ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.31.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 31/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2015 stížnost obviněného O. V. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 6 To 53/2012, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného O. V. zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2012, sp. zn. 48 T 3/2012, byl obviněný O. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 6 To 53/2012, podle §68 a §69 odst. 5 tr. ř. rozhodl, že se obviněný O. V. bere do vazby z důvodu §67 písm. a) tr. ř. Dále rozhodl, že podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario se nepřijímá záruka za další chování obžalovaného, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario se písemný slib obžalovaného nepřijímá a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost, ve které podrobně rozebírá vady nepravomocného rozsudku spočívající v chybných skutkových zjištěních, procesních pochybeních, jakož i v hmotně právním posouzení věci s tím, že je vyvrácena opodstatněnost jeho trestního stíhání. Především vytýká soudu prvního stupně porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť k uplatnění odpovědnosti za předmětný skutek mělo dojít na základě aplikace jiného právního předpisu než práva trestního. Na podporu svého tvrzení obviněný rozsáhle popisuje význam zásady subsidiarity trestní represe, jakož i principu ultima ratio, a uvádí řadu judikatorních rozhodnutí jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu vztahujících se k této problematice. Dále obviněný zdůrazňuje svůj zájem osobně se účastnit trestního řízení, což mimo jiné potvrzuje také faktem, že si na území České republiky zajistil bydlení a práci.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Obviněný byl, byť nepravomocně, uznán vinným trestným činem podvodu a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. V daném stadiu trestního řízení byla shromážděna řada důkazů nasvědčujících tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu a existují důvody k podezření, že tyto činy spáchal obviněný. Obviněný je tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání trestné činnosti, za kterou mu byl uložen výše zmíněný trest. Pokud Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona (rozsudek ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tz 40/2014) v této věci zrušil dřívější pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 6 To 53/2012, tak jej k tomu vedly jen důvody procesní povahy (tj. pochybení odvolacího soudu při projednání odvolání obviněného ve vztahu k jeho právu na obhajobu prostřednictvím zvoleného obhájce).
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením především rozhodl o vzetí obviněného do vazby z důvodu §67 písm. a) tr. ř. Poukázal přitom na skutečnost, že již od zahájení trestního řízení bylo toto řízení vůči obviněnému vedeno jako trestní řízení proti uprchlému, neboť se více jak čtyři roky zdržoval na území Thajského království a v rámci tohoto řízení musel být vydán z ciziny do České republiky. Vrchní soud v Praze dále poukázal na skutečnost, že vazba obviněného je odůvodněna také existencí odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a byť je tento rozsudek dosud nepravomocný, nepochybně odůvodňuje podezření, že se obviněný skutku, který mu je kladen za vinu, dopustil. Ve svém souhrnu tyto okolnosti odůvodňují obavu, že by se obviněný v případě propuštění na svobodu choval způsobem předpokládaným ustanovením §67 písm. a) tr. ř., a dále též zdůvodnil nemožnost nahrazení vazby obviněným nabízenými instituty.
S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze se Nejvyšší soud v zásadě může ztotožnit. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil skutečnosti odůvodňující vzetí obviněného do vazby a nemožnost jejího nahrazení . Závěrům Vrchního soudu v Praze tedy nelze nic vytknout a obsah odůvodnění rozhodnutí tak odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73c tr. ř.
Nejvyšší soud v tomto řízení se věcně nemohl zabývat stížnostními námitkami obviněného ohledně údajných chybných skutkových zjištění, procesních pochybení a nerespektování zásady subsidiarity podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na, byť nepravomocný, rozsudek Městského soudu v Praze, jeho skutková zjištění, právní kvalifikaci a výši uloženého trestu je naopak důvodnost podezření obviněného ze spáchání rozsáhlé a závažné trestné činnosti opodstatněna. Při rozhodování o uvalení vazby soud posuzuje důvodnost podezření ze spáchání závažné trestné činnosti, která vedla nebo pravděpodobně povede k uložení citelného trestu odnětí svobody. Navíc za situace, kdy již byl ve věci vydán rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným, je umocněna důvodnost podezření ze spáchání stíhané trestné činnosti, neboť si lze jen stěží představit situaci, že by soud uznal obviněného vinným, aniž by byť jen podezření z jejího spáchání nenasvědčovaly provedené důkazy a zjištěné skutečnosti, což neplatí jen pro daný případ. Nejvyšší soud tímto nijak nezasahuje do práva obviněného na presumpci neviny, pouze reaguje na jeho požadavek, aby v tomto řízení o stížnosti proti uvalení vazby Nejvyšší soud vlastně přezkoumával výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný ve své stížnosti totiž rozsáhle zpochybňuje jednotlivé důkazy, skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, jakož i jeho procesní postup, což však daleko přesahuje rozsah přezkumu důvodnosti jeho vzetí do vazby. Je nepřípustné, aby se soud (potažmo Nejvyšší soud) při rozhodování o stížnosti proti usnesení o vzetí obviněného do vazby vyjadřoval k použitelnosti jednotlivých důkazů, ke skutkovým zjištěním, k právní kvalifikaci činu atd., což souvisí výhradně s posouzením rozhodnutí, kterým byla vyslovena vina a uložen trest, tedy v rámci řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Ve vazebním řízení totiž soud zásadně přezkoumává, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Obviněný byl nepravomocně uznán vinným spácháním závažného zločinu, a podle Nejvyššího soudu již samotná skutečnost, že se řízení nachází ve fázi odvolacího řízení, nasvědčuje tomu, že zde je důvodné podezření z jeho spáchání, což však v souvislosti s rozhodováním o vazbě logicky neznamená, že z tohoto pohledu musí být spáchání trestné činnosti obviněným již v tomto řízení nepochybně prokázáno. V daném stadiu trestního řízení tak již byla shromážděna řada důkazů, které spáchání trestné činnosti nasvědčují. Rovněž Ústavní soud k tomu uvedl, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti – nikoli jistoty – jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04 a ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/07).
V této souvislosti je třeba upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, ze kterého vyplývá, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo. Lze také připomenout relevantní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod („zákonné zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody za účelem předvedení obviněné osoby před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. června 1968, §9). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. Stoichkov proti Bulharsku, č. 9808/02 ze dne 24. března 2005, §58 nebo Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. února 2013, §§102-104).
K námitkám obviněného, že nebyl dostatečně prokázán jeho úmysl uprchnout, popř. se skrývat, že nebyl vzat v úvahu jeho zájem účastnit se trestního řízení, jakož i okolnosti týkající se opatření bydlení a práce na území České republiky, Nejvyšší soud uvádí, že tyto námitky nelze shledat natolik závažnými, aby odůvodnily stanovisko odlišné od závěru Vrchního soudu v Praze o nutnosti vzetí obviněného do vazby, resp. aby opodstatňovaly propuštění obviněného na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem útěku nebo skrývání, daným, a to i při plném respektování principu presumpce neviny, skutečnostmi uvedenými výše, neposkytují dostatečnou záruku, že obviněný neuprchne nebo se nebude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, a důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. zásadním způsobem neeliminují. Nelze přehlédnout, že obviněný se několik let zdržoval v cizině, aniž byl orgánům činným v trestním řízení znám jeho pobyt a aniž by s nimi jakýmkoli způsobem komunikoval.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík