) podstatné skutkové zjištění, že z pseudoefedrinu dodaného obviněným D. se podařilo obviněnému K. vyrobit 703 gramů pervitinu (jednání uvedené pod bodem 5 rozsudku soudu nalézacího, bod A 1 rozsudku soudu odvolacího). Protože konkrétní objem účinné látky v případě tohoto „varu“ nebyl zjištěn, ve smyslu východisek uvedených ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 je třeba podle státního zástupce vyjít z celkového množství této substance, jež přitom vysoce převyšuje hranici značného rozsahu (která dle výše nastíněných judikatorních hledisek činila 200 gramů substance, v současnosti dle stanoviska sp. zn. Tpjn 301/2013 jen 150 gramů substance). Již samotné množství prekursoru v tomto bodě by pak postačovalo k naplnění znaku „ve značném rozsahu“. Přihlédne-li se pak k další dodávce 1 kg prekursoru v bodě 6 rozsudku soudu prvého stupně (bod A 2 rozsudku soudu odvolacího) je, zřejmé, že jednání obviněného D. se spíše blížilo hranici velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Pokládá-li obviněný takto shrnuté úvahy za spekulativní, nelze se s ním ztotožnit, neboť jde naopak o úvahy zcela odpovídající stávající rozhodovací praxi (s přihlédnutím k mírnějším kritériím vyplývajícím z nyní již zrušené přílohy k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., oproti přísnějším kritériím vyplývajícím z aktuálního stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013). Závěr soudů o vině obviněného D. přisouzeným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku tak státní zástupce považuje za správný a zákonu odpovídající.
Závěrem svého vyjádření pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V. K. a Z. D. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného E. R. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný Z. D. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť směřují právě proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti hodnocení provedeného dokazování. Soudy neuvěřily tvrzení obviněného, že pouze pro svého známého předával spoluobviněným papírovou taštičku, jejíž obsah neznal. Ostatně zcela nevěrohodně vyznívá i způsob, jakým tuto situaci líčí obviněný ve svém dovolání. Výpovědi spoluobviněných, z nichž vyplývá jeho zapojení do trestné činnosti, obviněný bagatelizuje s tím, že jde o osoby opakovaně soudně trestané či opakované uživatele drog, což pochopitelně samo o sobě nemůže způsobit absolutní nevěrohodnost výpovědi takové osoby, jak se v podobných případech obvinění často snaží prosadit. Naopak je třeba přistupovat k hodnocení každé výpovědi individuálně a posoudit ji na základě konkrétních okolností samostatně i v kontextu ostatních důkazů.
Mimo rámec dovolacího důvodu stojí i námitka, podle které pokud odvolací soud částečně změnil rozsudek v jeho prospěch, měl stejně tak učinit i ve vztahu k naplnění dalších znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, které podle obviněného nebyly prokázány. Ze skutečnosti, že odvolací soud zmírnil kvalifikaci jednání přijatou soudem prvního stupně, pochopitelně nelze automaticky vyvozovat, že se obviněný trestného činu nedopustil vůbec. Současně je tato námitka opět založena na nesouhlasu obviněného se skutkovými závěry soudů ve vztahu k naplnění znaku značného rozsahu a naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu (tedy opět zřejmě obviněný odkazuje na to, že nevěděl, co předává spoluobviněným). Navíc polemika obviněného se skutkovými závěry je značně nekonkrétní oproti logickému a přesvědčivému odůvodnění obou soudních rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud žádnou vnitřní rozpornost nespatřuje a je zřejmé, že obviněný v tomto směru pouze některé závěry vytrhává z kontextu a snaží se je postavit tak, aby vyvolal dojem jejich rozporu, což se mu však přesto nedaří [závěr, že se obviněný nezajímal o to, jakým způsobem obviněný K. s pseudoefedrinem naloží (v kontextu otázky zapojení obviněného do organizované skupiny, tzn. nakládání ve smyslu dalšího prodeje, výroby drogy, způsobu distribuce uživatelům, případně vlastní konzumace drogy), a závěr, že si obviněný musel být vědom toto, že prodávaná látka je prekursorem, z něhož lze vyrobit metamfetamin, si nijak vzájemně neodporují].
Závěr odvolacího soudu ohledně množství metamfetaminu, jež bylo možné vyrobit z pseudoefedrinu dodaného obviněným, rovněž napadá obviněný pouze povrchně (poukazuje na to, že tento závěr byl učiněn bez dokazování). Vrchní soud přitom na základě ustálené soudní praxe dovodil, že k naplnění znaku velkého rozsahu by musel obviněný D. obviněnému K. dodat prekursor v množství, z něhož by bylo možné vyrobit 2 000 g metamfetaminu, resp. množství blížící se této hranici při naplnění dalších specifických okolností, což z dodaného celkového množství 2 000 g pseudoefedrinu není možné. Nic nebrání tomu, aby soud v takovém případě vycházel z poznatků čerpaných ze své rozhodovací praxe, případně ze skutečností obecně známých. V tomto případě bylo vrchnímu soudu známo, že při amatérské výrobě jednoho kilogramu metamfetaminu je obvykle třeba 1,7 kg pseudoefedrinu. Kromě toho bylo provedeným dokazováním soudem prvního stupně zjištěno, že z prvního dodaného kilogramu prekursoru se obviněnému K. podařilo vyrobit 703 g pervitinu. Zcela jistě tedy nedošlo k naplnění znaku velkého rozsahu, jak však správně podotýká státní zástupce, již toto množství několikanásobně překračuje hranici 200 g stanovenou v daném případě pro naplnění znaku značného rozsahu (ke stanovení této hranice lze odkázat na vyjádření státního zástupce, který se této otázce podrobně věnuje, ačkoli obviněný právní úvahy soudů v tomto směru nenapadal). V žádném případě tak nelze říci, že by skutkový závěr vztahující se k naplnění znaku značného rozsahu nebyl důkazně podložen.
Obviněný V. K. rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z jeho námitek lze uplatněnému dovolacímu důvodu s jistou dávkou tolerance podřadit tu, kterou napadá závěr soudu, že se trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny. Podle obviněného docházelo u všech spoluobviněných pouze k náhodné a chaotické spolupráci. Tento názor obviněný nijak blíže nerozvedl, jeho nesprávnost je však zřejmá již ze samotného popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. „Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení činu, čímž jsou umocněny jeho škodlivé dopady pro společnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel“ (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604). V daném případě je ze skutkových zjištění patrné rozdělení rolí jednotlivých obviněných. Konkrétně obviněný K. se podílel na nákupu prekursoru a dalších látek potřebných k výrobě pervitinu, který následně také vyráběl, obviněný R. mimo jiné zajišťoval finanční prostředky, obviněný N. zprostředkoval kontakt na obviněného N. , který opatřil a ostatním obviněným prodal falešný prekursor a také již vyrobený metamfetamin. Je zřejmé, že pro každého jednotlivého člena skupiny by byla trestná činnost mnohem obtížněji uskutečnitelná, ne-li nereálná. V žádném případě se nejedná o jakési náhodné srocení, ale naopak o předem smluvené a zorganizované rozdělení rolí.
Obviněný pak dále namítá, že množství nalezeného pervitinu a prekursoru neodpovídá naplnění znaku velkého rozsahu. K takto formulované námitce nelze než konstatovat, že soudy pochopitelně nevycházely pouze ze zbytkového množství těchto látek nalezeného v zahradní chatě, ale z celkového množství, které bylo provedeným dokazováním zjištěno.
Dále pak obviněný argumentuje „mírou škodlivosti jednání s ohledem na jeho další okolnosti (výše částky, kterou za distribuovanou látku utržil, okruh lidí, jimž byl pervitin určen, intenzita hrozící či nastalé újmy)“, které podle něj užitou právní kvalifikaci neodůvodňují. V případě této námitky se stání zástupce domnívá, že zde obviněný nesprávně navrhuje aplikaci §88 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. Nicméně odkaz na „další okolnosti“, které obviněný jmenuje, lze také chápat ve smyslu usnesení velkého senátu trestního kolegia publikovaného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., které mimo jiné říká, že „Určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ovšem nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah.“.
V posuzovaném případě soud prvního stupně na str. 39 rozsudku na základě vyjádření samotného obviněného K. , že ze 100 g efedrinu vyrobil 80 g pervitinu, spočítal, že obvinění K. a R. takto získali výrobou z prekursoru i zakoupením již hotové drogy celkem 2,54 kg pervitinu, což odpovídá 12 700 konzumentům (resp. spíše dávkám) po 0,2 g. Odvolací soud pak na str. 10 svého rozhodnutí korigoval tento výpočet na 2 316,9 g, na základě obvyklého zisku 1 kg pervitinu z 1,7 kg pseudoefedrinu by se jednalo o 2 050 g. Takto stanovené množství v každém případě překračuje hranici 2 000 g pro určení velkého rozsahu, přičemž zde nejsou natolik významné další okolnosti, jež by způsobily, že i přes toto množství látky uvedený znak nebyl naplněn. Za takové okolnosti je možno považovat např. výši peněžní částky, kterou za takto vyráběnou či distribuovanou látku pachatel buď utržil anebo utržit chtěl či mohl, délku doby, po niž pachatel s uvedenými látkami neoprávněně nakládal, eventuálně pro jaký okruh osob byly určeny. Podpůrně se zohlední zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u poškozených osob, případně i jiné skutečnosti (srov. č. 12/2011 Sb. rozh. tr.). V případě obviněného K. soud prvního stupně shledal, že se činu dopouštěl po delší dobu, množství drogy postačovalo pro velký počet konzumentů, pervitin měl značnou kvalitu. To zcela jistě nejsou okolnosti svědčící proti nenaplnění znaku spáchání činu ve velkém rozsahu, ale právě naopak.
Pokud jde o námitky směřované do výroku o trestu, k nápravě vad tohoto výroku je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je zřejmé, že obviněný se touto námitkou domáhá právě přehodnocení výměry trestu, ovšem nad rámec toho, co v dovolacím řízení umožňuje trestní řád. Navíc je z odůvodnění obou rozhodnutí zřejmé, že soudy uvedená hlediska zvážily a své závěry řádně odůvodnily. Odvolací soud přitom obviněného právě s přihlédnutím zejména k jeho zdravotnímu stavu zařadil do mírnějšího typu věznice.
Obviněný E. R. opřel své dovolání o důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl vymezen výše, k tvrzenému extrémnímu rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a závěry soudu pak Nejvyšší soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení je nutno konstatovat, že není zcela zřejmé, v čem spatřuje obviněný rozpor ohledně skutku 1 rozsudku nalézacího soudu. Poukazuje totiž na skutečnost, že dne 1. 3. 2012 kupoval osobní automobil Audi, přitom skutek je datován na přelom února a března, přesněji na 2. 3. 2012. Dále pak odůvodňuje tuto námitku ve vztahu ke skutku č. 3 pouze tím, že spoluobžalovanými bylo potvrzeno, že se jej nedopustil, tedy pouze (velmi stručně) hodnotí provedené dokazování způsobem odchylným od závěrů, ke kterým dospěly soudy činné ve věci.
Mimo rámec dovolacího důvodu stojí i (navíc zcela nekonkrétní) námitka, že se rozsudek vrchního soudu nevypořádal s řadou námitek obviněného, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces a měl mu být fakticky odepřen opravný prostředek. Podobně nekonkrétní je i námitka, podle které se vrchní soud nevypořádal s jeho námitkou nenaplnění znaku spáchání činu v rámci organizované skupiny. K naplnění tohoto znaku navíc platí, co bylo výše uvedeno k dovolání obviněného K.
Námitku směřující proti trestu propadnutí věci – osobního automobilu zn. Audi, patrně zamýšlel obviněný vztáhnout k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který, jak již bylo výše vysvětleno, je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jak správně podotýká i státní zástupce, obviněný svou námitku založil na odlišném výkladu skutkových okolností, než k jakým soudy v tomto případě dospěly, pokud jde o vlastnictví předmětného vozidla. Takto formulovaná námitka proto neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 6 Tdo 183/2014: „Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněné, jejichž podstatou je pouze polemika s výší uloženého trestu (obviněná je toho názoru, že jí byl nikoli řádně odůvodněným rozhodnutím odvolacího soudu, který vybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle 2 odst. 6 tr. ř., uložen příliš přísný trest), pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.“].
Nad rámec dovolacího řízení je možno dodat, že soud prvního stupně na str. 17 rozsudku hodnotil jako lživou výpověď svědka A. N. , který se snažil pomoci obviněnému k vrácení předmětného vozidla. Kupní smlouvu ze dne 1. 6. 2012 pak soud označil za fiktivní, neboť obviněný dne 30. 6. 2012 vydal vozidlo jako své vlastnictví, v době rozhodování soudu byl obviněný stále veden jako jeho provozovatel. Krajský soud tak dospěl k závěru, že vlastníkem vozidla je stále obviněný R. , vozidlo bylo užito ke spáchání trestného činu, tedy zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci byly splněny.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného V. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obvinění Z. D. a E. R. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se na základě jejich opravných prostředků zabýval napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu